Nový výzkum genetických hodin zpochybňuje miliony let

pavelkabrt Genetika-teorie informace Napsat komentář

Nathaniel T. Jeanson, Ph. D. *

(Z www.icr.org/article/8017/ přeložil M. T. – 4/2014.

Je země stará 6 000 let v souladu s poznatky moderní vědy? Světští vědci to už po řadu generací energicky popírají. Jejich argumentace se však opírají o předpoklad konstantních přírodních procesů a konstantních rychlostí, ale nové objevy genetiků z Institutu pro výzkum Stvoření (ICR) představují pro tato tvrzení silné důvody k odmítnutí.

Genetické „hodiny“

V rámci každého druhu tiká cosi jako „hodiny“, které měří čas, po který tento druh existuje na zemi. Jelikož je DNA předávána z rodičů na potomky nedokonale, projevuje se u každé další generace větší genetický odstup od generací předchozích. V důsledku toho se s každou další generací geneticky víc a víc vzdalují reprodukčně izolované skupiny jedna od druhé.

A platí to nejen pro DNA nacházející se v jádře buňky, nýbrž i pro DNA v buněčných elektrárnách nazývaných mitochondrie. Mitochondriální DNA je přítomna jak u samců, tak u samic, ale na rozdíl od jaderné DNA se dědí jen po mateřské linii. Takže rozdílnosti v mitochondriální DNA mezi moderními jedinci v rámci stvořeného „druhu“ nás dovedou zpět k mateřskému předkovi druhu.

U druhů, které přežily Potopu na palubě archy, jsou moderní rozdílnosti zmutovanými verzemi sekvencí mitochondriální DNA, která byla přítomna u samičích zástupců na arše (jeden jedinec pro nečisté druhy; několik jedinců pro čisté druhy). U druhů, které přežily vně archy, moderní rozdílnosti mohou být sledovány až k samičím druhům, které stvořil Bůh během třetího až šestého dne stvořitelského týdne. Jelikož Bůh patrně stvořil od každého druhu mnoho jedinců, mají zřejmě některé moderní rozdílnosti mitochondriální DNA u druhů mimo archu původ v tom, že Bůh stvořil rozdílnosti v DNA mezi jednotlivými organizmy, a nikoli v mutacích, ke kterým by časem docházelo. Nicméně jak u druhů v arše tak mimo archu odráží většina rozdílností v mitochondriální DNA mezi jedinci téhož druhu patrně zhruba dobu, po kterou příslušný druh existuje na Zemi, a tak představuje „tikot“ hodin mitochondriální DNA.

Tato biologická fakta vytvářejí nový přístup při bezprostředním porovnávání časového rámce stvoření mladé země s časovým rámcem světským. Pravdivé stáří kteréhokoli daného druhu se bude odrážet ve stupni rozrůzněnosti mitochondriální DNA u jeho moderních potomků. Existují-li druhy na této planetě po miliony let, měly by být geneticky zcela odlišné. Naopak, pokud jejich původ sahá jen 6 000 let nazpět, pak by měly být geneticky homogennější.

Toto kvalitativní hodnocení lze převést i do řeči rigorózních čísel. K přesné předpovědi diverzity mitochondriální DNA lze použít jasnou, prokazatelnou matematiku. Světští vědci strávili mnoho let vyvíjením rovnic pro odhad odlišností v DNA vzniklých během doby existence organizmu. Rozdílnosti v mitochondriální DNA mezi izolovanými skupinami jedinců jsou produktem dvojnásobku tempa mutací u DNA a doby, po kterou existují odděleně1, 2. V matematickém zápisu to vypadá takto:

  • (1) d = 2*r*t
  • kde
    d = rozdílnosti v DNA mezi dvěma jedinci
    r = změřené mutační tempo u druhu či linie rodokmenu
    t = doba vzniku odvozená z modelu původu toho kterého organizmu

Tak, jak bylo v laboratoři přesně změřeno mitochondriální mutační tempo, můžeme rovnici(1)použít k předpovědi genetické rozrůzněnosti.

Obrázek 1. Současné rozdílnosti v DNA mezi moderními lidmi jsou v souladu s předpověďmi kreačního modelu mladé země, ale odporují předpovědím evolučního modelu.
*Rozsah v mezích 95 % spolehlivosti

Obrázek 2 (A – C). Současné rozdílnosti v DNA mezi moderními octomilkami, škrkavkami a hrotnatkami (dafniemi) jsou v souladu s předpověďmi kreačního modelu mladé země (nebo jsou mu velmi blízko), ale odporují předpovědím evolučního modelu.
*Rozsah v mezích 95 % spolehlivosti

Světští vědci změřili mutační tempo mitochondriální DNA u čtyř druhů – lidí, octomilek, škrkavek a hrotnatek (dafnií). Bible klade původ všech těchto druhů do doby před zhruba 6 000 lety, a my jsme to zaokrouhlili na 10 000 let3. Avšak zveřejněná evoluční literatura klade počátek moderních lidí do doby před zhruba 180 000 lety; octomilek do doby před zhruba 20 miliony lety; škrkavek do doby před zhruba 18 miliony let; a hrotnatek do doby před zhruba 7,6 miliony let4.

Dosazení těchto čísel do rovnice (1) odhaluje příkrý rozpor mezi kreační a evoluční předpovědí (Obrázky 1 a 2). Například změřené mutační tempo mitochondriální DNA u lidí činí průměrně ~0,00048 mutací za rok4, 5. Vynásobíme-li 0,00048 dvěma, a pak 10 000 lety, dostaneme předpověď zhruba 10 mutací po 10 000 letech existence. A naopak, vynásobíme-li 0,00048 dvěma, a pak 180 000 lety, dostaneme předpověď zhruba 174 mutací po 180 000 letech existence4, 6.

Ze srovnání těchto předpovědí s rozsahem skutečných odlišností v lidské mitochondriální DNA vyplývá šokující zjištění (Obrázek 1)4. Sekvence lidské mitochondriální DNA se v průměru liší na 10 místech. Biblický model předpovídá rozsah odlišností, který přesně zapadá do této hodnoty. Naopak, evoluční časové souřadnice (a potažmo rozšíření na souřadnice staré země) předpovídají úrovně genetické rozrůzněnosti, které se odchylují 12-29krát od skutečných rozdílností v DNA, které dnes vidíme (124-290 rozdílností v mitochondriální DNA oproti 10).

Z podobných kalkulací pro octomilky, škrkavky i hrotnatky (dafnie) vyplývá stejný výsledek – evoluční předpovědi, které se značně odchylují od skutečných rozdílností v DNA, které dnes vidíme, a kreační předpovědi, které jsou buď zcela v souladu s aktuální diverzitou, nebo se jí těsně přibližují (Obrázky 2A-C).

Tyto evoluční výsledky nelze v žádném případě vysvětlit spekulací o pomalejším mutačním tempu v minulosti. Za prvé, nebylo by to v souladu s předpokladem konstantních temp a konstantních procesů postulovaných v astronomii a geologii. Za druhé, aby druhy byly tak geneticky podobné, jak jsou dnes, ale zároveň tak staré, jak tvrdí evolucionisté, musely by mutovat jen jednou za 21 000 – 36 000 let, a toto tempo by muselo beze změny trvat po miliony let (Tabulka 1). Tato neuvěřitelně nízká rychlost je zcela v rozporu se současnými mutačními tempy pozorovanými v genetice; ve skutečnosti se takto nízká rychlost jeví biologicky nemožná. Výsledky tedy ukázaly velmi silný argument proti milionovým stářím, obhajovaným evolucionisty či zastánci stvoření staré Země, naopak ale mocně potvrzují biblickou zprávu.

Odpovědi na námitky

Avšak i tento tak prostý a jednoznačný případ se v jistém rozsahu setká s kritikou. Mohou evolucionisté najít díru v těchto argumentech? Podívejme se na jejich možné námitky.

Námitka 1: Výsledky této studie odporují mnoha dříve zveřejněným evolučním molekulárním hodinám.

Srovnávat hodiny v této studii s evolučními molekulárními „hodinami“ znamená v podstatě srovnávat hrušky s jablky. I když jsou obojí hodiny založeny na týchž biologických zásadách, použili evolucionisté při stanovení mutačního tempa ve své verzi hodin myšlenkový zkrat. Místo, aby změřili skutečné tempo genetických změn v laboratoři, odměřovali evolucionisté „tikot“ hodin z dat, která přisoudili vrstvám ve fosilním záznamu. To je něco podobného, jako kdyby kreacionista mladé země stanovil mutační tempo změřením genetických rozdílností mezi dvěma druhy, předpokládal dobu původu 6 000 let, vypočítal mutační tempo z genetických rozdílností dělených 6 000 lety, a pak vyhlašoval, že moderní genetické rozdílnosti potvrzují, že tyto druhy vznikly před 6 000 lety. Evoluční molekulární „hodiny“ jsou tedy ve skutečnosti formou myšlení v bludném kruhu, nikoli nezávisle změřenými vědeckými daty, a nemohou tedy logicky být v rozporu s výsledky vykázanými v obrázcích 1 a 2.

Námitka 2: Výsledky této studie jsou v rozporu s empiricky změřenými molekulárními hodinami pro jadernou DNA.

Jaderné DNA hodiny, které evolucionisté užívají, vycházejí z předpokladu, že veškeré rozdílnosti jaderné DNA jsou produktem mutací, a tento výklad je chybný. Na rozdíl od mitochondriální DNA se jaderná DNA vyskytuje ve dvou kopiích a je děděna od obou rodičů, což znamená, že rozdílnosti v DNA u potomstva jsou výsledkem mutací DNA a již dříve existujících variací DNA rodičů. Například v kreačním modelu sahají některé z těchto dříve existujících variací u lidí v krajním případě zpět až k oněm dvěma rodičům, Adamovi a Evě, které Bůh stvořil s již existujícími rozdílnostmi v DNA. Zohledníme-li tento fakt, pak jaderně-genetické hodiny svědčí o nedávném stvoření, nikoli o milionech let7.

Námitka 3: Výsledky této studie se opírají o pochybné postupy – bylo zkoumáno příliš málo moderních jedinců

Zahrnutí více moderních jedinců při porovnávání dnešní genetické rozrůzněnosti nemůže pomoct evolučnímu modelu ze dvou důvodů. Za prvé, mutační tempo mitochondriální DNA může být odlišné v rodových liniích, které vedly k těmto dodatečným jedincům. Chtějí-li tedy evolucionisté dosáhnout lepšího zastoupení celosvětové pestrosti v sekvencích mitochondriální DNA, pak musí rovněž dbát na reprezentativnější zastoupení celosvětové pestrosti mutačního tempa mitochondriální DNA. Jakýkoli vzrůst aktuální genetické rozrůzněnosti plynoucí z více individuálních sekvencí může být neutralizován objevem vyššího mutačního tempa v těchto nových rodových liniích. Za druhé, Tak obrovský rozdíl mezi skutečnou diverzitou a diverzitou předpovídanou evolucionisty je příliš velký na to, aby ho překlenulo zahrnutí třeba i stovky dalších sekvencí DNA dalších jedinců či druhů. Odchylka mezi vybranými vzorky nemůže sladit evoluční předpovědi s realitou.

Námitka 4: Výsledky této studie se opírají o pochybné postupy – bylo do ní zahrnuto příliš málo historických/fosilních jedinců.

Fosilní sekvence DNA byly úmyslně z této studie vynechány, protože jsou příliš zatíženy vědeckou nejistotou. Z analýz provedených v naší vlastní laboratoři vyplynulo, že většina fosilních sekvencí DNA je vysoce degenerovaná a nespolehlivá. Navíc je dnes nemožné ověřit přesnost těchto sekvencí, i když nepůsobí degenerovaně, protože neexistuje nezávislá metoda k ověření jejich přesnosti. (Evoluční výklad fosilního záznamu není nezávislým testem.) Konečně, i kdyby byly fosilní sekvence spolehlivé, rozdíl mezi skutečnou diverzitou a předpovězenou diverzitou je příliš velký na to, aby ho překlenulo začlenění fosilních sekvencí DNA. Opět platí, že odchylka mezi vybranými vzorky nemůže sladit evoluční předpovědi s realitou.

Námitka 5: Výsledky této studie vykládají evoluční očekávání chybně. Mutační saturace a homoplazie (nezávisle získané identické mutace) by snížily absolutní hodnotu očekávaných rozdílností DNA v evolučním modelu.

Mutační saturace by teoreticky mohla zachránit evoluční model, ale nedaří se jí to vzhledem k nedostatku vědeckých důkazů v její prospěch. Kdyby jedinci zahrnutí do této studie mutovali do té míry saturace, že by byly zmutované všechny pozice DNA, pak by shoda DNA mezi nimi neměla být rozdílná od náhodně seřazených sekvencí. Jelikož každá pozice v sekvenci DNA má čtyři možnosti vzhledem ke čtyřem bázím – A,T,G, C – v kódu DNA, namátkové seřazení odpovídá 25 % době nahodilosti a liší se v 75% této doby. Žádné srovnání v této studii se ani zdaleka nepřiblížilo k 25 % shodě. Nejnižší shoda byla 86 % – zdaleka přesahující 25 %.

Podobně by nezávisle získané totožné mutace rovněž mohly teoreticky zachránit evoluční model, ale toto vysvětlení je za hranicí uvěřitelnosti. Podle evolučního modelu došlo u těchto tvorů ke statisícům až milionům náhodných mutací na sekvenci DNA kratší než 20 000 bází DNA, ale udrželi si totožnost sekvencí 86% či větší. Postulovat, že tyto vysoké totožnosti vyplynuly ze stavu, kdy odlišné druhy prodělávaly opakovaně tutéž mutaci, náhodou, po miliony let, znamená tvrdit, že se stal statistický zázrak – což je jev, který v jiných oblastech evolucionisté zavrhují. Homoplazie není zcela jednoznačně udržitelným vědeckým vysvětlením pro tyto výsledky.

Námitka 6: Výsledky této studie nepočítají se všemi evolučními mechanizmy. Přírodní výběr by vyloučil během uplynulých milionů let u každého z těchto druhů miliony zhoubných mutací.

Tento evoluční záchranný kruh by mohl snad vyřešit problém číselného nesouladu, ale je vytvořen zcela ad hoc, a proto je nevědecký. Vědecká vysvětlení musí činit testovatelné předpovědi, a pokud přírodní výběr vysvětluje, proč jsou evoluční předpovědi tak vzdálené od reality, pak musí rovněž předpovídat úrovně genetické diverzity u druhů, u kterých je diverzita dnes neznámá. Dokud evolucionisté skutečně s takovými předpověďmi nepřijdou, tento směr uvažování vybočuje z rigorózního vědeckého myšlení.

Námitka 7: Výsledky této studie jsou pouhým statistickým artefaktem. Čtyři druhy nereprezentují biologickou diverzitu na Zemi.

Tato námitka je asi tou nejpádnější, kterou by mohli evolucionisté uplatnit, a na první pohled se zdá logická. Čtyři druhy zdaleka nejsou ty miliony druhů, které dnes existují na Zemi. Avšak tyto čtyři patří ke třem různým kmenům (lidé – strunatci; octomilky a hrotnatky – členovci; škrkavky – hlístice), které se údajně oddělily hluboko v evoluční historii. Proto závěry učiněné na základě těchto druhů zahrnují široké spektrum života i předpokládaného evolučního času. Jakékoli evoluční vysvětlení snažící se naše závěry odmítat má velmi široké důsledky pro historii této planety, a k jednoduchým vysvětlením se nedojde snadno, zejména ve světle faktu, že mutační tempa byla pro každý druh získávána nezávisle. Z toho důvodu statistická chyba není přesvědčivým vysvětlením, a vyzývám kteréhokoliv čtenáře, aby uskutečnil studie mutačního tempa u organizmů, pro které musí být teprve změřeno. (Předpovídám výsledky podobné těm, které byly uvedeny v tomto článku.)

Žádná ze shora uvedených námitek se ještě nemusela objevit ve vědecky fundované literatuře – ať už v kreacionistických či světských časopisech. Ve skutečnosti nebyly dosud vůbec zveřejněny žádné vědecky fundované námitky. Shora uvedené námitky jsou ty, jejichž výskyt očekávám, nebo které byly vysloveny na populárních fórech jako třeba evoluční blogy – běžný zdroj informací a nápadů k problematice původu života, které nejsou zatížené odpovědností vědeckých profesionálů.

Budou evolucionisté s to uvést do souladu tato genetická data se svými tvrzeními o milionech let v geologii a astronomii? Výsledky popsané v tomto článku byly dosaženy s použitím stejných předpokladů, které dominují i zmíněným dvěma oborům – například stálost tempa změn – ale tyto výsledky jsou ve zřejmém rozporu se světskými závěry v geologii a astronomii. Může evoluční komunita vyřešit tento velký paradox, aniž by to podkopalo logické základy jejich argumentů pro dlouhý čas?

Odkazy

  1. Futuyma, D. J. 2009. Evolution. Sunderland, MA: Sinauer Associates.
  2. Howell, N. et al. 2003. Genealogicko-historické tempo vzdalování sekvencí v lidském mitochondriálním genomu: existuje rozdíl mezi fylogenetickým a genealogicko-historickým tempem. American Journal of Human Genetics. 72 (3): 659–670.
  3. Přidali jsme nějaký čas, protože rukopisy Septuaginty se liší ve stáří udávaném pro patriarchy.
    4. Jeanson, N. T. 2013. Recent, Functionally Diverse Origin for Mitochondrial Genes from ~2700 Metazoan Species. Answers Research Journal. 6: 467-501
  4. Platí to pro podjednotku mitochondriální DNA, „smyčku D“, jedinou oblast lidské mitochondriální DNA, pro kterou bylo změřeno mutační tempo s dobrou statistickou spolehlivostí.
  5. Je-li do změřeného mutačního tempa zahrnuta statistická variace, vykážou jak kreační tak evoluční předpovědi škálu hodnot, ale tato rozpětí (kreace=7-16 mutací; evoluce=124-290 mutací) se stále navzájem velmi liší.
  6. Carter, R. The Non-Mythical Adam and Eve! Refuting errors by Francis Collins and BioLogos. Creation Ministries International. Posted on creation.com August 20, 2011, accessed January 9, 2014.

* Dr. Jeanson je náměstkem ředitele pro výzkum v oboru věd o životě na Institutu pro výzkum stvoření a získal svůj titul Ph.D. v buněčné a vývojové biologii na Harvardově univerzitě.

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na