Třeba mají, nicméně to zatím není možné prokázat, zatímco u člověka ano. A i tak by bylo srovnání antropomorfizující = delfíní smysl pro humor by mohl být zcela jiného druhu než lidský smysl pro humor, takže i v tomto srovnání by byl jak lidský tak delfíní smysl pro humor jedinečný. Jinak myslím, že delfíni mají sebeuvědomění = spolu se slony, kosatkami, primáty a krkavcovitými ptáky + papoušky šedými žako se rozeznají v zrcadle. Ale opět je to jejich druh sebeuvědomění, který není totéž co ten lidský. Tyhle kategorie prostě nelze objektivně srovnávat, protože vždy jde o specifické subjektivity.

I jiné druhy ,než jen člověk mají složité sociální vztahy a komunikaci.
                                                                                                                      Je přirozené,že porovnáváme zvířecí chování s lidským,hlavně,když jsme to my,kdo porovnává.V souvislosti s pojmem vědomí vyvstává zejména kardinální otázka, na kterou jsme narazili výše (a se kterou si vědci k mému překvapení obvykle příliš nelámou hlavu): Je vědomí prostě jenom určitým aspektem určité činnosti mozku, nebo je něčím, co je touto činností způsobováno?Abychom objasnili, jaké má rozhodnutí pro jednu z těchto odpovědí důsledky, podívejme se na to, co říká F. Koukolík o zvířatech: „U ptáků a savců lze [...] předpokládat, že si mohou být do nějakého stupně vědomi svého smyslového rozlišování včetně bolesti i hybných akcí.“ Autor tedy, jak se zdá, nepřijímá, že by vědomí bylo prostě aspektem fungování mozku (či obecněji těla). Kdyby tomu tak totiž bylo, pak by odpověď na otázku, který živočich vědomí má, musela být jednoznačná – nebyli bychom v tomto ohledu omezeni pouze na „předpoklady“. Prozkoumat mozek ptáka či savce přece není principiální problém! Navíc F. Koukolík dále říká: „Inteligentní chování ještě nemusí svědčit pro vědomí.“ Co ale tedy pro vědomí svědčit může? A především co tedy vědomí je, není-li ani pouze věcí fungování mozku, ani pouze věcí způsobu chování? Snad to, co majitel tohoto vědomí vidí, když se podívá „dovnitř sebe“? Neměla by pak ale věda, která přijímá za fakta výhradně to, co je ověřitelné nezávislými badateli, prohlásit vědomí za chiméru?
 
Je vědomí záhada, nebo „řešitelný problém“?FRANTIŠEK KOUKOLÍK: Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování, Karolinum, Praha 2003,
Jaroslav Peregrin
 Publikováno: Vesmír 83, 535, 2004/9                                                                                                                ( http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=6027 )
 
 
 
Pokud mozek generuje vědomí (máme schopnost doopravdy prožívat např. pocit bolesti, nikoliv jako terminátor "vnímat data - data se mohou nazývat bolest"), máme jistě právo se domnívat, že jej generuje i mozek méně inteligentního člověka. A takto můžeme sestupovat dolů. Takže nějaké to vědomí generuje zajisté i mozek šimpanze, psa, myši, mouchy, jeden neuron. A uvnitř neuronu jsou mikrotubuly, mikrofilamenta, intermediální filamenta, centrioly, spektrin - aktinová síť, ... . Takže tam někde se generuje  vědomí. A uvnitř mikrotubulů jsou supravodivé vlnovody s kvantovými hradly v podobě dimerů proteinu tubilinu, jimiž se šíří elektrony a fotony, provádějící kvantové výpočty. Tedy tam někde se tvoří vědomí.
David Calmers charakterizoval rozdíl mezi bytostí vybavenou nekvantovým neuronálním procesorem naprogramovaným tak, aby přesně imitoval lidské chování a reakce na podněty různého druhu (tzv. Chalmersova zombie) a bytostí vybavenou kvantovým počítačem generujícím vědomí. Došel k závěru, že vnější projevy obou dvou bytostí se prakticky v ničem lišit nebudou. Vnitřní život obou však bude zcela odlišný. Jedna bude tupý stroj reagující mechanicky na určitý typ vstupu určitým typem výstupu, neuvědomující si své konání. Ta druhá má schopnost vnitřního prožívání. To je ten rozdíl. Přitom neexistuje přímá souvislost mezi vědomím a psychikou. Psychika se může během života, či následkem úrazu mozku měnit, vědomí však zůstává. A co víc, vědomí je neosobní. Každý člověk je originální osobnost, avšak vědomí máme všichni přibližně stejné.(???)
 
 

R.Leakey a R.Lewin v knize - Lidé od jezera na s.152 - 155 píší o VĚDOMI toto :....(jestliže) nás se světem spojují všechna tři okna (zrak,sluch a čich),(tak) se postupně vytvořila schopnost INTEGRACE INFORMACI.To je základ VĚDOMI. ...mozek je orgán.který SROVNAVA a SJEDNOCUJE zprávy dodávané jednotlivými smysly a získané výsledky KONFRONTUJE s informacemi skladovanými v paměti.Tak může vytvořit DYNAMICKY obraz vnějšího světa.Může rozeznávat předměty jako oddělené objekty v JEJICH VLASTNI PODSTATĚ a nikoli NAHODILE části nějaké nesrozumitelné mozaiky.Může ztotožnit chlupatý zevnějšek kočky s malým mnoukajícím tvorem.To by bez INTEGRACE SMYSLOVYCH VJEMU možné nebylo.A konečně,může si PŘEDSTAVIT budoucí události a může je plánovat stejně dobře jako podržet v paměti události minulé.To je INTELIGENCE.Jednou z objektivních kvalit,jíž si je lidská mysl VĚDOMA,je MIJENI ČASU.Správné vnímání událostí vnějšího světa by nebylo možné bez ČASOVEHO VYHODNOCENI přijímaných informací.Toto vyhodnocování je automatické a každý živočich musí být schopen ZAŘADIT ty události vnějšího světa,které může vnímat - byt i nebyly složité - ,do ČASOPROSTOROVYCH SOUVISLOSTI.VĚDOMI ČASU a jeho skutečného významu je však něco odlišného.Z filozofického hlediska může člověk sám sebe považovat za JEDNOTKU,která je v čase stálá a která pozoruje měnící se svět a může odmítat jeho názor.
JAZYK je nutno považovat za velice speciální nástroj k průběžnému zdokonalování obrazu vnějšího světa,který si vytváříme.Tím,že předměty zařazujeme do určitých KATEGORII,usměrnujeme své představy a VNAŠIME POŘADEK do toho,co by jinak zůstalo nesourodým kaleidoskopem smyslových vjemů.A tím,že se navzájem představy o vnějším světe sdělují,se utváří JEDINEČNE sdílené - společenské - VĚDOMI na úrovni,která by BEZ  OZNAČENI a ROZLIŠENI POJMU NEBYLA DOSAŽITELNA.Poznávacím znamením LIDSTVI je INTENZIVNI intelektuální ZVIDAVOST.(opět URČITY DRUH neboli MIRU ZVIDAVOSTI projevuji i různí inteligentní živočichové jako lidoopi,delfíni,sloni,psi,prasata,ptáci)
Zvídavost by ovšem nebyla možná bez onoho stavu psychiky,který znamená SKUTEČNE VĚDOMI SEBE SAMA i okolní reality,kdy si (člověk či živočich) zároven uvědomuje,že toto vědomí má.(jde schopnpst seberexlexe autozpětné vazby) VĚDOMI je filozofická kategorie,o níž lze hovořit donekonečna.Můžeme vyjít z toho,že různé druhy živočichů obývají různé světy,zprostředkované jim jejich smyslovým vnímáním a schopností mozku smyslové vjemy zpracovat a utřídit.Proč má vůbec mít kterýkoli živočich včetně člověka vědomí ve smyslu shora definovaném ?Lze si jistě představit,že vyšší nervová soustava tak složitá,jako je naše,by mohla sama sama řídit naše reakce na podněty z okolí tak,aby byly účelné a přiměřené.Stejně by mohla řídit odpovědi na fyziologické potřeby našeho těla,aniž by cokoli prověřila vědomá zkušenost.Mohli bychom být STROJE,ale nejsme.Proč? Britský psycholog Nicholas Humphrey vychází z přijatelného předpokladu,že VĚDOMI je biologicky účelné,protože jinak by tu nebylo,a domnívá se,že společenským živočichům umožnuje účinnější vzájemné vztahy a INTERAKCE.Je-li si někdo ze zkušenosti vědom pocitů i slepých reakcí na ně,lépe rozumí chování ostatních.Víme-li,co je pocit bolesti,chápeme grimasy bližního,který se poranil,jsme schopni empatie : bez toho by byly soucit a vzájemná náklonnost téměř nemyslitelné.A jsme-li si vědomi jemných výpočtů a úvah,které nám probíhají v mozku,když chceme dosáhnout nějaké společenské výhody,pak můžeme také brát v úvahu společenské manévrování jiných lidí.Dá se uzavřít,že bez VĚDOMI a bez znalosti tohoto VĚDOMI by byly naše společenské zvyky a vztahy silně omezeny.
Tvorové žijící poměrně osamělým životem,kteří nejsou nijak závislí na těžko PŘEDVIDATELNYCH složitostech společenských vztahů,nebudou mít naopak žádnou velkou potřebu VĚDOMI TE KVALITY,o které mluvíme.( vyjímky ovšem existují - velmi samotářští orangutani patří mezi nejinteligentnější živočich a bezpochyby mají URČITY DRUH VĚDOMI a jsou schopni sebeuvědomnění,přesto,že nežijí složitým sociálním životem v rámci komplikované hierarchie tlupy jako jiné druhy opic a lidoopů ) Nedá se ovšem určit,kde v živočišné říši VĚDOMI ZAČINA a kde KONČI.Kam umístíme HRANICI s nápisem - ZDE ZAČINA VĚDOMI,ostatně hlavně závisí na tom,jak VĚDOMI DEFINUJEME.Někteří fyzici a filozofové jsou hotovi dokazovat,že i kámen má své specifické vědomí,protože jeho molekuly mohou odpovídat na změny prostředí.My ale mluvíme o vyšší,více LIDSKE kvalitě.Na cestě ke skutečnému,člověku podobnému typu vědomí je důležitým milníkem poznatek,že jedinec je mezi ostatními individualitou - že má vědomí sebe sama (viz testy zvířat v zrcadlech ).Ruku v ruce s tímto vědomím jde VĚDOMI VLASTNI SMRTELNOSTI.(určitou MIRU vědomí vlastní smrtelnosti mají některé vysoce socializované druhy opic - je to patrné z jejich zvláštního neklidu a zacházením z mrtvým členem tlupy.Podobně sloni mají patrně URČITOU MIRU - DRUH - povědomí o vlastní smrtelnosti,když se plni zvláštního vzrušení a neklidu dotýkají kostí mrtvých slonů,obtacejí je a přenášejí.
( viz:  dokument Užasná planeta,ediční řada světový dokument ,BBC Worldwide limited,KM Records,s.r.o.))
 
Je k vědomí potřeba vyspělý intelekt?
Není. Takový vlk, pokud má vědomí, si může vědomě říkat "Jé, já mám hlad. Hele, támhle je nějaká mršina. Nikde nikdo, poběžím k ní." Nikdy si ale neříká "Jé, já si uvědomuji vlastní existenci. Na tak abstraktní myšlení nemá vlk dostatečně rozvinutý mozek.
Mají zvířata vědomí?
Mohou mít. Nepochybuji, že šimpanz nebo delfín ke zřetelnému vědomí běžně dospívají, zatímco chroust je bez šance. K přesnějšímu stanovení hranice bude nutné zeptat se etologů.
                                                           ( http://dee.cz/texty/a_vedomi.html )
                                                                                                                      zvířecí DRUH vědomí
 
 
 
Živočichové jsou po intelektuální stránce považováni za neschopné lidské MIRY sebeuvědomění – ačkoli se zde spíše poukazuje na nízký STUPEN a jiný druh jejich inteligence než na nepřítomnost emocí.
 
 
 
Musíme vzít v úvahu,jak MUČIVĚ SUBJEKTIVNI je posuzování kvalit vědomí.Pak je tu ještě otázka STUPNĚ/MIRY uvědomění.Vědomí některých zvířat nedospělo až k výrazu sebeuvědomění,k vědomí vlatní identity. ( mezi různými stupni vědomí a sebeuvědoměním vlastní identity je ROZDIL.)
 
R.Leakey a R.Lewin - Lidé od jezera,s.158.
 
Abychom mohli prokázat přítomnost vědomí u zvířat, musíme zjistit, zda u nich můžeme skutečně mluvit o přítomnosti tří důležitých psychických oblastí – přítomnost jazyka, sebeuvědomění a teorie mysli (Theory of mind). Jednímz nejevidentnějších důkazů vědomí je právě schopnost používat jazyk. Na toto téma bylav minulosti provedena řada výzkumů a experimentů – zejména u velkých opic.(stejnou otázku bychom si ale mohli položit např.u cvičených psů,slonů,ptáků,kytovců,hlavonožců a hmyzu.Znamená to,že pod vlivem cvičitele dokáží věci,které by sami nedělali,že v nich dříme netušený potenciál zárodku lidství?To by asi netvrdil ani ten nejnadšenější evolucionista.)
Protože delfíni či šimpanzi nezvládli angličtinu či češtinu,prý nemají vědomí. Že by se výzkumníci mohli třeba začít učit delfínštinu nebo šimpanzičtinu, to je obvykle, samozřejmě, nenapadne.
Jenže údajů o tom, že je to poněkud jinak, než jak píší odborníci v různých těch svých časopisech, přibývá.
Např.: „Oscilace 40 Hz pokrývají celou mozkovou kůru člověka a pohybují se zepředu dozadu ve vlnách. Sdílejí a uspořádávají zpracování senzorických stimulací a informací v rámci celého mozku. Dávají všemu jakýsi smysl,“ píše Robert Pollack. Někteří odvážnější vědci začínají hovořit o tom, že tohle je vnější důkaz vědomí. „Tyto oscilace nacházíme v mozcích všech savců, ale byly objeveny i u některých ptáků a kobylek!“
V jednom nedávném rozhlasovém rozhovoru popisoval Cyril Höschl nejnovější vědecké metody testování léků proti epilepsii: na potkanech. A zdůvodnění? Mozek potkana je totiž prakticky stejný jako mozek člověka. Jen poněkud menší. Ale má tutéž strukturu, tytéž části, neurony a určité oblasti vykazují tytéž reakce, dokonce i na buněčné úrovni.
I při výzkumu chování včel se zjišťuje, že včely nejen že mají svou řeč, ale jsou schopny se učit a své chování pak modifikovat. Atd. atp.
Ale že by zvířata měla vědomí, to rozhodně ne, tvrdí odborníci. Jak by v téhle souvislosti poznamenal Frank Zappa, tihle „odborníci“ by vědomí nepoznali, ani kdyby je koplo do zadku.
Vždy, když vidím jak lidé zkoumají delfíny, jsem přesvědčen, že dokud je to baví, spíše delfíni zkoumají lidi.Ale vědomí prý nemají.
Jenže údajů o tom, že je to poněkud jinak, než jak píší odborníci v různých těch svých časopisech, přibývá.
Např.: „Oscilace 40 Hz pokrývají celou mozkovou kůru člověka a pohybují se zepředu dozadu ve vlnách. Sdílejí a uspořádávají zpracování senzorických stimulací a informací v rámci celého mozku. Dávají všemu jakýsi smysl,“ píše Robert Pollack. Někteří odvážnější vědci začínají hovořit o tom, že tohle je vnější důkaz vědomí. „Tyto oscilace nacházíme v mozcích všech savců, ale byly objeveny i u některých ptáků a kobylek!“
V jednom nedávném rozhlasovém rozhovoru popisoval Cyril Höschl nejnovější vědecké metody testování léků proti epilepsii: na potkanech. A zdůvodnění? Mozek potkana je totiž prakticky stejný jako mozek člověka. Jen poněkud menší. Ale má tutéž strukturu, tytéž části, neurony a určité oblasti vykazují tytéž reakce, dokonce i na buněčné úrovni.
I při výzkumu chování včel se zjišťuje, že včely nejen že mají svou řeč, ale jsou schopny se učit a své chování pak modifikovat. Atd. atp.
Ale že by zvířata měla vědomí, to rozhodně ne, tvrdí odborníci. Jak by v téhle souvislosti poznamenal Frank Zappa, tihle „odborníci“ by vědomí nepoznali, ani kdyby je koplo do zadku.
Vždy, když vidím jak lidé zkoumají delfíny, jsem přesvědčen, že dokud je to baví, spíše delfíni zkoumají lidi. (http://www.komodity.cz/(S)vedomi-(Vlasta-Marek)-x2896 )
 
