Kázání o chudých duchem

pavelkabrt Ostatní, různé 0 Koment.

Ing. Stanislav Heczko, Ph.D.

Protože na pýchu a nafoukané lidi s nosíkem až u stropu narážím téměř denně, mezi nevěřícími i věřícími, vzdělanými i nevzdělanými, a jsem z toho zhrozen, rozhodl jsem se publikovat se svolením mého známého Standy Heczka jeho kázání, i když nejde přímo o kreacionistické téma. Nicméně to s kreacionismem velmi souvisí, protože kreacionismus vede k pochopení, že vše, co je na tomto světě dobré a pýchy hodné, je dílo Boží a smíme-li být tedy logicky na něco pyšní, včetně něčího vysokého IQ, pak jedině a pouze na našeho Stvořitele a Spasitele, který je tvůrcem mimo jiné i lidského mozku. Navíc vysoké IQ zřejmě není příčinou toho, proč jsme byli zachráněni od hříchu Synem Božím a jeho obětí, stejně jako není příčinou lásky k bližnímu, štědrosti, obětavosti či milosrdenství. Pýcha je jeden z největších a nejprvnějších hříchů, na který dojel i stvořený anděl světla, dnes známý pod jménem satan ďábel.
Pavel Kábrt
První čtení: Přísloví 29,23 (kralický překlad): „Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.“

Druhé čtení: 1 Petrův 5,5 – 6 (ekumenický překlad): „Stejně se i vy mladší podřizujte starším. Všichni se oblecte v pokoru jeden vůči druhému, neboť `Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost´. Pokořte se tedy pod mocnou ruku Boží, aby vás povýšil v ustanovený čas.“

Čtení ke kázání: Matouš 5,1 – 3 (kralický překlad): „Vida pak Ježíš zástupy, vstoupil na horu; a když se posadil, přistoupili k němu učedlníci jeho. I otevřev ústa svá, učil je, řka: Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich jest království nebeské.“

Kázání:

Milé sestry a drazí bratři,

text k dnešnímu kázání je vzat z programového úvodu k Ježíšovu kázání na hoře, které zde u Matouše obsahuje osm blahoslavenství (bereme-li verše 10 – 12 za jeden celek). U Lukáše pak máme jen čtyři blahoslavenství. Co znamená, že je někdo blahoslavený? Ve Starém zákoně se jedná o obrat, znamenající „šťastný ten, kdo…“. Smyslem tohoto obratu není, že ten, o kom je řeč, se nutně cítí šťastným či blaženým, nýbrž že je šťasten vzhledem k objektivní skutečnosti, známé tomu, kdo blahoslavenství pronáší. Hlediskem je zde samozřejmě skutečnost Boží, Jeho svrchovaná moc, spolehlivost a spravedlnost. Blahoslavenství nejen spočívá v projevech moci a pomoci Boží, primárně však již v samé Boží blízkosti a milosti, nejen tedy v nějakých statcích a darech oddělených od Boha.

U Ježíše se přirozené blahoslavenství vztahuje k přicházejícímu Božímu království, které převrací všechna dosavadní hodnocení. Proto za blahoslavené mohou být prohlášeni právě i ti, kteří obvykle bývají považováni za nešťastníky. Tedy např. chudí, lkající, lačnějící či trpící protivenství. Ježíšova blahoslavenství jsou často chápána jako program mravní revoluce, někdy označované jako požehnaná revoluce. Kromě výše uvedených osob chudých, lkajících, lačnějších a trpících protivenství jsou zde blahoslaveni tiší, milosrdní, čistého srdce a pokojní. Následně Ježíš požaduje také nedívat se na ženu chtivě, „ku požádání ji“ (Mt 5,28, kralický překlad), nepřísahat všelijak (Mt 5,34), neodpírat zlu násilím (Mt 5,39) a milovat své nepřátelé (Mt 5,44). Tyto požadavky se nám mohou zdát být nerealisticky náročné. Musíme si ovšem uvědomit, že přirozený člověk, jaký je sám o sobě, je nemůže naplnit. Nezbytností je zde znovuzrodit se a pod vedením Ducha svatého se posvěcovat.

