Konflikt křesťanky Jane Hawkingové s dogmatickým ateistou Stephenem Hawkingem

pavelkabrt Ostatní, různé 4 Koment.

Napsal Jerry Bergman

Z creation.com přeložil Pavel Kábrt – 4/2018

O astrofyzikovi Hawkingovi vyšel nedávno na našem webu článek v souvislosti s jeho smrtí 14. března 2018. Krátce na to jsem četl od profesora Jerryho Bergmana článek o manželství Stephena Hawkinga s jeho ženou Jane Wilde a moc se mne to dotklo, ale nechtělo se mi tento dlouhý článek překládat. Nicméně to byl asi Bůh, kdo mne k tomu překladu nakonec přiměl: článek mi stále chodil různými cestami na počítač a nakonec vyšel i na stránkách CMI ,až jsem se rozhodl, že ho přeložím, protože ho považuji za opravdu velmi zajímavý i užitečný. Manželský vztah Jane se Stephenem totiž v principu zobrazuje onen bolestný, po staletí vedený zápas Božích dětí s dětmi tmy. PK

Doporučení vědců z CRS: Tento článek by měl číst každý vědec.

Úvod

Mezinárodní celebrita profesor Hawking prodal milióny knih a přilákal obrovské zástupy lidí všude, kde vystupoval. Časopis Time napsal, že Hawking je intelektuální dědic Einsteina a že pravděpodobně jen Darwin a Einstein jsou veřejnosti známější. Tiskový náklad jeho prvního amerického bestseleru, Stručná historie času, byl deset tisíc výtisků – klasické náklady se pohybují mezi pěti sty a dvěma tisíci výtisků (Hawking, 1988). Jeho pozdější populární kniha dosáhla téměř stejného množství (Hawking, 2001).

Profesor z Cambridge mající stejné křeslo, jako obsadil Isaac Newton dvě století před ním, Lukasiánský profesor fyziky. Průkopnickou prací Hawkinga byla matematická fyzika o černých dírách. V roce 1978 obdržel cenu Alberta Einsteina, což je nejprestižnější ocenění ve fyzice, které se rovná Nobelově ceně (White a Gribbins, 1992, str. 187). Ve svých mnoha výborně se prodávajících knihách vysvětluje Hawking moderní kosmologii s ladností, plynule, precizně a s přesností.

Hawking není známý jen jako fyzik, ale i jako člověk, který překonal mnoho překážek v souvislosti se svým paralyzujícím neuromuskulárním onemocněním, Amyotrofickou laterální sklerózou (ALS), známou též jako Lou Gehrigova choroba. Byla pojmenována po známém hráči baseballu, který na tuto nemoc zemřel. Hawkingovi byla tato nemoc diagnostikována během jeho univerzitních studií, ale žil mnohem déle, než lékaři očekávali, včetně vůdčích odborníků. Přes toto utrpení se dožil pokročilého věku 70 (jak napsal DeLange, 2012, str. 27) – Hawking zemřel v 76 letech (pozn. překl.)

Zasnoubení a sňatek

Jeho žena, Jane Wilde, si vzala Stephena už tehdy s vědomím, že má Stephen nevyléčitelnou chorobu. Potkali se na novoročním večírku v době, kdy ona byla na střední škole a „není nejmenší pochyby o tom“, že Jane Wilde

  • představovala v životě Hawkinga naprosto rozhodující obrat. Začali jeden na druhém velmi mnohé objevovat    a vyvinuly se silné vztahy. Tím, že jí našel, umožnilo Hawkingovi dostat se z depresí a znovu nalézt víru ve svůj   život a práci (White a Gribbin, 1992, str. 63-64, 70).

Pro Hawkinga

  • představovalo zasnoubení s Jane zřejmě tu nejdůležitější věc, která se mu v životě přihodila: změnilo to jeho život, dalo mu to smysl, proč žít a rozhodnutí žít. Téměř jistě by bez pomoci Jane nebyl schopen jít životem dál a neměl vůli žít (White a Gribbin, 1992, str. 63-64, 70).

Oba si mysleli, že jeho život bude velmi krátký a tak doufali, že jej prožijí s nejvyšší láskou a smysluplně vyplní, jak to jen bude možné, nanejvýše těch několik málo společných let. Stephen však přežil všechna očekávání a oba spolu byli déle jak čtvrt století. Vzali se dost mladí a brzo měli tři děti.

Jane se ukázala být úžasně pomocnou pečovatelkou, která se velmi efektně vyrovnávala se Stephenovou postupující fyzickou neschopností a se stále těžšími požadavky, které jeho nemoc na ni kladla. Zvládala domácnost, výchovu dětí a táhla Stephena vším tím po řadu let až do chvíle, kdy jeho vážná dýchací potíž je donutila najmout si na plný úvazek profesionální sestry. Jane také bojovala s britským zdravotním systémem a univerzitou v Cambridge o získání invalidního vozíku. Její motivací, jak to vysvětluje profesor Schaefer, bylo to, že

  • Jane Hawking byla křesťanka. Ona sama vyznala v roce 1986: „Bez svojí víry v Boha bych nebyla schopna žít v této situaci (zvláště při zhoršujícím se zdraví jejího manžela, bez nějakého velkého příjmu, vyjma toho profesorského z Cambridge). Především bych si nebyla schopna Stephena vzít proto, že bych neměla optimismus, který by mne tím vším provázel; bez tohoto optimismu bych to neunesla. (Schaefer, 2003, pp. 58-59).

Jedním problémem jejich manželství byl důsledek domácích třenic, které by člověk očekával, když jeden ze členů domácnosti je vážně hendikepován. Avšak mnohem vážnějším problémem byly jejich náboženské konflikty. A tak jejich manželství nám poskytuje dost velký vhled do letitých konfliktů mezi vědou a náboženstvím.

Teismus Jane versus ateismus Stephena

Ústředním činitelem v jejich vzájemných konfliktech – a nakonec v rozvodu – byly náboženské odlišnosti. Ani jako mladý nebyl Hawking „přitahován k náboženství nebo jakékoliv myšlence posmrtného života“ s tím, že „jsem necítil ani trochu nějaké útěchy ocitnout se tam [v náboženství]“, když mu dávali dva roky života (White a Gribbin, 1992, str. 62). Závěry, které dělala Jane o Boží roli ve vesmíru, byly v příkrém rozporu s těmi, které měl její manžel. Slovy Jane: „Stephen neváhal ani trochu se prohlašovat za ateistu přestože měl silné metodistické zázemí“ ze své rodiny (Hawking, 2004, str. 46).

Jane došla k závěru, že „jako kosmolog zkoumající zákony, které vládnou vesmíru, nemohl Stephen Hawking připustit, aby se jeho propočty promíchávaly s vyznáním víry v existenci Boha Stvořitele“ (Hawking, 2004, str. 46). Jane přijímala antropický princip, který nazvala jedním z nejdůležitějších kosmologických zjištění dvacátého století (Hawking, 2004, str. 153). Jeho sociální vnímání jen utvrzovalo jeho ateismus:

  • Ačkoliv Stephen neměl patrně žádný problém dovolávat se … [antropického] principu k vysvětlení záhadného „jemného vyladění“ vesmíru, mnoho fyziků chápalo tento princip jako určitý ekvivalent vědeckého vúdú (magie). David Gross, kolega Jima Hartlea na kalifornské univerzitě, Santa Barbara, toto nazýval „nebezpečné“, protože někteří to používali k podložení názoru, že věda může poskytovat důkazy pro existenci Boha, který účelně nastavil vesmír takovým způsobem, jaký by umožnil případnou evoluci lidských bytostí. „Zapáchá to náboženstvím“ [řekl] (Larsen, 2007, str. 103-104).

Později Hawking zamítl antropický princip.

Jane vypozorovala, že silný antropický princip má „těsnou filozofickou vazbu ke středověkému kosmu“, kde lidé byli středem stvoření (Hawking, 2004, str. 153). Antropický princip umisťoval lidi na zvláštní místo vesmíru a pro „středověké populisty bylo toto stanovisko výrazem unikátního vztahu mezi lidskými bytostmi a jejich stvořitelem“ (Hawking, 2004, str. 153-154). Hlavním záměrem raných filozofů bylo usmířit „Boží existenci s pevnými zákony vědy spolu s vytvořením celistvého obrazu stvořitele a vědecké složitosti jeho stvoření“. Jenže

  • jejich intelektuální dědicové vykazují později po 800 letech snahu distancovat vědu co možná nejvíce od náboženství a vyloučit jakoukoliv roli Boha ze stvoření. Jen i náznak přítomnosti Boha stvořitele je pro ateistického vědce zcela nechutnou překážkou; jeho cílem je redukovat původ vesmíru na jednotný balík vědeckých zákonů, vyjádřený rovnicemi a symboly. Pro nezasvěceného člověka jsou tyto rovnice a symboly mnohem obtížnější k pochopení než povědomí Boha jako prvního hybatele, motivující sílu, která spočívá za stvořením (Hawking, 2004, str. 154-155).

Jane dodává, že přímým důsledkem soustředěné pozornosti moderních kosmologů na matematiku se stal koncept Boha pro mnoho vědců zbytečným, protože v jejich mysli jejich výpočty omezily „jakýkoliv možný prostor pro stvořitele,“ a

  • oni už nejsou schopni představit si pro Boha nějaké jiné místo nebo roli ve hmotném vesmíru. Pojmy, které nemohou být kvantifikovány pomocí matematických termínů coby teoretické reflexe fyzikálních realit, ať už byla či nebyla skutečná existence těchto fyzikálních realit prokázána, postrádají smysl (Hawking, 2004, str. 154-155)

I když její muž mluvil ve své nejprodávanější knize o poznání „Boží mysli“, neodvolával se tím na osobního Boha, o kterém učí Židé, křesťané a muslimové, ale spíše tím myslel vědecké pochopení „teorie všeho,“ čímž se myslí sjednocení čtyř sil, silné a slabé jaderné síly a gravitace a elektromagnetismu, které tvoří základ všeho ve vesmíru (Dowe, 2005, str. 142-143). Jeho bohem byl přirozený svět, i když Hawking jednou připustil, že

se stále snaží pochopit, jak vesmír funguje, proč je takový, jaký je, a proč vůbec existuje. Myslím si, že existuje rozumná šance, že u prvních dvou otázek můžeme uspět, ale už nejsem tak optimistický si myslet, že zjistíme, proč vesmír vůbec existuje (citováno z White and Gribbin, 1992, str. 291)

Nihilismus ateismu

Velký zájem Jane byl, jak postřehla z rozhovorů se svým mužem a vůdčími fyziky ve světě, o to, jak se ateismus stává součástí vědeckých směřování. Toto směřování nakonec v sobě zahrnovalo omezení „lidských reakcí ve veškerých jejich složitostech, emočních a psychologických…na vědecké rovnice, protože ve svém výsledku nebyly tyto reakce stejně nic víc než mikroskopické interakce molekul“ (Hawking, 2004, str. 156). Mělo to ten výsledek, že „ve tváři těchto dogmaticky rozumových argumentů nemělo žádný smysl dotazovat se na spiritualitu nebo náboženskou víru, na otázky kolem duše a Boha, který byl připraven trpět pro lidstvo – otázky, které směřovaly naprosto proti sobecké realitě genetické teorie“ (Hawking, 2004, str. 156).

Jane si z komunikace se svým mužem a jeho kolegy uvědomila, že „na konci dvacátého století jsou náboženské revoluční teorie ohroženy vědeckými teoriemi a objevy, a tak se náboženství uchyluje do defenzívy, zatímco vědci útočí tvrzením, že rozumový argument je jediné pádné kritérium pro porozumění funkce vesmíru“ (Hawking, 2004, str. 200). Došla k závěru, že složitost kosmologických výpočtů a obdiv k jejich objevům způsobily u některých lidí

  • pád do pasti víry, že věda se stala náhradou za náboženství a že jako její velekněží mají vědci právo tvrdit, že znají všechny odpovědi na všechny otázky. Jenže proto, že jsou neochotni připustit existenci duchovních a filozofických hodnot, někteří z nich ukazují, že si nejsou vědomi povahy některých otázek (Hawking, 2004, str. 200). Jane je obzvláště sklíčena pokusy extrapolovat pravidla zvířecího chování na chování lidí, jak je to vidět

na poli evoluční psychologie. Poté, co si všimla, že evoluční psychologové popisují altruismus čistě jen jako výsledek selekce, Jane dodává, že

vědci stále nemohou úspěšně vysvětlit, proč jsou někteří lidé připraveni dát život za druhé. Složitost takovéto anomálie leží daleko vně rozsahu jejich čistě mechanistických vysvětlování. Ani nejsou materialističtí vědci s to vysvětlit, proč se tak mnoho lidské aktivity odehrává pod prahem vnímání. Duchovní jemnost hudební, umělecké, politické a vědecké kreativity o mnoho přesahuje pouhé primitivní funkce naprogramované do mozku základním mechanismem přežití (Hawking, 2004, str. 200).

  • Vědci také nabízejí vysvětlování, o kterých sami „uznávají, že jsou stále ještě velmi daleko“ od cíle zodpovědět „proč“

tyhle dovednosti vůbec existují, a poznamenává, že mnoho vědců

  • se dokonce arogantně snaží stát se sami bohy tím, že upírají druhým svobodu volby a práva klást otázku „Proč?“ ve vztahu k původu vesmíru a původu života. Tito vědci tvrdí, že taková otázka je nepatřičná … asi jako se ptát, proč existuje hora Everest. Odmítají názor, že otázka „proč“ je především vyhrazena teologům a filozofům spíše než vědcům, a to proto, jak říkají, že teologové se zabývají „studiem fantazií“: víra v Boha může být připsána „nedostatku kyslíku zásobujícímu mozek“ (Hawking, 2004, str. 201).

Nakonec teorie jejího manžela a jeho přátel zredukovaly celé

  • stvoření na hrst materiálních součástí. Stěžují si otráveně s pohrdáním na lidský rod, že se lidské bytosti pořád dokola ptají „Proč?“ Snad by se měly samy sebe ptát proč je tomu tak. A nemohlo by to být tak, že jsou naše mysli naprogramovány ptát se „proč?“ A pokud je tomu tak, pak by se měli ptát, kdo naprogramoval tento lidský počítač. Otázka „Proč“ je z těch otázek, které především by měly být adresovány teologům (Hawking, 2004, str. 201).

Jane uzavírá přemýšlením nad tím, že zatímco stavy myšlení vědců jsou diktovány čistě jen

  • materialistickými kritérii, fyzikové si nemohou dělat nároky zodpovědět otázky proč existuje vesmír a proč my, lidské bytosti, jsme zde, abychom ho pozorovali, a to o nic víc, než mohou molekulární biologové uspokojivě vysvětlit proč, když jsou naše způsoby chování určeny nastavením sobeckého genetického programu, tak přesto my lidé občas poslechneme hlas svého svědomí a chováme se altruisticky, se soucitem a velkorysostí. (Hawking, 2004, str. 200).

Ironickým faktem je, že Hawkingova práce není empirickou vědou. White a Gribbin poznamenávají, že Hawking není vhodnou osobou pro získání Nobelovy ceny, protože jedno z pravidel k jejímu udělení je, že

  • kandidát může být vhodný pro udělení této ceny jen když mohou být jeho objevy podpořeny ověřitelnými nebo pozorovatelnými důkazy. Hawkingova práce je pochopitelně neprokázaná. I když je matematika jeho teorií považována za krásnou a elegantní, věda zatím není schopna prokázat byť jen existenci černých děr, natož ověřit Hawkingovu radiaci nebo některé z jeho dalších teoretických tvrzení (1992, str. 188).

Manželství se zhoršuje

Jak stárnul, stával se Stephen víc a víc dogmatickým a ve svém ateismu absurdním. Jak poznamenává Jane, výsledkem bylo, že zatímco v začátcích jejich vztahu byly jejich rozhovory o náboženství „hravé a bezstarostné“, tak v pozdějších letech se stávaly stále více

  • osobnější, konfliktnější a bolestnější. Časem se ukazovalo, že zničující rozkol mezi náboženstvím a vědou se záludně dotýká našich životů: Stephen stále tvrdošíjně zastával tupé pozitivistické stanovisko, které se mi jevilo jako příliš depresivní a příliš omezené v mém vnímání světa; já jsem vroucně potřebovala věřit, že je tu něco víc v životě než jen strohá fakta zákonů fyziky a každodenní zápas o život. Možností byl jen jakýsi rozkol se Stephenem, protože to připouštělo onen neurčitý a nepřijatelný stupeň neurčitosti, zatímco on se utápěl   jen v jistotách matematiky (Hawking, 2004, str. 201).

