Můžete věřit Bibli?

pavelkabrt Bible, křesťanství, náboženství 0 Koment.

Scott Ashley
(Can You Believe the Bible?)
(Z časopisu The Good News, roč. 12, č. 4, červenec – srpen 2007, str. 20-23, přeložil M. T.).

Napadání Boha a Bible je dlouhodobá věc. Jaké jsou některé z motivů kritiků? A ještě důležitější je, co odhalují důkazy vykopané z prachu Středního východu?

V západní kultuře probíhá závažná bitva – bitva o Boha a Bibli. Jádro konfliktu je přitom prosté: mnoho lidí nemá rádo představu, že jim někdo bude říkat, co mají dělat – a tak zavrhují myšlenku Boha, který jim říká, jak mají žít.

Někteří slavní evolucionisté to otevřeně přiznali. Známý spisovatel a zastánce evoluce Aldous Huxley například napsal: „Měl jsem důvody, proč jsem nechtěl, aby svět měl smysl; a tak jsem předpokládal, že žádný nemá, a pro tento předpoklad jsem byl také schopen bez nesnází najít uspokojivé důvody…“
„Ti, kdo ve světě nenalézají smysl, tak činí většinou proto, že (ať už si to vyargumentují jakkoli) to vyhovuje jejich záměru, aby svět smysl neměl“ (Konce a prostředky, 1938, str. 270).

„Pro mne, jako bezpochyby pro většinu mých vrstevníků, byla filozofie světa beze smyslu hlavně nástrojem osvobození. Osvobození, po němž jsme toužili, bylo …osvobozením od jisté morální soustavy. Protestovali jsme proti této morálce, protože nám bránila v sexuální svobodě…“ (ibid., str. 273).

Julian Huxley, bratr Aldouse Huxleyho a rovněž vůdčí osobnost evolučního učení, později napsal: „Pocit duchovní úlevy pocházející ze zavržení myšlenky Boha jako nadlidské bytosti je úžasný“ (Eseje humanistovy, 1964, str. 219).
Samozřejmě musí ti, kdo zavrhují ideu Boha, také zavrhnout myšlenku, že Bible je pravdivá a mohla by být Jeho inspirovaným Slovem. Ne náhodou byla Bible v podstatě vyloučena z amerických škol.

Co odhalují důkazy?

O čem však svědčí fakta? Můžeme Bibli věřit? Co odhalují vykopávky – historická fakta vykopaná z písku Středního východu? Pro toho, komu záleží na objektivním zkoumání, jsou zde zcela jasné důkazy, že Bible je přesná a pravdivá.

Knihy Bible existují již dlouhou dobu – nejmladší asi 1900 let a nejstarší asi 3500. Když zaznamenávají události doby, zmiňují se o mnoha specifických podrobnostech – lidech, místech, metropolích a městech, zvycích a událostech. Když se začínalo s překládáním Bible do modernějších jazyků v nedávných staletích, nebyly nalezeny prakticky žádné důkazy k podpoře biblického příběhu.

Ano, historikové věděli o říších Řecka a Říma a o jejich panovnících zmiňovaných v Bibli, ale jinak bylo známo pramálo. Dokonce i tak nedávno jako je 19. století (kdy kritika a nevíra v Bibli začínala sílit) bylo snadné Bibli opustit, protože nalézané podpůrné důkazy byly nedostatečné.

Ale s vystoupením archeologické vědy na scénu se to brzy změnilo. Jak badatelé a archeologové zkoumali a vykopávali starobylá sídliště, začínali objevovat bohaté důkazy, jež podporovaly přesnost Bible.

Od té doby vyšly na světlo celé říše, jež byly známé pouze z Bible. Byly odkryty nápisy či jiné artefakty zmiňující se o specifických lidech z Bible v rozsahu od králů přes dvorní hodnostáře k prostým lidem.

Města a pevnosti zmiňované v Písmu povstaly z prachu. Mnoho událostí zaznamenaných v Bibli včetně drobných detailů (jako různé zvyky zmíněné jen na okraj) byly potvrzeny nezávislými objevy. Dokonce i specifické budovy a struktury zmíněné v Písmu byly identifikovány!