Zvířata musejí mít vědomí už pro to,že mají SNY.Spánek je pro nervovou soustavu KAŽDEHO živočicha.Při tzv.paradoxním spánku nastává REM fáze,kdy se zdají SNY.U primátů se REM objevuje každou 50.minutu,u myši každou 9.minutu,u koně trvá z celkové průměrné doby spánku 2,9 hodiny jen 0,8 hod.Paradoxní spánek je spojen ze SNY,a to jak u člověka tak u zvířat.Pes např.v tomto spánků poštěkává,hrabe nohama.vrtí ocasem.Podle současných znalostí (1992) zřejmě REM chybí delfínům.Ti totiž musejí prostor kolem sebe STALE prohledávat echolokátorem,který podle dlouhodobých pozorování vypínají nejdéle na 4 až 60 sec.Švýcarský zoolog G:Pilleri a ruský vědec L.Muchamedov zjistili,že tito mořští savci jsou schopni spát střídavě na levou a pravou polovinou velkého mozku.Přibližně po dvou hodinách se během noci pravá a levá hemisféra střídají,i když pravá polovina spí lépe a vydatněji.Tento naprosto ojedinělý způsob spánku byl Američanem Ch.Amlanerem nalezen u racků a zdá se tedy,že i někteří ptáci dovedou při spánku střídat pravou a levou polovinu velkého mozku.
Zdeněk Veselovský - Chováme se jako zvířata,s.95,96.
                                                                                                                     
 
SLABINY DEFINIC
 
Pokud chceme používat na zvířata POJMY,které se až donedávna používaly VYLUČNĚ na člověka a přitom NEANTROPOMORFIZOVAT,ani nedělat ještě větší zmatek nevhodným zobecnováním vágních pojmů,tak si musíme nejdříve vymezit novou TERMINOLOGII.Nemůžeme jen tak svévolně házet pojmem VĚDOMI od zvířete ke člověku jako by šlo přesně o totéž,nebo jako by to bylo jedno a nebylo mezi tím ROZDILU.Pokud tedy chceme na zvířata aplikovat antropomorfní pojmy ¨
jako :VĚDOMI,LASKA,ODDANOST,SMUTEK,PŘETVAŘKA,KLAM,PODVOD,MYSL,INTELIGENCE,PSYCHIKA,SEBEUVĚDOMĚNI,ŘEČ,JAZYK,KOMUNIKACE,KULTURA,TRADICE,SEBEREXLEXE,apod.,pak
musíme tyto POJMY vyjmout z čistě lidské oblasti a zavést pro ně nové kategorie,významy a kritéria.Nelze o nich však dále mluvit jen v jejich základní obecné formě,protože to vyvolává zmatek,nepochopení a nepřesné či nepravdivé údaje.Pokud bychom kupříkladu použili slova : "pes cítí LASKU",bez dalšího upřesnění o jakém DRUHU LASKY mluvíme,byl by náš výrok nejen zavádějící,ale i nepravdivý,protože psí mozek svému majiteli neumožnuje projevovat TEN SAMY DRUH lásky jaký umožnuje mozek lidský.To bychom psa polidštovali,jak mnozí psí miláčci emotivně činí.Tím ale na druhou stranu nechci říct,že pes NEMUŽE cítit NĚCO PODOBNEHO lidské lásce.Chci tím jen říct,že TO NENI STEJNE.Ani lidská láska není stejná.Každý ji cítí,vnímá,prožívá a dává najevo trochu JINYM ZPUSOBEM.Řečtina dokonce nemá pro slovo,které se česky běžně překládá jako láska jen jeden český ekvivalent,ale hned čtyři významové odstíny : AGAPE,FILIA,STORGE,EROS.
 
 
Důslednější,přesnější a méně zmatečné tedy bude hovořit o psím DRUHU LASKY a ODDANOSTI či SMUTKU,o šimpanzím DRUHU VĚDOMI a TRADIC či KULTURY,o delfíním DRUHU INTELIGENCE a JAZYKU či KULTUŘE,o sloním DRUHU SMUTKU a SEBEUVĚDOMĚNI,o ptačím DRUHU KOMUNIKACE,o hmyzím DRUHU NADANI pro matematiku,o DRUHU PŘETVAŘKY chobotnic či DRUHU KLAMU a PODVADĚNI lidoopů,atd.Problémem obecných  tvrzení je NEJEDNOTA DEFINIC a svévolné zaměnování pojmů DUŠE,DUŠEVNO (jimž je dnes přisuzován i jiný,než původní platonský obsah),MYSL a VĚDOMI."VĚDOMI je to čeho si je člověk vědom,když se zabývá introspekcí,když si všímá toho co se děje uvnitř něho samotného.VĚDOMI se skládá z pocitů,myšlenek,citů,tužeb,přesvědčení a svobodných rozhodnutí,které z nás činí živé a vnímající bytosti." (J.P.Moreland,PhD.) S těmito pojmy musíme nakládat velmi opatrně,abychom zvířatům nepřisuzovali lidská jedinečná specifika,ale abycho jim na druhou stranu neupírali to co mají.Vyrovnaný pohled na živočichy je prost extrémů ANTROPOMORFIZMU i ZOOMORFISMU.Tato lidská označení mohou popisovat činnost podobnou u některých živočichů,ale tím ta povrchní shoda končí.Za jednáním jsou vždy MOTIVY a ty nemusejí být u člověka a zvířete ani v různých situacích STEJNE.
 
Stejně jako budou existovat různé druhy - UROVNĚ inteligence,tak je možné předpokládat,že ani VĚDOMI nebude uniformní,ale,že budou také rovněž existovat různé úrovně vědomí a různé MIRY sebeuvědomění - dle složitosti nervové soustavy živočicha.Není tedy možné vidět živočichy černobíle - BUD a NEBO.Pro člověka bude možná optížné uznat,že jeho vnímání reality,není jediné možné,a ještě težší pro něj bude (jestli vůbec) vidět svět jinýma očima,než svýma.Člověku by k tomu mohla pomoci technika,která by zvířecí data zpracovala do formy virtuální reality,kterou by si pak člověk mohl prožít.Už dnes existují podobné psychiatrické projekty.Jeden byl předveden u příležitosti mezinárodní psychiatrické konference V Praze 2008.Ve speciálním autobuse mohl zdravý jedinec pocítit a zažít jak vnímají svět lidé trpící schizofrenií.Na druhou stranu zvířata tuto technickou výhodu nemají a i kdyby jim člověk umožnil nahlédnout do svého druhu vědomí,tak by to patrně nepochopila,takže zvířata jsou proti nám v tomto znevýhodněna a patrně nebudou plně schopna poznat náš svět tak jako možná jednou my ten jejich.VĚDOMI živých tvorů tedy na stupnici od 0 do 10 nebude zahrnovat jen krajní možnosti,ale celé spektrum (škálu) různě složitých druhů vědomí.
 
 
V první řadě si musíme uvědomit, že slovo „INTELIGENTNI“ může znamenat velice různé věci. Pod pojmem „inteligentní druh“ (sapientní druh) obvykle myslíme druh žijící v určité formě civilizace, vytvářející nástroje, mající vlastní jazyk, kulturu apod.
Nejde o označení šťastné a není ani jednoznačné. Jakékoli zvíře, které disponuje nervovou soustavou, je do jisté míry inteligentní. Ovšem spojení „inteligentní druh“ se vžilo a patrně neexistuje žádný jiný inteligentně znějící český termín označující takovéto druhy. I odborný název, sapientní, je podobně zavádějící – znamená „moudrý“. Člověk je sice modelovým případem sapientního druhu, často se však chová více než nemoudře!Rozdělení na „zvířata“ a „inteligentní druhy“ je také problematické. Mezi „zvířaty“ a „kulturami“ je totiž plynulý přechod, nejsou to dvě diametrálně odlišné kategorie.Je otázka, co vůbec je inteligence, ve smyslu vlastnosti. Definice není jasná u lidí, natožpak u zvířat. Obecně ji lze definovat jako schopnost cíleně měnit své chování tak, aby odpovídalo vnějším podmínkám, rychle se přizpůsobovat, řešit problémy apod. Má však velice mnoho aspektů, a je velmi obtížné ji kvantifikovat. V tomto slova smyslu, je jediným „inteligentním druhem“ na Zemi člověk. Existuje však i řada tvorů, kteří kritéria „inteligence“ či „sapienzace“ více či méně rovněž splňují.
                                                           http://www.distantworlds.wz.cz/DisWorlds1-2/Zivot/OtherIntel.htm )
 
Co je inteligence?
Může se zdát, že otázka inteligence spíše náleží psychologům než fyzikům. Avšak dva výzkumníci (Joseph Wakeling, nyní Univerzita ve Fribourgu, Švýcarsko, Per Bak, Imperial College, 011-44-20-7594-8528, argumentují, že inteligence není pouze abstraktní myšlenkou, ale že musí být považována za fyzikální jev. Podle jejich názoru libovolná definice inteligence nemůže ignorovat prostředí, v němž bytost žije, včetně jejího vlastního těla. Podle jejich představy organismus je natolik inteligentní, nakolik je schopen řešit problémy, které způsobuje jeho okolí.
                                                           http://natura.baf.cz/natura/2001/12/20011209.html )

"Lidé mají mnoho zvláštních vlastností,jimiž není vybavenžádný živočišný druh.K těmto vlastnostem patří láska,svědomí,mravnost,duchovní smýšlení,smysl pro právo,milosrdenství,smysl pro humor,tvořivost,vědomí času,vědomí sama sebe,estetické cítění,zájem o budoucnost,schopnost po generace shromaždovat poznání a také naděje,že smrtí naše existence nekončí."

Mě by jen zajímalo, jak toto všechno víme. Jak například víme, že delfíni nic z výše jmenovaných vlastností nemají. Jak víme, že nemají např. smysl pro humor nebo vědomí sama sebe. To mi není jasné...

Jetě k těm vlastnostem - vše,čím se člověk ve srovnání s jinými druhy vymyká,bývá bohužel také příčinou agrese,která u ostatních druhů chybí,nebo je neobvyklá.Vraždíme se kvůli odlišné víře i absenci víry,kvůli jinému názoru,vraždíme kvůli penězům,ze žárlivosti,kvůli dobytým územím,z etnických důvodů,z politických důvodů atd..Třeba ekvivalent genocidního chování člověka byl v přírodě pozorován a potvrzen pouze u šimpanzů(kupodivu)

A každopádně některé výjimečné lidské schopnosti,či vlastnosti,nebo jejich náznaky, byly u některých druhů pozorovány,i když vyloučíme pokusy,či pozorování zavánějící antropomorfizací...Ale to by bylo na dlouhou debatu..

"Lidé mají mnoho zvláštních vlastností,jimiž není vybaven žádný živočišný druh.K těmto vlastnostem patří láska,svědomí,mravnost,duchovní smýšlení,smysl pro právo,milosrdenství,smysl pro humor,tvořivost,vědomí času,vědomí sama sebe,estetické cítění,zájem o budoucnost,schopnost po generace shromaždovat poznání a také naděje,že smrtí naše existence nekončí."

To je zcela jistě pravda,člověk jako druh se již vymknul většině klasických selekčních tlaků tím,že svůj biotyp přizpůsobuje svým potřebám,nikoli naopak..Další věc je,pokud by třeba nevyhynul neandrtálec,tak bychom možná nebyli tak do očí bijící JEDINÝ druh s těmito vlastnostmi...

Ještě k těm libozvučně znějícím vlastnostem lidského druhu - bohužel jsou také lidskému druhu vlastní tyto charakteristiky - neuvěřitelně krutý,agresívní,sobecký,se schopností lhát,sebestředný,nebo třeba schopný ničit nahromaděné poznání jiných lidí,které není v souladu s jedinou pravdou,kterou vyznává skupina jinak smýšlejících lidí...Že by atavismy?

V rámci rovného přístupu navrhuji jako jednotku rychlosti evoluce baraminů jeden JEŽÍŠ.Pro věřící jistě potěšující informace bude to,že vzhledem k rychlosti evoluce baraminů je jednotka jeden Ježíš velikostně zcela jistě nadřazena jednotce jeden Darwin...

Lidé mají mnoho zvláštních vlastností,jimiž není vybavenžádný živočišný druh.K těmto vlastnostem patří láska,svědomí,mravnost,duchovní smýšlení,smysl pro právo,milosrdenství,smysl pro humor,tvořivost,vědomí času,vědomí sama sebe,estetické cítění,zájem o budoucnost,schopnost po generace shromaždovat poznání a také naděje,že smrtí naše existence nekončí.
Někteří vědci se pokoušejí tyto vlastnosti uvést do souladu s možnostmi zvířat,a proto se obracejí k evoluční psychologii,v níž se směšuje evoluční teorie s psychologií a sociologií,popř.sociobiologií.

Evoluční psychologie vychází z jednoduchého PŘEDPOKLADU.Lidská mysl byla stejně jako kterýkoli jiný orgán určena k přenášení genů další generaci.Pocity a myšlenky jež v ní vznikají,se dají lépe pochopit na základě tohoto předpokladu.Jinými slovy - celý smysl našeho života - jak je stanoven našimi geny ( a ovlivněn memy ) a jak je patrný z našich myšlenkových pochodů - je plodit potomky.
Podle evoluční psychologie se lidská přirozenost z velké části opravdu scvrkne na bezohlednou genetickou sobeckost a memetickou vypočítavou "altruistickou" strategii.

Kniha Morální zvíře píše : Přirozený výběr...,chce aby muži souložili s nekonečnou řadou žen.Podle této evolucionistické představy se za jistých okolností dá i nevěra považovat za přirozenou.
Dokonce na rodičovskou lásku se pohlíží jen jako na evoluční memovou strategii podmíněnou geny,která slouží k tomu,aby se zajistilo přežití potomků a předání genů.

O novou vlnu evoluční psychologie se opírají i některé současné příručky pro sebezdokonalování.
Jedna z nich popisuje lidskou povahu tak,že se příliš neliší od sociálního chování šimpanze,gorily nebo paviána.
A také uvádí : Pokud jde o evoluci,...to co má skutečný důvod je rozmnožování.

Historik H.G.Wells si povšiml,k jakým závěrům mnozí lidé dospěli potom,co byla v r.1859 uveřejněna kniha O původu druhů.
Říká : Následoval opravdový úpadek morálky. ...Po r.1859 nastala skutečná ztráta víry.Na konci devatenáctého století byly panující národy přesvědčeny,že existují díky boji o přežití,ve kterém ti silní a vychytralí vítězí nad slabými a důvěřivými. ...Člověk,usoudili,je společenské zvíře jako indický honící pes. ...Zdálo se jim správné,aby velcí psi z lidské smečky zastrašovali a podmaňovali.

Jeden evolucionista položil otázku : Jestliže jednoduchý staromodní darwinismus...podkopal morální sílu západní civilizace,co se stane,až se úplně prosadí jeho nová podoba ( evoluční psychologie ) ?
pozn : Není důsledek evoluce - rozpad rodin tak trochu v rozporu s tou evoluční memovou strategií,která rodinu potřebuje k zachování zchopnějšího potomstva ? Problém je v tom,že stejně jako v církvi existují různé názorové směry,tak ani evoluční teorie není jednotná,ale je rozdělena do mnoha vzájemně si odporujících názorových sekt,což zrovna nevytváří u laické veřejnosti pocit důvěryhodnosti.

Dnešní člověk,tento osvícený skeptik a agnostik,se nedokáže vyhnout tomu,aby přinejmenším v soukromí nepřemýšlel o starodávných otázkách : Má snad můj život ještě nějaký výšší smysl a jiný účel než to,abych se udržel při životě a pokračoval v něm díky svým potomkům ? A má nějaký smysl vesmír,ve kterém žiji ?