V pozdějších dnech jejich manželství byly „její pokusy hovořit o základních věcech vědy a náboženství se Stephenem odráženy jen záhadným úsměvem“ (Hawking, 2004, str. 465). Stephen se obvykle „poškleboval jakékoliv zmínce o náboženské víře a důvěře v Boha, i když při jedné příležitosti učinil překvapivý ústupek, že, podobně jako náboženství, i jeho vlastní věda o vesmíru“ také vyžaduje skok víry (Hawking, 2004, str. 465).

Jane souhlasí s vědcem a teologem Cecilem Gibbonem a jeho závěrem, že „vědecký výzkum vyžaduje stejně tak velký záběr a skok víry při výběru pracovní hypotézy jako víra náboženská“ (Hawking, 2004, str. 465). Ačkoliv skoky víry ve vědě „musí být testovány pozorováním,“ problém je ten, že vědec musí „spoléhat na intuici svých smyslů, na to, že jeho výběr byl správný, jinak může celá léta mařit čas marným výzkumem, jehož závěr bude naprosto špatný“ (Hawking, 2004, str. 465).

Když byl Stephen tázán, zda věří v Boha, „jeho odpověď byla vždy ta samá. Ne, Stephen v Boha nevěřil a v jeho vesmíru nebyl pro Boha žádný prostor“ (Hawking, 2004, str. 494). Během návštěvy Jeruzaléma, kdy Stephen dával svoje běžné ateistické odpovědi, byla Jane zvláště zasažena určitou ironií, což způsobilo její uštěpačné vyjádření, že

  • můj život se Stephenem byl vybudován na víře – víře v jeho vytrvalost a nadání, na víře v naše společné úsilí a vlastně nakonec na náboženské víře – a ještě jsme zde v kolébce tří velkých světových náboženství, a on tu káže jakýsi neurčitě vymezený ateismus s neosobními vědeckými hodnotami a s tak malou návazností na lidskou zkušenost (Hawking, 2004, str. 494-495).

Došla k závěru, že Stephenovo tupé popírání „všeho, v co věřím, bylo skutečně velmi hořké“ (Hawking, 2004, str. 495). White a Gribbin napsali, že „manželský pár žil v náboženské nejednotě po většinu jejich manželského života, takže samo o sobě bylo [toto] zcela jistě nedostatečným důvodem k rozchodu“ (White a Gribbin, 1992, str. 285-286). Problémem bylo, že

  • Hawkingův prvotní agnosticismus se stále více stával zjevným ateismem a se svou bezbřehou teorií        se účinně obešel bez jakéhokoliv představy Boha. Jakou ironií je, že jednou z věcí, která dávala Jane sílu vyrovnat se tak dobře s břemenem zvyšující se Stephenovy invalidity a bezmocnosti, byla právě její hluboká náboženská víra (White a Gribbin, 1992, str. 285-286).

Jane byla také roztrpčena necitlivostí tisku k náboženské víře – tam se o víře mluvilo jako o něčem, co má tehdy, když ji někdo má, zůstat v naprosté skrytosti – náboženští lidé by měli zůstat uzavřeni v soukromí (Hawking, 2004, str. 525).

Ironie související s Galileem

Je ironií, že Stephenovým hrdinou byl Galileo – „velmi zbožný katolík“ (Hawking, 2004, str. 200-201). Stephen se angažoval v osobní kampani za Galileovu rehabilitaci, která byla nakonec úspěšná, ale on ji vnímal jako „vítězství racionální vědy nad zastaralými silami zpozdilého náboženství, spíše než usmíření vědy a náboženství“ (Hawking, 2004, str. 202). Nesmlouvavost a radikalismus Stephena vůči náboženství je v příkrém kontrastu k mnoha změnám, které on sám udělal ve svých a ostatních teoriích a názorech – například ve svém závěru, že „naproti všem dříve drženým teoriím o černých dírách, může černá díra vyzařovat energii“ (Hawking, 2004, str. 236).

Jak se Stephen stával více známým a vzrůstala jeho prestiž v této oblasti fyziky, stále více se stýkal s význačnými vědci, lidmi, které Jane moc nemusela. Kontrast mezi jejími starými přáteli a vůdčími vědci ze světa, kteří se stávali jejich přáteli, byl nesmírný. Jejich staří přátelé byli schopni inteligentně mluvit o mnoha věcech a vykazovali „lidský zájem o lidi a situace.“

Naproti tomu jejich noví přátelé, jako celek, byli „suchou posedlou partou kašparů“, kteří měli jen nepatrný zájem o lidi, ale spíše byli zaměstnáni starostí o svoje vědecké renomé a svoji popularitu. Jane dodává, že „byli mnohem více agresivní a soupeřící než uvolnění, ve srovnání se starými přáteli z minulosti, kteří byli přátelsky tolerantní“ (Hawking, 2004, str. 296). Zasvěcenost jejich starých přátel vůči vědě se blížila diletantům ve srovnání s ´hnacím fanatismem´ jejich nových přátel (Hawking, 2004, str. 295-296).

Jane zdůraznila, že „příroda byla bezmocná ovlivnit intelektuální bytosti, které byly ovládány racionálním myšlením, [ale] které nebyly schopny rozeznat realitu, když stála před nimi obnažená a prosící o pomoc. Byli jako ti, kteří skočili do nějakého závěru, který pokroutil pravdu tak, aby odpovídala jejich předpokladům“ (Hawking, 2004, str. 312).

Útěcha Jane v její víře

Křesťanství prostupovalo světem Jane, což byl svět, jehož žádnou součástí její manžel a většina jeho přátel nechtěli být. Jane nakonec opustila Stephenův svět, částečně kvůli nepřátelství, které Stephen a jeho ateističtí přátelé vůči křesťanství měli. Učinila závěr, že nejvýznačnější vědci, a mezi nimi její muž, byli dogmatickými ateisty, neochotní byť jen zauvažovat o důkazech designu ve vesmíru. Stephenovi ateističtí vědečtí přátelé se dívali na někoho, jako je Jane věřící v Boha, jako na hlupáka obývajícího svět, jehož nebyli součástí a ani být nechtěli.

Jak už bylo řečeno, Stephenův pohled na vesmír neměl v sobě žádné místo pro Boha-Stvořitele (Hawking, 2004, str. 389). Jane v takovém vesmíru nechtěla žít, vesmíru, který stále více spatřovala nejen jako nereálný, ale jako blokující realitu. Svůj názor o většině výzkumu jejího manžela, který byl na špici v této oblasti, shrnula Jane jako „teoretizování o málo srozumitelných domněnkách o imaginárních částicích cestujících imaginárním časem v imaginárním vesmíru, které neexistují vyjma v myslích svých teoretiků.“ Popsala to jako „démonickou bohyni fyziky“ (Hawking, 2004, str. 372).

Když se Hawking setkal s papežem, papež údajně řekl, že vědci „mohou studovat evoluci vesmíru,“ ale „neměli by se ptát, co se stalo v okamžiku stvoření při velkém třesku a zcela určitě by se neměli ptát, co bylo předtím, protože to je doména Boží“ (Hawking, 2004, str. 391). Jane prohlásila, že jí tento papežův postoj nenadchl; spíše věřila, že „namísto toho, aby pojali moderní vědecké hledání pravdy jako cíl k nejzazší a slavné objektivitě a stále hlubším vrstvám pravdy, která je takto zjevována jako tajemství, Vatikán stále nahlížel na vědu o kosmologii jako na něco sporného, jako na ohrožení náboženské stability, která musí být zachována a udržena“ (Hawking, 2004, str. 391). Uzavřela to tak, že papežova slova byla nevhodná a to, co je nebezpečné, je chybný výklad a použití, s jakým jsou tyto objevy užity – zvláště, dodala Jane, užity těmi, kteří mají sekeru k mlácení, jako třeba prominentní vědci, které znala. Na své cestě do Izraele Larsen napsal

  • Stephen byl požádán reportérem, aby se vyjádřil ke své náboženské víře. Stephenova odpověď byla konzistentní s jeho předchozími komentáři na toto téma, kdy řekl, že „nevěří v Boha a že v jeho vesmíru není pro Boha místo.“ Jane to cítila hořce, že tak Stephen otevřeně popírá vše, v co ona věří, zvláště když tak mluví v jednom z nejvíce svatém městě světa. Byla to její víra, která ji udržovala v manželství – víra ve Stephenovu odvahu a genialitu, víra v jejich společné úsilí a její náboženská víra. Stephenův špatně definovaný ateismus se jí jevil jako ještě další klín, který jim hrozí, že je od sebe oddělí (Larsen, 2007, str. 108).

Stephen se stává bohem

Mnoho vědců a jiných lidí přicházelo a nahlíželo na Stephena jako na boha (Larsen, 2007, str. 8). Jane uvedla: „Ocitla jsem se v pozici, kdy jsem Stephenovi říkala, že není bůh. Odpovědí byl onen záhadný povýšenecký úsměv, který si Stephen vždy nasadil, kdykoli se objevili lidé, kteří byli zároveň vědečtí výzkumníci a zároveň věřící – to mne dohánělo ke konci mého důvtipu. Jevilo se to tak, že Stephen má jen velmi malý respekt ke mně, jako k osobě, a naprosto žádný respekt k tomu, v co věřím a k mým názorům“ (Hawking, 2004, str. 536). Larsen napsal:

  • Jane aktivně bojovala s tiskem, který uveřejňoval nerealistické výmysly, nasazované na jejich životy, a začala být (někdy až brutálně) upřímná o jejich vzájemných zápasech, v rozhovorech pro tisk. Dokonce reportérům říkala, že její role ve Stephenově životě se změnila na jediné: „říkat mu, že není bůh“ (Larsen, 2007, str. 113). Jedno z jejích velmi silně zastávaných hledisek bylo, že „rozum a věda samy o sobě nemohou dát odpovědi na všechny otázky nepostižitelných tajemství lidské existence“ (Hawking, 2004, str. 536).

Hawking mohl sám sebe snadno vidět jako boha. Stal se nejznámějším světovým vědcem po smrti Carl Sagana, Isaaca Asimova a Stephena Jay Goulda. Měřítkem jeho popularity byla kniha A Brief History of Time (Stručná historie času) a skutečnost, že se jí prodalo 20 miliónů výtisků ve 20 různých jazycích, což je ve vědeckém publikování neslýchané (Schaefer, 2003, str. 59). Larsen napsal:

Avšak tato „prostá a jednoduše zřejmá“ pravda [že Stephen není bůh] byla „zcela nestravitelná pro ty lidi, kteří uvěřili v Stephenovu nesmrtelnost a neomylnost“ (Hawking, 2004, str. 537). Je pravdou, že v myslích mnoha lidí se Stephenovy vědecké teorie staly „základem nového náboženství“ (Hawking, 2004, str. 537). Jenže Jane došla k závěru, že „náboženství pro mne znamenalo osobní vztah s Bohem a skrze to…jsem našla klíčící semeno zdroje pokoje a celistvosti, což jsem po dlouhou dobu neznala“ (Hawking, 2004, str. 572). Jeho dcera Lucy řekla o svém otci, že „on udělá to, co chce udělat, a to za každou cenu a komukoliv druhému“ (citováno z White a Gribbin, 1992, str. 290). Příkladem je to, že ve svém osobním životě musel Stephen čelit vážným obviněním z porušování etiky (White a Gribbin, 1992, str. 274-277)

Zásadním stabilizačním činitelem v životě Jane byla její církev. Často hovořila o kázáních, která měl farář a jak jí ta kázání pomohla čelit potížím souvisejícím s invalidním manželem, který vyžadoval denně dvaceti čtyř hodinovou péči – musela ho koupat, čistit mu zuby, česat vlasy a starat se o všechny jeho tělesné funkce, jako by to bylo šest měsíců staré dítě, nicméně on přitahoval celý svět svojí proslulostí – a oni také často cestovali, což byla rovněž námaha.

Jane jednou poznamenala, že jak se jeho stav zhoršoval, ona se stávala stále více zdravotní sestrou pečující o muže, který se podobal oběti holocaustu s potřebami malého dítěte. Znepokojení, které měla, spočívalo v tom, že „ačkoli jsem svoji útěchu čerpala ze svých návratů k církvi, také to nakládalo nezměřitelné otázky pro moji mysl.“ Jednou takovou otázkou bylo, „co ode mne Bůh skutečně žádá? Jak velká oběť je ode mne požadována“ ve starání se o svého manžela (Hawking, 2004, str. 336). Jane říká, že jejím úkolem není „propagovat velkou slávu Stephena Hawkinga“ a že „její role už není starat se nadále o nemocného muže, ale jen mu ´jednoduše sdělovat, že není bůh´“ (White a Gribbin, 1992, str. 289).

Moderní medicína k záchraně

Ačkoliv Stephenův zdravotní stav byl často extrémně nejistý, moderní medicína a čtyřiadvacetihodinová zdravotní péče – on si s sebou všude vozil svoji vlastní mininemocnici – umožňovaly Stephenovi provozovat „rozkošnický způsob života a houževnatě tak kompenzovat svoji nemohoucnost, a ještě více se ujišťovat o své nepřemožitelnosti a vysmívat se předčasné smrti, jejímž chapadlům se vyhýbal“ (Hawking, 2004, str. 476).To, co Jane posilovalo, byla její důvěra „v Boha provázející ji skrz temnotu, bolest a strach“ (Hawking, 2004, str. 484). Když se snažila pomoct Stephenovi porozumět oné útěše, kterou dostávala z víry a zvláště z Písma, Stephen „byl uražen jakoukoliv zmínkou o soucitu; srovnával to s pietou a náboženskou přecitlivělostí“ – a to bylo něco, pro co měl jen pohrdání (Hawking, 2004, str. 485).

Jane mluví o svém přátelství s mnoha dobře známými kosmology, z nichž mnozí byli blízkými osobními přáteli. John Polkinghorne, o kterém se vyjadřuje tak, že ho obdivuje, byl jedním z těch, který jí skýtal velké povzbuzení, dílem proto, že jí pomohl uvědomit si, že „ateismus není nezbytným předpokladem vědy a mnozí vědci nebyli až tak ateističtí, jak se zdáli“ (Hawking, 2004, str. 246).

Zhodnocení konfliktu mezi náboženstvím a vědou od Jane bylo obzvláště hluboké, protože byla schopna s určitým odstupem pozorovat oba světy, svět vědy a náboženství, což jí umožňovalo učinit některé objektivní soudy. Skutečně ve svých pojednáních prezentuje úsilí uchopit některé ústřední otázky lidství a proč ona přijala teismus a odmítla ateismus prakticky všech vůdčích vědců, zvláště svého manžela, se kterým strávila velkou část svého života. Byla tou příslovečnou mouchou na zdi, dávající nám vhled do myšlení světových vůdčích kosmologů, které nikde jinde nenajdete.

Záhada zla

Stephenova zhoršující se choroba způsobila nekonečné pobyty v nemocnici, které vyžadovaly překonání téměř nezdolných, normálnímu životu se příčících, potíží. Zlo bylo něco, s čím musela Jane zápasit v hlubokém náhledu. Uvádí, že kdyby „víra v Boha byla automaticky lidem dána od stvořitele, byla by lidská rasa prostě jen nějakým plemenem samočinných strojů“ (Hawking, 2004, str. 461) Ale svět, který stvořil Bůh, dával motivaci k objevům a svobodu výběru poskytující možnost údivu. Jane si uvědomila, že tato svoboda leží v samém srdci příčiny utrpení a zla. Bůh by mohl odstranit zlo, ale pokud by to udělal, odstranil by tím i svobodu volby. Jane zdůrazňuje, že většina zla je často redukovatelná na „lidskou chamtivost a sobectví“ (Hawking, 2004, str. 461).

Stephen opouští svoji ženu

I když by mnohé jiné ženy byly zřejmě Stephena opustily pro jeho netolerantní postoj k nim, a zvláště pro to, co Jane popisuje, Jane vytrvala se svým manželem přes všechno. Byl to on, kdo jí opustil pro jinou ženu. Stručně řečeno, Stephen Hawking „se rozvedl se svojí manželkou na prvním místě proto, že se Jane stala kreacionistkou“ (Mills 2003, str. 119) Marně se snažila usmířit se se Stephenem – jeho podmínky zahrnovaly, že bude žít doma se svojí rodinou po část týdne a zbytek týdne bude žít „s dámou svého srdce“ (Hawking, 2004, str. 574). Tato podmínka byla pro Jane nepřijatelná a byla by nepřijatelná pro většinu západních žen. Jeho sobectví a požitkářství se tu znovu projevily. Je ironií, že když se ho někdo zeptal „O čem přemýšlíte během dne“, Hawking odpověděl „O ženách. Jsou naprostou záhadou“ (DeLange, 2012, str. 27). Přesto

  • sám Hawking řekl v interview krátce po vydání knihy A Brief History of Time [Stručná historie času], že „to, co skutečně znamenalo převrat v mém životě, bylo, že jsem se zasnoubil se ženou jménem Jane Wilde. To mi dalo důvod žít“ (Schaefer, 2003, str. 58).

Velká část jejího života byla naplněna kontrastem mezi ženou, která si byla hluboce vědoma svojí křesťanské spirituality a mužem pevně uzavřeným jakékoliv náboženské duchovnosti. Jane dochází k závěru, že víra je vnější vyjádření člověkovy spirituality, je to něco, co „může dát smysl všem krásám stvoření a všemu utrpení světa“ a dát materiál všem našim nadějím. Nicméně i ty naše nejrozsáhlejší intelektuální úspěchy a jakkoli pokročilé poznání o stvoření, bez víry a vnímání naší vlastní spirituality, vedou jen do izolovanosti a zoufalství“ (Hawking, 2004, str. 594).

Když se rozneslo v cambridgské vědecké komunitě, že se rozešli,

  • byla to šokující novina. Stephen do té doby vynaložil veškeré úsilí zviditelňovat roli Jane, kterou hrála v jeho životě, a přes jejich neshody bylo vnějšímu světu jejich manželství modelem bezpečí. … Existovaly sice zvěsti o mimomanželských vztazích existujících během řady let i předtím, než jejich manželství dospělo do krize; ale ti, kteří znali oba manžele dobře, považovali za závažnější incidenty, týkající se zvyšujícího se napětí mezi Stephenem a Jane ohledně starých náboženských hádek. Jejich neshody však byly po mnoho let zametány pod koberec, ale po napsání A Brief History of Time [Stručné historie času] se ukázalo, že rány byl znovu otevřeny (White a Gribbin, 1992, str. 285).

Člověk nemůže číst to, co Jane píše, bez obdivu k ní a zvláště se zdůrazněním jejího zápasu, kterému musela denně čelit od svého ateistického manžela. Její život dává důležitou lekci všem lidem, kteří mají zájem nejen o konflikt mezi vědou a náboženstvím, ale také o porozumění základním lidským potřebám, které všichni máme.

Ve své poslední knize Hawking otevřeně zastává svůj ateismus

Stephen Hawking vyjasňuje ve své poslední knize o své „M-teorii“, že věří, že věda nyní zcela vyloučila potřebu Boha pro vysvětlení vesmíru (Hawking a Mlodinow, 2010). Richard Dawkins řekl o této knize, že Hawking „skoncoval s Bohem. Darwin Boha vykopl z biologie, ale ve fyzice to bylo pořád nějak nejisté. Hawking nyní zasadil ránu z milosti“ Bohu i ve fyzice. (Trottier, 2011, str. 55). Hawking zasadil Bohu coup de grace [ránu z milosti] i ve fyzice tím, že dospěl k závěru, že „vesmír se může rozvinout ke svojí existenci z ničeho“, a tak vyloučil potřebu pro „nějakou nadpřirozenou bytost nebo boha“ (Trottier, 2011, str. 56).

Kritici Hawkinga došli k závěru, že nic takového neudělal. Dokonce někteří ateisté uvedli, že kniha profesora Hawkinga „postrádá ony hutné argumenty, které by mohly byť jen zahájit podporu tak závažného tvrzení [že vesmír mohl začít existovat z ničeho], a poskytuje jen málo odkazů na jiné knihy, které by tyto chybějící argumenty mohly dodat“ (Trottier, 2011, str. 55). Larsen napsal, že „tajemná předimenzovaná M-teorie byla nadšeně přijata mnoha výzkumníky“, včetně Hawkinga, kteří

  • uvěřili, že když nepřijmeme „toto předivo dualit jako náznak toho, že jsme na správné stopě, tak se to bude podobat víře, že Bůh umístil zkameněliny do skalních sedimentů proto, aby zmátl Darwina ohledně evoluce života.“ Přes svůj slib je M-teorie jasně nekompletní. Hawking ji označil jako puzzle, a to v tom, že je „snadné identifikovat a sestavit dohromady jednotlivé části puzzle, které jsou kolem okrajů, ale nemáme už velké ponětí o tom, co se děje uprostřed,“ kde okraje puzzle odpovídají různým strunovým teoriím a supergravitaci. (Larsen, 2007, str. 138).

Závěry

Hawkingova někdejší manželka Jane pečlivě popsala důsledky ateismu v životě jejího slavného vědeckého manžela. Ukázala, že žil nemorálním, sobeckým životem v souladu se svým smýšlením, o kterém tvrdil, že je založeno na vědeckých faktech, přestože to nebyl schopen doložit, jak ukazuje jeho poslední kniha. Stephen Hawking byl ateista proto, že si Boží existenci nepřál. Aby ospravedlnil svoje ateistické závěry, Hawking tvrdí, že jsou výsledkem objektivních vědeckých faktů. Jenže pro podporu tohoto jeho postoje existuje opravdu hodně málo důkazů.

K podobnostem mezi Darwinem a Hawkingem patří to, že jejich životní práce zahrnovala snahu vysvětlit realitu bez Boha. Darwin se snažil vysvětlit původ druhů (vlastně původ života) čistě jen přírodními procesy, zatímco Hawking se snažil vysvětlit původ vesmíru čistě jen přírodními procesy. To další, oba měli zbožné křesťanské manželky, a obě byly kreacionistky. A k tomu oba, jak Darwin tak Hawking, byli silně kritizováni profesionály, Darwin biology (Bowler, 2009, str. 223) a Hawking kosmology.

[Poznámka překladatele: Obě manželky, jak Darwinova, tak Hawkingova, byly celoživotní pečovatelky a ošetřovatelky svých vážně nemocných manželů. Ale na rozdíl od Hawkinga si Darwin svojí ženy Emy vážil, její křesťanskou víru neurážel a snažil se jí vycházet vstříc.]

Odkazy

  1. Anonymous. 2012. “Hawking at 70.” New Scientist, pp. 26-27, January 7.
  2. Bowler, Peter J. 2009. “Darwin’s Originality.” Science, 323:222-226, January 9.
  3. Dowe, Phil. 2005. Galileo, Darwin, and Hawking: The Interplay of Science, Reason, and Religion.  Grand Rapids, MI: William B. Eerdmans.
  4. De Lange,  Catherine. 2012. “Stephen Hawking at 70.” New Scientist. 213(2846):26-27. January 7.
  5. Hawking, Jane. 2004. Music to Move the Stars. New York: McMillan.
  6. Hawking, Steven. 1988.  A Brief History of Time: From the Big Bang to Black Holes. New York: Bantam.
  7. ______. 2001. The Universe in a Nutshell. New York: Bantam.
  8. Hawking, Steven and Leonard Mlodinow. 2010. The Grand Design. New York: Random House.
  9. Larsen, Kristine. 2007. Stephen Hawking: A Biography. Amherst, NY: Prometheus Books.
  10. Mills, David. 2003. Atheist Universe; Why God Didn’t Have a Thing to do with it. Xlibris.
  11. Schaefer, Henry F. 2003. Science and Christianity: Conflict or Coherence? Athens, GA: The University of Georgia.
  12. Trottier, Justin. 2011. “A Little Too Grand?” Skeptical Inquirer. March/ April 2011. P. 55-56.
  13. White, Michael and John Gribbin. 1992. Hawking; A Life in Science. New York: Dutton

 

Komentujte

4 Komentáře zapnuto "Konflikt křesťanky Jane Hawkingové s dogmatickým ateistou Stephenem Hawkingem"

  Subscribe  
Upozornit na
Joel
Joel
Zajímavý článek! Zda se, že ani krutá choroba nepřivedla Hawkinga k pokoře ale naopak se rozhodl pro cestu za úspěchem, který mohou v dnešním světě člověku přinést jen evolucionisticke myšlenky a popírání Boha. Mix imaginárních fantazií namýchaný s jeho tělesným stavem přinesl vysněnou slávu. Byla zde ale někdo, kdo mu připomínal, že není všechno tak jak si myslí. A on to myslím věděl a to ho muselo hodně štvát. Ale jako správný varietní umělec na podiu nedal nic znát a rozséval svoje krásné pohádky nadšenému publiku. Koneckonců – chtěli to… Číst vice »
Kristův učedník
Kristův učedník

Podle Jiřího Grygara se Hawking zpočátku k víře „trochu hlásil“, pak nehlásil, pak prošel „kosmickou zbožností“ a ke konci už se nevyjadřoval, mluví se o tom od 17:30 v pořadu Hydepark:
http://www.ceskatelevize.cz/porady/10441294653-hyde-park-civilizace/218411058090317/

Je zvláštní, když si pravověrný křesťan či křesťanka vezme někoho s jiným světonázorem. To je předem jasné, že si nebudou rozumět. Když se jeden z manželů obrátí během manželství, tak potom rozvod záleží na tom druhém, co se týká životních názorů.

Václav Dostál
Václav Dostál

Dodávám:
Paní Jane Hawkingová velmi dobře porozuměla svému manželovi, který ji pravděpodobně sděloval své „objevy“ a chápala je FYZIKÁLNĚ naprosto správně – viz mnou první vybraný citát. Proto je mnohem lepší fyzičkou než Stephen. Navíc je na mnohem vyšší morální úrovni. Její věrnost Bohu způsobila, že jí Bůh dal nejen nádherně lidský přístup – zejména k manželovi, ale také správné fyzikální závěry nad jeho „vědeckými“ myšlenkami: Jsou to všechno jen zcela imaginární představy!!

Václav Dostál
Václav Dostál
Pavle, je dobře, že ses nechal vést k překladu tak výmluvného článku. Proslulý fyzik vsadil na „teoretizování o málo srozumitelných domněnkách o imaginárních částicích cestujících imaginárním časem v imaginárním vesmíru, které neexistují vyjma v myslích svých teoretiků.“ proto, že jej ovládla „příšerná“ pýcha. Taková orientace se naneštěstí líbila jeho četným příznivcům a uctívačům, pro něž se „se Stephenovy … teorie staly „základem nového náboženství“ “ V citátu jsem na místě teček vynechal slovo „vědecké“ – protože si myslím, že ty teorie vědecké nebyly a nejsou! Myslím, že tady „sedí“ Einsteinova… Číst vice »