tarawera

Noc hrůzy na Taraweře

pavelkabrt Celosvětová potopa Napsat komentář

Renton Maclachlan

(Z creation.com/tarawera-s-night-of-terror přeložil M. T. – 2/2014. Článek vyšel na stránkách CMI)

10. června 1886 v 1:40 ráno vyvrhla hora ležící pouhých 29 kilometrů od Rotoruy na novozélandském Severním ostrově při výbuchu svůj vrchol. Zhruba čtyři hodiny chrlila hora Tarawera, jak se jí dnes říká, rudé horké balvany, bahno, popel a kouř na okolní krajinu z trhlin širokých až tři kilometry a zhruba 19 kilometrů dlouhých1. Bezprostřední okolí hory bylo zdevastováno a pohroma tak či onak poznamenala 15 000 čtverečních kilometrů země.

Obr. 1: Misijní dům na kopci nad Te Wairoa po erupci.

V 5:30 výbuch skončil, třebaže nadále padal popílek a celé dny se ještě z hory kouřilo. Počet obětí činil 153, což je relativně málo, protože je to oblast jen řídce osídlená, avšak dvě maorské vesnice katastrofa zcela srovnala se zemí.

Blízko hory, na jejím západním konci, se nacházely dva přírodní výtvory považované za divy světa. Slavné růžové a bílé terasy se svažovaly k jezeru Rotomahana v řadě nádherných bílých a růžových stupňů2.(viz také New Zealand Geographic) Bílé terasy byly rozsáhlejší s plochou zhruba tří hektarů; začínaly v obrovském kypícím kotli 243 metrů nad hladinou jezera. Stupně se vytvořily ze sintru3 rozpuštěného ve vodě, který se usazoval, když si voda prorážela cestu k jezeru. Když slunce svítilo na rozsáhlou plochu stupňů pokrytých oxidem křemičitým, třpytila se jako křišťál. Zabarvení růžových teras přecházelo od čistě bílého u jejich paty přes různé odstíny růžové, která se směrem vzhůru stávala stále sytější. Pak se do růžové vmísil ještě nažloutlý odstín, a nakonec se vpravo nahoře ze všeho stala příjemná jasně žlutá. Všichni, kdo zmíněné terasy spatřili, byli pohledem na ně okouzleni. Jeden návštěvník prohlásil, ´Tohle je zjevení krásy, pro kterou člověk marně hledá slova. Viděl jsem vše, co svět může nabídnout, pokud jde o nádheru a velebnost, ale tohle prostě předčí všechna očekávání´4.

Text Velká erupce Tarawery, brožurka pro turisty, popisuje terasy takto: ´Ve slunečním světle se třpytily jako podnožka samotného nebe, jak by to asi vyjádřil svatý Jan; hrály opalizujícími barvami, jejich jezírka byla azurově modrá, a každý převislý stupeň byl ověšen stalaktity připomínajícími chalcedony´ 5.

Teplota rozsáhlých jezírek vytvořených za stupni kolísala od vroucí v těch nejvyšších po studenou v těch blízko jezera. Níže položená jezírka nabízela tedy návštěvníkům ideální koupání.

Výbuch onoho 10. června 1886 smetl růžové i bílé terasy z povrchu zemského. Nový Zéland i svět ztratily dva ze svých přírodních zázraků.

Obr. 2:  Na staré fotografii jsou bílé terasy tak, jak vypadaly před zničením ohnivou smrští sopky Tarawera.

Te Wairoa byla malá vesnička blízko hory na její severozápadní straně. Byl tam kostel, škola a dva hotely, které byly všechny zničeny. Te Wairoa z roku 1886 je dnes „Pohřbenou vesnicí“. Zbytky některých ze zmíněných budov byly vykopány a artefakty pohřbené v popílku zhruba 60 let jsou vystaveny v malém muzeu.

Některé z těchto artefaktů jsou fascinující, jak dokumentují zveřejněné fotografie. Je mezi nimi například buřinka, která je nyní tvrdá jako kámen. Dále byste se mohli, kdybyste na to měli žaludek, pustit do jednoho či dvou zkamenělých chlebíčků. Vedle fosilizovaného pytle mouky na chleba je tu zkamenělá šunka k jeho obložení. Další exempláře vypadají jako párky. Kdo by mohl odolat zkamenělým párkům? Avšak navzdory svému vzhledu se zdá, že nejde vůbec o párky, nýbrž snad o nějaký druh léku či paliva6. Všechny tyto artefakty prošly petrifikací v důsledku toho, že je pohřbil popílek z erupce.

Nedávno jsem jako výsledek svého pátrání po tom, jak se tu asi tahle fosilizovaná šunka vzala, dostal dopis z katedry fyziky Univerzity v Aucklandu. Pisatel konstatoval, kromě jiného, „Můžete samozřejmě v neformálním projevu používat slovo ´fosilní´ , ale ze šunky by se ve skutečnosti v žádném případě nemohla stát fosilie – ani by přirozeně za tak krátkou dobu nemohla ´zkamenět´. (Ke skutečnému zkamenění dochází řádově až za miliony let.) Neznám stav, ve kterém byla šunka nalezena, existuje však řada myslitelných procesů, v důsledku nichž by značně ztvrdla, a za povahu tohoto vystaveného předmětu je bezpochyby odpovědný některý z nich…“ 7.

Zeptal jsem se, proč nemůže být šunka fosilií, a byl jsem odkázán na následující definici z Dictionary of Geological Terms, 1974, vydaného pro Americký geologický institut:

  • „FOSILIE: 1. Zbytky či stopy zvířat či rostlin, které byly uchovány přirozenými příčinami v zemské kůře kromě organizmů, které byly pohřbeny v historické době. 2. Cokoli vykopaného ze země (stará definice)“ 8.

Jelikož šunka zkameněla v „historické době“, není možné ji na základě první ze zmíněných definic nazývat fosilií. Nevzdal jsem se však, a pokračoval jsem v přátelské výměně názorů námitkou proti této definici, třebaže pocházela z renomovaného slovníku.

Za prvé, při fosilizaci probíhá celá řada procesů. Jak rychle či kdy ony procesy proběhly, není podstatné. Důležitou věcí je fakt, že k určitému procesu došlo. Za druhé, definice jednostranně nadržuje jednomu pojetí dějin – evolučnímu pohledu – tím, že v sobě zahrnuje evolucionistické pojetí. Jelikož kreacionisté říkají, že neexistuje nic takového jako „prehistorie“, ale jen historie (člověk zde byl od počátku), odporuje tato definice jejich chápání fosilií. Kdyby to, co je fosilie, určovalo pouze to, že zde proběhl určitý proces, což je stanovisko kreacionistů, pak by se vypařila většina evoluční mystiky spojené s fosiliemi.

Zkamenělé předměty

Jedním z důsledků soustředěnosti na proces je fakt, že víme, že je nesprávné říkat, že pro zkamenění je třeba mnoho milionů let. Téhle šunce, mouce a klobouku netrvala fosilizace ani 110 let. Přeměnily by se do svého zkamenělého stavu možná v řádu dnů či týdnů či nanejvýš za pár let. Absolutní maximum je 60 let – tak dlouho byly pohřbeny.

A skutečně, někteří Maorové žijící v oblasti si přivydělávali obchodem se suvenýry pro turisty obdivující růžové a bílé terasy. Ponořili různé předměty jako třeba klobouky do vody na terasách a nechali je zkamenět*. Pak tyto zkameněliny prodávali.

A pak tu bylo turistické graffiti. Stovky jmen, dat, adres i básní, dokonce i jméno Sira Georga Graye, bývalého guvernéra Nového Zélandu, byly načmárány na křemeni, aby je v krátké době pokryl průhledný film a zůstaly tak nesmazatelně zachovány pro všechny budoucí návštěvníky9! Fosilizované graffiti!

A co papíry od svačin a plechovky a láhve, které tu turisté odhodili? Novinová stránka ponechaná na bílých terasách byla za pár dní zarostlá v křemeni. Fosilizované zprávy či smetí – podle toho, jak vnímáte noviny z minulého týdne!

Pochopitelně, že také řada věcí napadala do jezírek, jen tak samy od sebe. Jeden vědec, který navštívil terasy roku 1868, našel „mnoho hmyzu jako jsou brouci a vážky jakož i několik skřivánčích pírek i celé tělo jestřába“ zapouzdřené v sintru10.

Hora Tarawera je tak jen dalším svědectvím o rychlosti, kterou může probíhat fosilizace, a o tom, že evoluční pojetí fosilií jako „prehistorických objektů“ odporuje nalézaným důkazům.

Odkazy a poznámky

  1. Název Tarawera se původně používalo jen pro jeden ze tří vrcholů, ze kterých se hora skládá. Jeden z vrcholů, Ruawahia, sloužil jako posvátné pohřebiště, kam byli ukládáni k odpočinku maorští náčelníci z celé oblasti. Třetí vrchol se jmenoval Wahanga.
  2. Maorské jméno pro růžové terasy je Otukapuarangi, pro bílé terasy Te Tarata.
  3. „Sintr je materiál ukládaný ve vřídlech a gejzírech. Může pocházet z uhličitanu vápenatého pocházejícího z vápencového podloží (který pak vytvoří travertin) či z křemičitých hornin (pak se vytvoří křemičitý sintr). Sintrové sedimenty v oblasti Rotorua jsou křemičité.“ Tarawera and the Terraces, autor Philip Andrews, Wilson and Horton, 1986, str. 25.
  4. The Great Eruption of Mt Tarawera, D.W. Smith, Rotorua Printers Ltd, undated, str. 9.
  5. Ibid, str. 9.
  6. V naší osobní korespondenci Pat McGrath, který zodpovídá za The Buried Village (Pohřbenou vesnici), říká, že „se kloní k názoru, že materiálem je nějaký druh kafru nebo výrobku založeném na kreozotu, který se používal v medecíně, případně možná jako lampový olej“. Už to i otevřel, ale ještě nedošlo k analýze.
  7. Osobní korespondence, R. F. Keam, 7. června 1995. Keam je autorem velmi podrobné knihy o erupci a jejím účinku, s názvem Tarawera, R. F. Keam, Physics Department, Auckland University, 1988.
  8. Osobní korespondence s R. F. Keamem, 9. srpna 1995.
  9. Tarawera and the Terraces, Philip Andrews, Wilson and Horton, 1986, str. 26.
  10. Ibid, str. 25

* Existují dva petrifikační procesy probíhající u organických látek jako třeba dřeva. Při jednom se dřevo rozkládá v horkém prostředí bohatém na minerály. S tím, jak se dřevo rozkládá a je odnášeno pryč, je nahrazována molekula po molekule minerálem. Dokončení tohoto procesu může trvat mnoho let, dokonce snad stovky let. V druhém případě prosákne roztok bohatý na minerály do vzorku, který je tak impregnován a/nebo zapouzdřen v pevné hornině, ve kterou se minerály vysrážejí, ale organický materiál se zachová, chráněn před dalším rozkladem. Toto je typ zkamenění, který by přicházel v úvahu zde.

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na