Noah – židovské výklady v křesťanském kontextu

pavelkabrt Bible, křesťanství, náboženství Napsat komentář

Gn 6:9 – 11:32; Haftara: Iz 54:1-55:5; Nová smlouva: Mt 24:36-44

Tento výklad Písma je součástí cyklu, který na základě různých křesťanských a židovských zdrojů připravuje pro ICEJ Mojmír Kallus. Více na www.icej.cz/ceska_pobocka/strom_zivota.php

I. Otázky ke studiu

  1. Najděte výskyty slova „rodopis“ v dnešním oddíle (případně v celé knize Genesis). Jaké historické úseky jsou jimi ohraničeny? Lze říci, že souvisejí s určitým Božím zásahem do běhu světa?
  2. Označují slova „rodopis“ v následujících verších Gn 2:4, 5:1, 6:9, 10:1, 11:10, 11:27 vždy konec předchozího, nebo začátek následujícího oddílu?
  3. Všimněte si, že na konci několika oddílů najdeme příběh, který nějak souvisí se slovem „jméno (šem)“ – viz Gn 4:26, 9:26, 11:4, 12:8. Myslíte, že je zde nějaká významová souvislost?
  4. Co znamená v překladu jméno Noe a jak je komentuje Lámech (Gn 5:28-29)? Myslíte, že tento význam souvisí s potopou?
  5. Žil ještě Adam, když se narodil Noe?
  6. Kdo je podle Gn 10 praotcem Semitů? Kdo Hebrejů?
  7. Byl Šem nebo Heber naživu za života Abrahama?
  8. Proč myslíte, že se Terach vydal do Kanaánské země (ještě předtím, než to Hospodin přikázal Abramovi)? Proč tam nedošel?
  9. Kdo byly tři děti Háranovy podle Gn 11:27-29? Kdo se o ně postaral? Je možné, že Jiska je Sáraj? (Srovnej Gn 20:12.)
  10. Existuje v Bibli nějaký obraz, který se podobá babylonské věži, ale s opačným „duchovním znaménkem“? (srov. např. Iz 2:2-4; Sk 2:5-11)
  11. Přečtěte si Gn 11:9-10. Proč se v 10. verši „vracíme“ v čase zpátky až k Šemovi?

II. Poznámky k textu

rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org

Rodopisy – toldot

V knize Genesis se opakuje slovo toldot – dějiny1. Při bližším zkoumání je zřejmé, že tímto výrazem je celá kniha rozdělena na jednotlivé tématické úseky. Výskyt tohoto slova je možné považovat buď za závěr shrnující předchozí oddíl, nebo – jak uvádí rabi Menachem – za nadpisek, který uvádí oddíl následující.

Obsah prvních takto vymezených oddílů se dá shrnout takto:

  • 2:4 – 5:1 stvoření člověka, pád, vyhnání z ráje
  • 5:1 – 10:1 svět před potopou, Noe, potopa
  • 10:1 – 11:10 Noemovy děti, národy po potopě, babylonská věž
  • 11:10 – 11:27 Šemovy děti po Teracha
  • 11:27 – 25:12 Terach, Abraham.

(Takto definované oddíly se dají sledovat v knize Genesis i dál, vrátíme se k tomu v dalších výkladech.)

Na první pohled jde o prostý popis rozvoje lidského rodu. Každý z takto vymezených časových úseků však zároveň popisuje určitou Boží intervenci v dějinách. Z toho se učíme, že v rozvoji lidské civilizace máme vidět Boží ruku.

První tři úseky jsou univerzalistické, tj. příběh se týká se všech lidí (70 národů vzešlých z Noemových dětí v kapitole 10 symbolizuje celé lidstvo). Není mezi nimi žádný národ, který by byl oddělen od ostatních. Každý z těchto „obecně lidských“ příběhů končí trestem za lidské hříchy (vyhnání z ráje, potopa, zmatení jazyků).

Od 11. kapitoly, počínaje rodopisem Šemovým, se Bible soustřeďuje na jeden konkrétní národ – potomstvo Abrahamovo. Jednotlivé oddíly popisují postupný proces vyvolení potomků Abrahama, Izáka a Jákoba, tedy izraelského národa. Jde o prorocký záznam Božího jednání, jehož smysl je zřejmý už z pouhého porovnání s předchozím textem: má vést k nápravě situace vzniklé lidským hříchem.

Dodávám:

Jak říká rabi Menachem, tento obecný princip lze nazvat „odplatou za hřích je smrt“. Čtenáře Nového zákona to ihned vede do listu Římanům, kde Pavel konstatuje totéž:

  • neboť všichni zhřešili a chybí jim Boží sláva (Řím 3:23)
  • neboť odplatou za hřích je smrt, ale Božím darem je věčný život v našem Pánu, Ježíši Kristu (Řím 6:23).

Potvrzuje se tím univerzální platnost tohoto principu pro všechny lidi. Současně je v druhém verši řešení: věčný život v osobě Ježíše Krista.

Jak souvisí toto řešení, tedy evangelium, s vyvolením Abrahama, tedy druhým tématem, které rabíni v dnešním oddíle nacházejí? Diskutujte.

Příběh o Abrahamovi nám podává informaci o kořenech našeho vykoupení. Ne nadarmo je na počátku Matoušova evangelia Ježíšův rodokmen, který začíná právě u Abrahama (Mt 1:1). Na jiném místě je uvedeno, že Ježíš je z izraelského rodu (Řím 9:5). Vyvolením Abrahama začal proces vykoupení, který v Ježíši vyvrcholil: On vzal na sebe naše hříchy a otevřel nám novou, živou cestu do Boží přítomnosti (Heb 10:19-20), v něm Bůh potvrdil a naplnil vše, co činil s izraelským národem a co mu zaslíbil. Podle Ga 3:7,26-29 se vírou v Ježíše stáváme potomky Abrahamovými a máme podíl na zaslíbení, které mu bylo dáno. To je pádný argument proti teologii náhrady: kdyby Bůh zrušil smlouvu s Abrahamem, nemělo by pro nás žádný význam, že jsme k ní připojeni.

Jméno – šem

Proč Bůh vyvolil Abrahama právě po katastrofě s Babylonskou věží? Jinými slovy, proč se v tomto okamžiku lidských dějin začíná zvláštním způsobem věnovat jednomu člověku a později národu?

Všimněme si, že každý oddíl zakončený slovem toldot obsahuje nějakou událost, v níž se vyskytuje hebrejské slovo šem – jméno.

Gn 4:26

  • Setovi se pak také narodil syn, a dal mu jméno Enoš. Tehdy začalo vzývání Hospodinova jména.

Bez ohledu na interpretaci tohoto verše (viz výklad Berešit) je zřejmé, že vzývání Božího jména je něco, k čemu Bůh člověka stvořil. Stojí za pozornost, že tento verš je na konci oddílu, který popisuje pád člověka. I po vyhnání z ráje Bůh očekává, že jej člověk bude hledat. Nicméně vývoj lidstva tuto Boží touhu nenaplnil, a dospěl do bodu, kdy Bůh musel uvést na svět potopu. Po ní se opět na začátku nového období objeví výraz šem:

Gn 9:26-27

  • 26 Řekl také: „Požehnaný buď Hospodin, Bůh Šemův; ať je Kanán jeho otrokem!
  • 27 Kéž Bůh rozšíří Jáfeta, aby se usadil v Šemových stanech; ať je Kanán jejich otrokem!“

Noe dal jednomu ze svých synů jméno Šem, což mohlo být výrazem naděje, že jeho syn naplní Boží očekávání a bude vzývat Hospodinovo jméno. Židovská tradice dokonce říká, že Šem byl zakladatelem první ješivy – náboženské školy, v níž pak studovali Heber, Abraham, Izák i Jákob. Nicméně ani tato naděje není naplněna – další oddíl končí pokusem o stavbu Babylonské věže. I tento příběh obsahuje jméno, ale v jiném smyslu:

Gn 11:4

  • Řekli totiž: „Pojďme, postavme si město a věž, jejíž vrchol dosáhne až k nebi; a tak si udělejme jméno, abychom nebyli rozptýleni po celé zemi!“

Tato věta je klíčová pro pochopení, co bylo vlastně tak špatného na budování „Babylonské unie“: byl to jejich postoj k Bohu – místo, aby se soustředili na hledání Jeho Jména, úplně Jej ze svého uvažování vypustili. Namísto toho si chtěli vybudovat vlastní jméno, tj. oslavit člověka a jeho moc. Bůh musel tuto společnost, v níž byl člověk postaven do centra, rozptýlit.

Následující oddíl otevírá další kapitolu Božího jednání s člověkem. Začíná rodopisem Šemovým, který vede k Abrahamovi. Příběh o Babylonské věži by se neměl považovat za oddělený od následujícího: naopak připravuje scénu pro vyvolení Abrahama, jehož úkolem bude navrátit lidstvu známost Hospodinova jména. Není proto překvapením, že jakmile Abraham přišel do Kanaánské země, postavil oltář a vzýval jméno Hospodinovo:

Gn 12:8

  • Odtud se pak přesunul k hoře na východ od Bét-elu. Vztyčil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě a postavil tam oltář Hospodinu a vzýval Hospodinovo jméno.

Později vyvolil Hospodin v Kanaánské zemi místo, kde dal spočinout svému jménu (Dt 12:5) – Jeruzalém. Prorok Izaiáš pak popisuje situaci, kdy se kolem tohoto místa shromáždí celé lidstvo; to bude definitivní „náprava“ hříchu Babylonské věže. Všimněte si podobností následujícího oddílu s příběhem o babylonské věži – a rozdílů.

Iz 2:2-4

  • I stane se v posledních dnech, že se hora Hospodinova domu bude tyčit nad vrcholy hor, bude povznesena nad pahorky a budou k ní proudit všechny pronárody.
  • Mnohé národy půjdou a budou se pobízet: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit.“
  • Ze Siónu vyjde Tóra, slovo Hospodinovo z Jeruzaléma.
  • On bude soudit pronárody, on ztrestá národy mnohé. I překují své meče na radlice, svá kopí na vinařské nože. Pronárod nepozdvihne meč proti pronárodu, nebude se již cvičit v boji.

V této souvislosti se také cituje verš z proroka Sofoniáše jako konečný cíl pro lidstvo, kvůli kterému Bůh vyvolil izraelský národ:

Sof 3:9

  • Tehdy očistím rty každého lidu a všichni budou vzývat Hospodinovo jméno a sloužit mu společnou paží.

Johannes Gerloff:

  • Slovo „antisemitismus“, hebrejsky antišemiut, bylo jako označení protižidovské nenávisti sice vytvořeno až v 19. století, ale zpětně mu můžeme připsat pozoruhodný biblický význam. Jestliže linie Šemova, která pokračuje Terachem a Abrahamem, v našem oddíle označuje Boží iniciativu, která je protiváhou neúspěšných lidských snah, pak antisemitismus znamená odpor proti tomuto Božímu plánu. Tento výklad ilustruje slovo řečené Abrahamovi v Gn 12:1-2 a potvrzené na mnoha dalších místech v Bibli. Božím záměrem je skrze Izrael požehnat světu a každý, kdo se staví proti národu, který si k tomu Bůh vybral, se staví proti Bohu samému a uvaluje na sebe prokletí. Z toho mimochodem plyne, že i někteří Židé mohou být antisemity, jestliže odporují svému povolání a bojují proti své identitě.

Dodávám:

  • Noe a potopa jsou v Novém zákoně několikrát zmíněny. Základní význam najdeme např. v Mt 24:36-44: Na svět přijde ještě jeden den soudu, který bude podobný dni potopy v tom, že přijde náhle.

Na tom je zajímavé, že potopa zase tak nečekaná nebyla: podle midraše stavěl Noe archu sto dvacet let, a to proto, aby jej lidé viděli a ptali se, co dělá. V rozhovoru snad mohl Noe své vrstevníky varovat a přimět k pokání. Oni se však zatvrdili, a proto zahynuli.

Ohlasy této tradice lze najít v dalších novozákonních pasážích: v 2. Pt 2:5 je Noe nazván „kazatelem spravedlnosti“ a v 1. Pt 3:19-20 je zmínka o tom, že po dobu stavby archy Bůh vyčkával s trestem a projevoval shovívavost. Nový zákon popisuje ještě další projev Boží shovívavosti vůči předpotopní generaci: sám Ježíš k nim sestoupil, aby jim opět kázal – jako předtím Noe.

Klíčovým poselstvím, které je aktuální pro nás dnes, je tedy varování a výzva k pokání. Také dnes ten, kdo chce, může najít znamení, jež by ho měla přivést k zamyšlení. Naším úkolem je „kázat“ svými slovy a skutky.

III. Poznámky k jednotlivým veršům

rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org

  • Gn 2:4 Zde je první výskyt slova „rodopis“. Zatímco jinde následuje výčet potomků, zde jsou v roli „rodičů“ nebe a země? Cožpak mají nějaké děti?

V následujících verších čteme o stvoření člověka: toho lze považovat za plod spojení nebe a země. Bůh druhého dne oddělil nebe od země, což nebylo „dobré“. Avšak člověk na rozdíl od ostatního stvoření v sobě obsahuje kromě pozemské složky také něco nebeského a má potenciál obé opět spojit.

rabi Šlomo Katz. http://www.torah.org/learning/hamaayan/5765/noach.html

Gn 6:9, 7:1

  • 6:9 Toto je Noémův příběh. Noé byl spravedlivý muž, dokonalý ve svých pokoleních; Noé chodil s Bohem.
  • 7:1 Hospodin tedy řekl Noémovi: „Vejdi ty i všechen tvůj dům do archy, neboť vidím, že ty jsi v tomto pokolení můj spravedlivý.“

V prvním z uvedených veršů je řečeno, že Noé byl spravedlivý a dokonalý, zatímco ve druhém jen, že byl spravedlivý. Jak to? Rabi Moše Grünwald z Chustu vysvětloval, že Noé byl ve své generaci spravedlivý, avšak ne dokonalý. Když však spojíme jej se všemi ostatními svatými, kteří z něj vzešli, jako by byl dokonalý. Byl tedy „dokonalý ve svých pokoleních“, ale „spravedlivý ve svém pokolení“.

www.torah.org/learning/olas-shabbos/5764/noach

Raši zase vysvětluje, že není dobré člověka chválit před ním samotným, aby nezpychl. Proto je slovo o dokonalosti pouze ve vyprávění, ale ne v přímé řeči k Noémovi.

Raši také uvádí: Někdo rozumí výroku, že „byl spravedlivý ve svém pokolení“ pozitivně: i v tak zlém pokolení byl spravedlivý. Jiní negativně: byl spravedlivý jen ve svém pokolení: kdyby žil mezi jinými spravedlivými, nebyl by tak výjimečný.

Gn 6:20, 7:2

  • 6:20 Z ptáků podle jejich druhů, z dobytka podle jeho druhů i ze všech zemských plazů podle jejich druhů, z toho všeho k tobě přijde po páru, abys je zachoval naživu.
  • 7:2 Ze všech čistých zvířat vezmeš k sobě po sedmi párech, samce a jeho samici; ze všech zvířat, jež nejsou čistá, však jen po dvou, samce a jeho samici.

Jak to, že nečistá zvířata přišla sama, zatímco čistá musel Noé přivést?

Nachmanides (Ramban) vysvětluje, že Bůh nechtěl, aby košer zvířata přišla dobrovolně, protože některá z nich musela být později obětována, tedy zabita. Každý tvor má od Boha pud sebezáchovy, který je součástí principu spravedlnosti, s nímž byl stvořen svět. Tento instinkt zvířata přivedl před potopou do archy. Avšak týž instinkt varoval právě čistá zvířata, neboť některá z nich nakonec nalezla smrt. Bylo by od Boha „nespravedlivé“, kdyby jim dal instinkt, který by je přivedl k smrti.

Rabi Šlomo Katz, www.torah.org/learning/hamaayan/5764/noach

Gn 8:20

  • Noé tehdy postavil Hospodinu oltář a vzal ze všech čistých zvířat a ze všeho čistého ptactva a obětoval na oltáři zápalné oběti.

Podle židovské tradice Noemovi chyběla do jisté míry víra (viz Raši k Gn 7:6). Noe měl zřejmě určité pochybnosti ohledně toho, zda Bůh skutečně bdí nad zemí. Proto přinesl po potopě zápalné oběti, které slouží jako smíření za špatné myšlenky, v tomto případě Noemovy pochybnosti. Ty podle jiného midraše spočívaly v tom, že Noe věřil pouze rozumově, ale nikoli srdcem. Důkaz se spatřuje ve verši Gn 7:7:

  • A Noé vešel do archy, i jeho synové, jeho žena a ženy jeho synů s ním, kvůli vodám potopy.

Noé totiž vešel až kvůli vodám potopy. Kdyby byl opravdu věřil, byl by do archy vstoupil dříve než na poslední chvíli. Nedostatek jeho vnitřního přesvědčení se pak vykládá jako důvod, proč byl coby kazatel neúspěšný: nepodařilo se mu přesvědčit nikoho z jeho generace.

Haftara

Iz 54:11-13

  • 11 Ty utištěná, vichrem zmítaná, útěchy zbavená, hle, já ti do omítky vsadím drahokamy, za základ ti dám safíry.
  • 12 Cimbuří ti udělám rubínová, brány berylové a celé tvé obezdění z drahokamů.
  • 13 Všichni tví synové budou Hospodinovými učedníky; hojnost pokoje zjednám tvým synům.

rabi Menachem Leibtag, www.tanach.org

Rabi Elazar (Brachot 64a) na základě tohoto verše říká, že „ti, kdo studují Tóru, rozmnožují pokoj ve světě“. Odvozuje to z toho, že slovo kol banaich (všichni tví synové) čte kol bonaich = všichni tví stavitelé. Verš 13 by pak zněl:

  • „Všichni tví stavitelé jsou Hospodinovými učedníky a hojnost pokoje je tvých stavitelů.“
    Všimněte si, že tato interpretace dobře zapadá do kontextu předcházejících veršů, kde se mluví o stavbě Jeruzaléma. Stavitelem je ovšem v židovském výkladu přeneseně ten, kdo se zabývá výkladem Božího slova.

Dodávám:

  • Ježíš učil: „Blahoslavení, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mt 5:9) Jak je vidět, tento verš má souvislost s Iz 54:13. Předně z něj plyne, že být synem Božím znamená být učedníkem Božím. Vezmeme-li navíc v úvahu výše zmíněné talmudické čtení „stavitel“ místo „syn“, máme charakteristiku stavitelů Božího díla jako těch, kdo působí pokoj.

V obou případech, pro židy i křesťany, z toho vyplývá zajímavá praktická aplikace pro mír na Blízkém východě.
Uvažujte, co znamená obraz stavitele ve světle novozákonních míst. Ve Zjevení 21:18-20 je popis nového Jeruzaléma, který zjevně navazuje na Iz 54:11-12. Kdo je stavitelem tohoto města? Srovnejte také s 1 Kor 3:11-12. Podle tohoto verše křesťané staví něco ze zlata, stříbra atd. Mohlo by to souviset?

Komentujte

Please Přihlásit to comment
  Subscribe  
Upozornit na