Koncem roku 2006 jsem měl tu čest navštívit jednu z velkých světových historických pokladnic, Archeologické muzeum v Istanbulu. Od 16. století do konce 1. světové války vládla Osmanská říše většině Středního východu ze svého hlavního města v dnešním Turecku. Během tohoto období nalezlo mnoho archeologických předmětů nevyčíslitelné hodnoty cestu ze vzdálených koutů říše k osmanským vládcům v Istanbulu. Muzeum tak shromáždilo snad více než milión artefaktů.

Některé z vystavených exponátů potvrzují lidi, zvyky a události zmíněné v Bibli. Ačkoli nemáme místo k představení všech, zmíníme se o těch nejdůležitějších.

Existovali opravdu Chetité?

Po staletí byly jedinými známými zmínkami o Chetitech zprávy z Bible. Kvůli tomu předpokládali někteří kritici Bible, že Chetity si pisatelé Bible prostě vymysleli, že jde o jeden z mnoha biblických mýtů. Nakonec, argumentovali tito kritici, jak by mohla celá kultura a národ existovat a nezanechat žádné fyzické důkazy?

O Chetitech je zmínka v souvislosti s patriarchou Abrahamem v Genesi 23, kde koupil jeskyni od „Chetejce“ Efróna, aby ji použil jako hrob pro milovanou ženu Sáru. (Abraham sám tam bude později pohřben také.)

Později se Abrahamův vnuk Esau oženil se dvěma chetitskými ženami (Genesis 26:34) a ještě později byli Chetité mezi národy, jež Bůh slíbil vyhnat tak, aby Izraelité mohli zdědit Zaslíbenou zemi (Exodus 23:28, 33:2, 34:11). Král Šalomoun se později oženil s chetitskými ženami (1.Královská 11:1), patrně jako součást politických spojení s chetitskými vládci. Chetité byli stále vlivnou mocností za dob Elíšových kolem 840 př.n. l. (viz 2. Královská 7:6). Ale existovali opravdu?

Když byly země Středního východu později prozkoumány (zejména tam, kde je dnes střední Turecko a kde bylo centrum chetitské říše), našli archeologové dostatek důkazů o existenci Chetitů. Jejich nálezy byly v souladu se zmínkami o Chetitech v Bibli.

Chetitská říše existovala po staletí spolu s jinými národy zmiňovanými v Bibli – občas prospívala a jindy zas skomírala (jako tomu bylo i u jiných království a říší jako byla Sýrie, Egypt a Asýrie), než se rozpadla a posléze zmizela nedlouho po poslední zmínce o ní v Bibli.

Aštoret (Astarte), bohyně plodnosti

Velkým hříchem zmiňovaným opakovaně ve Starém zákoně bylo uctívání model a služba cizím bohům. Bůh opakovaně odsoudil uctívání Baala a Aštoret, hlavních mužských a ženských božstev Kananejců a jiných okolních národů.

Baal a Aštoret byli hlavním bohem a bohyní plodnosti, proto jejich uctívání vyžadovalo rituální sex s knězem či kněžkou, na který byl dáván příspěvek. To vedlo postupně k sexu za peníze, což je důvod, proč Bible často přirovnává uctívání těchto božstev k prostituci.

Běžné jméno bohyně v Babylónii a Mezopotámii bylo Ištar, což přežívá i dnes v názvu svátku, který se anglicky nazývá Easter /čti ístr/, tedy Velikonoce. Její jméno mezi národy kolem Izraele bylo Astarte, ale pisatelé Bible patrně schválně zkomolili toto jméno na Aštoret, aby znělo jako hebrejské slovo pro „hanbu“ – jelikož opravdu způsob, jakým byla uctívána (vyžadující sex s jejími kněžími a kněžkami), byl ponižující a ostudný.

Figurky této i jiných bohyň plodnosti nalézáme běžně v Izraeli i okolních zemích, což je jasný důkaz popularity takových kultů. Uctívání Astarty je zmiňováno od doby brzy po smrti Jozuově v knize Soudců 2:13 (cca 1210 př. n. l.) až do panování krále Jóšijáše ve 2.Královské 23:13 (cca 640 př. n. l.).

Asýrie ničí izraelské království

Jako důsledek hříchů modloslužby a nedbání Božích zákonů po několik staletí (a jejich absolutní nechuti toho litovat), Bůh varoval Izraelity, že jelikož odmítli sloužit Jemu ve své vlastní zemi, budou sloužit jiným bohům v zemích cizích. Začal je trestat prostřednictvím asyrské říše, nové supervelmoci vynořivší se tam, kde je nyní stát Irák.

Bible zaznamenává celou řadu asyrských králů, kteří válčili s Izraelem, a archeologové odkryli bohatství důkazů svědčících o jejich existenci. Byla nalezena jejich hlavní města, paláce, archivy, a v některých případech i jejich portréty a sochy. Většina tohoto materiálu je ve velkých evropských muzeích, ale důkazy o těchto králích jsou vystaveny též v Archeologickém muzeu v Istanbulu.

Tiglat – pileser III

Jména prvních dvou asyrských králů, o nichž je zmínka v Bibli, nalézáme v nápisu na kamenné stéle připomínající činy vysokého asyrského vládního úředníka jménem Bel – harran – beli – usur. Sloužil na královském dvoře Tiglat – pilesera III (745 – 727 př. n . l .) a Salmanazara V (727 – 722 př. n . l.). Nápis líčí, jak sloužil na dvoře těchto dvou asyrských králů a založil město, které nazval po sobě.

Tentýž Tiglat – pileser III je zmiňován pod zkrácenou formou svého jména, Púl, ve 2. Královské 15:19-20. Praví se tam, že dostával peněžité dávky od izraelského krále Menachéma (cca 743 př. n. l.). Vyžadovat výkupné patřilo tehdy k běžným zvykům. Rovnalo se to vydírání na národní úrovni, jelikož bez zaplacení by Asyřané vtrhli do Izraele a vyplenili by jej, zničili by města a zotročili jejich obyvatele. Proto Izraelité platili raději za „ochranu“.

Kolem roku 734 př. n. l. (jak je zaznamenáno ve verši 29) se izraelský král Pekach vzbouřil proti Tiglatu – pileserovi, který vtrhl do Izraele a zajal tisíce jeho obyvatel a odvlekl je do vzdálených zemí. V téže době Achaz, král Judska, vybrakoval z chrámu zlato a stříbro a vyprázdnil národní pokladnu, aby si zajistil pomoc asyrského krále v boji proti Pekachovi a syrskému králi (2.Královská 16:5-9). Sýrie, podobně jako Izrael, byla zdevastována asyrskou invazí.

Salmanazar V (Šalma vulgaritaV)

Tiglat – pileser III zemřel roku 727 př. n. l. a po něm nastoupil Šalma vulgaritaV. Čerpajíce z vyprávění ve 2. Královské 17:3, dozvídáme se, že Šalma vulgaritavytáhl proti izraelskému králi Hóšeovi, který mu platil dávky. Po pár letech se Šalma vulgaritavrátil a obléhal izraelské hlavní město, Samaří, tři roky, než padlo roku 722 př. n. l. Pak vystěhoval zbývající Izraelity do jiných území kontrolovaných Asyřany (verš 5-6).
To znamenalo konec izraelského království; jeho vyhnaný lid pak ztratí svou identitu a začne být znám v dějinách jako „10 ztracených kmenů“.

Sargon II

Dalším asyrským králem zmíněným v Písmu je Šalmaneserův nástupce Sargon II (722 – 705 př. n. l.). Šlo o polního velitele Šalmaneserova vojska při dobývání Samaří. Sargon je zmíněn v Izajášovi 20:1, který o něm mluví v souvislosti s tím, že poslal jednoho ze svých generálů roku 712 př. n . l., aby dobyl filištínské město Ašdód na pobřeží Středozemního moře západně od Jeruzaléma.

I když Sargon bojoval proti jiným královstvím kolem Judey, nenapadl Judeu samotnou – zřejmě ctil spojenectví, jež judský král Achaz uzavřel s Tiglat-pileserem před několika lety.

Sancheríb

Když Sargon zemřel roku 705 př. n. l., vystřídal ho na trůnu Sancheríb (705 – 682 př. n. l.). Máme o něm zprávy především z Písma, hlavně pro jeho invazi do judského království roku 701 př. n. l. během vlády Chizkijáše. Bible zaznamenává tuto invazi ve 2. Královské 18:13 – 19:37, 2. Paralipomenon 32:1 – 22 a Izajášovi 36 – 37.

Chizkijáš odmítal platit nespravedlivé dávky, které platil jeho otec Achaz, a tím urychlil Sancheríbovo tažení proti Judei. Jak Bible tak Sancheríbovy archivy vyprávějí, že Asyřané dobyli prakticky celé judské království kromě jeho hlavního města, Jeruzaléma. Chizkijáš nejprve zaplatil asyrskému králi dávky, ale pak se stal velký zázrak – boží zničení asyrské armády před branami Jeruzaléma (2. Královská 19:35).

Sancheríb, poražen a ponížen, se vrátil do svého hlavního města, kde jej později zavraždili jeho vlastní synové.

Chizkijášův nápis v tunelu

Zatímco je docela běžné nalézat nápisy či jiné důkazy o specifických osobách a místech zmíněných v Bibli, je mnohem vzácnější nalézt archeologické ověření specifických událostí zaznamenaných v Písmu. Události jsou svou povahou přechodné a zřídka zaznamenané způsobem, který může přežít běsnění času. A přece je důkaz o jedné události z doby panování Chizkijáše vystaven v istanbulském Archeologickém muzeu.

Ve 2. Královské 20:20 čteme o králi Chizkijášovi toto: „O ostatních příbězích Chizkijášových, o všech jeho bohatýrských činech, a jak udělal rybník a vodovod, jímž přivedl vodu do města, se píše, jak známo, v Knize letopisů králů judských.“
Dnes mohou návštěvníci Jeruzaléma projít právě tímto tunelem, kterým se podařilo Chizkijášovým odborníkům odvést vody pramene Gihon (který normálně tekl vně města) vyhloubením tunelu pod městem, takže voda plynula do rybníka uvnitř města.
Tunel dlouhý 533 m, postavený v roce 701 př. n. l. či kolem tohoto roku , je jedním z velkých stavitelských zázraků starověku. Po svém objevení slavným americkým archeologem Edwardem Robinsonem roku 1838 prozradil tunel tajemství toho, jak byl stavěn, roku 1880. Tehdy našel arabský chlapec starobylý hebrejský nápis vytesaný do zdi tunelu a popisující, jak dva týmy lidí pracující z opačných konců stavby kopaly směrem jeden k druhému, aby se sešli uprostřed. Nápis byl později přemístěn do Istanbulu nařízením osmanských vládců města.

Nebúkadnesar II, král Babylónie

Po zázračném zničení Sancheríbovy armády během vlády Chizkijášovy už Asýrie nikdy Judeu nenapadla. Od tohoto okamžiku totiž byla na ústupu ze slávy, protože se rodila nová říše, která se měla stát supervelmocí na Středním východě, Babylónie.

Největším vládcem babylónské říše je postava dobře známá čtenářům Bible, král Nebúkadnesar, který vládl od 605 do 562 př. n. l. Nebúkadnesar je zmiňován v Bibli 88krát, ve 2. Královské, 1. a 2. Paralipomenon, knihách Ezdráš, Nehemjáš, Ester, Jeremjáš, Ezechiel a Daniel. Nebúkadnesar válčil proti judskému království vícekrát. První tažení podnikl roku 605 př. n. l., kdy hnal egyptskou armádu ze Sýrie zpět do Egypta jako součást svého úsilí o vyvrácení asyrské říše.

K dalšímu tažení došlo, když judský král Jechojákím odmítl platit Babylónii dávky. Nebúkadnesar oloupil jeruzalémský chrám o mnoho cenností a odvezl je do Babylóna. Po dalších judských vzpourách se Nebúkadnesar rozhodl skoncovat s problémem jednou provždy. Po asi dvouletém obléhání padl Jeruzalém roku 586 př. n. l. a celé město včetně hradeb a chrámu bylo zničeno. Téměř všechny zbývající Židy v zemi pak jako zajatce odvezli do Babylónu, kde zůstali až do jeho pádu o několik desetiletí později.

Bylo nalezeno mnoho babylónských záznamů popisujících Nebúkadnesarovo panování. Mnoho z biblických zmínek o něm je obsaženo v knize Daniel, jelikož Daniel s ním byl ve styku jako vysoce postavený úředník v králově vládě.

Daniel 4:27 zaznamenává, jak se v jednom okamžiku Nebúkadnesar chvástal: „Zdali není veliký, tento Babylón, který jsem svou mocí a silou vybudoval jako královský dům ke slávě své důstojnosti?“ A Babylón byl skutečně velkolepý, jedno z hlavních měst starého světa po mnoho staletí.

Jedním z největších monumentů Babylónu byla Ištařina brána (pojmenovaná po bohyni Ištaře, o níž byla řeč dříve v tomto článku) a procesní cesta, jež k ní nahoru vedla. Brána sama byla rekonstruována v Berlíně, kde ji němečtí archeologové, kteří ji vykopali, postavili znovu s použitím původních jasně barevných polévaných cihel.

Avšak části procesní cesty vedoucí nahoru k bráně můžeme dnes vidět v istanbulském muzeu. Je to skutečně úžasný zážitek vidět části jemných vzorů ze starého Babylónu, podél nichž bezpochyby mnohokrát procházeli Nebúkadnesar i prorok Daniel.

Bél/Marduk, hlavní bůh Babylónie

První bůh Babylónie, Marduk, zvaný též Bél, byl znázorňován jako drak vystavovaný na předních místech poutní (procesní) cesty. Prorok Jeremjáš ve své předpovědi pádu Babylóna se o tomto bohu zmiňuje dvakrát:
„Slovo, které promluvil Hospodin o Babylónu, o zemi kaldejské, skrze proroka Jeremjáše: „Oznamte to mezi pronárody a rozhlaste, zvedněte korouhev, rozhlašujte, nic neskrývejte, řekněte: „Babylón je dobyt, Bél je zostuzen, Marduk se děsí.“ Jeho modlářské stvůry jsou zostuzeny, děsí se jeho hnusné modly!“ (Jeremjáš 50:1-2).

„Ztrestám Béla v Babylóně, vyrvu mu z úst, co zhltl, nebudou již k němu proudit pronárody, hradby Babylóna padnou.“ (Jeremjáš 51:44).
A opravdu, Babylón padl roku 539 př. n. l., 47 let poté, co Nebúkadnesar zničil Jeruzalém. Po babylónské říši následovala říše médsko-perská, kterou vystřídala říše řecko-makedonská (Alexandra Velikého a jeho následovníků) a pak říše římská – všechno tak, jak to předpověděla kniha Daniel.

„Neznámému bohu“

Z časů Nového zákona nalézáme zvláště dvě místa, jež se vztahují k apoštolu Pavlovi a událostem z jeho života. Skutky 17:22-23 nám říkají, že když Pavel navštívil Atény, „postavil se doprostřed shromáždění na Areopagu a promluvil: „Athéňané, vidím, že jste v uctívání bohů velice horliví. Když jsem procházel vašimi posvátnými místy a prohlížel si je, nalezl jsem i oltář s nápisem: „Neznámému bohu.“ Koho takto uctíváte, a ještě neznáte, toho vám zvěstuji…“

Tato oblast Atén byla obklopena chrámy a svatyněmi zasvěcenými různým bohům a bohyním, jež Řekové a Římané uctívali. Stály tam velké chrámy Diovy a Athéniny jakož i oltáře a svatyně zasvěcené různým bohům nižším. Aby měli jistotu, že pokryli všechny bohy, měli Atéňané také jeden oltář nadepsaný „neznámému bohu“ pro všechna božstva, na něž by snad bezděky byli zapomněli.

Několik takových nápisů a svatyň bylo nalezeno mezi zříceninami z dob antické římské říše. Tři jsou vystaveny v Archeologickém muzeu v Istanbulu, všechny věnovány „bezejmennému bohu“, tj. bohu, jehož jméno Římané neznali. Tyto nápisy pocházejí z jiných měst v římské říši, takže to nebyly jen Atény, jež měly takovýto oltář a nápis.

Varovná tabule z chrámu

Skutky 21 zaznamenávají událost z Pavlova života, jež uvedla do pohybu řetěz dalších událostí, které povedou k jeho zatčení, jeho postavení před dva římské správce, jeho osudné cestě do Říma a tam k jeho uvěznění.

Pavel a několik přátel bylo v jeruzalémském chrámu, když vypukla vřava, jež skoro stála Pavla život. Verše 27-32 živě zachycují tyto události:
„Když se těch sedm dní chýlilo ke konci, uviděli ho v chrámě židé z provincie Asie (římská provincie tam, kde je nyní západní Turecko). Pobouřili celý dav, zmocnili se Pavla a křičeli: „Izraelci, pojďte sem! To je ten člověk, který všude všechny učí proti vyvolenému lidu, proti Zákonu a proti chrámu. A teď ještě přivedl do chrámu pohany a znesvětil toto svaté místo.“ (Viděli totiž předtím Trofima z Efezu s Pavlem ve městě a domnívali se, že ho Pavel přivedl do chrámu.)