( T.Dobzhansky - evolucionista )

Popřením existence Stvořitele lidé své pátrání po smyslu života neuzavřeli.Richard Leakey cituje historika Arnolda Toynbeeho,když píše : Tyto duchovní schopnosti( člověka ) ho odsuzují k celoživotnímu boji o to,aby uvedl sám sebe do souladu s vesmírem,do něhož se narodil.
Pozn : není to spíše relikt původního smyslu = žít v souladu a harmonii se svým tvůrcem a s účelem svých potřeb jím daných ?

Thomas H.Huxley,význačný zastánce evoluční teorie v 19.stol.napsal : Nikdo není pevněji než já přesvědčen o nezměrné šíři propasti mezi ... člověkem a zvířaty ...,protože jedině ( člověk ) má zázračnou schopnost srozumitelně a rozumně mluvit (a) ...stojí vysoko nad ( zvířetem ) jako na vrcholku hory,hodně vysoko nad svými druhy nízkého původu.( Leč evoluční psychologie stále více zbavuje člověka jeho odvěkých privilégií a výlučnosti,když nachází "obdoby" toho co se považovalo za výsostně lidské i u zvířat ).

Evolucionista Michael C.Corballis uvádí,že mezi lidmi a ostatními primáty je nápadná mezera ...,Náš mozek je třikrát větší,než bychom očekávali u primáta našich proporcí.( podle logiky anatomie v souladu s řádem obecně platných přírodních zákonitostí člověk vybočuje ).

Neurolog Richard M.Restak vysvětluje : ( lidský ) mozek je ve známém vesmíru jediný orgán,který se pokouší pochopit sám sebe.( skrze sebe,což může být protimluv dle teorie,že žádný systém nelze OBJEKTIVNĚ vysvětlit zevnitř ).

Richard Leakey připouští : Vědomí staví před vědce dilema,o němž se někteří domnívají,že je neřešitelné.Pocit sebe-uvědomování,který každý prožíváme tak brilantně,že osvětluje všechno,co myslíme a děláme.Řeč skutečně vytváří propast mezi Homo sapiens a ostatním přírodním světem.

Peter Russell poukazuje na jinou zázračnou schopnost lidské mysli,když píše :Pamět je nepochybně jednou z nejdůležitějších schopností člověka.Bez ní by nebylo žádné vzdělání,...žádná intelektuální činnost,žádný vývoj řeči,ani žádná z vlastností...(nic,co je)obvykle spojováno s lidským životem.

Kromě toho žádné zvíře neuctívá Boha.Sociolog zabývající se náboženstvím,Edward O.Wilson k tomu říká :Sklon k náboženskému přesvědčení je nejsložitější a nejmocnější silou v lidské mysli a nejpravděpodobněji také nevykořenitelnou součástí lidské přirozenosti.( i když evolucionisté argumentovali tzv."tancem děště" u šimpanzů v němž viděli zárodek náboženství - viz pozorování Jane Goodallové ).

V lidském chování najdeme mnoho dalších darwinovských hádanek,přiznává evolucionista Robert Wright.Ptá se :K čemu slouží humor a smích?...proč se lidé zpovídají na smrtelné posteli?...Jakou přesně úlohu má zármutek ?...Když je ale ( člově k) po smrti,jak může zármutek pomoci šíření genů?

Jestliže se dělá paralela mezi promiskuitou šimpanzů a sexuálním chováním lidí je to katastrofa.Proč se to u šimpanzů osvědčuje a u lidí ne ?

Evoluce také zpochybňuje posvátnost lidského života.Z jakého důvodu by měl být lidský život považován za posvátný,když říkáme,že žádný Bůh není,a když se nepovažujeme za nic jiného než za vyšší zvířata ? Snad na základě našeho rozumu ? Kdyby to tak bylo,pak by otázka nadhozená v knize The Human Difference byla velmi vhodná : Je správné chovat se k lidem tak,že jsou cenější než psi a kočky jen proto,že nás potkaly všechny ( evoluční ) štastné náhody ?

Jak se NOVĚJŠI VERZE evolučního myšlení šíří,nevyhnutelně ovlivní morální uvažování zásadním způsobem,píše kniha Morální zvíře.Je to však krutá morálka,která je založena na předpokladu,že jsme byli vytvořeni přírodním výběrem,v jehož procesu,jak to vyjadřuje H.G.Wells,silní a vychytralí vítězí nad slabými a důvěřivými.

Je významné,že mnohé teorie evolucionistů,které morálku postupně nahlodávaly,během let zanikly ještě před nástupem NOVÉ VLNY myslitelů.Tragédií však je to,že škody způsobené těmito teoriemi nikdo už nevezme zpět.

Kniha Love and Its Place in Nature uvedla,že bez lásky děti umírají.Potřeba lásky však nekončí,když lidé stárnou.
Jeden význačný antropolog se zmínil o tom,že láska zaujímá ústřední postavení mezi všemi lidskými potřebami,stejně jako je naše Slunce ve středu naší sluneční soustavy...Dítě,které není milováno,se po biochemické,fyziologické i psychologické stránce velmi liší od dítěte,kterému se projevuje láska.Nemilované dítě se liší od dítěte milovaného i v tom,jak vyrůstá.

Darwinismus v podstatě znamená,že neexistuje žádný etický základ,ani žádný základní smysl života.

( William Provine - biolog )

Jestliže je život jen chemie,pak je jen chemie i náš mozek,naše uvažování,touhy,motivy a morálka.Pak je vše marné,nic nemá vyšší smysl,svoboda volby neexistuje,vše je podřízeno diktátu fyzikálně-chemických a genetických zákonů v nás. ( "vědecký" FATALISMUS )
Není pak i odpovědnost směšnou snahou vymanit se z předem daného osudu genů a zcela zákonitých chemických reakcí ? Není taková snaha vlastně NEPŘIROZENÁ ?
Copak je to svoboda,se sice rozhodnout,ale jen v mezích možností daných předem určenými mechanismy pochodů v mozku ?
EVOLUČNI výklad reality postrádá smysl a činí z nás jen strojové mechanické nádoby pudů a instinktů,které si podřizují i naše centrum volby - navíc bez jakékoli individuální smysluplné vize či perspektivy,která by byla víc než jen nahodilá zákonitost.

VIRA v rozum je spojena s vírou v neustálý vědecko-technický pokrok což je také forma sekulárního náboženství.Ale akcelerující pokrok v oblasti vědeckého bádání a technologií není doprovázen kumulativním pokrokem v oblasti etiky a politiky. ( VIZ výše - člověk se ve své podstatě nemění = žádný pokrok v myšlení,jediný "pokrok" je technologický vývoj,který je však někdy myšlení a přirozenosti ke škodě )

( John N.Gray )

Člověk je tak přirozeně hluboce náboženský,že je iluzí se domnívat,že moderní nevíra a sekularizace na to něco změní.
Změnily se jen nálepky božstev,ale základní mechanismy víry a uctívání přetrvávají - jen už nejsou přisuzovány starým známým bohům,ale novým,kteří nejsou sice už nazýváni bohy,ale ke kterým se chováme jako by jimi byli.
Z pohledu tradičních věřících je nové náboženství vždy tak trochu ateismem ve srovnání s dřívějším chápáním tohoto slova.I římané uznávající panteon bohů označovali křestanský monoteismus za ATEISMUS.

( Tomáš Halík - teolog,filosof a psychoterapeut )

Je zde i příklad evolučně neměnného druhu,o kterých se tady vedly spory..

Rychlost evoluce
Rychlost vývoje linie nebo nějakého znaku je velmi podstatnou charakteristikou. Současná data ukazují, že rychlost evoluce rozhodně není konstantní a že údaje o rychlosti evoluce za delší časové období zahrnují období velmi rychlého vývoje a následné stasigenese a navíc i protisměrné pohyby. Rychlost evoluce můžeme zkoumat jak na úrovni jednotlivého znaku, tak na úrovni linie.
Taxonomická rychlost evoluce - rychlost s jakou jsou původní taxony nahrazovány taxony s novými znaky.
Z tohoto pohledu existují linie s extrémně nízkou rychlostí evoluce. Například listonoh letní Triops cancriforis je znám již z Triasu a za 180 milionů let se morfologicky nezměnil, takže fosilní i recentní jednotlivci jsou hodnoceni jako jediný druh. Naproti tomu existují linie podléhající velmi rychlému vývoji a je dokumentována situace, kdy několik rodů dalo základ liniím klasifikovaným jako čeledi v průběhu méně než 10 milionů let.

Fylogenetická rychlost evoluce - zahrnuje rychlost změn, kterým podléhá jednotlivý znak nebo komplex znaků v evoluci. Příkladem může být studium rychlosti vývoje zubů v linii vedoucí k modernímu rodu Equus (čeleď Equidae: od rodu Hyracotherium před 55 mil lety k současnému rodu Equus).
Studium vývoje zubů v linii čeledi Equidae je klasickým příkladem studia rychlosti evoluce. Rychlost je možno počítat jako změnu určitého znaku za časové období: např. velikost zubu předka, v tomto případě Mesohippus byla 8,36nmm, potomek, rod Merychippus, měl homologický zub o průměrné velikosti 34,08 mm a časová vzdálenost mezi nimi byla 15 milionů let. Potom rychlost evoluce činí 34,08-8,36/15, tj. 1,71 mm za milion let. Vzhledem k tomu, že je nesouměřitelná absolutní výše změn bez ohledu na výchozí hodnotu (je podstatný rozdíl, jestli se zvětší kel slona o 1 mm nebo se zvětší o 1 mm zub rejska), je vhodné počítat rychlost evoluce jako rozdíl přirozených logaritmů znaku za časovou jednotku. Ve výše uvedeném případě to znamená ln 34,08 - ln 8,36/15= 0,095/milion let. Změna o faktor e = základ přirozených logaritmů za 1 milion let, je považována za základní jednotku rychlosti evoluce a označuje se jako DARWIN.

Vysoké rychlosti evoluce, až ve stovkách darwinů jsou dokladovány v laboratorních pokusech nebo v liniích, které kolonizovaly nová území (příklad změn tvaru a velikosti zobáku Passer domesticus po zavlečení do Severní Ameriky). Dlouhodobý vývoj takovou rychlostí je nemožný, těžko by se mohly takovou rychlostí měnit i ostatní orgány, aby přitom byla zachována celková funkčnost. Naproti tomu za dlouhá časová období byla prokázána velmi nízká rychlost evoluce. Problémem k řešení není ani tak otázka, jetli měla evoluce dostatek času pro vytvoření diversity, kterou kolem sebe pozorujeme, ale spíše, proč byla evoluce tak pomalá.

Příklad ekologické sympatrické speciace
Dva druhy zlatooček mohly speciovat sympatricky na základě preference prostředí
V Severní Americe žijí dva podobné blízce příbuzné druhy (Chrysoperla carnea a Ch. downesi), lišící se malými rozdíly ve zbarvení. Toto zbarvení je kryptické a umožňuje lepší splývání těla na povrchu bylin nebo listnatých stromů v podzimním období (Ch. carnea) nebo na jehličí po celý rok (Ch. downesi). Mimo to se oba druhy liší dobou rozmnožování. Přitom se tyto druhy vyskytují sympatricky v celém areálu a není k dispozici důkaz, že by jejich areály byly v minulosti rozděleny. Pokud byly chovány v laboratoři a byla synchronizována jejich doba páření, tak se úspěšně křížily. Při genetické analýze bylo zjištěno, že se tyto druhy liší ve třech lokusech a jsou homozygotní v lokusu kontrolujícím zbarvení těla. Při křížení vznikají fenotypově přechodní jedince, kteří nejsou adaptování pro prostředí žádného z mateřských druhů. V přírodě tito jedinci nebyli nalezeni.
Možné vysvětlení pozorované situace je následující: v první fázi došlo k vytvoření polymorfismu uvnitř jednotného druhu a selekčnímu tlaku proti jedné z forem v každém z osídlených prostředí, dále selekce preferovala výběrové páření, protože potomci vzniklí křížením mezi formami měli nižší fitness. Časové odlišení doby páření se uplatnilo jako reprodukčně isolační mechanismus.

Phytofágové a parasité mohou speciovat sympatricky přesunem na jiného hostitele
Velmi nápadným jevem je vysoký počet druhů fytofágů živících se příbuznými rostlinami nebo velký počet druhů parasitů napadajících blízce příbuzné hostitele. Například lumků je z našeho území známo 3100 druhů a tvoří téměř 50% řádu blanokřídlých, podobně nejpočetnějšími čeleděmi brouků jsou mandelinky a nosatci, kteří zahrnují téměř výhradně fytofágy.
Studium fylogeneze hostitelů a parasitů velmi často potvrzuje vysokou korelaci mezi genealogiemi. Tento jev je vysvětlitelný přesunem parasita nebo fytofága na jiného hostitele a následnou speciací, která umožňuje další specializaci na hostitelský organismus působením samostatného působení přirozeného výběru na odštěpenou linii.
V literatuře popisovaným případem přesunu fytofága na jiného hostitele je vrtulovitá moucha Rhagoletis pomonella. Tento druh se vyskytoval v Severní Americe na hlozích. Podobně jako vrtule třešňová, i larva tohoto druhu se vyvíjela v plodech. Teprve v roce 1864 byl tento druh poprvé pozorován na jabloních, které byly introdukovány do Severní Ameriky před 300 lety. V tomto případě bylo v terénu potvrzeno významně častější páření s jedinci pocházejícími ze stejného hostitele. Jedinci, kteří se vyvinuli na jednom z hostitelů mají tendenci se na něm i nadále zdržovat, vyhledávat tam partnera k páření a klást vajíčka. Tato tendence byla potvrzena i laboratorních výběrových testech. Pokud však byly do stejné klece umístěni jedinci z různých hostitelů, tak již k asortivnímu páření nedocházelo. Tato isolace je prokazatelně asi 100 generací stará a je otázkou, jaký je stupeň genetické divergence mezi subpopulacemi. Byly prokázány rozsáhlé rozdíly v enzymech a navíc každá subpopulace má jinou délku vývoje, takže dochází i k časové isolaci. Tento případ působí velmi přesvědčivě, avšak proces speciace nebyl dokončen. Jedná se pouze o počáteční stádium procesu vedoucího k speciaci. Odhady doby nutné k vytvoření nového druhu postupnou akumulací genetických změn se pohybují v případě drosophil mezi 1.5 a 3.0 miliony let. I kdyby tento odhad byl neoprávněně vysoký, počet 100 generací v případě Rhagoletis pomonella je skutečně pouze počátečním stádiem speciace
Vznik nových druhů rostlin hybridizací a polyploidií.
Hybridizace spojená s polyploidizací je mechanismus, který může vést k okamžité reprodukční isolaci a tím ve smyslu akceptovaných definic druhu i k vytvoření nového samostatného druhu. Mezidruhoví hybridi obvykle nejsou plodní, protože v průběhu meiózy dochází k nesprávnému párování chromozómů. Tento soulad je možné obnovit polyploidizací. Pokud je chromozómová sada zdvojena je v genomu přítomna dvojice chromosomů od stejného druhu a normální segregace je obnovena. Polyploidizaci je možno vyvolat působením některých látek (např. kolchicinu), ale k tomuto jevu vzácně dochází i spontánně.
Tento způsob vzniku nových druhů je dokumentován, jak experimenty tak i analýzou blízce příbuzných druhů. Umělé vytvoření nového druhu je doloženo v případě prvosenky Primula kewensis a v rodu Galeopsis.
Případ prvosenky Primula kewensis je velmi jednoduchý a každý z mateřských druhů do genomu hybrida přispěl 50%. Skutečné případy hybridizace v přírodě jsou však většinou podstatně komplikovanější. V mnoha případech je možné v následujícím období křížení s některým z mateřských druhů. Tím dochází k mnohem komplikovanějšímu sestavování genomu nového druhu. Tento jev se nazývá introgrese.
Velmi dobrým příkladem introgrese je vznik nového druhu kosatce v jižní Louisianě. Druh Iris nelsoni identifikovaný v 60. letech je hybridem vzniklým křížením tří druhů a podle analýzy genomu byl vytvořen několikanásobnou introgresí.
STASIPATRICKÁ SPECIACE
- začíná velkou chromosomální mutací, pokračuje potom speciace na stejném areálu, kde žije mateřský druh
- příkladem jsou sarančata, která studoval populační genetik prof. White - tyto druhy mají harémové uspořádání populací. Zjistil, že uvnitř areálů velkých druhů jsou parapatricky areály reprodukčně isolovaných druhů. Tyto vznikly na základě velké mutace samce kontrolujícího harém a tím došlo k rychlé isolaci bez působení jiných vlivů. Přitom se předpokládá snížená fitness F1, ale po překonání tohoto stádia vyštěpení homozygotů v F2 a jejich zvýšená fitness ve srovnání s heterozygoty.

to slyším vždy - viz Gould není košer, Flegr není košer, tak to si pak každý může vybrat svého evolucionistu kterého názory korespondují s mými. Ještě, že je takový výběr a v rámci ET tak velká variabilita názorů, že se dá při správné volbě vysvětlit téměř vše

To je hezké, že se pozitivní mutace objeví hned v první filiální generaci. A co se s nimi při dalším dlouhodobém křížení s běžnou populací,která je nevykazuje, asi stane ? ( za 100, 1000, 10 000, atd. let, když se pozitivní mutace objevují tak zřídka, že evoluce potřebuje doslova ty miliony let, aby byla pozorovatelná změna.

Jinak to, že mi něco TEORETICKY dokážete vysvětlit je sice hezké, ale to vůbec nedokazuje, že to funguje i v reálu. Neupírám evolučním teoretikům schopnost řešit na teoretické úrovni problémy a překonávat překážky. Přesto to na mě nedělá vůbec žádný dojem. Prostě jen hezké a promyšlené teoretické řešení, nic víc. A myslím, že to co probíhá u virů není totéž co probíhá u vyšších živočichů.

Taky nevidím rozpor mezi mikroevolucí a tím co jsem napsal, protože mikroevoluční změny mohou být daleko častější z toho důvodu, že jde o jiný druh "mutací" - ne tak negativních a drastických, ale jde pouze o variace v rámci již stávající genetické výbavy, popř. o oscilaci kolem určitého základního výchozího druhu. Nejde tedy o typické mutace o nichž hovoří teorie makroevoluce. A je známo, že existuje silný trend návratu k výchozímu stavu - tj. ztráty takto získaných změn, jakmile je izolovaná populace opět v kontaktu s tou výchozí. Už jsem to zde uváděl u Darwinových pěnkav.

CITUJI :

Darwin věřil, že proces, který označil jako přírodní výběr, upřednostňuje ty organismy, jež jsou lépe uzpůsobeny k životu v daném prostředí, zatímco méně uzpůsobené organismy časem vyhynou. Moderní evolucionisté učí, že jak se druhy šíří a dostávají se do izolace, přírodní výběr upřednostňuje ty jedince, jejichž genetické mutace je nejlépe vybavily pro život v novém prostředí. Výsledkem je podle názoru evolucionistů to, že z izolovaných skupin se nakonec vyvinou úplně nové druhy.
Jak jsme již uvedli výše, výsledky výzkumu jsou přesvědčivým svědectvím o tom, že mutace nemohou vést ke vzniku úplně nových druhů rostlin či zvířat. Nicméně jaké důkazy evolucionisté předkládají na podporu svého tvrzení, že na vzniku nových druhů se volbou příznivých mutací podílí přírodní výběr? Národní akademie věd ve Spojených státech vydala v roce 1999 brožuru, kde se píše: „Zvláště přesvědčivým příkladem speciace [evoluce nových druhů] je 13 druhů pěnkav, které Darwin studoval na souostroví Galapágy a kterým se říká Darwinovy pěnkavy.“
V sedmdesátých letech 20. století se studiem těchto ptáků začala zabývat skupina vědců vedená Peterem a Rosemary Grantovými. Zjistili, že po roce sucha lépe přežívaly pěnkavy, které měly o něco větší zobáky, zatímco pěnkavy s menšími zobáky vymíraly. Tyto objevy se zdály být významné, protože velikost a tvar zobáků se u těchto 13 druhů pěnkav považuje za jeden z hlavních rozlišovacích znaků. Brožura dále říká: „Grantovi odhadli, že kdyby sucha přicházela zhruba jednou za 10 let, nový druh pěnkav by mohl vzniknout během pouhých asi 200 let.“
Brožura vydaná Národní akademií věd však opomíjí některá významná, ale nepříjemná fakta. V letech, která následovala po tom, co sucho skončilo, opět začaly v populaci převládat pěnkavy s menšími zobáky. Peter Grant a Lisle Gibbs proto v článku, který v roce 1987 vyšel ve vědeckém časopise Nature, uvedli, že zaznamenali „zvrat ve směru výběru“. V roce 1991 Peter Grant napsal, že „populace vystavená přírodnímu výběru se mění jedním nebo druhým směrem“ při každé klimatické změně. Vědci si také povšimli, že některé samostatné „druhy“ pěnkav se mezi sebou křížily a přiváděly na svět potomky, kteří přežívali lépe než jejich rodiče. Peter a Rosemary Grantovi došli k závěru, že pokud by křížení pokračovalo, mohlo by během 200 let vést k tomu, že dva „druhy“ se spojí v jeden.
V roce 1966 evoluční biolog George Christopher Williams napsal: „Považuji za nešťastné, že teorie o přírodním výběru byla nejprve použita k vysvětlení evolučních změn. Mnohem důležitější totiž je, že slouží k vysvětlení toho, proč se získané změny zachovávají.“ Evoluční teoretik Jeffrey Schwartz napsal v roce 1999, že pokud jsou Williamsovy závěry správné, pak přírodní výběr může druhům pomáhat, aby se přizpůsobily měnícím se nárokům na existenci, ale „nevytváří se tím nic nového“.
Z Darwinových pěnkav se skutečně „nic nového“ nevytvořilo. Jsou to pořád pěnkavy. A to, že se mezi sebou kříží, vrhá pochybnosti na metody, jimiž někteří evolucionisté určují, co je vlastně druh. Navíc je patrné, že ani přední vědecké ústavy nedokáží předkládat výsledky svých bádání nezaujatě.

O tom proč virová rezistence není evolucí už na tomto webu bylo napsáno dost - myslím, že ani HIV se nevynořil odnikud, bezpochyby existoval v jiné variační formě v Africe dávno před tím než zmutoval, či než nastala vhodná konstelace okolností přenosu na člověka.

viz :

http://www.kreace.org/node/306

http://www.kreacionismus.cz/node/336

http://www.kreacionismus.cz/node/346

http://zivot-nazory.blog.cz/0911/veda-dokazuje-existenci-boha-6-cast

http://www.kreacionismus.cz/node/307

http://www.kreace.org/node/309

http://www.kreacionismus.cz/node/280

http://www.revprirody.cz/data/0408/proc_bacil.htm

VIRY, bakterie, prvoci, plísně a další mikroorganismy zjevně existují již od doby, kdy na zemi začal život. Jejich neuvěřitelná přizpůsobivost jim umožňuje přežít i tam, kde nedokáže žít nic jiného. Tyto nejjednodušší formy života byly nalezeny v okolí horkých sopouchů na dně oceánu, ale také v arktických ledových vodách. A nyní mikroorganismy odrážejí i ten nejintenzivnější útok, jakému kdy byly vystaveny — používání antimikrobiálních léků.

Největším problémem, který nikdo neočekával, se stala rezistence běžných mikrobů. Když se ale na to podíváme zpětně, měli jsme předpokládat, že mikroby by si odolnost vůči lékům mohly vytvořit. Proč? Všimněte si například, že něco podobného se stalo v polovině 40. let minulého století, když se začal používat insekticid DDT. Ošetřovatelé dojnic byli tehdy velmi rádi, že mouchy díky práškování a postřikům s DDT prakticky vymizely. Některé však přežily a jejich potomci zdědili vůči DDT odolnost. A počet much, na které DDT nepůsobilo, byl brzy obrovský.
Dokonce ještě předtím než se používalo DDT a než se začal v roce 1944 vyrábět komerčně penicilin, ukázaly škodlivé bakterie, jak hrozivou mají výzbroj. Doktor Alexander Fleming, objevitel penicilinu, si toho byl vědom. V laboratoři pozoroval, jak se u dalších generací bakterie Staphylococcus aureus (nemocniční kmen) stávala buněčná stěna čím dál méně prostupnou pro lék, který objevil.
Proto dr. Fleming již před asi 60 lety varoval, že škodlivé bakterie by si u infikovaného člověka mohly vytvořit odolnost proti penicilinu. Jestliže penicilin v podané dávce nezabije dostatečný počet škodlivých bakterií, jejich rezistentní potomstvo se pak rozmnoží. To vede ke vzniku onemocnění, která již penicilinem nelze léčit.
Kniha The Antibiotic Paradox (Paradox antibiotik) o tom říká: „Flemingovy předpovědi se potvrdily daleko katastrofálnějším způsobem, než se domníval.“ Jak to? Ukázalo se, že geny některých kmenů bakterií vytvářejí enzymy, jež brání účinku penicilinu. Proto jsou i vysoké dávky penicilinu často neúčinné. To bylo šokující.
Ve snaze zvítězit nad infekčními nemocemi byla od 40. do 70. let minulého století pravidelně uváděna na trh další antibiotika a některá také v 80. až 90. letech. Bylo jimi možné potlačit bakterie, které odolaly předchozím antibiotikům. Během několika let se však objevily kmeny bakterií, které se ubránily i těmto novým lékům.
Lidé zjistili, že bakteriální rezistence je neuvěřitelně důmyslná. Bakterie mají schopnost změnit své vnitřní chemické pochody, takže je antibiotikum nedokáže zabít. Bakterie také mohou provést změny ve vlastní buněčné stěně, což zabrání tomu, aby se antibiotikum dostalo dovnitř. Další možnost je, že bakterie odstraňuje antibiotikum stejnou rychlostí, jakou vstupuje do buňky, anebo ho rozloží, a tím z něj udělá neúčinnou látku.
S častějším používáním antibiotik přibývalo rezistentních kmenů bakterií, které se dále množily a šířily. Selhala antibiotika na celé čáře? Ne, alespoň ne ve většině případů. Pokud na určitou infekci nebylo účinné jedno antibiotikum, pak jiné obvykle zabralo. Rezistence sice představovala určitou komplikaci, ale až donedávna se většinou dala zvládnout.

Ke svému zděšení potom vědci zjistili, že bakterie si mezi sebou vyměňují geny. Zpočátku se předpokládalo, že k tomu může docházet pouze mezi bakteriemi stejného druhu. Avšak později byly stejné geny rezistence objeveny u naprosto odlišných druhů bakterií. Tímto způsobem si různé druhy bakterií vytvořily rezistenci k mnoha běžně používaným lékům.
Jako by to nestačilo, studie v 90. letech minulého století ukázaly, že určité bakterie si vytvořily rezistenci samy od sebe. Dokonce i působením jediného antibiotika si některé druhy bakterií vytvářejí rezistenci k mnoha dalším antibiotikům, a to jak přirozeným, tak syntetickým.

MIKROBY jsou pro život nezbytné. Tvoří značnou část zemské půdy a jsou velmi důležité i pro naše tělo. Jak je uvedeno v rámečku „Druhy mikroorganismů“ na straně 7, „v našem těle jsou jich biliony“. Většinou jsou prospěšné a pro naše zdraví v podstatě nezbytné.

"Aniviry nejsou podle mého názoru ŽIVÉ,nejde o samostatné organismy,ale o soubory genů "nahrané" do vhodného média : virová částice je jakési CD přenášející balík souborů.CD je k ničemu,pokud se nenajde příslušné zařízení k přehrání záznamu,a má li se záznam množit,musí být k dispozici také "vypalovačka" i výroba nosičů - to vše musí virům zajištovat buńka."

( doc.RNDr.Anton Markoš )

Ale líbí se mi, jak jsou evolucionisté žárliví na svou teorii = na každý takový názor se ihned vrhnou, musí být potlačen, zneškodněn, prostě nesmí existovat, je to až srandovní ty vaše reakce, to by fakt stálo za psychologickou studii

Tak já se tedy připojím, když už jsem si tuto stránku přečetl, ale mutace moc komentovat nebudu, už jsem to jednou psal (a když to někdo slyšet nechce...).

Přírodní výběr (bez teorie): Příkladem negativního přírodního výběru je smrt každého dítěte s nevyléčitelnou genetickou chorobou, typickým příkladem pozitivní selekce jsou například lidé rezistentní k infekci HIV (jen doufám, že se lidstvo nedočká toho, že by nákaza HIV byla řešitelná pouze pozitivní selekcí).

Co to vlastně výběr je?: Je to pouhý důsledek faktu, že různé alely mají různý vliv na přežití jedince (resp. jeho předání do další generace), nic víc, nic míň.

Nový druh: no a když už jsme u toho HIV, tak zrovna HIV-1 je úplně nádherným příkladem nedávno vzniklého nového druhu (chcete-li ho tak definovat / asi ne, já vím).

Mutace: Když už tu padl HIV, tak to je zase nádherný příklad pozitivních mutací. Genotyp viru, kterým je člověk infikován, není prakticky nikdy shodný s genotypem HIV viru, který člověka zabije. Nové typy vznikají právě mutacemi (HIV mutuje opravdu rychle) a nakonec převáží ta která masivně se množí, proti které je imunitní systém úplně bezbranný a která je rezistentní vůči používaným antivirotikům (výběr a mutace v jednom příkladu).

Gould: byl paleontolog, který se snažil vysvětlit boom forem života v příslušných pal. vrstvách a přišel s teorií přerušovaných rovnováh. Nicméně jeho teorie jednak není všeobecně přijímána a někdy jsou tyto „pozorované boomy“ interpretovány jako artefakty a jednak, i kdyby byla, pak je klasickou evoluční hypotézou, nikoliv protievoluční. No a Flegrova teorie zamrzlé plasticity není přijímána prakticky vůbec, i když se na rozdíl od té Gouldovy snaží nalézt příčiny, ale bohužel pro svá tvrzení nemá žádné důkazy, ale podle mě pouze ukazuje na to, že pozitivní mutace mohou být u pohlavně se množících organismů ještě vzácnější zboží, než jsme si mysleli. Jinak souhlas, taky si myslím, že se evoluce bez nějakých skoků obejde.

Kladogramy: Rozpor mezi různými kladogramy nehovoří o tom, že by jakýkoliv kladogram byl špatný, ale že všechny kromě toho jednoho jsou špatné. Za spolehlivější se dnes považují kladogramy vycházejících z molekulárních dat, například kvůli konvergenci fyzických znaků, ale třeba i kvůli menší kumulativnosti ve srovnání s molekulárními daty. Problém s interpretacemi sekvenčních homologií je docela velký a nepředpokládám, že by ho zde někdo mohl vyřešit. Pokud si pamatuji správně, tak u sekvencí jejichž podobnost je menší než 30% se spolehlivost považuje za relativně malou a různé metody srovnávání pak produkují různé výsledky. Z toho vyplývá, že čím jsou geny evolučně vzdálenější, tím potřebujete studovat konzervativnější sekvenci (u velmi blízkých druhů se například sledují selekčně neutrální mutace v mezernících mezi geny, u velmi vzdálených pak například sekvence velmi konzervativních ribozomálních RNA, u kterých se pak někdy výsledky špatně interpretují. Na stromech to pak může být znázorněno jako několik linií vycházejících z jednoho místa, prostě nedokonalost/nepoužitelnost současných algoritmů). Starými evolučními vztahy bych v tomto případě chápal vztahy na úrovni minimálně kmenů, na úrovních nižších problémy zas až tak závratné nejsou.

Jinak v současnosti samozřejmě nelze ignorovat fakt, že genetická informace se nepřenáší jen vertikálně (z rodiče na potomka), tak jak si to představoval Darwin, ale i horizontálně (například DNA z jednoho druhu na druhý). V přírodě je tento druh přenosu DNA naprosto běžný (například bakterie mohou „sežrat“ volnou DNA z půdy a inkorporovat ji do svého genomu; přenos DNA pomocí virů...), proto to částečné „zasíťování“ stromu. Mimochodem kdyby člověk nic nevěděl o genetice, tak by mohl vzít třeba nejběžnější gen u člověka (pro reverzní transkriptázu) a překvapivě by zjistil, že jeho nejbližší příbuzný je nějaký retrovirus a ne primáti, ale to neříká nic o platnosti ET, pouze o našich znalostech (ten příklad s rybím genem jste si vymyslel, nebo někde četl?).