„Opeření“ dinosauři – nakonec žádné peří

Dr Jonathan D Sarfati

Z creation.com přeložil M. T. – 07/2012. Translation granted by Creation.com – přeloženo s povolením od Creation.com. Úvodní foto – zdroj: flyingdinosaurs.net

Vzorek Sinosauropteryxe GMV 2124, z provincie Liaoning, Čína; ve Staatliches Museum für Naturkunde (Státní přírodovědné muzeum), Karlsruhe, Německo. Všimněte si klasické „polohy mrtvého dinosaura“ – hlava odmrštěná dozadu, ocas natažený, s pokrčenýma zadníma nohama – zvané opisthotonus, důsledek svalových křečí způsobených udušením.

Od Darwina až dosud zápasí evolucionisté s velkým problémem: ve fosilním záznamu chybějí nesčetné „spojovací články“, které evolucionisté předpovídají a které jejich teorie vyžaduje. Ale vše, co nám evolucionisté mohou předvést, je jen hrstka sporných fosilií (viz Vyvrácení evoluce – chybějící mezičlánky); navíc to nejsou jen spojovací články, co chybí, nýbrž celé rozsáhlé délky evolučního řetězce!

Čas od času však evolucionisté přijdou s nějakým tím „článkem-trhákem“. Jedním z nejdiskutovanějších tvrzení z nedávné doby je teorie, že se ptáci vyvinuli z teropodních dinosaurů, údajných dinosauřích šelem, které zahrnují druhy T.rex a Velociraptor. I mnozí evoluční paleoornitologové (odborníci na fosilní ptáky), jako třeba Alan Feduccia, emeritní profesor na Univerzitě Severní Karolíny, však nesmlouvavě kritizují dogmatický způsob, jakým je zmíněná teorie prosazována. Vytýkají jejím zastáncům zejména notoricky známý podvod s Archaeoraptorem z let 1999-2000.

Dalším velkým problémem je skutečnost, že ptáci mají podstatně odlišnou morfologii plic. Údajný první pták Archaeopteryx měl klasické ptačí plíce s průběžným prouděním, zatímco údajný opeřený dinosaurus Sinosauropteryx měl čistě plazí vakovitou plíci. A byl mladší než Archaeopteryx, podle datovacích metod samotných evolucionistů, a v rozporu s evolucionistickými očekáváními. Jak dává Feduccia rád k lepšímu, „Nemůžete být starší než váš dědeček“. I když evolucionisté tvrdí, že určitý znak může v rodokmeni přetrvávat i poté, co se vyvinula zvláštní větev jeho potomků, důkazy, kterými se ohánějí, svědčí prostě o tom, že dokonalé ptačí plíce tu byly dříve. Kdypak tedy vlastně vznikly? A v první řadě jde o to, že evoluční teorie byla předkládána tak, že ji podporuje sled fosílií, jenže naprosto jasně tomu tak není.

Opeření dinosauři?

Jedním z hlavních údajných důkazů o existenci „spojovacího článku“ mezi ptáky a dinosaury jsou dinosauři opeření. A mezi jinými z této skupiny zde kraluje i Sinosauropteryx (což znamená čínské plazí pero), drobný tvor objevený roku 1996. Největší známý exemplář vážil pouhých 0.55 kg a byl jen 1.07 m dlouhý. A to včetně ocasu, nejdelšího mezi teropody v poměru k délce těla.

CMI již dlouho zdůrazňuje, že v biblickém kreacionistickém modelu neexistuje nic, co by mluvilo o nutném chybění peří u dinosaurů. I když jsme to však konstatovali, chceme zároveň upozornit na to, že dosud nalezené „opeřené“ exempláře nejsou přesvědčivé. Existuje totiž dobrý důvod pro názor, že údajným peřím jsou vlastně roztřepené struktury kolagenových vláken (1,2).

Tvrzení o peří má však také své zastánce, jako třeba profesora Zhang Fuchenga z Čínské akademie věd, a jeho kolegy, kteří „odmítají nedávné námitky o tom, že nalezená vlákna jsou polorozpadlými kožními kolagenovými vlákny“ (3).

Dinosaurus Struthiomimus je rovněž v „poloze mrtvého dinosaura“. Wikipedia.org

Na podporu svého výše uvedeného záporného stanoviska uvádějí Zhang et al., že ve vzorku Sinosauropteryxe objevili pigmentotvorné buněčné organely zvané eumelanozomy a feomelanozomy. Ty dodávají peří velmi tmavý eumelanin i červenohnědý feomelanin (viz též Colourful creature coats). Na základě zmíněného nálezu pak čínští vědci tvrdí, že mají dokonce důkazy i o tom, že ocas Sinosauropteryxe byl pruhovaný. Prof. Theagarten Lingham-Soliar z Univerzity KwaZulu Natal, Jižní Afrika (a spoluautor prací uváděných v naší bibliografii jako č. 1 a 2) však kritizoval jejich tvrzení jako: „zrakový klam vznikající tehdy, vytiskneme-li obrázky ze SEM (skenovacího elektronového mikrografu) příliš malé“ (4). Navíc tento vědec podal v nedávno uveřejněném článku ještě další důkazy proti tvrzením Číňanů a bezděky také svým výzkumem přispěl značnou měrou k potvrzení biblické zprávy o Potopě (5).

Rozklad zvířat

Jak jsme již dříve konstatovali, měl Sinosauropteryx plazí plíce. Jak to můžeme vědět? Protože na rozdíl od většiny dinosauřích fosilií, ze kterých zbyly pouze zkamenělé kosti, byl tenhle tvor zachován tak dobře, že bylo možno analyzovat tvar některých jeho vnitřních orgánů. Z faktu, že se zachovaly podobné podrobnosti, vyplývá, že zvíře bylo pohřbeno velmi rychle, dříve, než mohly zmíněné orgány podlehnout rozkladu či saprofágům. (Od té doby, co byl objeven Sinosauropteryx, byly nalezeny i dinosauří krvinky, cévy a kolagen i osteokalcin, což svědčí o tom, že tvorové, kterým patřily, nemohli zahynout před mnoha miliony let). Zdá se rovněž, že vzhledem k zachování zmíněných orgánů je vyloučena přítomnost dravých obratlovců či saprofágů, jelikož ti se „obvykle zaměřují nejprve na vnitřnosti“.

Proto chtěl Lingham-Soliar zjistit, proč se Sinosauropteryx tak dokonale zachoval. Konstatoval u něj typickou „polohu mrtvého dinosaura“ se šíjí a hlavou odmrštěnými dozadu (všechny fosilie zobrazené v tomto článku leží v téhle poloze). V uplynulých několika letech vědci poznali, že tato poloha představuje vlastně opisthotonus, čili stav způsobený prudkými svalovými křečemi v důsledku selhání centrální nervové soustavy, zejména při nedostatku kyslíku (6). Na fosiliích je tedy patrný smrtelný zápas, který, jak tvrdíme, nastal v důsledku utonutí či pohřbení zaživa při Potopě.

Jelikož nikdo nebyl přitom, když Sinosauropteryx zemřel a zkameněl, bude teď nejlepší zamyslet se nad tím, co se děje s dnešními mrtvými zvířaty. (Studium rozkladu a fosilizace nazýváme tafonomií). Lingham-Soliar analyzoval postupně dvě mrtvá zvířata nalezená v „přírodním“ stavu: ženetku tečkovanou (Genetta genetta), zvíře podobné kočce, ale patrně z rodu promyk; a mozambickou kobru (Naja mossambica), druhého nejjedovatějšího hada Afriky, po mambě černé.

(Promyky byly dříve řazeny do společné čeledi s cibetkami a ženetkami, dnes se však ujalo jejich rozdělení do samostatných čeledí – cibetkovitých a promykovitých. Pozn. překl.)

Archaeopteryx lithographica, Museum für Naturkunde (Přírodovědné muzeum) v Berlíně. Na obrázku je skutečná fosilie, nikoli její odlitek. Také ona vykazuje jasné známky opisthotonusu.

Když vynecháme některé příliš drsné podrobnosti, vypadá posmrtný stav ženetky hned první den tak, že se již dostaví rozklad vnitřních orgánů, který spolu s celkovým pnutím nadmutého těla způsobí odtok tělesných tekutin tělními otvory. Poté se už do ženetky dají červi, ale zajímavé je, že v jejích střevech začnou hlodat až čtvrtého dne po úmrtí. Nato pokračuje rozklad již velmi rychle, takže už příštího dne zmizí téměř veškeré měkké tkáně, a červi opustí zdechlinu, aby si vytvořili kokony. Lingham-Soliar poznamenává o kreacionistickém zakladateli taxonomie (klasifikace):

• Linnaeus (1767) konstatoval, že tři mouchy mohou rozložit zdechlinu koně stejně rychle jako lev.

U kobry trval celý proces rozkladu déle, ale opět to byli hlavně červi, tentokrát však i mravenci, a opět se saprofágové pustili do střev relativně pozdě. Hmyz měl rovněž v oblibě pojivovou tkáň pod šupinami bohatou na bílkoviny, což přispělo k rychlému oddělení šupin od těla. Lingham-Soliar poznamenává:

• „Z tohoto úkazu je možno dovozovat, proč jsou vlastně šupiny u malých neptačích dinosaurů jako je Sinosauropteryx, Compsognathus a Juravenoter tak vzácně dochovávány – a právě nepřítomnost šupin byla často používána jako argument pro teorii o přítomnosti peří u některých zvířat“.

Ale ani u ženetky ani u kobry nebyl přítomen opisthotonus, což vyloučilo dřívější domněnku, že poloha mrtvého dinosaura je způsobena posmrtnými změnami.

Poučení ze smrti Sinosauropteryxe

Jak jsem již uvedl, poloha mrtvého dinosaura svědčí o smrti udušením. Exemplář Sinosauropteryxe vykazoval, jak se zdá, známky téhož odtoku hnilobných tekutin jako u mrtvé ženetky. Zachované vnitřnosti (včetně dvou vajíček) pak svědčí o tom, že na mrtvole sice hodoval hmyz, ale pak byla zdechlina rychle pohřbena „nejdéle pár dní po smrti“. Badatelé tak připisují úmrtí Sinosauropteryxe jedovatým sopečným plynům a jeho pohřbení sopečnému popelu či proudům bahna.

Všechny poznatky (vezmeme-li v úvahu to, jak rozšířená je poloha mrtvého dinosaura – i Archaeopteryx je takto nalézán) ve skutečnosti odpovídají biblickému líčení Potopy v knize Genesis. Důsledkem Potopy byla totiž enormně zvýšená sopečná aktivita. I rychlé pohřbení svědčí o Potopě. Ale co se skutečností, že se o rozklad postaral hmyz? Počítačové simulace prokázaly, že vody potopy nestoupaly rovnoměrně, nýbrž že se přelévaly tak, že čas od času se objevila souš (7). Proto také nacházíme dinosauří stopy a vejce. (viz In the footsteps of giants). Toto dočasné odkrytí umožnilo zřejmě hmyzu, aby zdechlinu kolonizoval, neposkytlo mu však dostatek času na to, aby zkonzumoval vnitřnosti dříve, než došlo k definitivnímu pohřbení mršiny.

Hřeben, nikoli peří

Ale vraťme se k tématu článku: analýza polohy mrtvého dinosaura nám umožnila pochopit, co vlastně bylo údajnými vlákny peří. Smrtelný zápas totiž vedl k vyboulení tlustého integumentu (kůže) na hřbetu zvířete, k čemuž mohlo dojít jedině tehdy, byla-li vlákna součástí jediné struktury, a nikoli jednotlivých per.

• Tlakové a tahové síly působící na jednoznačně jednotnou strukturu, tj. vzpřímené okruží či hřeben vytvořený na šíji, hřbetě a ocasu Sinosauropteryxe…a nikoli jednotlivá protopera – takovýto model je považován za přijatelnější…
• Výsledky osvětlují nejkontroverznější problém spojovaný se Sinosauropteryxem a svědčí jednoznačně na základě analýzy měkkých tkání a forenzní animace o tom, že hřbetní kožní tkáň zachovaná na povrchu těla představuje hřbetní hřeben, a nikoli protopera…

To potvrzuje dřívější vyjádření Linghama-Soliara:

• Popis zde uvedený dokazuje, že vláknité struktury sloužily jako vnitřní podpůrná vlákna, která spolu s povrchovou kožní tkání….tvořila složitou strukturu, tj. okruží či hřeben na hřbetu zvířete (srovnej baziliška zeleného, Basiliscus plumifrons, a agamu límcovou, Chlamydosaurus kingi), a dopodrobna vyvracejí teorii o volných vláknech, tj. protopeří, u Sinosauropteryxe.

Dalším důkazem je „ocas, který končí jedinečnou zaoblenou lopatkovitou strukturou“, která na povrchu neskýtala „prakticky žádný prostor pro uchycení protopeří“. A jelikož, jak se zdá, žil zmíněný tvor blízko nějakého jezera, byla by, i podle evolucionistických rekonstrukcí, „hřebenovitá struktura na ocasu či na těle či na obou užitečná při plavání“, takže vyjadřují úžas nad tím, že se o podobné struktuře hned neuvažovalo.

Závěr

I když biblický kreacionistický model nezavrhuje myšlenku opeřených dinosaurů, nedávná tvrzení o nálezech zárodků peří vypadají stále méně pravděpodobně. U jednoho z nejslavnějších údajných opeřených dinosaurů, Sinosauropteryxe, mluví důkazy pro existenci podpůrných vláken pro jednotnou strukturu jako třeba hřeben, a vylučují, že by vlákna představovala jednotlivá pera. Rovněž poloha, ve které zvíře zemřelo, svědčí o udušení, a pečlivá analýza běžných rozkladných procesů u zdechlin zvířat nalezených v dnešní přírodě ukazuje, že Sinosauropteryx musel být zcela pohřben maximálně do několika málo dnů.

Aktuální zpráva: objevila se další teorie, která je rovněž v souladu s Potopou: ukazuje se, že právě zabitá kuřata se zkroutí dozadu týmž způsobem jako Sinosauropteryx poté, co jsou ponořena do vody. (viz Water and death throes) Mají totiž silný páteřní vaz, ligamentum elasticum, který se napne. Vztlak pod vodou pak umožní tomuto vazivu, aby překonalo váhu a stáhlo šíji a ocas dozadu. A jak svaly podléhají rozkladu, kladou zmíněnému vazivu ještě menší odpor, takže prohnutí se dále zvětšuje.

Tento účinek pak byl jistě ještě silnější u dinosaurů s dlouhými, štíhlými krky a ocasy. Potřebovali patrně velmi silné, pružné vazivo, aby šetřili energií. Délka krků a ocasů patrně u nich také zvyšovala celkový pákový efekt vaziva.

Švýcarský sedimentolog Achim Reisdorf a německý paleontolog Michael Wuttke, autoři jedné podrobné studie /8/, vysvětlují:

• Silný vaz ligamentum elasticum byl nezbytný pro všechny dinosaury s dlouhým krkem a ocasem. Předpjaté vazivo jim pomáhalo šetřit energií v životě na souši. Po smrti však, když byli ponořeni ve vodě, byla nashromážděná energie v oblasti páteře dost silná na to, aby ji prohnula dozadu, a to tím víc, čím víc se rozkládaly další a další svaly i jiné měkké partie. Zvláště objevný je fakt, že na exempláři Compsognatha lze rovněž zmíněné postupné kroky doložit. Proto je jasné, že posmrtnou podivnou polohu zdechliny pod vodou má na svědomí biomechanika, a nikoli smrtelná agónie (9, 10).

A samozřejmě, že Potopa podle knihy Genesis skýtala skvělé podmínky pro kompletní zatopení zvířat!

Odkazy

1. Feduccia, A., Lingham-Soliar, T., and Hinchliffe, J.R., Do Feathered Dinosaurs Exist?: Testing the Hypothesis on Neontological and Paleontological Evidence, J. Morphology 266:125–166, 2005 | DOI: 10.1002/jmor.10382; Published Online: 10 October 2005.
2. Lingham-Soliar, T., Alan Feduccia, A. and Wang, X., A new Chinese specimen indicates that ‘protofeathers’ in the Early Cretaceous theropod dinosaur Sinosauropteryx are degraded collagen fibres, Proc. Royal Soc. B | doi:10.1098/rspb.2007.0352, Published online 23 May 2007.
3. Zhang F. et al., Fossilized melanosomes and the colour of Cretaceous dinosaurs and birds, Nature 463:1075–1078, 2010 | doi:10.1038/nature08740.
4. Lingham-Soliar T., The evolution of the feather: Sinosauropteryx, a colourful tail, J. Ornithol 152(3):567–577, 2011 | doi:10.1007/s10336-010-0620-y.
5. Lingham-Soliar T., The evolution of the feather: Sinosauropteryx, life, death, and preservation of an alleged feathered dinosaur, J. Ornithol. 153(3):699–711, 2012 | DOI 10.1007/s10336-011-0787-x.
6. Marshall Faux, C. and Padian, K., The opisthotonic posture of vertebrate skeletons: post-mortem contraction or death throes? Paleobiology 33(2):201–226, 2007.
7. Barnette, D.W. and Baumgardner, J.R., Patterns of ocean circulation over the continents during Noah’s Flood; in: Walsh, R.E. (Ed.), Proc. Third Int. Conf. Creationism, Technical Symposium Sessions, Creation Science Fellowship, Pittsburgh, Pennsylvania, pp. 77–86, 1994.
8. Reisdorf, A.G. and Wuttke, M., Re-evaluating Moodie’s opisthotonic-posture hypothesis in fossil vertebrates Part I: Reptiles—the taphonomy of the bipedal dinosaurs Compsognathus longipes and Juravenator starki from the Solnhofen Archipelago (Jurassic, Germany), Palaeobiodiversity and Palaeoenvironments 92:119–168, 2012 | DOI 10.1007/s12549-011-0068-y.
9. Reisdorf and Wuttke, cited in Why Do Dinosaur Skeletons Look So Weird? ScienceDaily, 16 February 2012.
10. See also Wile, J., Arched Necks In Dinosaur Fossils: Is Water to Blame? blog.drwile.com/?p=7118, 28 February 2012.