První blahoslavenství se týká chudých, u evangelisty a apoštola Matouše chudých duchem (Mt 5,3), u evangelisty Lukáše jen chudých (L 6,20). Nutno totiž rozlišit materiální, tělesnou chudobu a chudobu duchovní, chudobu v duchu, jak zní ekumenický překlad. U Lukáše jde o chudobu materiální či tělesnou. Proč takto chudým patří Boží blahoslavenství, tedy zaslíbení Boží pomoci pro život časný i věčný? Soudím, že je to kvůli tomu, že chudí ve své nuzotě jsou nuceni více spoléhat na Boha, na jeho pomoc. Jejich nezajištěnost je přímo vybízí obracet se k nebi, doufat v Boží a ne lidskou spravedlnost. Potvrzuje to i rétorická otázka Jakuba, bratra Páně (Jk 2,5, kralický překlad): „Slyšte, bratři moji milí, zdaliž Bůh nevyvolil chudých na tomto světě, aby byli bohatí u víře a dědicové království, kteréž zaslíbil těm, kdož jej milují?“

A co bohatí? Tak těm bohatým Pán Ježíš podle Lukáše bez okolků říká (L  6,24, kralický překlad): „Ale běda vám bohatým, nebo vy již máte potěšení své.“ Ano, bohatí doufají často hlavně v sebe, ve svůj majetek, ve své peníze, ve své konexe atd. Nejde tu však jen o to, že příliš necítí svou odkázanost na Boha, svou závislost na Něm. Jde rovněž o zdroje jejich bohatství, ať se to týká jednotlivců či národů. Navzdory obecnému mínění zde totiž podle mne hrály a dosud stále hrají naprosto klíčovou úlohu faktory, které představují přímé či nepřímé porušení Božích přikázání a norem: koloniální loupeže, práce černošských či indiánských otroků, dobyvačné války, lichvářské úroky, finanční a měnové spekulace, obchod s ženami či narkotiky, zločinecká spolčení (např. zakázané kartelové dohody o cenách či rozdělení trhů), špionáž, korupce atd. Je věru mnoho věcí, z nichž by bohatí měli činit pokání a v nichž by měli napravit své životy. Jistě ne nadarmo se další rétorická otázka Jakuba, bratra Páně, týká chování bohatých (Jk 2,6 – 7, kralický překlad): „Zdaliž bohatí mocí neutiskují vás? A oniť vás i k soudům přivozují? Zdali oni nerouhají se tomu slavnému jménu, kteréž vzýváno jest nad vámi?“ Činit pokání, napravit své životy čili obrátit se, změnit své myšlení bude pro bohaté jistě nelehké, i proto Ježíš důrazně praví (L 18, 24-25, ekumenický překlad): „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství! Snáze projde velbloud uchem jehly, než aby bohatý vešel do Božího království.“

Ale zpět k Matoušovi a k chudým duchem. Kdo je vlastně chudý duchem? Chudoba materiální a duchovní mohou sice jít ruku v ruce, ale nemusí. Chudý materiálně nemusí být ke své škodě chudý duchem. Přitom pod pojmem chudý duchem nelze vidět někoho bez vzdělání či někoho s nízkou inteligencí. Nehovoří se zde o hlouposti či o mentální retardaci. Inteligence jednotlivce se měří, jak víme, pomocí inteligenčního kvocientu čili IQ. Průměrná výše IQ činí 90 až 110. IQ rovno 110 až 130 je vysoké a nad 130 velmi vysoké (tolik také činí hranice pro vstup do Menzy). IQ nižší než 90 a větší než 70 je nízké a IQ pod 70 je velmi nízké. U IQ pod 70 se hovoří o mentální retardaci. IQ 50 až 69 značí lehkou mentální retardaci a takto postižený bývá označován jako debil. IQ 35 až 49 značí střední mentální retardaci a takto postižený bývá označován jako imbecil. IQ méně než 35 představuje těžkou až hlubokou retardaci a tako postižený bývá označován jako idiot.