V celém městě nastal rozruch a lid se začal sbíhat. Chytili Pavla a vlekli ho ven z chrámu. A hned byly zavřeny brány. Ve chvíli, kdy ho už chtěli zabít, došlo hlášení veliteli praporu, že celý Jeruzalém se bouří. Ten vzal okamžitě vojáky i důstojníky a běžel dolů k davu. Jakmile uviděli velitele a vojáky, přestali Pavla bít.“

Pavel sotva uhájil holý život, a mohl být zabit, kdyby byl blízký římský vojenský velitel nezasáhl a nezachránil ho.

Takže proč došlo k tomuto pozdvižení? Jak čteme ve Skutcích, chtěli Pavla zabít, protože si mysleli, že zhanobil chrám tím, že přivedl křesťany do oné části chrámového komplexu, jež byla vyhrazena pouze Izraelitům. Takovéto omezení si vymysleli Židé a přesahovalo to vše, co nařídil Bůh.

Pádný důkaz tohoto postoje vidíme v tesané varovné tabuli z chrámu, jedné z mnoha, jež byly vztyčeny v pravidelných intervalech podél pět stop vysoké zdi v chrámovém komplexu za časů Ježíše a apoštolů. Dvě z těchto tabulí byly nalezeny, jedna jako zlomek vystavený v Izraelském muzeu v Jeruzalémě a jedna úplná objevená v Jeruzalémě pod osmanskou vládou a dopravená lodí do Istanbulu.

Původně byly tyto tabule bílé s vytesanými písmeny obarvenými červeně, aby vynikala. Tabule varuje: „Žádný křesťan nesmí vkročit za tuto bariéru na náměstí v chrámovém okrsku. Kdokoli tento zákaz poruší, ať si přičte vinu za svou následnou smrt.“

Nežidé směli vstoupit do vnějšího dvora chrámu, ale oblast za ním byla vyhrazena pouze Izraelitům. Nebyl-li jste Žid, váš pobyt za zdí byl považován za zneuctění chrámu, urážku trestatelnou smrtí. V Pavlově případě měli jeho židovští náboženští oponenti za to, že převedl křesťana či pohana za onu bariéru a tak zhanobil chrám. Byli by ho zabili, kdyby nebyla zasáhla římská vojenská moc a nezachránila ho.

Později, když byl Pavel v domácím vězení v Římě a čekal na svůj proces, vzpomínal patrně na tuto událost, když psal církvi v Efezu, že Ježíš Kristus „zbořil zeď, která rozděluje“ židy a pohany, „oba dva usmířil s Bohem v jednom těle“, církvi, „na kříži usmrtil jejich nepřátelství“. (Efezským 2:14-16).

Termín „zeď, která rozděluje“, se vztahuje (jak se shoduje většina komentátorů) na bariéru v chrámovém komplexu, za niž nesměli pohané vstupovat, tutéž zeď, v níž byly zasazeny vyobrazené varovné tabule.

Další důkazy k vidění

V západní kultuře probíhá opravdu bitva o Boha a Bibli. Tento článek se zabývá některými důkazy z jednoho muzea v Turecku. Mohli byste navštívit několik jiných po světě, jež vystavují podobné nálezy ověřující mnoho dalších částí Bible – Britské muzeum v Londýně, Louvre v Paříži, muzeum Pergamon v Berlíně, Orientální ústav na chicagské univerzitě a Izraelské muzeum v Jeruzalémě, mimo jiné.

Kupodivu ti, kdo argumentují proti Bibli, typicky říkají, že ti z nás, kdo v ni věří, zakládají svou víru na nevědomosti a pověrách. Ale ve skutečnosti, jakmile seriózně prozkoumáme důkazy, opak je pravdou. Jsou to ti, kdo nevěří Bibli, kteří ukazují, že jejich víra je založena na předsudcích a nevědomosti.

Často se prostě nikdy seriózně nepřesvědčili o důkazech a v mnoha případech se dokonce zdá, že ani nevědí, že takové věci jako jsou ony popsané v tomto článku vůbec existují. Ale vy nemusíte být nevědomí.

Určitě můžete věřit Bibli. Její přesnost se potvrdila znovu a znovu, a potvrzuje se i nadále rok po roce, jak archeologové a badatelé pokračují ve své práci a vykopávají svědectví historie v biblických zemích.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz