Mohly by opice napsat 23. Žalm?

pavelkabrt Matematické pravděpodobnosti 1 Koment

napsal Russell Grigg
Z http://creation.com/could-monkeys-type-the-23rd-psalm přeložil M. T. – 6/2010

Mohly by opice napsat 23. Žalm_1-Huxley, Wilberforce.jpg

Obrázky: Wikipedia.org

Thomas Huxley (vlevo) a biskup Samuel Wilberforce, účastníci slavné debaty na téma evoluce na schůzi Britské asociace v Oxfordu, 30. června 1860.

30. června 1860 došlo k události, která v myslích mnohých lidí symbolizovala obrat v postoji veřejnosti k evoluční teorii v jejím sporu s křesťanstvím. Touto událostí byla debata mezi agnostikem Thomasem Huxleyem, který byl později označován za „Darwinova buldoka“, a anglikánským oxfordským biskupem Samuelem Wilberforcem, synem slavného antiotrokářského politika Williama Wilberforceho. Debata se konala na schůzi Britské asociace Oxford, jejímž viceprezidentem byl biskup Wilberforce, a byla podnícena vydáním Původu druhů Charlese Darwina o sedm měsíců dříve, v listopadu 1859.

Wilberforce byl zkušeným a obratným debatérem. Kromě své profese teologa měl i přírodovědecké vzdělání. Při promoci na Oxfordu měl také jedničku z matematiky. Byl rovněž členem Královské učené společnosti a pedagogicky působil v neobvyklé kombinaci jak profesora teologie, tak profesora matematiky na oxfordské univerzitě. Znal dobře Darwinovu teorii, jelikož krátce předtím, než se zmíněná debata uskutečnila, napsal recenzi Původu čítající 19 000 slov, kterou otiskl Quarterly Review v červenci 1860. Když si Darwin onu recenzi přečetl, poznamenal:

„Je neobyčejně bystrá; obratně zdůrazňuje ty nejdiskutabilnější partie a dobře rozpoznává všechna úskalí knihy.“ (1)

Wilberforce debatu začal a po rozboru několika zásadních vědeckých aspektů Darwinova díla skončil Paleyovým argumentem o tom, že tak jako existence hodinek předpokládá existenci hodináře, předpokládá i plán v přírodě existenci Plánovače.

Poté se zvedl Huxley /který bránil evoluci a Darwina/ a přednesl prý svůj dnes dobře známý argument o tom, že šest nesmrtelných opic či lidoopů (2) píšících na šesti věčných psacích strojích s neomezenou zásobou papíru i tiskařské barvy by mohlo, kdyby na to měly dost času, vytvořit Žalm, shakespearovský sonet či dokonce celou knihu, čistě náhodou, to jest chaotickým bušením do kláves.

Během přednášky pak Huxley předváděl, jako by se přehraboval v haldách papírů a textů se sepsanými nesmysly zmíněných šesti imaginárních opic – a tu náhle jakoby našel Žalm 23. Pak pokračoval výkladem o tom, že týmž způsobem by samopohyb molekul mohl při dostatku času i hmoty vytvořit i samotného biskupa Wilberforceho, čistě náhodou a bez přispění nějakého Plánovače nebo Stvořitele.

Na základě různých zpráv o tom, co se tehdy vlastně stalo (většinou to víme jen z dopisů Darwinových žáků, jelikož Britská asociace nezveřejnila z debaty žádný zápis), se zdá, že důstojný pan biskup na zmíněnou Huxleyovu argumentaci nenašel odpověď. To s ohledem na jeho matematickou erudici dost překvapuje. Takže se zamysleme my nad několika možnými odpověďmi na jeho názor – názor, s nímž čas od času přicházejí i dnešní evolucionisté – , že náhoda je lepším vysvětlením původu světa než plán.

Náhoda versus plán

Představme si zvláštní psací stroj přizpůsobený končetinám lidoopů, s 50 klávesami tvořenými 26 velkými písmeny, 10 číslicemi, mezerníkem, 13 symboly pro interpunkci atd. Kvůli zjednodušení vynecháme malá písmena a spokojíme se tím, že bude celý text napsán velkými písmeny; rovněž nebudeme přihlížet k přestupným rokům.

Jak dlouho by průměrně trvalo písařce bezchybně naklepat Žalm 23 tak, že bude chaoticky bušit do kláves? Abychom dostali odpověď na tuhle otázku, zamysleme se nejdříve nad prvním veršem zmíněného Žalmu, který zní: „HOSPODIN JE MŮJ PASTÝŘ, NEMÁM NEDOSTATEK.“

Podle multiplikačního pravidla pravděpodobnosti (ve zjednodušené formě) (3) je šance, že bezchybně napíše tři počáteční písmena „HOS“ ze slova „Hospodin“, 1 ku 50 x 50 x 50, což se rovná 125 000. Rychlostí jednoho úhozu za sekundu bude trvat 125 000 úhozů průměrně 34,72 hodin.

Pravděpodobnost, že náhodou stiskne osm kláves (sedm písmen a mezerník) ve správném pořadí pro část prvního slova HOSPODI je 1 ku 50 x 50…osmkrát (tj. 50 na osmou) čili 1 ku 39,062 miliardám. Rok má 31 536 000 sekund, takže průměrná doba k napsání 39 062 miliard úhozů tempem jednoho úhozu za sekundu by činila 1 238 663,7 let.

Doba, kterou by průměrně trvalo bezchybné napsání celého prvního verše Žalmu 23 obsahujícího 42 písmen, interpunkce a mezer, by činila 50 na dvaačtyřicátou děleno 31 536 000 (sekund za rok), což dělá 7,2 x 10 na 63 let.

A průměrná doba potřebná k bezchybnému napsání celého 23. žalmu tvořeného v anglickém překladu 603 písmeny, čísly veršů, interpunkcí a mezerami by činila 50 na 603 děleno 31 536 000, což je 9552 x 10 na 1016 let (4). Napíšeme-li místo každé miliardy (tj. 10 na 9) jedno „m“ , pak lze uvedené číslo znázornit jako zhruba jedna mmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmm mmmmmmmmmmmmm mmmmmmmm let.

Pro srovnání, evolucionistické stáří Země je (pouhých) 4.6 miliardy a evolucionistické stáří vesmíru je (pouhých) necelých 15 miliard let.

Pravděpodobnost náhodného vzniku molekuly DNA

Aplikujeme-li teorii pravděpodobnosti na správné uspořádání molekuly DNA, dojdeme k podobnému závěru jako autor tohoto citátu:

„Dojde-li na zkoumání nejjednoduššího známého organizmu schopného samostatné existence, pak se celá situace jeví ještě fantastičtější. V řetězci DNA chromozómu bakterie E. coli, oblíbeného organizmu využívaného molekulárními biology, tvoří šroubovici [DNA] 3-4 miliony párů bází. Ty jsou všechny seřazeny do sekvence, která je „účelná“ v tom smyslu, že vytváří molekuly enzymů, které buňka potřebuje pro svoji enzymatickou a metabolickou funkci. Tato jedinečná sekvence představuje výběr jednoho z 10 na 2 000 000 alternativních způsobů uspořádání bází! Jsme nuceni konstatovat, že zrození prvního živého organizmu bylo jedinečnou událostí, o které se nelze vyjadřovat v pravděpodobnostních kategoriích.“ (5)

(E. coli = Escherichia coli, vyslovuje se ešerichia koli; druh gramnegativní bakterie z rodu Escherichia, z čeledi Enterobacteriaceae, která se běžně nachází v lidském tlustém střevu. Pozn. překl.)

Nezapomeňte, že uvedená pravděpodobnost se týká pouze správného uspořádání již vytvořených bází. Harold J. Morowitz, profesor biofyziky na yaleské univerzitě, se zamyslel nad energiemi kovalentních vazeb nutnými pro samotný zrod takové molekuly DNA. Dospěl přitom k údaji o pravděpodobnosti spontánního vzniku jedné kompletní bakterie Escherichia coli za celé dějiny vesmíru menší než jedna možnost z 10 na 100 miliard (což lze zapsat jako 10 na -100 000 000 000). (6)

Tak velká čísla si většina lidí neumí ani představit. Nedávno zesnulý sir Fred Hoyle, který byl profesorem astronomie na cambridgeské univerzitě a nebyl křesťanem, však znázornil zmíněnou záležitost takto: „Představte si 10 na 50 slepců [to je 100 000 miliard miliard miliard miliard miliard lidí – kdyby se postavili vedle sebe, naplnili by celou naši planetární soustavu a ještě by jich zbylo], každého z nich s přeházenou Rubikovou kostkou, a zkuste si představit, že všichni najednou náhodou kostku složí. Taková je asi pravděpodobnost vzniku pouhého jednoho z mnoha biopolymerů, které tvoří základ živé hmoty, náhodným namícháním [náhodnými změnami]. Představa, že nejen ony biopolymery, nýbrž i provozní program živé buňky mohly vzniknout náhodou v zárodečné polévce zde na Zemi, je evidentně vyslovený nesmysl.“ (7) (kurzíva dodána).

Další z velmi výstižných analogií profesora Hoyla říká, že pravděpodobnost vzniku byť těch nejjednodušších samoreprodukovatelných forem života touto cestou (tj. evolučními procesy) lze srovnat s pravděpodobností, že by „tornádo ženoucí se vrakovištěm letadel mohlo sestavit z těchto součástek Boeing 747.“ (Cool (Viz též Otázky & odpovědi: pravděpodobnost).

(Fred Hoyle, 1915-2001, britský matematik a astronom. Doplnil Einsteinovu teorii relativity o formulace matematických základů stacionární teorie vesmíru, v níž postuloval provázanost rozpínání vesmíru a vzniku hmoty. Musel ovšem své závěry později zcela revidovat na základě pozorování vzdálených galaxií a jiných úkazů, které svědčí spíše pro teorii velkého třesku. Pozn. překl.)

Odpovědi na některé námitky

A co přírodní výběr?

Představme si, že darwinovský přírodní výběr by mohl vést ke zvýšené pravděpodobnosti vzniku života (tj. že by časem mohly mutace přispět k lepším vyhlídkám na přežití u některých zástupců daného druhu); měli bychom si však uvědomit, že by přírodní výběr mohl pracovat pouze s živými organizmy, které by se mohly dále rozmnožovat. S neživými chemikáliemi by a priori nic nezmohl, jak zdůrazňuje čelný evolucionista Dobzhansky. (Cool

(Theodosius Dobzhansky, 1900-1975, amer. genetik rus. původu. Pracoval zejména na mutacích u drozofily. Hl. dílo: „Genetika a původ druhů“, 1957. Pozn. překl.)

Při pokusech obejít zmíněné nepřekonatelné obtíže postulují dnes někteří evolucionisté věčné trvání vesmíru, protože podle jejich názoru máme-li k dispozici věčnost, pak je teoreticky jisté, že se vyskytne jakýkoli jev či událost.

Věčný vesmír?

Myšlenka věčného vesmíru je však neudržitelná, protože vesmír podle druhého termodynamického zákona zvolna spěje k „tepelné smrti“. Tepelná smrt nastane tehdy, až bude veškerá energie vesmíru degradována na energii neuspořádaného tepla, s neuspořádanými pohyby molekul a konstantními nízkými teplotami. Kdyby byl vesmír věčný, byl by zmíněný stav dosažen již „před dávnými časy“. Fakt, že vesmír není dosud mrtvý, je jasným důkazem toho, že není nekonečně starý. Více informací viz Kdo stvořil Boha?

(tepelná smrt = hypotetický konečný stav vesmíru, kt. nastane vyrovnáním všech teplotních rozdílů ve vesmíru uvažovaném jako uzavřený termodynamický systém. V tomto stavu stejné energie nemohou podle 2. hl. principu termodynamiky probíhat žádné další transformace energie, takže všechny termodynamické procesy skončí. Podle novějších kosmologických teorií se však nezdá použití termodynamických zákonů na vesmír jako celek možné, takže tepelná smrt jako neodvratný koncový stav je zpochybněna. Pozn. překl.)

„Kdesi, kdysi“

Za účelem překonání zmíněného problému se dnešní příznivci Huxleyho snaží hovořit o předešlých vesmírech před tím současným a o dalších prostorech „mimo“ prostor náš. Tvrdí pak, že ať už je pravděpodobnost události jakkoli malá, nastane tato událost s pravděpodobností jedna (s jistotou) „kdesi, kdysi“, dokud není pravděpodobnost skutečně nula (nemožnost). Ba co víc, tvrdí, že důvodem, proč pozorujeme výskyt zcela nepravděpodobné události, je fakt, že ji mohou pozorovat právě pouze myslící tvorové, které vytvořila. Jak však zdůraznil profesor A. M. Hasofer (statistik, univerzita Nového jižního Walesu) v soukromém rozhovoru (9), taková argumentace je z vědeckého hlediska fatálně slabá, protože takový model nesplňuje základní kritérium vědecké přijatelnosti formulované Karlem Popperem, totiž to, že musí být vyvratitelný.

(antropický princip = metodologický princip současné kosmologie a filozofické ekologie snažící se vysvětlit skutečnost, že v naší oblasti vesmíru existují právě takové parametry, které umožňují vznik života /úzké rozpětí teploty, tlaku, optimální rozložení prvků apod./; již nepatrná odchylka ve výchozích parametrech vývoje vesmíru /řádově 10 na -8/ by mohla znemožnit jeho vývoj. Princip byl poprvé formulován 1973 B. Carterem. Zní: „Vesmír musí mít takové vlastnosti, které dovolí životu, aby se v jisté fázi dějin vesmíru vyvinul.“ Podle něho celý vesmír směřuje k člověku jako ke svému (alespoň dočasnému) vyvrcholení a cíli. Pozn. překl.)

(antropický princip, jiná definice: filozofická koncepce, podle které jsou vlastnosti vesmíru determinovány požadavkem existence života a člověka. Slabý antropický princip = vývoj vesmíru je dán fyzikálními zákony, v nichž vystupují fyzikální konstanty s přesně danými hodnotami – gravitační konstanta, Planckova konstanta, rychlost světla ve vakuu aj. Hodnoty konstant nelze teoreticky vypočítat, lze je pouze změřit, proto musely být do vesmíru vloženy rozumnou bytostí už v prvních okamžicích jeho existence, a to tak, aby mohl ve vesmíru vzniknout život. Silný antropický princip = vesmír musel mít už při svém vzniku takové vlastnosti, aby musel vzniknout život. Finální antropický princip = jakmile jednou vznikl ve vesmíru život, už nikdy nezanikne, ať už jeho formy budou jakékoli. Pozn. překl.)

Profesor Hasofer také píše:

„Problémem [vyvratitelnosti probabilistického tvrzení] se zabývá v nedávno vydané knize nazvané Odhad a volba: pojednání o pravděpodobnosti v praxi G. Matheron (vydal Springer-Verlag, 1989). Navrhuje v ní, abychom považovali probabilistický model za vyvratitelný, mají-li některé jeho závěry pravděpodobnost nula (či v praxi velmi nízkou). Pozorujeme-li alespoň jeden takový důsledek, pak je model vyvrácen.“

„Osudnou slabinou výše zmíněné teorie o opicích, která propočítává pravděpodobnost událostí ‚kdesi, kdysi‘, je fakt, že všechny události, ať už jsou sebenepravděpodobnější, mají pravděpodobnost jedna, dokud jsou logicky možné, takže navrhovaný opičí model nelze nikdy vyvrátit. Přijetí platnosti Huxleyových dedukcí staví celou teorii pravděpodobnosti mimo sféru ověřitelné vědy. Vyvrací zejména celou kvantovou teorii i statistickou mechaniku včetně termodynamiky, a ničí tedy základy celé moderní vědy. Například, jak kdysi konstatoval Bertrand Russell, kdybychom dali kotlík na oheň a voda v něm zmrzla, měli bychom v souladu s Huxleyem tvrdit, že došlo k velmi nepravděpodobnému jevu statistické mechaniky, jako by k němu mělo docházet ‚kdesi, kdysi‘, místo abychom se pokusili přijít na to, co jsme při pokusu pokazili!“

Reverzibilita – Achillova pata náhodné biogeneze

Ještě nad jedním aspektem se musíme zamyslet – nad další osudnou chybou v Huxleyových dedukcích i v teoriích jeho moderních příznivců – aplikujeme-li ho na myšlenku náhodné biogeneze čili vzniku živých buněk náhodnou kombinací molekul. Představme si situaci, kdy čas je nekonečný a pravděpodobnost se rovná jedné. Jak jsme právě viděli, evolucionisté nekonečný čas nemají, jen ho předpokládají; je potom Huxleyova argumentace udržitelná? A hlavně, mohly by náhodné kombinace molekul vést ke vzniku života (nebo dokonce vytvořit biskupa Samuela Wilberforceho), kdybychom jim poskytli neomezenou dobu?

Myšlenka, že život může vznikat spontánně z neživé hmoty, zahrnuje vznik bílkovin (10) z peptidů vzniklých z aminokyselin (které vznikly z plynů v redukční atmosféře). (11) Avšak biochemické reakce potřebné pro vznik bílkovin z peptidů a peptidů z aminokyselin jsou reverzibilní – mohou probíhat i v opačném směru. (12)

Mohly by opice napsat 23. Žalm_2-reverzibilní reakce.jpg

Za příznivých podmínek kondenzace pokračuje; dipeptid reaguje se třetí aminokyselinou a vzniká tripeptid a uvolní se další molekula vody a tak dále. Někdy se naváží stovky či tisíce aminokyselin a uvolní přitom příslušné množství molekul vody. Při n aminokyselinách v řetězci se uvolní n-1 molekul vody.

Znamená to, že kondenzační reakce podobně jako syntézu peptidů z aminokyselin blokuje nadměrné množství vody a reakce začnou probíhat v opačném směru. Profesor A. E. Wilder-Smith v komentáři k tomuto faktu píše:

„ Logický závěr z tohoto dobře známého jevu organické chemie je důležitý: koncentrace aminokyselin se sloučí jen v nepatrném množství, sloučí-li se vůbec, v praoceánu s dostatkem vody, a vytvoří polypeptidy. Ovšem jakékoli množství polypeptidů, které by se vytvořilo, bude opět rozštěpeno na své zárodečné složky (aminokyseliny) právě onou přebytečnou vodou. Takže oceán je prakticky tím posledním místem na téhle či jakékoli jiné planetě, kde by se mohly spontánně vytvořit z aminokyselin bílkoviny života. A přece tenhle nesmysl učí téměř všechny učebnice biologie, aby podpořily evoluční teorii a spontánní biogeniku.
Nezohlednění shora zmíněných faktů v teoriích o biogenezi předpokládá naprostou neznalost organické chemie…“ (13) (Kurzíva již v originále.) [Viz též Původ života: problém polymerizace.]

V případě biogeneze jsou všechny reverzibilní reakce navzájem v rovnováze, jelikož neexistuje žádný buněčný mechanizmus, který by dokázal vyjmout selektivně vzniklé produkty. V našem těle probíhají organické reakce jako je syntéza bílkovin a oxidace tuků pouze jednosměrně díky zásahu specifických enzymů (fungujících právě jako takový „chemický mechanizmus“) (14) působících při každém konkrétním kroku v řetězci reakcí. Háček je v tom, že enzymy jsou také bílkovinami, a že tedy nemůžeme chtít syntetizovat (na počátku života) produkt, totiž bílkovinu, začneme-li takovou syntézu produktem, totiž enzymem, rovněž bílkovinou stejně jako je bílkovinou požadovaný výsledný produkt.

Cílem Huxleyovy argumentace s psacími stroji a opicemi bylo dokázat, že bude-li k tomu dostatek času, nastane s jistotou jakýkoli jev. Avšak má-li tato argumentace platit pro vznik bílkovin náhodnou kombinací molekul aminokyselin, musely by být jeho psací stroje reverzibilní !

Za použití běžného psacího stroje by všechna slova napsaná nějakou opicí zůstala na papíře a nezměnila by se ve smysluplnější kombinace ani by se nerozložila na jednotlivá písmena, z nichž se skládají. To znamená, že žádné takové slovo by nebylo v rovnováze se svými výchozími složkami (písmeny) ani by nemělo žádné pokračovatele.

V případě reverzibilního psacího stroje by však platilo, že kdybychom stiskli klávesu „A“ (například), vytisklo by se sice na papír písmeno „A“, ale kdybychom tutéž klávesu pustili, zvedlo by se vytištěné písmeno z papíru, aniž by zanechalo sebemenší stopu, takže stroj by mazal stejně rychle a účinně jako psal. Závěr je tedy ten, že Huxleyovy nesmrtelné opice by na reverzibilním psacím stroji napsaly za sekundu stejně málo (nebo stejně mnoho) textu jako za miliardu let.

Kromě toho by nehrál roli fakt, kolik miliard opic by psalo (či kolik hmotných molekul by spolu reagovalo ) nebo kolikrát za sekundu by se takové procesy odehrály. Výsledek by se vždy rovnal nule, ať už by šlo o opice píšící na reverzibilních strojích nebo o aminokyseliny vstupující do reverzibilních reakcí.

Jinak řečeno, „více času poskytnutého biologickým systémům pouze zvýší pravděpodobnost nastolení perfektnější rovnováhy a nikoli pravděpodobnost, že se vytvoří nepravděpodobné reakční produkty“. (15,16)

Závěr

Koncepce „kdesi, kdysi“ je scestná, protože pravděpodobnost, že reverzibilní reakce v rovnováze vytvoří kýžený konečný produkt, je nulová.

Teorie, že by zcela náhodné reakce v živé hmotě mohly vytvořit oxfordského biskupa, živou buňku či jen jedinou fungující bílkovinnou molekulu, ať už v reálném čase nebo na věčnosti, proto v každém ohledu selhává.

Život překypuje mechanizmy, kódy a programy, které nejsou hmotnému substrátu vrozené (informace pro jejich konstrukci se předávají během rozmnožování). Nikdo dosud nepozoroval spontánní vznik takových struktur nesoucích informaci. Proto jak z vědeckých poznatků, tak z Písma jasně vyplývá, že původní stvoření živých organizmů vyžadovalo pravý opak náhody, totiž vklad vnější inteligence do hmoty prvotním Plánovačem čili Stvořitelem.

Dodatek: Opravdu to Wilberforce řekl?

Autoři píšící o slavné debatě mezi Huxleyem a Wilberforcem opakují často tvrzení, že se biskup ke konci své řeči obrátil na Huxleye s otázkou, zda snad jeho dědeček či babička nebyli opicemi, o kterých hovoří jako o předcích člověka. Huxley prý odpověděl, že se nestydí za své opičí předky, ale že by se styděl, kdyby jeho předkem byl člověk, který se vyjadřuje o vědeckých problémech bez jejich řádného prostudování a používá bezcennou rétoriku dovolávající se náboženských předsudků.

J. R. Lucas shrnuje důkazy pro i proti téhle historce v obsáhlém článku v Historical Journal (17), jehož přehled přinesl časopis Nature (18). Zdůrazňuje, že posluchačů bylo při zmíněné debatě „víc než činí plný počet členů Dolní sněmovny“, což znamená, že v tomto hlučném a jaksi gladiátorském prostředí ne všichni asi dobře slyšeli vše, co bylo řečeno.

O vědecké fundovanosti Wilberforceových argumentů přednesených v debatě Lucas říká: „Šlo o přísně vědecké myšlenky hodné viceprezidenta Britské asociace. Sám Darwin uznal jejich přesvědčivost.“ A pokračuje,

„Nevíme jistě, že se Wilberforce skutečně zeptal Huxleye, zda pochází z opice. Takto tradováno je to dobrý vtip, ale ve své recenzi použil Wilberforce první osobu plurálu a tuto formulaci obsahuje i jeho biografie a jedna – ovšem pozdější – zpráva. To, na co se Wilberforce zřejmě zeptal Huxleye ve druhé osobě, se týkalo hranice mezi lidskými potomky a pitekoidními předky, platí-li, jak se všeobecně uznávalo, že potomci jsou téhož druhu jako rodiče (19). Huxley však místo toho odpověděl na otázku, kterou mu nikdo nekladl. Tři měsíce předtím, v dubnovém vydání Westminsterských rozhledů, obvinil Darwinovy kritiky, že o něm tvrdí, že je ještě horší než opice, a jelikož ho teď Wilberforce kritizoval za příklon k Darwinovi, zdálo se mu, že ho určitě zároveň také nazval opičákem.“

Takže se zdá, že se Wilberforce nepokoušel Huxleye zesměšnit; spíše je pravdou pravý opak. Bylo-li tomu tak, pak se nám naskýtá velmi odlišný obraz o tom, jak ona slavná debata ve skutečnosti probíhala.

Čtenářské ohlasy

Risteard M. z Irska:

Píšete, že biskup Wilberforce zveřejnil dobrou recenzi „Původu druhů“ ve Čtvrtletních rozhledech na červenec 1860. Vyšla ona recenze někdy znovu – na internetu či jinde – nebo bych ji našel pouze v univerzitní knihovně, např. v knihovně Trinity College v Dublinu?
Bůh žehnej Vašemu záslužnému dílu.

Russell Grigg odpovídá:

Zdravím Vás, Ristearde.

Děkuji Vám za Váš mail. Ano, našli jsme Wilberforceovu recenzi Původu a její ohlas v knize „Darwinův buldok, Thomas H. Huxley“ v oddílu „Huxleyova debata s Wilberforcem“ – tj. v odkazu # 24. Lze ji též najít na Recenze Darwinova Původu druhů, 1860. S originálem se můžete eventuálně seznámit na (naposledy navštíveno 14. května 2010), kde jsme ho našli i my.

Hezké počteníčko!

Bob A. ze Spojených států:

Jistá pravděpodobnost: nekonečné množství opic s nekonečnou zásobou papíru, psacích strojů i času vyprodukuje nekonečné množství žvástů.

Náhodná kombinace písmen, ze které vznikne „slovo“, se může vyskytnout; dokonce vzácněji i (velmi) krátká „srozumitelná věta“. Nikdy však formulace, které bychom vypsané jako celek vůbec kdy přiznali status inteligentní myšlenky – i kdybychom neznali její zdroj.

Jonathan S. z Velké Británie:

Je zajímavé, že si Váš korespondent jak se zdá naivně neuvědomuje, že zaměňuje věčnost a možnost. Uvažujeme-li v kategoriích věčnosti a pravděpodobnosti, uvědomíme si, že myšlenka neustálých vhodných příležitostí neznamená „všechny možné výsledky“.

Vezměte si jen tohle: Sebedelší doba nezmění nic na tom, že jedna děleno třemi se bude rovnat nekonečné řadě číslic 3 za desetinnou čárkou. Nikdo nebude tvrdit, že se v onom nekonečném čísle může objevit některá ze zbývajících číslic od 1 do 9!

Maartin VdW. z Jižní Afriky:

Stále se zájmem pročítám ohlasy na Váš článek a jsem zvědav na to, s jakým argumentem přijde další čtenář, aby obhájil tuhle nelogickou fantazii. Slepá evoluce neměla k dispozici věčnost, jak sami připouštíte, aby vytvořila oči (a všechno ostatní). Volného času je /-20 miliard let, tj. zhruba 6×10^(17) sekund. Je-li šance vytvořit opici 1:10^(1000) (což jí vlastně dává vysoce pravděpodobnou šanci!), pak to znamená, že musí dojít alespoň k 10^(983) událostem za sekundu, aby měla šanci i evoluce! Uf, neuvidíme tedy nic ve stadiu vývoje, pouze dokonalé konečné výsledky, protože vše proběhne tak rychle, že nemáme nejmenší naději zahlédnout nějaké změny – doufám, že nezakládám novou filozofii! Děkuji Vám mnohokrát za všechny ty cenné informace a povzbuzení. Ježíš žije a má se dobře!

Tim C. z Velké Británie:

Skutečně žasnu nad tím, že si někdo dal tu práci a napsal tenhle článek! I kdyby ta záležitost s opicemi seděla, co to má co dělat s pravděpodobností náhodného vzniku buněk? Můžeme promarnit strašnou spoustu času ohrazováním se proti hovadinám a přitom zapomínat hlásat a žít prostou pravdu evangelia!

Jeanne T. z Austrálie:

Dalším aspektem ke zvážení v analogii „opice a psací stroje“ je, v jakém jazyce by byl požadovaný text; nebo by ho mohla tvořit slova z mnoha různých jazyků? Huxley postuloval pouze možnost, že ony opice opíší již existující text v již známém jazyce.

Pokud jde o DNA, musel by kód čili „jazyk“ existovat dříve než by mohlo mít uspořádání „písmen“ nějaký smysl. Však také vždy musí existovat nejprve jazyk a teprve poté k němu někdo vymyslí písmo. A v první řadě nemůže vzniknout žádný jazyk či kód aniž by mu inteligentní činitel vtiskl smysl.

Wendy A. z Austrálie:

Rozvíjím úvahu Jeanne z Austrálie; kromě jazyka musel někdo inteligentní vyvinout i psací stroj pro tento jazyk naprogramovaný. Nějaká inteligentní (?) osoba musela opice shromáždit a přesvědčit je, aby nekonečné hodiny seděly a psaly a psaly. Zakládaly přitom, jak náleží, papír a pak ho nahrazovaly dalším čistým? Čím dále takto zacházíme do podrobností, tím směšnější se celá věc jeví. Pokračujte v bohulibém díle upozorňováním na Jeho dílo, tak povznesené nad náš lidský rozum.

Dodatek k článku, Pavel Kábrt, Praha:

Mohly by opice napsat 23. Žalm_3-opice buší do klávesnice počítače.jpg

Stojí za zmínku, že celý pokus s opicemi byl realizován v moderní době. (http://www.wired.com/culture/lifestyle/news/2003/05/58790) V roce 2003 v jihovýchodní Anglii uskutečnili studenti spolu s vědci na Univerzitě v Plymouthu, ve spolupráci se zoologickou zahradou, vzdálenou asi 100 km od univerzity, pokus: vytvořili specielní robustní klávesnici a monitor, propojili to s počítačem a nechali 6 makaků po dobu jednoho měsíce klepat do klávesnice, případně po ní skákat a pozorovat, co se děje na monitoru.

Opice nenapsaly za celý měsíc ani jediné smysluplné slovo! Nejprve na klávesnici čůraly a kálely, dále do ní tloukly kamenem, a později psaly většinou neustále písmeno „S“ s následným promícháním písmeny A, J, L a M. Vedoucí projektu tento chabý výsledek komentoval vtipem, že mateřštinou makaků asi není angličtina, a dále, že pokus nebyl ani tak vědecký, jako spíše umělecký.

Poučení pro kreacionisty a všechny lidi, kteří ještě nadobro neztratili všechnu soudnost:

1. Díky i tomuto pokusu, přestože nepředstavoval striktní podmínky pro pravděpodobnostní děje, je zřejmé, že britský biskup a matematik Wilberfoce měl tehdy (r. 1860) pravdu proti fanatickému zastánci Darwinovy teorie Huxleymu, a že současná evoluční víra, že neživá hmota kdysi dávno vytvořila život sérií různých shod okolností za dostatečně dlouhou dobu, je jen lidskou fantazií (ve své podstatě jde o klasickou magii, kdy se čarovným způsobem oživí mrtvý materiál).

2. Představme si, jaké evoluční nadšení by se rozhořelo v médiích a evolucionistických mozcích, kdyby opice napsaly třeba jen krátkou srozumitelnou větu. Četli bychom palcové titulky typu „Huxley měl tehdy pravdu“ či „Chemická evoluce se stává skutečností“ apod. Evolucionisté by řičeli nadšením. Protože se tak nestalo, rozhostilo se typické hluboké „evoluční ticho po pěšině“, nikdo o tomto pokusu ani neví ani neslyšel. Je to běžný způsob evoluční propagandy, dobře osvědčené už od dob Darwina (nepříjemná vědecká fakta zamést pod koberec).

O tři roky později, v roce 2006, vědci z Kalifornské univerzity v Santa Cruz testovali na Kamčatce a také v Kalifornii v oblasti Mount Lassen v horkých sopečných pramenech možnost vzniku života. Opět to bylo velké evoluční fiasko. Vazba organických sloučenin a jílů se ukázala příliš pevná, a tak k očekávaným chemickým reakcím v průběhu pokusu nedošlo. Výsledky těchto pokusů byly představeny na mezinárodním setkání Královské společnosti Britské akademie věd v Londýně. A zase poučení pro malou skupinku lidí, kteří ještě neztratili všechnu soudnost: kdyby se něco z těchto pokusů povedlo, evoluční propaganda by rozpoutala celosvětovou senzaci. Protože se nepovedlo nic, nikdo o tom ani neví, zavládlo velké „evoluční ticho po pěšině“. Fakta proti evoluci hledejte, prosím, pod koberci.

3. Veškerý neúspěch evolučních fantazií se buď zamete pod koberec nebo zakryje vtipným bonmotem třeba typu: opice nemluví anglicky, jak řekl vedoucí projektu na Univerzitě v Plymouthu. Přitom je to zjevný nesmysl: kdyby opice napsaly smysluplnou větu třeba v němčině, latině nebo holandštině, byl by to jistě velký evoluční úspěch. Lidé se však zasmějí a dál věří v hlupácké evoluční báchorky o vzniku života „kdesi kdysi“, aniž by trochu přemýšleli. Navíc tyto báchorky (nevědecké lži) běžně učí studenty na školách. To je realita, to je otřesná skutečnost, v jaké všichni žijeme.

4. Nejdůležitější poznatek: je si třeba už konečně a s krystalickou jasností uvědomit, že evoluční parta nenávidí experimentální vědu a zoufale bojuje s jejími výsledky už 150 let! Snaží se evoluční ideologii prosadit proti ní. Samozřejmě to nemůže takto explicitně a veřejně vyjádřit, protože věda je dnes ve velké úctě; musejí se tedy evolucionisté „převlékat za vědce“, i když věda boří jejich fantaskní teorie o minulosti. Už od Darwina dělají vše pro to, aby výsledky vědy obešli (např. Pasteurovo „omne vivum ex ovo“ nebo závěry matematické pravděpodobnostní analýzy a celou řadu dalších vědeckých zjištění třeba v laboratoři a pod.). Vývojovou teorii si tedy můžeme definovat také takto:

Evoluční teorie je mylný výklad původu našeho světa, který v rozporu se zjištěnými zákonitostmi vědy propaguje už asi 150 let parta darwinistických fanatiků.

Pavel Kábrt

Odkazy k článku Russella Grigga:

1. Charles Darwin, Life and Letters, Vol. 2 ed. Francis Darwin (New York: Appleton and co., 1911), pp 117–8.
2. Huxley used the term ‘apes’ but modern-day writers on this theme tend to prefer ‘monkeys’, e.g. David Osselton, ‘Making a Monkey of Shakespeare’, New Scientist, November 1, 1984, p. 39.
3. The formula used here, 1/p^r, is not strictly accurate, but is used for the sake of simplicity in the comparison of time. According to W. Feller, An Introduction to Probability Theory and Its Application (3rd Edition, 1957), Vol. 1, pp. 332–324. ‘Application to the theory of success runs’, the formula for the mean time u measured in number of symbols is given by u = 1-p^r/qpr or u – 1-p^r/qp^r where q = 1-p. In our case p = 1/50, and the whole Psalm r = 603. But for practical purposes it hardly differs.
4. If we take the solar year of 365 days, 5 hours, 48 minutes, 46 seconds, or 31,556,926 seconds (from which the concept of leap year is derived), the answer would be 9.546 x 10^1016 years, (using 1/p^r for ease of comparison).
5. Ambrose, E. The Nature and Origin of the Biological World, 1982, p. 135, (italics added) as quoted in Bird, W.R. The Origin of Species Revisited, Philosophical Library, New York, 1989, Vol. 1, pp. 302–3.
6. Morowitz, Harold J., Energy Flow in Biology, Academic Press, New York, 1968, P.67.
7. Hoyle, Fred, ‘The Big Bang in Astronomy’, New Scientist 92(1280):527, 19 Nov 1981.
8. See Theodosius Dobzhansky, comments on ‘Synthesis of Nucleosides and Polynucleotides with Metaphosphate Esters’, in The Origins of Prebiological Systems 299:310 (S. Fox ed. 1965), cited in Bird, The Origin of Species Revisited, Vol. 1, p. 359. Bird summarises the case against natural selection working on non-living chemicals on pages 359–362. For a recent article advancing the evolutionist’s case see ‘Survival of the fittest molecules’, New Scientist, 3 October, 1992, pp. 37–40. And not only can natural selection not explain the origin of life, there are other limitations, as shown in Weasel, a flexible program for investigating deterministic computer ‘demonstrations’ of evolution.
9. I wish to thank Professor A.M. Hasofer, of the school of Mathematics, University of New South Wales, for his valued advice on this part of the article.
10. There is, of course, a vast difference between a test-tube of protein and a test-tube of living cells. Some of the characteristics of life are: the ability to get energy and materials from the environment, the ability to self-repair, and the ability to reproduce.
11. Experiments like the Miller–Urey synthesis are irrelevant to the point of this article—they represent the formation of some jumbled ‘alphabet letters’ if you like, not the arrangement of these into codes and sequences. There is nothing inherently improbable about their formation under such conditions, as the ‘coding’ to produce them is already there. However, they lead to a dead end in origin-of-life experiments because the mixture formed is a tarry goo of all sorts of other molecules as well, which acts against further synthesis. In addition, a racemic mixture of left-handed and right-handed forms results, whereas living things use one ‘hand’ exclusively.
12. For a full treatment of this aspect see A.E. Wilder-Smith, The Natural Sciences Know Nothing of Evolution (San Diego, CA: Master Books, 1981), Chapter 2, Biogenesis by Chance? pp. 11–16.
13. Ibid., p. 16.
14. Cell machinery ensures that products are removed from the reaction before they can revert to reactants, which results in irreversibility. The ‘primordial soup’, from which life is alleged to have evolved, would have no such elaborate machinery, so the reaction would tend towards equilibrium which is away from life.
15. Harold F. Blum, Time’s Arrow and Evolution, 2nd ed. (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1955), quoted in A. E. Wilder-Smith, Man’s Origin, Man’s Destiny (Bethany Fellowship Inc., 1975), p. 65.
16. It is acknowledged that not all the amino acids positions in a particular functional protein are crucial—i.e. to continue the analogy, there is more than one way of correctly writing the 23rd Psalm. However, this merely reduces the ‘odds against’ from something approaching infinity to a little less than infinity. For a full discussion of the calculations involved see the section ‘Criticisms of Probability Calculations’, in Bird, The Origin of Species Revisited, Vol. 1, pp. 306–308.
17. J.R. Lucas, ‘Wilberforce and Huxley: A Legendary Encounter’, The Historical Journal 22:313–330, 1979.
18. J.R. Lucas, ‘Wilberforce no ape’, Nature 287:480, 9 October 1980.
19. I. Huxley, Life and Letters of Thomas Henry Huxley, Vol. i, p. 185, quoting Vernon Harcourt.

Příloha Velikost
Mohly by opice napsat 23. Žalm.doc 634.5 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

1 Komentář zapnuto "Mohly by opice napsat 23. Žalm?"

Upozornit na
wpDiscuz