U jedince s IQ do 70 je nutné vzdělávání ve zvláštní škole. Jedinec s IQ do 50 je nevzdělatelný, ale je schopen si osvojit samoobslužné návyky. Jedinec s IQ do 20 je nevzdělatelný a nevychovatelný. Každý si může na internetu zjistit pomocí testu vlastní IQ. Zkusil jsem to a vyšlo mi IQ 127. Dokonce jsem si mohl vytisknout potvrzení o svém IQ. Ovšem tyto testy nutno brát se značnou rezervou. A každopádně, jak již bylo řečeno, chudý duchem není někdo bez vzdělání či někdo s nízkou inteligencí. Naopak, vysoké IQ i značné vzdělání mohou člověku bránit se odevzdat Bohu. Ne nadarmo Jednota bratrská zpočátku nepřijímala za své členy nejen urozené osoby, ale i osoby vzdělané. Člověku s vysokým vzděláním a/či s vysokým IQ se totiž může zdát, že Boha vůbec nepotřebuje, že si zkrátka vystačí sám. Takový člověk hřeší často pýchou, a jak jsme slyšeli v dnešním druhém čtení, „Bůh se staví proti pyšným, ale pokorným dává milost.“ (1 P 5,5).

Pýcha, jak asi víte, patří k sedmi tzv. smrtelným či těžkým hříchům, dalšími jsou hněv, závist, nečistota, obžerství, lenost a lakomství. A pýcha bývá zde obvykle uváděna jako první. Možná proto, že člověku brání vůbec navázat správný vztah s Bohem. Abychom mohli přijít k Bohu, musíme totiž činit pokání. Proto Ježíš začal svou činnost stejnou výzvou jako Jan Křtitel: „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mt 3,2 a Mt 4,17). Jde zde o to přiznat svoji hříšnost, svou nedostatečnost před Bohem a uznat potřebu Boží milosti. Tohoto obrácení je pyšný člověk jen stěží schopen. A co je opakem pýchy? No přece pokora. A tak člověk chudý duchem je vlastně člověk pokorný, člověk duchem ponížený, člověk s duší chudého (Jeruzalémská bible). Ale co to znamená vlastně být pokorný?

Pravá pokora vzniká na základě poznání vlastního hříchu anebo s tímto poznáním nerozlučně souvisí. Pokorný člověk se pak ochotně podřizuje Bohu a Jeho vůli a pokládá se za Jeho naprostého služebníka. Pokora rovněž vede člověka k obětavé službě druhým, k sebepodřizování se druhým a ke skromnosti před Bohem i lidmi. Pokora dále znamená ochotné, nereptavé snášení ponížení, útlaku a opovržení ve víře v Boha, v němž vkládá veškerou svoji naději. Pokora jde ruku v ruce s „duchovním dětstvím“, které je pro vstup do nebeského království nezbytné, jak poukazuje sám Ježíš: „V tu hodinu přišli učedníci k Ježíšovi s otázkou: „Kdo je vlastně největší v království nebeském?“ Ježíš zavolal dítě, postavil je doprostřed
a řekl: „Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského. Kdo se pokoří a bude jako toto dítě, ten je největší v království nebeském.“ (Mt 18,1 – 4, ekumenický překlad).

Pokora je spojena i s ochotou vést prostý způsob život, jak píše Matka Tereza ve své knize Prostá cesta z roku 1995. Je to život v naprosté odevzdanosti se Bohu a přijmout jej znamená po kouskách se rozdat druhým. Jde o to zbavit se všeho, co není Bůh. Očistit své srdce a odstranit z něj vše umělé. Ochotně žít v chudobě a odloučení od světa. Zřeknout se svých zálib, rozmarů a vrtochů a nabídnout se za ochotného otroka vůle Boží. Člověk žijící prostý život je trpělivý, ukázněný a sebeovládající se. To vše díky jistotě Božího vyvolení (1 P 2,9 – 10, ekumenický překlad). „Vy však jste `rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu´, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla. Kdysi jste `vůbec nebyli lid´, nyní však jste lid Boží; pro vás `nebylo slitování´, ale nyní jste došli slitování.“ Velkým příkladem prostého způsobu života je nám sám Ježíš, který prohlásil: „Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorného srdce: a naleznete odpočinutí svým duším.“ (Mt 11,29, ekumenický překlad).

Pokora má v Písmu svatém nemalá zaslíbení. Například: „Za pýchou přichází zahanbení, ale při pokorných jest moudrost. Sprostnost upřímných vodí je, převrácenost pak přestupníků zatracuje je.“ (Př 11,2 – 3, kralický překlad). „Pokoru doprovází bázeň před Hospodinem, bohatství, sláva a život. Háky a osidla jsou na cestě falešníka; kdo střeží svůj život, vzdaluje se od nich.“ (Př 22,4 – 5, ekumenický překlad). „Hospodin je vyvýšený, ale hledí na poníženého, z dálky pozná domýšlivce.“ (Ž 138,6, ekumenický překlad). „Kdo je jako Hospodin, náš Bůh, jenž tak vysoko trůní? Sestupuje níže, aby viděl na nebesa a na zemi. Nuzného pozvedá z prachu, z kalu vytahuje ubožáka a pak ho posadí vedle knížat, vedle knížat svého lidu.“ (Ž 113,5 – 8, ekumenický překlad). Nebo jak jsme slyšeli v našem dnešním prvním čtení „Pýcha člověka snižuje jej, ale chudý duchem dosahuje slávy.“ (Př  29,23, kralický překlad). Či známé: „Pýcha předchází pád, domýšlivost klopýtnutí.“ „Srdce člověka bývá před pádem zpupné, kdežto slávu předchází pokora.“ (Př 16,18 a Př 18,12, ekumenický překlad). Pokorný a prostý způsob života konečně vede ke svatosti, bez níž, jak víme, nikdo nespatří Pána (Žd 12,14).

K životu v pokoře nás ostatně volá apoštol Petr, jak jsme slyšeli v našem dnešním druhém čtení. Podobně to činí i autor Listu Koloským: „Jako vyvolení Boží, svatí a milovaní, oblecte milosrdný soucit, dobrotu, skromnost, pokoru a trpělivost. Snášejte se navzájem a odpouštějte si, má-li kdo něco proti druhému. Jako Pán odpustil vám, odpouštějte i vy. Především však mějte lásku, která všechno spojuje k dokonalosti. A ve vašem srdci ať vládne mír Kristův, k němuž jste byli povoláni v jedno společné tělo. A buďte vděčni. Nechť ve vás přebývá slovo Kristovo v celém svém bohatství: se vší moudrostí se navzájem učte a napomínejte a s vděčností v srdci oslavujte Boha žalmy, chválami a zpěvem, jak vám dává Duch. Všechno, cokoli mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci.“ (Ko 3,12 – 17). Amen

Modlitba po kázání :

Nebeský Otče,

děkujeme Ti za to, že Tvé myšlení není jako lidské (Iz 55,8, kralický překlad), že jsi nevyvolil moudré, silné a bohaté v tomto světě, ale naopak jsi vyvolil mdlé, slabé, neurozené, opovrhované a chudé v tomto světě (1. K 1,27). Ano, Otče: tak se Ti zalíbilo (Mt. 11,26). Protože Boží bláznivé je moudřejší než lidé a Boží slabé je silnější než lidé (1. K 1,25).

Dej tedy, Otče, ať jsme skutečně chudí duchem, pokorní, tiší, lačnějící, lkající, milosrdní, pokojní a čistého srdce. Ať ochotně vedeme prostý způsob života v naprosté odevzdanosti Tobě i našim bližním. Ať jsme schopni se zbavit všeho, co nejsi Ty. Schopni očistit svá srdce a odstranit z něj vše umělé. A také se zřeknout svých zálib, rozmarů a vrtochů a nabídnout se za ochotného otroka Tvé svaté vůle. A pro Tebe snášet i protivenství a utrpení. To vše především ke Tvé slávě a chvále a k užitku našich bližních. Amen.

Otázky ke kázání o chudých duchem
1) Už jste (si) dělali nějaký test inteligence a s jakým výsledkem?
2) Je či není podle Vás reálné odporovat zlu pouze nenásilně?
3) Do jaké míry podle Vás platí tyto výroky: „Za každým velkým bohatstvím se skrývá zločin.“ (Balzac) a „Vlastnictví je krádež.“ (Proudhon)?
4) Se kterým ze sedmi tzv. smrtelných hříchů musíte nejvíce zápasit?
5) Jak celkově hodnotíte činnost Matky Terezy a celého jejího řádu Misionářek lásky?
6) Do jaké míry podle Vás nutno v pokoře snášet ponížení, útlak a opovržení?
7) Jak by podle Vás měl vypadat pokorný a prostý způsob života?

Stanislav Heczko

 

Příloha Velikost
963-2.8.2016-kazani_o_chudych_duchem.doc 50.5 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz