Osobní Bůh v neosobním Vesmíru

pavelkabrt Úvahy o kreacionismu, stvoření ad. Napsat komentář

Libor V. Votoček

Když přijde na otázku původu vesmíru, života a člověka, setkáme se v médiích – zejména v encyklopediích, učebnicích a vědecko-populárních časopisech – téměř výhradně s pohledem evolučním (naturalistickým), který už z principu (!) nepočítá s žádným záměrem a tvůrčí inteligencí (Bohem).

Stejný pohled panuje i v akademických kruzích a na mezinárodních konferencích, jako kdyby víra v osobního Boha, který pro nás prozíravě vytvořil kosmos a člověka obdařil rozumem a láskou, prznila čistou vědu i vědce samotné.

Evoluční pohled na svět je ve své podstatě anti-Kristovský, tedy vylučující existenci osobního Boha (Krista) a Lásky, takže každý, kdo jej zastává, se nemusí bát, že by ho někdo [omylem] označil za pánbíčkáře, a to je, přiznejme si to otevřeně, velmi výhodná pozice zvláště pro milovníky vysoké politiky a osobního prospěchu … pro většinu lidí je to tedy tzv. obranná „tutovka“, takže na veřejnosti mohou vystupovat klidně jako „nestranní“ vědci a příkladní evolucionisté, kteří „drží krok se současnou vědou“ a v sobotu v kostele jsou z nich zase „vzorní“ křesťané, kteří se modlí k osobnímu Bohu.

Samozřejmě ne každý evolucionista zastává evoluci jen kvůli osobnímu prospěchu a politické výhodnosti, často jsou na vině jen špatné souvislosti a nedostatek informací. Je pochopitelné, že některým lidem je existence osobního Boha nepříjemná, protože to vyžaduje z jejich strany určitý trvalý závazek, přímou osobní zodpovědnost a nesobecký přístup k druhým lidem a k přírodě, tedy pravý opak evolučních principů soupeření, boje a sebeprosazování … ale je pro mě jako vědce i jako člověka zcela nepochopitelné, jak může někdo veřejně zastávat a šířit „miliardový“ evoluční světonázor, a na konci týdne přijít do kostela a modlit se k osobnímu Bohu … nebo obráceně na veřejnosti se přes týden chovat jako křesťan, a potom v sobotu z kazatelny hlásat evolučního Boha a miliardy let.

Také nerozumím lidem, kteří se pohoršují nad morálkou dnešní mládeže i celkovým stavem společnosti, když potom sami povyšují neosobní přírodní síly, mutace a boj o život na pozici našeho Tvůrce a zdroj veškerého života. Pokud systematicky podkopáváme v dětech vědomí jedinečnosti a vznešeného původu v Božím Obrazu lásky, proč se podivujeme nad jejich stále častějším nihilismem, agresivitou, sexuální nevázaností, drogováním a nezodpovědností.

Snaha přidat k evoluční představě neosobního kosmu a mutujících molekul uměle morální hodnoty v podobě humanismu a demokracie se nápadně podobá snaze uměle ochutit, obarvit a ovonět pokrm vyrobený ze zdraví nebezpečných surovin – bílé mouky, bílého cukru, ztuženého bílého tuku … Nějakou dobu to může fungovat, až do chvíle, než přijde nemoc. Na druhou stranu schizofrenie se nevyhýbá ani vzdělaným lidem.

Občas stojí zato si všimnout, kde všude a jak často dnes slýcháme o miliardách let a náhodném slepování, míchání (mutování) a rozpadání atomů a molekul výhradně za pomocí neosobních přírodních sil a procesů, ze školy známých jako zákony fyziky a chemie … podle této představy se atomy a molekuly do sebe s časem spontánně (náhodně) „zamotávají“ stále složitějším způsobem …

…a tak vznikl (během stovek miliónů let) v podstatě i genetický kód všech živých organismů, rekonstrukční 3D algoritmy v buňkách, detekční a opravné algoritmy na úrovní molekul, buněk, tkání, orgánů i orgánových soustav, extrémně složité a efektivní mechanismy molekulárního rozpoznávání ve všech živých systémech, značkování a kopírování molekul (sériová výroba naprosto identických kopií obřích makromolekul), výroba kódovacích molekul ve smyslových orgánech (např. série přesně řízených transformací od příjmu fotonu až k vyslání molekulárního neurotransmiteru), komunikační a výpočtové algoritmy v buňkách (zvláště v neuronech), superkaskády metabolických reakcí, řízená recyklace látek v buňkách na úrovni jednotlivých molekul, hierarchie řízení odemykání a zamykání (makro)molekul supersložitými molekulárními klíči, neuronové sítě (např. ve smyslových orgánech) řešící soustavy nelineárních diferenciálních rovnic, paralelní procesování v neuronových sítích, překlady organických kódů mezi různými kódovacími systémy uvnitř buněk, extrémně složité a superminiaturizované kódované mechanismy umožňující buňkám a celým organismům nejen přijímat, ale i třídit, zapisovat (zapamatovat si) a vysílat informaci, atd. atd.

Představa, že toto všechno je produktem náhodného slepování, míchání (mutování) a rozpadání atomů a molekul výhradně působením neosobních přírodních sil a procesů, je dnes všeobecně považována za jedinou „vědecky přípustnou“ příčinu (konstruktéra) světa, ve kterém žijeme, včetně nás samotných.

Pro evolucionistu (naturalistu) či přírodovědeckého autistu (tj. člověka, který připouští existenci výhradně neosobních příčin a procesů) je to z pochopitelných důvodů nesmírně lákavá představa, protože se „elegantně“ předem zbavuje jakéhokoliv záměru a tvůrčí inteligence (Boha) … a ve všech svých úvahách se může od této chvíle zabývat už jen tím, co jsou schopny změřit [jeho] laboratorní přístroje. Opakovatelnost (reprodukovatelnost) a principiální testovatelnost je na úrovni hmoty a energetických transformací sice zaručena, ale zamysleme se nad tím, jestli lze principiálně takto uchopit i ostatní oblasti reality, ve které žijeme, nebo dokonce realitu celou?

Například, jak můžeme v rámci tohoto přístupu studovat jakoukoliv jedinečnost a neopakovatelné procesy (kterých je kolem nás i v nás většina)? A jak uchopíme původ samotných přírodních zákonů, hmoty, energie a časoprostoru, když bez nich je jakýkoliv vědecký experiment nerealizovatelný … nebo jak lze v rámci materialistické víry studovat původ a podstatu vědomí (uvědomování si sebe sama), svědomí (uvědomování si sebe vůči Bohu), nebo lásky a pravdy?

Chceme-li řešit otázku původu vesmíru, života a člověka v celé její šíři a závažnosti, měli bychom všechny tyto námitky vzít v úvahu a netvrdit pořád dokola, že toto patří do fyziky, toto do filozofie a toto do teologie! Buď jsou za námi miliardy let plné výbuchů, srážek, soupeření a smrti, nebo nejsou a je jedno, jestli se na to díváme očima fyziky, filozofie nebo teologie!

Když si poslechneme nějakého evolucionistu (např. anglického Richarda Dawkinse nebo českého Jaroslava Flégra), dozvíme se, že hmotný vesmír (atomy, molekuly, energie, čas, prostor a neosobní přírodní zákony) je všechno, co jest a nic jiného už není … a že vše jsou jen různě a náhodně (šťastně náhodně) „poslepované“ atomy a molekuly a neosobní projevy jejich vlastností a vzájemných interakcí … vše se odehrává bez jakékoliv trvalé hodnoty, smyslu a předem stanoveného cíle … není zde žádný Inženýr, Programátor, Kybernetik, Informatik, Matematik, Zákonodárce, Malíř, Skladatel, Spisovatel, Dirigent ani Soudce … tedy žádný osobní Stvořitel ani Spasitel vinou člověka umírajícího a [morálně] zkaženého světa.

Podle evolučního scénáře vlastně ani žádné absolutní (objektivní) zlo neexistuje (evoluce nezná nic jako zkažený svět, protože morálku nevnímá jako absolutní veličinu), existujeme jen my a naše rozhodnutí, co zlem nazveme a co nikoliv. Je zde jen neosobní kosmos a my jako jeho „miliardový“ produkt, který si začíná myslet, že je absolutním pánem své existence. Pro evolucionistu má tedy všechno svou příčinu ve hmotě, jejíž příčina je ale pro něho neznámá … všechno je odrazem a různou kombinací jejích vlastností … tj. například i tvar klíče Vašeho automobilu je zapříčiněn vlastnostmi kovu, ze kterého je klíč vyroben (?!) Neustálý koloběh slučování a rozkládání, zrozování a umírání je podle evolučního scénáře plně v režii neosobních přírodních sil působících na neosobní (čistě materiální) struktury z atomů a molekul.

Pokud bych se na evoluční (naturalistický) koncept měl podívat jako vědec – fyzik – napadnou mě hned dvě závažné námitky:

Zaprvé mě zarazí miliardy let a stáří vesmíru jako celku. Pokud někdo tvrdí, že vesmír jako celek nebo Země (či cokoliv jiného) je stará několik miliard let, potom se dopouští z vědeckého hlediska hned několika závažných chyb.

  • Čas není absolutní, nýbrž relativní veličina, tj. časová vzdálenost mezi pozorovatelem a pozorovaným nezávisí pouze na jejich vzájemné prostorové vzdálenosti (dělené rychlostí světla ve vakuu), ale také na jejich vzájemné (relativní) rychlosti a intenzitě gravitace v místě pozorovatele a pozorovaného. Neexistuje jeden stejný čas (jedny společné hodinky) pro všechny pozorovatele ve vesmíru. Proto tvrzení, že vesmír jako celek má určité stáří (je jedno jestli miliardy nebo tisíce let), je z fyzikálního hlediska nesmyslný!
  • Čas lze měřit výhradně jako komparativní (srovnávací) veličinu, nikdy jako samostatné, absolutní číslo. Principiálně neexistuje způsob, jak změřit stáří čehokoliv (jako absolutní číslo), protože neexistuje způsob, jak experimentálně určit, kdy daná věc vznikla – a neexistuje ani způsob jak vědecky zjistit (ověřit), kdy začal čas. Jinými slovy neexistuje způsob, jak zjistit, kde má časová osa počátek, protože neexistuje přírodní proces, do kterého by se plynutí času zapisovalo absolutně – viz neustálá recyklace hmoty a energie v přírodě.

Zadruhé mě zarazí myšlenka náhodných procesů jako tvůrčího (konstrukčního) mechanismu.

  • Každá konstrukce nebo stroj obsahuje mezi jednotlivými součástmi nové matematické vztahy, které nebyly a nejsou obsaženy v materiálu, ze kterého je konstrukce nebo stroj vyroben. Např. tvar klíče představuje soubor nových matematických vztahů, které určují, k jakému zámku byl klíč vyroben. Tvar klíče se tím ale nestává [součástí] vlastností oceli, ze které je klíč vyroben. Pokud klíč roztavíme, jsou tyto matematické vztahy odstraněny, protože nebyly a nejsou součástí oceli. Stejně tak informace obsažená v genetickém kódu není zapříčiněna vlastnostmi ani přirozeným (fyzikálně-chemickým) chováním molekul, po demontáži DNA na jednotlivá molekulární písmena máme opět „surový“ materiál, který může nést úplně jinou informaci, a tak se to také běžně děje. Sníme-li brambor, stane se zanedlouho součástí našich buněčných struktur, z nichž mnohé nesou naši (tedy jinou než brambor) genetickou informaci. Pokud se jedná o stroj vykonávající určitou předem zamýšlenou činnost, pak samozřejmě ani ta není součástí konstrukčního materiálu stroje a není ani důsledkem vlastností tohoto materiálu. Mluvíme o tzv. superpozici specifické složitosti. Hmota se svými vlastnostmi a zákony představuje nejnižší úroveň složitosti, přestože ji my lidé ani zdaleka nerozumíme. Na ní je superponována informace a zákony, které ji zastřešují. A nad tím vším je superponován život, který vše propojuje a dává konkrétní identitu, poslání, hranice, možnosti a pozici ve stvoření. Život ani informace nemají svoji příčinu ve hmotě, kterou ale používají jako nástroj při komunikaci a k dosažení vyšších cílů a k řešení morálních konfliktů.
  • Živé systémy jsou z konstrukčního hlediska na nesrovnatelně vyšší úrovni, než ten nejdokonalejší stroj vyrobený člověkem, který udělal vše, co je v jeho silách, aby z konstrukce stroje odstranil náhodu. Živé systémy dokonce obsahují plán své konstrukce ve své konstrukci, a tento plán je vyjádřený touto konstrukcí. Počet součástek jediné pouhým okem neviditelné buňky se pohybuje v řádu miliard. Vše je navíc zcela automatizované, se schopností učit se, interagovat s okolím a přizpůsobovat se okolním změnám v určitém rozsahu … vše je plně recyklovatelné a kompatibilní.

Tyto dvě námitky nejsou zdaleka to jediné, co mě jako vědce a učitele automaticky napadne, když slyším někoho mluvit o miliardách let, mutacích a náhodě, která nás údajně vytesala z kamene a vody.

Přeji si, aby se nejen naše děti, ale také učitelé a vědci nebáli zodpovědně přemýšlet o vzdělávacích konceptech (osnovách) v našem školském systému … a aby se nebáli otevřeně mluvit o širších souvislostech a hlavně důsledcích, které přináší naše vnímání původu a hodnoty vesmíru, života a člověka.

Jsem přesvědčen, že pokud budeme našim dětem předkládat celozrnnou duševní potravu – bez agresivního evolučního vymýlání na „bezbarvé“ škrobové jádro, budou z nich zdravější a pevnější osobnosti, které budou nevinné, co se týče zla (pýchy, nenávisti, sobectví, soupeření) a uvědomělé, co se týče dobra (pokory, lásky, štědrosti, solidarity). To bude ku prospěchu nejen jim, ale také nám.

Přeji Vám moudrost a odvahu žít zodpovědný a čistý život

S pozdravem

Libor V. Votoček

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na