Jak se nezbláznit

pavelkabrt Knihy a brožury 0 Koment.

33 nebetyčných omylů rozšířených dnes mezi lidmi

Pavel Kábrt

Jak se nezbláznit, když téměř všechno je dost jinak?

Známý vědecký časopis uvedl, že jeden jeho čtenář vyhrál Mercedes.

To podnítilo mnoho lidí, aby si časopis koupili a také soutěžili. Kdo by nechtěl tak drahé auto, že? Jen jeden přemýšlivý člověk si to chtěl ověřit, zavolal do redakce a zeptal se: opravdu lze u vás vyhrát Mercedes? A proč potom tvrdíte, že váš časopis je v dluzích a hrozí mu finanční krach, když můžete nabízet tak drahé soutěžní ceny?

(otázka jistě logická, zobrazující spor mezi entropií a vírou v evoluci, je o tom 2. Omyl)

Šéfredaktor toho časopisu, RNDr. Franz Shrewed, mu odpověděl:

      „Jsme vědci a uvádíme jen ty nejserióznější informace. Ale i informace se vyvíjejí, proto Vám musím dát ty nejposlednější. Pro výherce jsme skutečně měli velmi hodnotnou cenu se soutěžním názvem Mercedes. Pojmenovali jsme tak bytelné, známé jízdní kolo Ukrajina, které má s Mercedesem mnoho shodných vlastností a velmi dobře prověří vaši kondici. Jistě znáte pochvalné rčení: chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina. A jak jsme přesně uvedli, u nás jste ho nemusel kupovat, dalo se vyhrát. Takže to do určité míry souhlasí.

     Musím ovšem upřesnit ještě jednu informaci: člověk, o kterém se v souvislosti s výhrou psalo, tento náš Mercedes přímo nevyhrál, ale ukradl nám ho z redakce, když jsme byli na svačině. Všechny ostatní údaje zůstávají beze změny, jak jsem řekl, jsme přece vědci.

       Pokud si předplatíte náš časopis, můžete také vyhrát, tentokrát Fiat-turbo de Luxe, velmi pěknou koloběžku. Nebojte se, tu si ale už dobře hlídáme.“…

Jak se nezbláznit,

když ještě horší informace než v předchozím vtipu dostáváme už odmala i ve velmi závažných oblastech života – a to zcela bez legrace! Například se na řadě škol vyučuje úplně vážně neuvěřitelná směšná bajka, jak neživá hmota kdysi dávno sama od sebe ožila, a pak jen tak naslepo, pomalu, postupně, za dlouhý čas z toho vznikl člověk. Jsme tu prý díky obrovské sérii všelijakých shod okolností. Tvrdí se, že energie (chudá na informaci) jakousi shodou okolností (bez informace) vytvořila z mrtvé hmoty živou buňku (bohatou na informaci), a to vše za asistence entropie (poškozující informaci). To ale nestačilo, energie ještě zkonstruovala člověka (ta ale umí!). Vědcům se to zatím nepodařilo, ale shoda okolností to prý kdysi dávno dokázala sama i bez nich (proto jí to tak dlouho trvalo) – tvrdí řada vědeckých periodik a fundovaných vědátorů stejně jako média či školní učebnice. Trochu informovaný člověk neví, jestli se má smát, plakat či zuřit. A kam volat, jak si vše ověřit? To se dozvíte.

Pokud se to někomu přemýšlivému a věci znalému člověku nezdá, odborníci upřesní, že dnes se sice už takové věci nedějí (aby neživá hmota ožívala a tvořila živé bytosti), ale dá se (prý) věřit, že kdysi dávno se to stalo. A to i přesto, že zákonitosti přírody i mnohé nálezy celý ten kuriózní příběh o vývoji (evoluci) vyvracejí. Je to prostě něco na ten způsob „Mercedes“ a „musíme to trochu upřesnit“ a „do určité míry to souhlasí“!

Zmatek působí v našem životě i jiné mylné informace: o manželství, výchově dětí, smyslu života či o náboženství; také o vědě, sexu, zdraví a o řadě jiných věcí. Shrnul jsem to všechno do 33 omylů. Protože nám jsou různé nepravdivé informace podávány „po kapkách“ již od dětství, často vydávány za neomylnou vědu a šikovně míchány se všeobecnými znalostmi, málokdo si je ještě ověřuje – prostě se jim věří.

A pak to přijde

Lidé čekají Mercedes, ale nedostanou ani kolo. Informace si neověřili, přednost dali jiným věcem, pravdu měli za nepotřebnou berličku, a pak místo ježdění v Mercedesu kulhají s protézou. Věří v úžasný vývoj lidstva, jen se neví, zda ten „vývoj“ přežijeme. Chvíli se milují jak blázni, za chvilku by se pozabíjeli. Cinkají klíči a za chvíli hrozí pěstmi. Jedněmi ústy nějakému člověku volají sláva, a zanedlouho by ho nejraději zabili, ať už je to politik nebo rodinný příslušník. Hodně to připomíná psychiatrickou léčebnu bez psychiatrů, kde si pacienti vládnou sami: a mají chaos v hlavě a značně velkou sílu. Je to povrchní život v omylech, jehož touhou je štěstí a koncem neštěstí. Změna je jistě možná, pokud člověk uzná včas, že naletěl, protože se nevěnoval tomu, čemu měl.

Stručný přehled 33 omylů

(Co si často lidé myslí a zcela odlišná realita)

1.

  1. století bylo vrcholem bláznění, ne vyspělosti lidstva

Proč dnes přichází tolik lidí násilně o život přesto, že většina lidí nikomu ublížit nechce? Proč bylo 20. století tím nejkrvavějším přes tvrzení o jeho pokrokovosti a humánnosti?

2.

Jen zcela naivní člověk věří, že hmota v minulosti sama ožila

Život je jen ze živého a víra v dávné sebeoživení mrtvého materiálu není vědou, ale jen zoufalým náhradním náboženstvím  zmatených ateistů. Na tomto poznání se ve vědě od Pasteurových pokusů dodnes nic nezměnilo, a je jen kuriózní pozorovat, jak samotné materialistické poznání (fakta) je v rozporu s materialistickou filozofií (vírou).

3.

Náhoda ve vesmíru asi nebude chytřejší než na Zemi

Původ života se nevyřeší tak, že jej označíme za záhadu a tu vyženeme daleko do kosmu. Logika hledačů vesmírných civilizací, které se tam kdesi daleko „jen tak nějak“ vyvinuly v rozporu s vědou, nutí každého rozumného člověka ke vzteku, pláči a zoufalství, kdy už těch trapných spekulací konečně nechají (třeba v NASA nebo SETI).

4.

Člověk je příbuzný s opicí asi jako stolička s jezevčíkem

Bakterie, bezobratlí, houby, rostliny, ryby, obojživelníci, plazi, ptáci, savci i člověk jsou stále, po všechny, věky stejní. Nulová evoluce ve zkamenělinách dosahuje svého maxima ve fantazii těch, kteří v ni věří, a zločinně vyučují tyto svoje pohádky bezbranné studenty na školách i veřejnost.

5.

Charles Darwin byl pohádkář a rasista, ne velký přírodovědec

Omyly a nesmysly Charlese Darwina, na kterých postavil svoje fantazie o přeměnách jedné skupiny zvířat v jinou, mají nedozírně tragické důsledky. Že byl rasista a miloval zabíjení, to se dnes samozřejmě tají stejně obratně jako i jiné hlouposti, které tento „velký vědec“ zplodil, a které se úspěšně ujaly ve světě zmatených a hlavně bezbožných lidí.

6.

Mnozí vědci jsou spíše namyšlení a popletení než moudří

Kdo asi pomáhal Hitlerovi či Stalinovi vyvíjet moderní zbraně? Jsou to snad bezdomovci či nevzdělaní primitivové, kteří dnes projektují nášlapné bomby, střílející tužky či hračky, které dítěti vybuchnou v ruce?

7.

Komunismus je příšerný a zločinný blábol, a ne krásná myšlenka

Ne spravedlivá společnost, ale zločinný a neúčinný návod, jak ji násilím nastolit, to je základ komunistické myšlenky. Výsledkem této prolhané ideologie není spravedlivá společnost, ale miliony mrtvých a mozky plné nesmyslů u živých, čemuž se zjemněle říká morální devastace.

8.

Slušnému chování se musíme učit, jinak jsme neotesánci

Jak se chovat na návštěvě, v obchodě, na cizím počítači, při řízení auta nebo jak telefonovat, tomu všemu se lze naučit. Doporučuji to, nemá-li být člověku podezřelé, proč nemá mnoho přátel a proč  jsou lidi vždy tak šťastní, když už odchází.

9.

Muž a žena jsou rozdílní a nemají ani stejná práva ani postavení

Proč krachuje i „velká láska“, proč je vysoká rozvodovost v tzv. „vyspělých“  zemích, proč polovina dětí ve třídě už nemá svého tatínka, v čem spočívá hloupost feminizmu a emancipační filozofie – o tom všem je tento devátý omyl.

10.

Chcete-li pro své dítě to nejhorší, pak ho nikdy nebijte

Fyzická bolest pravdivě, spravedlivě a neškodně připravuje dítě na skutečný život. Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Jen proto je dnes tolik nezvedených darebáků, rozmazlených ufňukaných dospělých a sebevražd, že se od této staletími prověřené praxe upustilo.

11.

Demokracie je spíše to poslední než nejlepší uspořádání

Ledovce ještě neroztály, pořád je nám hej. Atomovky, vyvinuté ve vyspělých demokratických státech, zatím leží ve skladech, ještě je nám hej. Loď s dírami v trupu se ještě nepotopila, a tak můžeme vesele proklamovat, že technika je báječná a demokracie tím nejmenším zlem. Zatím. Než zjistíme hodně pozdě, že tím největším.

12.

 Zlo páchají nejen zlí, ale hlavně průměrní a „celkem slušní“ lidé

Ti se totiž bez ušlechtilé víry snadno změní na zločince. Ani prostitutky, ani bezdomovci či pouliční zloději nevelí válkám a většinou v nich ani nebojují. Nejsou lepší, jen méně nebezpeční a zneužitelní pro mašinerii zla.

13.

Velkým třeskem vesmír možná skončí, ale začít tak nemohl

Stále více se ukazuje, že náš současný vesmír je vyprojektován, a ne vybouchnut. Materialistické pohádkové evoluční scénáře o naší minulosti nemají konce, baron Prášil by se za ně nemusel stydět. Společný jmenovatel je však u všech stejný: věřme jakékoliv hlouposti, jen ne v inteligentní stvoření – a říkejme těm spekulacím pravá věda.

14.

Smysl života neurčuje věda, ale vždy jej znali rozumní lidé

Kdo čeká, až věda objeví vzorec na smysl života, umře v nesmyslu, uprostřed omylů. Kdo si myslí, že i bez hledání pravdy jde dobře žít, žije v omylu.

15.

Kdo toleruje mylnou víru, ať se připraví na sklizeň zla

Pravdivá víra je základní složkou psychiky každého člověka. Proto péče o ni by měla být intenzivnější než o tělo. Žel, opak je často pravdou. Denně potkáváme čistá, navoněná, dobře oblečená a zdravá těla, ale s duší nemocnou na smrt, jejíž software je primitivní, zavirovaný a plný omylů. A podle toho pak vypadá i život!

16.

Náboženství si jsou podobná asi jako lidské charaktery

Stejně jako z vědeckých teorií je nakonec nejbližší pravdě jen jedna či dvě, ani učení o Bohu není stejně pravdivé v různých náboženských systémech. Různé cesty nás mohou dovést do Říma, do propasti či do pekla, ale určitě ne k Bohu.

17.

Věřit v Boha může jen realista, blázen na to nemá

Miliony programů v živé přírodě, které kódují miliony různých funkcí, tvarů, procesů a těl, ukazují na inteligentního projektanta a konstruktéra – proto nebyl dodnes pozorován vznik ani jediného programu bez působení inteligence. Lidé si nelámou hlavu s licencemi při kopírování designu netopýřího sonaru nebo Viktorie královské, ale mohli by si lámat hlavu alespoň s vděčností – že mohou žít, vidět, slyšet, chodit, jíst a myslet – kdyby jim to myslelo.

18.

Vyhánět misionáře od dveří umí jen omezenec

Cenné informace o smyslu života vítá jen myslící člověk, ostatní dávají přednost roznašečům drahých vysavačů, sad chromovaného nádobí nebo slev na mobily. Elektrický robot v kuchyni může ulehčit vaření, ne však život. Ten může ulehčit i zachránit jen slovo o Bohu a víra v Krista – a to je cílem všech křesťanských misionářů.

19.

Samo chození do kostela zaručeně nikoho nespasí

Jako se ateista mýlí ve věcech stvoření, tak se náboženský pokrytec mýlí ve věcech spasení – a ateistovi svým  mizerným životem dává další falešný důvod k popírání Boha. Je opravdu tragikomické myslet si, že formálními náboženskými úkony a povrchním církevním životem uvádím Pána Boha do nadšení a sebe do nebeských výšin.

20.

Homosexuál potřebuje slyšet pravdu, ne lichotky

Proč stále víc parlamentů, politických stran i jednotlivců přijímá lživou filosofii všech těch rozličných divosexuálních skupin? Proč má tolik lidí „svatou potřebu“ bránit zcela mylnou homosexuální ideologii a připravovat tak všem peklo na zemi? Není to jen proto, že sami postrádají sebeovládání i rozum v hlavě?

21.

Každý něčemu věří, mnozí však snůšce nesmyslů

„Věřím jen tomu, co vidím a na co si mohu sáhnout“ – kolikrát v životě zaslechneme tuto zcela nepravdivou a naivní větu! Takový člověk asi ani nežije, nikdy nepřejde most, nenastoupí do vlaku či autobusu a neustále zjišťuje nosnost stropu pod kterým – pln panické hrůzy – právě přebývá – tedy pokud věří skutečně jen tomu, co vidí a na co si sáhne.

22.

Misionáři a kazatelé jsou důležitější než lékaři

To proto, že software je důležitější než hardware, tedy duše než tělo. To ovšem materialista pochopit nemůže, protože pro něj duchovní věci neexistují nebo jsou jen jakousi pentličkou na kabátu. Když se ale ta „pentlička“ pokazí, je to na pořádný malér. To vidíme všude kolem: neohrožují nás invalidé, ale lidé tělesně zdraví se špatnou duší, darebáci svým smýšlením.

23.

Existence zla popírá materialistický pohled na svět

Kdo stvořil Boha, kde je a z čeho je? A proč neukončí zlo? Lidé tím nemyslí to zlo, které sami páchají – jen zlo těch druhých. Zlo je opakem zákonů hmoty a dokazuje existenci svobody a nehmotné složky hmatatelného světa. Někteří lidé však mluví tak, jakoby Bůh měl stvořit jen železobeton – to by bylo na světě opravdu „dobře“!

24.

Není vůbec prokázáno, že svět existuje miliardy let

Existence meteoritů, poloha Měsíce i jeho teplota, spirálové galaxie, malé množství helia v ovzduší a velké množství helia v zirkonových krystalech žulových skal po celém světě, radioaktivní uhlík C14 v nenulovém množství v různých uhelných ložiskách, malé množství soli v moři a malé množství sedimentů na dně oceánů a desítky dalších skutečností – kvůli evoluční pohádce tajených a bagatelizovaných – ukazují na velmi nízké stáří Země i pozorovaného vesmíru.

25.

Jen naivní lidé si myslí, že smrt zakryje jejich podlosti

Jezme, pijme, zítra stejně zemřeme – to je sice žoviální hospodská i řecká filosofie, ale moudřejší je držet se varování, které dal Kristus: kdo se směje naposledy, ten se směje nejlépe. Smrt darebáka jeho darebáctví ukončí, ale nenapraví ani nezakryje. Zničí jeho tělo, ne však duši. Proto Ježíš řekl: „Nebojte se těch, kteří zabíjejí tělo, ale duši zabít nemohou“. To je výrok hrůzy pro bezbožné a naděje pro zbožné.

26.

Pro majitele mozku jsou v Bibli špičkové informace

Bible je kromě jiného také nejlepší učebnicí dějepisu a přírodovědy – vždyť je jedinou starověkou náboženskou knihou, kterou můžeme testovat a ověřovat i vědecky. Svoje informace o Bohu, světě, životě a člověku, o minulosti i budoucnosti, zasazuje jediná Bible do historického rámce světových dějin a nenechává vnímavého člověka na pochybách, že ji museli napsat lidé jen pod zvláštní inspirací z mnohem vyššího zdroje, než je lidské poznání.

27.

Vývoj techniky konec světa nezbrzdí, spíš přivodí

Když stavěli Titanic, tak prý někdo napsal na bok lodi: Titanic ani Bůh nepotopí. Nevím, jestli je to pravda, ale vím jistě, že mnoho lidí si toto myslí o světě, ve kterém žijeme. A to i přes tolik globálních hrozeb i jasného varování lidí, kteří vůbec nejsou inspirováni Biblí, ale vědeckými výzkumy. Bacil přepere tygra a zlé lidské srdce překoná všechny bezpečnostní zábrany techniky, obranné a hlídací mechanizmy i tu nepatrnou hrstku slušných lidí v parlamentech různých vlád.

28.

Podobnost organizmů svědčí o jedné tvůrčí škole

Stůl se podobá židli, ale truhláři nedělají stoly ze židlí. Digitální hodinky se podobají kolečkovým, ale nikdo nepředělává kolečkové na digitální – to by bylo o moc těžší než je vyrobit ze surového materiálu. Stejně tak není žádný vědecký důvod k naivní víře evolučních ideologů, proč by lidská ruka, křídlo ptáka či koňská noha měly být příbuzné s nějakou dávnou rybí ploutví jen proto, že si jsou v něčem trochu podobné. Zachraň se, kdo můžeš, před sektou evolučních fanatiků.

29.

Náboženství na školách by mělo být přísně povinné

Důležitější pro děti než znalost chemie a fyziky je znalost Božích přikázání, Ježíšova života a učení, i celé Bible. Výmluvy na toleranci a demokratičnost jsou založeny pouze na špatném pořadí hodnot. Proto se dětem nedemokraticky vnucuje všechno možné materialistické haraburdí, tolerance netolerance, to nejpodstatnější si však ze školy neodnesou!

30.

Blázní vzdělaní i nevzdělaní, jedinci i zástupy

Může se tolik vzdělaných lidí mýlit v pohledu na náš původ a vznik světa? Historie je plná masových omylů a bláznění celých národů, vědeckých komunit a zástupů lidí. Je snad masové šílenství milionů lidí (včetně mnoha vědců) oddaných nacizmu či „vědeckému“ komunizmu až tak dalekou minulostí? Proč by se tedy nemohla mýlit Darwinova sekta?

31.

Pravda je hlupákovi relativní, dokud mu neteče krev

Zpochybňovat hlubší smysl života, existenci Boha či realitu reality jde dobře u kávy či piva – než na nás dopadne ne relativita, ale realita těchto pojmů. Tou realitou je každodenní život, kde narážíme na lidské nesmysly všeho druhu, často dost tvrdě a nerelativně. Atomová bomba také není relativní a Bohu se můžeme beztrestně vysmívat jen do doby, než na nás dopadne jeho zcela reálný soud.

32.

Komu není rady, tomu vzkazuji: odpočívej v pokoji

Nechat si poradit od profesionála může stát tisíce. A lidé ty peníze rádi dají za právnické, technické, psychologické či finanční porady. Ale co třeba nechat si poradit ve výběru partnera, při hledání smyslu života nebo jak vychovávat děti od toho, kdo člověka, život a děti vytvořil? Zde jsou mnozí lidé „velkými odborníky sami“ a běda, kdyby jim někdo chtěl radit. Stačí se však ohlédnout zpět nebo kolem sebe, a uvidíme ne životní profesionalitu, ale pořádnou fušeřinu.

33.

Kristus je jediná cesta k životuto není fanatizmus, ale fakt!

Je mnoho zachránců a spasitelů, ale jen jeden zachraňuje od hříchů a ze smrti. Je mnoho bohů a bůžků, ale jen jeden Bůh stvořil svět, nebe a zemi. Je mnoho cest, ale jen jedna z nich vede k pravdě a k životu. Proč nejít právě po ní? Jednou z největších světových osobností dějin byl Jan Křtitel, ale když se setkal s Kristem, řekl, že mu není hoden zavázat tkaničku u bot. Rozpoznat největší osobnost dějin je životní výhra – žel, mnoho takových výherců dnes není i proto, že větší zájem je o Mercedesy a Fiaty. Jak asi musí Bohu být, když nás stvořil, dal nám život, ale my se o něj nezajímáme?

 

Ale Bůh je láska a miluje nás stále i přes naši lhostejnost a neposlušnost vůči němu. Obětoval se z této veliké lásky za tebe i za mne, ve svém synu, Ježíši Kristu. Pojďme a hledejme tuto lásku, která z Boha pramení!

DŮLEŽITÉ UPOZORNĚNÍ

Omyly v životě člověka působí bolest, zmatek a bláznění. Společnost takových jedinců se podobá psychiatrické léčebně se vším všudy: musí tam být neustálý dozor, zámky, mříže, tresty, odměny, psychologové, psychiatři a prášky. Také chléb a hry. Občas dojde ke krveprolití, mezitím jsou hádky a usmiřování, lásku střídá nenávist, bujaré veselí smutek, zoufalství a deprese. Je tam jen pár rozumných lidí a jinak celkem samí blázni, jejichž počet časem narůstá. Člověk, který mluví pravdu, dodrží slovo a má trochu soudnosti v hlavě, je v této společnosti šokující výjimkou – je za blázna. Naopak myšlení skutečných bláznů je tu normou.

A teď si k této společnosti přimyslete ještě jedno navíc: blázni si vládnou sami a jsou pořádně ozbrojeni!

Obávám se, že se svět stále víc přibližuje tomuto pochmurnému obrazu nemocné a nebezpečné společnosti. Počet lidí, kteří smýšlejí a jednají jako blázni či hlupáci, hrozivě roste. 33 nebetyčných omylů tento moderní chaos mysli popisuje, a to jak příčiny této pomatenosti, tak i východiska z ní.

Nedělám si žádné iluze, že by se mnou mnoho lidí souhlasilo. Již první reakce e-mailem byla stručná: „Jste idiot.“ Když jsem slušně požádal o vysvětlení, v čem se mýlím, odpověď už nepřišla. A to je má mnohaletá zkušenost: lidé s něčím nesouhlasí, ale vysvětlit to neumějí a většinou je to ani už víc nezajímá. Přijali povrchní názory (Mercedes), ale obhájit je neumí a ani se o to nepokoušejí – „je přece tolik důležitějších a příjemnějších věcí na světě“. Časem však sklízejí bolestné ovoce. Svůj podíl viny na bídném stavu vlastního života, svých dětí a světa kolem si nepřipouštějí a pochopitelně jej ani nejsou schopni dohlédnout. Spokojí se s tím, že nadávají nebo tím vším nějak proplouvají – lépe či hůře.

Při četbě jednotlivých omylů by si někdo mohl myslet, že jsem si jen tak sedl a napsal to. To by byl však 34. omyl! Následující zdánlivě jednoduché popisování různých témat je výsledkem stovek (!) hodin pečlivého zvažování každé věty, mnohaletého získávání informací z literatury, internetu, diskuzí, z vlastních přednášek a řady rozhovorů s lidmi na ulicích i celoživotního osobního studia. Proto nedoporučuji, nemá-li to být jen ztráta času, číst tyto věci třeba s hudbou ve sluchátkách na uších v hlučné závodní jídelně. Snažil jsem se o výstižné i vtipné vyjadřování bez obalu. Nazývám omyl omylem, lež lží a hloupost hloupostí. Jelikož jde o hodně (o život), buším do toho, jak se dá.

To je asi důvod, proč mnozí lidé na jedné straně sice souhlasí s obsahem jednotlivých Omylů, ale na druhé straně mi vytýkají, že má forma podání mnohé spíše popudí než aby jim pomohla. Můj styl je hodně kontroverzní a útočný, a vypadá to, jako bych byl já chytrý a všichni ostatní hloupí. Ale nechtěl jsem lidi rozdělit na chytré a hloupé, ale na informované a neinformované, poučitelné a nepoučitelné, zodpovědné a lhostejné. Cíl, který sleduji, není někoho naštvat, ale varovat: ukázat, že život v omylech vede k velkým neštěstím jak jednotlivců, tak i celých národů, a že je možné se tomu vyhnout. Pokud někoho roztrpčí příkrá forma, tak se omlouvám, ne však za pravdivé informace a fakta popisující realitu, ne za popisování málo známých skutečností. Sama fakta přece nezasluhují hněv, ale důkladné zvážení. Vždyť jde o jednu velmi podstatnou věc: žít podle pravdy, neztrpčovat nikomu život a nebláznit. Nepřipravovat budoucím generacím katastrofu.

Pavel Kábrt, 1. vydání 28. 4. 2004, 2. vydání 9. 1. 2009; 3. vydání 24. 11. 2012; další vydání: 9. 6. 2014;

33 omylů uvedených na pravou míru – STRUČNĚ

(Co si často lidé myslí a zcela odlišná realita)

  1. OMYL

Mnozí dnes věří, že 20. století bylo vrcholem pokroku a vyspělosti lidstva. Ve skutečnosti to bylo nejkrvavější století ze všech známých minulých staletí. Zahynulo v něm přes 100 milionů lidí rukou lidí. (Jedna studie uvádí 170 milionů, jinde se píše o 400 milionech!) To má dvě hlavní příčiny.

První příčinou je skutečnost, že materialistický styl života vede k názorové povrchnosti neboli tupé hlavě, a tím k životu v omylech. Ani trochu to nesouvisí se vzděláním a jeho výší, prosím, nepleťte si to! Tupí lidé jsou snadno manipulovatelní – a čím vzdělanější, tím nebezpečnější.

Druhou příčinou krvavého 20. století je velká údernost současných lidí (fyzická síla daná technikou). Jeden člověk může dnes poškodit nebo zabít mnohem větší počet lidí než tomu bylo v minulosti. Kombinace těchto dvou faktorů (názorová povrchnost a velká fyzická síla) vyústila v krátké době v dav technicky zdatných duchovních primitivů (civilistů, vojáků, politiků, úředníků, dělníků, vědců, mužů i žen, dospělých i dětí). Akční rádius těchto lidí je velký, schopnost ublížit mohutná, názory mdlé a plné omylů. Výsledkem jsou hektolitry prolité krve.

Všimněme si, že dnes už i školák, v dřívějších dobách celkem neškodný, může být velmi nebezpečný pro značný okruh lidí – právě v důsledku technických prostředků. Navíc je snadnější vychovat darebáka a duchovního primitiva než moudrého a zodpovědného člověka s vysokým morálním standardem (jde o ekvivalent fyzikální entropie v morální oblasti). Má-li součin hlouposti a technické vybavenosti dané skupiny lidí na jednotku plochy určitou kritickou hodnotu, katastrofa je na obzoru. Množství zla, řádění a ničení, na které bylo kdysi potřeba velkého množství lidí, dnes vykoná jen několik málo jedinců díky potřebné technické výbavě. Když to řeknu s nadsázkou, jeden dva hlupáci dnes mohou zničit celý svět. Toto nebezpečí v dřívějších dobách neexistovalo.

Proto velmi palčivou zůstává otázka, jak to vše půjde dál! Vždyť tato nebezpečná kombinace hlouposti a síly, která se ve 20. století projevila takovým krveproléváním a genocidou celých národů, je na vzestupu a projevuje se v nezmenšené míře i dnes. A často ve zcela běžném životě.

S obavou sledujeme globální ničení přírody, vysokou zločinnost, stále sílící terorismus a mnoho válečných konfliktů. Velmi názorně můžeme onu neblahou kombinaci hlouposti a síly vidět třeba jen na obyčejné dopravě. Bláznivost řidičů zesílená plynovým pedálem (tedy v kombinaci s bláznivostí výrobců automobilů) vede na celém světě k mnoha tragédiím (roční počty mrtvých na silnicích světa začátkem 21. století už jdou přes milión!). A protože hloupí lidé nechápou správně ani souvislosti, vysvětlují si příčiny všech těchto malérů mylně (např. technickými nedostatky, ekonomickými, politickými či jinými důvody). Přitom jde o jednoduché spojení hlouposti a síly. O akceleraci duchovně tupého života mašinérií techniky. Protože velká síla vyžaduje i velkou zodpovědnost a moudrost – kde ji však mají dnešní lidé vzít? Člověk totiž může mnohem víc, než smí a mnohem víc, než by měl – kdo jej však dnes učí tomu, co smí a co nesmí, co by měl a co by neměl? Nejen rodiče, ale často už ani prarodiče to nikdo neučil. Mnoho učitelů vám dnes potvrdí, že někteří rodiče jsou horší a mravně tupější než jejich děti.

Na zdravých tělech, ovládajících nebezpečné technologie, sedí hlavy naplněné omyly (např. o původu i hodnotě lidského života, o smyslu a hodnotě vzdělání, intelektu, schopností a charakteru). Tito lidé se podobají autům naplněným výbušninami, v nichž nefungují brzdy a nemyslící řidiči šlapou na plyn ze všech sil. Ti samí pak vychovávají děti a svůj mylný pohled na svět předávají dál stejně jako schopnost budovat ještě nebezpečnější techniku. A protože se dnes odbornost a inteligence chápe mylně jako ctnost či dokonce charakter, zdá se být skoro všechno v pořádku (vždyť odborníků a inteligentů je relativně dost). Jak ale může dopadnout společnost, která zaměňuje odbornost (erudovanost v nějakém oboru) za charakter a podle tohoto chybného hodnocení umožňuje přístup k moci? Jak může dopadnout společnost, kde se nejvyšší důraz klade na tělesné zdraví, intelekt a odborné znalosti? Kde se stále zvyšuje poznání o hmatatelných věcech a tím i fyzická údernost lidí, ale ignoruje se a bagatelizuje slušnost a ušlechtilé povahové vlastnosti? Jak může dopadnout společnost, kde klesá přirozená moudrost a soudnost lidí (tzv. zdravý rozum) a znalost životních priorit, ale i schopnost sebeovládání a motiv čelit pokušením či útrapám? V důsledku toho se zvyšuje povrchní a zkratkovité jednání, s velkým počet sebevražd a násilí všeho druhu. Kvůli maličkostem, které dříve i průměrní lidé uměli řešit bez hysterie a kategorických rozhodnutí, dochází dnes k izolovanosti, rychlým rozchodům či drastickým projevům násilí.

Jak může dopadnout společnost, která žije v základních omylech o svém původu a cíli, smyslu existence, která má naprostý zmatek v tom, co je dobré a zlé, důležité a vedlejší, správné a nesprávné, životu prospěšné a nebezpečné, ale umí stále dokonaleji využívat energie a stavět a vymýšlet složitější a účinnější stroje a technologie? Jak může dopadnout společnost, která myslí, že fatální zanedbání výchovy svých mladých vykompenzuje špičkovými technologiemi, detekčními rámy kovů, kamerovými systémy, čipy, policejními opatřeními, legislativou nebo vágním apelem na slušné chování?

Následující popis omylů chce vnímavému člověku ukázat, kde vězí chyba a jak se v osobním životě vyvarovat moderního šílenství. Kde získat sílu tomu všemu čelit.

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že život vznikl z neživé hmoty bez předchozího života, shodou okolností. Ve skutečnosti život v žádném případě takto vzniknout nemohl. To tvrdí dnes už tisíce vědců a lze to dokázat jak naší zkušeností (tj. prostým životním pozorováním), tak i ověřenými přírodními zákonitostmi (v laboratoři) a řadou nálezů (v terénu). Potíž není ve vědě, ale v neochotě mnoha vědců i médií uznat, kterým směrem důkazy ukazují a za každou cenu dogmaticky prosadit teorii evoluce, která život na počátku světa sveřepě odmítá. Proto stále platný zákon biogeneze, podle kterého živé vzniká jen ze živého, pomalu mizí z učebnic. Je totiž v rozporu s evoluční představou, podle které kdysi život musel nějak samovolně z neživého materiálu vzniknout – nemá-li evoluční hypotéza padnout. Ne tedy sama přírodověda, ale ideologické důvody vedou některé vědce k tvrzení, že se život z neživé hmoty (kdesi kdysi jaksi) vyvinul i v rozporu s pozorovatelnými fakty.

 

Na úvod si učiňme malý myšlenkový pokus: Představte si, že bychom vyvezli raketoplánem na Mars mrtvolu člověka. Položíme ji tam do vody, aby měla ty nejlepší podmínky k dalšímu vývoji. A odletíme. Bude se ta mrtvola vyvíjet? Jak nádherný start by zde evoluce měla! – ve srovnání s tím, když začínala od nuly kdysi dávno, jenom s kamením, vodou a několika chemikáliemi. Tady už má evoluce nejen hotové buňky a celé orgány, ale dokonce v zažívacím traktu té mrtvoly budou ještě živé mikroorganizmy, stejně tak v plících, pohlavním ústrojí a dalších orgánech. Bude se tato mrtvola vyvíjet? Ale kdež! Každý chemik i biolog ví, že nikoli. Pomohou v tom nějak miliony let? Právě naopak – čím déle tam bude, tím hůře! Záření z kosmu zničí vše živé a v samotné mrtvole probíhají procesy (autolýza, racemizace aj.) odbourávající tkáně i buňky. Pokrok? Vývoj? Evoluce? – jen v bujné fantazii některých lidí! Proč tedy věřit pohádce, že se kdysi dávno – za mnohem horších podmínek – mrtvá anorganická hmota vyvíjela až k živé buňce, a pak ještě dál až k celé živé přírodě a člověku? Proč ani v náznaku nic takového dnes už nikde nepozorujeme?! Řeknu vám to: Protože celá evoluční teorie je jen jedna velká pseudovědecká lež a náhradní náboženství zmatených materialistů, ateistů, ale i mnohých popletených církevníků, kteří ve strachu, že budou nemoderní, evoluční nesmysly zakomponovali do své víry a výkladů Bible.

 

Pokud paměť lidstva sahá, tak myši vždycky vznikaly z myší, psi ze psů a lidi z lidí. Plíseň na našem nádobí vznikne jen z předchozí plísně – ne z mrtvé špíny. Ta ji může vyživovat, ale ne „vytvořit“! Proč tedy věřit fantazii, že kdysi dávno tomu bylo jinak? Je to stejné, jako bych tvrdil, že dlouhodobým kopírováním čistého papíru jednou vznikne smysluplný text díky hromadění náhodných skvrn na papíře. Ještě větší nesmysly nám materialisté vtloukají do hlav už přes sto let v oblasti biologie a chemie. Pracují s Božím stvořením (geny) a tvrdí, že vše vzniklo bez Boha.

 

Je všeobecně známo, že jednotlivé součásti a prvky celků s vysokou specifickou uspořádaností (to se týká jak buněk a všech živých organizmů, tak i lidských výrobků) se nikdy do těchto funkčních celků (uspořádaných soustav) samy od sebe „nevyvíjejí“ a „neskládají“ – čas je zde faktorem právě záporným (je funkcí rozkladu)!! Prvky a součásti, jak víme, vytvoří samy od sebe slepenec, hřbitov, skládku, sběr či šrot, ale ne sladěný, uspořádaný a smysluplný funkční celek! Popisuje to i řada známých zákonitostí (entropie, pravděpodobnostní výpočty, zákonitosti v teorii informací, zákonitosti v chemii aj.). Tisíce laboratorních pokusů od dob profesora Pasteura ukázaly, že život vzniká jen ze života, buňky z buněk a geny z genů, a to předáváním (odvozováním, kopírováním) složitého programu z generace na generaci. Originál – tedy první život – musel být na samém počátku, protože ani tuny hmoty, ani megawaty energie ani miliardy let času život z neživé hmoty nevygenerují. To je zákon biogeneze, a o tom je věda, ostatní je lež a ateistická fantazie. Nic se nelekejte toho, že lži, výmysly a fantazie tvrdí i mnozí lidé s tituly! Nedávno tito vzdělaní lidé napomáhali Hitlerovi, Gottwaldovi a Stalinovi, dnes pracují pro ďábla a jeho evoluční pseudonáboženství. Tvrzení, že první život vznikl samovolně z neživé hmoty, je nevědecké a směšné. Jde o čisté podvádění jak laické veřejnosti, tak i naivních intelektuálů z různých oborů vědy.

 

Čím více času dopřejeme nějaké nerovnovážné soustavě neživých prvků (bez programu), tím méně uspořádanou ji pak nalezneme: samovolně stárne a rozkládá se, ubírá se k rovnováze, ne naopak. Nic nepomáhá tvrzení, že entropie (sklon k samovolnému poklesu rozlišitelné uspořádanosti, S≥0) je definována jen pro uzavřené soustavy, nebo že může lokálně poklesnout – její vzrůst pozorujeme i v soustavách otevřených! Když prostý člověk při pohledu na přírodu prohlásí: „To se přece nemohlo udělat jen tak samo od sebe“, má v hlavě víc rozumu než akademicky vzdělaný ateista či evoluční církevník, který rozšiřuje zmatené teorie, „jak se to všechno udělalo samo“ za miliony let, možná pod dohledem, možná bez dohledu, nějakého boha. Většinou své bláznivé spekulace zakončí slovy: „…ale je to pořád ještě velké vědecké tajemství.“ Pochopitelně: když vyjdete z předpokladu, že se pyramidy postavily za miliony let samy, život vznikl sám od sebe z neživé hmoty a oči tam, kde žádné předtím nebyly ani pro ně neexistoval program, pak je ovšem „velké tajemství“, jak se to stalo! A toto tajemství zůstane tajemstvím navždy. Víte proč? Protože se snažíte něco vysvětlit na základě špatných předpokladů. Tím špatným předpokladem, žádnou vědou neodůvodnitelným, je, že na počátku přírody a našeho světa nebyl žádný život ani inteligence. Že vše vzniklo „samo od sebe“.

 

Dávné sebeoživování hmoty (miliony let hmota dělala „uf, uf“ až ožila), neboli tzv. chemická evoluce buňky (no nezní to krásně vědecky, řekněte?), což ovšem nikdy nikdo nikde nepozoroval, bylo vymyšleno jako náhradní materialistické náboženství podvodně nazývané věda, jehož bohové (energie, čas, náhoda) nemají žádné tvůrčí schopnosti (na rozdíl od každé inteligence) a jsou zcela neplodní, sterilní. Jediné, co bez programu či intelektu umí, je kazit. Pokud je přírodověda založena na pokusu a pozorování, pak jiný závěr nelze učinit. Pokud se do přírodovědy zatáhne nepozorovatelné a zázračné, můžeme učit chemickou evoluci buňky. Je to tedy opačně, než učí evoluční propaganda: neuvěřitelné zázraky vyžaduje evoluční teorie, ne teorie o vzniku života předkládaná věřícími vědci. Ti nepotřebují žádné zázraky, a ani Bible neříká, že stvoření světa a života byl zázrak. Když zedník staví dům, není to zázrak jen proto, že je to živý zedník a ne vítr. Inteligence umí spojovat prvky podle svých znalostí, to není zázrak. Zázraky vyžaduje darwinismus a evoluční teorie, zvláště chemická evoluce. Zázraky, které se nekonají.

 

Ani v laboratoři, ani v terénu nebyl nikdy doložen proces, při kterém by se na jednom místě třeba jen desítky let vytvářela jakási stále složitější chemická sloučenina neperiodického uspořádání (podobná buňce). Proč by se tak mělo dít miliony let před miliony let? Je neuvěřitelné, jak si někteří takzvaní „exaktní“ vědci pletou podmínky nutné pro udržení života s podmínkami nutnými pro vznik života. Teplo, voda a živiny jsou nutné podmínky pro přežití mnoha organizmů, tedy pro udržení života – ale nestačí pro jejich vznik! Sirné bakterie mohou žít při teplotě 100 °C, ale 100 °C ani síra je nevytvoří! Je to asi stejné, jako by někdo tvrdil, že kde je hodně železa, ropy a rovného terénu, tam vzniknou sama od sebe auta. A kde je kamení, budou domy, a kde je křemík, budou integrované obvody a kde je uhlík, vzniknou igelitové tašky. Stejné tvrzení je, že kde je voda, vznikne život.

 

Mnoho vědců se zde dopouští zločinné dezinformace v myslích naivních lidí. Pod pláštěm vědecké terminologie jsou skryta ničím nepodložená tvrzení. Nereálná fantazie a klamání doprovází rétorický trik, že věda na to jednou přijde. Tedy že přijde na to, jak se stalo, co se stát podle současných vědomostí nemohlo a co v současnosti vědecký výzkum vylučuje. Tedy jak mohla neživá hmota oživnout a vytvořit sama od sebe nejsložitější stroj na světě – živou buňku. A proč kdysi náhoda byla chytřejší a nepravděpodobnost pravděpodobnější než dnes; a jak je to možné, že dnešní procesy už nefavorizují vznik života z neživého. Pokud ovšem zavedeme do našeho uvažování koeficient „jednou na to věda přijde“ – pak si můžeme vymyslet jakoukoliv fantaskní hypotézu či rovnici o minulosti a čekat do nekonečna, až nám ji věda potvrdí.

 

Nesmyslné hypotézy, odporující pokusům a nálezům, se však ve skutečné (experimentální) vědě nepotvrzují, ale opouštějí. Kdyby se evoluční pohádkáři drželi této pravdy, dávno by svoji hypotézu museli zahodit, protože učení o dávné chemické evoluci není ve světle současných výzkumů vědou ale ideologií, špatným dějepisem. Oni si však udělali z evoluční teorie náhradní náboženství. Vědci argumentující nutností živého stvořitele tak nečiní proto, aby si jím vysvětlili, co neznají, a zaplnili tak bílá místa našeho poznání, třeba z lenosti hledat jiná vysvětlení, ale právě na základě toho, co vědí, co je bezpečně vědou zjištěno, na co svojí pílí přišli. Jsou to ateisté a jejich učedníci, kdo pomocí evoluční spekulace vyplňují nevyplnitelnou mezeru vzniklou tím, že škrtli myslícího a konajícího tvůrce. Tuto nepřirozenou mezeru nyní ucpávají náhradními zázračnými mechanizmy, pomocí kterých dlouhý čas a energie měly údajně vytvořit to, co dle současných vědeckých poznatků vytvořit nemohou a co dokáže jen cílevědomé úsilí myslícího tvůrce. Asi jako když v úvaze o vzniku pyramid budeme ignorovat existenci egyptských otroků – pak ovšem máme obrovský problém vysvětlit vznik pyramid bez nich. Nic jiného pak nezbývá než vymyslet „evoluci pyramid“ a říkat „my na to jednou přijdeme“, a „toto je věda pravá“ a hlavně nám do toho netahejte nějaké dávné bytosti. A to je situace Darwinových pohrobků.

 

Fantastická a směšná představa o tom, jak buňky vznikaly náhodnými fluktuacemi v neživých materiálech, a pak se postupně vyvíjely k rybám a dál až k člověku, není jen nesmysl, ale také obrovská tragedie. Není náhodné, že se evolučním hloupostem začalo věřit právě v nejkrvavějším století lidských dějin. Tato falešná, na lžích založená víra, otupila svědomí lidí a dala prostor k vyvražďování celých národů. Americký biochemik a fyziolog Dr. George Wald (dostal Nobelovu cenu za objevy v oblasti primárních fyziol. a chem. pochodů v procesu vidění), napsal: „Když přijde na původ života na Zemi, jsou zde jen dvě možnosti: stvoření nebo spontánní plození (evoluce). Není žádná třetí možnost. Spontánní plození bylo popřeno před 100 lety, ale to nás vede jen k jednomu dalšímu závěru: nadpřirozené stvoření. My to nemůžeme přijmout z filozofických důvodů (osobní důvody); a tak volíme víru v nemožné: že život povstal spontánně náhodou.“ (The Collapse of Evolution, Scott M. Huse)

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že se život mohl vyvinout i jinde ve vesmíru. Ve skutečnosti se tam stopy života hledají už přes sto let zcela marně, a to jen kvůli primitivní představě některých vědců, že „kde je voda a příhodné podmínky“ (co to je v chemii?), tam se také udělá život! K zoufalému hledání života ve vesmíru vedou ovšem i stále zřetelnější vědecké důkazy, že na zemi, s vědomostmi, které máme, život vzniknout nemohl – proto materialističtí a ateističtí snílci odsouvají vznik života do „tajemných dálek neznámého vesmíru“. Co kdyby tam byla náhoda chytřejší a nepravděpodobnost pravděpodobnější? Co kdyby tam platilo, že na hrací kostce padne napoprvé šestka ne s pravděpodobností jedna ku šesti, jako je tomu na zemi, ale jedna ku třem? Možná tam neplatí entropie, věci nestárnou a genetický kód tam vzniká samovolně úplně běžně, zatímco na zemi je pořád stejný nebo degeneruje? Možná někde daleko ve vesmíru se hlupák mění na inteligenta, lenoch na dříče a notorický lhář a podvodník tam obětuje svůj život za pravdu? To jsou lechtivé otázky, kterými se ukájí materialistická parta, protože nenávidí fakta a nechce je přijmout. Fakta, která lze dennodenně zde na zemi ověřit.

 

Jak už bylo řečeno, ve sterilním prostředí (to je prostředí bez života a jeho zárodků) život sám od sebe vzniknout nemůže. Proto můžeme s klidem vyrábět konzervy. Toto poznání není ani hypotézou, ani teorií, ale zákonem: zákonem biogeneze. Proto se stopy života nenašly nikde v blízkém vesmíru – protože život je jen ze života! Kdyby ke vzniku složitého uspořádání prvků stačilo v chemii či ve fyzice jen dost času (a je to!), proč by se na planetách nevyvinuly už dávno jednodušší formy života či uspořádanosti prvků? Třeba protobakterie. Nebo polovodiče? Křemíku a času je tam dost. Když se podle evoluční fantazie může z neživé hmoty vytvořit jen tak naslepo (bez programu či myslícího konstruktéra) ten nejsložitější stroj světa, živý organizmus, navíc se složitým programem pro svoji vlastní reprodukci, proč se nemůže vyvinout mnohem jednodušší uspořádanost prvků, neživá nebo na hranici živého a neživého? Málokdo, kdo tyto analogie odmítá, si uvědomuje, že živý organizmus je složen ze samých neživých součástek a že evolucionisté všechny svoje vývojové spekulace vlastně musejí zakládat převážně na neživých součástech živých organizmů! Proteiny jsou neživé, aminokyseliny jsou neživé, biogenní prvky buněk a nukleových kyselin jsou neživé stejně jako biochemické sloučeniny živých těl a jednotlivé části genetického kódu. Živý je až celek, ale mnoho jeho stavebních částí jsou neživé. Evolucionisté však velmi rádi zdůrazňují, že pracují pouze se životem a nelze jej srovnávat s neživými stroji. To se ovšem velmi mýlí: oni pracují z velké části s neživými součástmi živých organizmů, tedy se zákonitostmi fyziky a chemie pro neživou část přírody.

 

Proč „příroda“ nevyvinula nejprve z kamení domy nebo z uhlovodíků umělé hmoty, třeba igelitové tašky? Proč přeskočila jednodušší věci (neživé) a začala konstruovat zrovna to nejsložitější – živou buňku, kterou neumí v laboratoři vytvořit ani člověk? Kdyby z vesmíru zazněl zpěv nebo přišel nějaký komplikovanější radiový signál, bude to pro naivní sektu SETI (hledající mimozemskou inteligenci) důkaz, že je tam vyspělá civilizace! – „to přece nemůže být dílo náhody“, aby hmota zazpívala nebo vygenerovala složitý signál. Ale samotného původce zpěvu či signálu, onoho hledaného „Marťana“ (a analogicky i našeho existujícího pozemšťana!) s hlasivkami, rukama a mozkem – „to už náhoda vytvořit dokáže, jeho původ v žádné předchozí inteligenci, natož Bohu stvořiteli, hledat nemusíme…“ – praví ateistická „logika“ a pavěda. Stačí dlouhý čas a je to doma!

 

Jinak řečeno: hodinky samy vzniknout nemohou – jejich existence svědčí o hodináři – hodinář však ano, jeho existence nesvědčí o nikom, z koho by pocházel. Dům sám nevznikne, ale zedník ano. Igelitovou tašku příroda neudělá, ale chemika ano. Prvočísla z vesmíru nebo pyramida na Marsu – kdyby tam byla – musí (!) pocházet od inteligence (to hmota neumí, praví „moudrý“ evolucionista), ale toho, kdo by prvočísla vyslal nebo pyramidu vystavěl, toho už si hmota udělala sama – to umí, k tomu inteligence netřeba. Stačí voda, teploučko, záření a miliony let, praví ateistická propaganda a tzv. „exaktní věda“, kterou evoluční pohádkáři propírají mozky studentů a veřejnosti už 150 let.

 

     Materialističtí fanatici nás a naše děti nutí věřit tyto nevědecké nesmysly:

 

  1. mrtvá hmota sama od sebe ožila
  2. slepá hmota sama od sebe začala vidět
  3. hluchá hmota sama od sebe začala slyšet
  4. hmota těžší než vzduch sama od sebe začala létat
  5. nemyslící hmota začala myslet a
  6. tato šílená čarodějnická víra Darwinovy ateistické sekty je prý ten jediný reálný a přírodovědecký (sic!) pohled na svět.

 

Je s podivem, že si evoluční nadšenci ani nepovšimli, jaký úhor je na našich nejbližších vesmírných sousedech, třeba na Měsíci, Marsu nebo jiných planetách blízkých Zemi. Tam se evoluce moc neproslavila, přestože tato tělesa měla podobné počáteční podmínky jako Země. Ale tam se přeměnit atmosféru, kamení, lávu a vodu na lidi a přírodu nějak nezdařilo. Ani mouchu nebo červíčka ani nejprimitivnější bakterii tam nedokázala všemocná evoluce vytáhnout z evolučního klobouku. Na Zemi však pracovala velmi pilně /hlavně v některých popletených hlavách/. Evoluční ideologové a mistři příběhů do minulosti však umějí vysvětlit všechno: na vině jsou „nepříhodné podmínky“. Na Zemi byly velmi příhodné, jinde velmi nepříhodné. Přestože tato Zemi blízká tělesa procházela úplně stejnými podmínkami na svém počátku jako Země. Ono je to takto: vědu, tu skutečnou vědu, která se zakládá na pozorování, ověřování, experimentu a výpočtu, ničím neoblafneš. Tam příběhy hrají jen vedlejší roli. Ale ideologie oblafne člověka snadno, zvlášť když se za vědu přestrojí.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že jsme příbuzní se zvířaty a pocházíme z nich. Ve skutečnosti přesto, že někteří lidé jak zvířata žijí, z nich nepocházejí. Což nám dokládají i naše naprosto neevoluční zkušenosti s přírodními a přirozenými procesy – ryba je pořád rybou, plaz plazem, pták ptákem a opice, jak lze snadno dlouhodobě pozorovat, zůstávají nadále opicemi (jen lidé občas nejsou lidmi). Víru v evoluci popírají i další zákonitosti přírody a řada nálezů.

 

Učení o vývoji člověka ze zvířat vyvrací genetika, biochemie a řada dalších oborů. Evoluční „noční můrou“ jsou i zkameněliny. Těžko věřit, že by údajný, miliony let trvající vývoj jednoho zvířete v jiné, nezanechal po sobě miliony kostí zkamenělých mezistupňů, když zůstaly miliony kostí hotových druhů! A od celé přírody bych těchto mezistupňů muselo být miliardy miliard jak ve zkamenělinách, tak ještě stále dnes živých (pokud se evoluční procesy nezastavily nedávno). To zneklidňovalo už Darwina. Pokud se podlé této fantazie vyvíjelo křídlo ptáka z přední končetiny nějakého dávného plaza (máváním prackami a skákáním ze stromů!!) mnoho desítek milionů let, muselo by za tu dobu žít miliardy rodin poloplazů a poloptáků (kteří kdysi mávali prackami a skákali ze stromů, než se jim vytvořila funkční křídla). Ti prý měli ještě před létáním evoluční výhody (například údajnou tepelnou izolaci díky peří) a museli se tedy v krátké době rychle rozmnožit a vytlačit hůře přizpůsobené původní druhy. Kdepak jsou jejich kosti?! Miliardy kostí?! Evolucionisté zcela klidně ignorují statistiku – nejen tu, ovšem. Oni ignorují všechna fakta, která se jim do teorie nehodí. Proto stále zdůrazňuji, že evoluční teorie je udržitelná jen díky pečlivé selekci (filtraci) faktů. Jde o uměle vybranou mozaiku ze střípků, které se do ní hodí, aby tak vznikl domněle správný obraz o naší minulosti. Vše nehodící se (a toho je většina) evoluční ideolog škrtne.

 

Když máme zkamenělé kosti ploutví a křídel, kdepak jsou miliony zkamenělin poloploutví a polokřídel? Kde máme miliony zkamenělin dokládajících vývoj peří a chlupů z plazích šupin, když se peří i chlupy (srst) ve zkamenělinách velmi dobře zachovávají? Lež na lež, nic jiného není evoluční teorie. Stejná situace je i s kosterními nálezy, které by měly prokázat údajný vývoj člověka ze zvířat (tedy existenci jakýchsi „pololidí“). Druhá otázka, která Darwina také zneklidňovala a na kterou dodnes neexistuje odpověď, je, proč vůbec existují oddělené skupiny zvířat? Proč jedna skupina nepřechází plynule v jinou (když to tak prý bylo kdysi)? Proč dnes nežijí poloryby a poloobojživelníci, proč nežijí plynulé přechodové skupiny plazů až k ptákům a proč nežijí zvířata podobná opicím, která by v současnosti plynule přecházela v dnešní lidi – když prý tito tvorové žili po dlouhé miliony let kdysi dávno před námi?! Nejsou však ani ve zkamenělinách, ani živí – existují jen ve fantazii evolučních ideologů.

 

Evoluční paleontologové a biologové zahánějí tyto dotěrné otázky řadou neuvěřitelných hypotéz a domněnek. V hodinách biologie se evoluční fantaskní příběhy o vzniku člověka ze zvířat učí tak jistě jako v dějepisu o původu Germánů nebo Slovanů, ale pokud by se vycházelo jen z faktů, pak by se tyto neustále se měnící hypotézy mohly učit jen v kroužcích antropologické fantaziologie a fantazmagorie, a ne ve vědě. Vzpomeňme, který literární žánr užívá často výrazy „dávno tomu, dávno“ a „za devatero horami a devatero řekami“. Nejlépe se k antropologickým příběhům o vzniku člověka hodí výraz „bylo nebylo“. Žádný vědecký obor není tak poznamenán spory, podvody, omyly i osobními tragédiemi jako právě antropologie a evoluční biologie. Tam se pohádky o pradávných velmi nezvyklých procesech a událostech na naší Zemi mísí s hypotézami, spornými nálezy a dogmaty. A drzým tvrzením, že jen toto je pravá věda a tak to zaručeně bylo, a že každý jiný názor patří jen do filosofie či teologie. Pak by ovšem do filosofie a teologie museli patřit i tvůrci pyramid nebo gigantických soch na Velikonočním ostrově.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že Charles Darwin byl velký přírodovědec. Ve skutečnosti se spletl ve všem, co uváděl jako důkazy pro původ druhů. Zavlekl tak vědu do jednoho z největších omylů v její historii a lidstvo do marazmu vědecky podporovaného ateizmu a materialistického náboženství. Darwin je spoluviníkem na zvěrstvech 20. století. (Stalin, Hitler, Mao, Pol-Pot a další vrazi byli nadšenými vyznavači jeho teorií.) Je také viníkem současné beznaděje mnoha lidí (zoufalství mladé generace) popletených jeho nesmysly – kterým věří, aniž by se zabývali detaily.

 

Darwin zavinil vzrůst rasismu ve světě (Stephen J. Gould). Tento rasismus zesílil zvlášť po vydání všech těch omylů, nesmyslů a nepodložených tvrzení v knihách O vzniku druhů a O vzniku člověka. Darwinovy mýty v embryologii, podcenění paleontologie, zcela chybné představy o dědičnosti (tvrdil, že poškození končetiny bude zděděno další generací) stejně jako chybný pohled na příbuznost mezi živými organizmy – to vše dnešní zastánci evoluční teorie „velkomyslně“ přehlížejí a tolerují – stejně jako Darwinův rasismus, lásku k zabíjení všeho živého, pohrdání ženami, zaslepenou ješitnost a vědecké diletantství (o Galapážských pěnkavách si udělal velmi lajdácké  nepřesné poznámky, ze kterých po letech vyvozoval svoji „grandiózní“ teorii). Protože evoluční pohled na živou přírodu nikde nefunguje, hledají evoluční ideologové zoufale náhradní (nedarwinistické) mechanizmy vývoje, aby zachránili alespoň původní Darwinův nepodložený nápad o transmutaci (vývoji) jednoho zvířete v jiné. Prý exaktní věda, jen je to třeba ještě „doladit“ a „upřesnit“ (Mercedes nebo ukradené kolo?).

 

Směr myšlení, kterým se začala ubírat podarwinovská biologie, můžeme připodobnit ke známé situaci člověka, který se vydal špatnou cestou. Jak jde dál, stále více tuší, že něco není v pořádku, něco „nehraje“, ale čím déle jde, tím méně se mu chce vracet (hlodá to v něm: snad přece jen jdu dobře, to bude ostuda, tolik už jsem ušel, taková ztráta času, co řeknou lidé, které jsem tak dlouho přesvědčoval, že jdeme dobře? atd.). A tak raději umlčuje pochybnosti i kritiky, zavírá oči před fakty, než aby si přiznal omyl a vrátil se! Pýcha je velká překážka na cestě poznání pravdy. Přiznat si, že nemám ani Mercedes a dokonce ani kolo, jen berle („Císař je nahý“) vyžaduje velkou pokoru a odvahu. A velkou lásku k pravdě.

 

Proto je popletený Darwin pořád ještě vyhlašován svými fanoušky za velkého vědce, místo aby byly jeho kosti zahrabány někde na hnoji vedle všech těch temných duší, které způsobily lidstvu nezměrné utrpení a zavedly ho do temnoty lži a omylu. I při Darwinově smrti, jak od té doby mnohokrát jeho stoupenci předvedli s jeho teorií, jejich pletichy a nátlakové praktiky vedly k tomu, že byl tento nepřítel pravdy nakonec pohřben ne v rodinné hrobce v Downu, jak si to příbuzní přáli, ale na církevní půdě, ve slavném Westminsterském opatství. Kuriozitou však je, že lidé, kteří si chtějí koupit vstupenku do této hřbitovní části Westminsteru, zcela nevědomky šlapou po Darwinově hrobě a jeho ostatcích v něm uložených, protože jsou tyto ostatky uloženy hned vedle prodejního místa, kde se tvoří fronty. A podobně, jako se jeho teorií znečistilo mnoho věřících lidí, kteří ji trapně smíchali se svojí vírou v Boha, aby vypadali moderně, tak se zde na Darwinově hrobě znečišťují všichni, kteří jdou vzdát hold jeho ostatkům. (4. Moj 19:16)

 

Aby se snad neprovalilo, že všechno je úplně jinak, tak se evoluční teorie a popletený darwinismus pořád ještě i dnes halasně vyhlašují za „jediný správný vědecký pohled“ na naši minulost. Každé jiné vysvětlení původu živých tvorů (např. tvůrčím úsilím inteligence a vlivem informace) se pak musí nálepkovat jako náboženství a pavěda, aby byl „velký přírodovědec“ zachráněn a s ním všichni, kteří mu naletěli a svoji duši zaprodali jeho nesmyslům.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že vědci jsou většinou velmi moudří lidé. Ve skutečnosti je to s nimi stejné jako s jinými lidmi: jen někteří jsou opravdu moudří. Jiní bývají dost namyšlení a osobují si právo mluvit o věcech, kterým vůbec nerozumí. Samozřejmě k tomu dostávají prostor v médiích jen proto, že mají tituly a věhlas, bez ohledu na nesmysly, které vypouštějí. U celé řady vědců najdeme sebejisté, leč trapně stupidní výroky nejen z jejich vlastních oborů, ale také o věcech, kde vědecké znalosti nejsou nic platné! Třeba o morálce, původu a budoucnosti světa nebo z jiných oblastí života.

 

Málokdo si uvědomuje jasný fakt, že člověk, který je dnes v nějakém oboru skutečně hodně vzdělaný, bude v jiných oblastech lidského života spíše méně erudovaný – prostě proto, že kapacita časových možností něčemu se věnovat je pro každého jen 24 hodin denně. I když se u vědce předpokládá lepší paměť, představivost, intuice a další schopnosti, nelze tím vyrovnat časový a znalostní deficit v jiných oblastech života, způsobený jednostrannou specializací, bez které dnes žádný vědecký obor nelze zvládat. Jednostranné nasazení zapříčiní myšlenkové vakuum v jiných oblastech života – žel, často právě v těch nejdůležitějších (podceňovaných). To se netýká jen vzdělaných lidí, ale všech lidí bez výjimky. Někdo investuje svůj čas do vědy, jiný do cestování, někdo zas do hraní her nebo lenošení. Výsledkem je duchovní nenaplněnost (prázdnota, tupost, mylné názory) v mnoha, často těch nejdůležitějších, oblastech života. Je to podobné jako s investováním peněz: investujeme-li do jedné oblasti, v jiné budou chybět.

 

Navíc vzdělání ≠ moudrost! Z toho důvodu najdeme mezi vědci docela obyčejné hlupáky a morální mrzáky jako jinde, kteří mají sice v určitém oboru o něco více znalostí než ostatní, ale nic víc k obdivování. Kdopak asi pomáhal pomatenému Hitlerovi nebo zločinným komunistům masově vraždit, kdo jim dodával „know-how“ a spolupodílel se na udržování jejich moci? A kdo dnes pomáhá vyrábět stále vražednější zbraně a dodává průmyslu stále sofistikovanější informace bez ohledu, nač budou použity? Snad bezdomovci a pouliční zloději? Ne, ti nejsou morálnější, jen méně nebezpeční, méně oslavovaní a méně podporovaní!

 

Svým titulem, postavením a vědomostmi v nějaké oblasti může vědec onen nedostatek rozhledu v jiných rovinách života trochu zakrýt, i když jen obtížně a pouze před hloupými lidmi. Například těmi, kteří si myslí, že když je někdo dobrý matematik, bude mít zcela jistě správné názory i na výchovu dětí, politiku nebo registrované partnerství homosexuálů. Jenže titul u jména či schopnost spočítat z hlavy třetí odmocninu to opravdu neimplikuje.

 

Lidé si myslí, že když nějaký vědec nevěří (nebo věří) v Boha, tak to má váhu – přece tak „chytrý člověk“ musí mít ke svému názoru i pádné argumenty. On ale nemusí být vůbec chytrý (dokonce ani ve svém oboru) a jeho argumenty mohou být zcela směšné. Věřte nevěřte, mnoho vědců žije v neuvěřitelných omylech a nesmyslech, které troubí do veřejnosti za mohutné podpory médií a sponzorů. Jednou jsem se jisté známé vědecké pracovnice po její přednášce na specielní mikrobiologické téma zeptal, jak by vysvětlila samovolný vznik genetického kódu z neživé hmoty a proč tomu vlastně věří, aniž jsem jen náznakem zmínil něco z náboženství. Přede všemi zcela vážně odpověděla: „No, přece by se Bůh nedělal s každou bakterií…!“ Tak toto bylo její „vědecké“ vysvětlení. Já ale nechtěl filosofickou odpověď, nýbrž přírodovědeckou! Té jsem se však nedočkal.

 

Je velmi naivní ptát se biologa, kde se vzal život nebo astronoma, odkud pochází vesmír, a myslet si, že to nějak souvisí s jejich oborem. Ani trochu!! Biolog neví nic o historii vzniku druhů, pokud si nepřečte Bibli, a astronom z principu otázky nemůže nic vědět o minulosti vesmíru, protože to vůbec nesouvisí s jejich obory (jde přece o minulost a tou se zabývá historiografie, ne přírodní věda). Světlo dopadající na naše teleskopy z vesmírných těles nenese absolutně žádnou informaci o jejich vzniku či stáří, jak nás mnozí astronomové podvádějí. Minulost je přírodovědecky nepostižitelná a neuchopitelná, přestože se mnozí vědci tváří, že ve svém oboru mají na tyto poznatky patent. Podíváte-li se však na jejich názory blíž zjistíte, že jde jen o ideologii a ničím neověřitelné hypotézy, které jsou však velmi dobře prodejné, jako oni sami.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že komunismus je pěkná, ale spíše nerealizovatelná myšlenka. Ve skutečnosti je na komunismu pěkné hlavně to, že už je po něm, alespoň mocensky, ve většině zemí. Hloupost komunismu uchvátila davy nesoudných lidí podobně jako Darwinova evoluční fantazie, a také podstata bludu komunismu je stejná jako u darwinismu. Vidina cíle, byť sebekrásnějšího, neposvěcuje zlé prostředky a už vůbec je nedělá účinnými. Komunistické zlo se také ničím neliší od náboženského zla – obojí je pácháno pro „krásné“ vidiny a vzletné ideály. Komunistický ďábel je skutečný, živý, tedy ten biblický. Je neuvěřitelné, jaké paralely najdeme mezi komunismem, laciným náboženstvím a materialistickou vírou v evoluční minulost světa.

 

Tak jako evoluční darwinistické mechanizmy neměly a nemají žádnou sílu vytvořit něco funkčního v přírodě, nemají komunistické mechanizmy žádnou sílu vytvořit spravedlivou společnost. Darwinismus spekuluje o minulosti (jak se vytvořila složitá struktura živých organizmů bojem a násilím), komunismus spekuluje o budoucnosti (jak vytvořit spravedlivou strukturu lidské společnosti bojem a násilím). Bojem a násilím nevznikly nové druhy živých organizmů, bojem a násilím nevznikne beztřídní spravedlivá společnost. Ještě jednu věc mají tyto fantazie společnou: mnozí jim věří zcela emociálně bez ohledu na všechna fakta. Jedním z pilířů ateistického komunismu je právě darwinismus. Proto Karel Marx tak Darwina velebil. A jako se darwinismus a komunismus pohybují v rovině neustále se měnících divokých spekulací (protože realita je zcela vzdálená od nějakého samovývoje v minulosti či budoucnosti bez přispění ušlechtilých bytostí), tak se náboženští pokrytci pohybují často mimo ducha (oblast) toho, co učí Kristus či Boží slovo Bible. Stejně, jako se darwinisté opájejí zázračnými evolučními ději v minulosti (co vše hmota dokázala sama od sebe) a komunisti zázračnou budoucností beztřídní společnosti, tak se laciné náboženství vyznačuje automatickou spásou vlažných duší a křesťanskými frázemi, které nemají žádnou sílu a jen odrazují druhé od víry.

 

Komunismus nepřinesl lidstvu „převratný objev“, že by bylo lepší, kdyby na světě byla spravedlnost, a ne velké třídní rozdíly, hlad a bída. To přece ví každé malé dítě, a lidstvo o to usiluje, co je lidstvem. Ne, na vidině spravedlivého světa komunismus nespočívá, ale v návodu, jak toho dosáhnout! Jak tu spravedlivou společnost vytvořit. A právě tento návod, který dělá komunismus komunismem, je naprosto nefunkční, protože je primitivní a nemá prostředky k dosažení toho, co slibuje (jeho prostředky jsou neadekvátní cíli a navíc jsou zločinné). Nic nového komunistická idea nepřináší, jen běžné sny lidstva budované starým násilím.

 

Revolucemi, násilným přerozdělením hmotných statků, centralizovanou ekonomikou, třídním bojem, diktaturou proletariátu a ukradením majetku bohatým nelze vytvořit nového člověka, ale jen mrtvého člověka – to nám komunisté předvedli dost názorně – miliony mrtvých, ne nových a spravedlivých lidí. Koncentráky, pracovní lágry a hroby, to je ta jejich metoda „tvorby“ lepšího člověka. Podobně darwinisté tvrdí, že hroby zkamenělých koster zvířat, která padla v boji o přežití, svědčí o vývoji nových druhů a cestě „vzhůru“. Pravý opak je pravdou. Hroby zkamenělin svědčí o pádu a katastrofě dávného světa (který se odvrátil od zdroje života, od svého stvořitele) stejně jako hroby komunistických obětí ukazují na úpadek komunistických mozků a katastrofu, kterou tyto mozky způsobily v nedávné minulosti.

 

Jak vytvořit nového člověka ukázal Kristus (a všichni, kteří mu byli a jsou věrní). Kristovo učení a jednání bylo úplným opakem ke všem těm primitivním a násilnickým návodům Marxe (povaleče, příživníka a opilce), Lenina (paranoidního vraha) a Stalina (pasáka, lupiče a masového vraha). Proto také bolševici nenáviděli a potírali vše, co jen trochu souviselo s vírou v Boha a vůbec se vším, co je pravdivé a čisté. Tušili dobře, že čestné jednání a život v pravdě je mnohem silnější než jejich zbraně, tajná policie, Lenin a ostatní jejich modly a prolhaní bohové. Mimochodem, víte, jaký je rozdíl mezi komunistou a antikomunistou? Komunista Marxe četl, antikomunista ho i pochopil.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že by se každý měl přirozeně umět chovat slušně. Ve skutečnosti se slušně chová stále míň lidí – to je prostě realita. Nejen proto, že obyčejná lidská „normálnost“ a soudnost ubývá a slušnost už dávno není „v kurzu“, ale také proto, že určité principy společenského chování je třeba poznat a osvojit si je.

 

Kdyby mi maminka neřekla, že při podávání ruky se mám druhému člověku podívat do očí, asi bych to nevěděl dodnes, jako to nevědí mnozí politici. Poprosit, poděkovat, revanšovat se, pozdravit při příchodu a rozloučit se při odchodu, omluvit se za prohřešek a být zdvořilý, to je dnes už pro řadu lidí „španělská vesnice“. O společenském chování existuje dost knih na pultech knihkupectví, proto v komentáři k omylům uvádím jen několik základních informací. Například jak se správně telefonuje, stoluje, někam vchází a vychází, představuje, řídí auto, nakupuje, odmítá návštěva nebo jak se chovat na cizím počítači a v cizím bytě.

 

Slušné chování zcela jistě není žádnou zárukou charakteru či osobní statečnosti. Do ohně pro nás může skočit právě ten člověk, který neumí pozdravit ani poděkovat, je lakomý a v tramvaji nepustí sednout ani těhotnou babičku. To však není důvod, proč bychom se o principech správného společenského chování neměli dozvědět a mít o tom alespoň základní informace. Vždyť babičku může pustit sednout i ten, kdo pro ni do ohně skočí, to se přece navzájem nijak nevylučuje – tedy slušné chování i ryzí charakter. Navíc, pokud nejsme zrovna hasiči, budeme asi v životě potřebovat častěji právě ono slušné společenské chování.

 

Je však třeba vyjasnit jednu věc. Osobní statečnost, ryzí charakter, ušlechtilou víru či lásku k bližnímu nelze řadit mezi pravidla slušného chování. Slušné chování je spíš jen taková třešnička na dortu. Když se ale slušně a uhlazeně chová člověk, který žádný charakter nebo ušlechtilou víru nemá, pak ta třešnička nesedí na dortu, ale na jeho konečném stádiu.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že muž a žena si jsou rovni a mají stejné úlohy, povinnosti a postavení. Ve skutečnosti můžeme katastrofální důsledky tohoto nesmyslu vidět všude, kde je uváděn do praxe. Muž a žena si jsou rovni v lecčem, ne však v úlohách či postavení. Společnost pokrytecky tuto rovnost nerovných vyhlašuje, stejně jako u jiných sobě nerovných skupin lidí, v praxi však sklízí tragické a trpké ovoce. A to zvláště v rodinách, protože ignoruje od samého počátku definované a oběma pohlavím přirozené (stvořené) uspořádání, ve kterém žena byla uzpůsobena a dobře vybavena k tomu, aby byla mužovou pomocnicí, nikoli aby nad ním vládla. Tak tomu bylo na samém začátku lidstva a je užitečné si to připomenout přesto, že od té doby se mnoho změnilo. Jedna věc však je, jakou zátěž si dnes každý (muž i žena) nese z minulosti, jak jsme fyzicky či citově deformovaní a co ještě lze a co už nelze měnit, jiná věc však je vědět, jak tomu původně bylo a tedy proč je na světě v rodinách tolik bolestí. Jedna věc je, s jakými problémy a do jak problematické společnosti (doby) jsme se narodili, oženili či vdaly, jiná věc je ale vědět, co je správné a co mylné a jaký byl původní Boží plán. Až pak jde rozumně uvažovat, co dělat pro zlepšení situace. Nejsme sice pod zákonem, ale také nás velmi vážně Kristus varuje zákonem pohrdat a ignorovat ho (nevšímat si ho). K Božímu zákonu a stvořenému řádu určitě na počátku nepatřila absolutní rovnost pohlaví. Je kuriózní, jak i dnes se rovnost vyhlašuje jen tam, kde to nemá přímé katastrofální důsledky, tedy jen tam, kde se problémy dostavují až s odstupem času (např. v rodině).

 

Proč se nezavede emancipace třeba na pracovištích? Proč tam neřekne sekretářka šéfovi: „Ty tu poroučet nebudeš, my dva jsme si rovni. Jdi umýt nádobí, dneska mi není dobře. Stejně ti ten dopis psát nebudu, protože s jeho obsahem nesouhlasím?“ To by to asi ve firmách dopadalo, kdyby tam byli všichni emancipovaní, že? Mnoho žen skáče celý den kolem nadřízeného nebo zákazníků bez mrknutí oka a s úsměvem na rtech, poslechnout však doma muže je „velmi ponižující“, „přece nejsem robot“. (Nefunkční skládka harampádí opravdu není robot). Mnoho mužů se celý svůj život klaní bohu peněz, modlám úspěchu, ženám, sexu, rodině, práci či koníčkům, ale poslechnout Stvořitele a pokořit se před ním, děkovat mu a konat jeho vůli – aby tak byli pořádnými muži, a potažmo tak i pevnou oporou rodiny a duchovními vůdci, kterých si jejich žena může vážit a bez obav je poslouchat, na to už jim rozum a energie nezbývá.

 

Mužů, kteří si pořád jen na ženy stěžují a dělají si z nich legraci, se ptám, proč nežijí bez nich. Kdo je nutí ženit se a pouštět si ženu k tělu? Ženám nenávidícím muže radím, aby si doma vše opravovaly samy nebo si na opravy našly příslušné party „instalatérek, elektrikářek či zedniček“. Jde totiž hodně o sebekritičnost, soudnost a fair-play. Chaos v hlavě, neznalost pravidel nebo neochota a neschopnost pravidla dodržet, se lehce svádí na druhého (či na druhé pohlaví).

 

Má-li něco fungovat, musí být řád, tedy autorita a podřízenost. Každý normální podnik někdo řídí, a proto má hlavní slovo a vyžaduje poslušnost. Existuje tam zcela jasně definovaná hierarchie pravomocí, nadřízenosti a podřízenosti a nikdo netvrdí, že je to nemoderní či dokonce ponižující otroctví. Jen v nejdůležitější organizaci na světě, rodině, prosazují hlupáci bezbřehou rovnost. Tam jsou si všichni rovni – muž, žena, děti, pes s kočkou i kytky v truhlíku za oknem. Když ale vyprchá prvotní sexuální nadšení mylně nazývané láskou, začne jim ta rovnost „lézt na mozek“. Chaosu v hlavách se pak začne říkat „nehodíme se k sobě“. Potom následuje už jen „nehodící se škrtněte“.

 

Nejprve mluvili všichni do všeho a vytrubovali, jak se dva rozumní lidé domluví, jak takoví lidé nepotřebují žádný zákon, žádnou „hlavu rodiny“ a „služku“, poslušnost a podřízenost. Ale po čase by se ti dva „rozumní, tolerantní a sobě rovní“ lidé málem pozabíjeli i pro maličkost, a už nemluví do všeho, ale spíše vůbec. Protože podřízenost a poslušnost, autorita a „poslední slovo“, to jsou zcela nepostradatelné mantinely každého normálně a zdravě fungujícího společenství, ať má členy dva nebo dva miliony.

 

Ať je tam láska a tolerance nebo jen lhostejnost a hloupost. Vše, co funguje, má svůj jasně daný pořádek, kde každá součást a každý člověk má své místo, funkci, pravomoci, úctu a bázeň – na tom není nic špatného. A právě uprostřed řádu a kázně je místo pro lásku, toleranci a odpuštění. Právě uprostřed životaschopného řádu je pravé místo pro vyslechnutí druhého, ustoupení z vlastního názoru, postoupení pravomocí jinému atd. Tak je dnes organizováno všechno, co má mít nějaké trvání – žel, kromě rodin. Možná nesouhlasíte, ale nejprve se zamyslete, kolik znáte harmonických a šťastných párů ještě dlouho po svatbě. Asi ne moc, vy však můžete i nadále tvrdit, že příčina je jinde, třeba v nedostatku peněz či bytů. Já mám pro tuto krizi jiné zdůvodnění. A Bible také.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že není dobré děti tělesně trestat, anebo když už, tak až na posledním místě. Ve skutečnosti působí tělesný trest velmi blahodárně na psychiku dítěte, kdykoli je neposlušné, drzé nebo prostě zlobí. Rákoska by měla být hlavním pomocníkem každého rozumného učitele, vychovatele a rodiče – aby z rodin, ze škol a dalších míst, kde lze na děti působit, nevycházely sice vzdělané, zdravé, pěkně moderně oblečené a dobře vykrmené, leč bezcharakterní, duchovně zmatené a rozplizlé kreatury, které neumí správně čelit životním krizím a neznalé ani základního minima slušného chování a lidských hodnot, bez schopnosti rozumně káznit svoje tělo. Tomu všemu předchází Bible svými radami, jak vychovávat děti. Radami, které prověřila a potvrdila tisíciletí výchovy, ale které hloupá materialistická společnost opustila a nyní sklízí trpké ovoce svého poblouznění – a to nejhorší nás ještě čeká.

 

Láska k dítěti vůbec nespočívá v tom, že mu nikdy nenaplácáme na zadek. Právě ten, kdo dítě miluje a má přitom i rozum v hlavě, se přemůže, překoná nechuť „rozházet si to s ním“ (nebo s hloupým partnerem či rozmazlujícími prarodiči), vezme rákosku a za patřičný přestupek své milované ratolesti patřičně nařeže. Pořádně, aby to bolelo. To je moudrá láska – opak znamená kopat miláčkovi hrob!

 

Fyzická bolest v důsledku duchovního provinění má velký výchovný smysl, nikoli neustálé ničení psychiky dítěte marným domlouváním či křikem („už jsem ti to řekla, kolikrát ti to budu ještě říkat, tak nyní už je to naposledy…“ – až do úplného zblbnutí). Jelito na zadku je důstojný opravný prostředek bez vedlejších účinků (!) na rozdíl od trapných a neúčinných metod mnoha rodičů a vychovatelů, kteří donekonečna ničí psychiku dítěte, vychovávají neurotiky a deformují dětský smysl pro důslednost, disciplinu, pořádek, pracovitost a spravedlnost. Žel, mnohé parlamenty řady zemí mají o tělesných trestech tupé mínění, a tak se tam ve školách střílí a šikanuje. U nás to není o moc lepší, jen si promluvte s několika učiteli.

 

A zneužití rákosky? Ono je na světě něco, co nejde zneužít? Proč nezakázat používání nožů? Nebo braní léků, ježdění na kole či koupání v rybníku? Dokud se do rodin a školních tříd nevrátí rákoska, bude se donekonečna uvažovat o tom, kam až posunout hranici trestní odpovědnosti (v kterém věku už dítě za vážný přestupek zavřít a kam). Při současném způsobu výchovy to bude brzy nutné posunout až ke kojencům. A bude se uvažovat, kde vzít peníze na detekční rámy kovů pro školní budovy. (Co je takhle strhnout z platů těch, kteří jsou proti přísné výchově a nesou tak vinu na nezvedené mládeži?).

 

Materialistické/ateistické myšlení, které otupuje soudnost, jak stále opakuji a opakovat budu, preferuje tělo před charakterem, a to i u dětí. Aby byly dobře vykrmené, zdravé, sportovní, teple oblečené, čistě umyté a vzdělané – že mají špinavou, nemocnou a zmrzačenou duši či pokřivený charakter, to ovšem mnozí rodiče a „vychovatelé“ nevidí a hlavně vidět nechtějí („slepý slepého vede“ platí pořád). A pak si mohou rodiče vyplakat oči, když se nemohou u svých miláčků dopočítat množství partnerů, potratů a rozvodů, když jejich děti skončí za mřížemi, na kolečkové židli, u drog, na psychiatrii či rovnou v hrobě, a jejich „moudří milující rodiče“ (tj. rodiče hlupáci) zcela opuštěni (kromě dne, kdy berou důchod). Řada rodičů by měla být za „výchovu“ svých dětí obviněna z trestného činu obecného ohrožení!

 

Víte, proč je dnes tolik sebevražd? Protože děti nebyly vychovávány v kázni a přísnosti, nenaučily se v dětství snášet traumata, krize života, zákazy a příkazy a bolest. Jsou jako ve vatě, všechno mohou, co tělo žádá, a pak to nastane: v dospělosti přijdou potíže a krize, a tyto „velké děti“ nyní neumí nic jiného než vše řešit radikálně, s patřičným patosem; neumějí snést bolest a trápení a potíže řeší zkratkovitě – a špatně. To je žeň, kterou dnes sklízejí hloupí materialisté a ateisté za svou hlupáckou „výchovu“. Závěrem: ano, dnes je hodně lidí, i rodičů, kteří jsou sadističtí a rákosku a násilí na dítěti by přehnali a zneužili a dítě poškodili. Situace je však jednoznačná: sadistovi a násilníkovi žádný zákon nezabrání, aby dítě nepoškodil či nezneužil. A škoda, kterou v dospělosti napáchají rozmazlené a bez rákosky vychovávané děti (škoda na nich samých i na společnosti) je nepoměrně vyšší než škoda, která bude způsobena zneužitím přísné výchovy, tělesných trestů a rákosky. Takže není co řešit! Rákoska by se měla vrátit do škol a být povinným vybavením každé rodiny. Použití rákosky by mělo být součástí vyučování vedení k rodičovství i na pedagogických školách.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že demokracie je to nejlepší, co zatím lidé vymysleli. Ve skutečnosti je to spíše to poslední. Na demokracii dodýchala jak říše babylónská, tak zřejmě i Sodoma s Gomorou a celý předpotopní svět. Lidovláda je už z principu neproveditelná. Někdo dychtí vládnout a někdo je naopak rád, když mu vládnou jiní. A další zas neumí vládnout ani sobě, takže někteří musí být ovládáni, aby neškodili.

 

Demokracie – vláda lidu? Stačí si přečíst některé názory „lidu“ při různých anketách nebo „pozorovat dav“, a každému trochu soudnému člověku musí při pomyšlení na vládu takového lidu zajít chuť. Málokdo si uvědomuje, že naprosto všechny současné, zatím ještě fungující demokracie vyrostly z kořenů přísně praktikované morálky a náboženské víry – jenže dnes jsou tyto kořeny jeden po druhém vysekávány „ve jménu demokracie“. Všechny demokracie byly budovány lidmi, kteří v sobě měli zakořeněné určité mravní principy – a žili je – ať už jim rozumově věřili, souhlasili s nimi nebo ne. Chtít ale rozumnou vládu na generaci lidí otupených materialismem, jejichž mravní a rozumové schopnosti jsou blízké nule či oboru záporných čísel, je pro budoucnost lidstva opravdu „velkou nadějí“.

 

Moderní demokrat je člověk, který toleruje téměř všechnu duchovní špínu a virtuální zlo ve jménu jakési pofiderní svobody, ale zakročí, když to někdo fyzicky realizuje. Dovolí „demokraticky“ rozdráždit psa, ale ten pes nesmí kousnout. Z billboardů, médií, tisku a ze všech stran nás tisíce věcí ponoukají ke hříchu, povrchnosti, nezřízeným touhám a zlému činu, ale běda, když ten čin vykonáme. Proto jsou v demokracii vězení přeplněná a policie nestíhá.

 

Kouřit smíme v demokracii už v prenatálním věku (matka), ale z rakoviny plic a v krematoriu si mohou všichni vyplakat oči. Demokratická společnost rodičům dovolí, aby jejich dcera chodila skoro nahá, ale běda, kdyby se jí někdo dotkl. Zločinci jsou ve filmech hrdinové a brutalitu a zlo můžete nasávat denně už od mateřské školky – ale vyzkoušet si to nesmíte ani na zvířeti. Běda, když se necháte svést a svoje (pod ochranou demokracie) rozdrážděné smysly a tupý mozek, plný omylů, neudržíte na uzdě. Na skutky má demokracie spoustu paragrafů. Na rozdíl od všech aktivit, které k těmto zlým činům ponoukají, dávají návody a chuť. To je „logika“ demokracie. Smýšlej jak chceš, mluv si skoro co chceš, piš si skoro co chceš, koukej se na co chceš, poslouchej co chceš, stýkej se s kým chceš, uč druhé skoro co chceš, měj temno v mozku, jaké mít chceš, ale běda, jestli něco zlého uděláš. „Koukej se chovat slušně – vem kde vem!“

 

Proto dnes nemůžeme ani pochopit, proč lidem dřív tolik záleželo na tom, co kdo říká, jaké knihy se tisknou a čtou a s kým se (třeba mladý člověk) stýká. Proč lidé mezi sebou bojovali o ideje a myšlenky. Moderní materialista nechápe hašteření mezi církvemi a náboženstvími a považuje to buď za „žabomyší války“ nebo za nesmyslné zlo – které by tu nebylo, kdyby náboženství vůbec nebylo. A proč lidé dřív některé knihy pálili a určité projevy, které dnes řadíme mezi „neškodné“, tvrdě trestali, proč to nenechali být a cenzurovali to, co my považujeme za „nezadatelná práva a svobodu každého člověka“. Moderní demokratická společnost však tuto domněle neškodnou duchovní setbu dennodenně sklízí – ne už ve slovech, knihách nebo filmech, ale ve zlých činech svých občanů! Demokratické společnosti jsou těžce nemocné právě následkem své rezignace na pravdu, její důsledné hledání a prosazování u dětí i dospělých.

 

Vždyť zlé konání je často motivováno tím, co vchází do našich očí a uší. Demokracie podceňuje zlé vlivy a jejich souvislost s činy. A naopak přeceňuje sílu jakési automatické či přirozené mravnosti a moudrosti většiny. To je velká naivita, jak praví básník: „Dav, ač mnoho hlav má, bezhlavý je přec.“ Přečtěte si v Komentáři, jak skončila demokratická převýchova jednoho uličníka mezi stem slušných chlapců.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé. Ve skutečnosti za zlo mohou lidé také relativně slušní, schopní a vzdělaní – tedy na první pohled žádní zloduši. Ti všichni mohou patřit k zástupu těch, kteří páchají zlo. Je užitečné si uvědomit, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, povaleči, prostitutky či pouliční lupiči. Také v nich většinou ani nebojovali, zvlášť když byli zrovna ve vězení. Kdo tedy?

 

Jací to byli lidé, kteří mají na svědomí přes 100 miliónů mrtvých ve 20. století? Copak Hitler, Stalin, Mao a pár jejich kompliců osobně, vlastníma rukama, zavraždili všechny ty milióny lidí? Oni totiž zdánlivě slušní lidé bez mravních základů a ušlechtilé víry ani netuší, jak rychle se v určité situaci změní ve vrahy, zloděje a podvodníky nebo jejich přisluhovače – stačí příležitost, malá krize či nátlak. Svět je plný lidí, kteří půjdou (ve svých vlastních očích) rovnýma nohama do nebe. Vždyť „nejsou o moc horší“ než ti ostatní, nikoho nezabili a „nikdo není dokonalý“. Svět je plný takových sebespravedlivých lidí – a plný trápení a krve.

 

Nemá-li člověk pevnou kotvu svého života, neusiluje-li o vznešenou víru a silně motivující dobrý životní program, velmi snadno se stane zločincem nebo se dá zločinci najmout – třeba těmi legálními se státní podporou. Lehce pak se zlem spolupracuje – podle platných zákonů – pod hesly: „Nějak se živit musí každý…, když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo jiný (a třeba ještě horší)…, mám přece rodinu…, a v tomto postavení (které jsem si zachoval spoluprací se zlem), mohu přece vykonat mnoho dobrého!“

 

Jsou to staré výmluvy a všechny mají jeden společný jmenovatel: charakter neupevněný v pravdě. Těmto výmluvám se říká „z nouze ctnost“ a lidé se jimi ohánějí, aby vysvětlili, proč musí páchat zlo. Ano, skutečně musí – člověk, který si během svého života nevypěstoval ušlechtilou kotvu své duše, tedy pravdivou víru, opravdu zlo páchat musí. Není vůči němu imunní.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že se vesmír vytvořil jedním velkým třeskem. Ve skutečnosti se třeskem něco spíš roztříská než vybuduje. Dnes se jasně ukazuje, že vesmír je vyprojektován, a v tomto projektu Big-Bang (velký třesk) nehrál žádnou tvůrčí roli. Mnohá astronomická pozorování a výpočty nelze s touto teorií sladit. Vesmír je strukturovaný, nehomogenní. To ale neodpovídá ani charakteru mikrovlnného záření kosmického pozadí (CMB), pokládaného za zbytek (relikt) po velkém třesku, ani dynamice nějaké dávné exploze. Až dosud není zcela jisté, zda se vesmír skutečně rozpíná a rozpínat bude. Rudý posuv galaxií lze interpretovat i jinak a jeho velikost je někdy v rozporu s hmotností daného objektu.

 

Roku 1986 R. Brent Tully (University of Hawaii) ukázal, že existují pásy „superchomáčů“ galaxií, z nichž každá je dlouhá asi 300 miliónů světelných let a asi 30 miliónů světelných let tlustá. Galaxie vytvářejí dlouhatánská vlákna, táhnoucí se přes celý vesmír; a mezi nimi jsou prázdná místa dlouhá 300 milionů světelných let. V roce 1991 Will Saunders a 9 dalších astronomů publikovali výsledky měření rudého posuvu celé oblohy infračerveným astronomickým satelitem. Tak vyšel najevo mnohem větší počet masivních supergalaxií než je vysvětlitelné teorií Big-Bangu.

 

Někteří astronomové teorii velkého třesku nikdy nepřijali. Ta však vyhovuje evolučnímu nazírání na svět, ve kterém se všechno samo od sebe vyvíjí. Roztahování a zvětšování velikosti – to je oblíbený „důkaz“ evoluce. Proto je v tomto vášnivě uctívaném scénáři hypotéza o „nafukujícím se“ vesmíru stále přijímána – zapadá nikoli do faktů, ale do dogmatu evoluční ideologie, procesu vývoje. Křesťané v souladu s učením Bible nemají žádnou potřebu za každou cenu popírat, že vesmír expanduje, vždyť čteme, že Bůh „roztáhl“ nebesa. To, co popíráme, je, že velký třesk může nahradit stvořitele, že jeho dynamika mohla vytvořit současný vesmír a naši planetární soustavu. Tedy evoluční víru, která ignoruje vědecká fakta.

 

Věří se, že neznámé mrňavé „cosi“ kdysi dávno ze zcela nepochopitelných důvodů „explodovalo“. To stačilo (!), aby vznikl vesmír i my lidé. Je velmi kuriózní, jak se teorie evoluce týkající se původně jen živých objektů začala postupně aplikovat i na neživou hmotu (to by Darwin zíral). Nevyvíjí se už jen bakterie, rybí ploutve, oči, křídla a mozek, ale i hvězdy, planety, galaxie, prvky Mendělejevovy soustavy – zkrátka všechno, celý kosmos. Pokud to však nestagnuje, nedegeneruje, nestárne, nekrachuje, nevyhoří, nekolabuje a neumírá – což jediné skutečně pozorujeme!

 

Evoluční astronomové nám dluží vysvětlit, když původní myšlenka evoluce vznikla jen pro živou přírodu, jestli u vesmírných těles počítají také s přežíváním nejzdatnějších, pohlavním výběrem či bojem samců o samice. Tedy jaký přírodní výběr ve vesmíru pozorují, když si pro vysvětlení jeho původu klidně a bez uzardění vypůjčili od biologů termín evoluce. Skutečně, vznik vesmíru velkým třeskem patří do vědeckého oboru fantaziologie stejně jako ostatní evoluční konfabulace, včetně komunistického snění nebo ateistické naivity šťastných konzumních zítřků. Samozřejmě všechny krkolomné hypotézy jsou tu dovoleny, jen ne myšlenka inteligentního stvoření. Je jen velkou neznámou, zda toto třískání v evolučních hlavách nezpůsobí ve svém důsledku, že skutečný třesk bude spíš na konci než na začátku!

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že smysl života nikdo nezná, snad to jednou věda zjistí. Ve skutečnosti vždycky žili lidé, kteří věděli, co je dobré a co zlé, proč jsme tady, odkud a kam jdeme a co má v životě smysl. To, že jim málokdo naslouchá a většina společnosti pak nemá o těchto věcech ani ponětí (nějaká ušlechtilá víra je jim spíš k smíchu a takového člověka zařadí ke kuriozitám světa), nic na podstatě věci nemění. Psi štěkají, karavana jde dál.

 

Lidé moudří, laskaví a ukáznění žili za všech dob a neohlíželi se na to, jestli pravda „dost vynáší“ a zda život podle ní nebude těžší než ten ve lži. Kdo miluje pravdu, obětuje se pro ni! Vždy žili lidé, ať už jich bylo málo či více, kteří dávali přednost ryzímu charakteru před materiálními výhodami, kteří se nebáli chudoby či smrti, ale báli se pošpinit si čest, žít ve lži nebo někomu ublížit. Těmto lidem ostatní většinou nerozuměli, špatně jim radili, ignorovali je, vysmívali se jim nebo je pronásledovali. Nechápali je.

 

Mnoho trápení si dnes lidé připravují sami svým špatným postojem k životu. Velké nároky, minimální vděčnost, hodně mít a málo dát – to je styl života, který dnes mnoha lidem působí doslova peklo na zemi. Jak osvěžující a vznešené je být za vše, i za maličkosti vděčný! Že mohu žít, probudit se, existovat. Že totéž mohou moji přátelé a ostatní lidé!

 

Když mě něco trápí, mohu být šťastný, že to trápí mne, a ne někoho jiného!! Když se něco nezdaří, Kristus mne učí, že na nic nemám nárok, ani na holý život, natož aby se dařilo. Vše je navíc, dar, který mohu a nemusím dostat. S takovým postojem se jinak žije! Je to velmi osvobozující. Když mi někdo ubližuje, mohu být šťastný, že trpím já, a ne někdo jiný, že netrpí třeba právě ten, kdo mi ubližuje. Ne, žádné obavy, pokrok by to nezastavilo – jen zbytečné psychické utrpení pramenící z nenaplněných nároků. Třeba majetkových.

 

Kolik lidí má v současném moderním světě tisíckrát víc, než je i ke slušnému životu skutečně třeba. A přece se trápí, doslova někteří umírají strachy o budoucnost, protože na svém majetku i životě i zdraví fanaticky lpí. Vzpomínám si na muže, který umíral v bolestech a současně mě neustále posílal do vedlejší místnosti podívat se, jestli mu sestra nevzala skříňku, která se jí líbila. Moc se bál, aby o ni nepřišel. Takhle žije mnoho lidí – umírají za živa. Ale nejen umírají sami, ale ničí také život svému okolí, druhým lidem. A věda?

 

Mezi schopností dělat vědu (inteligencí) a správným postojem k životu (moudrostí) není žádná příčinná souvislost. Rozdíl mezi inteligencí a moudrostí je zhruba tento: Inteligentní člověk ví, co chce a jak toho dosáhnout. Moudrý člověk ví, co má chtít (J. S.). Z tohoto důvodu nemůžeme hledat ve vědě spásu, podobně jako v dobrém nástroji není žádná záruka kvalitně vykonané práce. Věda sama nemá prostředky k hledání smyslu života – může ale poskytnout užitečné (nikoli však nezbytné) informace.

 

Příkladem jsou dnes přírodovědci, kteří odmítají materialistické fantazie o vzniku života či člověka a ukazují na jinou alternativu původu druhů než evoluční biologie. Příkladem jsou přírodovědci, kteří odmítli dávat svou inteligenci na zločinné cíle politických režimů, ve kterých žili. Těchto lidí není nikdy mnoho a je jasné, že jejich argumenty a výsledky výzkumů jsou cenné zase jen pro ty, kteří mají určitou životní moudrost (rozum v hlavě) a preferují povahové kvality před materiálními výhodami. Pravda, poctivost, moudrost či následování hodný příklad musí u druhého člověka opět najít dobrou půdu srdce, jinak se neujme a nepřinese užitek.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že každý si má věřit, čemu chce. Musíme být hlavně tolerantní. Ve skutečnosti ani moc nemusíme. On si vždycky stejně každý věří (vnitřně), čemu chce, a hlavně na jakou víru má – i za totality! Víra se totiž nadiktovat nebo zničit nedá, a to ani sebevětšími hrozbami či sliby. Ta se dá jen zušlechťovat, posilovat a pěstovat, anebo podkopávat a ubíjet, ne zabít. Proto to tak na světě vypadá.

 

Na víře velmi záleží chování člověka. Když jdu temnou ulicí a proti mně jde parta darebáků, tak mi bude asi hodně záležet na tom, čemu ti hoši věří. Těžko si bude osamělá žena v takové chvíli říkat: „Musím být tolerantní, vždyť ti chlapci mají právo věřit si, čemu chtějí.“ Podobně bude asi velmi záležet na tom, čemu věří naše vláda, parlament, můj životní partner nebo učitelé, kteří učí naše děti. Posprejované zdi domů a zničené kabiny výtahů budou asi něco vypovídat o víře rodičů a dětí, kteří v těchto domech bydlí – nebo ne? Že by za to snad mohly ty zdi a výtahy?

 

Odpadky naházené v lese, ulice plné nedopalků, vzrůstající zločinnost, vězení praskající ve švech, velká rozvodovost a kriminalita mládeže, prosperující právníci – to je rentgenový obraz víry této společnosti. Společnost, která dovoluje, aby se víra člověka už od dětství formovala jako dříví v nepěstěném lese, a myslí si, že každý, kdo nekrade a nevraždí, si jinak může dělat co chce – taková společnost pak jistě sklízí, co v této své naivní víře zasela. Přesněji řečeno, co zlu zasít dovolila a kam až duchovní špínu, působící „jen“ na oči a uši, nechala ve své bláhové tolerantnosti dojít.

 

Je zároveň tragické i humorné pozorovat, jak lidé nadávají na plevel, který sami zaseli, jak se rmoutí nad bolestmi a trápením, na které si sami svojí hloupostí zadělali. Jak televize vydělává na zlu, které rozsévá, a pak chtivě dokumentuje jeho projevy, ovšem s patřičně vážnou tváří, ponurou hudbou a rozhořčením. Je to víra bláznů, kteří si řežou větev, na které sedí.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že většina náboženství učí podobnou morálku a soubor zásad. Ve skutečnosti nejen náboženství, ale i světské organizace často dbají na dodržování morálních zásad, přinejmenším nekrást, nepodvádět, nezabíjet, sexuálně se chovat zdrženlivě alespoň na veřejnosti atd. Kromě několika bláznivých satanistů (kteří chtějí programově páchat zlo) snad nikdo na světě nemá ve svém programu konání zla jen pro zlo. A přece je často koná! Proč? Proč mnoho lidí dělá zlé věci a spolupodílí se na zlu, přestože je přímo nezamýšlí? Přestože zlo není jejich životním programovým cílem?

 

Jak je možné, že řada lidí tvrdí, že člověk je v podstatě dobrý a že většina lidí dobro tak nějak více méně chce, že všechny víry a náboženství k dobru směřují, a přitom je tolik zla a nevíme, jestli lidstvo přežije ještě další rok? Jestli je tomu tak, je-li těch skutečně programově zlých a úmyslně škodících lidí minimum, proč není na světě ráj jen tu a tam narušovaný okrajovými menšinami? Podle toho, čemu lidé všeobecně věří a co říkají o většinové dobrotě všech a všech náboženství, a že všechny víry směřují jedním (správným) směrem, by na celý svět muselo stačit tak sto policistů, kteří by hravě těch pár zlých, od většiny výjimečně odlišných jedinců, zvládli a vsadili do vězení. Někde bude asi v tomto myšlení chyba.

 

Je to totiž tak, že samotný souhlas se všeobecnými hodnotami morálky tyto hodnoty nevytváří a hlavně k nim nedává sílu, ať už tyto morální kodexy hlásá judaismus, křesťanství, islám, hinduismus či buddhismus. Faktická síla nečinit zlo a čelit mu pochází pouze od stvořitele, z napojení na něj, je vlastně ovocem dobrého stromu se zdravými, hluboko zapuštěnými kořeny, a ne z pouhého uznávání mravních hodnot a nějaké proklamované morálky. Proto tolik „slušných“ lidí selhává, a to dnes a denně, nejen ve válečných krizích. Protože tlak udělat něco zlého je stále přítomný a síla mu nepodlehnout nepochází z jakéhokoliv náboženství, jakékoliv víry, povrchní morálky nebo dokonce z nějaké obecně prospěšné organizace – ta je přece důsledkem dobré víry, ne její příčinou. Morální úroveň typu „nikoho jsem nezabil, tak snad nejsem tak špatný“, nevytváří žádnou sílu čelit zlu a opravdu nezabít, půjde-li do tuhého, kdy pouhá příslušnost k náboženství nedá sílu obstát.

 

Jeden starý pán, který prošel koncentrákem, mi vyprávěl celkem dnes už dost známé věci, jak za německé okupace Československa sami nacisti byli zhnuseni neustálými českými udavači a donašeči všelijakých malicherností, jako třeba že „soused na černo zabil prase“, nebo že „vedle v domě se často telefonuje či poslouchá do noci rádio“. Pokud si někdo, kdo má povrchní názory na svět, myslí, že by se choval v takové napjaté době jinak (tedy „nepokakaně“ a se zlem nespolupracoval), pak se hluboce mýlí. Žádné „všeobecné náboženství“ a „morálka průměrné slušnosti“ tuto statečnost a sílu činit za všech okolností dobro, nedává. Co je však ještě důležitější: povrchní morální názory či formální nábožnost a příslušnost k nějaké církvi či náboženské organizaci nedávají sílu ani v době míru, odolat pokušení a všudypřítomnému tlaku na naši povahu a chování – a tlak ke zlu se stále stupňuje.

 

Bez pravdivého postoje k životu, tedy bez ušlechtilé víry dostatečně zakořeněné v poznání pravdy (v křesťanství se tak definuje víra v Krista), nikdy na světě dobře nebude! Existuje jen jediné náboženství, kde z obrovské lásky Bůh sám sklízí zlo, které lidé zaseli a dává tak svým dětem inspiraci a motiv chovat se podobně jeden k druhému (navzájem si odpouštět a zlo odmítat), jako se vůči nám zachoval Kristus. První transplantace srdce na světě nezačal provádět jihoafrický kardiochirurg Christian Barnard, ale již dávno před ním, před dvěma tisíci lety, začal provádět výměny srdcí Ježíš Kristus! V žádném jiném náboženství nic podobného neexistuje, ať se to někomu líbí, nebo ne. Zdroj dobra, pravdy i života je jen jeden – toto tvrzení není o toleranci, ale o pravdě, o realitě. Ostatní pěkné, správné a dobré věci jsou jen více či méně věrné kopie a napodobeniny tohoto jediného zdroje – anebo falzifikáty s pozlátkem navrch.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že víra v Boha je berlička pro slabocha, ne pro realistu či technika. Ve skutečnosti se dá ukázat, že pokud je onen realista či technik dostatečně tupý, na víru v Boha opravdu nemá. K víře v Boha je bezesporu potřeba i určitá porce rozumu. Technik nevěřící ve Stvořitele nemůže být přirozeně ani žádný skutečný realista, protože je mimo realitu a navíc „slepý jak poleno“. Takový technik bude ve svém životě potřebovat určitě hodně všelijakých berliček, pověr a neuvěřitelně krkolomných a nepřirozených hypotéz, aby si vyložil to, co bez víry v Boha rozumně vyložit nelze. Nebo se jen utíká k lacinému agnosticismu (=nevím, nedá se to zjistit) a pohodlné rezignaci na vysvětlení hlubších souvislostí.

 

Pokud má však někdo v hlavě kromě hrubého technického vzdělání i špetku rozumu a logiky, pak mu musí být jasné, že konstruktér všech těch nesmírně složitých věcí v přírodě jistě existuje. Nemůžeme přece nevidět jeho technické dílo všude kolem sebe – vždyť celá živá příroda je poskládána z neživých součástek pospojovaných do neuvěřitelně komplikovaných celků, navíc s vloženým programem pro vlastní sebekopírování! (teprve až výsledné funkci, které tyto soustavy neživých prvků vykazují, říkáme život) Kromě toho v přírodě pozorujeme neuvěřitelné množství technických prvků a konstrukčních řešení, která my lidé sami vymýšlíme pro naše stroje: někdy až dodatečně zjistíme, že i v přírodě podobné řešení již existuje, jindy to prostě okopírujeme. S licencemi a copyrighty si v tomto případě naši projektanti hlavu nelámou. Zvláště když věří, že to vše vymyslela evoluce. Ta nás přece za pirátství a plagiátorství soudit nebude, že?

 

Bio(tech)nici dnes mohou okoukat z přírody řadu tvůrčích řešení, převzít řadu konstrukčních fint a vymožeností a aplikovat je v technice. Rozumný člověk se musí smát, plakat nebo zuřit, když slyší různé lidi mluvit podobně jako třeba Bill Gates (USA), tvůrce nejrozšířenějšího počítačového operačního systému na světě (programu Windows). Ten řekl, že neví o žádném důvodu, proč věřit, že by příroda (tedy miliony genetických programů) měla mít nějakého svého inteligentního původce. Tak mě napadá, jestli by to řekl o sobě, kdybychom se ptali, zda miliony programů Windows rozšířené po celém světě mají nějakého svého inteligentního původce. Odpůrci Windows by jistě řekli, že nemají.

 

Kdo nevidí v přírodě uspořádanost a složitost, kdo tam nevidí konstrukční prvky přesahující chápání i těch nejvzdělanějších lidí, kdo nevidí miliony kopií programů umožňujících plavat, dýchat, chodit, létat, myslet a žít, ten by měl chodit s bílou holí, a ne si říkat realista či technik.

 

 

  1. OMYL

 

     Mnozí dnes věří, že misionáře a různé náboženské agitátory máme vyhodit ze dveří. Ve skutečnosti, přestože ani já s mnohými z nich nesouhlasím, nedoporučuji je ode dveří vyhazovat. A vůbec žádné členy náboženských skupin. Na hodně informací nemáme právem čas, ale na informace o Bibli, smyslu života a o stvořiteli bychom měli mít čas na prvním místě, před jídlem a pitím, hygienou a lékaři. Vždyť právě tito lidé nám zdarma nabízejí často velmi cenné informace.

 

Všichni misionáři nabízejí lidem životně důležité informace, které si po jejich odchodu můžeme v klidu přebrat a očistit od všelijakého výkladového a sektářského balastu. Je ovšem součástí materialistické tuposti nepoznat vysokou hodnotu nabízeného poučení a myslet si, že je to ztráta času. Agrese a hrubost je pak jediným argumentem vůči slabšímu (to je právě ten, kdo nám slušným způsobem nabízí informace o Bohu, zcela nezištně).

 

Mnoho lidí ani nenapadne, že v tom, co jim misionáři chtějí zprostředkovat, může být něco velmi cenného, co by jim rozšířilo obzor a ukázalo cestu ven z jejich často tragického života. Z malérů způsobených nevědomostí a jejich špatným životem. Myslí si, že by zbytečně ztratili čas něčím, co pro ně není důležité.

 

Nenapadne je, že cílem misionářů není ani názorový souboj ani touha nad někým vyhrát nebo potřeba zahnat nudu. Lidé nemají ani ponětí, jak obrovsky těžké je v tomto Bohu odcizeném světě jít a někoho oslovit a nabízet mu informace o víře – je to ta nejtěžší práce na světě, a proto ji také tak málo věřících lidí dělá, přestože to Kristus dal za úkol svým následovníkům. Cílem skutečného Kristova misionáře není snaha nahnat lidi do nějaké církve, ale přinést druhým životně důležité informace, které většinou lidem chybí. Touhou misionářů je pomoci lidem k pravdivějšímu a tím i šťastnějšímu životu. Chytrý člověk to využije, aby se něco zdarma dozvěděl. Co si pak z toho vybere, už je jeho věc. Ne, nepopírám, že jsou někteří misionáři dotěrní agitátoři a opravdu chtějí druhého získat pro „jejich skupinu“. Jen tvrdím, na základě mnohaletého kontaktu s různými církvemi i sektami, kam jsem byl sám vehementně lákán, že z nabízeného poučování a nabízených informací může člověk velmi mnoho dobrého vytěžit.

 

Ne každý misionář, který nás osloví, je právě ten nejzkušenější, nejtaktnější a nejlepší psycholog, ale za oponou způsobů, které nás mohou nejprve odrazovat, jsou nabízeny často skutečné perly: poznání Bible a její studium (často i zdarma nabízená Bible nebo zajímavá literatura), seznámení se s hodnými, charakterními a nezřídka velmi inteligentními lidmi, mnohé cenné a ne snadno a všude dosažitelné informace zvláště pro toho, kdo se k hledání základních životních pravd ještě nedostal. Pro toho, kdo hledá pravdu, může být tato nabídka neocenitelná. Stejně každý člověk, ať chce či nechce, se někam dle svého srdce a povahy nakonec zařadí: ať už mezi tupé materialisty a lidi žijící konzumním životem, nebo mezi jiné zoufalce, sektáře, ateisty či agnostiky. Někdo se nechá zlákat východními praktikami a moudrostmi orientu v domnění, jak tyto věci jsou víc než Kristus a zavedená křesťanská náboženství; jiný člověk zas dělá vědu a pyšně si myslí, jak je důležitý a nestranný, někdo další zase vyznává boha sportu atd. Není žádného neutrálního postoje! Každý z nás, svým smýšlením a jednáním, patří do nějaké skupiny vyznání a víry, životního stylu a názorů – tomu se nelze ubránit. Nikdo není neutrální a nikdo není bez víry – leda, že by byl mrtvý. Kardinální otázkou pouze je, zda máme víru založenou na pravdě, anebo se topíme v blábolech a všelijakých povrchních (hospodských či televizních) názorech. Podle víry pak také vypadá náš život!

 

Sám si šlape po štěstí, kdo misionáře ignoruje nebo vyhodí. A ještě něco: kdo vyhazuje zpupně lidi, kteří mu chtějí pomoci a něco důležitého upřímně sdělit, ale jinak nadšeně vítá obchodníky s kdejakými výrobky, pozlátky a brakem, může jednou čekat vyhazov na tom vůbec nejdůležitějším místě! Super vysavače či chromované nádobí mohou pomoct v domácnosti, ne však zachránit od Božího hněvu v hodině „H“. Nevěříte, že nějaký Boží hněv přijde? Nevěřte, ale já vám doporučuji: raději si to prověřte. Slova „netušili jsme, že je to všechno úplně jinak“ vás pak nezachrání, pokud se dnes mýlíte. A jinak u toho vyhazování misionářů platí to samé, co i v jiných oblastech života: člověk může být alespoň slušný, když už není moudrý.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že stačí chodit mezi křesťany, zpívat nábožné písničky, občas číst Bibli nebo zajít ke zpovědi – a spása je jistá. Ve skutečnosti to takhle primitivně nefunguje, jak nás často správně upozorňují i ateisté. Snad ještě víc než nevěřící dovedou žít v omylu věřící. Tomuto omylu se říká pokrytectví, v náboženské terminologii farizejství. Je to pyšná, leč hrůzostrašně naivní a primitivní domněnka, že když někdo zpívá zbožné písničky, vede řeči o Bohu či Bibli a modlí se, tak Bůh v nebi musí nad takovým člověkem jásat. A všechny ostatní lidi, kteří toto nečiní, zatratí. Duchovní slepota a pokrytectví kvete samozřejmě nejen v náboženství, ale jen tam má ty nejkatastrofálnější důsledky.

 

Bůh je určitě „unešen“ z lidí, kteří mu ústy vyznávají lásku a zpívají, že mu všechno dali, že se všeho pro něj vzdali a jak milují bližního – a nehnou pro nikoho ani prstem a jejich hlavním cílem je jejich vlastní, pohodlný život. Pro pětník by si nechali „vrtat koleno“ a pokud něco někomu dají, tak jen ze svých tučných přebytků pro klid svědomí nebo obdiv druhých. Stejně jsou na tom ti, kteří ani pořádně nevědí, čemu věří, ale ochotně pošlou do pekla každého, kdo byl od malička veden v jiné víře. Kteří zatratí bez mrknutí oka každého trochu odlišného, kdo nechodí do té jejich „zaručeně pravé“ skupiny nebo nevyznává tu jejich zaručeně nejsprávnější teologii (často tito lidé svůj pohled nazývají „pravé biblické učení“ a svoji skupinu „jedinou pravou církví“). Tak je to někdo naučil a v tom celý život zůstanou. Slepý slepého vede. Člověk se naučí věci správné i nesprávné, ale vždy jen částečné! Ježíš měl největší trápení s farizeji a různě duchovně slepými lidmi, někdy i svými vlastními učedníky. Proto varoval před zbrklými a povrchními lidskými soudy a před odstraňováním někomu smítka z oka tím, kdo má sám v oku trám.

 

Sektářství je často založeno na omezenosti myšlení a pohodlnosti myslet (či strachu myslet). Na neschopnosti či neochotě poznat pravdu jen proto, že je žita a vyslovena jinak, než jsme si zvykli. Typický sektář nerozezná dobré ovoce a zdravý kmen, nepozná zdravý strom – odradí ho odlišné listy, jiný květ a neznámá vůně. Cítí se dobře a bezpečně ve svém stádu, svých dogmatech, navyklých klišé, mezi známými tvářemi a frázemi. Toto vše považuje naivně za spásotvorné, hluboce duchovní, božské. Zbytek světa „je mimo“. Nerozpozná podstatu. Ne, nemyslím si, že by člověk měl kdejaký názor hned přijmout a nedržet se pevně poznané pravdy. Ani nemyslím, že je špatné stýkat se se stejnými lidmi, se kterými si rozumím. Z mých 33 Omylů jistě mnozí usoudí, že jsem fanatik a dogmatik a fundamentalista a mám velmi zúžený pohled na svět. Jediné, co chci říci, je, že ke správnému fanatizmu a dogmatice (tím myslím nadšení založené na pravdě), k životu, kdy se pak už člověk drží poznané pravdy a lacině ji nemění, se musí dojít po důkladném hledání a vážení všech alternativ. Je to proces, který má určitě své časové milníky, kdy po jisté době hledání učiníme závěry, přijmeme a nadále držíme nalezené pravdy, ale je to také proces, ve kterém otevřenost pro možnost, že se mýlím, musí zůstávat. Tedy schopnost naslouchat odlišnému názoru, vážně se nad ním zamýšlet a korigovat, je-li to nutné, vlastní pohled. To neprotiřečí tomu, že v určitých letech věku bychom svůj jasný názor na život už měli mít a držet.

 

Součástí pokrytectví a duchovní slepoty, jak už jsem zmínil, je také neschopnost rozpoznat Božího člověka a tím i pravdu, podávanou ne těmi frázemi, na které si někdo zvykl. To se v prvním století přihodilo farizejům. Oni nepoznali Krista, protože nebyl farizej, mluvil věci, které se jim věroučně nezdály v pořádku (byly silně „nebiblické“!), a vůbec, celý jeho životní styl byl takový nějaký podivný – „ne jako ten náš“. Ježíš jim prostě nezapadal – jak ale mohl, když je nadčasový a bez hříchu. Ježíš nezapadá do žádné doby a žádné skupiny, byť by i byla blízko Bohu – vždyť jsme hříšníci. Tak i lidé, kteří věrně Ježíše následují, „nezapadají“ do většinové společnosti v žádné době. To podstatné však je, zda Ježíše (pravdu) poznáme anebo nepoznáme, zda si Ježíše (pravdu) zamilujeme nebo odmítneme. Mnozí v jeho době Krista jako Božího syna a svého spasitele nepoznali. A zase jiní, také hříšnici, jej poznali a zamilovali si ho – přestože (anebo právě proto), že byl odlišný. To je ten podstatný rozdíl mezi „slepým a zbožným“ pokrytcem, a omilostněným hříšníkem. A jako tehdy u Krista: když se pokrytec setká s Kristem nebo jeho skutečným následovníkem, znervózňuje ho to – ale jak to u pokrytců bývá, teoreticky si s tím poradí. Proto farizejové Ježíšovu moc a zázraky připsali působení ďábla – a tak se problému věroučně zbavili. Sektáři a pokrytci umí vždy vše vysvětlit. Mají na vše „škatulku“. Zatímco jejich zlé skutky jsou jen drobné nedokonalosti uprostřed jejich moře pravdy a spásy, odlišnosti těch „mimo nás“ nutně ukazují na jejich samotnou zlou podstatu a to, že „jsou mimo Boha“. A aby se změnili, je třeba „dát se k nám“. Platí zde známé pravidlo: druhé lidi posuzujeme podle skutků, sebe sama podle svých motivů. Přečtěte si předchozí větu ještě jednou a přemýšlejte o ní, je hluboce pravdivá a varující.

 

Jako tehdy s Kristem, podobně si dnes řada věřících názorově „poradí“ s lidmi, kteří nesdílí jejich výklady Bible, nechodí do některé ze struktur jejich církve, přitom ale někdy žijí mnohem čistší, plodnější a vůči svým bližním láskyplnější život – což ty „pravé věřící“ znervózňuje. „Nespasení, ale upřímní“ – také tak jsem slyšel nazývat tyto odlišné Boží lidi, tedy tzv. „nespasné“ těmi „spasenými“! Bylo by jistě velmi humorné a bolestné zároveň pozorovat, kdyby se dnes znovu Ježíš procházel po této zemi, kolik z nás by ho vůbec poznalo, zamilovalo si jej a uvěřilo mu, a jak by se s ním mnozí „křesťané“ přeli, hádali, radili mu, překřikovali ho a vyloučili z církve jen pro jeho odlišnost od zvyklostí, názorů a manýrů, které sami mají. Ani zázraky by mu nepomohly, ani obětavá láska k bližnímu až za hrob. Nic nového pod sluncem, farizejství je nesmrtelné.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že homosexuálové a další jinak orientovaní jsou rovni ostatním. Ve skutečnosti bychom je v tomto omylu neměli utvrzovat – tím jim jenom ubližujeme. Nemusíme je sice pronásledovat, jako to dělají v některých zemích, ale měli bychom jim říkat pravdu. Nepřirozeně a křečovitě zrovnoprávňovat sexuálně poškozené lidi a nechat je, aby si hráli na rodinný život a ještě ničili další osoby, to je hnus fialový (vlastně růžový), možný také jen hlavně v demokracii.

 

Pokud je člověk slepý nebo hluchý, neříká se tomu odlišná vizuální či akustická orientace. Ani se nemluví o nové (evoluční) alternativě ve velké pestrosti přírody. Je to porucha, pokažení funkce zraku či sluchu! Pokud to jde, lidé se to snaží léčit jako každou nemoc, pokud to nejde, takového člověka litují. A tolerují, pokud si tento nemocný nepočíná bláznivě – například kdyby si slepci chtěli vydupávat řidičský průkaz nebo pilotní zkoušky na dopravní letadla. Asi by moc cestujících – ani mezi těmi nejtolerantnějšími – nesehnali.

 

Homosexuál, který chce zakládat rodinu s partnerem stejného pohlaví a ještě třeba i ohrožovat děti, je právě tento případ totálního blázna, a parlament, který mu to umožňuje, by se měl nechat hromadně léčit na psychiatrii. A to přesto, že není vyloučeno (zatím ani potvrzeno), že některá homosexuální cítění mohou být v tomto pokaženém světě založena již v genech, stejně jako jiné nemoci. Příčina této deformace může být u rodičů, předků, v mizerném dětství nebo v něčem jiném. To nás ale neopravňuje, abychom homosexuálovi lhali a tvářili se, že je v pořádku, zcela zdravý a jen „zdravě odlišný“ a že jeho vada není poruchou, ale jen jednou přirozenou sexuální variantou. Něco jako barvy kůží či růží. S těmi, kteří jsou od narození slepí či hluší, takto falešně nejednáme, proč tedy s homosexuály ano? Vždyť i oni tu jsou jen díky sexuálně zdravým, heterosexuálním rodičům! Proč jim podlézat, lhát a dovolit, aby svůj defekt vyhlašovali za normu a směli obtěžoval a svádět svou hlupáckou filosofií a praktikami další, třeba dosud nevyspělé a nepevné lidi?

 

Je snad sexuální oblast jediná, kde jsou fyzické (či psychosomatické) poruchy v úzkém vztahu k morálce, chování, sebeovládání a životnímu stylu? Vždyť existují lidé, kteří jsou od narození hyperaktivní nebo líní, jiní mají pedofilní sklony nebo jsou prudcí a snadno by někoho zabili. Další může mít sklon k alkoholismu a zas jiný by se ujedl sladkostmi nebo má sklon ke kleptomanii. Ti všichni nemohou svůj handicap nazývat „jinou alternativou“ a vydupávat si za pochodu ulicemi právo svůj defekt rozvíjet, praktikovat, legalizovat a dělat mu propagaci na billboardech a vyučovat tak i další. Prostě se musí ovládat a snažit o změnu svého stavu nebo jeho dočasné neškodné „zakonzervování“, než dojde k jeho změně a uzdravení. Každý homosexuál, který takto smýšlí a takto se chová, může být můj přítel a nic proti němu nemám a bránil bych ho před těmi, kteří by mu chtěli ubližovat jen proto, že má homosexuální cítění. A vážil bych si ho víc než nemravného heterosexuála, kterých je na světě konec konců mnohem víc. Nemohu však za žádných okolností souhlasit s trapnou homosexuální filosofií a praktikami.

 

Velký rozruch kolem všech těch rozličných, trapných a hnus vzbuzujících „divosexuálů“ je způsoben hlavně tím, že se dnes všeobecně lidem nelíbí sebeovládání a mnoho lidí ztratilo stud a přirozené zábrany („nevaž se, odvaž se, nech se vést chtíči svého těla, poslechni svou žízeň, buď volný, všechno můžeš“ – to jsou nejen hloupá, v reálu zcela lživá a do neřestí svádějící reklamní hesla, ale co horšího, smutná životní praxe mnohých!). Rozumní, cudní a normální lidé se musí omezovat v celé řadě věcí, nejen v sexu, a to zcela bez křiků, billboardů, hesel a lobování v parlamentu. Ti ostatní jsou ubozí a přidávají do tohoto světa jen další utrpení. A generacím po nás připravují peklo na zemi. Když mi někdo řekne, že jsem homofóbní, tak mu řeknu, že nejsem homofóbní, ale určitě jsem hnusofóbní. A blbofóbní k tomu.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že věřit lze jen tomu, co vidíme a na co si můžeme sáhnout. Ve skutečnosti kdo toto tvrdí, neví, co mluví, a podvádí sám sebe i druhé. Vždyť už jen proto, aby člověk mohl žít, musí věřit milionům věcí, na které si sáhnout nemůže a ani je nemůže vidět.

 

Nikdo nevidí do konstrukcí mostů, které přechází, nezná spolehlivost staveb, kde právě pobývá, a nevidí pod zem, po které – pln jistoty a víry, zrovna kráčí. Nikdo neví, zda autobus, do kterého právě nasedá, dojede bez nehody. Pouze tomu věří. Kdyby nevěřil, asi by nenasedl. Ano, o některých takových neviditelných věcech je možné se přesvědčit, ale většinou se s nimi prostě jen (vírou) počítá. Nikdo nevidí ani pod svou vlastní kůži natož do myšlení druhých lidí. Nemáme ani tušení, co se tam děje!

 

Nikdo neví (není-li mu to nějak specielně zjeveno), bude-li za pět minut ještě naživu. Mnozí mrtví si to mysleli a spletli se. Proto nemluvme nesmysly. V celém svém životě spoléháme na miliony věcí kolem sebe jen vírou, aniž bychom měli sebemenší jistotu nebo alespoň malé tušení, že tato víra je opodstatněná. Protože nám však společnost od malička vtlouká do hlavy materialistický postoj k životu a utvrzuje nás v řadě neuvěřitelných nesmyslů (např. o tom, jak lidé vše zvládnou a nikoho „nad sebou“ nepotřebují), máme falešný dojem, že mnohé je stoprocentně ověřené, jisté a máme to „pod palcem“. A pokud nemáme, mít budeme.

 

Tento falešný dojem vydrží mnoha lidem docela dlouho i přesto, že si velmi často „natlučou ústa“ právě následkem své špatné víry založené na omylech. Málokdo se pak poučí a svůj názor poopraví. Ať chceme nebo ne, žijeme-li, musíme mnohému věřit, a skutečně jsou to miliony věcí, se kterými automaticky, zcela podvědomě, dnes a denně, počítáme. To nejpodstatnější tedy je, čemu vlastně věříme, s čím tak automaticky počítáme a jestli jsme si životně důležité věci ověřili.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že nejdůležitějším povoláním je povolání lékaře. Ve skutečnosti nejdůležitější je učit lidi správně smýšlet a žít – potom by ani lékařů nebylo tolik potřeba. Léčit tělo sobce, zloděje nebo násilníka je sice lékařova povinnost (proto jde zraněný lupič nejprve do nemocnice), ale změnit jejich povahu je zřejmě o moc důležitější – a to není úkol pro medicínu.

 

A protože sklonů k sobectví a zlu všeho druhu máme od narození všichni víc než těch tělesných vad, je víc než lékařů potřeba učitelů, kazatelů a misionářů. Přeceňování povolání lékaře a podceňování povolání kazatele, jak ukázaly statistiky v naší zemi – to je typický obraz tupé materialistické společnosti žijící v omylech. Ta preferuje tělo před duchem. Tělo musí být zdravé, silné, pěkně oblečené a neškodí ani vzdělání a majetek. Mozek nechť funguje tam, kde ho lze použít v oblasti průmyslu, sportu či zábavy, tedy v oblasti „chléb a hry“. Ale duch, duše, charakter, povaha nebo dokonce čisté svědomí – k čemu je tohle dobré? ptají se moderní hlupáci. Hlavně to zdraví! Jak úžasné, že vrahové, zloději a další darebáci byli v mládí očkováni a nezemřeli na nějakou nemoc, že to jsou silní a vitální, doktory dobře ošetřovaní jedinci – že, přátelé materialisté? Jak hřejivý pocit, že bezcharakterní a hloupí darebáci mají pevné zdraví a dlouhý život! „Hlavně to zdraví!“ přátelé. Já neříkám, že medicína nemá fungovat pro všechny, jen upozorňuji na priority toho, co je v životě důležité a vůbec nejdůležitější. Není to zdraví, ale charakter! Nejsou to silné plíce a svaly, ale silná ušlechtilá víra, založená na pravdě. Tu může mít zdravý člověk i invalida. Anebo ji mít nemusí.

 

Není vám divné, že přes veškeré moderní snahy po zdraví a jeho velkou glorifikaci je ho spíše pořád míň, a to i přes velký pokrok lékařské vědy a ujišťování, jak se dožíváme stále vyššího věku? Není vám divné, když je zdraví to nejdůležitější v životě, proč si zdraví lidé tedy berou život? Proč jsou dnes sebevraždy narůstající  hrozbou, se kterou si moderní společnost neví rady? V protikladu k ujišťování evolučních vyznavačů a všech těch popletených darwinistů, jak to jde s našimi těly stále kupředu, nemocnice praskají ve švech a krematoria nestíhají. A eutanazie je na pořadu dne. Někde bude chyba. S lidskou touhou po dobrém zdraví je to podobné jako s touhou po míru: hodně se o něj usiluje, a přece není a není. Jako by před námi utíkalo. Jde totiž o „side-effect“ – vedlejší účinek. Jak u zdraví, tak i u míru.

 

Mír je ovocem (vedlejším účinkem) spravedlnosti, ne výsledkem mírových smluv a rovnováhy zbraní. Stejně tak i zdraví má úplně jiný zdroj a není nutně výsledkem honění léků a lékařů! Proto si přejme zdravý rozum a soudnost, usilujme o spravedlnost, o znalost životních pravd, o lásku k Bohu a bližnímu. To přinese zdraví i našim kostem. Pravda a čisté svědomí s tím naším zdravíčkem hodně souvisí, i když přímá příčinná souvislost nemusí být prokazatelná. Jsou snad toto oblasti medicíny? Mnohé jde koupit, ale rozum, čisté svědomí, charakter, sílu odpustit, pravdivou víru nebo lásku k bližnímu, to asi dost těžko. Není to divný svět, který se všemi těmi miliony vitálních a zdravých lidí a pokročilou medicínou stojí nakonec před globálními hrozbami tolika různých druhů, včetně epidemií či sebezničení? Že by za to mohli nemocní či invalidé? Nebo nedostatek vitamínů? Toto píšu sám jako nemocný člověk, který si lékařů váží a který jsem prodělal mnoho bolestí a trápení se svým tělem, až dodnes. Přesto však si více vážím svého duchovního učitele, člověka prostého, který mne přivedl k Bohu, mnohem víc než lékařů, kteří mi pomohli od bolestí. V žádném případě bych neměnil svoji víru v Boha a Ježíše Krista za pevné zdraví či elixír mládí. Jde prostě jen o prioritu hodnot.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že kdyby Bůh existoval, nemohl by dovolovat zlo, a musel by být hmatatelný, viditelný a někým před ním stvořený. Ve skutečnosti je zlo vůbec největším důkazem Boží existence. Je porušením „ocelového“ řádu, zákona, kauzality, smyslu – a to přece nemohla vytvořit hmota sama, která je na zákonech a pevném řádu závislá, musí je poslouchat a žádnou svobodu ani k dobru ani ke zlu nemá. Ani slepá a nikde nefungující evoluce. Stroj si nedá sám svobodu; dokonce ani lidští konstruktéři neumí dát strojům volbu typu: chceš fungovat nebo ne? Chceš pracovat podle parametrů, které jsme do tebe vložili, nebo si budeš dělat něco jiného? Vyber si. Chceš plnit tento program? Tuto volbu mohla dát lidem jen sama svobodná a velkorysá bytost. A nedala ji všem: stromy a kameny nekradou, neválčí ani nepáchají sebevraždy! Možnost zničit sebe nebo druhé, milovat či nenávidět, jít proti proudu, a často i proti smyslu, a dokonce se postavit proti Bohu samotnému, tedy proti svému stvořiteli, to vše nemohla dát sama sobě hmota ani za milióny let, protože tyto možnosti sama nemá, ale jen svobodná bytost.

 

Proč je na světě zlo, proč to Bůh dopustil, jak ke vzniku zla došlo a zda to tak zůstane už navždy, o tom je v ostatních Omylech a hlavně je to předmětem obsahu Bible. Zde jsem jen chtěl říct, že zlo není důkazem, že Bůh neexistuje, ale právě naopak: je velmi silným důkazem, že jenom on, sám svobodný, mohl vytvořit svět, kde jsou dobří i zlí, hloupí i chytří, svobodní i otroci, lidé, kteří Boha milují i ti, kteří ho nenávidí. Hmota takový svět vytvořit nemohla.

 

O tom, že existuje Bůh, je víc důkazů, než že existujeme my sami. Vždyť naše těla jsou jen malou součástí jeho obrovské „tvůrčí dílny“. Když Bůh stvořil hmotu, asi se pak dodatečně nevtělil do železa nebo křemíku, které chvilku předtím vyrobil, abychom ho mohli snáze identifikovat a třeba zvážit na decimálce. Proto je otázka „Z čeho je Bůh?“ nesmyslná. Stejně tak Bůh neskočil do prostoru, který při stvoření vznikl, abychom mu mohli přiřadit nebeské souřadnice a zamířit na něj svoje dalekohledy. Proto je otázka „Kde je Bůh?“ nesmyslná. Stvořením vznikl také náš pozemský i vesmírný čas, těžko ale Bůh začal od té chvíle existovat, to dá rozum. Proto je otázka „Odkdy je Bůh?“ nesmyslná. Stejně tak nesmyslná je otázka „Kdo stvořil Boha?“ – když z něj pochází VŠECHNO, co existuje. Sám pojem Bůh vyjadřuje vrchol všeho a všech, vyjadřuje věčnost a neohraničenost. Je to asi stejné, jako se ptát, co je za něčím, za čím už nic není, nebo kdo stojí za člověkem, který je poslední. Stvořitele všeho nikdo nestvořil! A proč by musel být Bůh někým stvořen? Není k tomu nejmenší důvod. Vždyť i ateista a materialista věří na věčnost hmoty či energie. Otázka tedy nezní, zda je něco věčné, otázka zní, co je věčné. A materialistická věda dává jasnou odpověď díky mnoha poznaným materialistickým zákonům: věčný musí být život, informace (slovo-logos), vědomí, NĚKDO, kdo umí tvořit (má know-how). Nemůže to být hmota, protože ta život vytvořit neumí. Život sám nebyl stvořen, ani se nevyvinul evolucí, ani ho nevyrobili UFOni, ale je odvždy – toto víme ze skutečné vědy. Ptát se, odkdy je Bůh je stejně hloupé jako se ptát, odkdy je kruh kulatý. Stvořit, vyrobit či vyselektovat lze různé tvory a tvary, barvy a odstíny, ano, živí tvorové na naší zemi měli svůj počátek, ale ne život sám! – na to přišel už profesor Louis Pasteur. Kdyby materialista bral vážně zákony, které materialistická věda objevila, musel by se stát věřícím. Protože materialistická věda je v rozporu s materialistickou filozofií a jasně ukazuje na věčný původ života v Bohu.

 

Je užitečné si uvědomit, že se Bůh nechová podle naší (z)vůle a materialistického vidění světa. Je nadčasový a nemá žádný „bod varu“, protože není složen z prvků Mendělejevovy soustavy. Tu stvořil pro nás, ne kvůli tomu, aby sám mohl začít existovat. Dům z cihel nedokazuje, že i zedník je z cihel. Obraz může o svém autorovi (malíři) leccos vypovídat, ale asi ne to, že autor je také zelený, modrý či dvourozměrný. Svět je Božím obrazem, ale neříkejte rychle „no nazdar“. Obraz se dá snadno zničit, přemalovat nebo vytvořit kopie, které se už originálu pramálo podobají – což mnozí svobodní lidé krásně ilustrují sami na sobě. Těžko pak soudit z takového zničeného obrazu na úmysly či charakter jeho tvůrce. Že existuje neviditelný Bůh, víme stejně dobře, jako že existují myšlenky. Jejich neviditelná existence se dá snadno zjistit z viditelných projevů (alespoň některých) lidí.

 

Dvě plus dvě s výsledkem čtyři bylo dřív než matematika a počitatelné předměty. Možnost vyrobit barevnou televizi – vlastně už ta televize sama, jen ještě nerealizovaná – tu byla dávno před námi a všemi televizemi. Stejně tak Bůh žil a byl dávno před naší vědou, filosofiemi i ochotou ho uznat a milostivě přijmout naším rozumem. Ani netušíme, kolik dosud nerealizovaných hmotných i nehmotných věcí dosud jen „visí ve vzduchu“, tedy zůstává dosud za oponou reality, existují zatím jen v oblasti možnosti (čekají na realizaci) – můj odhad je, že nekonečné množství. Každou chvilku něco takového „nového“ objevíme v obchodě. Všechno, co existuje, včetně nás, bylo dávno před svou viditelnou podobou v neviditelné formě, jakoby v projektu. Není pravda, že to neexistovalo – jen jsme to neviděli. I proto mohl Šalomoun napsat „nic nového pod sluncem“.

 

A ještě jedna poznámka: dnes, kdy zcela běžně počítáme s existencí zcela nehmotného a neviditelného softwaru (nepleťme si nehmotný software s jeho hmotným nosičem) vedle hardwaru (strojů), by víra v Boha jako zdroje veškeré informace (logos) neměla být ani pro materialisticky orientovaného člověka problémem. Materialistická filozofie je stále více ohrožována materialistickou vědou, tedy stále zřetelnějším zjištěním, že vlastní počátek hmatatelných a viditelných věcí je neviditelný a nehmatatelný (dávno pryč je doba, kdy se svět skládal z malých, více již nedělitelných pevných kuliček – atomů).

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že moderní datovací metody dokazují obrovské stáří vesmíru, Země i života na ní. Ve skutečnosti velmi nespolehlivě a jen ty metody, které si obhájci evoluce záměrně vybrali. Celá řada pozorování vykazuje stáří vesmíru i Země pouze v tisících let. Jenže oblíbená (i když chybná) hypotéza samovývoje nemůže připustit předem existující program – ten totiž zkracuje čas potřebný ke vzniku struktur a ukazuje na jiný původ všeho. Působení programu a inteligence zkracuje čas, to je přece jasné. Čím inteligentnějšímu člověku zadáte nějaký úkol, tím rychleji ho vykoná – zadejte to náhodě, tak ani milióny let jí nebudou stačit.

 

Proto musely být vybrány pro datovací metody jen takové přírodní procesy (např. jaderný rozpad prvků), které evolučním teoretikům nabízejí interpretaci vysokého stáří – jinak by to bezcílná evoluce nestihla a její zastánci by měli velký problém s nedostatkem času (mají jej i tak). Proto všechna měření vykazující nízké stáří vesmíru, Země, skalních formací, sedimentů či zkamenělin musí být ve jménu víry v evoluci ignorována. Lidé o tom většinou nic nevědí, protože se to nezveřejňuje, aby byl materialismus zachován jako ten nejsprávnější pohled na svět.

 

Veřejnost nemá většinou ani potuchy o tom, že desítky různých přírodních procesů ukazují na velmi nízké stáří vesmíru i Země. Netuší, že kdyby byla naše planetární soustava opravdu stará miliardy let, už dávno by neexistovala ani jedna kometa (proto byl evolucionisty vymyšlen jejich „tajný“ vesmírný zdroj), Slunce by nás buď už dávno sežehlo anebo vůbec nesvítilo a Měsíc by byl někde jinde, protože se postupně stále od Země vzdaluje. Lidé většinou nevědí, že kdyby tu byl člověk s dosavadními schopnostmi rozmnožování již jeden nebo více miliónů let, jak tvrdí evoluční teorie, tak bychom se dnes nevešli ani do prostoru o poloměru Země – Měsíc, natož na náš zemský povrch, a kostry dávných lidí i zvířat by se na zemi musely kupit do výšky mnoha metrů.

 

To všechno jde spočítat podobně jako množství postupně uvolňovaného helia do vzduchu či nárůst nánosů sedimentů v oceánech. Ty by se dnes za dobu údajné evoluce musely už tyčit do výše 30 km od mořského dna. Učit se to ale nesmí, protože víra v pravdivost ateistického náboženství by se mohla hodně zachvět. Co kdyby se prokázalo, že nás materialisté podvádějí kromě jiného také svými chronologickými nesmysly už celé století? Byl by to asi moc velký šok z pravdy, kdyby se provalilo, že naše Země, její sedimentární vrstvy, planetární soustava a snad i celý vesmír existuje jen několik málo tisíc let, a žádné miliardy! Byl by to konec evoluční teorii, kdyby se ukázalo, že žádné prvohory, druhohory atd. nikdy neexistovaly, a že většina zemských vrstev vznikla během několika dnů či týdnů v celosvětové potopě, tedy tak, jak se to dnes stále silněji jeví současným výzkumům. Mnoho vědeckých tvrzení a vědců by bylo úplně směšných – proto se tyto věci tají a drží pod pokličkou.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že po smrti nic neexistuje, a proto „jezme, pijme, zítra stejně zemřeme“. Ve skutečnosti to není tak jisté. Řada lidí si myslí, že jim smrt umožní vyvléknout se ze všech svých dluhů, zlodějen, násilností a zlých jednání – nebo i ze hříchu lhostejnosti či neochoty pomoci. Jenže tak, jako zavřením očí nezrušíte existenci světla, nebo zničením kalkulačky neodstraníte fakt, že dvě a dvě jsou čtyři, tak ani spálením těla na prach nevymažete jeho nositele (duši) a tím zodpovědnost za dobro či zlo, které toto tělo dělalo. Je riskantní namlouvat si to v hospodě u piva nebo v ateistickém či agnostickém debatním kroužku vzdělaných potrhlých filosofů.

 

Platí zde známé: kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp, to je jedno z velmi moudrých rčení, které má svoje kořeny v Bibli. Nejchytřejší člověk světa řekl o osudu některých lidí: Tam bude pláč a skřípění zubů. A také: Běda vám, kteří se nyní smějete, protože budete plakat a kvílet. V tak důležité věci, jako je budoucí existence každého z nás, je nanejvýš moudré opatřit si spolehlivé informace a nenechat vše jen na obecně přijímaném mínění a na poslední chvíli.

 

Mnozí to tak ale nevidí (můj kolega říkal: „Obrátím se až na smrtelné posteli, Bůh je milosrdný.“), ani necítí povinnost nebo slušnost hledat, odkud a kam by jejich život měl směřovat. Vystačí si s mlhavými názory průměrných lidí a hospodskou filosofií i informacemi. Má to nějaký význam dokazovat lidem, že smrtí vše končit nemůže?

 

Vždyť existuje řada nehmotných věcí i v našem zcela běžném hmotném životě, které žádným známým procesem zničit nelze. Myšlenky, informace, uspořádání, designy, vztahy, zákonitosti či principy. Rozbijeme-li hrníček, zničili jsme sice určitou strukturu hmoty, ale informaci pro vznik takového hrníčku jsme tím zničit nemohli. Ani účel, pro který existoval, ani matematický popis jeho tvaru. Oč víc toto platí o lidském životě a těle s miliardami v něm a o něm zapsaných informací!

 

Spálíme-li papír se zprávou, že Země je kulatá, zničíme nosič informace, ale informaci zničit nemůžeme, ani sám fakt, který popisuje. Lidské tělo není jen 80 kg chemikálií, ale tato hmota je také nějak uspořádaná, prvky jsou v určitých přesných vazbách, a proto mají jednotlivé lidské orgány takovou cenu. Navíc, jak toto tělo vzniklo? Přece z kódovaného programu, kde vše už bylo zapsáno předem. Dosud se nepodařilo ani po desetiletích nejintenzívnějších výzkumů vyrobit ani jedinou jeho buňku, natož tkáň, protože program pro její vznik (tj. souhrn informací pro strukturu této buňky) je velmi složitý – a protože je pochopitelně nehmotný, na rozdíl od svého nosiče, je tedy i nezničitelný. A to nemluvím o duchu či duši, o kterých hovoří s jistotou většina světových náboženství. Stačí jen vědět a dobře si uvědomit, že i současný materializmus počítá s neviditelnými, nehmatatelnými a věčnými skutečnostmi.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že Bible je kniha plná omylů a mýtů, případně nezávazných obrazů a podobenství, a kdekdo si tam psal, co se mu kdy zachtělo. Ve skutečnosti to říkají často ti, kteří ji buď nikdy nečetli, nebo lidé, kteří věří víc jiným pramenům, byť všelijak nejistým. Bible sama a stále rostoucí poznání v nejrůznějších oblastech výzkumu (např. archeologie) o svých omylech nic neví – ale tvrdí, že každý člověk je lhář! Je to 66 knih plných moudrosti, přírodovědeckých a historických informací a vyplněných proroctví, až se z toho točí hlava.

 

Již před tisíciletími Bible hlásala, že Země je kulatá a zavěšená „na ničem“ (tedy žádná placka, jak troubí posměšně prolhaní nepřátelé), dále že prošla obrovskou vodní katastrofou a čeká ji soud ohněm. Už tisíciletí si může každý v Bibli přečíst, že vesmír měl svůj počátek, má svoje hranice a bude mít i svůj konec, není tedy ani věčný ani nekonečný, jak hlásali vědci, kteří Biblí pohrdli, ještě ve dvacátém století. To, že izraelský národ znal z Bible karanténu a přísná hygienická pravidla proti šíření infekcí dávno před příchodem Krista, zatímco hloupí lékaři operovali nemytýma rukama ještě v 19. století a zabili tak spoustu lidí, moc na omyly a mýty v Bibli neukazuje – natož aby si tam psal kdo chtěl co chtěl.

 

Bible je ze všech starověkých knih jedinou systematickou a faktologickou zprávou dějin lidstva od stvoření světa. Její preciznost spočívá v tom, že jednotlivé historické události jsou chronologicky datovány a zasazeny do geografických míst spolu s popisem paralelních událostí v okolním světě – proto se její tvrzení dají křížově ověřovat pomocí ostatních historických zápisů, což je u jiných náboženských knih vyloučeno. Žel, mnoho učenců Bibli lacině zpochybnilo, zvláště v 19. století, kdy se začala ujímat myšlenkové vlády pohádková Darwinova evoluční teorie. Přijetí Darwinových fantazií bylo spíše až důsledek podkopání důvěry v historicitu Bible než vlastní příčinou jejího zpochybnění. Dnes se velká většina tehdejší liberální teologie může považovat za bezcenný a směšný brak v důsledku nových výzkumů a šokujících historických odhalení. A jak tomu bývá, zkažené se nemůže zkazit, proto většina útoků proti Bibli přišla především od církví a věřících lidí, kteří Krista zradili. Ježíše nezradil ateista ani římský voják, ale jeho nejbližší příbuzný z kmene Juda, jeho učedník, apoštol Jidáš Iškariotský. Poté, co mu Ježíš podal jídlo. A tak je tomu dodnes: největšími nepřáteli Bible, křesťanství a Boha vůbec, jsou věřící lidé. Věřící lidé nejvíce brání primitivní darwinismus, s největším zápalem tvrdí, že Bible není vědecká učebnice a je jen knihou mýtů a obrazů a podobenství a s největším zápalem obhajují a někdy i páchají ty největší ohavnosti na tomto světě. Hitler byl katolík, Marx a Lenin Židé a Stalin studoval teologii stejně jako Darwin. Ďábel, největší odpůrce Boha, není ateista, ale padlý anděl. Toto mějme na mysli.

 

Bible mluví o stvoření světa, pádu člověka do hříchu (neposlušnosti vůči Bohu), celosvětové potopě a rozvoji popotopních kultur a civilizací, sleduje historii izraelského národa až do příchodu spasitele, a i poté. Od první knihy (Genesis) až do Zjevení se jako červená niť Biblí táhne motiv spásy, záchrany od hříchu a smrti, což bylo završeno obětí Ježíše Krista. Bez Bible by naše minulost zůstávala zcela v temnotách a neměli bychom ani ponětí o tom, co se zde před pár tisíci lety odehrálo (z jiných starověkých knih stejně tak jako ze zkamenělin se toho moc nedozvíme, natož z evolučních blábolů). Bez Bible by nebyla jasná ani přítomnost, ani budoucnost, ani minulost. Škoda jen, že si jí mnoho lidí neváží a někteří učenci lacině zpochybňují její obsah, jak jsem zmínil.

 

Bible je Boží dopis člověku, který Bůh „diktoval“ asi čtyřiceti lidem po dobu asi 1600 let – její opisování bylo vždy velmi pečlivé, motivované láskou k Bohu i strachem z nepřesnosti, protože sama Bible odsuzuje každého, kdo by k ní něco přidal nebo naopak něco od ní odebral. Jeden z největších objevů moderní doby, rukopisy nalezené u Mrtvého moře, stoprocentně prokázal, jak je Bible přesná a jak pečlivě byla opisována. Její naplněná proroctví (kterých jsou stovky) a „předvědecké“ vědecké informace nelze vysvětlit jinak než inspirací od vysoké inteligence. Mohu-li použít počítačovou terminologii, pak je Bible ideálním softwarovým vybavením pro lidský rozum i srdce – ovšem kompatibilním jen s určitým typem či několika typy operačního systému mysli – s parametry jako je smysl pro pravdu, pokora, spravedlnost a čistota. (V jiné mysli biblická zpráva „neběhá“, kromě případů, kdy dojde k přeinstalování celého systému – tomu Bible říká nová mysl, řecky metanoia, čili pokání a obrácení se.) Velmi tedy záleží na tom, jaký člověk k Bibli přistupuje i jak k ní přistupuje, co v ní chce najít, jaké jsou touhy jeho srdce, co chce prokázat a kam chce dojít. To také vysvětluje, proč mnozí, kteří ji četli, nikdy nikam nedošli, anebo došli na úplně opačný konec, a ještě navíc se stali dalším lidem překážkou na cestě k Bohu. Bibli se říká kniha knih a tou jistě je. Je nadčasová, proto má co říct všem generacím ve všech dobách. Protože je to Boží slovo, je nezničitelná. Bezbožný Voltair Bibli předpověděl brzký zánik, avšak hned poté, co zanikl on sám, byla v jeho domě zřízena tiskárna Biblí. Tomu se říká Boží humor a varujme se, aby si ho jednou Bůh neudělal takto i z nás.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že se všechno vyvíjí a konec světa nejspíš nepřijde nikdy. Ve skutečnosti je to jen zázrak Božího milosrdenství, že byl konec světa již tolikrát odložen. Není třeba tím zpochybňovat jeho budoucí uskutečnění. Technika se nevyvíjí, ale vyvíjí ji člověk, zatímco jeho mozek stagnuje. Auta zaparkovaná v lese či v garáži se nevyvíjejí, jak tvrdí nemyslící lidé. Technický pokrok může skončit docela rychle právě proto, že ho vyvíjí člověk, jehož mozek dnes duchovně degeneruje a hrozí nebezpečí, že se mu vše vymkne z rukou. Technický pokrok může skončit třeba tak, že už na něj nebudou peníze. Nebo nás všechny pošle do hrobu. Selže-li letadlu motor, ještě chvíli nemusejí cestující nic poznat, stejně jako když teče do lodi. Je to však jen otázka času. Míra znečištění nemusí hned zabít, všechny ledovce ještě neroztály. Techniku vyvíjejí lidé, ale sami se nevyvíjejí vůbec – v protikladu k evolučním fantaziím. Vývoj techniky je dán jen hromaděním vědomostí z generace na generaci, nikoli většími schopnostmi mozku. Mozek (vzniklý z genetického programu) zůstává stejný asi tak, jako se magnetofon nevyvíjí tím, že na něj víc nahráváme. Všeobecně rozšířené mýty o tom, jak jsme vyššího vzrůstu, déle žijeme a jsme chytřejší než naši předkové, jsou jen k smíchu. Zlatý věk lidstva a vrchol jeho inteligence je už dávno za námi, my už jen degenerujeme a v hrůze čekáme, kdy nás naše děti povraždí, protože jsme je nic jiného nenaučili.

 

Podle kosterních nálezů je celý současný živý svět jen trpaslíkem ve srovnání s dávným světem rostlin, zvířat i lidí. Můžeme se neoprávněně vysmívat neandertálcům na základě toho, jaké omyly nás o nich učili ve školách podvedení pedagogové, ale dnes se ukazuje, že jsme proti nim spíše jen zdegenerovaná rasa s malým mozkem a krátkým jepičím životem – všechno je totiž úplně jinak. Vědecký a technický pokrok posledních staletí vede sice k většímu komfortu, poznání přírody (tj. jak dnes funguje, nikoli jak vznikla!) a k pokroku v medicíně i v jiných užitečných oblastech – zároveň je však obrovským nebezpečím pro (mravně otupené) lidstvo. A není vůbec jisté, jestli bychom bez techniky nebyli šťastnější i zdravější a nežili déle, jako tomu bylo kdysi. Jestli třeba technikou „nehasíme jen to, co jsme jí zapálili“, např. v oblasti nemocí, různých přírodních katastrof, kriminality a v mnoha dalších aspektech našeho současného života.

 

Překotný vývoj průmyslu má zcela jistě i velkou řadu negativních stránek (nikdy nebylo na světě tolik úrazů, invalidů a násilných úmrtí jako dnes, o tom je první Omyl). Každého rozumného politika i trochu soudného člověka musí jímat úzkost při pomyšlení, že by teroristé získali jaderné, chemické či bakteriologické zbraně. Použít je však může i nějaký stát nebo skupina fanatických lidí. Znaky, které budou předcházet konci světa, jsou v Bibli jasně popsány (např. velké války i spousta drobných konfliktů v rodinách i mezi národy, mnoho nemocí, zemětřesení, strach z budoucnosti a chaos ve společnosti, bezbožnost, zvrhlost mladé generace, nebeské úkazy a snad i globální oteplení: „moře vydá zvuk a vlnobití“). A také napomenutí, abychom se více než o datum starali o to, jestli jsme na tento konec připraveni – tedy na druhý příchod Krista.

 

Posměšky o konci světa popřejme těm, kteří se v roce 1912 smáli, že by se „nepotopitelný“ Titanic mohl kdy potopit. Zahynulo tehdy půldruhého tisíce lidí. Uhlí, nafta, zemní plyn a spousty zkamenělých koster v zemi vůbec nejsou zbytky vybájené evoluce, ale dávného předpotopního světa rostlin, zvířat i lidí, kteří si také naivně mysleli, že žádná katastrofa nikdy nepřijde (ačkoliv, jako i dnes, na ní intenzívně pracovali). A tak, jako na Titanicu věřili technice, tunám oceli, svým vědcům a „dobrotivému osudu“, i předpotopní lidé spoléhali na svou vyspělou civilizaci a sílu. A s touto svou naivní vírou, že všechno půjde donekonečna, žili až do chvíle, kdy je zavalily vody oceánu.

 

Dnes si už i mnozí lidé, kteří ani nejsou nábožensky orientovaní ani nevycházejí ve svých úvahách a prognózách z Bible, myslí, že dlouhé trvání tohoto světa je nemyslitelné. Je totiž velmi obtížné věřit, že vlak, který se řítí s kopce bez brzd, nikdy nevykolejí. Je těžké věřit, že loď, ve které je tisíce trhlin, s lidmi, kterým je to většinou jedno a spíše díry ještě rozšiřují než ucpávají, nikdy neklesne ke dnu. Druhý konec světa (první svět byl zničen potopou) má podle Bible přijít ohněm. Je to při pohledu na dnešní svět hodně nereálná a moc fantastická představa? Neřekl bych!

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že živé organizmy vznikly jeden z druhého a člověk už je také brzy vyrobí. Ve skutečnosti i ten nejjednodušší živý organizmus je tak extrémně složitý komplex neživých stavebních kamenů, že jeho přeměna (transmutace) i na velmi blízce podobný organizmus z jiného základního stvořeného typu (baramin) je zcela vyloučena. Podobnost mezi organizmy je umožněna pouze podobností jejich stavebních programů v genech anebo skutečnou generační příbuzností. Program (genotyp) i jeho realizace (fenotyp) představuje stabilní konfiguraci atomů a molekul umožňující pouze variabilitu v pevných mezích mendelovských zákonů a víra v jejich dlouhodobou transformaci v jiné, smysluplné a hlavně životaschopné uspořádání je čiré blouznění. Pomatení materialisté vycházejí z toho, že hodinky a holinky se zas tak moc od sebe neliší, aspoň tedy slovně, a obojí se přece také natahuje. Tak i šimpanz má prý kolem 98 % genomu shodného s člověkem. (Banány mají 50% podobnost genomu s lidským a pampeliška 25%, znamená to snad, že jsme čtvrtinové pampelišky a napůl banány?) U člověka se však nepočítají stovky tisíc tzv. pseudogenů, protože se o nich toho moc neví. Nechápu, proč si nějaký ten evolucionista nevezme za ženu třeba šimpanzici, když jsme tak stejní. Nebo proč nežije s celou svou rodinou v ZOO, když se lidé od opic tak moc neliší.

 

Evolucionisté srovnávají sekvence aminokyselin a nukleotidů a hlásají, jaká úžasná podobnost tu je. A ta podobnost svědčí o čem? Když kunsthistorik pozná z podobnosti „rukopisu“ určitého obrazu jeho autora, má to být snad důkaz, že malíř svůj předchozí obraz přemaloval na tento? Nesvědčí podobnost výrobků spíše než o nějaké evoluci/transmutaci jednoho výrobku v jiný o tom, že pocházejí z jedné dílny, od jediného autora?

 

Co je snazší: předělat starou Škodovku na Fabii nebo tu starou roztavit a ze surového materiálu – tak, jak se to skutečně dnes dělá – udělat nový typ auta? Nebo je snazší motor umístěný vzadu přesunout dopředu, každou jeho část předělat, každý kousek karoserie, sedadla, řízení, kola, brzdy, elektrické rozvody a vše přestavět na nové auto? I lidé většinou tvoří tak, že ze surového materiálu vyrábějí nové věci, které se pak sobě navzájem podobají, ať už v časové (historické) řadě, nebo typově. To vyplývá ze získaných poznatků (tedy z duchovní oblasti), a ne z transformace těch samotných výrobků (hardwaru). Vznikly snad současné moderní hodiny tak, že lidé přestavěli kdysi dávno sluneční hodiny na přesýpací, přesýpací na kolečkové a ty potom na digitální? Podle evoluční biologie se právě toto dělo miliony let v organickém světě (transmutace sobě podobných, tzv. homologických orgánů). Z ploutve vznikaly končetiny a z končetin křídla! Z ryb obojživelníci a z opicoidních zvířat lidi. A důkazy? Morfologická, fyziologická a molekulární podobnost – tu však nalézají evoluční snílci jen tu a tam, a tak si ji vybírají, kde se to hodí. Zachraň se, kdo můžeš.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že výuka náboženství na školách má být pouze dobrovolná. Ve skutečnosti jen na středních a vyšších školách by tomu tak mohlo být. Na základních školách by náboženství mělo být povinné stejně jako matematika nebo jazyky. Proč by patnáctiletí měli znát vzorec kyseliny sírové, kolik je a plus b to celé na druhou nebo kdo byli Římani, a netušit, co je Bible, co říká o životě, manželství, sexu nebo kdo byl Ježíš Kristus a co učil. Proč by neměli znát nazpaměť desatero Božích příkazů nebo Ježíšovy výroky, jako když bičem mrská, zatímco se na druhé straně musí učit všelijaké přihlouplé básničky mravně pochybných autorů nebo jiné, mnohem méně užitečné věci?

 

Víru nelze vnutit, stejně jako nelze vnutit kladný vztah k matematice či dějepisu; ale vědomosti a informace dětem vnucovat lze, a to se také běžně dělá i v demokratických zemích – proč ne tedy ty nejdůležitější, když se to dělá u těch méně důležitých? Že by tolerance? A povinně učit fyziku a chemii je tolerantní či demokratické? Jde jen o to, že materialista s ateistou naivně věří, že znalost fyziky je pro život důležitější než znalost kořenů morálky. S demokracií, tolerancí a svobodou to nemá nic společného, jen s nadvládou materialistické hodnotové stupnice ve společnosti.

 

Samozřejmě, že zpochybňovat povinné náboženství na školách lze i „obtížným výběrem toho správného náboženství“ a tolerancí vůči ostatním náboženstvím. Přitom nikdo nezpochybňuje výuku dějepisu, přestože je tolik různých výkladů různých historických událostí a tolik historických škol. Není jednota ani v tom, jak učit matematiku (vzpomeňme na spory kolem vyučování množin), politickou ekonomii či tělocvik. Kolik různých koncepcí a přístupů, a přece proto nikdo neřekne – tak to raději neučme! Vypusťme dějepis, protože nevíme, kterou verzi té které události učit, ať nejsme netolerantní.

 

Každý trochu soudný politik ví, a americký prezident George Bush se nestyděl zmínit to ve svém projevu v Číně, že náboženská víra velmi pozitivně ovlivňuje dění ve společnosti. Nebýt některých moudrých věřících rodin, státní školy by produkovaly jen materialistická morální nedochůdčata, roboty vědy, průmyslu a zábavy. Naolejovaná kolečka industriální společnosti, kde jediným cílem je tělo a jeho potřeby. Kdo při této četbě i přemýšlí, pochopil, že nejsem proti tělu a jeho potřebám. Jen varuji, že když se zanedbávají duchovní hodnoty, přijde pak o život i to materialisty uctívané tělo i všechny ty jeho tolik preferované potřeby! Kde se nedbá na morálku, bude i vysoko do žlabu, i když k tomu nemusí dojít okamžitě! Boží mlýny však melou bez oddychu.

 

Každé skutečně vážně a pravdivě míněné náboženství má za cíl osvobodit člověka ze spárů vášní a z otroctví vlastních zlých sklonů. Učinit z člověka osobnost, která nebude snadno manipulovatelná módními trendy doby, vidinou snadně, ale ne čistě získaných peněz a jinými svody. Ukotvit člověka v pravdě a dát mu ušlechtilý postoj k životu i lidem. Není těžké prokázat, že lidé ovlivnění vírou v Boha žijí vyrovnaněji, nemají tolik problémů jako ateisté, je mezi nimi mnohem méně sebevražd, jejich rodinné svazky jsou pevnější, děti vychovanější a dokonce i zdravotních problémů mají mnohem méně – nemluvě o zcela jiném stáří i umírání. Kdyby Bůh nebyl, ani jeden z předchozích argumentů bych nepoužil k podpoře povinného vyučování náboženství (nesmýšlím jako Bernard Bolzano, který obhajoval vyučování náboženství jen proto, že má kladné účinky na chování lidí) – ale když Bůh existuje, máme ho tajit právě před dětmi?

 

A naivně doufat, že když jsme jim první čtvrtinu života propírali mozek jen materialistickými návyky a informacemi a zcela zatajili (respektive zhnusili a zesměšnili) jakýkoliv postoj k Bohu, ony si pak už jako dospělé vyberou svobodně (?!) svůj postoj k životu. Jak naivní. Dovolte mladým kouřit, a pak jim dejte svobodu nekouřit. Dovolte jim všechnu neřest, ale pak očekávejte, že v dospělosti budou mravní. Naučte je pohrdat církví, že Bůh je vybájená bytost a náboženství naivní báchorky, a pak jim „velkoryse“ umožněte vybrat si „svobodně“ zda věřit či nevěřit, zda církev ano či ne, a chovat se podle desatera. Sejte odmala do jejich srdcí materialistické ideály, k tomu naprostou neznalost, pohrdání a lhostejnost ke všemu, co je duchovní, charakterní a co souvisí s osobní obětí a sebezapřením – tedy co žil a učil Kristus – a pak chtějte v jejich dospělosti sklízet lásku a ohleduplnost, správnou svobodu volby a vysoké morální hodnoty!

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že tolik lidí najednou, navíc vědců, se přece nemůže mýlit. Ve skutečnosti může, a ještě víc než tolik. Je třeba si uvědomit, že všeobecně rozšířené omyly jsou vypůsobeny a udržovány převážně jen několika málo faktory: propráním mozku doma či ve škole, předpojatostí, leností ověřit si fakta nebo podceněním určité informace, strachem z pravdy nebo nekritickou důvěrou v tvrzení jiných lidí, třeba prostřednictvím sdělovacích prostředků a falešným bezpečím, že jdu s proudem. V neposlední řadě pak je touha vidět svět tak, jak ho vidět chci, a přizpůsobovat tomu veškeré informace, fakta i vědění.

 

Asi to nebude nikomu milé, ale život v omylech není jen výsledek pouhé dezinformace, ale i trest a důsledek stavu srdce. A naopak: znalost pravdy není jen výsledek zvláštního štěstí (že se někomu dostalo těch správných informací či inteligence ve správný čas), ale i dar, odměna za hledání (kdo hledá, najde) a Boží odpověď na stav srdce. Nechci se pouštět do úvah o kauzálních souvislostech duchovního a tělesného života, protože milost Boží je nad každou kauzalitou a Bůh se dá poznat třeba i těm, kteří ho nehledali. Jen jsem bytostně přesvědčen, že vnitřně ušlechtilý člověk do závažných a tragických omylů buď nikdy neupadne, anebo ne nadlouho (jako třeba apoštol Pavel). A naopak ti druzí, byť velmi inteligentní a vzdělaní, sednou na lep „mocnému dílu podvodů“, které předpovídá Bible těm, kteří si pravdu nezamilovali. A protože je „mnoho povolaných, ale málo vyvolených“, svět se topí v omylech.

 

Mnohé omyly pramení z toho, že se běžně nerozlišuje, co je skutečně ověřený fakt a co jen svévolná interpretace toho kterého řečníka či autora dané studie. Biolog věří, že evoluce je potvrzena v paleontologii, ale neověří si to. Paleontolog věří, že evoluce je dokázána v genetice. Ale nemá čas to ověřovat. Oba pak naivně věří stejně popletenému kolegovi fyzikovi či chemikovi, že všechno je v pořádku – ale neověří si to; věří víře svého kolegy. On zas věří jejich víře a víře dalších kolegů. Slepý slepého vede, ale hlubší příčina je jinde, jak jsem napsal.

 

Tak věřili soudruzi na Západě soudruhům na Východě a ti dole těm nahoře. Miliony milionům! („Až nás půjdou miliony…“) Pak to všechno krachlo, soudruzi se otřepali, teď vesele podnikají a využívají demokracii, kterou kdysi rozmetali – myslíte, že ve vědě nebo jiných oblastech života je to jiné? Řekl bych, že ještě horší, protože slepota vůči pravdě tam může mít mnohem hlubší kořeny, než u nějakých povrchních komunistů či jinak popletených davů. Ježíš věděl velmi dobře, proč evangelium nesvěřil vzdělancům. S velkým vzděláním je to podobné, jako s velkým majetkem: není nemožné, aby se boháč dostal do království Božího, je to však hodně obtížné.

 

Ještě nedávno se na stovkách vysokých škol učil marxismus leninismus – tato neuvěřitelná slátanina – jako světový vědecký! názor, který vyznávaly celé zástupy lidí všech možných vrstev a stupňů vzdělání. Pak se změnil režim a „světový vědecký názor“ praskl jak bublina – kdepak jsou dnes všichni ti jeho zarputilí vyznavači, stovky učitelů, ideologů, inženýrů, doktorů a profesorů, spolu s miliony řadových věřících? Kdepak jsou dnes všichni ti komunističtí „intelektuálové“ a marxističtí vědci? Ti, co pomáhali komunistům svým vzděláním a myšlenkami budovat jejich krví zbrocený ráj? To samé platilo v Hitlerově Německu, kde se k nacionálnímu socialismu přidalo velké množství vzdělaných lidí. Až nás půjdou miliony, všichni do propasti…

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že pravda je relativní a je tedy celkem jedno, čemu kdo věří. Ve skutečnosti nutno dodat, že facka vlepená na tvář zas tak moc relativní není. A s pravdou souvisí dost hodně stejně jako ukradené peníze či vyloupený byt! Pravda je někomu lehkovážně relativní až do chvíle, než se ho tvrdě dotkne. Lidé rádi lacině filosofují o životě, dokud nepřijdou o majetek nebo neteče krev – ta jejich. Pak je najednou po relativitě! Pak je pravda až moc konkrétní.

 

Dnešní doba si libuje v relativizmu, skepticizmu a zpochybňování všeho. Lidí, kteří mají ušlechtilou víru a žijí podle ní, si nikdo moc neváží. Jsou jen jakousi kuriozitou, divadlem. Mnozí je ale rádi využívají – právě tu jejich pravdivost, laskavost, spolehlivost, štědrost, obětavost a konstantní věrnost principům. A mají je za dobrotivé hlupáčky. Netuší však, že ušlechtilí lidé tuto roli na sebe dobrovolně a obětavě berou jen proto, aby tak alespoň některé lidi oslovili a přivedli ke změně (k záchraně) – dle vzoru Ježíše Krista.

 

Mnoha lidem je každá hlubší víra a filosofie jen k smíchu či lhostejná. Moc jim ale chutná ovoce těch, kteří jsou jiní a pravdu nerelativizují. Zdroj tohoto ovoce (tedy jejich povahy) je nezajímá, ani ho sami netouží nést (tj. tuto povahu mít) – jen trhat v cizí zahradě a bezpracně si pochutnávat na plodech, které vypěstovali lidé s diametrálně odlišným postojem k životu (ti „jednodušší“, kteří nevidí vše tak moc relativní a složité a komplikované a drží se pevných principů). A když už je tvrdá realita donutí zamyslet se, bývá dost pozdě. Tomu, kdo nestojí na pravdě, se motor jeho života dříve či později zadře. Jednou bude pozdě olej ducha honiti a zadřené písty ve válcích svého tupého a sobeckého života mazati. A říkat: počkej, Kriste, nezavírej, my to doženeme.

 

Pravda je relativní jen tak pro lenochy nebo lidi, kteří si rádi hoví ve sladké nevědomosti ze strachu, že by se museli pod tíhou nových informací změnit. A to by asi opravdu museli. Ani Albert Einstein nehlásal relativitu pravdy a moc mu vadilo, že lidé takto pojmenovali jeho teorii – sám o ní jako o teorii relativity smýšlet nechtěl, ale spíše jako o něčem stálém a neměnném. Tak také chápal Boha, Stvořitele, ve kterého věřil a jehož existenci nikdy nezpochybňoval – na rozdíl od jiných popletených lidí.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že nepotřebují rady ani od Bible ani od papeže ani od farářů ani od křesťanství. Ve skutečnosti nepotřebuje rady jen ten, kdo chce špatně dopadnout. Kdo chce ale něčemu rozumět, ať si nechá poradit! Všechny školy a učiliště jsou jen dokladem toho, že bez předávání informací a zkušeností by to nešlo. Kdo je moudrý, učí se od druhých a dobrou radu vyvažuje zlatem.

 

Tragedie je, že ve všem možném lidé nutnost odborníků a učení se od druhých uznají, ale pokud jde o to, jak žít, si myslí, že na to přijdou sami a nikdo jim radit nemusí (a nesmí!!). A že vlastně ani tak o moc nejde. Výsledek této slepé pýchy vidíme všude kolem sebe: „Šťastné stmelené rodiny, vychované děti, láska, spokojenost a bezpečí“ na nás dýchá ze všech stran. Slepý slepého vede – ale kam?

 

Když si koupíme auto, pak nám v návodu k obsluze výrobce sděluje, jak s ním máme zacházet – výrobce to totiž ví nejlépe, vždyť to auto vyrobil. Jen pyšný hlupák návod ignoruje a řekne si: nikdo mi radit nebude, jsem dospělý a dost chytrý, přijdu na to sám. Úplně stejně se mnoho lidí chová k Bibli – nejdokonalejšímu softwarovému vybavení a učebnici pro naše tělo, myšlení i život. Kolik lidí si ji alespoň přečte?

 

Proč vynalézat vynalezené a donekonečna opakovat chyby, které už učinily předchozí generace? Mnoho lidí uznává odborníky přes počítače, televize, auta či v ekonomii, ale radit někomu třeba ve výchově dětí, ve volbě vhodného partnera pro manželství nebo vysvětlovat lidem smysl života – na to se každý má sám za velkého odborníka. Pak ovšem to, co zanedbal, chce napravit u psychiatra či psychologa, nebo to „řeší“ ještě horším způsobem. Pýcha předchází pád – pravdivost této biblické výpovědi pozorujeme bolestně všude kolem sebe.

 

  1. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že Ježíš Kristus byl jen jeden z mnoha moudrých filosofů a učitelů minulosti. Ve skutečnosti a v absolutním smyslu není naprosto srovnatelný s nikým! Prokazatelně vstal z mrtvých, nikdy nechyboval a nehřešil, jeho charakterové vlastnosti berou dech stejně jako obrovská sebekázeň, po které můžeme toužit, ale těžko ji docilujeme – bez něj. Nebyl počat obvyklým způsobem, konal zázraky a spoustu lidí vyléčil z nevyléčitelných nemocí včetně smrti. Jen on, nikdo jiný, je cestou k Bohu, vysvobozením z omylů, hloupostí, smrti i hrobu. Zní to fanaticky? Tváří v tvář tolika moudrým a obětavým lidem, kteří kdy žili nebo ještě žijí, a všem těm velkým učitelům národů? Všechno skutečně krásné, čisté, poctivé, pravdivé a vznešené je v tomto světě „fanatické“! A všechno skutečně krásné, čisté, poctivé, pravdivé a vznešené má jen jediný zdroj.

 

A jak k tomu přijdou lidé, kteří se s ním nikdy nesetkali a ani setkat nemohli? Každý člověk na světě, ať před Kristem či po něm, blízko či daleko, se s Kristem mohl setkat, protože on je stvořitel světa a jeho vliv a láska byla a je všude a vždy patrná od samých počátků dějin. Třeba i v těch lidech, kteří Kristovým způsobem jednali a ani o historickém Ježíši nevěděli. Není obtížné, při setkání s poctivým člověkem, představit si nejvyšší poctivost. Není obtížné si při setkání s obětavým člověkem představit ještě vyšší obětavost. Není obtížné – když se dozvíme o někom, kdo je laskavý a ochotný – si představit, že všechny tyto a jiné krásné vlastnosti mohou být vrcholně spojeny v jedné osobě, v jediném zdroji. A jaký teoretický či praktický důvod máme nevěřit, že jen jeden může být nejlepší a mezi schopnými jen jeden nejschopnější? Proč by mravně a duchovně nejlepších lidí muselo být na světě deset či sto, když i třeba ve sportu bývá často (ne vždy) jen jeden na vrcholu?

 

Kdybyste se chtěli naučit hrát dobře šachy a měli možnost vzít si za učitele mistra světa, odmítli byste to a vybrali byste si někoho jiného? Odmítnete mistra proto, že i někdo druhý umí hrát šachy? Jistěže můžeme začít výuku s jakýmkoliv učitelem, ale dostat se na vrchol nemůžeme jinak než přes mistra! Proč by k cíli nemohla vést jen jediná cesta? Při střelbě na terč míříme do jeho středu, na desítku, přestože i zásahy kolem středu jsou dobré. Kdo chce obstát a o Kristu ví a pochopil ho, chce být jako on – směřuje k němu, do středu nejvyšší lásky a charakteru – no a pak možná dosáhne kvalit některého z jeho učedníků nebo jiných velkých postav světových dějin. Podstatné ale je, kam směřujeme, kam míříme. Tomu se říká víra. Proto je také víra pro spásu (a k dosažení skutečné lásky) rozhodující. Není žádný důvod vybrat si za vzor kohokoli menšího než Krista. A kdo to učiní, přestože Krista poznal, hřeší. Vážně hřeší a vážně chybuje, že jde ke kováříčkovi místo ke kováři. Ukazuje tím, že Krista nepochopil. Kdo můžeš pochopit, pochop!

 

Život Ježíše Krista není srovnatelný ve své kvalitě, moci i původu s žádným jiným člověkem, ani s Krišnou, Buddhou, Abrahamem, Mojžíšem, Mohamedem nebo Husem. Kristus měl naprosto jedinečný začátek i konec života stejně jako jeho vlastní náplň a poslání. O tom nemůže být pochyb, pokud ovšem lacině a neoprávněně nezpochybníme všechny ty stovky pádných historických dokladů. Pokud lacině nezpochybníme také miliony živých svědectví lidí, kteří dali Kristu svůj život a spojili se s ním. Nepochybuji, že mnozí lidé, historického Ježíše neznalí, žijí lépe než znalci! Pochybuji však, že tím míří jinam než k němu!!

 

A je velmi podezřelé, že se někteří lidé tak zoufale brání a snaží dokazovat, že Kristovo zlato je totéž, co u jiných stříbro, měď nebo hliník. Jedním z projevů lidské malosti je nevíra ve velké lidi. O čem asi svědčí nevíra v největší osobnost lidských dějin? Cožpak tím, že směřuji k vrcholu, popírám úbočí? Vztah člověka ke Kristu je podobný vztahu k samotné pravdě. O čem asi svědčí lhostejnost vůči jeho čistotě, odvaze, spravedlnosti, přímosti charakteru, pravdivosti nebo jeho moci? O čem svědčí snaha všechny tyto věci zpochybnit, ignorovat, smát se jim či prohlásit je za báje? O čem asi svědčí křečovitá snaha zařadit Ježíše mezi ostatní velké postavy lidských dějin a vybrat si za učitele někoho jiného? Na naší reakci vůči zprávě o Ježíši (evangeliu) závisí náš život. Protože jak smýšlíme o Kristu, takoví prostě jsme!

 

V roce 2004 vyšla kniha Jak se nezbláznit (294 stran). Tato kniha je dnes už rozebrána, ale její aktualizované vydání si můžete zdarma stáhnout z této stránky nebo z www.memento.junweb.cz nebo z www.kreacionismus.cz/content/jak-se-nezblaznit.

 

*******

 

PODROBNÉ KOMENTÁŘE K JEDNOTLIVÝM OMYLŮM

 

1. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že 20. století bylo vrcholem pokroku a vyspělosti lidstva

 

   Zbývá jen upřesnit, že 20. století patří k nejkrvavějším ze všech známých uplynulých staletí. Informovaní lidé poukazují na jeho neobvykle velkou názorovou zmatenost a ztrátu soudnosti u celých národů (viz Paul Johnson: Dějiny 20. století a Intelektuálové). V historické studii Genocidy 20. století uvádí István Lovas 170 milionů mrtvých, jiné údaje jdou až ke 400 milionů mrtvých (CRSQ 6/2002, str. 47 – Darwinism as a Factor in the Twentieth-Century Totalitarianism Holocausts). Gregory Treverton z Mezinárodní bezpečnostní a obranné policie poznamenává: „Je to zcela určitě nejkrvavější století v historii.“
         Toto velké krveprolévání jen v jediném „moderním, pokrokovém“ století nelze vysvětlit jinak než velkou duchovní zmateností a chybným myšlením (životem v omylech). Přidáme-li k tomu přes 300 000 sebevražd ve světě za rok (to je údaj z konce 20. století, dnes je to již kolem 1 miliónu, viz http://www.poodwaddle.com/worldclock.swf) a podobný počet úmrtí na silnicích světa (dnes, počátkem  21. století, je toto číslo též kolem 1 miliónu), dále úmrtí spojená se zločiny, úrazy, špatným životním stylem (kouření, drogy, přejídání, alkoholismus, civilizační nemoci atd.) ani snad raději nemluvě o milionech potratů – potom byla ve 20. století ztráta na životech v důsledku chybného lidského myšlení a jednání obrovská! Nesrovnatelně vyšší (v poměru k počtu obyvatel) než ve staletích předchozích, která považujeme za „primitivní a tmářská“. Ztráty na životech nelze porovnat ani s conquistou (likvidace Indiánů při dobývání Ameriky v letech 1500-1600).

 

   Jak jsem řekl, na zlu 20. století mají velký podíl špatné informace a následný život v omylech mnoha lidských generací. Úplně však nejhorší je naivní názor, že nás se to netýká, neboť dnes (21. stol.) už je vše jinak. Ona totiž změna mysli (řecké slovo „metanoia“ znamená doslova „nová mysl“ a překládá se též jako „obrácení se, obnovení či pokání“) je mnohem obtížnější proces než třeba obnovit rozbombardovaná města a zničenou zemi. Přivést chybně uvažujícího člověka ke změně mysli (vyléčit hloupost) je nadlidský akt, protože takový člověk většinou nespolupracuje! A navíc: kdo ho má měnit? Snad společnost, která ho do jeho omylů přivedla (rodina, škola, média)? To je svízelná věc! Slepý slepého vede je známé a pravdivé rčení Bible (autor Ježíš Kristus).

Proč lidé tolik zhloupli, a stali se takovými duchovními primitivy?

 

Je to proto, že stále více víme o tom, co je méně /než my/, a méně o tom, co je více (Peter Kreeft: Back to Virtue – Distance 2/2000). Proto více máme a méně jsme (viz Erich Fromm: Mít či být). Byty máme naplněny zbytečnými krámy a mozky zaplácány kdejakými nedůležitými vědomostmi (technické a popisné informace o hmotě a hmotném životě včetně zábavného průmyslu). Následkem toho jsou pevně v mozcích mnoha lidí zabetonovány omyly o životě, jeho původu, smyslu i správné náplni – to je totiž oblast, kde lidé nehledají a vzdělávají se jen málo. Následkem materialistického vzdělávání pak roste fyzická údernost lidí (jejich mobilnost, komunikační možnosti, vědomosti, vyzbrojenost) zároveň s růstem duševní i duchovní tuposti. Lidé žijí v omylech o věcech podstatných, protože je považují za nepodstatné, a tudíž se jimi nezabývají (původ, smysl života, správná náplň života). O těch nepodstatných věcech (jak funguje hmotná příroda) vědí víc, než se vědělo dřív – považují je totiž za důležité. Je to výsledek materialistického typu uvažování a stylu života – čili materialistického náboženství. Je to otrocká služba materialistickým bohům, především fyzickému tělu.

 

Ze škol vychází mládež, která sice umí mnohem víc než jen číst, psát a počítat, ale mnohem méně se umí chovat („to přece není tak důležité“), nezná smysl života, neví, odkud jsme a kam bychom měli na prvním místě směřovat, věří v neuvěřitelné nesmysly (evoluční teorie, mylný pohled na manželství, mravnost, sex, hodnotu lidského života a jeho původ apod.) a má falešný pocit svobody a vlastního názoru („ne, vůbec nám nikdo nepropral mozek, vše to jsou naše vlastní názory!“). Miliony zdravých, dobře živených, materiálně i technicky zajištěných a dobře informovaných duchovních tupců – jak to může asi dopadnout? Tak, jak to dopadá – za námi potoky krve a před námi stále větší nejistota. Nevíme dne ani hodiny!

 

Nechali jsme se zatáhnout do materialistického kolotoče životního stylu a myšlení. Výsledkem je svět někde bohatší (zdánlivě zdravější) a pro někoho komfortnější, jinde méně bohatý (a často velmi nezdravý), ale celkově více nebezpečný. Jeden člověk může ublížit většímu počtu lidí než dřív. Proto bylo 20. století stoletím vyhlazovacím. Je logické, že Stalin, Hitler, Mao či Pol Pot nemají sami vinu na milionech zavražděných lidí. Vždyť oni většinu z nich nezavraždili!! Stalin osobně nestavěl gulagy a Hitler nevozil kolečkem cement na stavbu koncentráků. Neprojektoval do nich pece ani je neobsluhoval. Těžko by sám zvládl zabít desítky miliónů lidí. Na to měl davy duchovně tupých pomocníků, jejichž „vrcholná“ životní filosofie byla stejná (!!) jako dnes: „když to nebudu dělat já, bude to dělat někdo jiný… přece se nenechám zavřít nebo zastřelit… mám rodinu…nějak si peníze vydělává každý“… a tak spolupracuji na mašinérii zla! To byli titíž lidé, o kterých jsem před chvíli mluvil, že vycházejí z dnešních škol. Jen s jedním rozdílem: ti dnešní jsou na tom mravně ještě o pár stupňů hůře, duchovních omylů v hlavě mají více, a mají k dispozici mnohem lepší techniku, než byla za Hitlera.

 

Muset či nemuset

 

Je docela paradoxní, že lidé, kteří pomáhali Hitlerovi vést válku, byli odškodňováni. Přihlíží se k tomu, že jejich pomoc nacistickému Německu nebyla dobrovolná, ale že museli spolupracovat. Co ale člověk ve svém životě opravdu musí? Není to s námi spíše tak, že „musíme“ jen to, co chceme nebo co nemáme sílu (odvahu) odmítnout? Jak i svědčí naše běžné výroky typu „musím se najíst“, „musím jít spát“, „musel jsem to udělat“… atd. K tzv. „musení“ nás nutí často jen pohodlnost, chuť něco vlastnit, vášeň, touha, strach nebo prostě to, že se nechceme něčeho vzdát. Velmi často „musíme“, protože žijeme v omylech, a to nás nutí udělat to, co by člověk, který zná pravdu, neudělal. Kdo zná pravdu, nemusí, ale chce dělat věci pravdivé, čestné a dobré. Ti ostatní musejí všechno možné.

 

Málokdo si dost jasně uvědomuje, že všem špatným činům předchází špatné myšlení. A že špatné myšlení může být dlouhou dobu skryto pod fasádou „normálního chování a slušnosti“. Nejsou to prostitutky, bezdomovci, zloději či pouliční vrazi, kteří velí armádám a bojují v nich. Mnoho lidí s primitivním názorem na život (to nemá nic společného se vzděláním!) ani netuší, jak rychle se změní ve lháře, zloděje, defraudanty či vrahy v kritické situaci – pokud jimi už nejsou. Jejich špatné myšlení je totiž donutí – oni pak „musejí“ jednat zle v nějaké vypjaté situaci. Nemají žádnou obranu v ušlechtilé víře, která pramení ze života v pravdě. Fekální vůz musí smrdět, nemůže alespoň někdy nezasmrdět, přestože jsou výkaly ukryty uvnitř.

 

Když si člověk včas nevypěstuje pevný a pravdivý názor na život, je jako fekální vůz.Velmi snadno selže pod tlakem nepříznivých či svůdných okolností. Nejlépe to sice pozorujeme v době všelijakých krizí, například dobyvačných válek a totalitních režimů, kdy mnoho lidí podporuje státní zlo („musejí“ – oni se přece nějak „musejí“ živit, že?), nicméně v době demokracie a míru jsou to stejní lidé. I v demokracii jsou firmy, které pracují pro zlo, média, která rozšiřují zlo, a organizace, které se živí zlem se státním souhlasem. A to jen díky tomu, že je mnoho hloupých lidí podporuje a spolupracuje s nimi. Tito lidé si včas nevypěstovali pravdivý pohled na život, neověřili a neobstarali si informace, a tak ustoupí snadno zlu. Cožpak se mnohé hrůzné totality nepřipravovaly v demokraciích? Cožpak kořeny a příčiny války nevyrůstají už v době míru? Cožpak se podhoubí rozvodu nepřipravuje v dosud fungujícím manželství? Každý vrah měl období, kdy jím ještě (fyzicky) nebyl a žil zcela normálně a možná navenek slušně. Život v omylech dříve či později vyústí ve fyzické zlo, a to, co je uvnitř, se projeví navenek, tak jako když se převrhne vůz s výkaly. Najednou se lidé diví, kde se to zlo vzalo!

 

Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp (autor: Ježíš Kristus)

 

Pokud jde o zlo a nebezpečí s ním spojená, nic nám v tom nepomůže, že se tu a tam zvyšuje komfort lidského života a znalosti celé řady užitečných věcí – třeba v medicíně, zemědělství a jinde. Opravdu nepomáhá tělesná prosperita, vzdělání, zdraví a větší pohodlí. K čemu je vzdělaný, zdravý, spokojený a dobře vykrmený bezcharakterní člověk, který následkem své špatné víry a života v omylech nakonec musí udělat zlou věc, navíc za pomoci velmi účinné techniky a se spoustou dalších, jemu podobných pomocníků? K čemu jsou zdravé, dobře vykrmené leč nevycválané děti, ze kterých vyrostou v lepším případě pomocníci zla, v horším případě sami zločinci? Budete chválit medicínu za to, že váš vrah byl v mládí očkován a nedostal obrnu? A že mu díky vyspělé technice neselhala pistole a dobře fungoval mobil? Budete mít hrdý pocit, že vás do moderního krematoria nepovezou na žebřiňáku, ale moderním autem? Budete šťastni, že s rakovinou ležíte v moderně zařízené nemocnici a umíráte obklopeni nejmodernější technikou? Je lepší toto, nebo by bylo lepší žít bez techniky, ale i bez rakoviny? A bez hrozby globálního zničení? A bez hrozby, že krvavá lázeň 20. století se bude opakovat i v 21. století, už asi úplně naposledy?

 

Ne, nejsem bojovník proti technice ani ekologický aktivista. Mluvím jen o prioritách hodnot a o tom, že cesta, kterou jde moderní společnost, je cesta do pekel. Technika v rukách moderního hloupého člověka, jehož mozek je naplněn nejrůznějšími omyly v základních životních oblastech, je sebevraždou pro lidstvo. Technika v rukou lidí, kteří si nikdy ve svém životě nedali čas a práci ověřit si, proč tu vlastně jsou a které životní standardy hlásaly morálně vyspělé a svaté osobnosti – to je jako dát dětem kanystr s benzínem, zapalovač a příkaz, ať nic nezapálí a dávají si pozor.

 

Ano, blázni se v tomto světě radují a často si jej chválí (viz kniha René Sellena: Senzační 20. století). Mají dobrou náladu z různých senzací a na „nepotopitelném Titanicu“ si ryčně zpívají. Téměř všechno, čemu ve svém životě věří, je ve skutečnosti jinak. Jejich špatná víra je důvodem, proč tomuto světu škodí a připravují jej na katastrofu globálních rozměrů. Zvolili sobě a svým dětem pohodlný život v majetku, dali přednost zdraví, zábavě, penězům a vědomostem o hmotě – tím jim ale uteklo to nejdůležitější poznání, a proto žijí v omylech. V omylech o této době, o původu života a člověka, o náboženství, smyslu a cíli všeho bytí, v omylech o manželství či výchově dětí. Nevědí „proč“, nevědí „odkud“ a nevědí ani „kam“. A proto ani nevědí, „jak“. Ano, mají své názory, problém je, že mylné. A tak připravují sobě i svému okolí bídný konec.

 

V omylech lze nějakou dobu i komfortně a spokojeně žít, podobně jako na lodi, do níž teče. Než se potopí, lze trávit čas vším možným, případně si dělat legraci z těch, kteří se snaží ostatní varovat a ucpávat díry. „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp.“ Aby se člověk mohl smát i v té poslední chvíli – a to přeji všem – je třeba, dokud je čas, věnovat život hledání pravdy, možná i s pláčem,  bolestí a obětí. Dát si práci a dohledat informace o tom, jak věci skutečně jsou, co by mělo být tím správným životním směrem, smyslem a náplní, čemu věnovat čas, co přijmout a co v životě odmítnout z nabídek, které nám společnost a okolí dává. Se kterým proudem jít a kterému se postavit. Dá to trochu práce, ale velmi moc se tato práce vyplatí! Velmi moc. Následujících 32 omylů by v tom mělo pomoci.

 

 

2. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že život vznikl z neživé hmoty zcela bez programu, shodou okolností

 

Pokud víme, tak velká pitomost, jako je víra v sebeoživení mrtvého materiálu (tzv. chemická evoluce), nebyla nikdy v oné často pohrdané („zaostalé“) minulosti masově vyznávána, tak jako je tomu dnes, a to ani pokud jde o letité spory o samoplození. Jde skutečně o ryze moderní blouznění, zcela jednoznačně odporující dosavadním vědeckým poznatkům. Co hůř, dnes jsou tyto fantazie o vzniku života z neživé hmoty učeny na školách bezostyšně a s nestrojenou vážností jako seriózní věda. Z neživé hmoty měl prý jen tak naslepo vzniknout život – živá buňka. Protože nic podobného dnes neprobíhá ani v přírodě ani v laboratoři, je toto tvrzení neověřitelné a hlavně neuvěřitelné – stejně jako je tomu u evoluce biologické. Ovšem tím snadněji se tyto zrůdné pověry šíří, i když je to v rozporu se současnými znalostmi a fakty. Vlastně jde o jistý druh čarodějnické představy – co jiného je víra v sebeoživení hmoty? Ve školách se na toto téma učí čiré výmysly a lži (jako např. o dávné bezkyslíkové atmosféře v prebiotickém období Země nebo velmi oblíbené, leč zcela nevědecké tvrzení, že sice zatím nevíme, ale „věda na to jednou přijde“ – jak může někdo dopředu vědět, na co věda přijde?).

 

Věda má po mnoha výzkumech dnes už bezpečně zjištěno, že buňka nemohla vzniknout samovolně z neživých materiálů, stejně jako je vyloučen neřízený vznik celých orgánů (očí, kostí, křídel, mozku atd. – o tom další Omyly). Evoluční pitomosti se vyučují a troubí do veřejnosti a mnozí si v těchto lžích rádi hoví. Netrápí se pak nějakými mravními zákony nebo vděčností za život. Nevědí ale, že život ve lži vždycky končí trápením a že zakrývat si oči před skutečností nikdy nevede ke štěstí. Podívejme se nyní, proč nemohlo dojít ke vzniku života na Zemi nebo někde ve vesmíru jen díky miliardám let, hmotě a joulům energie, bez tvůrčí inteligence.

 

Profesor Pasteur jako první zasadil fantaziím o chemické evoluci života nezhojitelnou ránu

 

Roku 1864 byl francouzským mikrobiologem a chemikem Louisem Pasteurem ukončen staletí trvající spor o to (viz 30. Omyl), zda ve sterilním prostředí (tj. bez života a jeho zárodků – buněk, semen, spor apod.) může vzniknout život: nemůže! Tento závěr nebyl nikdy vědecky popřen. Od té doby až dodnes platí: živé vzniká jen ze živého („kopírováním“). Profesor Pasteur tak jen potvrdil dávnou lidskou zkušenost, že vše složité vzniká zase jen ze složitého. Buňky z buněk a organizmy z organizmů, složité lidské či zvířecí výtvory vznikají jen z tvůrčího úsilí rozumu či instinktů, nikdy následkem nějaké shody okolností (náhody). Mrtvá hmota bude vždy jen mrtvá, pokud ji na živou nezmění již existující život! Člověk to zatím svým rozumem neumí, ale v přírodě to umí program života, který je ve všem živém a kopíruje se (předává) z jednoho organizmu na další (z rodičů na potomky). Tato „kopírovací“ či odvozovací schopnost rozmnožování je vložena ve formě programu (DNA) do všeho živého, ať už probíhá pohlavně či nepohlavně. Tento Pasteurův závěr byl nazván zákonem biogeneze a byl dlouho v učebnicích biologií, dokud ho z nich evolucionisté potichu nevytlačili (tuto skutečnost vysvětloval ve svých přednáškách v Praze v listopadu 2004 mikrobiolog dr. Pat Brineye z USA). Evoluční biolog, prof. Jaroslav Flegr, k tomu dodává: ´K již klasickým postulátům biologie, „Vše živé vzniká z živého.“ a „Každá buňka vzniká z buňky.“, přidala současná molekulární biologie ještě třetí obdobný postulát: „Každý gen vzniká z genu.“ ´. (Evoluční biologie, str. 201)

 

Živé je tedy ze živého a neživá hmota nevytvoří život stejně tak, jako se v kuchyni nevytvoří samy od sebe buchty, i když jsou tam „velmi příhodné podmínky“, tedy dost surovin, čas i teplo. Musí přijít někdo, kdo to umí a vnutí hmotě funkci a uspořádanost. Učení, že kdysi dávno neživá hmota vytvořila živou buňku „jen tak“, za miliony let, je primitivizmus, bláznovství a lež. S vědou to nemá nic společného, snad jen to, že jí to odporuje! Materialistická fakta zde zcela jasně popírají materialistickou filosofii (hypotézy o sebeoživení materiálu). Proto tvrdím, že materialistická věda je v rozporu s materialistickou filozofií, mimo jiné i v tomto tvrzení, že současný hmotný svět neživých a živých forem povstal sám od sebe z nějakého praatomu či z neznámých dávných fluktuací jakýchsi energetických kvant.

 

Konkrétně

 

Z Pasteurových výzkumů plyne, že život musel existovat vždy. Ne věda, ale nechuť přijmout tento závěr vede některé přírodovědce k zoufalé víře v chemickou evoluci a k marným snahám ji prokázat přes jasné Pasteurovy, ale především i současné výzkumy. Položme si nyní dvě podstatné otázky:

 

  1. Proč nebyly výzkumy profesora Pasteura nikdy vědecky popřeny, neboli proč nemůže živé samovolně povstat z neživého?
  2. Proč v rozporu se všemi fakty lidé v dávné sebeoživení materiálu stále sveřepě věří a učí to studenty na školách?

 

  1. Proč nebyl Pasteur nikdy vědecky popřen?

 

V druhé polovině 20. století byly vykonány stovky pokusů s cílem prokázat, že ve sterilní redukční atmosféře snad nějak přece jen mohou vznikat (samovolně) alespoň základní stavební kameny jakési hypotetické „protobuňky“. Všechny tyto pokusy byly negativní a zcela zdrcující pro evoluční víru. Neméně zdrcující byly pravděpodobnostní výpočty, zabývající se otázkou, zda by živá buňka, respektive alespoň některé její součásti (proteiny, nukleové kyseliny atd.), mohly vzniknout nějakou šťastnou shodou okolností. Do druhé poloviny 20. století se timhle evolucionisté utěšovali (viz 6. Omyl) a jejich spisy se hemží nadšením, jak při dostatečně dlouhé době a mnoha pokusech na mnoha místech vesmíru není vůbec problém, aby došlo ke správné konfiguraci molekul a vzniku života. Jak ale vzrůstalo poznání o složitosti buňky a její struktuře, jejich nadšení se dostávalo nevratně pod bod mrazu (mimochodem vzpomeňme na jejich stále omílané tvrzení, že věřící lidé svojí vírou ve Stvořitele vyplňují jen dočasné neznalosti vědy). Výpočty ukázaly (Eugene Guy, Kaplan a j.), že ani naprosto nesmyslné a nepřijatelné, mnohonásobně vyšší stáří vesmíru, by stejně nestačilo pravděpodobnostním událostem, aby se vytvořily byť jen základní (neživé) komponenty buňky – natož buňka celá. Matematik Eugene Guy prokázal (Wer war Adam?),  že stáří Země činí jen zlomek času, který vyžaduje vytváření první molekuly proteinu náhodou. I evolucionista J. D. Bernal (ve své knize Origin of Life) přiznává problémy s časem. Píše: „I tak základní mechanismus jako je fotosyntéza, jež nutně existovala už brzy v samých počátcích, předpokládá komplexní procesy ve chloroplastech, jež vyžadují tvoření tuctů specifických enzymů.“ Kdyby měl  jediný protein (tedy malá neživá součást buňky) o délce P=700 článků aminokyselin, vzniknout náhodně, pravděpodobnost této události je matematicky srovnatelná s pravděpodobností první výhry ve Sportce (6 ze 49) 70 x za sebou! Na hřbitovech máme spoustu proteinů, ale život tam nevzniká (Prof. Werner Gitt: Logos nebo chaos, str. 55 českého PC překladu).

 

Zde můžeme uvažování o vzniku života náhodou opustit, a to především proto, že sami evolucionisté je opustili – jak jinak než potichu a po desítkách let halasných vyhlašování, že náhodný vznik života není problém a určitě někde ve vesmíru nastal, možná  i několikrát. Kolik asi přesvědčili tímto svým nesmyslem lidí? Vzpomeňme jen na slavnou debatu na akademické půdě Oxfordu roku 1860, rok po vydání Darwinovy knihy O vzniku druhů, mezi matematikem Samuelem Wilberforcem a přírodovědcem Thomasem Henrym Huxleym, který zastával evoluci. Biskup a matematik Wilberforce odešel tehdy jako poražený a zastánci evoluce jásali. Dnes víme, že současná matematika dává za pravdu Wilberforceovi a ten, kdo se zmýlil, byl evolucionista Huxley. Kolik tisíc lidí bylo však následně nakaženo Huxleovým omylem o snadném pravděpodobnostním výpočtu vzniku života, to už nikdo z lidí nezjistí. Dnešní darwinisté už neoperují pravděpodobnostními výpočty, ale mlhavými hypotézami o dávném světě RNA, o kombinaci náhody a selekce (v neživé hmotě!) ve spolupráci s katalytickými účinky některých proteinů. Podívejme se nyní na výše položenou otázku z jiné perspektivy: Proč nebyl francouzský chemik a biolog profesor Louis Pasteur nikdy evolucionisty popřen, ani v laboratoři ani v teorii?

 

Bez zásahu experimentátora se dosud nepodařilo syntetizovat ani jedinou opticky aktivní L–aminokyselinu nebo D-formy cukrů  DNA/RNA (a to jsou jen jednoduché neživé součásti buňky), natož aby se vytvořily k životu směřující složitější (protenoidní) sekvence. Člověk tyto neživé molekuly syntetizovat umí, pokud experiment náležitě připraví a řídí. Kdykoli se však vědci snažili, aby to samé bylo dosaženo spontánně (tedy samovolně, lidově řečeno „náhodou“), pokusy vždy selhaly. A právě toto je pro prokázání chemické evoluce naprosto podstatné!! Pokud složitou organickou sloučeninu syntetizuje člověk pomocí svých znalostí, je to argument pro víru ve stvořitele těchto organických molekul v našem těle a v přírodě. Je to argument, že k životu je třeba plán, informace, inteligence – tedy existence předchozího života. Ale samovolně? Nic takového není experimentálně známo a hlavně si nelze tuto možnost ani teoreticky představit, nemáme-li se uchýlit k čarodějnictví („abraka dabraka, hmoto, oživ se!“). Tento fakt si mnoho lidí ve svém svědomí ztlumí jediným argumentem: milióny let to dokázaly. Jenže dnes víme, že čím víc času na ono „hmoto oživ se“ hmotě poskytneme, tím hůře! Tím jí totiž dáváme více příležitosti k morfolýze, tedy rozkladu a procesům právě opačným, než vyžaduje život (viz dále).

 

Neživá hmota neumí sama sebe postupně organizovat s takovým výsledkem, aby se nekoordinované, aperiodické odchylky od rovnováhy, selektivně začlenily do jedné soustavy. Navíc by všechny úrovně této soustavy musely být navzájem provázány, jako je tomu u živých organizmů, od bakterie až po člověka. Žádná dawkinsovská kumulativní selekce v neživé hmotě neexistuje, to je čiré blouznění bez opory v realitě (Slepý hodinář, str. 77 aj.) Nikdy nikde nebyl zdokumentován proces, při kterém by se neúmyslné zásahy do otevřené soustavy aperiodicky včleňovaly do systému (tedy opak růstu krystalu, varv apod.). Toto by muselo pokračovat stále dál, mnoho lidí po sobě (generace po generaci) by to muselo pozorovat a být toho svědky. Jak někde, ať už v laboratorně odstartovaném pokusu či v terénu, samovolně přirůstá strukturální složitost chemických sloučenin – tedy to, co umí program v živých systémech. Žádný takový proces není znám ani z laboratoře ani z terénu, bez ohledu na to, zda jde o fyzikálně uzavřenou (resp. izolovanou) či otevřenou soustavu. A protože se milióny let skládají z tisíců let a tisíce ze stovek let a stovky z desítek, není žádný důvod věřit, že to, co se neděje během roku, deseti let či stovek let, kdy to člověk může pozorovat, se kdysi dělo během miliónů let. V tohle mnozí doufají a na to spoléhají a netrápí se tím, že přírodověda je o pozorovatelném. Ale je to jako spoléhat, že řeka, která posledních dvacet let teče z kopce (pozorovatelná skutečnost), kdysi dávno v minulosti tekla miliony let do kopce. Žel, nejen lidé nevzdělaní, ale i vzdělaní takto dnes smýšlejí zcela běžně. Netrápí je, že realita je zcela opačná k jejich obrazu o minulosti. A co hůř: učí tak svoje studenty.

 

Všude pozorujeme procesy právě opačné než věří evolucionista: samovolné stárnutí, rozpad a zánik (neživých soustav, předmětů, celků – o tom viz níže v odstavci o entropii). Proč tedy věřit, že před miliony let to bylo vše opačně? Jen proto budeme věřit nemožnému, že zcela nevyhnutelná existence živého stvořitele se někomu nelíbí? Proto raději věřit fantaziím a tvrdit, že sice dnes pět bez dvou jsou tři, ale kdysi to bylo sedm? Vědci zde klamou veřejnost neustálým opakováním, že „věda na to jednou přijde, počkejte si….“. Pravdou ale je, že věda na to už přišla, a nyní to už jen znovu a znovu potvrzuje! A že někteří vědci se s tím prostě nechtějí smířit. Ne z důvodů vědeckých, ale ideologických.

 

Proč to příroda neumí – trochu složitěji, ale vydržte, bude vysvětleno

 

  1. a) Neživá příroda neumí podchycovat neperiodické fluktuace s nižší entropií a začleňovat je postupně do jediné otevřené soustavy (kumulovat je a integrovat). Nestačí, že otevřenou soustavou proudí různé energie dlouhou dobu – neživý systém je bez předem existujícího konvertibilního mechanizmu neumí převést na růst specifického (neperiodického) pořádku – což je právě znak živých organizmů. To umí jen program a intelekt – tedy záměr! Ilya Prigogine k tomu říká:

„Pravděpodobnost, že se za normálních teplot shromáždí makroskopické množství molekul, aby mohly vzniknout vysoce uspořádané struktury s funkcemi, které jsou vlastní živým organizmům, je mizivá. Představa spontánního vzniku života v jeho současné formě je tedy vysoce nepravděpodobná i v časovém horizontu miliard let, během nichž probíhal prebiotický vývoj.“ (Ilya Prigogine, G. Nicolis a A. Bablojantz, listopad 1972, Physics Today, str. 23-31) Všimněte si, prosím, že Prigogine na dávný prebiotický vývoj věří, ačkoli ho jedním dechem popírá. To je velmi častá rozporuplnost v této oblasti myšlení. Je tedy zcela mimo rozumnou diskuzi, aby vznikla smysluplná uspořádanost jak kodonů, tak i aminokyselin v proteinech. Který asi proces by vybral právě těch 20 (22) standardních aminokyselin, které nalézáme v živých organizmech, z oněch všech několika set známých, a pospojoval je do správných sekvecí? Že by boj o život mezi neživými chemikáliemi?

 

  1. b) Neživá příroda neumí vyloučit vratnost (reverzibilitu) dějů. Mnoho chemických reakcí je vratných (proto jsou v rovnicích šipky na obě strany), např. kondenzační reakce, při kterých vznikají peptidy či proteiny. Bez odnětí vody probíhá zpětná reakce k výchozím reaktantům, tedy aminokyselinám (zákon o působení mas).

 

  1. c) Neživá příroda neumí odfiltrovat destruktivní charakter spontánně působících energií. Tytéž energie, které nahodile vytvoří v systému určitý jednoduchý pořádek (pokles entropie), jej zase v některých následujících cyklech zničí. Například totéž záření, které aminokyselinu vytvoří, ji později opět zničí. (Nehledě k tomu, že spontánně vzniklé aminokyseliny jsou vždy racemáty, tedy pro živý organizmus nepoužitelné, neproteinogenní.) Důvodem této destruktivnosti je skutečnost, že spontaneita procesů nezná žádný cíl, nesleduje, co je výhodné (pro budoucí strukturu) a mělo by být zachováno, odděleno a nezničeno – to dokáže program, instinkt nebo myslící bytost (Maxwellův démon). Carl Sagan o tom říká: „Tento problém, o němž jsme hovořili, je velmi obecný. Používáme zdroj energie k tvorbě organických molekul. Bylo zjištěno, že tentýž zdroj energie může působit destrukčně na vzniklé organické molekuly. Organický chemik dá pochopitelně přednost odstranění reakčních produktů z dosahu zdroje energie před jejich zničením. Ale pokud hovoříme o vzniku života, myslím, že bychom neměli opominout skutečnost, že degradace probíhá současně se syntézou a že průběh reakce může být odlišný, pokud nejsou její produkty přednostně odstraňovány. Při rekonstrukci vzniku života si musíme vytvořit rozumný scénář, který se nějakým způsobem vyhne této komplikaci.“ (C. Sagan: The Origins of Prebiological Systems, str. 195, 6, viz diskuze…The Mystery of Life´s Origin, Charles Thaxton, česky, str. 163.)

 

  1. d) Neživá příroda neumí tvořit informaci (kromě člověka dokonce ani živá příroda neumí tvořit informaci, umí ji jen kopírovat.). Pokud jde o pořadí důležitosti či váhu argumentu proti chemické evoluci (protobiologii), tak bod d) by měl být na prvním místě. Neschopnost tvořit informaci a naprostou teoretickou nepředstavitelnost, jak by sdělení, nesené chemickými písmeny v DNA, mohlo vzniknout samovolně bez duchovního zdroje, vede mnohé vědce k závěru, že víra v chemickou evoluci je jen nevědeckým sněním některých z nich (viz vynikající kniha prof. Wernera Gitta: Na počátku byla informace). Ke smysluplnosti existence informace (programu) je však navíc třeba nejen vlastní informace, ale také její odeslání, přijmutí a přeložení (dekódování). Živé buňky k této činnosti operují příslušnými mechanizmy (transkripce informace – translace informace) – ale neživý systém? Navíc informace je zcela evidentně duchovního charakteru, nesouvisí a ani se nedá odvodit z chemie či fyziky nosiče, na kterém je nesena. To už plyne samo od sebe s faktu, že kromě člověka naprosto nic a nikdo ve hmotné přírodě a v našem hmotném světě neumí novou informaci vytvořit. Všechny ostatní živé organizmy ji umějí jen skladovat a předávat, případně zpracovat, nikoli vytvářet. Informace sama o sobě je nepoužitelná, protože nečitelná. DVD musíme dát do mechaniky, jinak na něm žádný obraz ani zvuk ani text neobjevíme, nic neuvidíme ani nezaslechneme – je nám k ničemu, můžeme si sním podložit hrnek kávy. Přesně tak to funguje v tělech živých tvorů. Navíc víme, že informace na nějakém nosiči být může a nemusí – netvoří kauzální vztah k danému nosiči. DVD může být přece čisté, nevypálené, a tak i tento fakt ukazuje, jak nesmyslné je věřit, že informace vznikla kauzálně spontánně, jakýmsi chimérním dávným vývojem neživé hmoty v živou buňku, navíc opatřenou informací. Tedy zcela jinak, než buňka vzniká dnes (kopírováním informace). Bez informace by nebylo rozmnožování ani ontogeneze (růst).

 

Takže z důvodů a), b), c), d) je zřejmé, proč (neživá) příroda neumí sama sebe dlouhodobě organizovat. A že to neumí, potvrzuje také naše zkušenost. To, co se učí na školách o vzniku života, je zcela nepravdivé a čistě vybájené. Nejenže se neřekne poctivě studentům o překážkách evolučního scénáře (a,b,c,d), ale dokonce se stále ještě mluví o redukční atmosféře naší Země v prebiotické etapě. Dnes je ale stále zřejmější (z geochemických výzkumů a dalších analýz), že volný kyslík byl přítomen v určitém významném množství v naší atmosféře dávno před fotosyntézou a dýchacími cykly. Tím je samozřejmě vznik jakýchkoliv složitějších makromolekul života z neživé hmoty (bez programu) naprosto vyloučen. (viz dr. Charles Thaxton: Tajemství vzniku života; existenci kyslíku v prebiotické atmosféře také postuloval ve své přednášce RNDr. Emil Paleček, CSc., na minisympoziu v Brně, 14. 11. 2001).

 

Geochemické nálezy ze zemských vrstev o nějaké evoluci nevědí zhola nic

 

Každý organický chemik ví, že v přítomnosti volného kyslíku se zastaví všechny syntézy mezi organickými reaktanty. Kyslík na organické sloučeniny působí korozivně: velmi rychle je oxiduje, rozkládá. „Pokud se podmínky laboratorního pokusu změní na oxidující, organické syntézy se skutečně zastaví.“ (I.S. Shklovskii a C. Sagan, 1966. Intelligent Life in the Universe. New York: Dell, str. 231 )

Proto evoluční teoretici požadují nekompromisně, aby dávná atmosféra Země byla bez kyslíku (tzv. redukční). Pokud by zde bylo i jen malé množství O2, o evoluci buňky by nemělo smysl ani začít uvažovat. Jenže dnes je už mnoho desítek let prokázáno, že žádná bezkyslíková atmosféra nikdy na této zemi neexistovala! Jednak UV záření rozkládá vodu na volný kyslík a vodík (fotodisociace), ale hlavně z rozboru zemských skal a oxidačního stupně nerostů (např. Fe2O3 hematit, Fe3O4 magnetit, UO2-U3O8 uraninit a řady dalších) je zřejmé, že volný kyslík existoval vždy ve významném množství  (Charles Thaxton: Tajemství vzniku života). Naproti tomu není ani stopy po nějaké redukční (bezkyslíkaté) čpavko-vodíko-dusíko-uhličito-uhelnato-kyanidové atmosféře, promíchané dalšími plyny a vodní párou, jak ji (o měnícím se složení) postulují chemičtí evolucionisté. Podobně nemáme v sedimentech ani stopy po dávných oceánech plných organických sloučenin zkoušejících miliony let stát se životem – jak to požaduje evoluční scénář. Protože kyslíková atmosféra existovala na této zemi již před zkamenělinami prvních rostlin a živočichů, jak svědčí nálezy z nejstarších zemských vrstev, tvrdí kreacionisté (vědci popírající evoluci a postulující stvoření), že hypotézy o chemické evoluci nejsou vědou, ale evolučními pohádkami.

 

Žádné stopy po miliony let vznikajícím životě

 

Jak by se dalo očekávat z kreačních představ (vědecké představy o stvoření), nebudeme nalézat v žádných vrstvách hornin stopy chemicky vznikajícího života a pomalu postupně se tvořící buňky. A tak tomu skutečně je! Život se objevuje zcela náhle, nejen v podobě živých mikroorganizmů (existujících dodnes), ale co hůře pro evoluční víru, zcela náhle a „odnikud“ se vynořují už na samém počátku světa i velké mnohobuněčné organizmy (metazoa) – a ne jejich primitivní „předformy“. Kuriózní rovněž je, že jednobuněční jsou spíše ve vyšších vrstvách, zatímco v kambriu, tedy na začátku (údajných) prvohor, chybí. Tam se to již mohutně „hemží životem“, mnohobuněčnými organizmy (ve zkamenělinách) a dokonce obratlovci. Tento jev se nazývá „kambrijská exploze“ a evolucionisté pro tak náhlý výskyt řady organizmů v tak starých vrstvách nemají žádné vysvětlení. Evoluční vyznavač Richard Dawkins o těchto organizmech řekl: „A my nalézáme mnohé z nich v již pokročilém stádiu evoluce, hned jak se objevily. Vypadá to, jako by tu byly zasazeni, bez evoluční historie. Není třeba zdůrazňovat, že tento objev potěšil kreacionisty.“ Tak to je jedna z mála pravd od Dawkinse. (The Blind Watchmaker, New York: W.W.Norton Co., 1987)

 

Entropie

 

Termínem entropie je označován druhý termodynamický zákon (tyto zákony jsou celkem čtyři, nejznámější je první, o zachování hmoty a energie). Entropie byla původně definována v 19. století ve fyzice jako veličina vyjadřující míru neuspořádanosti soustavy – ve 20. století se dostala do úzké souvislosti s moderním pojetím informace, vlastně jako její protiklad (Shannon). V uzavřené soustavě je změna entropie vždy kladná: ∆S ³ 0, může tedy jen vzrůstat. To se projevuje jako samovolné zhoršování stavu nějaké soustavy prvků – stárnutí, rozpad (morfolýza). Důvodem jsou již zmíněné vlastnosti soustav neživých prvků (a,b,c,d).

 

Jde o ubývání organizovanosti soustavy a její tendenci samovolně směřovat z uspořádaného stavu do méně uspořádaného, který je pravděpodobnější. To je od stavu s nižší entropií (vyšší uspořádaností) ke stavům s vyšší entropií, nižším obsahem informace a volné (Gibbsovy) energie. Tento méně uspořádaný stav je stavem vždy pravděpodobnějším. Neživá soustava bez vnějšího inteligentního zasahování (oprav a úprav člověkem či v důsledku zvířecích instinktů) nebo bez vnitřního programu (kterým disponuje živá buňka) k němu postupně, po dosažení rovnováhy, vždy směřuje.

 

Samovolný růst k neuspořádanosti (tedy vyšší entropii) pozorujeme všude kolem sebe v neživých soustavách, otevřených i uzavřených (izolovaných). Stárnou a chátrají (rozpadají se) lidské výrobky (např. domy, stroje), ale i přírodní neživé objekty (např. skály, hvězdy, planety a jejich uspořádání, dokonce i prvky Mendělejevovy soustavy – poločasy rozpadů).

 

Na druhé straně, je-li do soustavy vložen program, jako je tomu ve všem živém (DNA), pak probíhá opačný proces. Dokud tento program funguje, živé organizmy (složené z neživých prvků!!!) vykazují zápornou entropii (negentropii), rostou, rozmnožují se, probíhá v nich látková výměna a vzrůst uspořádanosti (pokles entropie, ovšem na úkor jejího vzrůstu v okolí). Je tomu opačně než u neživých soustav, přestože živé organizmy jsou ze stejných neživých prvků. Jejich život a „vzdor“ vůči entropii je dán právě tím obrovsky složitým uspořádáním těchto neživých prvků jejich těl v důsledku působícího programu (informace). Po nějaké době (z hlediska biologie z dosud neznámých důvodů) se proces regenerace v jednotlivých tělech vyšších organizmů postupně zpomaluje (u člověka asi ve 30 letech), nastávají degenerativní změny (tkáně už se neobnovují tak rychle, jak odumírají buňky) a nastává stárnutí a smrt. Pak nastupuje opět proces entropie jako u neživých soustav (rozklad mrtvých těl na minerály a neživé prvky, např. uhlík, vodík, kyslík, síru atd.).

 

Záhada pro zatvrzelé evoluční myšlení je, jak mohla neživá hmota samovolně (sama proti sobě) vyvinout program k potlačení svého vlastního přirozeného rozpadu (entropie). Obrátit tento proces dokáže jen živá inteligence nebo od ní vytvořený a do soustavy vložený program. Evolucionisté stále jen opakují „mantru“, že entropie je definována pouze pro uzavřené soustavy a v otevřených může klesat, – ale žádný takový dlouhodobý pokles entropie nepozorujeme ani v otevřených soustavách – proč, to bylo již výše vysvětleno. Neumíme si teoreticky vůbec představit, čím by mohl být samovolný vznik životního programu/informace způsoben. Samotný přísun energie to nedokáže, i kdyby tento proces trval miliardy let, jak bylo již vysvětleno. Právě naopak, čím více času, tím hůře (entropie s časem vzrůstá!).

 

   Držitel tří doktorátů, přírodovědec Wilder Smith, o tom napsal: „Zůstává faktem, že dodávání energie nebo její nedodávání má druhořadý význam při snížení entropie. Prvořadý význam však má akumulace snížené entropie. /Dr. Charles Thaxton mluví o konfigurační energii/ Surovou, neživou hmotu můžeme ozařovat libovolným množstvím sluneční energie a nedojde naprosto k žádné samovolné organizaci hmoty. Jestliže naproti tomu týmž množstvím sluneční energie ozáříme zelený list rostliny, akumuluje se energie ve snížení entropie. Vzniká cukr a energie a dochází k samovolné organizaci. Vždyť listová zeleň je právě tím vhodným mechanizmem, který akumuluje sluneční energii tak, že redukuje oxid uhličitý (snižuje entropii).“ (A. W. Smith: Přírodní vědy neznají žádnou evoluci) –  Poznámka v hranaté závorce a zvýraznění je od P. K.

 

Wilder Smith zde mluví o procesu fotosyntézy a říká to, co všichni velmi dobře známe z praxe. Různé náhodné procesy mohou vést tu a tam k určitému i pozoruhodně změněnému chemickému či fyzikálnímu uspořádání, k drobným zajímavým konfiguracím (jako jsou krystalické ledové kresby na oknech, periodické soustavy krystalů či pravidelně zvlněný písek na pláži), ale v delším časovém intervalu nikdy nedochází k vícestupňové kumulaci těchto jednotlivých nezávislých drobných snížení entropie (vzrůstu neperiodického pořádku) na jednom místě (v jedné chemické či fyzikální soustavě prvků), což platí pro otevřené i uzavřené soustavy. A právě tento požadavek, aby se v jedné soustavě dlouhodobě zvyšovala organizovanost neperiodického (specificky složitého) charakteru (případně vznikala informace/program pro tuto složitou soustavu) je klíčový pro vznik života (buňky). Neboť i ten nejjednodušší známý živý organizmus (nebuněčné virové soustavy či bakterie), případně i ten nejjednodušší teoreticky představitelný živý organizmus (protobuňka) musí mít právě jen takovýto charakter specificky velmi složité (neperiodické) uspořádanosti neživých prvků, aby se o této uspořádanosti mohlo mluvit jako o živém organizmu se všemi jeho atributy (růst, rozmnožování, pohyb, látková výměna, dráždivost, energetické přeměny atd.).

 

Příklad: bude-li na jednom místě docházet k výbuchům sopky, mohou se po první erupci někde pod svahem nakutálet dva kameny na sebe a třeba i zpevnit lávou (to je snížení entropie, vzrůst pořádku), ale při dalším a dalším výbuchu nelze očekávat, že se na ty první dva kameny postaví další a další, k tomu přistaví kolmá zídka, pak přilítne trám pro budoucí strop, a tak postupně vznikne dům. Každý další výbuch sopky spíše ty dva první kameny shodí! Tak pracují samovolné (spontánní, náhodné) procesy ve světě fyziky i chemie. Proč, to bylo uvedeno pod a), b), c), d). Hlubší důvod pro 2. termodynamický zákon (entropii) byl rozpoznán až později. Ten spočívá ve vlastním pohybu atomů, který je z hlediska využitelné práce (ať už pro naše stroje nebo pro jejich vznik, tedy pro konfigurační energii) neuspořádaný. Samovolné procesy tedy pracují s těmito všemi směry se pochybujícími atomy a molekulami, z nichž jen část se dá použít pro účinnou práci. Ukažme si to na pokusu.

 

Vezměte si dvě černé (č. 1, 2) a dvě bílé (č. 3, 4) kuličky, postupně s nimi vždy zatřepejte v podlouhlém korýtku a zapisujte si výsledky. Uspořádaný stav – tedy ten, který je použitelný pro další kroky ke vzniku něčeho složitějšího (černé a bílé kuličky pohromadě) se může vytvořit osmi možnými pořadími kuliček (1234, 1243, 2134, 2143, 3412, 3421, 4312 a 4321). Tyto stavy představují využitelnou energii. Ale všech možných kombinací (permutací) je celkem 24 (1:3). Vznikne tedy samovolně dvakrát víc stavů neuspořádaných, beze smyslu, které nemůžeme (které příroda nemůže!) použít pro další stavbu něčeho funkčního a složitého. Budeme-li vycházet (bude-li příroda vycházet!) jen z nejideálnější možnosti, tedy uspořádaných stavů (samozřejmě, že evoluční teorie musí vycházet naopak z neuspořádaných stavů – takže tím hůř), zjistíme, že čím více pokusů uděláme, tím více se bude konečná množina všech výchozích uspořádaných stavů měnit ve stavy neuspořádané, a to zcela samovolně, až nakonec budeme mít celou soustavu prvků v homogenní neuspořádanosti (nerozlišenosti). Žádná materialisty vysněná a proklamovaná samovolná „kumulace příznivých odchylek“ se tedy neděje – alespoň ne v reálné přírodě; jedině v evoluční fantazii.

 

Je pochopitelné, že se evoluční ideologové a materialističtí vědci snaží tyto závěry obejít, jak je to jen možné. Dočteme se o neuronových sítích, výpočtech fraktální dimenze, podivných atraktorech či dissipativních strukturách (Ilyja Prigogine: Řád z chaosu). Touha prokázat, že v neživé hmotě existuje nějaká skrytá neznámá síla či schopnost tuto hmotu oživit, je obrovská, aby tak byl živý stvořitel  nadobro vyřazen ze hry. Věda je však o pozorovatelných skutečnostech, o tom, co lze vidět a sledovat. A to vše svědčí zcela jednoznačně proti abiogenezi, tedy proti sebeoživení hmoty bez předchozího života.

 

Proto naše výrobky (i ty chemické či biochemické) nejenže nejsou samy od sebe stále složitější a dokonalejší, ale dokonce si nezachovávají ani původní stav funkčnosti – a to i kdyby jen ležely ve skladu. Proto existují údaje o životnosti, trvanlivosti a záruční doby. Naše výrobky musíme úzkostlivě skladovat a udržovat, např. pokud jde třeba o léčiva či chemické látky (nikam se nevyvíjejí, stárnou), nebo opravovat, vyměňovat součástky a nakonec skončí na smetišti, jde-li o fyzikální soustavy. U živých rostlin či zvířat nic takového neexistuje. Kdo můžeš pochopit, pochop, kdo máš uši k slyšení, slyš (říká Bible).

 

Jak tedy může vědec, který bere vážně realitu, odpovědět na otázku „Jak vznikl život?“. Jediná odpověď, která se nabízí po řadě vědeckých výzkumů, je tato: život nikdy nevznikl. Byl vždy. Jinak bychom tu dnes nebyli. Životní formy, těla, úrovně bytí se mohou kopírovat či předávat, ale sám život, jako takový, nikdy nevznikl. To je vědecké  zjištění 21. století – tedy jen potvrzení toho, co Bible říká dávno a rozumní lidé vždy věděli. Že všechny pozemské životní formy jsou jen odvozeny od jiného, předchozího života, zcela jistě existujícího na mnohem vyšší úrovni, který musí být věčný – jinak by svět byl mrtvý, bez života. Spíše by nebyl vůbec.

 

  1. Proč v rozporu se všemi fakty lidé v dávné sebeoživení materiálu stále sveřepě věří?

 

  1. a) Jeden důvod, ten nejpodstatnější, jsem již uvedl. Mnoho lidí se jednoduše nechce smířit se skutečností. Příkladem takového člověka je již výše zmiňovaný evoluční biolog profesor Jaroslav Flegr z Karlovy univerzity. Na začátku svojí knihy Evoluční biologie, na str. 35, se dočteme, že systémy bez paměti (=neživé) se nevyvíjejí, např. kuchyňská sůl. „Systém se nevyvíjí, nepodléhá evoluci“…a „je lhostejno, kolikrát se celý cyklus opakuje“. Takže to je v souladu s profesorem Pasteurem a zákonem biogeneze. Jenže pozor: o 156 stran dál si autor protiřečí, když píše: „Biologické evoluci musela zřejmě předcházet poměrně komplikovaná evoluce chemická“. (str. 191) A je to! Všimněme si slůvka „musela“. Proč musela? Je k tomu nějaký vědecký důvod? Jistě není, naopak, věda říká, že „nemohla“. Že živým organizmům NEMOHLA předcházet žádná chemická (tj. nebiologická) evoluce, protože na počátku musel být život (Pasteur). A jak nás kuriózně ujistil sám evolucionista profesor Flegr na začátku své knihy, chemikálie se nevyvíjejí. Proč tedy „musela“. Jen proto, že se nechce smířit s fakty, protože tato fakta jsou proti víře profesora Flegra a jemu podobných evolučních ideologů. Prostě „my věříme, v rozporu se současnou vědou, že všechno začalo neživou hmotou, chemií, a ne životem.“ Nechceme se smířit s fakty, měl by poctivě pan Flegr napsat.

 

Ale to je přece běžná věc, že někdy nechceme přijmout nějaký ten (třeba nemilý) fakt a bráníme se mu. A proč by ne? Je zcela legitimní nesmířit se s realitou a třeba ji i změnit. Problém je v tom, že by se přitom neměla zatajovat pravda a lhát. Problém je, že dokud tu realitu nezměníme, nezjistíme, že je to vůbec možné, měli bychom říkat lidem pravdu. Tedy: nikoli věda nás vede k tvrzení, že kdysi dávno proběhla chemická evoluce někde ve vesmíru či na naší Zemi, ale naše (evoluční) víra nás k tomuto tvrzení vede. Tak by to bylo poctivé. Měnit realitu nemůžeme tak, že před ní zavřeme oči a budeme jen rétoricky tvrdit, že je/kdysi byla jiná. Nebo že je třeba počkat, až se ukáže, že je jiná, zatímco nyní to tak nevypadá.

Studentům by se mělo říci: dosavadní znalosti, dosavadní experimenty, dosavadní zkušenosti ukazují, že život samovolně z neživého vzniknout nemohl. Vše ve vědě nyní ukazuje, že život vznikl z již předchozího života. Tečka. O Bohu přitom (v hodinách přírodovědy) není nutné hovořit. Žel, opak je pravdou. Lže se, že je jisté, že život z neživé hmoty povstal, že už zhruba víme, jakým způsobem (jak nepravdivé!), jen je třeba ještě dalších výzkumů, protože „celá problematika je složitá“, a věda se přece také vyvíjí a bla, bla, bla…. lež, lež, lež. Motá se do toho Mars a hlubiny vesmíru, teplo, voda a záření a příhodné podmínky a miliardy let, NASA a SETI a tajemství a nevyhnutelné pokroky vědy. (Je to jen „Mercedes“) Neřekne se pravda, že dosavadní experimenty ukazují, že život sám od sebe vzniknout nemohl, pokud se opřeme jen o zjištěná fakta, dosavadní fakta!

 

  1. b) K naivní víře v sebeoživení materiálu přispívá i řada dalších slabin v lidském myšlení. Zcela běžně si i vědci pletou podmínky nutné pro udržení života (co je nutné pro chod života) s tím, co je nutné pro vznik života (co je nutné pro vznik těla organizmu). Voda, teplo a živiny jsou nutné pro udržení života mnoha organizmů, ale nestačí k jejich vzniku! Mnoho neinformovaných lidí věří ještě dnes, že třeba plíseň vzniká sama od sebe jen tak ze špíny, vlhkosti a tepla. To by byl opravdu zázrak! I vědci z NASA často vytrubují hlouposti typu: našli jsme (někde ve vesmíru) vodu, tak tam může být i život – jak hloupé a nevědecké, ale když to řekne pan profesor z vážené vědecké instituce, který má za sebou tabuli popsanou rovnicemi, a přitom ještě ráčkuje, řekněte, kdo se odváží mu říct, že je naprostý hlupák nebo dokonce lhář?

 

Přitom mezi vodou a životem je větší rozdíl než mezi křemennými oblázky a barevnou televizí s křemíkovými polovodiči. Je to asi, jako bych řekl, že budu mít brzo auto, protože už mám vzduch do pneumatik. Pokud by opravdu platilo „na Marsu je voda, a protože voda nějak souvisí se životem (jako pneumatiky se vzduchem), tak tam bude i život“, pak by v této primitivní logice muselo také platit: „na Marsu je kamení, tak tam budou i domy, je tam křemík, budou se tam povalovat také polovodiče, je tam vodík a síra, určitě se tam někde budou vyskytovat igelitové tašky. Když mohly za miliardy let vzniknout z vody a neživých prvků ty nejsložitější chemické stroje, které známe, živé buňky, proč by nemohly za dost dlouhou dobu vzniknout z křemíku integrované obvody s tranzistory, nebo z kamení domy či z uhlovodíků igelitové tašky nebo jiné plastové výrobky? Proč příroda (náhoda) přeskočila to jednodušší a dala se do konstruování toho nejsložitějšího, co neumí ani člověk? Řeknu vám to: protože evoluční teorie je jen nesmysl, který má jediný cíl: odstranit víru ve stvořitele.

 

  1. c) Další slabina lidského myšlení, která umožňuje naivní víru v evoluci materiálu, je tato: lidé si snadněji představí velké věci, např. děje z obecné fyziky, hůře už procesy z chemie či mikrobiologie. Pohyby planet, Archimédův zákon, nakloněná rovina či kolo na hřídeli jsou srozumitelnější lidské mysli a lépe představitelné než to, co se děje v několika mikronech prostoru malinké buňky nebo nějaké složité sloučeniny. Chemii rozumí mnohem méně lidí než fyzice (ve škole je proto méně oblíbená) nehledě na obtížnost představ i pro chemiky samotné. A tato skutečnost usnadňuje primitivní, naivní víru, že dům, integrovaný obvod nebo igelitová taška by samy od sebe za miliony let nevznikly, ale buňka, ten „malý chomáček chemikálií“ – ta ano. Že je ten „malý chomáček chemikálií“ (tak si buňku také představovali Darwin a Haeckel) složitější než město New York (vždyť toto seskupení neživých prvků žije!!), to mnozí až tak dramaticky při svých „vědeckých úvahách“ neprožívají. Jejich naivní vírou, že se to „tak nějak“ za dlouhý čas mohlo „samo od sebe udělat“, to nijak neotřese. To je důvod, proč si ještě dnes někteří lidé myslí, že přece „i plíseň vznikne sama od sebe na špinavém nádobí nebo červi v hnijícím ovoci“. A to jsme v 21. století! Není divu, že se lidem v evoluci snadno věří, když mají tak mylné představy. Pokud by se vám podařilo vypěstovat plíseň na špinavém nádobí, aniž byste k tomu použili spory (výtrusy) již předchozí živé plísně (např. z okolního vzduchu), okamžitě si požádejte o Nobelovu cenu, máte ji jistou. Vaše jméno bude mít nadlouho stejný zvuk jako jméno Einsteina, Newtona či Leonarda da Vinci. Já ale nepopírám inteligentní syntézu, ale samovolný vznik – kdo čte pozorně, pochopil ten obrovský rozdíl.

 

A tak kombinace bodu 2/ a), b), c) umožňuje řadě lidí věřit v ten obrovský nesmysl, že nejsložitější organizace neživé hmoty, jakou vůbec ve vesmíru známe, živá buňka, je výsledkem jen dlouhého času, erupcí a fluktuací energií, záření, teploučka, shody okolností a tzv. „příhodných podmínek“ – což je kouzelný, nikým nedefinovaný termín, který má hřejivé účinky na evoluční rozoumek. (Jaké asi jsou všechny příhodné podmínky třeba jen pro pouhé vyléčení krátkozrakosti nebo odstranění šedého zákalu – že by voda, teploučko a dost času?) Jaké jsou příhodné podmínky pro vznik nového léku nebo postavení domu? Jen chemikálie či stavební materiál? Při vzniku života materialisté milují hmotu, dlouhý čas a energii, ale nemilují informaci. Tu nenávidí, stejně jako stvořitele. Zastáncům samovývoje hmoty ani nevadí, že bez informace dnes nevznikne jediné stéblo trávy, buňka mikroba či plísně, natož nějaký vyšší organizmus. Ani jim nevadí, že inteligence (která jediná umí vytvořit program, tedy soubor informací nutných ke vzniku specificky uspořádané soustavy) dnes předchází všemu složitému kolem nás. A že vše složité, co chceme docílit, začíná projektem, myšlením, tedy již existujícím životem (jimi nenáviděnou informací). Nic z toho nebrání mnoha lidem v primitivní a sveřepé víře v chemickou evoluci buňky z neživé hmoty bez předchozí informace a inteligence. Je to tragický životní omyl mnoha současných lidí, vědce nevyjímaje.

 

Jen pro ilustraci uvedu příklad z knihy doporučované pro střední i vysoké školy. V kapitole „Hypotéza o vzniku života“ čteme: „Genetický kód se však vytvořil. Nevíme, kdy a jak. Ale když vznikl, … vznik života zůstává stále ještě hypotézou, která se i nadále na základě nových faktů bude doplňovat, opravovat a přehodnocovat. Vznik života je jeden z dlouhodobých problémů biologie. Budeme ho stále lépe vysvětlovat a budeme mu i stále lépe rozumět. Budeme mu však někdy rozumět úplně?“ (Přehled biologie, Praha 1994, str. 586-592) Přejmenoval jsem si onu kapitolu o vzniku života takto: POHÁDKA PRO DOSPĚLÉ, KTERÝM SE NELÍBÍ REALITA. Povídačky o tom, že „jednou na to věda přijde“, jsou reklamními triky materialismu, protože věda už na to přišla – otázka vzniku života není už nadále problémem vědy, ale vědců – je to problém jejich srdce a mysli. Jejich ochoty přijmout realitu přesto, že se jim nelíbí, neboť se neshoduje s jejich životní ideologií.

 

Několik vědeckých výroků o chemické evoluci

 

  1. Mora řekl: „…lituji, ale otázka vzniku života není od Pasteurových dob záležitostí vědy.“ (P.T. Mora, Nature 199, 212.)

 

Prof. Bruno Vollmert, makromolekulární chemik: „Všeobecně rozšířené úvahy o chemické evoluci, která měla předcházet evoluci biologickou, postrádají jakékoliv vědecké opodstatnění.“ (Makromolekula DNK)

 

Dr. George Wald, Nob. cena 1967: „Když přijde na původ života na Zemi, jsou zde jen dvě možnosti: stvoření nebo spontánní plození (evoluce). Není žádná třetí možnost. Spontánní plození bylo popřeno před 100 lety, ale to nás vede jen k jednomu dalšímu závěru: nadpřirozené stvoření. My to nemůžeme přijmout z filozofických důvodů (osobní důvody); a tak volíme víru v nemožné: že život povstal spontánně náhodou.“ (Citát z: The Collapse of Evolution, str. 3)

 

Biolog profesor Conklin z University Princenton: „Pravděpodobnost, že život vznikl náhodou, je srovnatelná s pravděpodobností, že dokonalý slovník je výsledkem exploze v tiskárně.“ (Citát z: Werner Gitt: Logos nebo chaos, str. 84)

 

Stephen Grocott, člen Královského australského chemického institutu: „Obávám se, že jako vědec prostě nemohu dost pevně a rozhodně prohlásit, že spontánní vznik života není chemický nesmysl. Proto mi nezbývá jiná možnost než věřit, že život byl stvořen.“ (In Six Days, str. 136)

 

Sir Francis Crick říká ve své knize Life Itself:

„Vznik života vypadá téměř jako zázrak, protože pro své uskutečnění vyžaduje splnění velkého množství podmínek.“

 

Otázka, jak vznikl život, má v současnosti jen jedinou vědeckou odpověď: ŽIVOT NIKDY NEVZNIKL! Život se jen předává, je to kontinuum bez začátku. Vznikat (stvořením, variabilitou, odvozováním, kopírováním) mohou různé životní formy, různá těla, různé tvary životního projevu, ale život sám nemá žádný počátek, byl vždycky, dávno před vesmírem a hmotou.

 

3. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že se život mohl vyvinout i jinde ve vesmíru

 

Hledá se tam a vyhazují se za to miliony dolarů. Kdo věří v chemickou evoluci, proč by nehledal život ve vesmíru, že? Kdo věřil před Pasteurem v samoplození (třeba že červi vzniknou ve starém mase bez muších vajíček nebo plíseň ze špíny na nádobí), tak viděl „důkazy“ své víry všude kolem sebe – jak se červi „rodí z masa“ a plíseň ze špíny na nádobí. Stejně tak je to s hledáním života ve sterilním vesmíru. Asi nejznámějším projektem toho druhu je SETI. Ta zkratka neznamená „Sekta totálních ignorantů“, což by bylo výstižné, ale Search for Extraterrestrial Intelligence (Hledání mimozemské inteligence). Patří k Mezinárodní astronautické federaci a jejich cílem je zachytit signál nějaké vyspělejší civilizace někde ve vesmíru. Každý, kdo si pozorně přečetl předchozí 2. Omyl, už ví, po čem má opravdu ve vesmíru smysl pátrat a po čem ne. Inteligenci i život ve vesmíru jistě očekávat musíme (vždyť na to přišel i Pasteur, když došel k závěru, že život pochází jen z předchozího života), projevy této inteligence a tohoto života však asi nebudou v oblasti elektromagnetického záření, jednobuněčných mikroorganizmů či zelených mužíčků. Chci to ještě vysvětlit, ale začněme nejprve trochou historie.

 

Kanály na Marsu a ať žije materialistická logika!

 

Americký astronom Percival Lowell už počátkem 20. století „dokazuje“, že na červené planetě (Marsu) jsou důmyslné kanály… a tudíž život. Asi nám to připomene ono evoluční „kde je voda, tam se mohl vyvinout život“. Tedy kde jsou kanály, tam musí být vyspělá civilizace (odtud Marťané). Všimněme si nyní té „jasnozřivé logiky“: takový pěkně rovný kanál nemohl vzniknout jen tak, sám od sebe, náhodně. To musela vytvořit jen vysoká inteligence! Ale buňku, oko, srdce, tepenné a žilní kanály v našich tělech, křídla ptáků, mozek a miliony „trubek a rour v živých tělech“ – to neživá hmota umí sama, na to inteligence „netřeba“! Ať žije ateistická logika!

 

Pokud SETI zachytí nějakou nemonotónní, neperiodickou frekvenci z vesmíru (třeba namodulovaná prvočísla), bude to prý jasným důkazem inteligence, která za tím stojí – ne evoluce! (Proč asi ne?) Ale za případným původcem tohoto signálu, řekněme Venušanem, Marťanem či Androméďanem (ale hlavně pozemšťanem) – za ním (tj. před ním či nad ním) už žádná inteligence není. On se jen tak vyvinul za nějakou dobu z neživé hmoty. Evoluce prý neumí za miliony let vytvořit rovný kanál nebo vygenerovat prvočísla, ale udělat člověka na Zemi, přidat mu k tomu kytičky a ptáčky, banány a pomeranče, to je pro ni hračka. Ať žije logika a věř, kdo můžeš a hlavně chceš.

 

Evoluční iluze

 

Percival Lowell (Mars as the Abode of Life) vycházel z pozorování italského astronoma Giovanniho Schiaparelliho, který napočítal na povrchu Marsu 113 kanálů. Lowell ověřil pozorování Schiaparelliho (oba byli erudovaní astronomové) a našel 522 kanálů a udělal roku 1908 podrobnou mapu jejich rozložení. Pozdějším pozorováním bylo zjištěno, že na Marsu není ani jeden kanál! Příčinou tohoto omylu bylo nedokonalé pozorování (dalekohledy s malým rozlišením) a následkem toho špatný výklad členitostí marského povrchu. Člověk by si tedy řekl: tím je to skončeno. Byl to omyl!

 

Už přece ale víme, že po Pasteurovi také neskončila víra v chemickou evoluci, a to ani po stovkách dalších marných pokusů ve 20. století – vždyť víra v chemickou evoluci se vyučuje na školách jako „vědecké poznání“ dodnes. Proto o životě na Marsu slýcháme s periodickou houževnatostí pořád. Před několika lety se objevily články, že by na Marsu mohl být život třeba pod povrchem, ve formě nějakých bílých červů. A co fantazie typu: „Zrodí se život na Titanu?“ … proto, že je tam teplo, bude tam oceán a bylo na to dost času… (Vesmír 2/98/str.110). Nebo: „Bez úplného zatmění nevznikne rozumný život?“ – v tomto článku je vyjádřena „pozoruhodná“ myšlenka, zda se život nevyvíjí právě jen v takových přírodních poměrech, v nichž lze pozorovat úplné zatmění Slunce! (Vesmír 8/99/str. 470)

 

Snad jen dodat, že při úplném zatmění mozku se tomu dá opravdu věřit. Známá je také Drakeova rovnice „elegantně vyjadřující“, kolik je v naší galaxii pokročilých civilizací! Násobí se zde počet hvězd v Mléčné dráze se zlomkem planet, kde život skutečně vzniká (kde, to ví jen sám Drake), se zlomkem planet obydlených inteligentními bytostmi (!), atd. – (Carl Sagan: Kosmos). Je to asi jako by si lenoch na gauči vypočítával, kolik si příští rok vydělá peněz, a násobil množství oběživa zlomkem toho, co má momentálně v kapse (0) a svou pílí (0) pracovat. Člověk se jen nestačí divit, s jakou úporností se těmto nesmyslům říká věda a kolik lidí tomu věří. Moje osobní zkušenost je však ještě horší: strašně rádi tomu lidé věří, fakta nefakta, která raději ani nechtějí znát.

 

Ve vesmíru zcela jistě existuje život

 

S tím, že je ve vesmíru život, nelze než souhlasit – protože život pochází jen ze života, a tudíž ten pozemský život (lidí i všech živých organizmů) musí mít nějaký svůj živý zdroj – jistě ne méně komplikovaný než lidský, ale zřejmě o hodně vyšší, když je původcem i vesmíru. Samooživení neživé hmoty evolucí, jak jsme si už řekli, je primitivní blábol. Takže začátkem našeho života nemůže být ani neživá hmota, ani mikroorganizmus nebo nějaký červ – to by dnes na Zemi také nic jiného nebylo než neživá hmota, mikroorganizmy nebo červi.

 

Stále platí: z vyššího může samovolně (spontánně, přirozeně) vzniknout nižší, ale ne naopak. Pokud mám lidský život, mohu předat lidský život, tak jako červ může předat jen červí život – to je dáno kopírováním programu pro život toho kterého organizmu (o tom bude další 4. Omyl). Neživé může předat jen neživé – neživý kámen se může rozdělit na dva neživé kameny, nebo dva neživé kameny se mohou spojit v jeden neživý kámen – nic víc nemůžeme očekávat. Dům může sám od sebe zchátrat, v polorozbořeném domě můžeme ještě bydlet – ale je to proces směrem dolů, nikoli vzhůru. Z chátrání domu bychom neměli usuzovat, že se stejnou cestou i sám postavil.

 

Vyšší (více uspořádané) se může samovolně přeměnit na nižší, jednodušší, ale ne naopak. Mohu onemocnět, ztratit zrak, mohu svoje potomky i vážně poškodit (např. rodiče alkoholici svoje dítě). Zvířatům mohou zakrnět oči (jako některým hadům či rybám – viz 28. Omyl) nebo končetiny (některým plazům) nebo křídla (někteří ptáci) – ale tam, kde na samém počátku nebyly oči, končetiny či křídla, a kde pro ně není genetický program, nemá co zakrnět a zakrňováním „ničeho“ nevzniknou – ani na Zemi ani na Marsu ani jinde. Ani za den, ani za milion let.

 

Mám-li 100 korun, mohu někomu dát 50, 80, nebo 100. Ale nemohu mu dát 105. Ani 101. Natož milion. Mezi neživou hmotou a živou je „víc než milión“ (chemických kroků k vyšší organizovanosti soustavy). A mezi jednou buňkou, červem a člověkem je „víc než milión“ (kroků k navýšení genetické informace). Proto by se u každého člověka mělo skutečné pátrání po původu života a životě samém orientovat na toho, kdo je víc než my, ne méně. Kdo musí být autorem jak vesmíru, tak našeho života – protože bychom tu jinak nebyli. Fantazie o tom, jak se někde daleko od nás chemické prvky slučovaly na složité komplexy živých těl a vytvořily vyspělou civilizaci, nejsou dobré ani do pohádek, natož do školních učebnic. Otázka „co“ je příčinou pozemského života je proto špatně položena. Správně zní: „Kdo“. To se ale mnoha lidem nelíbí, a tak svěřepě pátrají po tom, co není, protože to z hlediska skutečné (experimentální) vědy být nemůže. Filmoví producenti se tím také netrápí: malí zelení mužíčci „frčí“, proč tedy o nich netočit filmy, když to sype?

 

Ano, je to těžké

 

Ano, je opravdu těžké pro materialisticky odchovaného člověka představit si, že na počátku vesmíru nebyly tuny hmoty a miliardy joulů energie, ale BYTOST. Naše myšlení bylo tak pokřiveno a rozválcováno materialistickou (zcela vědecky vadnou a lživou) filosofií, že prostě všechno musí začínat od mrňavých atomů, a od ještě jednodušších sil či vlnění, „téměř z ničeho“, samo od sebe. Je obtížné přijmout, že to může být zcela obráceně, že na počátku všeho musela být živá bytost, věčná a obrovsky složitá, kterou nikdo nestvořil, která se z ničeho nevyvinula, která je prostě základem a původcem všeho. A vše ostatní, méně složité, je od ní. Je to obtížné. Dovedeme pochopit, že dřív, než kterýkoli „obrovský“ dům, musel být živý zedník, dovedeme pochopit, že dřív, než kterýkoliv složitý stroj, musel existovat jeho živý tvůrce, ale přijmout, že dřív než vesmír a Země a příroda a člověk, musel být živý stvořitel, to je pro mnoho lidí skoro nemožné a nepřekonatelé. Jsou schopni se tomuto tvrzení vysmívat a naprosto ho odmítnout. Škoda, že tak činí i v rozporu s tisíci materialistickými fakty, ukazujícími na stvořitele – jejich škoda.

 

 

4. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že vše živé si je tělesně příbuzné a lidé pocházejí ze zvířat

 

Nepochybně mnozí lidé jako zvířata žijí. To ale ještě neznamená, že zdědili od zvířat také svoje tělo. To totiž ani nejde, o tom přírodověda (biologie) ví. Ryby se rozmnožují jako ryby a nic jiného než ryby nikdy nebudou a nebyly – jak ví genetika a jak ukazují zkameněliny. Mech byl vždy mech, je stále mech a mech bude (předává potomstvu ve svých výtrusech jen program pro mech). Stejně jako žádní předchůdci krávy nikdy nežili v moři, protože by se utopili (neměli program pro žábry, což víme z toho, že ho nepředali ani dnešním kravám). Ne biologie sama, ale biologická fantazie, která se jmenuje evoluční biologie, zná tuto bizardní minulost (krav a jiných zvířat). Jak to tak bývá, někoho napadne hloupost a jiní ji papouškují a přes všechna fakta proti této hlouposti tento nesmysl donekonečna dokazují. Podívejme se nyní, jak vypadá skutečná zkamenělá minulost naší země.

 

Zkamenělá minulost zvířat a rostlin (stejně jako zapsaná minulost) nesvědčí o evoluci

 

Představy o minulosti je nutno ověřovat a podle nich upravovat původně navržený model. Je to vlastně obdoba pokusu v experimentální vědě. Pokud zjistíme, že do původní představy mnoho faktů nezapadá, musíme se jí úplně zbavit a nevyhovující model odhodit. Ne opačně, že budeme fakta (např. výsledky pokusů a nálezy) interpretovat tak, aby původní hypotéza obstála za každou cenu. Ne tak, že si původní model o minulosti oblíbíme, uděláme z něj dogma a budeme se pak chovat stylem „nehodící se škrtněte, jak to činí již přes 150 let darwinisté.

 

Některé minulé procesy a zásahy do samovolného běhu přírody se zachovají ve formě „stop“. U dávno žijících a již uhynulých zvířat to mohou být skutečné zpevněné, zkamenělé stopy ve vrstvách země, jako jsou zkamenělé otisky chodidel, ztvrdlé stopy po jiných tělesných orgánech (třeba ocasu či břichu) či po celých tělech. Jindy to jsou zkamenělé (fosilizované) zbytky kostí, koster, šupin, chlupů i měkkých orgánů a částí těl. Ke zkamenělinám řadíme i organizmy uchované v jantaru (většinou hmyz), zachovalý zkamenělý trus (koprolity), zkamenělá hnízda či vejce, ale i zamrzlé organizmy v ledu a permafrostu (=zmrzlá zemina se sněhem a ledem) některých chladných oblastí Země (např. na Sibiři).

 

Nalézáme v těchto zkamenělých stopách minulosti přesvědčivý obraz evoluce, tedy postupného dlouhodobého vývoje buněk, tkání, orgánů a organizmů navzájem příbuzných (homologických), a ve stádiích postupného, miliony let trvajícího zvyšování organizace svých těl? Nebo spíše náhlý výskyt již hotových tělesných forem, z nichž mnohé žijí jak dnes tak i tehdy, zcela odděleně, tedy organizmů plně funkčních, z nichž už mnohé vymřely či zdegenerovaly, místo aby se vyvíjely?

 

Chybějící mezičlánky

 

Je humorné, jak se evolucionisté už od Darwinových dob vyrovnávají a doslova perou s nepříjemnou a do očí bijící skutečností, že o všech těch údajných, miliony let probíhajících transformacích zvířecích a rostlinných těl, jak to evoluční ideologie postuluje, tedy od jednobuněčných až k člověku, fatálně a očividně chybí jakékoliv doklady v zemských vrstvách. To je ovšem zcela v rozporu se zákony statistiky (kterým uchování tvorů zkameněním podléhá). O čem jiném asi vypovídá nedávná teorie evolucionisty Jaroslava Flegra o zamrzlé evoluci? Přitom to je přesně to, co bychom čekali, že najdeme v zemských vrstvách, pokud se organizmy nevyvíjely, ale vznikly stvořením, tedy rychle a hotové a bez mezičlánků. V průběhu skutečných dějin pak už docházelo jen k degeneraci původního stvoření následkem degenerace, potažmo zla, které do světa živých tvorů vstoupilo, dále k populačním explozím, segregaci plemen, mendelovské variabilitě či vymírání – nikoli k vývoji druhů. O tom svědčí obraz zkamenělin. Ano, můžeme naprosto jistě prohlásit, že obraz zkamenělin ukazuje všechno jiné než evoluci. Darwin si toho byl dobře vědom, když napsal: „Pokud se týká teorie /evoluce/, muselo existovat obrovské množství mezičlánků. Proč je nenalézáme? Proč není příroda spíše ve zmatení, než jak to vidíme, v přesně odstupňovaných druzích? Geologický průzkum nevydal nekonečně mnoho jemných stupňů mezi minulými a současnými druhy, jak by to vyžadovala teorie; a toto je nejzřetelnější ze všech námitek proti ní. Vysvětlení musí být v nedostatečném geologickém záznamu.“ (Charles Darwin: On The Origin of Species, Vol 2, 6. vydání, str. 49)

 

Kreacionista na to odpovídá: ono vaše nekonečné množství jemných stupňů mezi minulými a současnými druhy nevydal geologický průzkum proto, že nikdy tyto stupně neexistovaly – protože vaše představa, že se druhy vyvinuly jeden z druhého, je mylná. Opusťte tuto falešnou představu o minulosti a držte se (též i geologických) faktů a nemusíte doufat, že se jednou najde to, co se najít nemůže, protože to nikdy nebylo ztraceno, neboť to nikdy neexistovalo (kromě ve fantazii vaší teorie). I na tomto příkladu vidíme, jak to nejsou kreacionisté, ale evolucionisté, kteří se nedrží faktů a reality a vymýšlejí neexistující, avšak pro jejich teorii velmi podstatné, skutečnosti.

 

Evoluční výmluvy, proč chybí zkameněliny přechodných forem.

 

   Jedna výmluva zní: ještě je najdeme, někde určitě leží, zatím jsme je neobjevili. Na to říká švédský botanik a genetik profesor Nilsson: „Není ani možné udělat jen napodobení evoluce z paleobiologických dat. Fosilní materiál je dnes už tak kompletní, že nedostatek přechodných sérií nemůže být vysvětlován nedostatečným materiálem. Absence je skutečná a nikdy nebude vyplněna.“ (Was Darwin Wrong?)

 

Další výmluva zní takto: organizmy, které představovaly meziformy, byly slabší a nezachovaly se. Tuto výmluvu použil např. docent Komárek z UK při naší veřejné disputaci o evoluci 7. 3. 2001 na gymnáziu Jana Keplera v Praze 6. Je to zcela směšný argument. Jednak se ve zkamenělinách zachovávají silní i slabí. Zkamenění není závislé na tom, jestli je tvor třasořitka nebo mocný drak. Tělo zhyne a zkamení, anebo nezkamení, ne v závislosti na jeho síle, ale na nutných okolních podmínkách pro uchování. A to druhé: přechodnými články, podle vlastní evoluční teorie, byli právě ti silnější tvorové, kteří se někam údajně vyvíjeli a vítězili v boji o život, byli více fit než jejich okolí. Tato výmluva tedy kazuje jen na zoufalství evolucionistů zamlžit nepříjemné skutečnosti, které nejsou „fit“ pro evoluci.

 

   Další výmluva zní takto: Druhy se vyvíjely pokoutně, skrytě, rychle a v malém množství, proto nezanechaly přechodné zkameněliny. Pak se rozšířily do okolí a nastala dlouhá doba stagnace, bez velkých změn – a to jsou ty zkameněliny, co máme. Této výmluvě se říká punktuační teorie (alopatrie – Gold, Eldredge). Je to ovšem legrační: mnoho let nás učili, že evoluce probíhá tak pomalu, že změny v organizmech nemůžeme ani postřehnout. A nyní nás učí, že evoluce probíhala takovým fofrem, že její stopy nestačily horniny zaznamenat. Podstatné je, že punktuační teorie neodpovídá gradualizmu, tedy darwinizmu, a vlastně nechtěně podporuje kreacionizmus. Ano, druhy se objevují náhle, plně komplexní a vybavené pro život. Tato teorie staví na tom, co není: přechodné formy, čili missing links, mezičlánky. Alopatrii nikdy nikdo nikde nepozoroval a kdyby se byla skutečně odehrávala, došlo by k chaosu a míšení všech nových forem organizmů se starými, původními, a tak nevypadá obraz zkamenělin.

 

Další výmluva: Mezičlánky nikdy neexistovaly (to je přesně to, co říkají kreacionisté). A to proto, že kdysi dávno jedna jistá opice náhle porodila člověka – říká se tomu megamutace. Nebo jinak: z jednoho plazího vejce se vyklubal pták. Nutno říci, že tato teorie nebyla nikdy evoluční komunitou přijata, říká se jí teorie „nadějných monster“ (Goldschmidt, Schindewolf). Přijata nebyla proto, že si nikdo neumí představit, jak by se třeba plazí zygota mohla rýhovat do ptačího fenotypu.

 

   Další výmluva říká, že mezičlánků je vlastně dost. Vůbec nechybí, to jen kreacionisté je vyžadují. Jeden významný evolucionista mi dokonce řekl, že jich mají víc než je potřeba (a když to řekl, rychle odešel). Tato výmluva, stejně zoufalá jako ty předchozí, vychází z nepochopení, co je vlastně mezičlánek, a také z ignorování zákonitostí statistiky. Mezičlánek je taková forma organizmu, která nepochybně prokazuje fenotypický, příp. genetický vztah ke dvěma odlišným taxonomickým (evolučním) úrovním, které má spojovat. Proto by mezičlánků muselo být obrovské množství, mají-li být propojeny např. třída ryb s třídou obojživelníků, následně pak plazů, savců či ptáků. Tvrzení, že nějaký dávný obojživelník byl předchůdcem plazů vychází jen z evoluční víry, nikoli z faktů zkamenělin. Toto tvrzení by se muselo pomocí milionů mezičlánků teprve dokázat! Jinak můžeme, bez evoluční víry, stejně tak dobře prohlásit, že plazi se změnili v ryby a ryby v mořské houby. Ve zkamenělinách není žádný důkaz ani pro jedno z obou tvrzení. Proto někteří vědci přišli s tím, že opice jsou zdegenerovaní lidé, protože opičí embryo (prý) opakuje lidská stádia, ne naopak (G. Bourne, A. Bělov, V. Vitaljev). Bez evoluční víry, „vyrobeno“ z vakua faktů, se nedá vůbec poznat, co pochází z čeho a zda se vůbec „nějaký vývoj“ kdy konal. Např. v oblasti antropologie (vzniku člověka) říká paleontoložka Pat Shipmanová: „…nevíme, kdo pochází z koho; víme jen, kdo z koho nepochází…“ (CRSQ 3/88)

 

Další výmluva říká, ta je poměrně nedávná a přišel s ní profesor Jaroslav Flegr ve své knize Zamrzlá evoluce, že vlastně plasticita organizmu (čili možnost doby, po kterou se uchová evoluční změna) trvá jen velmi krátkou dobu jeho geologické existence (asi 2 % z celé této doby), takže k evolučním novinkám dochází jen ve velmi krátké době, potom se tvorové stávají evolučně neplastičtí či gumoví, tím se myslí, že novinky a změny se už neuchovávají a vracejí se zpět (jako guma) do původního stavu. A proto, jak profesor Flegr (kupodivu, na rozdíl od svých kolegů) přiznává, nám zkameněliny spíše ukazují stagnaci a stálost druhů než vývoj. Evoluční změny jsou po většinu geologického trvání druhu (po 98 % času) nemožné, tvorové jsou pro evoluci „zamrzlí“ – a proto je nedostatek mezičlánků.

 

Jak vidíme, evolucionisté se s realitou těžce perou a pořád jen prohrávají (zdaleka ne jen pouze v otázce chybějících mezičlánků). Také statistika nefandí výmluvám, proč nejsou zkameněliny přechodných forem. 150 let po Darwinovi máme dostatečně velký reprezentativní vzorek zkamenělin (je zkatalogizováno už asi 300 milionů zkamenělin, tvořících stovky tisíc druhů organizmů) a je zřejmé (ve zkamenělinách je to podobné jako mezi živými tvory dnes), že mezery mezi taxony jsou pravidelné, tedy zákonité. Což prokazuje – pokud je statistika věda – že žádné mezičlánky nikdy nežily! Vymyslete si nějakou teorii, proč v obrovském pytli mincí, sebraných po všech různých městech České republiky, jsou zastoupeny jen koruny, dvoukoruny, pětikoruny, desetikoruny atd., ale žádné dvaapadesátníky, stodvacetníky či třicetipětikoruny. Možná najdete v pytli převálcovanou korunu, nebo provrtanou či zohýbanou desetikorunu, podložku či knoflík, nebo mince, které se již nepoužívají (to jsou ty kýžené mezičlánky!), ale nic víc. Vymyslete si teorii, kam všechny ty peněžní mezičlánky zmizely a zda se ještě najdou, když vaše teorie tvrdí, že všechny mince vznikaly postupně jedna z druhé a všechny byly v oběhu! Vždyť mezičlánků, které žily miliony let jako celé rodiny a skupiny, muselo existovat kdysi o hodně víc než těch konečných (zkamenělých) forem!! To, že si to evolucionisté již 150 let uvědomují a vymýšlejí zoufalé teorie, proč mezičlánky nejsou, nejlépe dokazuje, že by být měly! To, že evolucionisté vždy jásají a vydávají nadšené články, když se něco, co lze vydávat za mezičlánek, znenadání najde, ukazuje, jak jim do jejich teorie mezičlánky zoufale chybějí.

 

Organizmy se vyskytují náhle

 

Nejstarší horniny, v nichž se nacházely fosilie vícebuněčných organizmů, byly dlouho horniny kambria. V těchto sedimentech leží miliardy a miliardy fosilií vysoce komplikovaných živých organizmů. Nalézáme mezi nimi houby, korály, medúzy, červy, měkkýše a korýše; v kambriu se našly skutečně všechny hlavní formy bezobratlých a dnes už i obratlovci. Tato zvířata byla tak vysoce komplikovaně organizována, že by byla podle opatrných odhadů potřebovala 1,5 miliardy let pro svoji evoluci. Z toho důvodu jsou tyto vrstvy nazývány kambrijskou explozí, jak jsem o tom již psal. Co se však nestalo. Nejprve v Austrálii, a potom i na jiných místech světa, byla objevena tzv. ediakarská fauna v horninách před kambriem (670 mil. let). Jsou to živočichové až 1 m dlouzí a žili asi v mělkých mořích. Kde se tam vzali a jak a z čeho se vyvinuli? Pořád stejné otázky bez evolučních odpovědí.

/Poznámka: všechna uváděná stáří v miliónech let, stejně jako termíny „prvohory, druhohory atd.“ či jejich oddělení „kambrium, ordovik atd.“, odpovídají samozřejmě evolučně fantaskní chronologii, nikoli názoru kreačních vědců či jednoznačným výsledkům datovacích metod – viz o datování podrobněji v 24. Omylu/

 

Staré horniny na Novém Foundlandu odhalily tvory dlouhé až dva metry, proto dohady, kdy došlo k hlavní divergenci živočišných kmenů, se zvýšily už na 1200 milionů let! Je to proto, že je málo fakt, píše evoluční přírodovědecký časopis Vesmír. Ten si také klade správnou otázku: Byla velká zvířata na Zemi dříve? Co na to kreacionizmus? Za prvé: kambrium a prekambrium jsou uměle vytvořené pojmy evoluční teorie. Kambrium není „dole“, ale všude možně, často právě nahoře, a může to být jedna z mnoha vrstev, vzniklých sedimentací před pár tisíci lety za celosvětové potopy. Za druhé: jak bychom očekávali od teorie stvoření, život se vyskytuje zcela náhle, bez nějakých předchozích vývojových řad, organizmy jsou už plně rozvinuté. Za třetí: evolucionisté mají stále větší problémy s nedostatkem času pro údajnou chemickou i biologickou evoluci od vzniku a zchladnutí Země. Za čtvrté: všechny nálezy, které se do evoluční představy nehodí, se bagatelizují, neuvádějí či prohlašují za padělky. Následuje popis některých problémů s chybějícími mezičlánky tak, jak to uvádí profesor Gish ve své knize Fosilie a evoluce.

 

Obratlovci – bezobratlí – žádné spojení

 

Představa, že se obratlovci vyvinuli z bezobratlých, je pouhá domněnka, kterou fosilní nálezy ničím nedokládají. Na základě srovnávací anatomie a embryologie živých forem navrhovali někdy evolucionisté téměř každou skupinu bezobratlých jako předka obratlovců. K přechodu od měkkýšů k obratlovcům údajně došlo přes stadium chordat. Dokazují fosilní nálezy takový přechod? Ani v nejmenším. F. D. Omaaney k tomu řekl: „Jak tento první kmen chordat (strunatců) vznikl, jaká vývojová stadia prodělal, aby konečně mohli vzniknout rybám podobní tvorové, nevíme. Mezi kambriem, kde měl pravděpodobně svůj původ, a ordovikem, kde se vynořují první zvířata, která mají rybám podobné znaky, leží propast asi 100 milionů let, kterou asi nikdy nebudeme moci vyplnit.“ Tento citát je z doby před nalezením obratlovců v kambriu, což celou evoluční situaci ještě komplikuje, protože je nyní jasné, že obratlovci žili spolu s bezobratlými už před kambriem, beze stop nějakého vývoje jedné či druhé skupiny.

 

Ostré ohraničení hlavních tříd ryb

 

Prostudujeme-li Romerovu knihu „Vertebrate Paleontology“, docházíme nevyhnutelně k závěru, že všechny větší třídy ryb jsou jedna od druhé ostře ohraničeny, aniž by je spojovaly přechodné formy. Dva řády bezčelistnatých (Agnatha), Osteostraci a Heterostraci, byli vždy pokryti kostnatým či jiným tvrdým materiálem, a většina byla pancéřována kostěnými deskami. K tomu (evolucionista) Romer: „V sedimentech mladšího siluru a staršího devonu se nalézají mnozí rybám podobní obratlovci, a je zřejmé, že předcházel dlouhý vývoj. Ale o dějinách tohoto vývoje nevíme prostě nic.“ O řádu Ostracoderma (Osteostraci) píše: „Když tyto Ostracodermy poprvé zahlédneme, mají už za sebou dlouhou historii a jsou rozděleny do více od sebe odlišných skupin.“ O Heterostracích píše Romer, že s ostatními formami třídy Agnatha zřejmě nejsou moc blízce příbuzné. Pokud se ale vyvinuli, musejí mít také za sebou dlouhou vývojovou historii. Ale stejně jako Ostracodermy se objevují náhle a bez odkazu na nějaké evoluční předky.

 

Mezi Placoderma existovalo asi šest hlavních typů zvláště utvářených ryb. O nich říká Romer: „Existují sotva společné rysy, jež tyto skupiny navzájem spojují, kromě skutečnosti, že bez výjimky jsou velmi pozoruhodní.“ O něco později říká: „Objevují se v době – zhruba na přelomu siluru a devonu – kde bychom očekávali vlastní předky žraloků a jiných vyšších skupin kostnatých ryb. Očekávali bychom málo specializované formy, jež by se pěkně zařadily do našeho předem stanoveného evolučního schématu. Jsou takoví zástupci rodu Placoderma? Vůbec ne. Místo nich nacházíme řadu téměř nemožných typů, jež se nehodí do žádného schématu. Takové, kde se na první pohled zdá, že nemají původ ani se nehodí jako předkové pro nějaké pozdější a pokročilejší typy. Skutečně se kloníme k názoru, že tato Placoderma, jež tvoří tak důležitou součást devonské historie ryb, je epizodou stojící mimo schéma. Bylo by to zjednodušilo situaci, kdyby byli nikdy neexistovali!“

 

Kostnaté ryby – evoluční předek neznámý

 

O typických kostnatých rybách informuje Romer, že k jejich vystoupení ve fosilních nálezech dochází „krajně náhle.“… „Společný předek skupiny kostnatých ryb je neznámý“. Erool White, evolucionista a expert na ryby, řekl ve své řeči o dvojdyšných rybách k „Linnaean Society of London“: „Ať už panují obecně o tomto bodu jakékoli představy, původ dvojdyšných ryb jakož i všech ostatních větších skupin ryb, jež znám, je pevně zakotven v nicotě …“ O něco později řekl: „Často jsem přemýšlel o tom, jak nerad bych před soudem dokazoval organickou evoluci.“ (viz kniha Darwin on Trial – Spor o Darwina, P.E. Johnson, 1993/1996)

 

Přechod od ploutve k noze nezachován (ryby-obojživelníci-plazi)

 

Podle předpokládaného evolučního pořadí vývoje života se z ryb vyvinuli obojživelníci. Tato proměna by si musela vyžádat mnoho milionů let a probíhat s nesčetnými přechodnými formami, které bychom měli nalézat jako mezičlánky. Mezi fosilními nálezy se pilně hledaly přechodné řady, takové, jež vedou od ryb k obojživelníkům, ale do dneška nebyla žádná taková řada nalezena. Spojovací článek mezi lalokoploutvými rybami skupiny Rhipidistia a obojživelníky, jenž by nejspíše přicházel v úvahu, a proto byl navrhován, je čtvernožec Ichthyostega. Jaké jsou skutečnosti? Nebyla nalezena ani jediná přechodná forma, jež by ukazovala mezistadium mezi ploutvemi Crossopterygií (lalokoploutvých ryb) a nohou Ichthyostegy. Končetiny, pletence plecní a kyčelní pás Ichthyostegy jsou už typu obojživelníka a nevykazují stopy vývoje z ploutví. Existuje zásadní rozdíl mezi anatomií všech ryb a všech obojživelníků, jež není překlenut žádnými přechodnými formami.

 

U všech ryb

 

– žijících stejně jako fosilních – jsou pánevní kosti malé a volně vsazené do muskulatury. Neexistuje spojení mezi pánevními kostmi a páteří. Není také třeba. Pánevní kosti nenesou váhu těla a ani nemohou. Neexistují „běhající“ ryby, včetně kráčejícího sumce z Floridy. I tato ryba neběhá, nýbrž souká se po břiše, přičemž provádí stejné pohyby jako ve vodě. Čtvernozí obojživelníci naproti tomu – živí i fosilní – mají velké pánevní kosti, jež jsou spojeny pevně s páteří. Tak musí být tělo stavěno, aby mohlo zvíře běhat. Tuto anatomii nacházíme u všech obojživelníků, ale nikdy u ryb, ať už živých či fosilních.

 

Nemilou epizodou pro evoluční scénář byl také nález živé latimerie (Latimeria chalumnae) – která se vůbec, jak ukázala pitva, nepřipravovala na život na souši. Zatímco dnes žijící plazy a obojživelníky lze zcela snadno rozlišit na základě stavby kostry, jsou ještě mnohem snadněji k rozeznání podle svých měkkých částí. Skutečně nejjistější rozlišovací znak, jenž dělí obojživelníky od plazů, je amnioticky se vyvíjející vajíčko plazů. Proměna bezobratlého v obratlovce, ryby ve čtvernožce či letu neschopného zvířete v létající, to vše je několik příkladů pro změny, jež vyžadují skutečně převrat v celé stavbě těla. Takové přestavby by musely vykazovat snadno zjistitelné série přechodů ve fosilních nálezech, pokud k nim došlo skutečně cestou evoluce. Evolucionista RNDr. Jozef Klembara přiznává, že i ti „…nejprimitivnější plazi jsou jasně odlišní nejen od antrakosaurů, ale i od všech známých prvohorních obojživelníků, a tak tedy specifický původ plazů je doposud n e z n á m ý.“ (Vesmír: 3/85, str. 151, 2/83, str. 48, 8/77, str. 232-234)

 

Neexistuje žádný doložitelný přechod od plazů k savcům

 

Mnoho specifických znaků savců spočívá v jejich anatomii a fyziologii mimo kostru. K tomu se připojuje zvláštní způsob rozmnožování, teplokrevnost, dýchání bránicí, sání mláďat a přítomnost srsti. Ale ani nejsnadněji rozeznatelné rozdíly ve stavbě kostry plazů a savců nejsou nijak překlenuty přechodnými formami. Všichni savci – žijící či fosilní – mají na obou stranách v dolní čelisti jedinou kost, dentál neboli zubovinu, a všichni savci – žijící či fosilní – mají tři sluchové kůstky, kladívko, kovadlinku a třmínek. Avšak každý plaz – žijící či vymřelý – má alespoň čtyři kosti ve spodní čelisti a jen jednu sluchovou kůstku, třmínek. U některých fosilních plazů jsou počet a velikost kostí dolní čelisti ve srovnání s žijícími druhy redukované. Neexistují však přechodné formy, jež by vykazovaly například tři či dvě kosti spodní čelisti nebo dvě sluchové kůstky. Nikdo nemohl do nynějška vysvětlit, jak by byly přechodné formy dokázaly žvýkat, či jak by byly mohly slyšet, když dvě z čelistních kostí byly převáděny do ucha, jak hlásá evoluční představa. Zkoumáme-li pečlivě doklady o plazech podobných savcům, jeví se pod zorným úhlem evoluce jako velmi pochybné. Z článku Comptona a Parkera Evoluce žvýkacího aparátu savců vychází najevo, že „savcům podobní plazi“ ve skutečnosti vůbec savcům podobní nebyli.

 

Také časové údaje neodpovídají evoluční představě (chronologii). „Plazy podobné savcům“ z podtřídy Synapsida, z nichž se měli vyvinout savci, nalézáme ve svrchním karbonu, možná dokonce ve starším svrchním karbonu. Formy Seymouria a Diadectes, o nichž se říká, že stojí na hranici od obojživelníků k plazům, pocházejí ze spodního permu. Podle chronologické tabulky evoluce je to přinejmenším o 20 milionů let později, než by bylo nutné pro to, aby mohli být předky plazů. Podtřída Synapsida je jedna z nejranějších mezi známými skupinami plazů a ne nejpozdější, a předpokládá se o ní, že rozkvětu dosáhla dokonce už dlouho před vystoupením dinosaurů. Doktor Gish říká: „Důkazy pro přeměnu obojživelníků v plazy a plazů v savce pocházejí spíše z myšlení, kdy přání je otcem myšlenky, než z toho, co můžeme skutečně vyvodit z fosilií.“

 

Vznik srsti – další evoluční záhada

 

Evoluční záhadou je také vznik chlupů a srsti. Cituji z článku „Proč je srst savců evoluční záhadou?“ od dr. Jerry Bergmana, (Why Mammal Body Hair Is an Evolutionary Enigma? CRSQ Vol 40 No 3 pp216-230, 3 March 2004):

 

„Srst savců je komplexní strukturou zahrnující několik základních složek, osu (střední část), kořen a folikul (váček). Nejběžnější teorií nyní prosazovanou je, že se srst vyvinula z plazích šupin. Ačkoli jak šupiny tak srst se ve fosilních nálezech dobře zachovávají (zejména v jantaru), zatím, po více než století pátrání, nebyl nalezen žádný důkaz pro evoluci srsti. Jiným problémem je, že všichni primáti mají hustou, hrubou srst zvanou kožešina, a vysvětlení toho, jak se tato kožešina ztratila v evoluci člověka, jsou nedostatečná a protiřečí si.“

 

„Darwinisté se většinou shodují na tom, že se srst vyvinula ze šupin, avšak ´nejsou známy žádné struktury, jež mohou být považovány v jakémkoli smyslu za přechodné mezi srstí a jakoukoli jinou dermální strukturou obratlovců´ (Denton, 1986, str. 106). Někteří savci jako např. řád Pholidota (luskouni) mají jak rohovinové šupiny tak plně vyvinutou srst (jež roste mezi jejich šupinami), ale žádné zvíře nemá nic primitivnějšího než je plně vyvinutá srst; žádné nemá struktury, jež jsou morfologicky kdesi mezi srstí a šupinami či alespoň srst, jež by nebyla plně vyvinuta.“

 

„Vědci nebyli s to určit, kdy se srst vyvinula. Víme pouze to, že existovala již velmi záhy ve fosilních nálezech jako plně vyvinutá, zcela moderní srst. Studie savčí srsti neprokázala její evoluci; stará srst je pokládána za identickou se srstí moderní po všech stránkách. Srst je jednou z lépe zachovaných částí těla a v některých případech je zachována dokonce lépe než kosti. Za svou odolnost vůči chemickým reakcím vděčí zčásti zrohovatělé kutikule pokrývající vlas; je to jeden z důvodů, proč jsou srst a vlasy tak důležité v soudněznaleckém posuzování (Saferstein, 2001). Strukturální rysy srsti mohou zůstat neporušeny po tisíce let, a z toho důvodu je srst velmi důležitým nástrojem při studiu raných lidí a evoluce člověka. Savčí srst byla dokonce nalezena dokonale zachovaná v jantaru; nejlepší příklady tohoto jevu známe z jantaru baltského a dominikánského (Lewis a Grimaldi, 1997; Poinar a Columbus, 1992; Poinar, 1988). Zachovalost je tak dobrá, že lze určit řád, čeleď, či dokonce druh zvířete (Poinar a Poinar, 1999). Často se najde jen pár pramenů srsti, ale byly nalezeny též celé chomáče či trsy. Srst je též dobře zachovaná v asfaltových jezerech a ledu, stejně jako otisky fosilií.“

 

„Srst různých savců je též často velmi odlišná, a neexistují důkazy o tom, že by srst ´vyvinutějších´ zvířat byla dokonalejší než srst savců ´méně pokročilých´ (jako jsou hlodavci). Jejich srst se prostě jen liší. A dále, hmyz má také struktury podobné srsti, jež jsou velmi odlišné od srsti savčí, ale jsou též do určité míry podobné. Jelikož nikdo netvrdí, že se lidé vyvinuli z hmyzu, jediným běžným vysvětlením neodarwinistů je konvergentní evoluce – srst se vyvíjela samostatně několikrát v dějinách.“

 

„Jistým problémem tohoto výkladu je to, že je potřeba ještě více důkazů k demonstrování evoluce těchto různých druhů struktur podobných srsti. Na rozdíl od struktur jiných (jako třeba oka, o němž darwinisté učí, že se vyvinulo až 34 krát v průběhu evoluce) se vědci domnívají, že se savčí srst vyvinula pouze jednou a nikdy nezanikla, tj. není výsledkem zakrnění peří či jiné struktury. Badatelé nemají ani doklady o fylogenetickém původu srsti. Kardong (2002, str. 221) konstatoval, že: Fylogenetický původ srsti zůstává v úrovni spekulací.“ (Proč je srst savců evoluční záhadou?)

 

Ptakopysk (Ornithorhynchus) – kam s ním?

 

Bobru podobný ocas, tělem připomíná krtka, plave zdatně i pod hladinou, má kachní zobák s elektrosenzory, kterým umí přijímat slabé elektrické impulsy jako některé ryby a hledat tak kořist i pod bahnem, má prasečí očka, hustou srst, kloaku a jedovou žlázu jako někteří plazi, snáší vejce jako třeba ptáci a je to obojživelný savec!! – slepá vylíhlá mláďata mají mléčné zuby a sají mléko, které prosakuje z mléčných žláz do trsů srsti jejich matky. Dospělí jedinci mají místo zubů kostěné destičky. Na končetinách má ptakopysk drápy a plovací blány, které však na rozdíl od kachny umí srolovat a použít tak jen drápy pro hrabání. Z takového zvířete by evolucionisté měli být na mrtvici, a také dlouho byli. Je to živý mezičlánek? Ovšemže není – co by asi spojoval? A tak, aby se zbavili nepříjemného tvora, zařadila jej evoluční sekta do zvláštní čeledi: ptakopyskovití, v řádu ptakořitných (dosl. jednootvorových), podtřída vejcorodých v třídě savců. Co s ním? Kam s ním? Je to typické mozaikové zvíře, „nehodící se“ do evolučního obrazu světa. Kdyby ho byl Bůh nestvořil, evolucionistům by to hodně ulehčilo už tak dost obtížný život. Proto poté, co byl mrtvý ptakopysk dovezen do Evropy, evolucionisté dlouho tvrdili, že je to podvrh.

 

Původ létání – hádanka evoluce

 

Původ létání by musel představovat výborný test k volbě mezi modelem evoluce a modelem stvoření. Téměř každá struktura zvířete, které nelétá, by musela být změněna, aby mohlo létat, a navíc přechodné formy by musely být ve fosilním stavu snadno nalezeny. Nadto se prý schopnost letu vyvíjela čtyřikrát zcela nezávisle na sobě – u hmyzu, ptáků, savců a vymřelých ptakoještěrů. V každém jednotlivém případě prý evoluce letu vyžadovala mnoho milionů let (50 milionů u ptáků dle dr. Zbyňka Ročka: Evoluce obratlovců) a musela by bezesporu zanechat nesčetné přechodné formy. Leč nelze předvést nic, co by se jen vzdáleně podobalo přechodné formě prokazující vývoj letu. První nalezené fosilní pero z období křídy je k nerozlišení od současných per, asymetrické, a tedy letu schopné. Když ho evolucionisté viděli, tvrdili nejdříve, že to musí být falzifikát (viz výše ptakopysk), protože nevěřili, že už tak záhy se „plazí šupina mohla roztřepat v tak komplexní pero“ – dle jejich evolučních představ.

 

Evolucionista E. C. Olson píše, že „pokud se týče schopnosti létat, jsou ve fosilních nálezech ještě velmi velké mezery“. Ohledně hmyzu píše Olson: „Neexistuje prostě nic, co by nám dalo nějaké informace o historii původu schopnosti létat u hmyzu“. Ohledně létajících plazů Olson říká: „Pravou schopnost létat u plazů nalézáme nejprve u létajících ještěrů v juře /létající ještěři i ptáci jsou dnes známi i ze svrchního triasu/. Ačkoliv nejstarší z těchto zvířat byli zřejmě méně specializováni na létání než pozdější, nenalézáme naprosto žádné známky přechodných stadií“. U ptáků se Olson odvolává na Archeopteryxe, kterého označuje jako „podobného plazům“, ale zároveň říká, že přítomnost peří „jej předurčuje být ptákem“. A o savcích píše Olson: „První známky létajících savců jsou plně vyvinutí netopýři v eocénu“. RNDr. Petr Švec, odborník na evoluci ptáků, píše, že „…nejasným a částečně i tajemným, i když řadou hypotéz vysvětlovaným, zůstává nadále  p ů v o d   p t á k ů .“ (Vesmír: 3/85, str. 151, 2/83, str. 48, 8/77, str. 232-234) Toto zjištění však plně odpovídá představě o původu ptáků, kterou mají kreacionisté. Nevyvinuli se z žádné skupiny plazů. Nevyvinuli se vůbec, byli stvořeni.

 

Hlodavci ani koně nejeví známky evoluce

 

Hlodavci – druhově nejbohatší skupina savců – nejeví známky evoluce. S řádem hlodavců by měla být stoupencům evoluce k dispozici velká skupina zvířat, jež se velmi dobře hodí k evolučním přechodovým stádiím. Počtem druhů a rodů překonávají hlodavci všechny ostatní řády savců dohromady. Mohou žít téměř za všech podmínek a žijí po celém světě. Mohla-li nějaká skupina zvířat přinést přechodné formy, pak jistě tato. Ve věci jejich původu řekl Romer: „Původ hlodavců je neznámý…“

 

U „vývojové řady koní“, jež je tak oslavována jako důkaz pro evoluci uvnitř jednoho řádu, postrádáme přechodné formy mezi nejdůležitějšími stadii předpokládaného vývoje. L. E. duNouy řekl: „Avšak každá z těchto meziforem se zřejmě vynořila náhle, a do dneška ještě nebylo možné při chybějících fosiliích rekonstruovat přechod mezi těmito meziformami. Přece však musely existovat. Známé formy zůstávají oddělené jako pilíře rozbouraného mostu. Víme, že most stál, ale v zemi zůstaly jen stopy stabilních pilířů. Kontinuita, již předpokládáme, nebude možná nikdy doložena fakty.“ Goldschmidt řekl: „Kromě toho dochází k rozhodujícím krokům uvnitř pomalu se vyvíjející řady, jako je slavná řada koní, náhle a bez přechodu.“ Frank Cousins uveřejnil nedávno výbornou studii, jež poukazuje na mnoho slabin a omylů, jež vyplývají z použití „řady koně“ jako důkazu pro evoluci.

 

Primáti a člověk

 

Ačkoli se prý primáti vyvinuli z hmyzožravých předků, neexistuje řada přechodných forem, jež primáty s hmyzožravci spojuje. Elwyn Simons, jeden z vedoucích expertů na primáty musí přiznat, že „navzdory posledním nálezům, čas a místo původu primátů zůstává tajemstvím.“ Romer říká, že lemurové se vynořili „zřejmě jako přistěhovalci z nějakého neznámého území“. Ten také označuje šimpanze (Pan) a gorilu (Gorilla) jako „nejvyšší z žijících zástupců Anthropoidních“. Co ale může říci o jejich původu? Přiznává: „Naše vědění o fosilních dějinách vysoce vyvinutých lidoopů a o předpokládaných předcích člověka skomírá na úbytě.“ Asi by se mnoho lidí podivilo, kdyby četli seznam evolučních podvodů, podvrhů, fíglů a omylů jen v oblasti antropologie, za účelem dokázání původu člověka ze zvířat. Když nejsou zkameněliny, proč si je nevyrobit? A když se najdou zkameněliny popírající evoluci, proč je neignorovat či se jich nezbavit? Přehled biologie (1994) na straně 532 „cudně“ praví: „Předchůdci dnešních lidoopů a člověka se oddělili asi před 15 miliony let. Pro údobí sahající k výskytu australopitéků v rozmezí více než 10 milionů let nejsou dosud fosilní nálezy.“ Nejsou dosud? A kdy budou, když máme tolik zkamenělin, které evoluci nedokazují? Ano, zkameněliny potvrzují kreační obraz minulosti.

 

Živé fosilie

 

To je dnes už málo používané evoluční označení pro organizmy, které přežily dlouhá evoluční údobí téměř beze změny a žijí ještě dnes. Trilobiti se sice za recentní (současné) zatím nepovažují, ale např. korýši Lepidocaris crustacean, původně známí jen z devonu, žijí i dnes. Podle některých zpráv (Joachim Zillmer) dokonce i trilobit (hlavní indexová fosilie pro nejstarší kambrium) je možná někde naživu. Nejdůležitějšími moderními (recentními) prokaryoty jsou pravděpodobně bakterie a modrozelené řasy – ty by měly být považovány za živé fosilie. Byly objeveny v hojném počtu ve skalách Jižní Ameriky, stáří skal 3,4 miliardy let podle evolučního počítání, a žijí dodnes. Recentní moderní půdní bakterie byly nalezeny v prekambrijských skalách. Člověk musí žasnout, proč se podstatně od té doby (za půl miliardy let) nezměnily! Ryby z prvohor jsou stejné nebo velmi podobné, jako ty současné. Měkkýši (350 mil. let – Neopillina) žijí dodnes, zkameněli však v údajných prvohorách, a pak už nám (lumpové) nezanechali za 350 000 000 let žádnou zkamenělinu, a jen si tu klidně žijí dnes s námi! Haterie novozélandská (tuatera – plaz) žije od údajného permu dodnes, stejně jako ryba Latimerie, a jsou k nerozeznání od současných. A zase: v rozmezí 100 až 250 milionů let (!) nikde nezkameněly, potvory, takže nutí kreacionisty těmto evolučním milionům let nevěřit a držet se sveřepě stvoření, které se událo před asi šesti tisíci lety – jak víme z historických pramenů a datovacích metod (viz v dalších omylech).

 

Pokud jde o hmyz, 84% hmyzích čeledí dnes žijících žilo i před 100 miliony let (Carl Zimmer, „Insects Ascendant“, Discover, vol. 14. listopad 1993, str. 30). Potvrzuje to četný hmyz uvězněný v jantaru, u kterého za desítky milionů let nepozorujeme žádnou evoluci. Graptoliti z ordoviku byli nalezni živí v jižním Pacifiku. Nejstaršími zkamenělinami suchozemských živočichů jsou stonožky, datované evolucionisty více jak 425 mil. let. Jsou téměř nerozeznatelné od některých současných skupin. Jak jsem už psal, z prvohor máme dnes už i obratlovce – jen Bůh ví, kdy se vlastně vyvíjeli a kde (zlí jazykové tvrdí, že v evoluční fantazii). Nejstarší netopýr je k nerozeznání od současného, jak ukazuje jeho kostra přefocená na kostře recentního (současného) netopýra. Skoro všechny živočišné kmeny se poprvé náhle objevily za kambrijské exploze asi před 600 miliony let (dle evoluční fantaskní chronologie, samozřejmě – je třeba si ale uvědomit, že kambrium si stanovili evolucionisté tak, jak se to jejich teorii hodí). V tomto výčtu živých zkamenělin by se dalo pokračovat snad bez omezení.

 

Mlčení a mlžení

 

Evolucionisté se také příliš nešíří o skutečnosti, že selekce a speciace organizmů, stejně jako vznik plemen a odrůd, vede ve svém důsledku jak k oslabení fenotypu v řadě aspektů, tak i k ochuzení genetické výbavy (genomů) následných generací těchto organizmů. Právě vznik nových odrůd a ras ukazuje na neexistenci evolučního procesu, což Darwin netušil! Přesný opak evoluce totiž přináší zušlechťování (selekce, segregace), které provádí příroda nebo člověk. Vypěstěné segregované odrůdy jsou méně životaschopné než jejich divocí předkové. Stačí jen srovnat vlka, předka současných psů, s pudlem nebo čínským pinčem. Žádný z nich není schopen přežít ve volné přírodě, kde žijí vlci, lišky, rysi, havrani, ani jednu zimu. Jak dlouho může zůstat naživu ušlechtilá dojnice bez intenzivní lidské péče a třeba jen bez dojení? Bezjaderná rajčata a pomeranče jsou nesporně pro člověka výhodné, ale vymřou již v první generaci, bez specielních zásahů. Bezrohovinové hovězí druhy, bílé domácí kachny a husy, vepři s řídkou a chudou srstí nebo psí povaleči jsou geneticky chudší než jejich divoce žijící předkové a v přírodě nemají šanci obstát v onom oblíbeném „evolučním boji o život“. Odolnější a geneticky bohatší byly starší, dříve žijící typy organizmů – což ukazuje na stvoření a následný sestup dolů, a ne na evoluční zbohacování živé přírody po miliony let. (G. S.)

 

Stejně jako Marx, Engels a Lenin podvedli miliony lidí utopií komunismu (viz 7. Omyl), tak Darwin podvedl miliony utopií evoluční teorie. Vše, na čem Darwin stavěl, se zhroutilo v důsledku dalších výzkumů. Každý čestný vědec by měl teorii o vývoji dávno opustit. Když spadnou všechny pilíře mostu, těžko po něm budeme nadále jezdit. V evoluční teorii se zřítily pilíře i s mostovkou, ale „evoluční ideologové“ jezdí dál – to je však možné nikoli ve skutečné (experimentální) vědě, ale jen v oblasti ideologie, se značnou dávkou řečnického umění, pomocí nejrůznějších podvodů, zamlčováním a zamlžováním pravdy a jinými triky. Uvedu pro ilustraci jen několik takových příkladů.

 

  1. Piltdownský člověk – podvrh, lebka sestavená z lidské (vrchlík) a opičí části (čelist), zuby zpilovány, vydáváno za chybějící článek. Jak může znát veřejnost pravdu, když jim 40 let ukazují falzifikát jako důkaz vývoje?
  2. Ukázalo se, že přidržovací mozoly žáby ropušky starostlivé (Alytes obstetrican) byly přimalovány nerozpustnou barvou. Dr. Paul Kammerer krátce nato spáchal sebevraždu. Nebyl darwinista, ale nadšený evolucionista, lamarckista.
  3. Neandertálský člověk – přes 50 let se učilo a pomocí lživých obrázků dokládalo, že Neandertálci byli spojovacím článkem. Jak může znát veřejnost pravdu? Je pak divné, že tolik lidí na evoluci věří?
  4. Motýli Biston Batularis byli lepeni a špendlíky připevňováni na kůru stromů, aby se dětem ve školách mohlo vykládat, jak funguje evoluce. Nefunguje! Tito motýli jsou dodnes stejnými motýly.
  5. Javanský člověk – jeho objevitel Dubois zatajil, že ve stejné vrstvě našel moderního člověka (Wadjackého). Až později přiznal, že jde spíše o kosti velkého orangutana než o člověka.
  6. Čéška slona z Jávy byla vydávána za lebku Pithecantropa. Zub z vyhynulého prasete použili fanatičtí evolucionisté jako důkaz vývoje člověka ve známém „opičím procesu“ v Tennessee. Tzv. coloradský člověk byl později zařazen mezi koně. Lýtková kost ze Seattlu byla později rozpoznána jako část zadní končetiny medvěda. (Henry M. Morris)
  7. Dobře známy jsou podvody německého embryologa Ernsta Haeckela, fanatického Darwinova přívržence, který falšoval obrázky embryí tak, aby dokazovaly evoluční příbuznost mezi nepříbuznými skupinami. Ne, toto není konec evolučních podvodů, to je jen špička ledovce.
  8. Archeoraptor – v Číně nalezený opeřený dinosaurus byl falzifikát. Evolučně silně laděný National Geographic se oslavou na tento spojovací článek před nedávnem velmi ztrapnil, stejně jako američtí vědci, kteří odjeli do Číny zjistit, jak k tomuto podvrhu vlastně došlo. (Vesmír 3/2000)
  9. Darwin také podváděl: nechal retušovat obrázky, které měly dokládat vztah lidské mimiky s mimikou zvířecí tak, aby se tento vztah prokázal.
  10. Evolucionisté vozili do Evropy domorodce, oblékali a líčili je jako „opolidi“ a předváděli jako Darwinovy mezičlánky.
  11. Reiner Protsch falšoval datování lidských zkamenělin

 

Zkameněliny v ledu

 

 

Po celém světě nacházíme miliony a miliardy zkamenělin zahynulých živočichů. To je přesně to, co odpovídá kreační představě světa stvořeného, okamžitě plně „dospělého“ a posléze zničeného v potopě. Zkameněliny nám ukazují, že rostliny i živočichové žili po celém povrchu země v nesmírném množství a často v mnohem větších rozměrech než dnes (ty samé druhy). Ke zkamenění ryby či suchozemce běžně nedochází (mrtvá ryba nezkamení, padlý strom nezuhelnatí), natož aby zkameněla celá hejna ryb a stáda živočichů po milionech kusů! Evoluční teorie nemá na tento jev žádné vysvětlení. Miliony zamrzlých mamutů a dalších savců podél pobřeží severní Sibiře až k Aljašce ukazují, že před potopou mohla tato zvířata žít po celé zemi díky mírnému klimatu, které pravděpodobně vytvářel ochranný obal (na bázi vody) kolem celé země. V sibiřském ledu je údajně pohřebeno asi 5 milionů mamutů.

 

Mamuti (slovo pochází z biblického hebr. slova „behimoth“) musela být teplomilná zvířata (8 a více tun), protože podobně jako sloni (ti jsou menší), se kterými patří do jedné čeledi, nemají na svém těle žádné tukové žlázy. Zvířata uvězněná v ledu mají ještě v žaludcích a tlamách nestrávené rostliny (blatouchy, zvonky, ostřice, fazole atd.), které tam dnes samozřejmě nerostou. Žaludky těchto zvířat fungovaly jako velké zásobárny potravy. Jejich maso je konzervováno mrazem a je poživatelné. Většinou jsou tato zvířata roztrhána na kusy, vzácně je najdeme zcela neporušená. Právě jen zahynutím v potopě či v ledových dobách po ní lze vysvětlit, proč nacházíme mamuty i jiná zvířata mnohdy v naprosto perfektně zachovaném stavu, někdy zamrzlá vstoje v ledu (oči, nozdry, srst, kůže atd. mají zcela neporušenou tkáň a vypadají „jako živé“). Jindy jsou zvířata pohřbena až 270 m pod povrchem země v permafrostu. Spolu s mamuty nacházíme ovce, velbloudy, bizony, nosorožce, koně, tygry, osly a lvy pohřebené po tisících v sibiřském ledu – děje se něco takového dnes? A jaká vysvětlení pro tyto nálezy poskytuje evoluční teorie? Zvířata v severních oblastech zmrzla zřejmě během několika málo hodin poté, co teplota prudce klesla pod bod mrazu. Existuje nějaké jiné reálnější vysvětlení než globální potopa? Pokud víme, nikoli.

 

Suchozemské zkameněliny

 

Na ostatních částech světa (mimo mrazivé oblasti pólů a vysokých hor) byla zvířata zavalena usazeninami a nacházíme jejich pohřebiště po celém světě. Jako příklad je možné uvést obrovskou tibetskou vysočinu s dvěma milióny km2 sedimentárních hornin o mocnosti mnoha kilometrů, jež dnes leží ve výšce přes 4 000 m. Dále africkou formaci Karoo, v níž mají být podle odhadů Roberta Brooma obsaženy fosilie 800 miliard obratlovců (N. O. Newell, Journal of Paleontology, sv. 33, str. 496, 1959, ); nebo sleďovou vrstvu v miocénní břidlici Kalifornie, v níž zahynula asi miliarda ryb na ploše 10 km2 (H. S. Laad, Science, sv. 129, str. 72, 1959); stejně tak Kumberlandská kostní jeskyně v Marylandu (USA), v níž byly nalezeny zkamenělé vrstvy tuctů druhů savců od netopýra k mastodontovi, spolu s fosilními plazy a ptáky – přičemž se společně vyskytují druhy, jež dnes spolu nežijí, ale žijí v nejrůznějších klimatických zónách od Arktidy po tropy (G. Nicholas, Scientific Monthly, sv. 76, str. 301, 1953).

 

Na Sicílii najdeme zkamenělé kosti hrochů v takových množstvích, že byly těženy jako zdroj paliva. Přes 2 000 zkamenělin objevili američtí vědci na stavbě nové trasy metra v Los Angeles v roce 2000. Většina fosilií se dochovala nepoškozena. Kosti na řadě fosilních hřbitovů nacházíme často pohřbeny pod vrstvami naplavenin a promíšeny částmi rostlin, stromů, lasturami a pozůstatky ryb. Vápencové útvary poblíž Oděsy obsahují asi 4 500 kostí medvědů, hyen, kanců, mamutů, nosorožců, bůvolů, jelenů, zajíců, vlků a lišek. Odhaduje se (odhad z knihy Conflict of Evolution z roku 1995), že na regálech a v depozitářích přírodovědeckých muzeí po celém světě je celkem asi 250 milionů zkamenělin rostlin a živočichů, a v přírodě v sedimentech pak ještě leží miliardy dalších zkamenělin. Evoluční teorie, která počítá s miliony let postupně se usazujících vrstev, v nichž teprve z primitivních organizmů vznikaly nové formy, nemá na tyto fenomény žádnou přiměřenou odpověď – určitě neznáme žádné současné srovnatelné procesy, při kterých by stovky, tisíce či miliony kusů zvířat a rostlin zkamenělo. Pokud je tedy současnost klíčem k minulosti, jak tvrdí evoluční ideologie, pak je jediným přijatelným vysvětlením pro zkameněliny světa dávná celosvětová potopa, tedy mimořádná katastrofická událost v minulosti Země.

 

Dinosauři, lamy, jejich kosti a rytiny

 

Zkameněliny dinosaurů se nalézají po celém světě. Kostry často vykazují stopy náhlé, násilné smrti ve vodě. Někteří dinosauři byli nalezeni v plovoucí pozici s hlavou křečovitě vraženou dozadu. (Björn Kurten: The Age of Dinosaurs) Evolucionisté vymysleli zoufalé teorie, aby vysvětlili, proč tato zvířata (často suchozemská a vodu nemilující) zahynula tímto způsobem a v takovém množství. (Existují i úvahy, zda dinosauři nebyli převážně teplokrevní a nežili více ve vodě podobně jako krokodýli.) Dinosauři podle evoluční teorie „nesměli“ žít spolu s lidmi (lidé se ještě v té době „nestačili vyvinout“). Přesto máme velké množství dokladů o pravém opaku. Nacházíme stopy dinosaurů ztvrdlé v jedné vrstvě se stopami člověka (stopy lidí někdy označují evolucionisté zcela bezdůvodně za padělky, viz Richard Dawkins: Slepý hodinář). Tyto stopy jsou po celém světě. Rytiny dinosaurů byly nalezeny na stěnách jeskyň a kaňonů např. v Arizoně či Rhodezii, stejně jako jejich figurky. V polovině 20. století probíhaly vykopávky v mexickém Acambaru, kde se nalezlo více jak 35 tisíc figurek dinosaurů (některé pod základy tam stojícího domu), vypálených a vytesaných, z nichž některé představovaly druhy dinosaurů do té doby neznámé (http://www.bible.ca/tracks/tracks-acambaro.htm). Evolucionisté vše šmahem prohlásili za padělky, zcela bezdůvodně, jen aby se zbavili nepříjemného faktu proti svojí teorii. Také pětiprsté lamy, údajně vyhynulé před 30 miliony let, byly nalezeny archeology vyryté na nádobách a jejich kostry byly nalezeny ve spojitosti s kulturou Tiahuanaků (Bolívie).

 

Uhlí, ropa, zemní plyn

 

   Jaký masivnější důkaz ohromně bohatého života na počátku země máme hledat? Jaký masivnější důkaz celosvětové potopy? Tlakem lze dnes vyrobit uhlí z dřevité masy během několika hodin i minut (Viz např. videodokument fyzika Roberta Gentryho a jeho syna Davida „Nízký věk Země“ – USA). Vznik uhlí z dřevité biomasy ani nemůže trvat miliony let, má-li vzniknout skutečné uhlí. Jsou známy případy, kdy dělníci zaráželi do země dřevěné kůly a špička, která narazila na kámen, zuhelnatěla. Uhlí pochází velmi zřejmě ze zbytků rostlin předpotopního světa, pohřbených vodou pod sedimenty, jinak si jeho vznik neumíme vyložit. Miliony let rostoucí lesy nezuhelnatí a nikde na světě nenajdeme ani náznak pozvolného přechodu mezi rašelinou, lignitem, hnědým uhlím, černým a antracitem. Na jednom místě se těží hnědé uhlí, na jiném černé a zase jinde rašelina. Uhlí se nalézá napříč celým geologickým sloupcem ve všech částech světa, dokonce i pod póly. Nese všechny známky rychlého uložení obrovských mas dřevin následkem vody.  Je to tzv. alochtonní teorie vzniku uhlí: uhelné sloje nevznikly na tom místě, kde dřeviny, ze kterých uhlí pochází, rostly, ale dřevitá masa byla na toto místo nanesena vodou, kde pak potopením těchto „plovoucích koberců“ dřevin a následným zasypáním sedimenty vzniklo uhlí. Uhelné sloje svědčí o nepředstavitelné mase rostlin, která musela existovat před potopou. Existují sloje o více jak 30 m mocnosti, k jejichž vzniku bylo potřeba mnohonásobně vyšších vrstev dřevin. Podle rozložení tlaků a teplot na daném místě pak vznikl adekvátní typ uhlí (lignit, hnědé uhlí, kamenné či antracit).

 

Také ropu a zemní plyn umíme dnes vyrobit z organických zbytků a lze je vysvětlit jako produkt mechanické a chemické přeměny zvířecích (i rostlinných) těl, především ryb a vodních živočichů. (Existují i anorganické teorie o vzniku fosilních paliv, nejsou však tak průkazné a mají řady obtíží). Evoluční teorie nemá absolutně žádné vysvětlení, kde se tak záhy vzalo takové obrovské množství rostlin a živočichů pro vznik tak mohutných zásob fosilních paliv. Pokud tedy zvážíme jen tyto skutečnosti (další následují) – tj. spousty zkamenělin po celém světě a ohromné zásoby fosilních paliv, není docela logické, že si představíme spíše obraz globální potopy, ve které zahynulo nepředstavitelné množství rostlin a živočichů, než postupnou pomalou evoluci?

 

Fosilní jezera a zbytky mořských živočichů i dalších zkamenělin

 

Často nacházíme ve světě vysoko položená jezera, zřejmě pozůstatky celosvětové potopy. Někdy obsahují slanou vodu jako oceány a moře. Hladina Bajkalu na Sibiři je 457 m nad mořem a je jasné, že celá Sibiř byla kdysi pod vodou. Bajkal obsahuje mořské živočichy, žije zde arktický druh tuleně podobný tuleni žijícímu na Špicberkách, v Kaspickém moři a Aralském jezeře. V Tibetu najdeme jezera 4900 až 5000 m nad mořem, mnohá jezera jsou solná či alkalická, solné pánve najdeme v ruských stepích i na amerických prériích. Na nejvyšších vrcholcích hor, např. v Himálajích, najdeme zbytky mořských živočichů vysoko nad mořem, na Sahaře najdeme vyschlá koryta řek. Zajímavé jsou nálezy zkamenělých zvířecích stop, které ukazují, jak zvířata utíkala před potopou do vyšších poloh, často klouzala zpět po břiše dolů a opět se snažila dostat nahoru před stoupající vodou, pak najdeme jejich těla v obrovské průrvě nahromaděná pod usazeninami, zvířata, která spolu běžně nežijí. (Prof. dr. Alfred Rewinkel, Potopa)

 

Globální katastrofa a rychlé procesy jsou přirozenější příčinou vzniku mnoha pozemských horninových lokalit

 

Nejen že je 71% (362 mil. km2) povrchu Země pod vodou, což je naprosto nevídaný jev v planetárním měřítku (na Marsu také vědci uvažují o existenci vody, ale spíše to vypadá, že tam voda byla někdy v minulosti), ale i pevniny, na kterých žijeme, jsou z větší části pokryty usazeninami (horninami) nanesenými vodou. Naplaveniny štěrku, písku, vápencové, břidlicové a jílovcové skály nacházíme po celém světě. Na univerzálnost potopy ukazuje také jíl, který by mohl být podle některých teorií sopečného původu a byl nakonec usazen vodou. Universitní profesor dr. I. Le Riche již před mnoha lety předložil argumenty, že jíl je sopečného původu a že jeho všudypřítomnost a povaha i způsob uložení je důkazem pro univerzální potopu (Prof. dr. Alfred Rewinkel, Potopa). Jíl pokrývá rozsáhlá území ve střední Evropě, severní Francii, Belgii, v údolí Rýna, nalézáme jej ve Slezsku, Polsku, Rusku, vystupuje vysoko do Karpat, kde tvoří ložiska o mohutnosti až 610 m. Ve Spojených státech je jíl v celé rozloze řeky Mississippi, je značně rozšířen v Číně. Evolucionisté vykládají často jíl jako důsledek činnosti ledovců, ale je to velmi obtížný výklad právě z důvodu obrovských ploch pokrytých tímto materiálem, sestávajícím z drobounkých hranatých částic bez jakékoliv struktury (klastické horniny). Vysvětlovat geologické útvary činností ohromného množství vody působící v krátké době globálně po celé zemi je mnohem snazší, přirozenější a lépe odpovídá realitě, než tyto útvary vysvětlovat dlouhodobými evolučními procesy, tzv. uniformitarianismem. Je nesporné, že řada útvarů na naší zemi mohla vzniknout až po potopě, např. vrásněním, posuvy kontinentů, vulkanickou činností, následkem ledovcové činnosti a pod. Ale i některé z těchto (popotopních) procesů svědčí o velmi rychlých změnách (např. při protržení velkého ledovcového jezera nebo při vulkanické činnosti), jiné tyto změny jsou velmi pomalé (např. horotvorná činnost či eroze sněhem, větrem či tekoucí řekou) a nelze jimi vysvětlovat původ převážné většiny horninových útvarů naší země. Argumenty pro nanesení všech vrstev najednou viz níže, 24. Omyl.

 

Ne mnoho lidí ví, že Charles Darwin se stal nejprve geologickým evolucionistou, dříve než byl biologickým evolucionistou. Po četbě knihy Charlese Lyella Principy Geologie, kterou četl během své plavby kolem světa na lodi Beagle (1831 – 1836), Darwin zcela opustil (stejně jako někteří geologové jeho doby) biblické hledisko globální potopy a rychlého nanesení sedimentů, a stal se geologickým uniformistou. Tedy člověkem, který vyznává potřebu dlouhých věků, miliónů let, k tomu, aby vznikly horniny a příslušné skalní útvary na naší zemi. Je poněkud kuriózní, že mylnou geologickou knihu Charlese Lyella daroval Darwinovi právě jeden z jeho pozdějších velkých odpůrců, kreacionista, kapitán lodi Beagle, Robert FitzRoy. Jeden z prvních omylů, který Darwin dopustil, byl právě tento omyl z oblasti geologie. V dubnu 1834 se 25 mužů vylodilo na malých člunech na pobřeží Argentiny, z lodi Beagle, včetně Darwinova velkého odpůrce, věrného Božího muže a kreacionisty, kapitána lodě Beagle, sira Roberta Fitz Roye. Zde měl Darwin 16 dní na to, aby prozkoumal údolí na spodním toku řeky Santa Cruz, v jejíž deltě se muži vylodili. Jeho pozdější článek ve vědeckém časopise říkal o tomto místě Argentiny toto: „Na první pohled je jasné, že bazaltové (čedičové) útesy na obou stranách údolí byly kdysi propojeny. Co to muselo být za sílu, která odnesla po celé délce země mohutné masy pevné skály, skály o průměrné velikosti téměř 100 metrů a šířce měnící se od méně jak tří kilometrů až k šesti kilometrům? Řeka, která má jen málo sil k přenosu byť i jen malých úlomků materiálu, může však v průběhu věků vyprodukovat postupnou erozí účinek, jehož velikost je obtížné posoudit.“ (Darwin, C. 1839, Voyage of the Beagle. London: Smith, Elder. Citát z 9. kapitoly pod záznamem datovaným z 26. dubna roku 1834.)

 

Darwinovy úvahy o pomalé erozi říčního údolí mu tedy umožnily extrapolovat na „průběh věků“, aby mohl spekulovat později o organické evoluci při plavbě na souostroví Galapágy. Tak se Darwin stal nejprve geologickým evolucionistou, dříve než se stal biologickým evolucionistou. Někteří nazvali toto jeho uniformitarianistické myšlení v Santa Cruz River „Darwinovým prvním omylem“. Dnes geologové popírají Darwinovu domněnku, že kaňon řeky Santa Cruz byl vyhlouben erozí v důsledku každodenní činnosti této normálně tekoucí řeky. Místo toho se dnes mnoho geologů domnívá, že v minulosti vznikly ohromné přirozené vodní uzávěry (hráze), které se poté protrhly na horním toku řeky Santa Cruz, a uvolnily tak katastrofické záplavy z gigantických ledovcových jezer. Tak byl kaňon řeky Santa Cruz vyhlouben z největší části velmi rychle během katastrofálních povodní, nikoli pomalu během miliónů let. Možná, kdyby byl Darwin věděl o důkazech katastrofického protržení hrází na horním povodí řeky Santa Cruz, nebyl by pokračoval na své všeobjímající, extrapolační úvaze, nazývané organická evoluce. Čtenář si může pomocí vyhledávače Google tento terén, který Darwin nikdy neviděl, prohlédnout; je to extrémně zaledněná oblast s obrovskými ledovcovými jezery a nízko položenými řekami, kde ledovce vytvářejí přirozené hráze obrovským jezerům s pozoruhodně roztrhanou strukturou okolní krajiny (použijte souřadnice: 50° jižní šířky a 72° západní délky – Acts and Facts, červenec 2008, str. 12)

 

Skalní masivy a kreační představa potopy

 

Nikde na světě není úplný geologický sloupec tak, jak ho vyžaduje evoluční obraz světa. I Grand Canyon v USA (Arizona) vykazuje jen polovinu, zkameněliny permu leží na karbonu a ten přímo na kambriu. Chybí ordovik, silur i devon. Geolog Suess řekl, že je to udivující. (The Face of the Earth). Abyste viděli celý sloupec třeba v USA, musíte hodně cestovat: pre-cambrium a paleozoik lze najít v Grand Canyonu, mesozoic ve východní Arizoně, třetihory v Novém Mexiku. Ještě těžší je vysvětlit, proč se některé geologické období „opakovalo třeba 5x“ a proč existují stovky tzv. „přeházených vrstev“ – v rozporu s evoluční vírou. (Highlands ve Skotsku, Britská Kolumbie, Montana, Alberta, velká část Švýcarského alpského regionu, Čína, Skandinávie atd.) Pokud jsou fosilie evolučně pokročilých organizmů příliš dole (ještě se neměly vyvinout) evolucionisté je nazývají „stratigraphic leaks“, pokud jsou příliš nahoře, jsou to „re-worked specimens“, říká dr. Henry Morris.

 

Ledovcový Národní Park v USA má blok prekambrického vápence (údajně starý 1 mlrd. let) spočívající zcela přirozeně na křídovém podloží (údajně starém 100 mil. let) – mělo by to být tedy obráceně. Evoluční geologové věří, že tento „špatně uložený blok“ se posunul horizontálně přes okolní oblast. Je však dlouhý přes 500 km, přes 50 km široký a kolem 10 km silný! Dr. Henry Morris ukázal, že přesmyk takového masivu by byl fyzikálně vyloučen, i kdyby třecí plochy byly naolejovány. Evoluční teorie však tyto neuvěřitelné procesy vyžaduje po celém světě, aby se vyhovělo „správnému pořadí vyvíjejících se živočichů“. Problém je, že styčné plochy vodou nanesených vrstev nejeví nejmenší známky drcení, lámání či nějakého pohybu, ale vrstvy leží zcela přirozeně na sobě, jak byly naneseny vodou. Mnohá vysoká pohoří světa byla sice po potopě vyvrásněna v důsledku pohybu pevninských desek (to nejsou sedimentární vrstvy) vlivem obrovské váhy vod oceánů – např. zdvihání Himálaje pokračuje ještě dnes za doprovodu četných zemětřesení. Naproti tomu sedimentární vrstvy leží zcela přirozeně jedna na druhé bez sebemenších známek pohybu jednotlivých mezivrství, a k žádnému, pro evoluci tak potřebnému posunu „starších na mladší“ nedochází. Pokud tedy tento imaginární posun a zvětrávání nebudeme z evoluční víry postulovat, budou často zkameněliny „primitivních a jednoduchých“ organizmů nahoře a těch pokročilých a vývojově vyšších dole!

 

Protozoa, smrková a pylová zrna

 

Jak jsem již uvedl, protozoa – jednobuněční (ze kterých se měl dle evolučních představ vyvinout život) úplně chybí v kambriu, tedy na počátku prvohor, zatímco mnohobuněční (metazoa), tedy mnohem složitější organizmy, jsou zde v hojnosti přítomni. Jednobuněční se nalézají až nad kambriem. Takže stovky složitějších živočichů se nalézá dříve, nahlíženo brýlemi evoluční víry než ti, ze kterých se vyvinuli. Geologem Cliffordem Burdickem byla nalezena smrková a různá pylová zrna ve všech vrstvách Grand Canyonu (USA), od kambria vzhůru, což ukazuje na růst těchto plně vybavených rostlin už před údajnými 500 miliony let. Burdick říká: „Objev Gymnospermových a Angiospermových pylových zrn v kambriu a prekambriu přináší skutečný problém…nález spor rostlin, které jsou přinejmenším těsně příbuzné smrkům, v prekambriu, dělá velkou potíž myšlence na evoluční vývoj těchto specializovaných rostlin.“ (Clifford Burdick Microflora of the Grand Canyon, Roger D. G. Price: In the Beginning, str. 51).

 

Nálezy, které jsou v evoluční teorii „zakázány“, v kreační nepřekvapují

 

         Kovová váza se stříbrným reliéfem květin byla nalezena ve skále u Dorchesteru (Massachusetts) r. 1851 jedním dělníkem z lomu. Geologové prohlásili, že skála je miliony let stará. (Science American, svazek 7, str. 298),

Kovová krychle s vyrytým žlábkem po obvodu byla nalezena dr. Guretem r. 1885 u Vocklabrucku v Rakousku, když byl rozlomen velký kus uhlí, které je považované za 50-300 mil. let staré. (Erich Von Fange Time Upside Down, CRSQ sv. 11, č. 1, červen 1974, str. 16, též zpráva v AAA /=časopis Československé archeoastronautické společnosti/ – sborník 1990 na str. 140 je uvedeno: „…objev podivného kovového předmětu v ložisku hlí, starém milióny let, který našel dr. Guret z Rakouska r. 1885. Byl složený z rovnostěnu o rozměrech 67x67x67 mm s báýil 785 g. Předmět, uložený v muzeu v Slazburgu, však r 1910 záhadným způsobem zmizel.“

Roku 1883 byl v uhlí objeven náprstek, roku 1976 informoval Harry Wiant o lžíci uložené v uhlí, dále byla uveřejněna informace (CRSQ 1971) o nalezeném železném kotlíku v uhelném balvanu. Roku 1853 přišla zpráva o železném nástroji uloženém v uhelné sloji v okolí skotského Glasgowa. Podle zprávy uvedené v časopisu Scientific American (5. 6. 1852) se v uhelných vrstvách našla kovová loď a nádoba se stříbrnou vložkou. Tento seznam by šlo ještě rozšiřovat, nesmíme však zapomenout, že evoluční vědci nemají žádný zájem o publikování těchto nálezů a jejich uchování, takže některé z nich i ležely delší dobu v muzeích a pak se záhadně ztratily. Vypálená hliněná figurka byla nalezena r. 1889 mužem, který vrtal díru pro vodu ve státě Idaho ve skalním masivu v hloubce 90 m. Skála byla odhadnuta na 10 milionů let.

 

V roce 1968 ohlásili Y. Druet a H. Salfati objev polovejčitých kovových trubiček stejného tvaru ale různé velikosti ve formaci křídy (druhohory), stáří dle evoluční chronologie 65 miliónů let. Zpráva je o tom v knize Ancient Man: A Handbook of Puzzling Artifacts od Williama R. Corlisse a též to uvádí Michael Cremo a Richard L. Thompson v knize Skrytá historie lidstva, str. 139. Odhaduje se, že křídová sloj, odkrytá v lomu v Saint-Jean de Livet ve Francii, je stará nejméně 65 miliónů let.

Během posledních několika desetiletí našli jihoafričtí horníci stovky kovových koulí, z nichž nejméně jedna má po obvodu tři paralelní drážky. Podle článku J. Jimisona existují dva druhy těchto koulí: „jeden je z kompaktního namodralého kovu s bílými skvrnami a druhý je dutá koule vyplněná bílým houbovitým středem.“ Roelf Marx, správce muzea v jihoafrickém městě Klerksdorp, kde jsou některé z koulí uloženy, řekl: Představují úplnou záhadu. Vypadají, jako by je vyrobil člověk, přestože v době historie Země, kdy v této hornině spočinuly, neexistoval žádný inteligentní život. Nic podobného jsem ještě neviděl.“ (Michael A. Cremo, Richard L. Thompson: Skrytá historie lidstva, str, 143) Též televizní program NBC (USA, New York) nazvaný „Tajemný původ člověka“ ukázal v únoru 1996 mimo jiné i tyto rýhované koule z Jižní Afriky, které byly nalezeny ve vrstvách starých údajně 2,3 miliardy let. V tomto televizním programu vystoupilo několik vědců a kolem nálezu se rozpoutala značná, velmi kontroverzní debata. Evolucionisté nemohou samozřejmě připustit stopy lidské činnosti v prekambrických vrstvách.

 

 

Zlatý opracovaný řetěz, s konci uvízlými v uhlí, našla r. 1891 žena v Illinois, když rozlomila velký kus uhlí. (CRSQ sv. 10, č. 1, červen 1973, str. 65)

Dvě kostry, připomínající lidské, byly nalezeny při těžbě třetihorního uhlí v nováckých dolech r. 1951. (Pavel Dvořák: Odkryté dějiny, 1984)

Otisky dětských nožiček a botičky, z nichž jedna rozšlápla trilobita, který musel v té době být živý, protože nesl známky hojení, nalezl v kambrijských skalách (500 mil. let, kdy neměli žít ještě ani savci) ve státě Utah sběratel trilobitů William Meistern 1. 6. 1968. (Tento nález uvádí řada pramenů, např.: Zdeněk Krušina Tajné dějiny světa/ str. 197 nebo Hans-Joachim Zillmer: Darwinův omyl, str. 35, A. C. Ingalls: The Carboniferous Mystery a další).

Lidské stopy v křídě i karbonu byly nalezeny v amerických státech Texas, Virginie, Pennsylvanie, Kentucky, Illinois, Missuri a západně ke Skalnatým horám. A co na to evolucionisté? Albert C. Ingalls v The Carboniferous Mystery říká: „Jestli člověk nebo i jen jeho opičí předek, nebo i jen savčí předek opic, existoval v období karbonu v jakékoliv podobě, pak celá věda geologie je úplně chybná, takže geologové se mohou vzdát svých míst a jít dělat třeba řidiče náklaďáků. Alespoň prozatím věda odmítá atraktivní vysvětlení, že by člověk učinil tyto tajemné otisky svou nohou do bláta karbonové doby“. (A. E. Wilder Smith: Man´s Origin, Man´s Destiny, str. 135 – 140)

 

Další utajované nálezy

 

Prokřemenělé lidské mozky byly nalezeny na Blanensku v ČR. Onen člověk by musel žít ve společnosti dinosaurů, píše Svobodné Slovo v článku Za prvním Evropanem 15. 6. 1984; podobné nálezy prokřemenělých lidských mozků jsou hlášeny také z bývalé SSSR u vesničky Odincevo (karbon, 350-270 mil. let), v karbonských usazeninách kamenouhelného moře.

Stopy koňských kopyt byly nalezeny v oblasti Grand Canyonu (prvohory) v Arizoně. Stopy byly velmi zřetelné, takže indiáni z kmene Havasupai věřili, že zde běželo stádo koní. Kromě toho ještě byly hlášeny v literatuře jiné stopy koní. Evolucionisté neprohlásily tyto stopy za padělky, jen k nim mlčí. (CRSQ 4/84, str. 235, 6)

Kladívko (želízko i topůrko) pevně uzavřené v pískovcové skále 135 mil. let staré bylo nalezeno r. 1934 v Texasu. (Hans-Joachim Zillmer: Darwinův omyl, str. 13n a další prameny).

Byl nalezen starobylý mayský reliéf ptáka podobného archeopteryxovi, takže by mezi nimi muselo být 130 milionů let rozdílu dle evoluční chronologie (Huse: The Collapse of Evolution, str. 17)

Stopy člověka ve tvrdých druhohorních vápencích byly nalezeny na Slovensku u vesnice Koňská, okres Martin, dále dětské nožičky otisknuté do kamene. (AAA – 0/1990, str. 8, článek Civilizace mezi veleještěry?

Zkameněliny moderních lidí nebo lidí velmi podobných moderním, pohřbené hluboko nebo ve vrstvách datovaných jako hodně staré, jsou evolucionisty ignorovány a nepublikovány. Např. Ethiopean jaw (3-4 mil. let), dále lidi ze Swanscombe, Galley Hillu, Grimaldi, Oldoway, Foxhallu, Wadjaku, Fontechevade aj. Všichni jsou prakticky k nerozeznání od současných lidí. (Henry M Morris: Bible a současná věda, str. 45)

 

Lidští obři a zvířata nadměrných rozměrů

         5,1 metru vysoká lidská kostra byla nalezena v Gargayamu na Filipínách, kosti jiných obrů nalezli výzkumníci v jihovýchodní Číně. Měřili více než 3 metry. Na Cejlonu byly nalezeny zbytky člověka, který musel být vysoký kolem 3,9 metru. V Tuře, blízko hranic s východním Pákistánem, byla nalezena kostra člověka 3,3 m dlouhá. (P. Kolosimo: Timeless Earth, též Soumrak kouzelníků od Zdeňka Kukala a Jaroslava Maliny, kteří si vytkli za cíl zpochybnit vše „metafyzické a pseudovědecké“ a posílit vše materialistické…)

Kostru lidské nohy včetně chodidla objevili prospektoři (hledači vzácných kovů) v červnu r. 1877 v údolí Spring Valley v Nevadě, blízko Eureky. Kost (stehenní) vyčnívala pevně usazena v temně rudém křemenci (kvarcit), kosti byly téměř černé, lékař potvrdil, že jde o lidské kosti nadměrných rozměrů (od kolena k patě 97,5 cm). Kostra nohy se skládala z: 10 cm ulomené stehenní kosti nad kolenem, dále ze stehenní kosti, kolenního kloubu a čéšky, holenní a lýtkové kosti a všech kostí chodidla, vše v neobvyklé velikosti – ten člověk musel být obr! (Frank Edwards: Největší záhady světa/Záhadný svět, nakladatelství Dialog, r. 1994, tiskárna Čes. Těšín) Tento nález byl vystaven v Eurece a jak již bylo řečeno, lékař potvrdil bez pochyby, že jde o lidské kosti. Psaly o tom místní noviny, ale o dalším osudu kostí není nic známo.

Roku 1925 odkryla skupina amatérských výzkumníků ve Walkertonu v Indianě (USA) kostry osmi prehistorických obrů, měřících od 2 do 3 m. Měli na sobě mohutné měděné brnění. (Frank Edwards: Největší záhady světa/Záhadný svět, str. 115) Časem se vše ztratilo.

 

Mezi nalezenými zkamenělinami byly objeveny také obrovité formy téměř všech dnes žijících druhů zvířat. Mezi plazy to jsou známí obrovití dinosauři, stejně tak gigantické želvy. Savci jsou obvykle dvojnásobné velikosti ve srovnání s jejich současníky. Byly nalezeny např. gigantické formy následujících savců: medvědů, velbloudů, panterů, prasat, nosorožců, slonů, tygrů a vlků. Také obrovské zkameněliny ptáků. Stejně tak hmyz s rozpětím křídel více než půl metru (např. vážka). Základem evoluční teorie je učení, že tak, jak se zvířata rozvíjejí co do složitosti, vzrůstá i jejich velikost. A tak je skutečnost těchto obrovitých zkamenělin spíše v souladu s kreačním obrazem dávného stvořeného světa, než s evoluční vírou.

 

Nezvyklé stavby, nápisy a tradice o potopě

 

Francouzský batiskaf Archiméde objevil r. 1957 na dně 135 mil. let (dle evoluč. počítání) starého kontinentálního šelfu severně od Puerta Rica obrovské skalní konstrukce, jakási kyklopská schodiště, vysekaná do skály. (AAA-0/1990)

  1. 1954 objevil při snímkování dna oceánu Antony Laughton z Oceánografického ústavu v Londýně v hloubce 4500 m u pobřeží Irska otisky stop neznámé bytosti, vzdáleně připomínající lidské. (AAA-0/1990)

V jižním Atlantiku byly objeveny gigantické kamenné trosky (125-130 mil. let), v Peru byly objeveny r. 1952 zbytky skalních pahorků, přeměněných v sochy veleještěrů Stegosaura a Todoxona. (AAA-0/1990)

Na podzim r. 1868 v povrchovém uhelném dole v Ohiu blízko Hammondsvillu uvolnil horník James Parsons rozměrnou vrstvu uhlí. Ta se sesula a odhalila břidlicovou stěnu pokrytou hieroglyfy. Než se dostavili odborníci, nápis se na vzduchu rozpadl. (Frank Edwards: Největší záhady světa/Záhadný svět)

 

Evoluční ideologové všechny tyto výše uvedené nálezy (kterých je mnohem více než zde uvedeno) ignorují nebo prohlašují za neprokázané, případně padělky. Protože je evoluční vědci ignorují, najdeme o nich většinou podrobnosti jen v knihách, které nesou už často ve svých titulech punc záhad a tajemství dávnověku. Tím jsou tyto nálezy samozřejmě deklasovány a zpochybněny – zcela neprávem, ne pro jejich „vědeckou neprůkaznost“, ale proto, že evoluční komunita je prostě zcela odmítá a likviduje, možná i fyzicky, ale především z povědomí lidí. Evoluční dogma je tak pevné, že kdykoli se něco našlo nebo i dnes najde, co nezapadá do obrazu evoluce, okamžitě to dostane nálepku „záhada, kuriozita, nevysvětlitelná věc, tajemství“. A tím se to pro „solidní“ vědu stává nezajímavé, tyto nálezy už jsou jen doménou záhadologů či šarlatánů. Evoluce tak zůstává neotřesena!

 

Jak jsem již uvedl, po celém světě jsou roztroušeny tradice o dávné vodní katastrofě, která postihla celou zemi. Uvedu jen několik příkladů: Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti prvního člověka Kumu-Honus („muž ze země“, tedy stejný význam jako hebrejské Adam) upadli jeho potomci do mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany, Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál. Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní, porovnávat s Biblickým podáním v knize Genesis. Všechny tyto starověké zprávy o potopě nemohly opisovat z Bible a nejsou v žádné přímé spojitosti s náboženstvím starého zákona, judaismem. Spíše svědčí o nezávislém popisu skutečné historické události, která je nám tk doložena nejen ve vrstvách země, ale i ve starověké literatuře.

 

Německý učenec dr. Richard Andreé sestavil sbírku 88 různých zpráv o potopě: 20 z Asie, 5 z Evropy, 7 z Afriky, 10 z Austrálie a jihomořských ostrovů a 46 od amerických národů. Že by to byly všechno výmysly či báje o nějaké místní povodni? A jaký smysl by měl v takové místní potopě tak ohromný koráb, když stačilo přestěhovat se jen na jiné místo?

Po pročtení třeba i jen zlomku všech těchto argumentů by soudnému člověku mělo být jasné, proč dnes už tolik vědců odmítá evoluční obraz minulosti a přiklání se k teorii stvoření a následné celosvětové potopě, jako dost dobře prokázaných a na faktech zakotvených historických událostech.

 

 

5. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že Charles Darwin byl velký přírodovědec

 

Velký byl především tím, že zavlekl vědu do velkého omylu! Z Darwinovy „velikosti“ zbyla dnes už jen rozporuplná myšlenka vybásněného vývoje a pachuť stále kontroverznějšího dogmatu evoluce. K jeho učení a zvláště o jeho knize O vzniku druhů (1859), která je Biblí darwinistů, někteří odborníci řekli:

 

Francouzský botanik A. Wigand: „Darwinismus není teorií, ale náladou, která uchvátila mysl lidí. Je vědou asi tak, jako je pohádka dějepisem.“

Prof. G. Ehrenberg nazval darwinistickou Bibli básní, ale ne vědou.

Virchow o ní řekl: „To je fantazie, ne věda“.

Zoolog Ch. Giebel o ní napsal, že je to „chaos neuvěřitelností a nedokázaných pitomých drzostí.“

Thomas Carlyle (angl. historik) ji nazval evangeliem špíny.

Vévoda z Argyllu prohlásil: „Dovoluji si tvrdit, že žádný filozofický systém dosud vyslovený na Zemi není zatížen takovou vahou apriorní nepravděpodobnosti.“

 

V roce 1872 bylo Darwinovi zamítnuto členství v zoologické sekci Institut Francais. Jeden z jeho členů prohlásil, že „věda obsažená v těch jeho knihách, které ho proslavily… není vědou, nýbrž hromadou tvrzení… často zřejmě mylných.“ (Dějiny planety Země, Stephen J. Gould, str. 155) Nicméně r. 1878 byl zvolen za dopisujícího člena ústavu. Vedle toho však Darwin ceněn byl, stal se členem Královské společnosti a Francouzské akademie věd a dosáhl slávy ještě za svého života.

 

Angličan Charles Robert Darwin jako člověk (12. 2. 1809 – 19. 4. 1882)

 

Otec Darwina byl zámožný venkovský lékař, matka mu zemřela v 8 letech (měl čtyři sestry a jednoho bratra). Ve škole přezdívali Darwinovi „plyn“ pro jeho oblibu chemie. Ve své autobiografii píše, že byl nezbedný a rád si z druhých utahoval a vymýšlel nepravdivé příběhy. Sbíral přírodniny, jezdil na koni, rybařil a lovil ptáky. V Edinburghu nedostudoval medicínu, protože nepřekonal odpor k pitvě a operacím. Pak ani v Cambridge nedokončil kněžská studia. Měl občas rozporuplnou povahu, když jednou našel postřeleného ptáka, odložil pušku a přestal lovit. Předtím však byl vášnivým lovcem, jeho střelba po zvířatech mohla být považována za patologický jev, protože měl i velký problém dodržovat dobu hájemství.

 

Darwin neměl rád kritiku a jen neochotně se účastnil debat a disputací. Byl velkomyslný a skromný člověk, byl milován a ke konci života dost nemocen (byl sužován Chagasovou chorobou, tehdy ještě neznámou, což bylo infekční onemocnění vyvolané parazitem Trypanosoma cruzi a přenášené hmyzem v tropických oblastech Ameriky. Poškozuje zejm. srdce, těžko se léčí – Stanislav Komárek, Anglická biologie doby Darwinovy). Také zřejmě trpěl agorafóbií, tedy strachem z pobývání mimo domov a strachem z napadení. Někteří lidé vyslovili domněnku, že strach a úzkost Darwina pronásledovaly v souvislosti s jeho teorií, kterou si nebyl nikdy úplně jist, ale dobře věděl, že podkope víru ve Stvořitele. Darwin si o svých nemocech a potížích dělal přesné zápisky, takže mnohé z toho je dobře známo. Jeho negativní vlastností byla značná ješitnost. R. 1831 byl doporučen na loď Beagle (=honící pes), aby se zúčastnil její cesty kolem světa jako přírodovědec. V té době byl ještě věřící, uznával, že Bůh stvořil druhy rostlin a živočichů. Svoji víru však postupně ztrácel – nemohl se smířit hlavně s utrpením, které viděl v přírodě i zažil ve své vlastní rodině (zemřela mu dcera). Kapitán Beaglu Fitzroy se stal později nesmiřitelným odpůrcem Darwinových teorií. Byl kreacionistou v současném smyslu tohoto slova. I Darwin byl před svou plavbou kolem světa kreacionistou, než se přiklonil ke své evoluční teorii.

 

/Kreacionisty jsou dnes označováni vědci, kteří nepřijímají evoluční teorii a vědecky obhajují stvoření -z angl. slova creation – stvoření, původem z latiny. Přestože tito vědci mají svoje vědecké hodnosti dosažené na stejných univerzitách jako ostatní vědci, třeba i ti evoluční, a proti evoluci argumentují vědeckými fakty, evolucionisté stále kreacionisty nálepkují označením „náboženští fundamentalisté“, odsouvají je z přírodovědecké oblasti do teologie a tím se vyhýbají nepříjemným otázkám. K největším kreačním společnostem na světě patří Creation Research Society (CRS), Institut for Creation Research (ICR) a Answers in Genesis (AiG) v USA. Slovo „creation“ se překládá jako stvoření, slovo „creationist“ jako kreacionista, kreacionistický či kreační, nikoliv však kreativní, což znamená „tvořivý“ a neoznačuje kreacionismus a jeho stoupence./

 

Během pětileté plavby nashromáždil Darwin bedny zkamenělin a materiál všeho druhu. Oženil se se svou sestřenicí a žil v Down House v Kentu, na jihovýchodě Anglie. Byl bohatý (podnikal na burze) a měl mnoho času třídit nasbíraný materiál, kontaktovat chovatele a pěstitele a filosofovat o vzniku druhů. Jeho víra ve Stvořitele postupně slábla, jak stále více věřil svému nápadu o přeměně (transformaci) jednoho zvířete ve druhé. Jeho žena s ním nesouhlasila a jeho odklonem od Boha trpěla. Darwin si však osobně nepřál, aby jeho teorie byly použity proti náboženství, což se ale nakonec stalo. Je také historickým faktem, že mu bylo jasné, kam jeho teorie povedou. (Bedřich Engels v dopisech Marxovi jásal, že Darwinova teorie je výborná zbraň ke zničení církve).

 

Není nijak potvrzena všeobecně rozšířená domněnka, že se Darwin ke sklonku života stal opět věřícím a odvolal svou evoluční teorii. Jisté je, že si nebyl nikdy zcela jist, jestli boj o život, pohlavní výběr, selekce a adaptace měly skutečně tu sílu vytvořit třeba oko a transformovat druhy do současné podoby. Darwin kolísal v názorech na evoluční mechanizmy (to se projevuje v pěti přepracovaných vydáních Origin of Species, O vzniku druhů). Velmi pravděpodobně však svým teoriím věřil až do smrti. Proto se mu potřeba Stvořitele jako autora živé přírody stala nadbytečnou a neviděl důvod, proč by v něj měl věřit. Je pravda, že dovoloval, aby se v jejich domě četla Bible a konala křesťanská setkávání. Na základě své víry v evoluci se stal agnostikem. Je ovšem jasné, že ačkoli Darwin sám proti náboženství nikdy přímo nevystupoval, byl si na druhé straně velmi dobře vědom, že jeho teorie náboženskou víru i víru v Bibli podkope a že bude mocnou zbraní v ruce ateistů. Kompletní webové stránky o Darwinovi a jeho díle naleznete v angličtině zde: http://darwin-online.org.uk/contents.html.

 

Darwin a jeho zmatená, pohádková hypotéza

 

Charles Darwin přišel na myšlenku boje o život v přírodě až při četbě nesprávných ekonomických úvah ekonoma a duchovního Thomase Malthuse (An Essay on the Principle of Population). Vycházeje tedy ze špatných teorií jedné ekonomické knihy, dále ze svých chybných závěrů v oboru šlechtitelství, mylných názorů na dědičnost, z naivní představy o struktuře buňky, ze srovnávací embryologie postavené na Haeckelových falzech, s nepatrným počtem zkamenělin a se zmatenými představami o stáří hornin, položil tento nedostudovaný medik a teolog myšlenkový pilíř současné evoluční biologii! Bylo by možné v jiné oblasti přírodovědy, aby hypotéza, založená na půl tuctu omylů, nesmyslů, podvodů a neuvěřitelných ideologických sporů byla ještě po 150 letech vyhlašována za jedinou legitimní vědeckou teorii (sic) vysvětlující vznik celého světa?

 

Nebyl to Darwin, koho napadla myšlenka evoluce jako prvního. Už jeho děd Erasmus (lékař, přírodozpytec a básník) ho ovlivnil spekulacemi o vývoji. Velmi silně na Darwina zapůsobila četba Charlese Lyella (Základy geologie). Dále Sedgwick, Henslow a Lamarck ovlivnili Darwinovo myšlení a spolupůsobili na tvorbě jeho tragického omylu. Učení některých ekonomů, a jak bylo řečeno, zvláště anglického ekonoma Malthuse, který tvrdil, že růst lidské populace je rychlejší než produkce potravin, a proto musí docházet k boji o zdroje, případně k hladomorům, bylo inspirující pro Darwinovu myšlenku přírodního výběru a přežívání nejsilnějšího. Darwin přiznává, že při této četbě jej tato myšlenka napadla.

 

Z jeho knih jej nejvíce proslavily knihy O vzniku druhů a O původu člověka. V knize O vzniku druhů napočítáme asi 800 obratů „můžeme předpokládat“ – což je velmi slabý vědecký argument, a jak se časem ukázalo, „nemůžeme předpokládat“ mnohé, co Darwin tvrdil, jako třeba v případě zkamenělých přechodných forem (mezičlánků). Darwin předpokládal, že se v budoucnu najdou. Nenašly a už nenajdou, a tak je to s jeho mnoha dalšími „vědeckými předpoklady“ – pilíři mylného darwinismu. Jeho nadšení přívrženci se s jeho omyly dodnes nehodlají smířit a vymýšlejí zoufalé teorie, jak se z nich dostat. (Jak udržet původní myšlenku evoluce na těchto omylech založenou.) To nás ale až tak nepřekvapí, vzpomeňme, jak se někteří vědci dodnes nesmířili s Pasteurem v oblasti chemické evoluce a jiní zase s tím, že na Marsu nebyl nalezen život (viz předchozí Omyly). Podívejme se tedy na 5 základních omylů Charlese Darwina, a do jakého tragického marasmu tím zavlekl přírodovědu na dalších více jak 100 let. Dal tím popleteným lidem k dispozici „mocné dílo podvodů“ (podle proroctví Bible pro dobu před koncem světa) pro šíření vědecky podporovaného ateismu

 

  1. Darwinův omyl – buňka není jednoduchá změť chemikálií

 

Darwin a Haeckel věřili, že buňka je nějaký nepříliš složitý „chomáček chemikálií“, který mohl vzniknout „kdysi kdesi jaksi“, snad v nějaké dávné teplé kaluži. (The Life and Letters of Charles Darwin, New York: D. Appleton, 1887). O tom viz 2. Omyl. Pět let po vydání Darwinovy knihy O vzniku druhů Pasteur ukázal (1864), že vznik života ve sterilním prostředí není možný. Od té doby vědci tento závěr stále znovu potvrzují. Také matematici (Guy, Kaplan) ve druhé polovině 20. století spočítali, že vznik buňky nebo i jen některých jejích komponentů náhodou je z hlediska pravděpodobnosti vyloučen (p=10-180 jen u některých buněčných komponentů).

 

Proto většina evolucionistů o této počáteční fázi evoluční pohádky raději moc nemluví. Sir Francis Crick píše ve své knize Life Itself: „Vznik života vypadá téměř jako zázrak, protože pro své uskutečnění vyžaduje splnění velkého množství podmínek.“ Nelze se pak podivovat Crickovu lamentování: „Pokaždé, když píšu článek o vzniku života, zapřísahám se, že už nikdy žádný nenapíšu, protože existuje příliš mnoho spekulací, které vycházejí z příliš malého množství faktů…“(Ch. Thaxton The Mystery of Lifes Origin)

 

  1. Darwinův omyl – podobnost není důkazem příbuznosti – viz též 28. Omyl

 

Darwin se mylně domníval, že podobnost mezi nepříbuznými organizmy (např. člověkem a opicemi) je důkazem jejich příbuznosti a rozdíly mezi skutečně příbuznými organizmy (plemeny, generacemi) jsou důkazem jejich vývoje. Z dnešního hlediska můžeme říci, že se Darwin zmýlil nejvíce v oblasti plemenářství. Na galapážských ostrovech si všiml, že tamní pěnkavy mají různé tvary zobáků v závislosti na jednotlivých ostrovech i na pevnině (mimochodem dnes se ví, že průměrná velikost zobáku se u jednotlivých populací pěnkav mění i v průběhu několika málo let). Z toho Darwin správně vyvozoval, že různé variace pěnkav a jejich zobáků, které pozoroval, vznikly z předchozích generací (To je přirozené a normální a funguje to tak v přírodě dodnes.)

 

Jenže z této proměnlivosti v rámci jedné čeledi (Darwin tyto pěnkavy řadil mylně do více čeledí) nesprávně odvodil (po řadě let a dalších svých pozorování a úvah), že se dávní předchůdci současných pěnkav a ostatních ptáků mohli odlišovat od těch současných mnohem podstatněji, než jen ve velikostech zobáků. Darwina napadlo, že se pěnkavy (když se může měnit velikost zobáčků) mohly kdysi dávno vyvinout z nějakých úplně jiných zvířat, která ani zobáky mít vůbec nemusela, ale třeba ani křídla, tedy nelétala a neměla charakteristické znaky ptáků, takže bychom je zařadili do úplně jiné třídy, třeba mezi plazy. (A toto už je neoprávněná extrapolace a nesmysl třeba i z hlediska genetiky, v přírodě to není pozorovatelný jev a ani zkameněliny nic takového nepotvrzují.) Aby lidé na tyto jeho tragické (protože na ně navázal Hitler a Stalin) omyly nezapomněli, říká se dnes těmto galapážským pěnkavám Darwinovy pěnkavy. Jsou to a budou pořád jen pěnkavy, navzdory všem Darwinovým fantaziím i všech jeho následovníků.

 

Variace, které Darwin v přírodě pozoroval, můžeme přirovnat k jakékoliv stavebnici s velkým množstvím součástí (stavebních prvků) a možností variací, které stavební díly té dané stavebnice nabízejí a hlavně umožňují. Pominu-li v naše příkladě rozdíl mezi programem (genotypem) a jeho expresí, tedy realizací stavby skutečného těla (fenotypu), pak můžeme pochopit, že dítě postaví z určitého typu stavebnice třeba domeček, rozhlednu či schodiště – tedy jejich zmenšené a málo funkční kopie, ale nemůže vytvořit víc, než mu stavebnicové díly dovolí (v živé přírodě toto omezení představuje genom/genofond – jedna stavebnice/více podobných kompatibilních stavebnic). Tak jsou umožněny variace v rámci plodně se křížící populace/populací, tedy kombinací genů a jejich různě funkčních alel a v součinnosti s působením přírodního výběru (dítě) nebo jiných faktorů (mutace atd.). Ale dítě není schopno udělat z těchto stavebnicových součástí třeba ledničku – jen proto, že může udělat domeček, rozhlednu či schodiště. To je mimo možnosti nejen dítěte (přírodního výběru), ale hlavně stavebních součástí samých (genofond). Ano, ledničku sestavit jde, ale to už vyžaduje zcela jiné součásti. Na to už dítě a jeden typ stavebnice nestačí. A to je podstata darwinovského omylu. Darwin pozoroval variace (mezi pěnkavami, želvami, holuby, kočkami či psy) v rámci čeledí (psovití, kočkovití atd.) a mylně z toho odvodil, že pěnkavy nebyly kdysi ptáci, ale plazi, a ryby kdysi vylezly na souš a vytvořily se jim nohy a plíce. To je ovšem nemožné.

 

Nemůžeme tedy souhlasit s Darwinem, že když se mění fenotyp (to, co dítě vytvořilo) v rámci jednoho druhu či čeledi (v rámci jedné nebo více podobných stavebnic), že je to také automaticky důkaz transformací napříč třídami (od dětské rozhledny k lednici) – jak nám to vnucují evolucionisté, např. Richard Dawkins).

 

Darwin při tom vyšel z mylné víry v dědičnost získaných znaků, která už dnes není v biologii přijímána, i když se spory kolem ní táhly mnoho let a nejsou ještě zcela u konce. Ve stejné době mnich Gregor Mendel (1822-1884) v Brně zjistil, že variace uvnitř čeledi (velikosti zobáků, končetin, křídel, barevnost, hustota srsti atd.) jsou v přírodě zapříčiněny převážně kombinací dědičných informací (genů) předávaných z generace na generaci (variabilita uvnitř jedné stavebnice). Proto byl Mendel u evolučních teoretiků ve značné neoblibě a někde se i nesměl učit. Narušoval oblíbené dogma, tak jako Pasteur a další vědci, kteří se nezamilovali do pohádek, ale respektovali vědeckou metodu a fakta.

 

  1. Darwinův omyl – v organizmech nevzrůstá organizovanost

 

Mohl bych tento omyl nazvat „dawkinsovským“, protože tento anglický darwinista jej neustále opakuje a staví na něm neuvěřitelná tvrzení, aniž by prokázal, že k nějaké „kumulativní selekci“ v přírodě (ne na počítači) skutečně dochází. Darwin také věřil, že dochází k hromadění kladných odchylek díky přírodnímu výběru (boji o přežití), a tak vznikají „novotvary“. Tento jeho omyl byl ještě podepřen již zmíněnou mylnou vírou v dědičnost získaných znaků. Věřil, že konkurencí (bojem o život, pohlavním výběrem atd.) a dalšími selekčními tlaky a následnými adaptacemi dojde v po sobě jdoucích generacích organizmů ke stoupajícímu začleňování výhodných tělesných změn do struktur jejich těl, a tím k transformaci orgánů podle toho, jak si to vyžádá dané prostředí a způsob života. Tím se živé organizmy stanou silnějšími pro další „boj“ o život, (budou více „fit“) a tak spíše přežijí a rozmnoží se. Postupně jim vzniknou úplně odlišné typy tkání, orgánů a orgánových systémů, což časem vyústí ve zcela nového tvora. Kde byly žábry, budou pak plíce, kde byly jen končetiny k běhání, vzniknou křídla atd. Místo ryb vzniknou obojživelníci, místo obojživelníků plazi, z nich savci a ptáci a člověk. Je to jistě zajímavá hypotéza, legitimní pro Darwinovu dobu, dnes už jen pohádka pro dospělé.

 

Tato hypotéza nemá totiž žádnou oporu ve skutečném životě přírody. Květina nebojuje s půdou o život, ani ptáci s motýly. Bakterie tu jsou pořád (od údajného prekambria) a přeperou tygra. Vlci nevyhladili všechny ovce, ač jsou rychlejší, plodnější a jsou predátory, a ovce se kvůli vlkům nevyvinuly v nějaké rychlonožky nebo ptáky, aby snáze unikly. Výhodné odchylky (ani mutace) se nekumulují a dlouhodobě do systému organizmu neintegrují (nezačleňují). To se dělo jen v Darwinově fantazii a dnes na Dawkinsově počítači, v přírodě to neznáme. Proto evoluční teoretici musí k těmto svým tvrzením o postupné kumulaci výhodných stavů přidat ještě pořádnou porci milionů let – které (naštěstí pro evoluční dogma) nemůžeme pozorovat, a proto spekulacím není konce – jsou totiž neověřitelné stejně jako neuvěřitelné. Genotyp (genofond) a fenotyp se v nějakém delším časovém horizontu nijak podstatně nemění, aby tak mohl vzniknout nový řád či třída. Příroda zná variabilitu, rovnováhu, stabilitu, zakrňování a vymírání. To ostatní je evoluční rétorika a konfabulace.

 

  1. Darwinův omyl – ontogeneze nerekapituluje fylogenezi

 

Spousta lidí pořád ještě věří, že raná stadia jedince (v ontogenezi) opakují předchozí formy údajné evoluční historie druhu (fylogenezi). Darwin tomuhle věřil se svým fanatickým přívržencem, evolučním podvodníkem Němcem Ernstem Haeckelem (1834-1919). Jde o tzv. rekapitulační zákon (dříve) či pravidlo (opatrněji se to tak nazývá dnes). Tedy např. že lidský plod má v určitých stadiích svého růstu náznaky rybích žáber nebo ocasu nižších savců. Dnes je tento nesmysl ve vědě také opouštěn, jak jinak než neochotně, pomalu a bez fanfár. Do studentů a veřejnosti jej vtloukali sto let jako jeden z velkých důkazů evoluce. Není divu, že mnoho lidí evoluční teorii tak silně věří a jsou ochotni se za ni do krve hádat. Ernst Haeckel byl embryolog a podváděl padělanými obrázky embryí, které kreslil záměrně tak, aby vypadala podobná. Jeho podvod byl ne dlouho poté odhalen – ale nadšení pro evoluční teorii bylo tak silné, že se Haeckelovy obrázky používaly ještě desítky let poté, prakticky dodnes. Sám Darwin byl tímto „důkazem“ obelhán. (Více o tom v knize Jonathana Wellse Ikony evoluce).

 

Dokonalejšími preparačními technikami a dalšími výzkumy bylo prokázáno, že podobnosti mezi embryi jsou jen vizuální, je zde velmi mnoho nesrovnalostí a nesouměřitelností. Ve fantastické evoluční historii např. zuby předcházely jazyku (protože ryby jsou bez jazyku, ale se zuby), ale u lidského plodu (a savců) vzniká nejprve jazyk – tedy je to naopak, žádná historická rekapitulace ryb. Domnělé žábry u savčího embrya jsou jen záhyby tkáně (někdy dojde k protržení), ryba má však žábry na úplně jiném místě a hlavně tato vizuální podobnost nemá nic společného se skutečnými žábrami a jejich funkcí. I tzv. rudimentární (zakrnělé) orgány se ukázaly všechny plně funkční, nejsou to nějaké zbytky údajného dávného vývoje. (podrobněji o tom viz 28. Omyl)

 

  1. Darwinův omyl – zkameněliny podporující evoluci se nenašly

 

Darwin se mylně a hlavně bezdůvodně domníval, že se v budoucnu najdou zkameněliny (fosilie), které dosvědčí jeho domněnku o evoluční historii organizmů. V Darwinově době (stejně jako dnes) zkameněliny svědčily proti evoluci, což on dobře věděl a přiznal. Od té doby byly paleontology, různými sběrateli či jen výkopovými dělníky odhaleny miliony, ba miliardy zkamenělin. Jejich obraz je naprosto neevoluční, nesvědčí o žádných dlouhodobých přeměnách jedné skupiny organizmů v jinou. Některé zkameněliny musely být dokonce vyřazeny ze seznamu případných evolučních důkazů (Latimerie, Archeopteryx, Ramapithecus, Neandertálci aj.).

 

A tak fosilie, vedle chemické evoluce buňky, představují další velmi slabé místo této fantastické teorie. Přes 300 miliónů zkamenělin ve vitrínách a depozitářích řady velkých přírodovědeckých muzeí v USA, Anglii a dalších zemích, s jejich stovkami tisíc druhů, dokládá naprosto neevoluční obraz historie života na naší planetě. Jakékoliv přechodné formy (tzv. chybějící články – missing links) chybí mezi všemi hlavními skupinami organizmů. Také velké časové úseky mezi jednotlivými vrstvami (sedimenty) neexistují. (Více o tom 24. Omyl) Reakce evolucionistů jsou jako vždy mlhavé a závislé na tom kterém snílkovi. Jeden vám bude tvrdit, že zkameněliny dokládající přechody se ještě nenašly, jiný, že byly křehčí a nezachovaly se, nebo že evoluce šla skokem, takže ani nikdy neexistovaly; někteří říkají, že přechodných článků je dost a jiní, že je to záhada. Dogma platí dál, jako u chemické evoluce, marského života nebo rekapitulační teorie. U evolučních vyznavačů je to totiž velmi podobné tomu, co pozorujeme u některých věřících v Boha: Bible neformuje jejich víru, ale oni svou vírou deformují Bibli. Podobně darwinistu nezajímá realita a nepodrobuje jí svůj pohled na minulost. Realita se musí podřídit evoluční víře.

 

Je třeba kategoricky prohlásit, že počet zkamenělin je pro reprezentativní statistický vzorek víc než dostatečný a mezery mezi hlavními skupinami organizmů (např. třídami) jsou zákonité (pravidelné). Nejsou tedy vyplněny žádnou „evolucí“. Vypadá to, že „škodolibá příroda“ evolučním snílkům jako naschvál zachovala miliony koster ryb, plazů či ptáků, savců a lidí, ale žádné „evoluční“ poloryby, poloobojživelníky, poloplazy, poloptáky a polosavce či pololidi. Na jejich existenci se v evoluci musí jen věřit, stejně jako na zelené mužíčky z Marsu! (o přechodných formách podrobněji viz 4. Omyl)

 

Za Darwina a po něm

 

Tři Darwinovi současníci nabourali evoluční fantazii skutečnou vědou. Byli to: Pasteur, Mendel a Clausius. Tito tři muži dali vědě skutečné základy, zatímco Darwin ji zavlekl do neuvěřitelných bludů a ideologických nesmyslů. Nemůže mít pravdu Darwin a zároveň mikrobiolog Pasteur; nemůže mít pravdu Darwin a zároveň zakladatel genetiky Mendel; nemůže mít pravdu Darwin a zároveň spolutvůrce druhého zákona termodynamiky, Rudolf Clausius (1822-1888), německý fyzik. Tito tři muži (aniž by evoluce byla středem jejich zájmu) ukázali, že v historii vesmíru k nějakému samovývoji materiálu či živých organizmů nemohlo z principu nikdy dojít. Tito tři muži dělali vědu, Darwin spřádal fantazie. Je nutné si uvědomit, že mnoho vědců se do evoluční hypotézy zamilovalo. A láska bývá, jak dobře známo, často slepá, stejně jako některá fanatická víra!

 

Zamilovaná dogmata mají tuhý kořen

 

Každá jiná hypotéza by ve vědě již dávno padla. Vždyť po Darwinovi se nashromáždilo obrovské množství dalších důkazů proti evoluční teorii (např. z biochemie, molekulární biologie atd.). Jenže u evoluční teorie nejde o vědu, ale o pokus vědu obejít a dát lidem náhradní náboženství. Když nakonec musely být Mendelovy zákony uznány (pod tíhou faktů) a vznikla genetika, evolucionisté se pokusili Mendela (výsledky jeho pokusů) s Darwinem skloubit („smířit“). Z toho vznikl moderní evoluční slepenec, tzv. syntetická teorie (neodarwinismus), která se dodnes potácí v rozporech, protože nemá sílu vysvětlit vznik druhů pomocí mutací v kombinaci s přírodním výběrem (tj. selekcí), a do toho ještě bezrozporně začlenit mendelovskou genetiku, která ukazuje zcela proti teorii vývoje. Uvědomme si dále, že v době Darwina nebylo ani ponětí o mechanizmu dědičnosti a DNA. Neexistovaly datovací metody (hmotové spektrometry byly použity až asi třicet let poté), takže stáří hornin nikdo neznal. Pokusy s mutacemi začaly až začátkem 20. století, a genomika a sekvenování genomů je záležitostí až konce 20. století. Výsledky zkoumání všech těchto oborů jsou ve velkém rozporu s Darwinovou původní myšlenkou; proto hlavní náplní práce dnešních evolučních ideologů je výroba nekonečných příběhů, vysvětlujících, proč realita neodpovídá Darwinovu bláznivému nápadu o transformaci bakterie ve slona. (viz Flegr: Zamrzlá evoluce)

 

Podobně se evolucionisté pokusili skloubit s evoluční vírou neevoluční, pravdivý stav zkamenělin. Vznikla teorie přerušovaných rovnováh (punktuační teorie, alopatrie), která nemá žádnou oporu v realitě (ve skutečné přírodě). Většina vědců spíše zůstává u starého tvrzení, že zkameněliny potřebné k dokázání evoluce se ještě nenašly nebo nezachovaly (viz 4. Omyl). Nehledě na otázku, proč mezičlánky nežijí dodnes – když už ne všechny, alespoň většina.

 

Také snaha skloubit Darwina s Clausiem a Pasteurem vede dnes k mlhavým prohlášením, že buňka vznikla za tajuplných „příznivých“ podmínek „kdesi, kdysi a jaksi“. A že entropie může místně klesat, neboť je definována jen pro uzavřené soustavy. Neuvádí se však, že růst entropie pozorujeme i v otevřených soustavách – zatímco vznik specifického (neperiodického) pořádku o velké složitosti pozorujeme v otevřených soustavách jen u živých organizmů (samozřejmě též v lidské činnosti), a to jen díky složitému, z rodičů na potomstvo předávanému programu (evidentně inteligentně stvořenému, protože složitá specifická informace/program nikdy nikde nevzniká samovolně). Proč tomu tak je, bylo vysvětleno ve 2. Omylu.

 

Evoluční učení mělo a má nedozírně tragické důsledky na generace lidí

 

Mylné evoluční pohledy, kombinované s ateistickým fanatizmem, často zbrzdily pokrok vědy, jako tomu bylo např. v embryologii. Proč se zabývat hledáním funkce nějakého orgánu, když je to jen nepotřebný evoluční odpad? Spíše ho můžeme z těla rovnou odstranit, jako třeba mandle nebo meniskus – s tragickými konci. To jsou jen ty méně tragické důsledky evoluční pavědy.

 

K těm horším důsledkům patří Freudova psychoanalýza, silně ovlivněná mylnou rekapitulační teorií a Freudovým evolučním zápalem. Až sem může být vystopována sexuální revoluce 20. století a její tragické důsledky zvláště na mladou generaci, včetně rozšíření AIDS. Miliony potratů jsou pak obhajovány mylným tvrzením, že „plod ve stadiu ryby“ můžeme klidně zabít. A tak když se mladé děvče obává potratu, protože kdesi v hloubi ještě nezkaženého srdce cítí, že to není správné, lékař ohlupený evolučními nesmysly jí ukáže na monitoru embryo a vysvětlí, že její zárodek je právě ve stádiu ryby, a není tedy třeba mít výčitky svědomí – zabít rybu není přece hřích. To jsou praktiky např. z USA. Že je toto tvrzení evolucionistická lež, bylo vysvětleno výše.

 

V devatenáctém století v Americe byli takoví lidé jako Chauncey Depew, John D. Rockefeller nebo Andrew Carnegie bezohlednými evolucionisty. Depew se holedbal svým vlastním „přežitím nejschopnějšího“ díky „vyšším schopnostem, předvídavosti a přizpůsobivosti.“ Rockefeller nepovažoval obchodní dravost a bezohlednost za „zlou tendenci v obchodě. Prostě se tak projevuje přírodní zákon.“ Carnegie je dnes oslavován, ale ve své době byl krutý a bezcitný ke svým konkurentům stejně jako ke svým dělníkům. O tom, jak se setkal s evolučním názorem, napsal: „Vzpomínám si, jak to světlo přišlo náhle jako potopa a všechno bylo jasné. Nejenže jsem se zbavil teologie a nadpřirozena, ale také jsem našel pravdu evoluce.“ Všichni zmínění lidé uplatnili učení Herberta Spencera, který razil hesla jako „přežití nejschopnějších“ a „boj o existenci“ ještě před Darwinem. Spencer je aplikoval právě na oblast ekonomiky a mnozí průmyslníci devatenáctého století ospravedlňovali svůj postoj k práci (včetně dětské) na základě tvrzení, že to prospívá lidské přirozenosti.

 

Další důsledek mylného Darwinismu byl silný vzrůst rasismu. Rasismus existoval dávno před Darwinem, ale mylnou evoluční teorií byl povýšen na vědu a silně zesílil, jak přiznal i evolucionista Stephen Jay Gould: „Biologické argumenty pro rasismus mohly snad být běžné již před r. 1859, ale mnohonásobně zesílely až po přijmutí evoluční teorie.“ (A. E. Wilder Smith: Man´s Origin, Man´s Destiny) Evolucionisté pochopitelně o Darwinově rasismu nemluví, natož aby se něco takového zmínilo studentům ve školách. V Původu člověka Darwin opakovaně předkládá rasistické úvahy o tom, že primitivní lidé jsou mezičlánkem mezi zvířaty a člověkem a prohlašuje, že „Někdy v budoucnosti, nepříliš vzdálené, pokud ji měříme staletími, civilizované lidské rasy téměř určitě vyhubí a vytlačí přírodní skupiny celého světa. Do té doby, jak poznamenal Shaafhausen, nepochybně vyhynou i lidoopi. Mezera mei člověkem a jeho nejbližšími příbuznými bude ještě širší, neboť bude oddělovat člověka, jak doufáme, ještě civilizovanějšího, než jsou potomci dnešních kavkazských kmenů, od nějaké opice stojící tak nízko, jako například pavián, aneb černocha či Austrálce od gorily, jak je tomu dnes.“ (Charles Darwin: O původu člověka, Praha 1970, str. 109). Žel, to je jedna z mála věcí, ve které se Darwin téměř nezmýlil.

 

Hitlerův Mein Kampf (Můj boj) je přímým odrazem darwinistického „boje o život“, přežívání nejsilnějšího a potlačování „méně vyvinutých ras“. Mnohokráte se opakující slovo die Entwicklung (vývoj) nás nenechává na pochybách, z čeho čerpal (z důvodu rasismu se dnes dává více přednost slovu plemeno před slovem rasa). Dr. Daniel Gasman ve svém směrodatném díle „Vědecký původ národního socialismu“ (The Scientific Origins of National Socialism) uvedl, že „Hitler zdůraznil a vyčlenil myšlenku biologické evoluce jako nejmocnější zbraně proti tradičnímu náboženství a opakovaně odsuzoval křesťanství kvůli tomu, že odmítá evoluční učení.“

 

Také J. V. Džugašvili (Stalin) ztratil při četbě Darwina víru v Boha a stal se ateistou. I on našel ve zrůdné teorii inspiraci tvrdě se vypořádat s třídami, které byly „zpátečnické a brzdou pokroku“ – výsledkem toho pak byly desítky milionů mrtvých jen v první polovině 20. století. Myšlenka „Darwina jako velkého přírodovědce“ opravdu zabrala – také u velkých zločinců. „Je zřejmé“, říká Jacques Barzun, „že Marx považoval svoji práci za přímou paralelu Darwinových závěrů. Dokonce si přál jednu část Kapitálu věnovat autorovi O vzniku druhů … Marx si myslel, že stejně jako Darwin objevil zákon vývoje.“

 

Nadšeným darwinistou byl též Mao Ce-tung, největší masový vrah 20. století a architekt čínské kulturní revoluce. I on si liboval v nelítostném boji o přežití „à la Darwin“ a byl mu primitivně věrný. Máme tedy za sebou „skvělé evoluční 20. století“ s jeho miliony vyvražděných lidí ve jménu evoluce, nepočítaje další miliony potratů – obhajovaných evolučními omyly. Avšak to úplně nejhorší je setba nihilismu a beznaděje v myslích současných mladých lidí v důsledku jejich indoktrinace evolučními nesmysly už od prvních krůčků života. Šokující nárůst sebevražd v celém světě (děsivá čísla přicházejí např. z Číny) ukazuje, že „evoluce je skutečný vývoj vpřed“ – jak ve fyzické, tak i v psychické oblasti.

 

Mnoho lidí si zde asi řekne: a co náboženství, to nemá na svědomí zlo? Tím ovšem jen nechtě potvrzují, že evoluční teorie je náboženství, nikoli věda. Každé náboženství založené na lži vede ke zlu! (Viz 16. Omyl) Proč by se to mělo lišit od jiných mylných životních pohledů? Každá víra, která je omylem, primitivizmem, lží – vede ke zlu a končí smrtí. A k této skupině se vedle klasických falešných náboženství (tj. mylného učení o Bohu) řadí i náboženství ateismu, evoluční biologie a různé mylné a zrůdné ideologie všeho druhu. A ještě jednu důležitou pravdu si musíme uvědomit: Když někdo říká, že je křesťan a někoho by zabil či likvidoval, tak to může dělat jen proto, že zrazuje Krista a jeho učení o lásce k bližnímu (nastav druhou tvář). Když ale nacisti likvidovali celé skupiny lidí, které pokládali za rasově méněcenné, tak jen naplňovali odkaz Charlese Darwina. Toto je zásadní rozdíl mezi řáděním třeba křižáků a nacistů – i když, žel, výsledek je stejný. Jinak řečeno, odvodit z Kristova učení zlo vůči bližním, to je velmi obtížné, ale odvodit ho z Darwinova učení, je snadné.

 

Co nám dnes zbylo z „velkého přírodovědce“ ?

 

Jen hromada zla, které jeho mylná teorie napáchala a břemeno omylu, na který přistoupila řada vědců nenávidících myšlenku rychlého inteligentního stvoření. A tak se teorie o přeměně ryb v obojživelníky a těch zas v plazy, ptáky, savce a člověka, učí nestoudně na školách. „Co bychom tedy měli učit ?“, řekla mi jedna učitelka biologie po mé přednášce proti darwinismu. „Vím, že darwinismus není bezchybný (!), ale něco přece učit musíme, tak učím alespoň to.“ Tato plytkost je velmi rozšířena.

 

Mnoho Darwinových následovníků se snažilo a stále ještě snaží prokázat, že Darwin byl velký přírodovědec. Musíme se tomu hodně divit? Což marxismus nebo nacismus nemají svoje zastánce dodnes, po všech těch hrůzách a zvěrstvech? Je to moc podivné, po desítkách let propagace všech těch evolučních omylů a lží, že darwinismus je stále ještě pevně zakořeněn v myslích mnoha lidí a Darwin považován za velkého vědce?

 

Whitcomb a Morris píší v The Genesis Flood: „Když mohl nedostudovaný bohoslovec a amatér ve vědě (Darwin) položit základy teorie evoluce, podobně jako filosofické základy současné geologie položili amatéři, negeologové, jako byli Charles Lyell (právník), William Smith (zeměměřič), James Hutton (zemědělec), John Playfair (matematik), George Cuvier (srovnávací anatom) a četní teologové (Buckland, Fleming, Pye Smith, Sedgwick), proč by tedy zase neodborníci nemohli tyto falešné filosofické koncepce ve vědách rozbít?“ (Poz.: dr. Whitcomb a dr. Morris jsou autory knihy The Genesis Flood a na rozbíjení evolučního dogmatu se dnes již podílí tisíce fundovaných vědců vedle mnoha informovaných laiků.)

 

 

6. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že vědci jsou většinou velmi moudří lidé

 

Někteří vědci jistě velmi moudří jsou. Vždyť jsou dnes tisíce vědců, kteří buď evoluční teorii nikdy nepřijali, nebo se včas z jejích okovů vymanili. Tito lidé po celém světě trpělivě vysvětlují, že „příroda žádnou evoluci nezná“. Přesto velké procento vědců evoluci vyznává či ji mlčky přijímá alespoň v nějaké její formě, není to však v každé zemi stejné. Např. v USA (ale i v řadě dalších zemí s vyspělou vědou) je proti evoluční teorii silná vědecká opozice, a pokud jde o veřejnost, tak asi jen 3-5% věří v klasickou ateistickou evoluční doktrínu (v USA).

 

Také existuje tzv. „velká mlčící skupina“ vědců, kteří se k tomuto problému nevyjadřují, nevědí nebo pochybují, ale obávají se problémů, do kterých by se mohli ve vědecké komunitě dostat, kdyby svoje námitky proti evoluční víře zveřejnili. Často je totiž víra v evoluci nepovinně povinná. Připomíná to jak i nedávnou povinnou vědeckou loajalitu ke komunistickým blábolům a praktikám, tak i svatou krávu hinduistů: tu smíte pohladit, popohnat holí, můžete ji uctívat nebo ignorovat, ale nesmíte ji zabít. Pro ilustraci si o tom přečtěme rozhovor, který vyšel v americkému časopisu The Ledger, ve státě Virginia. Článek pod názvem The Biologist je ze 17. února 2000.

 

V obýváku je slon, ale „psst…, dělejte, že ho nevidíte a říkejte, že tam není“

 

V souvislosti s mapováním lidského genomu poskytl interview jeden molekulární biolog, pracující na identifikaci geneticky podmíněných chorob. Tento vědec chtěl zůstat v anonymitě, žurnalista se jmenoval George Caylor. Rozhovor začal diskuzí o složitosti lidského genetického kódu.

 

Genetik: Jsem jako takový editor, snažím se najít pravopisné chyby v dokumentu větším než 4 kompletní svazky Encyclopedia Britanica.“ (Míní se tím lidský genom a jeho velikost – poz. P. K.)

  

   Otázka: „Věříte, že se tato informace vyvinula?“

         Genetik: „Nikdo, koho znám ve svém oboru, nevěří, že se vyvinula. Byla vytvořena ´géniem nad génii´, a taková informace nemohla být napsána žádným jiným způsobem. Papír a inkoust nenapíší knihu! Na základě toho, co o tom víme, je směšné myslet si něco jiného.“

  

   Otázka: „Řekl jste toto někdy při veřejné přednášce nebo napsal jste to někdy veřejně?“

   Genetik: „Ne, říkám jen, že se to vyvinulo. Aby mohl být člověk molekulárním biologem, musí se stále držet dvou šíleností. Ta první je věřit v evoluci, když sám pro sebe vidíte pravdu. A to druhé, byla by šílenost říci, že v evoluci nevěříte. Všechny vládní úkoly, výzkumné granty, publikace, významné univerzitní přednášky – vše by se zastavilo. Přišel bych o práci, nebo by mne přesunuli někam na okraj, kde bych si už nemohl slušně vydělávat na živobytí.“

 

   Otázka: „Nerad to říkám, ale tohle zní dost intelektuálně nečestně.“

   Genetik: „Práce, kterou dělám v genetickém výzkumu, je ušlechtilá. Nalezneme léčbu pro mnoho nejhorších lidských chorob. Ale zároveň musíme žít se ´slonem v obýváku´.“

  

   Otázka: „S jakým slonem?“

   Genetik: „Stvořitelský plán. Je jako slon v obýváku. Všude chodí, zabírá ohromný prostor, hlasitě troubí, strká do nás, převrací věci, žere tuny krmení a páchne jako slon. My ale přesto všechno musíme přísahat, že tam není!“ ….. (Acts+Facts, 10/2000/d, přeložil P. K.)

 

„Jsem astronom a tudíž vím lépe než ostatní, jak vznikl vesmír – i jak vychovávat děti“

 

Vědci jsou také jen lidé. Sami o sobě vtipně říkají, že jen „vědci a prostitutky berou peníze za to, co je příjemné“. Už ale bez legrace platí, že dosud nevíme, jestli by nám bez vědy nebylo líp a zda díky ní nepřijdeme jednou všichni o život. Vždyť už dnes je v souvislosti s technikou mnoho životů jak zachráněno, tak i zničeno. Dodejme též, že dělat vědu není nic zázračného a něco, co bychom museli nějak šíleně obdivovat (na rozdíl od obětavých skutků lásky).

 

Mnozí vědci jsou jako děti, které si prostě nikdy nepřestaly hrát, jen za to berou ještě peníze. S charakterem člověka to má pramálo společného. Pokud člověk není lenoch a celý den neleží na kavalci, nekouká na televizi nebo neubíjí čas nějakými plytkými činnostmi (hry, žvanění, těkání, pití, zábava, laciná četba, sport, turistika, nesmyslná nebo škodlivá práce apod.), tak přirozeně v něčem, co intenzívně dělá, vynikne: dobrý instalatér asi umí to, co neumí elektrikář, ten zas to, co neumí překladatel a ten zas to, co neumí a nezná entomolog, lékař či absolvent matfyzu. Není třeba obdivovat někoho, kdo léta studoval genetiku, že o tom ví víc než třeba zedník, stejně jako genetik nemusí závidět zedníkovi, že umí namíchat maltu. Jiný člověk se zas staral o nemocné rodiče a z toho důvodu nemohl studovat vůbec nic. Taková oběť lásky je jistě víc než deset titulů a dovedností.

 

Někdo zvládl i více oborů. Rozumí genetice a ještě umí namíchat maltu. Nicméně najít pokorného, rozumného, laskavého, a přitom ještě vzdělaného nebo schopného člověka mezi zedníky, biology, matematiky, nositeli Nobelových cen či prodavači zeleniny je obtížné. Mnoho vědců má zmatek v hlavě stejně jako lidé bez vzdělání. Umět spočítat z hlavy kvadratickou rovnici nebo dokázat transplantovat srdce – to je asi stejně „velká záruka lidské kvality či charakteru“ jako modré oči! Řada lidí se tím ale nechá snadno zmýlit.

 

Pokora

 

Ani ten nejchytřejší a nejstudovanější člověk na světě nemůže říci: je to čistě moje, jen moje zásluha. Vědec si nezvolil mozek, který dostal, nezvolil si století, ve kterém bylo nahromaděno více informací, nezvolil rodinu, zemi či pohlaví před svým narozením. Když studoval, jiní se starali, aby mu bylo teplo, fungovala elektřina, tekla voda a mohl jít na WC. Kdo si to neuvědomuje, je hlupák a působí velmi trapným dojmem – asi jako ten, kdo si přisvojí cizí dílo či nápad a tváří se, že je to jen jeho zásluha. To je chudák s tituly. A tak nepohrdejme vzdělanými lidmi, mnohdy je jejich vzdělání stálo velké sebezapření a píli (stejně jako třeba někoho, kdo pro svou rodinu postavil dům) – ale nepřeceňujme je a hlavně si nemysleme, že mají patent na rozum! Podívejme se nyní na nerozum některých vzdělaných lidí a zauvažujme nad myšlenkovými „perlami“, kterými nás zaplavují.

 

Jack Monod (1910-1976)

 

Francouzský biochemik, profesor molekulární biologie, později ředitel Pasteurova institutu v Paříži. Nobelovu cenu dostal spolu se dvěma kolegy (fyziologie, medicína). Známá je jeho kniha Náhoda a nutnost. Monod je příklad, jak neuvěřitelným pitomostem může věřit i vzdělaný člověk, a hlavně do kterých oblastí si dovoluje mluvit, i když je jen biolog. Vždyť on do posledního dechu vyznával, že příčinou všeho je pouze slepá náhoda – přestože jeho kolegové ho upozorňovali, že matematicky je toto tvrzení neudržitelné. Většina evolučních fantastů již slovo náhoda ve druhé polovině 20. století opustila, protože museli! (V rétorice více používají slovo zákonitost nebo „žonglují“ se slovy nahodilost, kauzalita, fluktuace, atraktory, dissipativní struktury, fraktály apod.). Náhodu, jako čistou a jedinou příčinu složitých struktur, museli opustit, protože matematikové ukázali, že z hlediska pravděpodobnosti je vznik řady složitých komponentů buňky „náhodou“ vyloučen (natož buňka celá). Proto se dnes kombinuje (chaoticky motá a zatemňuje) nahodilost se zákonitostí, přestože jde o jen o pleonazmus (hromadění stejných pojmů) . Monod však trvá na „své náhodě“:

 

„…že pouze a jedině náhoda je základem každé novoty, každého tvůrčího činu v živé přírodě. Čirá náhoda, nic než náhoda, absolutní slepá svoboda jako základ úžasné stavby evoluce – tento ústřední poznatek moderní biologie /sic! – P.K./, je … ta jediná představitelná (hypotéza). A domněnka (či naděje), že bychom museli či též jen mohli své představy v tomto bodě revidovat, není v ničem oprávněná!“ – (Monod, J., Zufall und Notwendigkeit, München 1977, str.106 – Blechschmidt: Zachování individuality, str. 15) Ing. Josef Potoček cituje z Monodovy přednášky v Mnichově (1971), kde:

 

Monod ze svého omylu vyvozuje i „patřičné“ morální poučení

 

„Neexistuje žádný plán, žádná přirozená morálka, žádná přirozená etika, žádný zákon přírody, kterého bychom museli být poslušni.“ …jako produkt náhody musí člověk poznat „svou totální opuštěnost, své radikální odcizení“, putuje jako „cikán na okraji univerza“, beze smyslu a cíle.

 

Podobná „vědecká“ vyjádření nacházíme i u H. J. Störiga: „Člověk neznamená vůbec nic. Je kosmicky bezvýznamný, pouhé nic, nepatrná náhoda přírody, epizoda… Pro běh světa to nemá jakýkoliv význam. Beze stopy to pomine, bez následků.“ (Potoček: Stvoření a evoluce, 1987)

 

Všimněme si, jak z jednoho omylu (evoluční pohádka) plynou omyly další; je to řetězec mnoha článků tvořených špatnými informacemi, vlastními hříšnými sklony, subjektivitou a často i arogancí vůči realitě a pravdě. Nebo je snad nějaký vědecký důvod k tvrzení, že to, na čem opravdu ve vesmíru záleží, jsou tuny hmoty? A ne spíše její uspořádanost – tedy člověk a jeho mysl či srdce? Je nějaký přírodovědecký důkaz, že to, co je rozměrově veliké, hodně hmotné či nabité energií, to je i důležité? Má Monod či Störig nějaké speciální poznání o pořadí důležitosti jsoucen ve vesmíru? A jak si může dovolit (jako exaktní vědec) tvrdit do budoucna, co pomine?

 

Že tu jsme náhodou nebo omylem přírody, nás také poučuje

 

paní doktorka Zuzana Storchová: „Přirozeným výběrem je v průběhu evoluce vybírána nejvhodnější verze. Kombinací nových vhodných verzí mohou vznikat nové druhy. Díky občasným chybám polymerázy není svět obydlen početnou populací absolutně identických prabakterií.“ (Vesmír 5/2001/str. 263) A tak paní Storchová je na světě díky „občasným chybám polymerázy“ – jak vtipné, hlubokomyslné a především vědecké. A těch důkazů – nejmíň jeden! (sama paní doktorka Storchová).

 

Přidejme další „perly“ našich i zahraničních vědeckých mudrlantů

 

Anton Markoš: „Řečeno nadneseně: Gaia (=Země) konečně dospěla a může se rozmnožovat. My jsme jejími výtrusy.“ (Vesmír 11/97/str. 626) – jen nevím, proč doktor Markoš u těch výtrusů hovoří v množném čísle.

 

David Storch: „…ovšem nevíme, jak vznikají druhy, když k evidentní izolaci nedochází. …Poučení tedy zní: má-li evoluce k dispozici izolované plochy, dělá nové druhy. A když nemá? Však ona si nějak poradí.“ (Vesmír 7/98/str. 362) Dodejme: a když neporadí? Budeme v ní věřit dál! Naše fantazie si poradí.

 

Jiří Grygar  Vedle své katolické víry v Boha profesor Grygar přijímá také evoluci (horší a krvavější metodu svého tvoření si „Grygarův bůh“ opravdu vybrat nemohl!). Pan Grygar je silně zaměřen proti kreacionistům, tedy vědcům, kteří odmítají evoluční teorii celou. Málo se však ví, že pan Grygar kromě hvězd pozoroval i zcela unikátní pozemský jev: sám od sebe se vyvíjející automobil. Místo a čas pozorování není uveden, pravděpodobně byl tento automobil zaparkovaný někde v lese či garáži. V jedné diskuzi prohlásil: „S evolucí zkušenosti máme, auta se přece také vyvíjejí“. (Přednáška 3. 11. 2000 v Praze, Církev bratrská v Soukenické ulici). Byla to odpověď na můj dotaz, proč věří v evoluci, když víme ze zkušenosti, že vše složité a neperiodicky strukturované, jako jsou např. živé organizmy, vesmír nebo lidské výrobky, vzniká vždy jen z programu nebo z tvůrčího úsilí inteligence. Všimněme si, jak svojí odpovědí jen nechtě potvrdil moji námitku – jsou to myslící bytosti, kdo stojí za vývojem (třeba aut), nikoli evoluce. To mu ale zřejmě uniklo.

 

Jan Zrzavý je jeden z našich „evolučních bouřliváků“. Přečtěme si Osobní vyznání autorovo: „Jenom bych rád varoval: až zase bude někdo v mé přítomnosti promlouvat o tom, jak v něm různé zázraky přírody probouzejí úžas a úctu, řeknu mu něco strašného, ať mě třeba zavřou. Jsou jistě věci mezi nebem a zemí, ale nemám pocit, že to je to nejzajímavější, co lze o tomto světě prohlásit; a jsem-li ochoten přiznat komukoliv lidské právo na jakýsi neurčitý podiv, že z prvotního uršlajmu se spontánně, bez řízení vyšší moci, vyvinul Michael Jackson, nejsem schopen tento podiv plně sdílet a nepřeju si, aby mi lidi vyprávěli, že se podivují…“(Vesmír 3/1996/str. 165)

 

Jinde: „Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje…Měl jsem jakési tušení, že lidé se od šimpanzů neliší vůbec ničím – je-li genetická shoda lidí a šimpanzů přibližně 98,5 % (tedy větší než shoda dvou středoevropských druhů budníčků), bylo by hodně divné, kdyby lidé a šimpanzi nebyli úplně stejní ve všem všudy… zdůrazňovat zvláštní a ´kvalitativně´ odlišnou podstatu člověka už není jenom nabubřelý, ale především nesmyslný žvást.“ (Vesmír 3/2001/str. 168)

 

Neuvěřitelné, do jakých nabubřelostí a žvástů může dovést člověka slepá víra v evoluci. Nevím, jestli by Michael Jackson mohl Zrzavého úspěšně zažalovat, ale vím jistě, že se pan Zrzavý nemusí bát, že by ho zavřeli do vězení, ale spíše do úplně jiného zařízení. Proč se podivovat, co z evolučních hovadin vyvodili Hitler, Stalin a jiní hlubokomyslní filosofové? Velmi správně se historici shodli, že na počátku nacismu stál jen velký primitivizmus dotažený s germánskou precizností ad absurdum!

 

Další „myšlenkové hloubky a výšky“ vzdělaných vědátorů

 

   Peter Atkins: „…Vědci… mají výhodu v tom, že jsou na vrcholu vědění a mají hlubší vhled do pravdy… osvobozují pravdu od předsudků a svou prací dávají křídla touhám a nadějím společnosti. Zatímco poezie vzrušuje a teologie zatemňuje, věda osvobozuje.“ (Universum 24/1997)

 

„Události na molekulární rovině, která je v základu všech našich činností, působení a uvažování, nemají žádný účel (cíl) a lze je vysvětlit kolapsem energie a hmoty s následkem stále rostoucí neuspořádanosti.“ (Sborník Nature´s Imagination; The Frontiers of Scientific Vision, Oxford University Press, 1995 – Universum 24/1997) Nutno dodat, že toto vysvětlení ovšem nejprve vyžaduje kolaps rozumu.

 

Věda, praví Atkins, musí být schopna vysvětlit „vznik všeho z naprosté nicoty. Ne téměř z ničeho, ne z jakéhosi subatomárního prášku, ale z absolutně ničeho. Z naprosté nicoty. Ani z prázdného prostoru.“ (Dawkins R.: Is God a Computer Virus?) – In: New Statesman and Society, 18 December 1992; January 1993, str. 42 – Universum 24/1997) „Atkins tu nepochybně sdílí názor Richarda Dawkinse, že Bůh se podobá počítačovému viru a že náboženství není nic více než ´pokažený software mysli’“. (William E. Carroll – Universum 24/1997, str. 131)

 

   Francis Crick: „Žalmista řekl: ´Tvé ruce mne ztvárnily a udělaly…,´ ale jeho ponětí o jemné, informačně nabité povaze naší molekulární stavby bylo krajně nepřímé. Evoluční procesy stvořily zázraky, o nichž naši civilizovaní předkové neměli ponětí. Mechanismus replikace DNA, ve své podstatě neuvěřitelně jednoduchý a elegantní, byl evolucí propracován do ohromné složitosti a přesnosti.“ (Francis Crick, Věda hledá duši, 1997 MF, str. 259, 260 – zvýraznil P. K.)

 

Profesor Richard Dawkins patří do plejády útočných ateistických vědců, kteří „perlí“, kudy chodí a píší: „Je naprosto jisté říci, že když potkáte někoho, kdo nevěří v evoluci, je tato osoba neznalá, stupidní nebo je to blázen (nebo zlý člověk, ale to nechci raději uvažovat).“ (Darwin on Trial, str. 9 – Impact 11/99/ii)

 

V ukázkách „moudrých“ výroků nejrůznějších vědců naší i zahraniční komunity bych mohl pokračovat, protože mám na svém počítači celý adresář nadepsaný „Debility“, kde mám mnoho podobných perel nashromážděno jako ve šperkovnici.

 

V některých těchto citátech si lze snadno povšimnout určitých společných rysů. Jednak velké pýchy, s jakou jejich autoři hovoří. Tato pýcha vede zákonitě k rozumové slepotě. A v oné slepé nabubřelosti si pak tito lidé troufnou vyvozovat dalekosáhlé závěry z toho mála, co při svém vzdělání znají a z čeho vycházejí, a to i v oblastech, kterým vůbec nerozumí. Tomu se říká nekompetentnost. Jak komentuje Martin Novák, (Universum 25/1997, str. 3) „Hlavní chybou, které se Dawkins-myslitel dopouští, je účelová selekce faktů. Užívá jen ta pozorování, která vyhovují hypotéze.“ Toho se, jak známo, dopouštěl i Marx s Engelsem při svých komunisticko-ekonomických „vědeckých“ úvahách. A nejen oni.

 

Mějme dále na mysli, že řada těchto vědců učí na vysokých školách, píše knihy a veřejnost bere každé jejich slovo jako perlu. Nedivme se pak, že žijeme ve světě, kde tak mnoho lidí věří tolika omylům. Mnozí hloupí vědci prostě nerespektují limity, kam až mohou jít. Jak v tom, co příroda skutečně umí a co od ní můžeme očekávat, tak i v tom, jaké závěry mohou vyvozovat z úzkého úhlu svých vědomostí a pozorování. Jsou jako děti na písečku, pro které bábovičky a pískoviště je celý jejich svět, tam to všechno vzniklo a „jen tak se to udělalo“: nejsou žádní rodiče, žádný výrobce formiček na bábovičky, písek tam nikdo nedovezl – žádná vyšší příčina a vyšší cíl. Říká se tomu také duchovní slepota.

 

Dvě embrya

 

V bříšku těhotné ženy byla jednou dvě embrya. Jedno z nich bylo malý věřící a druhé malý pochybovač.

Malý pochybovač se ptá: Věříte vlastně v život po porodu?

Malý věřící: Já rozhodně! Náš život tady je podle mě jen k tomu, abychom rostli a připravili se na život po porodu – abychom potom byli dost silní na to, co nás čeká.

Malý pochybovač: Blbost, nic takového neexistuje. A jak by měl vůbec ten život po porodu vypadat?

Malý věřící: To ani nevím moc přesně. Ale určitě tam bude mnohem víc světla než tady. A možná tam budeme běhat a jíst pusou.

Malý pochybovač: To je ale ptákovina! Běhat, to se přece nedá, už jsi to někdy zkoušel? A jíst ústy, jaká směšná představa! Existuje přece pupeční šňůra, která nás živí. Kromě toho je nemožné, aby existoval život po porodu, protože pupeční šňůra je už teď příliš krátká.

Malý věřící: Ale jo, určitě je to možné. Bude to jenom všechno trochu jinak.

Malý pochybovač: Nikdy nikdo se ještě po porodu nevrátil. Porodem život končí. Život je temný a převážně jedno velké trápení.

Malý věřící: I když přesně nevím, jak vypadá život po porodu, v každém případě potom uvidíme mámu a ona se o nás postará.

Malý skeptik: Máma?!? Ty věříš v nějakou mámu? A kde prosím tě je ta tvá máma?

Malý věřící: No tady, všude kolem nás. Jsme v ní a žijeme v ní a taky skrze ní. Bez ní bychom vůbec nemohli existovat.

Malý skeptik: Hloupost! Nikdo žádnou mámu nikdy neviděl, takže neexistuje a basta.

Malý věřící: Někdy, když jsme úplně potichu, můžeš jí slyšet zpívat. Nebo cítit, jak hladí náš svět. Já zkrátka věřím, že opravdový život začne až potom!

 

Ne všichni vědci jsou nabubřelí a neupřímní

 

Eldredge píše: „…jistota tak charakteristická pro evoluční komunitu od konce padesátých let, naprostá jistota, že nejenom přírodní selekce funguje v přírodě, ale že dokonale víme, jak funguje, vedla paleontology k tomu, že si nechávali svůj vlastní názor pro sebe. Už od Darwina, jak to řekl nedávno filosof Michael Ruse (1982), paleontologie byla občas v roli zlobivého dítěte, rozdmýchávajícího potíže a kalícího evoluční vody. Ale náš obvyklý výraz byl uhlazený a my jsme nabízeli kolektivní tiché přijímání příběhu o postupných adaptivních změnách; ten příběh se posiloval a upevňoval, jak se jeho celistvost ujímala. My, paleontologové, jsme řekli, že historie života podporuje tento náš výklad, ale po celou tu dobu jsme dobře věděli, že nepodporuje.“ (Eldredge, 1985, str. 144 – CRSQ 12/98/str. 143)

 

Howard J. Van Till píše: „Někteří autoři se rozhodli charakterizovat přírodní vědy takovým způsobem, který jim dává právo a kompetenci mluvit i o jiných otázkách než těch, jež se týkají přirozeného, stvořeného světa, a zabývat se dokonce i otázkami božské činnosti. Vážně zpochybňuji moudrost i správnost takového kroku. Myslím si, že kompetence přírodních věd se tímto způsobem silně přehánějí. Hlasatelé naturalismu pak mají například i chuť pronášet až směšně odvážné předpoklady a ve jménu vědy hovořit o elementární podstatě reality. Někteří z nich třeba tvrdí, že vesmír existuje sám o sobě a nepotřebuje žádného stvořitele, který by jej uvedl v život.“ (Třikrát evoluce versus stvoření, J. P. Moreland, John Mark Reynolds, str. 185, 186)

 

Co udělá přírodovědec, nechce-li opustit beznadějně mylnou teorii? Vyčkává, až bude prokázána! Co udělá toto jednání z přírodovědce? Tlachala.   (Pavel Kábrt)

 

 

7. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že komunismus je pěkná, ale spíše nerealizovatelná myšlenka

 

Pěkné je na něm hlavně to, že už je alespoň mocensky po něm. Hloupost komunismu uchvátila davy nesoudných lidí podobně jako Darwinova evoluční teorie, a také podstata bludu komunismu je stejná jako u darwinismu. Bylo to jen několik inteligentních lidí, kteří již velmi brzo poznali, že komunismus je omyl (Karel Čapek: Proč nejsem komunistou, 1923!) Davy ostatních primitivních duší podlehly opiu komunismu často v domnění, jak vznešené myšlence slouží. Pro ni byli mnozí ochotni i lhát a vraždit. Jiní jen šli s proudem, ze strachu či typické lidské „předpokakanosti“. A byli i tací, kteří upřímně věřili a obětovali se pro tuto ideu. Jak bylo vysvětleno v předchozích omylech, existuje jednoduchá rovnice: (řada nepravdivých myšlenek od několika filosofů) x (davy nesoudných lidí) = mnohonárodní katastrofa.

 

Proč je ideologie komunismu hloupost?

 

Protože se v ní nabízí dosažení vysokého cíle nízkými prostředky – jde tedy o podvod. Nabízí se získání něčeho drahého lacinou cestou. Je to asi stejné, jako by vám nějaká skupina profesorů na technice nabídla inženýrský titul za to, že odstraníte rektora. I kdybyste to udělali, a pak za to dostali diplom a právo psát si před jménem „ing“, skutečnou vysokoškolskou kvalifikaci mít nebudete. Jen jste obešli náročné a namáhavé několikaleté studium, při němž je nutný určitý talent a velká míra sebezapření. Navíc ponesete vinu třeba zločinu nebo jeho napomáhání.

 

Přesně tohle se přihodilo komunistům. Nabídli davům nes(t)oudných lidí podílet se na budování beztřídní společnosti, kde nebude vykořisťovatelů a vykořisťovaných, kde bude spravedlnost a všeho dostatek („každému podle jeho potřeb“). Kdo by to nechtěl, že? Tato vidina však není to, co dělá komunismus komunismem. Přece každé malé dítě ví – a co je lidstvo lidstvem se ví, že není správné, aby jeden měl nadbytek a druhý umíral hlady. Už dávno před komunisty lidé usilovali o nový spravedlivý řád a často se bouřili proti stávajícímu. Onu krásnou vidinu nepřinesl až komunismus. To, co přinesl a co dělá komunismus komunismem, jsou prostředky, kterými se ona vidina, ten vskutku krásný cíl, má dosáhnout. A tyto prostředky jsou v komunismu laciné, primitivní, zločinné a hlavně naprosto neúčinné! Likvidací vykořisťovatelů („poslední bitva vzplála“), přerozdělením nadhodnoty, diktaturou proletariátu, rozdmýcháváním nepokojů a revolucí po celém světě, důrazem na průmysl a ekonomiku a podobnými věcmi nelze změnit společnost! To je komunistická naivita a podvod na zaslepených primitivních lidech. Nic nového, jen staré ideály budované starým násilím.

 

A proto jediné, co nám komunismus předvedl, byl pravý opak krásy: miliony mrtvých, zničená ekonomika i životní prostředí, noví vykořisťovatelé, státní lež a diktatura, nesmyslný teror. Hitler se od Stalina učil stavět koncentráky a velmi jej obdivoval (přestože byli občas nepřátelé). Navíc komunismus přivodil zbrojení a eskalaci světového napětí. Výsledkem nebyla spravedlivá společnost, ale miliony mrtvých a devastace morálních hodnot, která se nedá po éře komunismu ani vyčíslit ani odhadnout.

 

Kdo žije zde nebo se zajede podívat třeba do Ruska nebo jiných postkomunistických zemí, tak ví, o čem mluvím. Vysoký cíl, o který se tam usilovalo po řadu let nízkými prostředky – toť komunismus a jeho pohrobci. Nesmysl, kterému dnes mnozí pořád ještě věří jako úžasné myšlence. „Titul bez studia.“ K trvalé změně lidského srdce a tím i vytvoření spravedlivé společnosti je třeba o hodně víc, než nabídl Marx s Engelsem, Leninem a Stalinem. Tuto změnu srdce a člověka nabídl Kristus – žil čestně, pravdivě, prostě, neznal třídních rozdílů, nikoho neterorizoval a neposílal do koncentráku, zemřel mučednickou smrtí – pravý opak komunismu! (O Kristu viz 33. Omyl). Naivní komunisté usilovali o nastolení pravdy pomocí lží, mír chtěli dosáhnout bojem, beztřídní společnost budovali zavedením tříd a kast a tvorbu národního bohatství zahájili ukradením majetku těm, kteří ho často pracně i poctivě vydělali. Opravdu je to „vznešená“ idea od samých základů! Nejde ovšem přehlédnout, že řada budovatelů komunismu v něj poctivě věřila, mnozí i mladí zapálení lidé se pro tuto ideu obětovali a žili, alespoň z počátku, čestně. Jak píšu v 16. a 33. Omylu i jinde, tito lidé bezděčně milovali Krista, třeba i jej popíraje a proti němu mluvě, ale nesouce pečeť jeho charakteru – s celkem jinak mylnými názory. Mnozí z nich také včas ideu komunismu opustili, když prohlédli jeho lživost a podlost.

 

Solženicyn si klade otázku

 

Alexandr Solženicyn (Nobelova cena za literaturu r. 1970) si ve svých úvahách položil otázku, co způsobilo, že ruský národ tak hluboce klesl, přijal primitivní myšlenky komunismu a vydal se cestou národní sebevraždy. Solženicyn tuto otázku kladl řadě nejrůznějších lidí, ale konečná odpověď byla vždy stejná. Při své přednášce v Londýně r. 1983 to vysvětlil takto:

 

„Před půl stoletím, když jsem byl ještě dítě, slýchával jsem mnoho starých lidí, jak vysvětlovali ta velká neštěstí, která padla na Rusko. Říkali: ´Lidé zapomněli na Boha; to je důvod, proč se toto všechno stalo.´

Od té doby jsem strávil skoro 50 let prací o historii naší revoluce; při tom jsem pročetl stovky knih, posbíral stovky osobních svědectví a dal dohromady svých vlastních osm svazků, abych odstranil balast zanechaný povstáním. Ale kdyby mě někdo dnes požádal, abych co nejstručněji formuloval hlavní příčinu té zničující revoluce, která pohltila kolem 60 milionů našich lidí, nedokázal bych to vyjádřit stručněji, než jen opakovat: ´Lidé zapomněli na Boha; to je důvod, proč se toto vše stalo.´“ (Edward E. Ericson, Jr., Solženicyn – Voice from the Gulag, Eternity, říjen 1985, str. 23, 24 – Impact 10/1987)

 

Žasnu nad tím, že komunisté mají stále tu drzost zasedat v parlamentu a mluvit do televize, místo aby byli zalezlí v dírách a ani nedutali a prosili Pána Boha za odpuštění. A když toto píšu, tak mě napadá: a co zastánci Bible? Ti by snad neměli být zalezlí v dírách a děkovat Bohu, že je společnost nechá žít, po všech těch křižáckých válkách, inkvizici, conquistě a stále ještě dosud trvajících násilnostech? Přečtěte si Bibli, kolik je tam vražd a válek!

 

Křesťanství a komunismus

 

Křesťanství a komunismus není totéž, to by každému myslícímu člověku mělo být jasné – ale není (protože myslících lidí je hodně málo). Křesťanství a komunismus nejsou totožné ani ve vinách za napáchaná zla, ani v prostředcích, které tyto systémy nabízí k dosažení celosvětového dobra. Cíl (šťastná spravedlivá společnost) je skoro identický, prostředky k jeho dosažení jsou však naprosto rozdílné. Vraždění, lhaní, podvody – to jsou přece komunistické metody od jeho samého počátku, navržené a hlavně praktikované jeho zakladateli (opilcem, povalečem a příživníkem Marxem, podvodníkem Engelsem a paranoidními vrahy Leninem a Stalinem). To je princip, na kterém komunistická ideologie stojí.

 

Jsou tito zakladatelé komunismu srovnatelní se zakladatelem křesťanství Ježíšem Kristem, nebo jeho prvními učedníky? Může někdo ukázat v historických knihách křesťanství (Nový zákon, spisy apoštolů atd.), že Kristus a první křesťané měli ve svém učení stanoveno vraždit, klamat, svrhnout vládu, odstranit vykořisťovatele, pomstít se protivníku, nenávidět třídního nepřítele, vybojovat si zbraněmi právo a spravedlnost? Nařídil Kristus křižácké války a inkvizici? Chtěl Kristus a učedníci svrhnout římskou vládu, která tehdy okupovala Palestinu? Když lidé chtěli udělat Krista králem, tak jim utekl! – zatímco komunistům nešlo a nejde o nic jiného než o moc. Přečtěte si však zakladatele komunismu, Marxe nebo Lenina, a uvidíte, že všechny zločiny mají komunisté zakotvené ve svém programu svými zakladateli.

 

V časopise Distance (2/99, str. 45) čteme: „Marxismus je pozoruhodný jedinou věcí, která musí zarazit každého, kdo přečetl Marxova díla od jeho juvenilie Filosoficko-ekonomické manuskripty z roku 1844 až po Kapitál, totiž obrovskou myšlenkovou primitivitou, která je zhuštěna do známého dikta o tom, že svět už není třeba vykládat, jen je ho potřeba měnit. … V 20. století jako století genocidního marxismu, který rozpoutal občanskou válku proti většině obyvatel zeměkoule, by už napříště neměl dostat šanci.“

 

Hlad na Ukrajině roku 1922

 

„Z doby velkého hladomoru na Ukrajině v roce 1922 pocházejí snímky anonymního fotografa, podávající svědectví nejen o kanibalizmu, ale i o prodeji obětí. K této situaci se 19. 3. 1923 vyjádřil V. I. Lenin v přísně tajném dopisu politbyru. Žádá v něm všechny složky politbyra, aby v žádném případě nedělaly kopii jeho dopisu a aby všechny obdobné dokumenty ihned odevzdaly Molotovovu kabinetu. Vysvětluje, že tato příležitost (!) je pro jejich věc nejen nanejvýš příznivá, ale možná i jediná, kdy lze na hlavu porazit nepřítele a tím upevnit pozice. Právě v době, v níž se lidé uchylují ke krajnímu prostředku – lidojedství – a na cestách leží stovky, ne-li tisíce těl, je nutné zkonfiskovat majetek církve, a to energicky a nelítostně. Vždyť v klášterech jsou památky – obrovské bohatství v hodnotě několika milionů, možná i miliard rublů ve zlatě. A bez tohoto majetku není ani pomyšlení na jakoukoli obranu „našeho stanoviska“ na konferenci v Ženevě. Nepřijde další příležitost v podobě strašlivého hladu, nebude další pozitivní chvíle, která by režimu naklonila masy. A duchovenstvo by (navzdory reakčním názorům) jednou mohlo být nebezpečné. Proto je třeba zlomit jeho odpor tak ukrutně, aby na to nezapomnělo.“ (Vesmír 2/99, str. 71)

 

Komunismus je postaven na lžích Marxe, Engelse a masových vraždách Stalina

 

Paul Johnson v knize Intelektuálové píše: „V každém případě Marx vnesl do používání původních i druhotných písemných zdrojů stejný duch hrubé nedbalosti, tendenčního překrucování a vyložené nepoctivosti, jímž byla poznamenána Engelsova práce. Skutečně oba často rukou společnou podváděli, ačkoliv Marx byl podvodník mnohem odvážnější.“ (str. 76, 77)

 

„Bývalý sovětský diktátor Josif Vissarionovič Stalin byl údajně největším zločincem 20. století. Vyplývá to z publikace Genocidy 20. století, která byla vydána v Maďarsku… Autor knihy István Lovas na základě studia historických materiálů píše, že v minulém století následkem genocid zahynulo zhruba 170 milionů lidí, což je asi pětkrát více, než činily dohromady všechny oběti různých válek mezi národy. Stalin nese podle Lovase odpovědnost za 43 milionů lidských životů, vůdce komunistické Číny Mao Ce-tung za 38 milionů a vůdce nacistického Německa Adolf Hitler má na svědomí 21 milionů obětí.“ (ČTK – Deník Metro 1. 6. 2001)

 

 

 

A tak každý myslící člověk může dospět k jednoduchému závěru: když lže, podvádí a vraždí někdo, kdo se prohlašuje za komunistu, tak je to pravý komunista, věrný svým zakladatelům a učení. Když lže, podvádí a vraždí někdo, kdo se prohlašuje (nebo koho lidé považují) za křesťana, není to křesťan, ale podvodník. A naopak: pokud údajný komunista propaguje lásku k bližnímu i k nepříteli, není to komunista!! Pokud údajný křesťan propaguje nenávist k člověku, není křesťanem. Nemůže se divit, půjde-li před soud. Stejně tak, když mu jde o dosažení moci.

 

Proč tedy nelze křesťany obviňovat z křižáckých válek a inkvizice? Protože křesťané nikdy žádné křižácké války nevedli a nikoho nikdy za čarodějnictví neupálili! Žádná území nikdy nedobývali mečem a krví ve jménu Krista!! Ježíš Kristus, zakladatel jejich učení a víry, to také nikdy nedělal. Naproti tomu Lenin byl vrah, Stalin byl lupič, pasák a vrah, Marx flákač, opilec, příživník a podvodník, vymýšlející nepravdivé teorie o kapitalismu, ekonomice a třídním nepříteli. Je to tak těžké pochopit, v čem je rozdíl? Že je rozdíl v zakladatelích těchto hnutí a prostředcích, které oni navrhli k dosažení oné kýžené světové spravedlnosti?

 

Mnoho lidí to ovšem vědět nechce, protože rádi někoho obviňují. Křesťan se může dopustit chyb v osobním životě, těžko však někoho zabíjet ve jménu Krista. Takový „křesťan“ by byl asi jako 200kg baletní mistr z Národního divadla, který nemá nohy. Křesťanství je založeno na pravdě a lásce k bližnímu, na tom, že raději nesu sám škodu a trpím újmu, než abych druhému ublížil. Nepokojů v Severním Irsku mezi protestanty a katolíky (pokud uvěříme, že tam jde skutečně o náboženský konflikt)  se neúčastní ani jediný křesťan! Pozor na to. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž.

 

Mnoho věcí na světě lze předstírat

 

Myslícím bytostem (znovu opakuji, je jich zoufale málo) by mělo být jasné, že mnoho věcí na světě je možné předstírat. Je možné vetřít se do skupiny poctivých lidí a být nepoctivec, je možné vetřít se do náboženské organizace jako nevěřící nebo povrchní člověk, egoista atd., mezi lidi šířící lásku může tedy chodit zloduch a naopak, mezi lidi šířící zlo může chodit (z nějakého nám třeba neznámého důvodu) velmi hodný a láskyplný člověk. To by mělo být myslícím bytostem v dnešním zmateném a „namixovaném“ světě jasné.

 

Bible učí, že skutečné zlo není naprostá tma, ale „mix“. Potom pochopitelně „členství“ v nějaké organizaci nic moc nevypovídá ani o té organizaci, ani o jednotlivých lidech. Ne každý, kdo vystudoval medicínu nebo teologii opravdu miluje lidi a chce jim pomáhat – proto však nezavrhneme všechny lékaře, medicínu, kazatele i církve. A všechny Němce kvůli nacismu. A všechny Rusy kvůli bolševismu. A všechny Čechy kvůli komunismu. A všechny politiky kvůli…, a všechny věřící kvůli…, a všechny nevěřící kvůli… Ne každý, kdo mi říká „Pane, pane“, vejde do království Božího, řekl Ježíš.

 

Bolestné je, že lidé často nerozlišují mezi zrůdnou ideologií s jejími zrůdnými zakladateli a jinou, vznešenou a pravdivou ideou, za kterou se později někteří zlí lidé schovají k páchání zla.

 

Může vůbec nějaká profesní komora či organizace zajistit, že se mezi jejími členy nikdy nevyskytnou podvodníci? Může to zaručit zakladatel nějakého ušlechtilého hnutí? To vůbec nejde. Může někdo předejít nebezpečí, že se třeba pod křesťanským názvem nezformuje i zločinná organizace? Může snad čtenář těchto řádek zajistit, že si někdo v budoucnu nevypůjčí jeho jméno, myšlenky nebo výroky a nebude to vše spojovat s něčím zcela opačným a zlým? Ví snad někdo, co se na světě nemůže zkazit kromě již zkaženého? A co se nedá zneužít? Tak, jako se člověk nestane autem tím, že vejde do garáže, tak se nestane křesťanem chozením do kostela. Proto bychom se neměli divit, že ne všichni, kteří jsou nazýváni komunisté, byli zlí lidé, lháři a vrazi. Proto bychom se neměli divit, že ne všichni, kteří jsou nazýváni křesťané, jsou lidé plní lásky k bližnímu.

 

Tato jednoduchá pravda by měla být každému jasná. Rozhodující je zakladatelovo učení a jeho následování. Mohu o sobě tvrdit leccos, mohu chodit mezi leckteré lidi, mohou o mně lidé leccos tvrdit – ale moje slova a skutky ukazují lépe, kam patřím! Nepotřebuji svědectví jiných lidí nebo reklamu svých úst. Můj život, mé chování, jak smýšlím a mluvím, vztahy ke druhým lidem – to mluví samo za sebe. „Po ovocích poznáte je“, řekl zakladatel křesťanství.

Komunismus je shnilotina od kořenů. Z toho nelze nic solidního budovat. Zde platí známé:

 

„Z lejna bič neupleteš. A upleteš-li, nezapráskáš. A zapráskáš-li, pak leda sebe.“ To se stalo právě komunistům!

 

 

8. OMYL

 
Mnozí dnes věří, že by se každý měl přirozeně umět chovat slušně

 

   To by měl, ale neumí! Kde jsou ty doby, kdy slušné chování patřilo ve škole, na pracovišti, na ulici, doma, v kině, divadle, v úřadě, v dopravních prostředcích a prostě všude, k normálním věcem každodenního života. Oceňovalo se víc než znalost matematiky či angličtiny. Tehdy nebývaly inzeráty typu: …přijmeme schopného, inteligentního, průbojného mladého muže s manažerskými vlastnostmi, ŘP a AJ podmínkou…, ale přijmeme poctivého, spolehlivého a příjemného muže s dobrými mravy, …zaškolíme. A tak současná společnost sklízí ovoce své setby. V autobuse sedí mnoho průbojných schopných lidí s manažérskými schopnostmi, kteří mají řidičský průkaz a umí anglicky, ale nepustí nikoho sednout! A autobus, kde strávíme menší část dne, to je asi ta nejméně palčivá oblast našeho života, že? – co ale třeba rodina, pracoviště nebo osobní život?

 

Protože o společenském (slušném) chování existuje na pultech knihkupectví řada knih, a protože jsem o tom napsal samostatné obsáhlejší pojednání (Křesťanské společenské chování), řekněme si jen „telegraficky“ několik informací. Jsou to věci, které jsem převzal od svých rodičů, hodně je z Bible, něco z knihy Marie Majorové Člověk mezi lidmi a z jiných knih, pak také z tanečních (kam jsem před 35 lety chodil) apod. Tyto věci lze samozřejmě aplikovat jen citlivě k dané situaci, jsou to spíše jen určité směry či principy duchovního smýšlení, a také určitě ne každý bude se vším /po právu/ souhlasit.

 

  1. Děkujeme, prosíme, omlouváme se, revanšujeme se, zdravíme, loučíme se a díváme se do očí

 

Hanba mě „fackuje“, když slyším v obchodě: „Dejte mi támhleto a ukažte mi, jak se s tím zachází,… ne, to nechci… Chci tohle, to si vezmu, zabalit, spočítejte to!“ Ústa nám určitě neupadnou, když řekneme: „Byla byste tak laskavá a ukázala mi to? Ne, děkuji, to si nevezmu, spíše toto, a mohl bych poprosit o zabalení? – víte, mám to jako dárek. Děkuji, kolik budu platit, přeji hezký den, na shledanou. Nemusíme být přesladcí, ale slušní, to je něco jiného. Slůvko prosím se užívá také když někomu něco ukazujeme, podáváme, nebo když něco špatně zaslechneme a žádáme o zopakování. „Zde je váš kabát, prosím, …jděte, prosím, touto cestou…, můžete mi to, prosím, zopakovat, nerozuměl jsem, co jste říkal.“ Ne stylem: „…có… nechci… chci tohle… podejte mi támhleto… ukažte mi to… nemám… nedám… nashle“.

 

Když někomu neradi ublížíme, do někoho strčíme či nějak ho omezíme, omlouváme se. I když někdo strčí do nás, nebo se můžeme omluvit za svého partnera, přítele, známého a kohokoliv, kdo je s námi, a je buď nevychovaný, nebo si dané situace nevšiml. Za své přátele můžeme také zaplatit, když se oni k tomu nemají. Třeba i na návštěvě, kde si „zatelefonovali, najedli se, něco využili“ a zmizeli. Také po nich usteleme postel, narovnáme potah, zastrčíme židli ke stolu a uklidíme – samozřejmě to uděláme tím spíše po svých malých dětech, po kterých zkontrolujeme každou místnost, kam na návštěvě vešly. Revanšování se není od slova revanšismus, ale od slušnosti nenechávat dluhy. Je to snaha odměnit se vždy, když nám někdo něco mimořádného udělal, něco ho to stálo, ať už peníze či námahu. „To je dobrý“ může říci (nebo si myslet) „dárce“, ne „obdarovaný“ či obsloužený. Také jsou mi velmi protivní lidé chamtiví a lakomí, takzvaní držgrešlové.

 

Existují hrůzostrašní lidé, kteří si nechají vrátit peníze do posledního haléře i tam, kde pro ně udělali víc než museli. Někdo má třeba zaplatit 4 995, 70 a nechá si na pětitisícovku vrátit čtyři třicet. To nechápu. I kdyby to nebyly moje peníze a já těch 4,30 musel později někomu vrátit ze svého. Jistě se nemohu zachovat „kavalírsky na cizí účet“, tedy už jen dotyčnému sdělit, že jsem „jim to nechal celé“ („takže ti/vám už nic z té pětitisícovky nevrátím“). To nejde. Těch 4,30 musím prostě dát ze svého! – asi tedy vrátím celou pětikorunu spolu s účtem a neříkám nikomu, že jsem „jim to nechal“ celé.

 

Tato kavalírská láska mě pak stála: práci pro někoho, komu jsem cosi koupil či obstarával a ještě pětikorunu – to je úplná katastrofa, že? Přímo na umření hladem! Kam bychom takhle přišli, že? A zaslouží si to vůbec někdo? Jistěže ne, stejně jako nikdo z nás si nezaslouží tu štědrost, kterou ho obdaroval Bůh! Je to jednoduché, všichni jsme dostali o mnohem více a tak máme rozdávat. Takže tak nějak se štědrostí, ale je to jen můj názor. Abych mohl být štědrý, musím si na štědrost ušetřit nějaké peníze. Tedy se trochu uskromnit, abych si mohl dovolit „luxus štědrosti“. Není to krásný aspekt života? Svoji štědrost však nikde nevytrubuji a nechlubím se jí – to je snad ještě horší než lakota. Nepochlubit se, jak jsem „dobrý“, je velmi těžké. Zdá se, že to právě zde já dělám.

 

Při příchodu do menších místností (kanceláře, obchody atd.) pozdravíme, přiměřeně nahlas. Zdraví ten, kdo přichází. Ale když se lidé potkají, měl by nejprve pozdravit mladší staršího, muž ženu, níže postavený výše postaveného. Bývá dosud ještě zvykem zdravit i na chodbě v činžovním domě, ať už jsme místní nebo cizí. Síla hlasu bude asi jiná v čekárně u doktora a jiná v tovární hale, kde pozdrav (při příchodu i odchodu) musíme třeba i zakřičet – kuňkání pro sebe není pozdrav! Zásada při odchodu je, že se máme rozloučit s každým (jednotlivě či hromadně), s kým jsme v daném prostředí hovořili či přišli více do kontaktu, případně s kým jsme se přivítali při příchodu nebo i jen viděli. Nemizíme jako pára.

 

Když už někdo z těch, se kterými jsem mluvil, není přítomen, snažím se ostatních na něj doptat. Nemohu-li se s ním rozloučit, vzkážu mu pozdrav. Je-li v jiné místnosti, podle okolností (jsem-li v cizím prostředí) se dovoluji, zda tam smím vejít (po zaklepání) a rozloučit se. Někdy to nejde, ale je slušnost se zeptat. Jinak nastane ono: „A kde je vlastně Franta? – ale on už odešel…“ To je nemilé a může to hodně zabolet. Někdy se loučíme jen pokynutím ruky a podíváním se všem přítomným do očí, jindy hlasitým pozdravem, někdy jdeme ke každému zvlášť a stiskneme mu ruku – s pohledem do očí!

 

Je velmi neslušné podávat ruku a dívat se při stisku na zem nebo jinam než do očí. Někteří lidé při podávání ruky automaticky uhnou pohledem stranou nebo do země, to je velmi nezdvořilé. Také při přípitku se díváme do očí stejně jako při rozhovoru. Přiměřený zrakový kontakt (nemusíme nikoho hypnotizovat) je důležitá slušnost i známka upřímnosti, jistě ne neklamná. Hovořím-li ke skupině lidí, mám se dívat střídavě na jednoho po druhém, opět do očí. Jako bychom mluvili postupně ke každému zvlášť. To už je řečnické umění. Ale hovoříme-li s menším počtem lidí, je to stejné. Při návštěvě se věnujeme přiměřeně všem. Když se dva tři spolu baví, třeba na nějaké párty, věnujeme se tomu, kdo je osamělý, jdeme za ním. Třeba chce být sám, nebo ho náš zájem potěší, to zjistíme a podle toho se zachováme. Člověk milující Boha se za všech okolností snaží být nesobecký, všímat si slabých a osamělých a pomáhat. To už je však něco víc, než jen slušné chování – a je k tomu třeba víc, než jen jeho znalosti (viz 33. Omyl).

 

  1. Představujeme se, titulujeme, oslovujeme jménem

 

I když již hovor začal mezi cizími lidmi bez představování se, je správné jej ve vhodný okamžik přerušit a představit se – to udělá ten, kdo je hostitel nebo kdo zná více přítomných. Tedy: „Promiňte, ale ještě jsem se nepředstavil, já jsem…, a toto je….“. Představí sebe i ostatní. Představuje se nejprve muž ženě (to je pozůstatek galantnosti z doby osvícenství, ale celkem neškodný), mladší staršímu, níže postavený výše postavenému, nebo ten, kdo je cizí tomu, kdo je v daném místě (byt, kancelář atd.) „domácí“. Muž se představí a čeká, až mu žena nabídne ruku ke stisku, stejně tak mladší čeká atd. Záleží ovšem i na situaci a dalších okolnostech („kdo je kdo“):

 

Např. když přijde do úřadu žena, tak se ona nejprve představí úředníkovi, nečeká, že on se začne představovat jí, i když je muž. To má dva důvody: 1. ona přichází a 2. služební postavení má často prioritu (třeba nad věkem i pohlavím). Když přivedu k sobě do kanceláře dva své přátele, řeknu svému kolegovi ing. Františku Novákovi: „Dovol, Franto, abych ti představil moje přátele, toto je Jirka a toto Zdeněk….a Inženýr Novák“, řeknu pak jim. Jirka a Zdeněk nyní buď znovu pozdraví, a čekají, jestli jim můj kolega také nabídne ruku ke stisku. Pokud ne, sami ji nenabízejí. Při stisku ruky se podívají panu Novákovi do očí a mohou říci „těší mě“. Samozřejmě, záleží na okolnostech, toto je jen formální způsob, kdy pan Novák je asi starší a nelze se s ním vítat stylem „čau“ či „ahoj“. Jindy to tak jde, ale pozor, abychom si to mylně nenamlouvali a nebyli pak považováni za neotesance či drzouny.

 

Je důležité pamatovat si jména a tituly. Oni zmínění přátelé budou tedy nyní oslovovat mého kolegu „pane inženýre“, (pokud jim neřekne jinak), nemá-li titul, tak jeho jménem nebo názvem služebního postavení. Neříkáme „helejte se, vy tam, kde je tady WC?“, ale pane Zadražil, pane inženýre, pane předsedo, pane faráři atd. Rodiče by neměli dovolit svým dětem mluvit stylem : „vona povídala“, ale paní učitelka povídala a tatínek říkal, ne „von říkal“. Existují skromní lidé, kteří titul neradi užívají, ale to nemůžeme vynucovat. Stejně tak s tykáním musíme počkat, až nám jej nabídne žena, starší či výše postavený člověk. A my tuto možnost můžeme přijmout s určitou pokorou a ostychem. Na nabídku starší dámy „tykejme si“ nemohu tedy hned říci „ale to víš, že jo, Květuško“. Spíše něco jako „to je mi milé, určitě mi tykejte, ale já nevím, jestli si to mohu dovolit…“ (a čekáme na reakci). Ovšem toto platí jen u starších lidí. S tykáním také nespěcháme, možnost tykat si či vykat je velká výhoda češtiny. Někdo tyká automaticky třeba z převahy svého postavení, ale to není fér ani správné. Nemůže se divit, když pak uslyší: „a my si tykáme?“.

 

  1. Telefony, počítače, auta

 

   Při telefonování na ústřednu se nemusíme představovat, ale není žádné velké zdržení říci: „Dobrý den, prosil bych linku 245.“ Pokud voláme přímo na pracoviště, nejprve pozdravíme a představíme se, pak teprve „spustíme“. Ne tedy stylem : “Haló, kdo tam, chci Vonáska.“ Správně je: „Dobrý den, tady Valášek, mohu mluvit s manželkou, prosím?“ nebo „…nebude vás obtěžovat zavolat mi pana Nováka?“ nebo „…mohl bych, prosím, nechat pro pana Holase vzkaz, jestli vám to nevadí?“ Také si před voláním do méně známých míst rozmyslíme, co vlastně chceme (připravíme si třeba potřebné papíry a myšlenky). Uvažujeme, kdo telefon v daném místě může zvednout. Nebylo by asi moc chytré při volání do servisu spustit na paní v ústředně, jestli neví „proč z té pračky, co jsem u vás včera koupil, stoupá dým“ a vynadat jí, co to prodávají za šmejdy. Takže voláme takto: „Dobrý den, tady Vořech, mohl bych, prosím, mluvit s někým, kdo mi poradí s pračkou?“

 

Voláme-li na mobil, někdy ale i na pevný telefon, zeptáme se nejprve, zda můžeme hovořit. Asi není příjemné spustit okamžitě „litanie“ na někoho, kdo má zrovna jednání, platí v obchodě či stojí na štaflích. Je řada míst, kde musí být mobil vypnutý (letadla, benzinové pumpy, některé úřady aj.). Pak jsou místa, kde vypnutí je prostě jen slušnost (divadlo, kino, u lékaře, při schůzi, v kostele, při důležitém osobním rozhovoru apod.). Na návštěvě se dovolujeme, zda si můžeme mobil nechat zapnutý, a pokud jsme se nedovolili a zazvoní, tak jestli ho můžeme právě nyní zvednout. Podobně se ptáme i na úřadě atd. Tedy zvoní mi v kapse mobil: „Nevadí vám, když to zvednu?“, zeptám se přítomných nebo úředníka za přepážkou. Dnes jsem se zeptal úřednice za přepážkou v jedné větší kanceláři, jestli jim nebude vadit, když si zavolám ze svého mobilu. Mile se usmála a řekla: „nevadí, jste první, kdo se na to tady zeptal“ – a bylo vidět, že ji to potěšilo.

 

Někteří lidé se do telefonu neradi představují, bojí se oznámit své jméno. To respektujeme, ale mnoho lidí to dělá jen z nevychovanosti. Všimli jste si už, jak s vámi pěkně hovoří třeba pracovníci Eurotelu? Můžete být protivní jak noc, a přesto vám nakonec řeknou „děkujeme za zavolání, pěkný den a na shledanou“. Učí se to tam! Proč ne my ostatní, má snad na slušnost Eurotel či jiní operátoři patent?

 

Počítač

 

je svět sám pro sebe, je jako velký byt. Když nás někdo pustí na svůj počítač, neměníme mu nastavení (barvy, frekvenci, parametry obrazovky, uspořádání ikon na ploše apod.) a neotvíráme cizí adresáře a nečteme žádné soukromé věci, natož abychom něco tajně kopírovali. Tak jako v bytě, kde smíme nějakou dobu přebývat, nic neukradneme ani nepřestavíme v nepřítomnosti majitele nábytek (neuděláme mu z koupelny kuchyň a z jednoho pokoje dva či naopak), ani neotvíráme zásuvky plni zvědavosti, co tam je, stejně se chováme i na cizím počítači. Uděláme to, oč jsme se dovolili: stáhneme (odešleme) svoje e-maily, napíšeme a vytiskneme si svůj dopis, zahrajeme si hru atd. Po ukončení práce se ptáme, kolik jsme dlužni, a nabízíme zcela vážně zaplacení (připojení na internet, papír z tiskárny apod.) Tedy ještě jednou: na cizím počítači nic neměníme (nastavení parametrů) a nelezeme do soukromých adresářů a dokumentů. Uděláme jen to, k čemu jsme se dovolili! A jako ve zmíněném bytě: uklidíme po sobě. Smažeme, co jsme si vytvořili, zavřeme aplikace a počítač, a pokud jsme z nějakého nutného důvodu museli něco změnit, nastavíme to zpět do původní podoby a původních hodnot. Ani když na jednom počítači pracuje víc lidí, nelezou si vzájemně do svých soukromých adresářů a nečtou cizí dokumenty (pokud na něm vzájemně nepracují) stejně tak, jako si neprohledávají kapsy svých kabátů na věšáku nebo ve skříni.

 

Když někdo v cizí místnosti pracuje na počítači, nekoukáme mu do monitoru. Sedneme či stoupneme si tak, abychom viděli jen do očí svého hostitele, raději zády nebo bokem k monitoru. To se samozřejmě týká nenadálého příchodu, naopak hostitel nás může vyzvat, abychom se do monitoru podívali a něco si přečetli. Stejně tak opačně: když děláme na počítači něco soukromého, máme mít monitor natočený tak, aby příchozí nemuseli na první pohled vidět, co je na obrazovce – nechceme-li, aby to viděli. Nebo děláme soukromé věci jindy. Je to podobné, jako když se sprchujeme nebo jdeme na WC – zavíráme se. Je neslušné nezamknout se, a pak se divit (zlobit se), že někdo otevřel dveře. Podobně na počítači, když hodláme psát soukromý dopis, úřední informace, databáze apod. – děláme to ve vhodné době nebo s vhodně natočeným monitorem. Nemůžeme se zlobit na příchozí, že monitor svítí do místnosti jako televize a přitahuje pozornost očí stejně jako erotický obrázek na stěně. Vina je na tom, kdo to tam pověsil, ne na tom, komu na něj padne /na chvilku/ pohled.

 

Na silnicích

 

vidíme, co umí lidská zbrklost, hloupost, nezodpovědnost nebo frajeřina. Město a vesnice patří chodcům, s tímto postojem jezdíme. Auta jsou vetřelci, ne chodci. Chodec má právo vejít zamyšleně do vozovky, řidič by měl jet tak, aby vždy bezpečně zastavil. Někde může nečekaně vyběhnout dítě – budu pak jeho rodičům, nebo svým přátelům vysvětlovat, že „jsem za to nemohl“? Souvisí to s úctou k životu. Auto by mělo být po technické stránce v pořádku. Když je staré, jezdíme pomalu – přiměřeně k jeho stáří s tím, že kdykoli mohou selhat brzdy, ulétnout kolo a podobně. Ne stylem „ono to nějak dopadne“. Vezeme-li v autě spolujezdce, tak se ujistíme, že mu náš styl jízdy (zvláště rychlost) nevadí.

 

Když jde řidič s někým k autu, nejprve odemkne a otevře jemu dveře (je-li dost místa mezi jinými auty), pak si teprve sám sedne za volant poté, co auto obešel zpředu. Neotvíráme dveře spolujezdci až zevnitř poté, co jsme si sami sedli za volant. Starším lidem pomáháme do i z auta, nesedíme jako pecka za volantem, zatímco oni namáhavě vylézají či nasedají. I když je auto naše, i když bychom si mohli myslet, že náš spolujezdec může být rád, že vůbec jede, jsme ohleduplní: pustit rádio se dovolíme („Nebude vadit rádio?“) přestože je naše. Stejně tak otevřít či zavřít okno přestože je naše. Při delší cestě se zeptáme, zda dotyčný nepotřebuje na toaletu nebo nechce prostě jen zastavit, aby se protáhl. Jestli se cítí dobře a nic mu nevadí, třeba náš styl jízdy. Náš spolujezdec třeba v minulosti prodělal autohavárii a náš styl jízdy může být pro něj utrpení – jede vedle nás se zatnutými zuby. Zvláště starší lidé někdy trpí (třeba i rodič vedle dítěte) rychlou jízdou, ale nechtějí „mluvit do řízení“, raději zatnou zuby či spíše přivřou oči. Tak takhle ne.

 

Zvláště obezřetně jezdíme po mokré, kluzké vozovce. Pomalu a s velkými odstupy, které si vynutíme i proti „dravcům“ – ty pak můžeme navštívit na chirurgii. Je vhodné pouštět (i kde to není povinnost) auta i chodce, ale ne vždy a všude – jízda má být plynulá. Je dobré stále kontrolovat situaci nejen před sebou, ale i v zrcátku za sebou. Jsou také nepsaná gesta slušnosti, která někteří řidiči používají – rukou, pomocí světelné houkačky či blikači. To se užívá jako omluva, pobídka či poděkování. Je to milé, ale řada řidičů to nedělá. Je to stejné, jako se slušností v ostatním životě. Někteří lidé to prostě neznají nebo ignorují (děkuji, prosím, promiňte apod.) Na něčí laskavost reagují jen tak, že ji využijí!

 

  1. U stolu a jídla a ve společnosti

 

Maminky říkají dětem „nemlaskej“, a to platí pořád i pro dospělé. Za všechny zvuky u stolu a ve společnosti, které nějak z těla nechtěně vyjdou, se omlouváme – i za zakašlání nebo rozplakání se (když jsme dostali malou porci), neřku-li říhnutí, škytnutí a podobně. Ale také když nám nůž zařinčí o talíř. Do restaurace vchází první muž a vychází první žena – to aby to nevypadalo, že tam žena muže vede. Doma je hezké, když na sebe všichni čekají, až mají porce před sebou, než začnou jíst. Věřící lidé se před jídlem modlí, ale nevidím to jako něco, co by mělo být násilné a okaté. Víc je skutečná vděčnost v srdci a modlitba soukromá. Můžeme před jídlem krátce poděkovat i nahlas: Bohu, kuchaři, tomu, kdo to zaplatil nebo nás pozval. Že máme poděkovat, zaplatit nebo se jinak hostiteli revanšovat, o tom už byla řeč.

 

Při jídle se nemá brát na vidličku dohromady maso i příloha. Správně je: knedlík či brambor s omáčkou nebo zelím či jinou přílohou, a teprve jako druhé sousto samostatně maso. Takže si nenastavíme na vidličku „mrakodrap“ jídla, aby nám pak od úst spadl do klína či zpět do omáčky, nebo abychom museli roztáhnout ústa jako kapr. Nehltáme a nejíme jako zvířata, i když si myslíme, že nás nikdo nevidí. Spolustolovníkům dáváme přednost: jim první nabízíme sůl, cukr, přílohy, příbory nebo jídelní lístek, je-li jen jeden – ne nejdřív sobě! Když servírujeme čaj, kávu apod., nesmí být lžička ponořená v nápoji – ale vedle na podšálku. Se lžičkou ponořenou v nápoji také nepijeme, abychom se s ní „nepíchali do oka“. Po jídle, ať jsme kdekoli, dáme své příbory (nůž, vidličku atd.) paralelně (souběžně) na talíř. To je znamení, že jsme skončili – číšník může talíř odnést, i kdyby byl plný! Příbory křížem či do „V“ znamenají, že ještě budeme v jídle pokračovat. Můžeme tedy v klidu odejít třeba na WC s tím, že nám talíř nebude mezitím odnesen.

 

  1. Manžel, manželka, děti a návštěva

 

Slušné chování zahrnuje také úctu k návštěvě. Ve starých dobách byla návštěva velmi ctěna a ceněna. Měla přednost před některými členy rodiny a samozřejmě před dětmi. To, co dnes předvádí mnozí rodiče, považuji za neuvěřitelný hnus. Nejprve je třeba zdůraznit, že mnoha lidem, žel i těm takzvaně věřícím, chybí sebemenší znalosti priorit. Tedy určité hodnotové měřítko, kdo má před kým přednost, kdo by měl být více ctěn a kdo méně. Je to samozřejmě pravý opak emancipace. Pořadí je takovéto: 1. muž, 2. mužovi přátelé a návštěvy, 3. manželka a její přátelé, 4. malé děti. Takové by mělo být postavení a jednání vzhledem k prioritám v rodině. Neuvažuji další příbuzné ve společné domácnosti, kteří mají také svoje určité postavení (rodiče, tchán s tchyní, bratr, sestra, atd.)

 

Před několika lety jsem nesl k večeru dopis jednomu známému do jeho bytu. Po zazvonění u dveří si dopis mezi dveřmi vzal a omluvil se slovy: „Promiň, že tě nepozvu dál, my koupeme“. Já samozřejmě vůbec nemínil jít dál, ale teprve na ulici mi došlo, že koupali nějaké své dítě, a proto mne „nemohl“ pozvat dál. Takže: „Das ist hrůza“! Kdyby dítě mělo zůstat nevykoupané, nenakrmené, nenakojené, nevykakané a nevyčůrané, nevyspalé, nepřipravené do školy, špinavé a nemocné, návštěvu je třeba pozvat dál, pohostit a věnovat se jí. Má přednost. Samozřejmě, taktní návštěva, po zvážení situace, brzo odejde, nebo ani dál nepůjde. Ale pozvat ji dál, nabídnout pohoštění a nocleh, by mělo být samozřejmostí. To ostatní je nezdvořilost a neznalost priorit. Často hnus.

 

Před pár dny jsem byl na návštěvě, která byla domluvena. Ačkoli jsem se neptal, přesto jsem se dozvěděl od oné ženy již do telefonu, že manžel nebude doma a bude tedy víc klidu, protože ho „nebudu muset opečovávat“ – což mě udivilo a uvedlo do střehu. Když jsem přišel, byl jsem jak v „Jiříkově vidění“. Tato žena mluvila napůl se mnou, napůl s dětmi, které kolem běhaly. Při tom pekla vánoční pečivo. Měli jsme něco projednávat, ale bylo to v takovém chaosu (který ona zbytečně tropila), že se mi chtělo „prásknout do bot“. Pak přišel manžel, velmi klidný muž, přinesl spoustu nákupu a odešel. Jen jsem zaslechl, jak ta žena na něj volá – aniž by to konzultovala se mnou – „nechceš, aby ti Pavel (to jako já) pomohl nosit ty věci z auta?“ Takže já, návštěva (moc jsme se neznali) jsem byl nabídnut jako pomoc. Jistě bych souhlasil, ten muž odmítl. Pak odešel, děti se s ním nepřivítaly ani nerozloučily. Byl jsem pak dotazován různé věci, ale na odpovědi ta žena většinou nečekala, protože mezitím křičela na děti, kamsi odbíhala, válcovala těsto a různě těkala. Když jsem odcházel, ptala se, jestli nevím o nějakém křesťanském psychologovi – pro ni. Má problémy. Tak jsem jí vysvětlil, co by jí mohlo pomoci. A sice, kdyby znala pořadí hodnot. Nechat troubu vychladnout, dětem dát na zadek, aby nezlobily, sednout si k návštěvě a plně se jí věnovat – a když přišel manžel, věnovat se jemu, případně společně návštěvě – která ale v případě, že přišel rodinný příslušník, nabídne odchod, což tedy bylo na mně /ten muž ale hned zase odcházel, ani jsem se mu moc nedivil/.

 

Nezvané návštěvy jsou sice často nemilé, ale zvláště věřící lidé je mají přijímat s možností, že přišel třeba sám Pán. Samozřejmě rozlišujeme mezi těmi, kteří chodí pořád a otravují a těmi, kteří jsou osamělí. Návštěvu odmítáme pravdivě a laskavě. Vyžaduje to duchapřítomnost a moudrost, jinak se lidé uchylují ke zbytečným lžím (nemám čas, nehodí se mi to, musím něco zařídit, jsem zavalen prací atd.). Proč neříci pravdu? Nezeptat se třeba volajícího, který se chce na návštěvu objednat, zda má na srdci opravdu něco důležitého. Je to neodkladné? Chceš si jenom tak popovídat, nebo potřebuješ nějak akutně pomoct? To jsou otázky – a řada jiných – které nastaví filtr těm, kteří chtějí přijít jen proto, že neví, co s načatým večerem. Je to však otázka pravdivosti a hlavně životního zaměření. Pokud náš život je prázdný, bezcílný a bez jasného, nabitého programu, proč odmítat návštěvy? Muž i žena jsou Bohem povoláni k závažné službě evangelia, i když mají rozdílné úlohy na tomto poli. Je ovšem častým jevem, že tento úkol neplní, a pokud se nenudí, tak jen proto, že se zapojili do materialistického kolotoče honění životní úrovně a peněz, ne pro vytíženost službou Bohu.

 

Musím konstatovat, že muži dnes těžce selhali a nehledají Boha, nejsou už kněžími a hlavami rodin, nejsou muži (chlapy), ale velmi často beztvaré bábovky. U žen pozoruji neuvěřitelnou posedlost ďáblem. Jsou nervózní, rozmazlené, hysterické. Některé upachtěné a upracované, jiné líné, až běda. Tuhle mi jedna mladá dívka odmítla přinést z domova přístroj, který váží 3,5 kg – „že je to moc těžké“! Jedno či dvě děti jsou pro některé ženy něčím, za co by je měl celý svět obskakovat a obdivovat, že to dokáží. Stanovily si vysoká měřítka hygieny a komfortu a tvrdě je prosazují, i za cenu rozvodu, když muž tato měřítka nevyznává a nepracuje hekticky tak, aby byla splněna. Je to velmi bolestná situace. Děti jsou často modlou, které se obětuje vše – nakonec i samo dítě. Vždyť ono nejvíce trpí nervozitou, hádkami, absencí táty. Ale to by musel být některý chlap opravdu silný a otrlý křesťan, aby vydržel takovou atmosféru, kterou žena navodí. Atmosféru honění komfortu a nesmyslných standardů tzv. moderní doby. O vztahu muže a ženy je řeč v 9. Omylu, zde mi jde spíše o postoj k návštěvám. K těm, které přijdou jednou za delší dobu a měly by být s náležitou úctou přijaty. A ne odmítnuty či se zaťatými zuby vpuštěny do atmosféry plné nervozity a materialistického běsnění, třeba za účelem dokonalého pořádku v bytě či dokončení rekonstrukce koupelny. Ta musí počkat, když přijde návštěva, která nechodí denně.

 

  1. Závěrem všechno možné

 

Do společenského chování se jistě prolíná starodávná galantnost k ženám a starším lidem, osobní laskavost, schopnost obětovat se za druhého a mít ho rád – stejně jako i obyčejná slušnost. Byla doba, kdy žena pomáhala muži do kabátu a otvírala mu dveře – a možná ho i víc milovala. Muž byl od Stvořitele (ne evolucí) ustanoven hlavou ženy (o tom více následující 9. Omyl), a to se má také promítnout do společenského chování, stejně jako mužův úkol milovat ji a starat se o ni.

 

Přehnaná galantnost je trapnost, stejně jako když se dva mladí lidé na veřejnosti vášnivě líbají či dávají najevo své milostné touhy. Je mi vždy, zvláště takového muže, nesmírně líto. Říkám si, jak se asi ten chudák jednou vyrovná s tím, že žena nemůže naplnit jeho život? I kdyby chtěla, neřku-li, že často nechce. Úcta ženy k muži se projeví tím, že mu neskáče do řeči (on jí přiměřeně může), nebere si první slovo a nechce mít poslední. Když je muž pomalejší, nedává mu najevo svoji převahu, i kdyby byla stokrát bystřejší. To platí ovšem nejen mezi mužem a ženou, ale mezi lidmi obecně.

 

Když se někdo na něco zeptá v kruhu více lidí, není třeba se předhánět, jak jsem chytrý. Počkám, až odpoví ten, kdo je v daném místě vedoucím, domácím, odborníkem v dané oblasti a podobně. Žena počká, až promluví muž, mladý dá přednost staršímu. Je trapné, když se někdo třeba zeptá, „co je to ta teorie relativity“, a hned všichni „vědí“ – ačkoli zde sedí „Einstein“ a tiše trpí. Nedají mu slovo. To je dnes zcela běžné. To neznamená, že ten, kdo o dané věci víc ví, musí mít pravdu. Ale je slušné ho jako prvního nechat promluvit. Ne se překřikovat a ukazovat svoji chytrost – tím ukazuji pravý opak.

 

   Pozor na časté navštěvování někoho, o kom si myslíme, že nás určitě vždy rád vítá. Vždyť se tváří pokaždé tak mile, když zazvoníme u jeho dveří! Není však jisté, že se netváří ještě šťastněji, když už se za námi zavřely! Bible radí: „Zdržuj nohy své od domu svého přítele, aby syt jsa tebe, neměl tě v nenávisti“. Samozřejmě, opačný nešvar je nenavštívit toho, kdo je osamělý a rád by nás viděl, zvláště jde-li o starší lidi. Co ale dělat, pokud nás nikdo nenavštěvuje a cítíme se proto osamělí?

 

Člověk by měl během svého života získat takový životní program, aby na lidech jeho štěstí nezáviselo. Aby měl málo času na plané povídání u kávy, protože má vznešenou životní víru, a tím i životní program. Copak svět není plný lidí, kteří potřebují pomoc? Jak už jsem ale psal, pokud někdo takový krásný program nemá, ať se klidně nechá navštěvovat do omrzení těmi, kteří také nemají co dělat – alespoň jim tím může trochu posloužit. Pokud takový vznešený program má, ať před těmi, kteří jej chtějí využívat jen na ukrácení svého planého dne, utíká. Je to známé Ježíšovo podobenství o perlách a svatých věcech, komu je dávat a komu ne. A kdy zdravit a kdy ne.

 

   Otce nebo matku, či jiného člena rodiny, bych nikdy nedal do domova důchodců, i kdyby mě o to prosili. I kdybych musel změnit zaměstnání či bydliště s celou svou rodinou. Je to ovšem citlivá a nelehká věc – ne kvůli podnikání či honění životní úrovně, ale kvůli manželskému partnerovi, který s tím nemusí souhlasit. Nebylo by dobré kvůli tomu rozbít manželství, ale spíše partnerovi vysvětlit, že se jednou postaráme také o jeho rodiče, a konec konců možná i o něj – co kdo ví. Nechci zde dát zákon, jen tvrdím, že odložit své rodiče kvůli pohodlí či životní úrovni je „fuj“. Děti by v těchto případech měly ustoupit, uvolnit místnost, uskromnit se a podobně – stejně jako dospělí.

 

Naše rodiče mohou být ohleduplní, „nechtějí být na obtíž“ a sami vynucují svůj odchod ze společného domova (v Holandsku dnes už i ze světa). Když mi maminka řekla, že ke stáru půjde do domova důchodců, řekl jsem jí: jen přes mou mrtvolu. A už mi tohle nikdy neříkej. Evidentně ji to potěšilo.

Slušné chování není záruka

 

Slušné chování není záruka pěkného charakteru. Buďme opatrní, abychom neodsoudili někoho, kdo může být jinak velmi charakterní člověk. V těžké situaci nám přece může pomoci právě někdo páchnoucí a ve špinavých šatech, který nás předtím nepozdravil a nepoděkoval – zatímco ti navonění, čistě a podle poslední módy oblečení, zdravící a děkující, nás mohou nechat na holičkách. Jak známo, jedna dáma na potápějícím se Titanicu odmítla jít do člunu, protože tam pro ni bylo příliš těsno. Pak už ji nikdo nespatřil. Trochu absurdní, ne? A jiná tam zas odmítla jít proto, že nechtěla opustit svého muže. Když dva dělají totéž, nemusí to být totéž. A tak je to i s chováním. Mějme na mysli, že někdo, kdo umí poprosit, pozdravit, rozloučit se, představit se a dívá se do očí, nás může klidně nejen okrást, ale také nehnout ani prstem, když potřebujeme pomoct. Stejně nám ale může pomoct ten, kdo se umí chovat velmi pěkně. To se přece navzájem nevylučuje.

 

Takže na to pozor. Pěkné chování může samozřejmě zastírat všelicos, třeba pěkné farizejství (pokrytectví). Proto má cenu jen v kombinaci se vznešeným životním programem a názorem, s ušlechtilou vírou. Je snazší nezdravit a neděkovat a dát si nejlepší porci. Je snazší využívat druhé a za nic se nerevanšovat. Proto vychovanost a pěkné chování a charakter úzce souvisí i s životním postojem – jak moc „miluji bližního jako sebe samého“. Ale to už je jiná oblast – o tom jsou ostatní omyly, které o vznešené víře, založené na pravdivém pohledu na svět i na náš vlastní život, pojednávají. Slušné chování může jen doplnit něco podstatně hlubšího – život v Kristu.

 

 

9. OMYL

Mnozí dnes věří, že muž a žena si jsou rovni a mají stejné úlohy, povinnosti a postavení

 

Katastrofální důsledky tohoto nesmyslu můžeme vidět všude, kde je uváděn do praxe. Tedy hlavně v rodinách tak zvaných vyspělých zemí. Vysvětlím ten omyl na příkladu: dva astronauti letí do kosmu a věřte-nevěřte, jeden z nich je velitel! Proč? To si ti kosmonauti jen tak hrají na vojáky jako malí kluci? Copak se spolu dva muži v jedné raketě během několika málo dnů nedomluví? To musí jeden být nadřízený? Vždyť mají i na zemi ještě celý štáb odborných poradců. Nemají s sebou děti ani bláznivý svět kolem! Navíc to jsou přece dva rozumní a hlavně tolerantní lidé – oblíbená slova obhájců manželské rovnosti (emancipace). Proč si tedy ti dva rozumní a tolerantní astronauté „hrají“ na nadřízeného a podřízeného? Řeknu vám to: během jen několika málo dnů vyvstane mnoho situací, které se dají zcela různě řešit. A ani po důkladné poradě obou kosmonautů se nedojde ke shodě v řešení, nicméně je třeba jednat. A tak jen jeden člověk musí vynést poslední verdikt, tj. rozhodnout, které řešení se vybere! A ten je k tomu předem určen – je to velitel (vedoucí, hlava nějakého společenství, šéf).

 

To ale není všechno, je to ještě tvrdší

 

Kdo ale vlastně má ten poslední verdikt vždy vynášet? Ano, je to člověk určený ještě dřív, než se ti dva dají na společnou cestu (vesmírem). A ten druhý ho musí poslouchat. Navíc musí mít svého nadřízeného v úctě a přirozený strach se mu vzepřít! Strach je výborná ochrana proti vzpouře a tudíž před katastrofou. Samozřejmě, že se navzájem radí, jak co vyřešit. Samozřejmě, že jsou výbornými přáteli. Samozřejmě, že ten podřízený přijde mockrát s lepším řešením než jeho nadřízený. Kdo ale rozhodne, co je lepší a hlavně, které řešení se nakonec vybere?

 

Není jiné cesty: od toho je tu právě ten nadřízený. Může rozhodnout špatně, nebo vybrat i horší řešení, je tu však jako pojistka proti chaosu – jen jeden je velitel, jen jeden má poslední slovo. To, že jsou oba rozumní a tolerantní, to má smysl jen v řádu. Nemůže to řád nahradit, alespoň ne snadno. Bez jasného určení, kdo nakonec řekne: „uděláme to tak a tak, konec diskuse“ – by každou chvíli vznikalo napětí. Bez jasné vzájemné hierarchie mezi nimi (jeden je určen jako vedoucí) by jejich let brzo skončil katastrofou. Jako četná manželství. Je úplně lhostejné, jestli jsou ti lidé bohatí nebo chudí, jestli mají děti nebo nemají. Není-li v jejich vztahu nějaký jasný řád, není-li tam jeden, který je naprosto nekompromisně pro toho druhého nadřízeným, celý systém (rodina) se může snadno rozpadnout.

 

Jistě, jsou rodiny, kde žádný takový pevný řád není (nebo je to i opačně, vůdčí postavení má žena), a přece to jde. Slyšel jsem o takových výjimkách, ale osobně žádné neznám. Možné to je, protože konečným cílem Božího zřízení není „nadřízený a podřízený“, ale rovnost. Jenže k té nejde dojít jinak, než přes poslušnost a řád. K té skutečně funkční rovnosti (dokonce i s Bohem samým) nelze dojít přes anarchii a chaos, který vládne v dnešních rodinách pod názvem „rovnost“.

 

Všichni nejsme kosmonauti

 

To ne, ale každý s někým někde žije, na menším či větším prostoru. Podívejme se na prosperující moderní průmysl, podniky a organizace, kde to funguje. Ještě jsem neslyšel, že by v nějakém podniku mohla sekretářka říci svému šéfovi: „My dva jsme si rovni, ty tu nebudeš poroučet. A ten dopis ti psát nebudu, protože s jeho obsahem nesouhlasím. A vůbec, mazej umýt nádobí, dneska mi není dobře“. To si dovolí jen doma, tam jsou si všichni rovni i s rybičkami v akváriu – a často hlavní slovo mají děti.

 

Mnozí lidé jsou zvláště na začátku svého manželství velmi „moudří, tolerantní, vždy se domluví, není třeba nadřízených a podřízených, nejsem stroj a otrok“. Chaos mezi součástmi opravdu není stroj, ale spíše skládka harampádí. Vždyť skutečně každý dobře fungující celek má svoji hierarchii součástek a každá dobře fungující organizace svoji hierarchii lidí. Šroub není závlačka a ta není zas šroub, volant není pneumatika, kuličkové ložisko není motor a holinky nejsou hodinky, přestože se také natahují. Ani trochu si nejsou rovny! Kdyby byly – nefungovalo by to.

 

   A ještě něco velmi důležitého: ne všechny součásti jsou stejně důležité! Přece motor, brzdy a řízení není u auta na stejné úrovni důležitosti jako čalouněná sedadla, rádio či gumové koberečky. Dobře řízený podnik bude prosperovat i bez kuchaře a závodní jídelny, ale asi i bez řady dalších, méně významných pracovníků. Nahradit uklízečku nebývá tak obtížné jako nahradit schopného ředitele či nějakého klíčového specialistu. Ne, opravdu si nejsou rovni. To jen naivní a hloupí lidé vymysleli, že v nejnáročnější organizaci na světě vůbec – v rodině, nemusí být žádná hierarchie, žádný vedoucí. Tam mají všichni stejná práva. Ale častěji mají stejná traumata, frustrace a trápení. A samotu ve dvou. (Erich Fromm, Umění milovat)

 

On totiž stůl může být kulatý i hranatý, může stát stejně tak dobře u okna jako uprostřed místnosti; naše dítě se může učit na klavír, kytaru nebo jezdit na motokáře. Život – to jsou miliardy kombinací. V prvních měsících vztahu nedělá žádný problém rozhodnout, zda si pořídíme stůl kulatý nebo hranatý, a jestli bude stát u okna nebo uprostřed („vždyť si tak rozumíme“) – ale za dva roky rovnostářského manželství se totéž stane naprosto neřešitelným problémem („my jsme se k sobě vůbec nikdy nehodili“) – světe div se, a to u dvou rozumných a tolerantních bytostí, které spolu (snad ještě pořád) spí v jedné posteli. Chybí řád, chybí pojistka. Najednou ta rovnost „leze na mozek“. Nebylo by lepší, kdybychom si až tak moc rovni nebyli? Že blábolím a mluvím z cesty?

 

Vždycky nejlepší argumenty má realita

 

Je známo, že se ve velkých městech u nás i v zahraničí  rozvádí kolem poloviny všech manželství. Jedná se převážně o tzv. vyspělé země, kdy slovo „vyspělý“ je třeba chápat jen v technickém, nikoli mravním či rozumovém smyslu. Zcela logicky v té druhé polovině dosud nerozvedených lidí toho štěstí nebude v rodinách asi vagón. V roce 1965 se v České republice (bez Slovenska) rozvedlo 16196 manželství, za třicet let nato už 31135 manželství, tedy skoro dvojnásobek (Statistická ročenka ČR, 1997/str. 114, ověřoval jsem si to telefonicky v září 2001 na Statistickém úřadě v Praze) Také v USA už v roce 1986 připadal jeden rozvod na dva sňatky (!), v roce 1991 tam jedno ze čtyř dětí žilo jen s jedním rodičem, ponejvíce matkou (Encarta 97 Encyclopedia – „Divorce“).

 

Tomu se říká katastrofa. Málokdo si uvědomuje, že její následky jsou teprve před námi, podobně jako u globálního oteplování – ledovce totiž ještě neroztály, pořád je nám „hej“! Realita mluví jasněji než mé předchozí vysvětlování. S tím může kdokoli snadno polemizovat, ale jak budeme polemizovat s faktem evidentně katastrofálního stavu mnohých manželství a rozpadající se instituce rodiny? Můžeme si povídat dojemné příběhy o tom, jak je dnes žena osvobozena (např. k práci v továrně), a jak se dřív nešťastná manželství skrývala pokrytecky „pod pokličku“ společenského klišé. Ale já mám pro lidi s takovým moudrým vysvětlením mnohem lepší návrh.

 

Nevysvětlujte to mně, jděte to vysvětlit dětem bez tatínků nebo bez maminek, třeba do škol nebo raději do dětských domovů, nejlépe o Vánocích. Tam vysvětlujte klukům a holčinám, jak to dřív bylo v rodinách špatné a jak mohou být dnes šťastné, že v takové rodině nežijí. S těmi zlými tatínky a ujařmenými maminkami. Řekněte jim, že v dobách, kdy byl rozvod stejnou zvláštností jako vražda, bývala ale manželství velmi nešťastná. Dokonce ti chudáci neměli tenkrát ani televizi či video.

 

Vyprávějte v dětských domovech, jak děti tehdy moc toužily dostat se z těchto sice úplných, ale pokryteckých rodin. Chtěly být samy jen s maminkou, nebo jen s tatínkem, nebo s nějakými náhradníky (tak zvané tety či strejdové, nebo Frantové, Honzové atd.) – to byla touha všech dřívějších dětí už od kolébky. Vždyť lepší než přísný tatínek je elektrický vláček s dálkovým ovládáním, který máma umí také koupit. Tohle sdělte dětem z neúplných rodin nebo bez rodin. Mluvte pak také s dětmi, které vychovává ulice, s bezdomovci či narkomany, kteří nikdy rodiče nepoznali, s těmi, kteří šli z dětského domova bydlet rovnou do vězení nebo šlapat. Nejlepší diskuse je totiž vždy s realitou. Ta mlčí, neodporuje, jen tu a tam člověka pořádně praští přes hlavu!

 

Děti

 

Ne v každém manželství jsou děti. Ale tam, kde jsou, a kde se manželství rozpadá, si děti odnášejí trauma na celý život. Dospělí ovšem trpí neméně. Děti jsou pak handicapovány duševně, duchovně i tělesně. Někdy se zapřísahají, že v jejich vlastním budoucím manželství k rozvodu nikdy nedojde – jenže mají pramálo sil svoje rozhodnutí realizovat – což není divu, v tomhle světě. V časopise Vesmír (4/2000/str. 231) jsme nedávno četli:

 

„Děti, jejichž rodiče se rozvedou, onemocní častěji ve svém dospělém životě duševními nemocemi, než když dospějí v úplné rodině. Izraelští lékaři sledovali 400 pacientů trpících depresemi a schizofrenií a 170 lidí s dobrým duševním zdravím. Zjišťovalo se, zda do jejich 17 let neopustil jeden z jejich rodičů rodinu. Lidé, v jejichž dětství nebo dospívání se rodiče rozvedli, trpěli depresemi čtyřikrát více a schizofrenií třikrát více. Zároveň se ukázalo, že úmrtí jednoho z rodičů takové ohrožení nepůsobí. Bernar Lerer to komentuje až drasticky: Odchod rodiče je horší než jeho smrt… (Také) osamocený život bez přátel je podle M. Horstenové rizikovým faktorem, který zvyšuje výskyt srdečních chorob a zkracuje život.“

 

Mnoho rodičů vyznávalo a stále ještě vyznává názor: raději neúplná rodina a k tomu klid („pro děti, samozřejmě“), než úplná rodina v hádkách a napětí. Je to ale jinak. V říjnu roku 2000 byl na BBC diskusní pořad o rodině, rozvodech a vztazích mezi mužem a ženou. Bylo tam řečeno, že psychologové dnes už nevidí jako důležité, aby byl doma v rodině především klid, ale především tatínek. Různými výzkumy se přišlo na to, že není pravda, co se donedávna tradovalo, že raději klid bez tatínka než hádky. Dnes se ví, že táta dítěti velmi podstatně chybí, a že hádky dítě tak těžce nepoznamenají jako absence otce! A to druhé: maminka nikdy nemůže dítěti tátu nahradit. I kdyby s ním jezdila na motorce, hrála si na vojáky či stavěla lodě. Zvláště u chlapců nelze mužský faktor ničím suplovat. Jedno známé rčení praví: „Závislost je náhražkou matky, ideologie náhražkou otce“. Nevím, jestli je to do písmene pravda, ale vím jedno: to, na co naši „moudří“ psychologové pomalu přichází, vědělo lidstvo po staletí. Kdo čte Bibli ví, o čem mluvím. A kdo poslouchá její rady, ušetří si mnohá trápení.

 

Proč tak lidé zhloupli?

 

Protože si hrají na bohy. Zapomněli, že jsou stvoření, ne stvořitelé. Nalhali si, že to, co je dobré, je třeba teprve vynalézat, vyexperimentovat, objevit, evolučně k tomu dospět. Opak je však pravdou. To, co je dobré, je potřeba jen z minulosti přijmout a být tomu věrný. Je to dávno známé, žel, říká se tomu konzervatizmus a toto slovo nezní vábně. Do světa nás totiž nestvořila evoluce, ale vrcholně schopný konstruktér, a tak ty nejlepší věci byly ty první věci, ty dávné věci. Bůh má být autoritou muži a ten zas ženě. Nemusíte dělat žádné velké výzkumy, abyste se dozvěděli, že většina normálních mužů chce nést za svoji ženu odpovědnost, bránit ji, milovat a očekává, že je žena poslechne a bude respektovat. Je to docela přirozené. Opravuji: bývalo to kdysi docela přirozené.

 

Mnoho žen přizná, že kdesi v podvědomí – a mnohdy zcela vědomě, touží mít nad sebou mužskou autoritu a podřídit se jí, že ji potřebují. Na druhé straně je jasné, že je dnes mnoho mužů a žen nemocných, „bezpohlavních“, duchovně sterilních, „šedivých“, nemajících ani touhu po autoritě nad sebou, ani schopnost autoritou někomu být, žijících ve vzpouře a nenávisti vůči druhému pohlaví. Proto žije bezpočet osamocených žen v prázdných bytech, které by rády muže, ale zároveň ho nechtějí, bojí se ho, nenávidí ho a zároveň po něm touží a jsou nešťastné. Mnohé mají domácí mazlíčky nebo jiné náhražky, občasné známosti a podobně. Totéž, jen s jinými náhražkami, bývá u osamělých mužů. Jedna z mých soukromých, nepotvrzených teorií je, že k rozvoji vědy a techniky v 18. a 19. století došlo mimo jiné i proto, že se začaly uvolňovat pevné rodinné vazby, muži ztráceli oporu ve svých manželkách, a tak se uzavřeli do svých knihoven, dílen a laboratoří a „studovali, kutili a vynalézali“. Našli si náhražku ve vědě a strojích. Jistě se nemýlím v tom, že dnes mnoho mužů má svoji náhražku dobře fungující rodiny buď v pivu nebo nějakém svém koníčku mimo rodinu. Uvádím dále krátký článek z časopisu Zápas o duši z ledna 2005, který se jmenuje „Smutné stránky emancipace“.

 

Smutné stránky emancipace

 

Výsledkem takzvaných „stejných šancí“ není, že by se ženy ve své činnosti stávaly muži, ale spíše to, že do toho, co dělají, přinášejí svoji „ženskou logiku“. Výsledkem není stejnost, ale spíše něco, co bych nazval budováním falešného hnízda. …Vždy a znovu, když vidím své kolegyně, tak si uvědomuji, že svojí prací a stylem mění zaměstnání za domov a jak jejich místo k přespání a pobytu už není domovem.

…      Takové ženy mají kolem třiceti let, jsou svobodné, často nemají stálého přítele, ani děti. Naopak mají psa, nejlépe nějakého malého pinče, a v práci jsou klidně do osmi hodin do večera. Chodí cvičit nebo se vzdělávají. Jejich domovem je práce, jejich vztah ke psu nahrazuje vztah k dítěti. … Jistě, tento životní styl jim přináší uspokojení, ale ve skrytu duše touží po dítěti a muži. Nikoliv příteli, ale muži. To vše jim emancipace odnesla, protože jsou to muži, kterým emancipace umožňuje více volnosti. To oni si berou o deset let mladší milenky, to oni se nemusejí vázat. … Je to zvláštní, když poslouchám příběhy takových žen, jsou si podobné jako vejce vejci. Přítel je po letech opustil, manžel se rozvedl a nechal je s dítětem samotné. … Je to prosté, žena chce muže, ale muž chce ženy, všechny dostupné ženy a emancipace jim otevřela možnosti. Rodina jako instituce byla rozvolněna, výherci nejsou ženy, které dle předpokladu feministek v rodině trpěly pod jhem mužů. Každý gigolo /mužský prostitut, čti džigolo, poz. P. K./ by měl alespoň jednou do roka poslat děkovný dopis feministkám, to ony mu daly práci. (– David HanákZOD 83, str. 31, původně vytištěno v Hospodářských novinách, Názory plus HN 29. – 31. 10. 04)

 

A dnešní mladí lidé před manželstvím?

 

Často se obávají svatby (docela oprávněně vzhledem ke svým názorům plným omylů), žijí buď sami, nebo jen tak na hromádce, hlavně aby se nesvázali – protože dobře cítí, že život pospolu je velký problém. A pokud touží po svatbě a risknou to – dnes přece žádný problém. Svatba je pro mnohé lidi v současnosti něco jako vstoupit do svazu zahrádkářů. K ničemu zas tak moc vážnému to nazavazuje. Nikde dobrý příklad, nikde jasný řád, jedna ufňukaná husa vykopne muže a hned najde jiného sexuchtivého, který toho předešlého nahradí, chvíli dělá tatínka, přitakává stížnostem na svého předchůdce (jak byl nemožný a hrozný), a tak svého předchozího „kolegu“ podtrhne – až do chvíle, než i on je vykopnut – ale ještě jí stačil dát do pořádku byt nebo něco na konto. Jeden pitomej mužskej, možná ožrala, možná jen nerozumný idiot, si neváží hodné ženy, až ten vztah zničí, aby pak sehnal jinou, kterou ničí podobným způsobem. Je to chaos bez řádu, samozřejmě s nesčetnými obměnami, ale mnoha společnými rysy. Do toho ještě děti, údajně „pro které“ se zvláště některé ženy rozvedou, to jako aby děti měly klid – ale pravda je, že se často rozvedou pro svůj klid a sobectví, pro svou touhu mít někoho, kdo bude skákat tak, jak já pískám, když ten předchozí tak neskákal. „Vdala se z lásky k sobě“, říkala má maminka. Jedním slovem: chaos bez řádu neboli zlořád, pod dojemným názvem svoboda. Lepší název by byl otroctví blbosti. Blbosti mužské i ženské.

 

Jak může dnes manželství odolat tak obrovskému (úmyslnému i neúmyslnému) tlaku na jeho rozbití?

 

         Jen tak, že kotva života obou partnerů není v nich samých (nemá ji jeden v druhém), ale v Bohu. Dokonce i u nevěřících může být tou krátkodobou kotvou života něco, co každého z nich drží pevně i ve chvílích manželských krizí – třeba společný koníček nebo i něco, co dělá každý z nich zvlášť a je to pro něj jistou pevnější půdou pod nohama než vlastní manželský vztah a partner. Z logiky Kristovy oběti ovšem plyne, že nejpevnější kotvou pro manželství (i jiné oblasti života) je víra v Ježíše Krista, tedy ztotožnění se s jeho obětí i životem Někteří nevěřícící mohou mít Kristův postoj ve svém životě i přesto, že jsou zcela nenáboženští – prostě mají jen určitou moudrost v hlavě (o tom více v 19. Omylu). Ti ostatní pak krachují přesto, že monotónně opakují slova jako láska, tolerance či odpouštění a vzájemná úcta. Kde by měli lidé k těmto jinak krásným pojmům nabrat sílu, když se spoléhají jen jeden na druhého a kotva jejich života je v hříšném, sobeckém a nedokonalém partnerovi? Nebo snad takoví nejsme? Může mě můj partner podržet nad vodou, není-li sám buď velmi dobrým plavcem (tedy jeho síla není ze mne) nebo pokud nestojí pevně na břehu či pevné lodi? Zdánlivě nádherný a příjemný začátek, kdy se společně vydáme plavat na širé moře a máme pohodu, nadšení a plno sil, nás v budoucích vlnách opravdu nezachrání. „Manželství je náročná vysokohorská túra, na níž většina párů směle vyráží v lodičkách a s kravatou.“ (Pavel Kosorin – Aforismy)

 

Dobrá zpráva

 

Pro rozvedené a z rozvedených rodin je tu dobrá zpráva. Přestaňte myslet na svoje bolístky a začněte znovu. Na světě žil člověk, který se také nenarodil ve zcela normální rodině, posmívali se mu, že jeho matka byla nevěrná a jeho táta nebyl jeho. Hodně si vytrpěl, ale to všechno jej nezlomilo, byl věrný svému otci a miloval jej, i svoji matku. Nezaložil nikdy rodinu, a přesto má dětí víc než nejplodnější rodiče. Mnoho mužů i žen jej milovalo, miluje a následuje, a on je uzdravil. Je to proto, že nekladl vůbec důraz na to, v jaké rodině se člověk narodí, jestli měl tátu a mámu, nebo žil v děcáku. Jestli je muž či žena, rozvedený, v manželství či svobodný, hetero nebo homosexuál. To pro tohoto člověka nebylo vůbec podstatné. On učil, že i v těch nejlepších podmínkách může být člověk zlý, a v těch nejhorších životních podmínkách se člověk může začít měnit k dobrému. V něm může žena i muž získat svého partnera a dítě svoje rodiče. Teprve v něm se celý obsah tohoto devátého omylu stává zbytečný ba směšný. Protože nakonec vše v životě záleží jen na vztahu k němu. Dá se říci, na „manželství s ním“.

 

Pokud jej následuje muž, najde svoji úlohu jako svobodný, ženatý i rozvedený. Je-li otec, začne se učit, jak se má chovat otec. Není mu zatěžko milovat svoji ženu, ať je jakákoliv – třeba emancipovaná. Pokud jej následuje žena, pochopí svoje postavení ženy, ať je svobodná, vdaná nebo rozvedená. Vdaná pak už nevidí žádné ponížení v poslušnosti. Pochopí, že poslechnout a bát se svého muže (byť neschopného a hříšného) nevede k jejímu otroctví, ale ke svobodě. Není to důkaz její malosti, že umí poslechnout, ale její velikosti a zbožnosti. Nemusí zapřít Boha či hřešit z poslušnosti vůči svému třeba bezbožnému muži – ano, jde to i jinak. Slyšel jsem zajímavý příběh, jak jedna Ruska měla manžela těžkého opilce (asi nejen jedna). Byla věřící, chodila do ruské baptistické církve, a protože muž všechno propil, po řadě let jí církev poradila, aby se rozvedla. Dokonce to došlo tak daleko, že když se ona odmítla rozvést, byla církví odmítnuta a byla jí odepřena další pomoc. Našla si úklid a peníze, které doma chyběly, získávala po nocích úklidy. České církve této ženě vytrvale posílaly pomoc ve formě balíčků. Právě to na toho muže tak zapůsobilo, že přestal pít a jejich manželství se zcela uzdravilo. Asi ne vždy a vše končí happyendem, asi ne vždy a za všech okolností by bylo moudré zachovávat rodinu, kde život by byl „běs a děs“. Jen vím, že mnohé rodiny mají od tohoto stavu hodně, hodně, hodně daleko a už se uvažuje o rozvodu jako jediném možném řešení.

 

Je zajímavé, že toto vše, podřízenost a nadřazenost je jen cestou do úplné svobody a rovnosti, do naprosté Boží emancipace. Je  to sice cesta bolestná, ale jediná. Ano, cílem Božího stvoření je skutečná emancipace (Božích dětí mezi sebou i ve vztahu k Bohu), ale ten cíl nelze dosáhnout jinak než poslušností a podřízeností! Tudy vede cesta. To ukázal nejlépe Kristus sám na sobě, ve svém vztahu k Otci a svojí obětí za nás. Otec zase ukázal, že skutečná láska k dítěti není v tom, že ho přede vším a za každou cenu ochraňujeme a máme za nedotknutelnou modlu před svým partnerem.

 

Cílem stvoření je „ani muž, ani žena“, ani ten, kdo poroučí, ani ten, kdo poslouchá, ale dokonalá svoboda a rovnost. K tomuto cíli však nelze dojít tak, jak se o to snaží moderní společnost včetně mnohých věřících. (V Turecku byl v lednu 2002 parlamentem zrušen zákon o dominantním postavení muže v rodině – ať si Turci nemyslí, že vykročili na cestu ke svobodě – právě naopak!) Rovnost nezískáme zákonem. Nelze ji dosáhnout tvrzením, že rozum a tolerance vše vyřeší, a proto máme všichni stejná práva a stejné povinnosti. Není pravda, že když se muž a žena vzepřou vůči řádu, budou svobodni.

 

Doporučená četba: Marie Frydrychová: Malá škola lásky; Larry Christenson: Křesťanská rodina

 

 

10. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že není dobré děti tělesně trestat, nebo když tak až na posledním místě

 

Ve skutečnosti působí tělesný trest velmi blahodárně na psychiku dítěte, kdykoli je neposlušné, drzé nebo prostě zlobí. Rákoska je ten nejlepší výchovný prostředek, jaký vůbec může existovat. Není-li po ruce, musí to vyřešit ruka. Žel, rákoska dnes chybí jen proto, že mnoha rodičům a vychovatelům chybí rozum. Proto nebudu mluvit o přiměřenosti a lásce, se kterou má být rákoska užívána, nebo že se má bít na zadek a ne přes hlavu. Bylo by to laciné a trapné tváří v tvář skutečnosti – ne, nebojte se, vím také o týrání dětí. Ale připadal bych si jako ten, kdo nabádá k lásce a přiměřenosti při poskytování první pomoci. Když pacient umírá.

 

Trochu trapné radit, aby se to s tou první pomocí (třeba tonoucímu) nepřehánělo, aby ho lidé netahali z vody za vlasy, protože by to mohlo bolet, podložili ho na břehu něčím měkkým, aby neměl modřiny, a tak dál. Totiž dítě, které zlobí, je drzé, neplní úkoly, odmlouvá a je líné – potřebuje první pomoc, rychle a razantně. A aby to bolelo a ponížilo! Vždyť jde o život. O jeho život! Na neustálé omílání toho, že je nutné předejít zneužití rákosky, říkám: a ono na světě je něco, co nejde zneužít? Proč tedy nezakázat vzdělání, výrobu nožů, automobilů, léků či mobilů? Neměl by se zakázat sám život – ten jde asi nejvíc zneužít, ne? Proč jenom rákosku a výprask, tedy to, co je při výchově tak důležité? Proč nezakázat rodičům umožňovat dětem plavání, hry, ježdění na kole nebo dudlíky – tolik dětí už na to doplatilo! Proč zrovna to nejužitečnější? Oni moudří zákonodárci neumí najít jiné řešení než jen říci: STOP !? Nebo proč nezakázat děti vůbec? Už se na tom v mnoha zemích pracuje, porodnost klesá…

 

Chvála tělesných trestů

 

Není to tak důležité, ale jen pro dokreslení: je mi 55, od táty si pamatuji tak čtyři výprasky za život, od mámy padaly facky za každou maličkost (třeba u piána), babička se mnou většinou nemluvila, když jsem něco provedl, a to bylo také krušné. Nic z toho se mi v tu chvíli nejevilo „milé, přiměřené, laskavé či moudré“ – vždy jsem měl pocit ponížení, nespravedlnosti a málem nechtěl žít. Myslím, že psychologové by se chytali stropu, když máma jednou přeslechla moji odpověď a zcela bezdůvodně mi vlepila facku. Ne, neomluvila se, vůbec ne! Jen mě měla ráda, (na rozdíl od mnoha rodičů, kteří na dítě „nesáhnou“) a táta nějakou chvíli po výprasku se vždy ke mně choval tak nějak zvlášť přátelsky…

 

Dnes, s odstupem času, děkuji za rodiče a jejich obrovskou moudrost! Kdybych je mohl přivolat k životu za cenu dalších výprasků a facek a nemluvení, udělal bych to. Vím, že mě rodiče netrestali rádi, že je to bolelo víc než mne (museli se k tomu přemoci), ale že jejich nepokažený rozum (na rozdíl od mnoha pedagogů) jim říkal: je to třeba. Nesmíš to zanedbat, je to důležitější než zdravé jídlo a hygiena. Tak, jako se člověku nechce jít s někým do čtvrtého patra a nést mu těžký kufr. Ale vy víte, že máte. Že je to správné. Tak to funguje u normálních rodičů a vychovatelů se zdravým rozumem, když dávají dětem výprask. Ne, nechce se jim, ale vědí dobře, že výprask za určité provinění je jako očkování. Očkuje se pro budoucnost, ne pro dnešek. A také to není příjemné. Stále platí staré moudré: škoda facky, která padne vedle…

 

Bít či nebít? Proč je vlastně výprask tak důležitý?

 

  1. Výprask je bezprostřední bolestivou odpovědí na chybné jednání. Dítě se zde učí tomu, co ho v dospělosti bude potkávat často: že špatné jednání bolí. Krátkozrací a pohodlní rodiče přejdou různé dětské špatnosti bez odezvy nebo se špatnou odezvou. Jak mnoho zlých věcí lidé udělají jen proto, že ne hned „to bolí“. Sklon k lenosti, požitkářství, chamtivosti, bezohlednosti, nezodpovědnosti, nepořádnosti apod. z počátku nebolí. Konce jsou však tragické a bolí. Fyzický trest je proto tak výchovný, že uměle zkracuje časovou prodlevu mezi vinou a bolestí – ukazuje včas a rychle dlouhodobý vztah příčiny a následku – dřív, než bude mladý člověk ve skutečném životě. Tam se výprasky nedávají, tam se platí tvrději, mnohdy životem!! A to jen proto, že mezi špatným chováním a smrtí, která z toho nakonec vzejde (často nejen viníkovi) je značná časová vzdálenost – a toto právě výprask nádherně řeší.

 

  1. Výprask je tím nejméně nebezpečným ukončením provinění. Výprask daný dítěti od rodičů, vychovatelů nebo i cizího člověka na ulici je mnohem bezpečnější ukončení viny, než jak to pak funguje v životě dospělých, kde vina se často tvrdě vymstí, taky pěkně bolí, ale o přiměřenosti, lásce či následném pohlazení (opětném přijetí) už není ani řeč.

 

  1. Výprask je pravdivý – v životě sice většinou nedostáváme na zadek, ale mnoho přestupků skutečně dopadne na naše tělo, bolí, poškodí nás, poníží a může připravit i o život. A nejen nás – to vidíme třeba v dopravě. (Není snad nespravedlivé a nepřiměřené, že jen takové maličkosti, jako je nepozornost, kapka alkoholu, přehlédnutí značky, usnutí – hodně bolí, připraví o zdraví nebo zabije?) Není to nespravedlivé, že za malý dopravní přestupek budu sedět celý život na invalidním vozíku? („nemělo by se to zakázat?“) A právě fyzický trest při výchově je pravdivým upozorněním na tato nebezpečí. Když něco ukradnu, soud mi nezakáže kopanou s kamarády nebo televizi. Také ztrátu důvěry na pracovišti nepotrestá šéf tím, že mě postaví do kouta a odpoledne se mnou nepůjde na kolotoč. Můžete namítnout, že mi také nenafackuje. Jenže známe rčení: „raději bych držel facku“. Před vyhazovem a ostudou a ztrátou zaměstnání může pár výprasků v mládí docela úspěšně uchránit. Je tedy nějaký důvod, proč na nich šetřit? Snad jen nemoudrost a lenost rodičů čí patolízalská láska k dětem (tvz. opičí láska). Děti se dnes stávají bohy, kolem nich se všechno točí, čehož výsledkem není duševně a duchovně zdravé dítě, ale mentální krypl.

 

  1. Výprask je mnohem zdravější než ničení psychiky dítěte neustálým domlouváním, křikem, vyhrožováním či naprosto nepřiměřenými tresty jiného druhu. Proto by měl být výprask často tou první odpovědí na zlobení a nekázeň – ne až krajním řešením, kdy už rodič nebo vychovatel neví, kudy kam. Fyzický trest má totiž ještě jednu výhodu: je-li dostatečně silný, nemusí být tak častý, jako bušení na psychiku děcka neustálým přemlouváním, vyhrožováním a ničením dětské představy o „slibu a jeho plnění“ (bez plnění). „Dostaneš, nezlob, opravdu dostaneš, tak už toho mám dost, tak teď už to bylo fakt naposledy, ještě jednou to uděláš a už…“ až do úplného zblbnutí všech zúčastněných. Pokud chcete vychovat neurotika a ignoranta, dělejte to takhle. Křičte, vyhrožujte, slibujte a neplňte. Jen neudělejte dítěti nějaké „bebí“ na těle. Že mu ho děláte na mozku a srdci, to pozná, až bude hodně pozdě. Pak mu dá pořádný výprask skutečný život – díky vám!

 

  1. Fyzický trest je férový – protože, jak už bylo řečeno, pravdivě zohledňuje provinění. Jistě je ponižující, a to je dobře – mimochodem, ono zakázat televizi nebo návštěvu diskotéky ponižující není? Nařezat darebákovi za to, že posprejoval kabinu výtahu, je férová odpověď – samozřejmě s následným odčiněním přestupku. Přihlouplé je mu trapně vysvětlovat, že ničit cizí majetek se nemá, neférové je pouze mu vynadat a volat policii, vyhrožovat vyhazovem ze školy, opravdu ho z té školy vyhodit nebo jiné ubohosti. Bohužel, to druhé je dnes častější. Proto dokud se lidem nevrátí do hlav rozum a do rodin a škol rákoska, budou kabiny stále pomalované – a jak dobře víme, to je to nejmenší, kam špatná výchova vede! Viz 1. Omyl.

 

  1. A existuje ještě jeden kladný a velmi blahodárný účinek výprasku. Výprask otužuje nejen tělo, ale hlavně ducha. Potvrdil mi to dnes sedmatřicetiletý otec tří velmi pěkně vychovaných dětí, žijících ve šťastném manželství. Výprask má „otužující“ účinek, zvláště na kluky. Poněvadž ve škole se dnes chtě nechtě dítě setká s agresivními (nevychovanými) dětmi a asi k různým studijním neúspěchům stejně nějakou tu ránu utrží (a možná i sám uštědří – myslím-li nyní zvláště na kluky). Není pak tolik nepřipraveno, jako když je rozmazlené, zhýčkané a hodně „cimprlich“. Možná tím bude i statečnější – nikoli agresivní, jak se mylně tvrdí. Rodičovské výprasky, jsou-li dávány v lásce k dítěti, nevedou k agresivitě, ale k otužilosti. Fungují podobně jako očkování.

 

  1. Jen proto je dnes tolik sebevražd a všelijakých nešťastníků, protože rozmrzelí, rozmazlení a duchovně labilní lidé nejsou schopni čelit ani malým nepřízním osudu (ztráta práce, ztráta partnera, nesplněné sny, různé krachy atd.) a hned jsou z toho vykolejení – a jediné, co je napadne (ovšem především díky absenci ušlechtilé víry), je „odchod ze života“. Nikdo je v mládí neotužoval výpraskem, natož aby jim zprostředkoval kotvu duše. Samozřejmě, že ne samy rodičovské výprasky mohou uzdravit tuto novodobou metlu lidstva – sebevraždy. Ale spolu s vytvářením správného postoje k životu (už v rodině) pomáhá přísná výchova spojená s fyzickými tresty k celkovému psychickému i fyzickému zdraví člověka, vybudování schopnosti sebekontroly (sebeovládání) a vede k duchovní i psychické (duševní) rovnováze a odolnosti vůči „ranám“ přicházejícím z vnějšího světa (jak se nesprávně říká „rány osudu“ – žádný „Osud“ však neexistuje, ale jen živý Bůh, který má vše pod kontrolou). Opět platí znovu opakované: těžko na cvičišti, lehko na bojišti, tedy v životě dospělého člověka a ve světě dospělých lidí. Cvičiště je rodina, bojištěm je pak život dospělého člověka v tomto divokém světě.

 

   Suma sumárum můžeme říci toto: rodiče, kteří nechají své děti bez kázně, za závažné přestupky je netrestají, nikdy na ně nesáhnou – to jsou rodiče, které svoje děti naprosto nemilují, spíše je nenávidí, zneužívají je jen ke svému sobeckému potěšení a připravují jim trpké životní trápení. Takoví rodiče mají doma malé opičátko, živou hračku, miláčka, kterého krmí jako pejska bez disciplíny. Jenže dost nebezpečnou hračku. Tito rodiče by měli být souzeni pro trestný čin obecného ohrožení, protože jim doma vyrůstá zvířátko, které bude jednou bez obojku, košíku a svěrací kazajky chodit mezi lidmi a „kousat“. Časovaná bomba. Je sice dobře, že rodiče mohou být za přestupky svých dětí trestáni, ale to už je pak pozdě. Mně zde přece nejde o rodiče, ani o tresty, ale o budoucí blaho samotných dětí! Jedna malá holčička kdysi prohlásila: „Moje maminka mě vůbec nemá ráda, ona mě nikdy nebije.“

 

Kam vede špatná výchova?

 

Ke světu, ve kterém žijeme. Ke světu, kde řada zemí uvažuje snížit věkovou hranici trestní odpovědnosti mladistvých, protože stále více dětí páchá trestnou činnost. Ve Velké Britanii existuje možnost zákazu vycházení od 21:00 do 6:00 pro děti do deseti let, nyní uvažují rozšířit toto omezení na děti do věku 16 let. Jak ponižující, že! Všimněte si, že tzv. „bezstresová výchova“, bez fyzických trestů, vede nakonec stejně k ponížení. (Zákaz je v kompetenci místních úřadů, Deník Metro 26. 3. 1998). To platí nejen u dětí, ale i u dospělých: kde chybí sebeovládání, kde chybí kázeň, přijde ponížení a ztráta svobody.

 

Špatná výchova vede ke světu, kde se střílí ve školách, ale místo rákosky visící na zdi se budou montovat detekční rámy kovů. Ke světu, kde slyšíme a čteme: Na základních školách se lavinovitě šíří šikana:…“Lékařka Jana Drtilová, která se v nadaci (Naše dítě) šikanou zabývá, tvrdí, že násilí na základních školách mají na svědomí velkou měrou akční filmy, které děti denně hltají. Svůj podíl nese podle Drtilové rovněž špatná výchova v rodině i ve škole, kde děti postrádají mravní autoritu. Děti se nudí, a tak neustále visí na obrazovce, která jim servíruje samou brutalitu. Potom jdou a zkoušejí, co vidí na obrazovce…“ V boji proti dětskému násilí radí učitelům policie“ – to bude asi „velmi účinné“. (MF 3/5/1997 – zvýraznění a podtržený komentář P. K.).

 

Několik novinových titulků

 

   Mladík podezřelý z vraždy zřejmě nepůjde k soudu: „Šestiletého chlapce, jenž si hrál na pískovišti, mladík podle kriminalistů chytil za vlasy a dvakrát jej řízl tupým kuchyňským nožem do krku. Sám přiznal, že sledoval na videu akční filmy a chtěl si vyzkoušet, jak se zabíjí. Stejný motiv uvedl i u vraždy důchodce, kterého policisté nalezli s třinácti bodnými ranami…“ (MF 8/11/1996) „Britské školství čelí největší krizi, děti jsou nezvladatelné, nosí do škol zbraně, učitelé se bojí postihovat černošské děti, protože i za normální kázeňská napomenutí jsou obviňováni z rasismu. Chybí učitelé.“ (TV Nova, TN 4. 1. 2001/19:30)

 
Jako z jiného světa

 

Za takového stavu se některé zprávy jeví jako z jiného světa: „´Rodiče by si možná přáli návrat k rákosce, ale to se nestane´, uvedl generální tajemník Národního sdružení ředitelů David Hart. Řekl rovněž, že by to bylo v rozporu s evropskou konvencí o lidských právech.“ (MF 8.1.2000)… „Tělesné tresty jsou nespravedlivé, barbarské a nehumánní,“ prohlásil poslanec Don Foster z Velké Britanie. Podle jeho mínění navíc „neexistuje žádný důkaz, že by tyto tresty měly odrazující charakter.“ (Deník Metro, 26. 3. 1998, podtržení P.K.) – Zajímalo by mne, jestli byl pan Foster střízlivý, když toto řekl, a jestli nežije na Marsu. Víme, že se výjimečně najde velmi nezkrotné dítě, na které málo platí i pořádný výprask. Avšak na drtivou většinu dětí stačí už i jen hrozba bití, natož jeho provedení. Pan Foster má však zkušenosti zcela odlišné. A často i parlamentní většiny řady států.

 

Parlamenty zakazují trestat děti

Jako první z evropských zemí zakázalo tělesné tresty v roce 1979 Švédsko, později se přidalo Norsko, Dánsko, Finsko, Rakousko, Chorvatsko, Kypr a Lotyšsko. Další země o tom uvažují. V roce 1965 se 53 % Švédů domnívalo, že tělesné tresty jsou pro rodiče nezbytné. V roce 1981 se tento počet snížil na 26 % a v roce 1995 si už jen 11 % obyvatel myslelo, že bez tělesných trestů dětí se rodiče neobejdou (LN 25. 9. 1998). Proto tvrdím, že lidé postupně hloupnou a ztrácejí soudnost následkem omylů, ve kterých dlouhodobě, často po celé generace, žijí – to se projevuje nejen ve výchově dětí, viz ostatní Omyly. U nás 24 % českých rodin nikdy neužívá tělesný trest, 44 % zřídka (za velká provinění), 25 % občas, 6 % často i za maličkosti a 1 % velmi často, i tvrdé tresty (MF 20. 6. 1998). V poslední době (duben 2008) se i v České republice začalo mluvit o zákazu tělesných trestů dětí na základě návrhu ministryně vlády České republiky pro lidská práva a národnostní menšiny MUDr. Džamily Stehlíkové (narozena v Kazachstánu 1962, manželství s Čechem rozvedeno 1997), aby fyzické trestání dětí bylo zákonem zakázáno (návrh Zákona o tělesných trestech). Ponechám stranou bláboly, kterými paní ministryně svůj návrh obhajuje (mimo jiné též tlakem z Evropské unie). To, co zde chci uvést, je něco jiného.

 

Na stanici BBC jsem dnes (11. 5. 2008) slyšel k tomuto tématu (bít či nebít) komentář novinářky Petrušky Šustrové (nar. 1947). Říkala, že i pro ni bylo kdysi bití dětí normální, ale nyní se přiklání k návrhu Džamily Stehlíkové, protože vůči dětem, slabým  bytostem, je to nefér. Uváděla příklad nějaké své přítelkyně, která nikdy na děti ani nesáhla, dokonce ani přes ruku jim nikdy nedala. Děti byly sice, jak řekla, nějakou dobu nesnesitelné, ale vyrostly z nich normální dospělí, žádní kriminálníci, zatímco třeba Džugašvili byl v mládí řezán jako žito, řekla doslova Petruška Šustrová, a kdo z něj vyrostl? No přece Stalin. Ještě že jsem poslouchal rádio v již zaparkovaném autě, jinak bych se byl asi vyboural v náhlém pomatení smyslů. Myslel jsem si do té doby, z neznalosti, že signatářka Charty 77, Petruška Šustrová, je docela moudrá žena. Zmýlil jsem se.

 

Petruška totiž spojila nespojitelné. Tělesným trestem a přísností se v dětech nebuduje ani charakter ani životní názor na svět. Tělesné  trestání dětí přece nijak nesouvisí s tím, zda se dítě v budoucnu stane komunistou, křesťanem či ateistou, zda se dá k esesákům či bude bojovat za emancipaci žen nebo vykrádat banky. Tělesný trest učí dítě osobní kázni, sebeovládání, zobrazuje mu reálně a včas (ještě ve formativním věku dětství), jaké nebezpečí hrozí z lenosti, nesebekontroly, ufňukanosti, nedodržení pravidel, neschopnosti poslechnout atd. Tělesný trest dává budoucímu dospělému člověku do ruky nástroj – sebekontrolu. Jak tento nástroj jednou použije je zcela jiná otázka. Tak jako učit dítě anglicky nebo vychovávat v něm zdatného sportovce přece neurčuje, k čemu tuto dovendost jednou použije. Netušil jsem, že paní Šustrová může mít tak povrchní názor. Žel, je jen obrazem tohoto národa žijícho v omylech a sebeklamu vlastních, stvořitelem tohoto světa neformovaných názorech, a to i přesto, že ona sama projevila ve svém životě mnohem větší statečnost než většina Čechů. Možná sama čerpá ze studnice, ze které byla kdysi sama napájena, ale která už vyschla a nebude předána další generaci.

 

Ve Skotsku propukla bouřlivá diskuse o sexuální výchově na školách poté, co se 13letý chlapec přiznal ke znásilnění 7leté školačky, ke kterému došlo po sexuální výuce. Právníci, kteří zastupovali nejmenovaného chlapce u soudního projednání, připustili, že se několikrát pokusil o znásilnění 7leté dívky. Obhájce Graham Robertson řekl, že chlapce k tomu motivovala sexuální výuka na škole, která zřejmě stimulovala jeho zájem o sexuální záležitosti, a tak se rozhodl experimentovat. Rozsudek byl odložen až po provedení chlapcova psychiatrického vyšetření. (Report 11/1999/str. 11)

 
Moje osobní zkušenost

 

Dne 31. 3. 1998 jsem si zapsal na kus papíru: Včera u mne byly tři děti, Pepíček B., Jana a Martin (Všichni tři jsou spolužáci ze třetí třídy a žijí v neúplných rodinách). Mluvily takto: „Mně se líbí film Brutální Nikita,“ řekl Pepíček a dodal: „Miluji Andrejku, a jestli ji miluje někdo jiný, rozstřílím ho.“ Nato řekl Martin: „Vezmu nůž a rozřežu tě na kousky.“ Dále jsem si napsal: Nedovedu ani opakovat brutality, které tyto děti vypouštěly z úst a které znají z TV…

 

Také si pamatuji, jak jednou u mne byla mladá maminka s malou holčičkou. Ta seděla na jejím klíně a hrála si s plastikovým nožem. Náhle jsme strnuli. Holčička přiložila nůž mamince ke krku a řekla: „Mami, já tě podříznu“. Podivil jsem se maminčině reakci. Ta se smála a dělala na toto téma různé legrácky. Proč holčičce alespoň nevysvětlila, že „to se nedělá“? Byl jsem kdysi také normální kluk, zlobil jsem a miloval dětské zbraně všeho druhu. Ale když jsem jednou na někoho namířil kapslíkovkou, maminka mi řekla: „Tak to se nedělá, na nikoho nemiř ani neukazuj prstem.“

 

Nedávno jsem slyšel příběh z koupaliště. Nějaké malé dítě (jménem Kubík) si tam hrálo se stříkací pistolkou. Stříkalo na všechny kolem, bylo to nepříjemné. Jeho maminka na něj zavolala: Kubíku, nestříkej na nikoho. Kubík stříkal dál. Lidé se snažili malého Kubíčka tak nějak tolerovat, po chvíli maminka opět zavolala: No, tak, Kubíku, přestaň stříkat tou pistolkou na lidi. Kubík stříkal dál. Maminka tedy po chvíli řekla: Kubíku, já ti tu pistolku vezmu. Kubík po lidech stříkal dál. Maminka šla, že mu vezme pistolku. Kubík jí stříkl do obličeje. Maminka mu sebrala pistolku. Po malé chvíli měl Kubík opět pistolku a stříkal dál po lidech. Takže poučení: maminka by měla dostat pořádný výprask za zločinnou výchovu, že vychovává dítě, které bude otravovat svoje okolí ještě po mnoho let, a pokud mu milost Boží neumožní jednou prohlédnout maminčinu špatnou výchovu (a případně vykompenzovat třeba tím, že se stane křesťanem), tak možná vychovává i potenciálního adepta na sebevraždu či neschopnost žít život v kázni a podle rozumných norem. Smozřejmě, že malý Kubík měl dostat za zlobení hned po prvním neuposlechnutí.

 

Co byl svět světem

 

Po staletí existovali lidé nezkrotní, zlí, divocí. Po staletí děti zlobily a dováděly. Po staletí je moudří rodiče káznili výpraskem, domluvami, a hlavně vlastním dobrým příkladem. Jistě existují výjimečné děti, které bít není třeba. Jinak ale bylo dřív zcela normální, že když cizí dítě zlobilo, kdokoli z dospělých (třeba na ulici) mu dal na zadek. A jeho rodiče se omluvili a poděkovali, stejně jako učiteli, který dítěti nařezal, a ještě svému dítěti přidali něco navrch. Dnes čteme zprávy typu: Otec zaplatí synovi za to, že ho bil. „Deset tisíc liber musí podle soudu ve Štrasburku zaplatit jeden britský otec svému synovi za to, že ho bil… Soud přijal s uspokojením uznání britské vlády, že 138 let starý zákon, který dává rodičům právo dát dětem ´rozumný výprask´, neposkytuje dětem dostatečnou ochranu, a musí být proto změněn. (LN 25. 9. 1998) Nebo: O učitelce, která bila žáky, rozhodne žalobce. (MF 19. 5. 1997)

 

Také slyšíme pořád dokola, že výchova musí začít hlavně v rodinách – ale málokdo řekne, ze které planety naší sluneční soustavy by se ti rozumní rodiče měli dovážet. Že by se museli nejprve začít vychovávat rodiče, vychovatelé, psychologové a vlastně už jejich rodiče a rodiče jejich rodičů. Po staletí si staří stěžovali na mladé a říkali: tak tohle za našich mladých let nebylo. Tento výrok se často uvádí jako omluva mladé generace. Jen jestli to spíše není jeden z mnoha nebezpečných důkazů toho, že se opravdu morálka zhoršuje od generace ke generaci. To, co si nedovolil můj táta, už jsem si dovolil já, ale ani zdaleka ne to, co si dovolí děti dnes – z toho by můj táta byl v šoku. Z tak zvané bezstresové výchovy, která stejně končí hodně velkým stresem. Slyšel jsem vyprávět, jak nějaké dítě v metru plivalo do kolejiště a občas i po lidech. Nějaký pán požádal jeho maminku, aby dítě ukáznila. Ona ale řekla: „My ho vychováváme bezstresově“. Když po chvíli ten pán odcházel, vlepil té paní facku a řekl: „Sorry, mne také doma vychovávali bezstresově “.

 

Dnes se má za to, že některé špatné věci mohou jít do nekonečna. Prostě děti zlobí, zlobily a zlobit budou – a svět jde dál. To mi připomíná jeden vtip. Nějaký mladý muž vypadne z mrakodrapu ve třicátém druhém poschodí, a jak tak letí, zazvoní mu v kapse mobil. Kamarád se ho ptá „jak se máš“? A ten padající odpoví: „ale dobře, jsem teprve u dvacátého patra“. Tak nějak mi připadá omlouvání mladých s myšlenkou, že to takto půjde donekonečna. „Ještě je nám hej, ledovce dosud neroztály“. Nechci být škarohlíd ani špatný prorok, určitě vidím i milé, vychované a úplně jiné, duchovně krásné mladé lidi. Nemohu si však pomoci – je jich tak nebezpečně málo a hlavně: čím dál tím méně!

 

Rád bych na závěr zdůraznil dvě důležité věci, ke kterým je třeba dítě vychovávat. Je to pracovitost a poslušnost. Líné dítě, které není doma vedeno k pracovitosti a kázni, bude jednou neschopné nedochůdče. Nebude tušit, proč ho lidé nemají rádi, proč má málo přátel, proč se mu nedaří. Je to proto, že mělo tupé rodiče. Stejně tak dítě, které není přísně a moudře vedeno ke kázni.

Satisfakce

 

Deník Metro mi přinesl zadostiučinění následující zprávou: Občasný menší výprask dětem neškodí –USA- „Občasný mírný výprask nemá dlouhodobé škodlivé účinky na dětský emocionální a sociální vývoj. Vyplývá to z americké studie. Psycholožka Diana Baumrindová zkoumala více než 100 rodin a zjistila, že z dětí, které jsou příležitostně potrestány ´naplácáním na zadek´, mohou vyrůst šťastní a spokojení dospělí. Studie měla být odpovědí zastáncům názoru, že fyzické tresty jako takové mají škodlivé účinky na děti a škodí společnosti jako celku. (Metro 27/8/2001-ČTK)

 

Na druhé straně z rozhlasového interview s Evou Vaníčkovou ze 3. lékařské fakulty v Praze dne 12. 2. 2004 (asi na BBC, nevím to jistě) jsem si opět musel zoufat. Dozvěděl jsem se od ní, že dítě v Česku není chápáno jako rovnocenný partner (a ono snad je?), dále že trestání dětí se děje u nás stále ještě ve velkém (kéž by to byla pravda i do budoucnosti). A to proto, že si lidé myslí, že co je u nich doma za dveřmi, je prostě jejich soukromá záležitost (takže podle paní Vaníčkové děti nejsou trestány proto, že je třeba je káznit a vychovávat, ale proto, že to nikdo nevidí – tím vlastně nepřímo říká, že mnoho našich rodičů jsou ve své podstatě prostě jen sadisté, ne moudří vychovatelé); dále jsou děti trestány proto, že se nemohou bránit (rodiče si pro svou potřebu za každou cenu někoho bít vyberou slabé dítě), dále že kdo byl v mládí bit, bije (nejde tedy o věcnou záležitost, jak to s tou výchovou skutečně je, ale o jakousi zvykovost). Na vesnicích se zřejmě (řekla paní Vaníčková) bijou děti víc než ve velkých městech, protože tam je menší nebezpečí, že to někdo nahlásí, poněvadž se lidé více znají a není tam taková anonymita – nikdo si tak snadno nedovolí udat souseda, že bije dítě, jako je tomu ve městě. Takže ne, že by tělesný trest spojený s fyzickou bolestí, měl smysl, ne, že stovky let před námi byli lidé moudřejší než jsou dnes a jejich výchova byla správnější a účinnější než ta naše, ale proto se děti dnes fyzicky trestají (dle „moudré“ Evy Vaníčkové), že jsou slabé, nemohou se bránit, nejsou považovány za rovnocenné partnery a  je to za zavřenými dveřmi a vlastně jde často jen o opakování historie vlastní výchovy. Opravdu, člověk neví, zda se má smát, plakat či zuřit.

Takže zde máme další konkrétní osobu, kterou bychom mohli požádat, aby nám ze svého platu přidala na detekční rámy kovů pro vstupní dveře škol, přispěla na vězení pro mladistvé, pasťáky, sanaci posprejovaných omítek a jinak zničeného majetku nevychovanými darebáky, ale i na zničené životy lidí, kteří byli těžce zraněni mladými arogantními řidiči třeba při autohehodách nebo při jiných neblahých událostech (třeba nevhodných legracích atd.). A samozřejmě může ze svého platu přispět i na posílení policejního sboru.

 

Před několika dny (7. prosince 2005) jsem měl přednášku pro jednu méně známou církev (Patmos). Protože mám letité zkušenosti s nevychovanými i křesťanskými dětmi (ne všemi, ale mnohými), byl jsem doslova šokován, jak zde tyto děti bez rušení a v naprostém klidu seděly od sedmé večerní hodiny až téměř do desáté, vedle svých rodičů, a poslouchaly mojí přednášku, která jim asi nic moc neříkala. Byly to děti od nejmenších (na rukách maminek) až po děti ve školním věku. Nedovedl jsem pochopit, že po tři večerní hodiny prakticky vůbec nevyrušovaly. Když jsem pak po přednášce rodiče za to nahlas pochválil, jedna maminka mi odpověděla: „pane Kábrte, my věříme v proutek“.

 

Doufejme ve skrytu duše, že snad přece jen ne všichni lidé na světě přišli o rozum!

 

 

11. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že demokracie je to nejlepší, co zatím lidé vymysleli

 

Kéž ne to poslední. Něco jako když se pacientovi udělá lépe, ale druhý den zemře. Copak se řada nebezpečných totalit a hnutí nezrodila právě v demokracii? Nebyly vyvinuty právě v demokraciích ty nejhorší zbraně? Toho se obávám a jak moc se chci mýlit – protože rád žiju a přeji život také druhým, i lidstvu. Ale nějak si ten trvalý život lidstva v demokracii prostě neumím přestavit. Snad proto, že znám dobře sebe a mám zato, že většina lidí ve svých sklonech a jednání je na tom hodně podobně. A to je to, o čem zde chci psát.

 

Co nás vlastně motivuje k pěknému jednání – anebo ještě k lepšímu?

 

Snad mohu říci, že pokud nemáme k pěknému jednání motiv, silný motiv, většinou pěkně nejednáme – maximálně ještě tak ze zvyku. Dovolím si tvrdit, že toto je realita mnoha i „celkem slušných“ lidí – tím spíše těch ostatních. Co může být takovým motivem k pěknému jednání?

 

  1. Na prvním místě (ne podle důležitosti či ušlechtilosti motivu) je to strach. Ano, strach je silný motiv k „pěknému“ nebo „přiměřeně únosnému“ jednání. Obava z trestu, ostudy, pud sebezáchovy, strach o rodinu či o sebe – tyto a podobné strachy motivují chovat se lépe (ne smýšlet lépe). Strach není úplně špatný motiv, může totiž svědčit o rozumu (hlupáci se často nebojí…).
  2. Na druhém místě jsou výhody. Výhody, ty okamžité, rychlé, také umí pohnout k lepšímu jednání (ne smýšlení). Ať už jakékoliv výhody: hmotné, prestižní, sociální a podobně – prostě okamžitá výhoda. To se projevuje (podobně jako strach) například kázní v zaměstnání, ale i jinde a jinak. Výhodnost je ovšem relativní – pěkné, správné jednání, je v posledu vždy výhodné. Mnoho lidí dá však přednost „rychlé“ výhodě, i když nevýhodné právě z hlediska budoucnosti.
  3. Na třetím místě k lepšímu jednání motivuje ušlechtilá víra (jiné smýšlení), tedy neobvyklý postoj k životu. Jiný než má většina lidí kolem. Víra, že máme něco udělat, protože je to správné. A to přesto, že je to nebezpečné (zde je strach spíše překážkou), nebo přesto, že je to nevýhodné (zde je výhoda také překážkou).

 

   Proti sobeckému strachu a rychlé výhodě, které jsou krátkozraké, stojí právě ušlechtilá víra. Z hlediska pěkného jednání může mít taková víra podobný projev jako jednání ze strachu (zde platí: když dva dělají totéž, nemusí to být totéž). Mnohdy to však může být i opačně, a člověk ušlechtilé víry může jednat i proti tomu, co se zdá být právě v dané situaci pěkné a správné, a dokonce co opravdu v obecném mínění pěkné a správné je! Jenže z delšího časového (vyššího) hlediska je třeba jednat jinak. Ušlechtilá víra může vést k momentálně odlišnému jednání, než se jeví „slušné většině“ nebo prostě lidem bez takové víry. (Např. Ježíšovo: „nikoho na cestě nezdravte a na pozdrav neodpovídejte“ se asi mnohým nejeví jako správná rada; a je to i ve zdánlivém rozporu s mými radami v 8. Omylu o slušném chování). Přesto má takové jednání svoje hluboké opodstatnění.

 

Jenže když vím, že hrozí nějaké nebezpečí (např. někde hoří), a lidé kolem mne to nevědí, bude přirozeně mé momentální jednání (spěch, odmítání různých proseb, méně zdvořilosti apod.) považováno za nepěkné, což by se v jiné situaci (když by nic nehrozilo) dalo tak skutečně právem kvalifikovat. Je to však ještě mnohem horší: méně zdvořilosti, to je to nejmenší, co odlišný (i když správný) pohled víry může (v některých situacích) způsobit. Odlišný pohled na svět (jiná víra, než má okolí) vede často k odmítnutí světského studia, odlišnému životnímu stylu, vzdání se různých legálních a nelegálních výhod, vystavování se osobnímu nebezpečí, vede to ke ztrátě řady přátel a dokonce i k riskování rozvratu rodiny apod.

 

Tady je třeba znovu zdůraznit, že mám na mysli pravdivou víru, tedy pravdivý pohled na svět, nepopletený slepým fanatismem. Víra založená na omylech (to je právě ta, kterou má dnes mnoho lidí) vede k různému fanatismu (krajním projevem je terorismus) nebo naopak k tupé materialistické lhostejnosti (hlupáctví). Hlupáctví, tupost a názorová povrchnost (bláznovství) má podobné účinky jako slepý fanatismus; takový člověk se nechá fanatikem zotročit, najmout, pracuje pro něj a v podstatě fanatikovi (bláznovi) umožňuje konat. Jen víra založená na pravdě, tedy na rozumovém přijetí důležitých pravdivých informací o životě a jeho cíli, vede v posledu k zachování života.

 

První dva motivy lepšího jednání (výhody a strach) jsou známé. Říká se jim „cukr a bič“. Třetí motiv (víra) je jasně nejdůležitější a na „nejvyšší úrovni“. Možná tu někomu chybí slovo láska. Pokud by tu někdo jako motiv postrádal lásku, tak upozorňuji, že láska je především cíl. Láska je to, čeho se teprve má dosáhnout, skrze víru. Víra je motiv, láska je její projev, výsledek. Proto nepovažuji za motiv pěkného jednání lásku, ale víru, jejímuž projevu pak říkáme láska. Můžeme samozřejmě říci, že nekrademe a nezabíjíme z lásky k bližnímu, ale základním motivem a silou k tomuto láskyplnému jednání je víra. Víru chápu jako pravdivé porozumění souvislostem, správné pochopení věcí a pravdivý postoj k životu či dané situaci – nejen, ale také i, díky pravdivým informacím. Můžeme si tedy víru, tu co mám na mysli, označit jednoduše jako pravdivý pohled na život a jeho situace, jako porozumění. Tato víra jde proti všem ostatním mylným, lživým či méně pravdivým (popleteným, pomíchaným) pohledům (názorům) – proti neporozumění, nepochopení, omylům. Není slučitelná se strachem či s okamžitými výhodami, i když může vést v některých situacích ke stejným výsledkům (ve vězení sedí občas vedle sebe zločinci i ušlechtilí lidé, a slušně se někdy chovají jak darebáci, tak i ušlechtilí lidé – příčiny a pohnutky bývají však různé).

 

Setrvačnost, zvyk

 

Jistě, k pěknému jednání (nepovažuji za nutné pěkné jednání definovat) mohou vést i jiné věci, jedna z nich je například setrvačnost či zvyk. Prostě někdo byl vychován tak, že se například nemá lhát a krást, a chová se tak, i když ostatní lžou a kradou. Nelhat a nekrást je pro něj normální. Někoho v mládí naučili, že se starší lidé pouští sednout. Tak automaticky v autobuse vstává, když přijde starší člověk, aniž by o tom nějak zvlášť přemýšlel. Jiní jeho vrstevníci nevstanou. On vstane, protože si tak zvykl od dětských let – nemotivuje ho strach nebo výhoda, víra či láska. Ještě před třiceti roky, když přistoupil do dopravního prostředku starší člověk, nestál většinou ani minutu. Dva tři lidé se okamžitě zvedli a pustili ho sednout. Dnes je tomu jinak. Proč? Protože není motiv. A už ani zvyk.

 

Totalitní režimy

 

Nechválím je a nevolám zpět, přestože vím, že třeba za německé okupace se v Praze nikdo nemusel bát jít po půlnoci přes tmavý park. Když jednou nějaké ženě vytrhl kdosi kabelku – tak jsem to slyšel vyprávět – a ona začala křičet, zloděj jí kabelku vrátil a škemral, aby nekřičela, že má rodinu. Nacisti trestali tyto přestupky stylem „popraven s celou svou rodinou“. A tak strach zahnal do ofenzivy mnohé lumpy, kteří dnes, v demokracii, drze řádí. Nebojí se. V Afganistanu, kde před nedávnem vládl islámský Taliban, byla prý nulová kriminalita. Ovšemže víme, jak totalitní režimy lžou a zkreslují skutečnost, ale je velmi pravděpodobné, že tam byla kriminalita opravdu velmi nízká. Někde jsem zaslechl, že když v Kábulu převáželi auto plné zlata a šperků, neměli žádný ozbrojený doprovod – nebyl tam prostě nikdo, kdo by auto přepadl. To je docela milé, ne? Rubem je, že nízká kriminalita a udržovaný pořádek je v totalitních režimech vykoupen vysokou cenou.

 

Dnes už je Taliban poražen, vrací se tam západní styl života, a tím i kriminalita. Ano, totalitní režimy používají strach a výhody. Tímto způsobem udržují kázeň a pořádek. Samy často masově vraždí, ale na druhé straně tvrdě trestají nepořádek a kriminalitu a odměňují své příznivce bezpočtem různých výhod. Cukr a bič. Nekomentuji zde, co je lepší a co horší, konstatuji, jak to je.

 

A demokracie?

 

V demokracii je strach jako motiv pěkného jednání silně potlačen. Také různé materiální či finanční výhody jsou mizivé, jednoduše proto, že větší výhoda může vzniknout právě přestoupením zákona – vždyť za to moc nehrozí. (Pro někoho jen vyměnit nepohodlný život za velmi pohodlné vězení s televizí, sportovním náčiním a pravidelnou stravou, bez starostí o účet za nájem či elektřinu, bez starosti o druhé lidi, třeba rodinu, atd. – a když jsou peníze na dobrého právníka, nehrozí ani to.) Takže v demokracii sice existují zákony a represe, ale jejich síla je demokratická čili mizivá. To jsme poznali po naší „sametové revoluci“, kdy silně vzrostla kriminalita všeho druhu (v roce 1998 se v ČR stalo denně přibližně 1000 trestných činů a jejich počet má převážně vzestupnou tendenci – BBC/5/1998). Od „sametové revoluce“, za pouhých šest let, stoupla kriminalita v ČR o 224 % ! (Statistická ročenka ČR 1997/str. 613).

 

Mimo to také „vystrčili růžky“ a vytáhli prapory všichni možní i nemožní „hrdinové“. Jedni křičí, že Čechy jsou jen pro bílé, jiní zas, že jejich sexuální orientace je taky ta „pravá ořechová“. Další mávají srpem a kladivem, jiní hajlují, tunelují banky, zakládají nevěstince či drogové kartely a vyvěšují ty nejhnusnější billboardy, píší či vydávají ty nejhnusnější knihy, točí ty nejhnusnější filmy a zpívají hnusné písničky. Kde byli všichni tihle „duchoborci“ za komunistů či německé okupace? Povím vám to: někde zalezlí klepali se strachem. Dnes mají kuráž vyjít ven – protože jim v demokracii nic moc nehrozí. Stejně jako těm, kteří nemají žádné životní přesvědčení, ale jen touhu něco rozbít, zničit nebo někoho udeřit (sportovní utkání, hudební produkce apod.).

 

Bylo by docela zajímavé srovnat počet lidí usmrcených komunisty v ČR během jejich 40leté vlády s počtem lidí usmrcených v důsledku zvýšené kriminality a celkové nevázanosti za deset let naší demokracie (demokracie: demos-lid, kratein-vládnout). V Rusku by to srovnávat nešlo, tam by to byl (zatím!) obrovský nepoměr v neprospěch totality. Ale pozor, ještě neuteklo 70 let od nástupu demokracie (Rusko), ani 40 let u nás. Jak budou vypadat tyto součty (v počtech vražd, rozkradených peněz, loupeží, pohlavních nemocí atd.) po 40 či 70 letech, se mi nechce ani domyslet. Skutečně není vyloučeno, že by srovnání v řadě zemí nahrávalo totalitnímu režimu – který, kupodivu, asi více přispívá k zachování života; pokud ovšem zrovna nevede válku s cizími či vlastními občany a nelikviduje je po tisících! Nicméně, je to k zamyšlení, jestli když není mezi lidmi rozšířena ušlechtilá víra (a ta v demokracii není stejně jako v totalitě), zda není pro zachování života nutný „cukr a bič“ jako jediná či přinejmenším lepší možnost k přežití.

 

Znáte ten příběh?

 

Nějaký král měl jednoho hodně nezbedného syna. Ten pil, kouřil, hrál hazardní hry a byl strašně líný. Král si s ním už nevěděl rady a tak se rozhodl k velkému experimentu: svého nezbedného syna nechal odvézt do velké izolované komunity, kde žilo 100 velmi slušných mladých lidí. Král rozhodl, že syn tam musí strávit pět let života, bez sebemenšího styku s okolním světem, aby se úplně změnil. Když pak po pěti letech tuto komunitu navštívil, byl v šoku: nalezl 101 mladých lidí, kteří pili, kouřili, povalovali se a hráli hazardní hry. Jejich život byl ještě horší než život jeho syna před pěti lety.

 

Tento příběh zobrazuje tzv. duchovní entropii. Tak, jako ve světě neživých atomů a molekul nepozorujeme evoluci, ale sklon k dezorganizaci, postupné upadání do chaosu (proto musíme stále něco opravovat, vyměňovat součástky, udržovat a amortizovat – viz o tom 2. Omyl), tak i v našich životech a celé lidské společnosti pozorujeme duchovní entropii. Ano, byla doba, kdy do tramvaje vešel starý člověk a mnozí mladí vstali. Dnes už někdo vstane jen výjimečně. Je zde tedy samovolný posun k horšímu, ať se vám to líbí, nebo ne. Možná i proto známe ironicky chápanou, ale bolestně pravdivou větu o mládeži: tak to za našich mladých let nebývalo. Je skutečně možné, že tento sestupný trend půjde donekonečna? Můžeme si s touto sestupnou tendencí představit duchovní, trvale udržitelný rozvoj?

 

Byla doba, kdy jsme v našich poměrech ani nevěděli, že existují drogy a slovo sex bylo neznámé. Ne, že by lidé byli horší, ale od generace ke generaci upadá celkové povědomí toho, co je správné a pěkné jednání, tedy morálka. Proto musí být tak rozsáhlá byrokracie, kontroly, kamery, potvrzení, čipové karty atd. atd., protože samo slovo už ztratilo váhu. Nebo si snad někdo dovede představit, že by v bance půjčili peníze jen na čestné slovo? Jen na ústní slib, že peníze budou spláceny v určitých termínech? A přitom právě tento způsob je normální, tedy dodržovat slovo (tj. nelhat), stejně jako je normální nekrást. Normální je (mělo by být, ale není), že věc někde odložená tam zůstane až do chvíle, než si ji vezme její majitel. Normální je (ale není), že není třeba zamykat nikde nic, protože nikdo nikam nevejde, kam nemá. Natož aby tam něco vzal! Normální je nenosit žádnou zbraň. Napadlo vás někdy, proč evoluce nevybavila člověka těmi nejúčinnějšími zbraněmi, když jsme na jejím vrcholu a tam jsme se měli dostat právě a jen bojem o život? Evolucionisté se vymlouvají, že místo ostrých zubů, drápů, ostnů, klů a jedových žláz dala evoluce člověku mozek. Nezdá se mi, že by právě mozkem mnozí lidé vítězili, natož opice. Ale to byla jen vsuvka, o nepravdivosti evoluční teorie viz Omyly 2. až 5., i jinde.

 

Úpadek

 

Budete-li mluvit se Skandinávci, dozvíte se, že ve Švédsku, Norsku i Finsku upadá morálka. Dávno pryč jsou doby, kdy se domky v malých městech nezamykaly – pošťák vešel dovnitř, položil dopis na stůl a zase odešel. Návštěva vešla, sedla si v bytě a počkala na příchod domácích. Budete-li mluvit s Angličany, dozvíte se, že v Anglii silně upadá morálka a pěkné chování lidí. Není neobvyklé, že žák ve vzteku hodí po učiteli knížku. (V roce 1998 bylo Britské ministerstvo školství nuceno umožnit použití přiměřené fyzické síly při usměrňování agresivních žáků – žáka jen přidržet, odstrčit, odvést za ruku nebo odtáhnout – v krajních situacích.)

 

Stejně tak vám budou vyprávět Američané, jak je v USA náboženství vypuzováno ze společnosti i škol a místo něj přichází šikana a násilí. Mluvte s Němci či jinými Evropany z demokratických zemí. Mluvte s Moravany nebo Slováky a dozvíte se, že pěkné chování lidí upadá. Komfort je na vzestupu, pěkné chování lidí na ústupu. Budují se stále nová bezpečnostní opatření, posiluje policie a její vybavení, roste byrokracie a snaha zabezpečit lidi i majetek. Snaha zcela marná – protože je to boj myslícího člověka proti myslícímu člověku. Proto roste počet trestných činů i na straně policie. Schopnost potírat zlo i je konat se zvyšuje na obou stranách barikády – ale tato eskalace nemůže jít donekonečna, to se jen znovu opakuji.

 

Semtex a jiné výbušniny si nevyrábí teroristé. Také tvrdé drogy většinou nevyrábí sami narkomani, a pokud ano, rozhodně ne v tom množství, které by pokrylo spotřebu. Nedovedu si představit, co bude, až atomovou bombu dostane do ruky mafie či nějací extrémisté. Žijeme v míru, ale svět zbrojí jako o závod. Výroba zbraní je stále to nejlukrativnější průmyslové odvětví. Není to divné? – v demokraciích a ve světě, kde demokratické uspořádání stále více vytlačuje totality a zcela jednoznačně převládá? Proto se obávám, zda demokracie není to poslední, v čem lidstvo žije. Něco podobného říkali komunisti, že komunismus je poslední uspořádání lidské společnosti. Mně se jeví, že by to mohla být spíš demokracie. Velká, světová „totalitní demokracie“ s bezbřehou technickou silou, snadno zneužitelnou lidmi, žijícími v omylech. A těch lidí není málo a jejich počet neklesá.

 

Demokracie není návod, jak pěkně žít

 

Málokdo si uvědomuje, že demokracie, tedy tzv. vláda lidu, nemá žádnou ideologii, žádnou „cílovou“ myšlenku, jako měli třeba komunisti nebo nacisti nebo jiné ideologie. Demokracie nemá ambice měnit lidi k lepšímu – ona dává šanci oběma stranám (zlým i dobrým). Jsou to pravidla hry, kterou může hrát každý. Zlý může vyhrát – a často vyhrává. Demokracie dává stejnou šanci těm, co chtějí měnit lidi k lepšímu (třeba církve, autoři pěkných knih a filmů, nadšení pracovníci s mládeží atd.) i těm, co chtějí lidi co nejvíce obrat, demoralizovat a klidně zničit za cenu co největšího zisku (komerční televize, tvůrci knižních či filmových nechutností, podnikatelé ve všech možných oblastech, kde jediným cílem je co nejvyšší zisk na úkor ztráty zdraví či morální újmy lidí – hlavně že to „sype“). Těm všem dává demokracie šanci se prosadit a působit na lidi, pokud dodržují nějaká základní pravidla. A protože pěkné jednání ani nesype, ani není v kurzu, je zde přirozená tendence k morálnímu zhoršování (morální entropie).

 

Proto je televize Nova nejsledovanější televizí v ČR. Protože se tam nejvíc střílí, morduje, lidi se tam hodně perou a je tam nejvíc sexu. A protože sledovaná televize má také hodně peněz, může své zlo zakrývat tím, že má kvalitní zpravodajství (má peníze na dostatek terénních pracovníků), může koupit i drahé filmy o přírodě, pořádat soutěže se skutečně lukrativními cenami (skutečný Mercedes, ne kolo Ukrajina) nebo podporovat různé bohulibé činnosti, třeba invalidní lidi. Tím se její zlé působení snadno zakryje před davem nemyslících lidí, kteří ji financují a podílejí se tak na zlu, které rozšiřuje (pak ho ovšem zase zpětně chtivě dokumentuje a pokrytecky odsuzuje). Demokracie je tím nejméně brzdícím prvkem při pádu dolů. Člověk má tendenci raději se podívat na film, kde se střílí, než na film, kde se někdo pečlivě stará o staré rodiče, o nemocné, nebo kde hlavní hrdina ustoupí a nechá si natlouct, místo aby někomu ublížil. Ne, lidem se líbí brutální síla. To mnoho mozků přitahuje. Když jsem byl nedávno hlásit na policii vykradené auto svého šéfa, policista nám řekl: už jste dnes šestý případ v naše rajonu. Ona totiž televize dala včera návod, jak se tyhle auta dají snadno otevřít…

 

Proč se obávám, že demokracie je to poslední uspořádání lidské společnosti?

 

   Všechny starší demokracie byly budovány v době, kdy lidé v sobě měli ještě pevné morální zásady z nedemokratických časů. Všechny do jedné vyrostly ze společnosti, kterou předtím dlouhodobě ovládala buď nějaká církev, staré morální zásady, náboženství či pevně zakořeněná pravidla. A na této základně se dá postavit a nějakou dobu udržet i něco tak vetchého, jako je demokracie. Přirovnal bych to k hokejovému týmu, který nejprve trénoval „trenér-ras“. Měli tvrdý dril, trénovali se závažím a mnoho hodin denně. Samozřejmě reptali, nadávali – a vyhrávali. Trenér byl velmi neoblíbený. Pak přišel „hodný trenér“. Nehonil je, chtěl jen dodržovat pravidla hry. Protože byl celý tým vytrénovaný od minulého trenéra, vyhrál i s novým trenérem ještě řadu zápasů a mistrovství, ale postupně začal upadat. Nakonec vypadl z tabulky.

 

Americká, evropské, australská, africké či asijské demokracie byly budovány lidmi, kteří chtě nechtě určité základní principy pěkného chování nasáli a byli nuceni žít v době vlády jejich starých nedemokratických či polodemokratických režimů (byli vytrénovaní). Autoritu měla církev stejně jako táta doma. Muselo se poslouchat – děti rodiče, ženy muže, všichni pak kmenového náčelníka, pana faráře, úřad, krále či kněze. Je si třeba uvědomit, že toto platí třeba i o USA, kde se žádná totalita v celé jejich historii nevyskytla. A přece tam byla, ve formě přísné náboženské morálky, trvající po staletí – která se vytrácí až dnes. Také imigranti si s sebou do USA přinášeli přísné morální návyky (nemluvím jen o víře) ze zemí, odkud přicházeli.

 

Často byl motivem (pořádku) onen zmíněný strach – motivem k „pěknému“ jednání. Tím došlo k zakořenění dlouhodobého zvyku „chovat se únosně a přijatelně“. Tak byl v lidech (i těch, co neměli žádnou vznešenou víru) vypěstován dobrý zvyk a setrvačnost chovat se v přijatelných mezích – a to jim vydrželo i po nějakou dobu poté, kdy už pominuly všechny mantinely a motivy (strach a jiné nedemokratické páky) a nastoupila demokracie. Jenže delší život v demokracii (po mnoho generací) má právě tu úžasnou schopnost toto vše postupně vygumovat – prostě proto, že demokracie sama žádnou pěknou ideu nevyznává, žádnou ideu tvrdě neprosazuje a v lidech neposiluje, nechává to jen na lidech samých a jejich dobrovolných aktivitách. Lidé pak nejen že ztrácejí staré dobré návyky, ale i soudnost, tedy vlastně i ono svědomí – protože mylné chování a myšlení většinové společnosti v nich naprosto vygumuje to, co lidé před nimi měli zažité a považovali za správné (třeba jen proto, že to bylo po generace vynucované, aniž sami měli nějakou ušlechtilejší víru). Pan farář (takové případy materialisti rádi zdůrazňují) třeba dobře nežil, ale o dobrých věcech kázal a měl na své straně většinu společnosti k tomu, aby dobré chování mohl i vynutit (u mládeže i dospělých).

 

Demokracie žádá od lidí víc, než na co mají

 

Dříve lidé věděli, že je úzké spojení mezi tím, co vidí oči, slyší uši, vstupuje do mozku či srdce a mezi vlastním konáním těla. Proto také (pro nás „moderní“ lidi zcela nepochopitelně tvrdě) trestali a omezovali negativní duchovní vlivy (kacíře, kriminální sklony, závadnou četbu, jiné ideologie). Naproti tomu naivní demokraté skoro vůbec nehlídají a neomezují svobodu vjemůslova a obrazu – ale hlídají a omezují převážně jen ty nekřiklavěší projevy těla, a to ještě jen tehdy, jde-li o násilí. Pokud se špatné věci dějí se souhlasem obou stran, nic se neděje. Pokud nepoškodí někoho dalšího, nic se neděje. Tomu demokracie říká svoboda projevu a může se to i na veřejnosti. Naivně myslí, že lidé vstřebávající denně třeba brutalitu a sex slovem i obrazem si pak ale své chování ohlídají. To je samozřejmě obrovský omyl, právě velmi rozšířený v demokracii. Je to velká naivita. Pořád dokola se tvrdí, že výchova dítěte je důležitá především v rodině. Už se ale neřekne, kde se ta příkladná rodina, má vzít. Jak se taková rodina má vytvořit v kalném řečišti demokratického způsobu života? Snad že bychom ty zdravé rodiny, schopné dobré výchovy, dováželi z Marsu?

 

Demokrat je jako člověk, který dovolí rozdráždit psa na nejvyšší míru (to je svobodně dovoleno), ale pes pak nesmí kousnout (to je zakázáno). Očekává, že se ten pes „ovládne“. Je to velmi podobné, jako když rodiče nechají svoji dceru chodit ve vyzývavém úboru a pak se diví a hněvají, že ji někdo znásilnil. Sebeovládání lidí (především v jejich volném čase) je v demokracii silně oslabeno – protože je oslabena jejich mysl, naplněná vším možným duchovním brakem. Národy v demokracii žijí pohodlněji, komfortněji – ale upadají duchovně. Žijí v omylech, aniž to tuší. Roste duchovní primitivita, lidé jsou stále ochotnější se zlem spolupracovat, vyrábět či provozovat cokoli, hlavně, že se na tom dá vydělat (nebo je to baví), a tak do tohoto světa stále více vnášejí prvek velké nebezpečnosti. Jak každý ví, i teroristé z méně rozvinutých zemí používají zbraně a trhaviny vyvinuté a vyrobené v tzv. moderní společnosti, demokraciích – proti kterým oni bojují.

 

Lidé asi nejsou o moc horší než dřív – ale jsou duchovně tupější a zároveň mají stále větší fyzickou údernost (průmysl jede na plné obrátky, lidé jsou mobilnější, vyzbrojenější, mají více technických informací atd.). Kombinace těchto dvou faktorů v prostředí demokracie pak vede ke světu krajně nebezpečnému a náchylnému k sebezáhubě, o tom je 1. Omyl. Vždyť potenciál síly neroste jen u jedinců, ale i u organizací a státních útvarů – stejně jako jejich duchovní tupost (např. parlamentů).

 

Jak tedy nejlépe uspořádat společnost?

 

Když Ježíše chtěli lidé chytit a ustanovit králem, utekl jim. Nechtěl kralovat takové společnosti. Každý druhý (i tzv. křesťané) by se do toho hrnul, Ježíš ne. Učil, že když se člověk nezmění zevnitř (nenarodí znovu), není schopen žít pěkně, a princip, jak je společnost takových lidí uspořádána (demokracie, totalita a jejich kombinace) to nijak podstatně nezmění. („Nenarodíte-li se znovu, nevejdete do království“.) Kralovat lidem, kteří jsou plni chyb, se sice dá, ale nedá se z nich vytvořit spravedlivá společnost. Dá se z nich vytvořit demokratická nebo totalitní společnost, industriální společnost, náboženská společnost, fotbalový tým či parta zedníků. Ale ne spravedlivá společnost.

 

Takže danou otázku (jak nejlépe uspořádat společnost) má smysl položit jen takto: jakému společenskému uspořádání nehrozí brzký zánik? Jak uspořádat společnost složenou z lepších a horších lidí tak, aby jejich sebezáhuba byla co nejvíce oddálena? Na tuto otázku jsem již nepřímo odpověděl. Lidé, kteří mají ve svém nitru ušlechtilou víru, nepotřebují káznit strachem nebo výhodami. Tvoří v celém světě homogenní útvar nezávislý na demokraciích a diktaturách. Jsou sice zatím rozptýleni, bez hlavního města, vůdce a pokladníka, ale poznají se, vědí o sobě, mají se rádi. Čím větší procento tvoří v nějakém státě, tím snadněji se tam žije. Tam není potřeba tolik řešit, jaký společenský systém zavést. Ti ostatní potřebují cukr a bič, aby svět nezničili, respektive co možná nejpozději.

 

12. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že za zlo ve světě mohou jen zlí lidé

 

Ve skutečnosti za zlo mohou lidé také relativně slušní, schopní a vzdělaní. Ti všichni mohou patřit k zástupu těch, kteří páchají zlo. Je užitečné si uvědomit, že dvěma světovým válkám neveleli bezdomovci, povaleči, prostitutky či pouliční lupiči. Také v nich většinou ani nebojovali, zvlášť když byli zrovna ve vězení. Kdo tedy?

 

Vypráví se takový příběh: tři kamarádi, kteří se nikdy předtím nehádali, šli jednoho dne po louce, kde byla ještě rosa. Jeden z nich ukázal na velkou kapku rosy a povídá: ta je ale pěkně modrá. Ten druhý se podíval a říká: je pěkná, ale ne modrá, nýbrž červená. Pak přišel třetí a říká: kluci, copak jste barvoslepí, ta kapka je přece zelená. A začali se hádat. Až jednoho napadlo: pojď sem a stoupni si na mé místo a podívej se z mého úhlu. A skutečně, když se každý podíval z úhlu toho druhého, viděl právě tu barvu, kterou ten druhý.

 

Tento příběh ukazuje jen jeden z mnoha důvodů, proč se lidé hádají, perou nebo zabíjejí. Prostě vidí jednu věc z různých úhlů pohledu – vlastně každý z nich má pravdu nebo kousek pravdy. A proč se tedy hádají? Protože mimo tu svoji pravdu jsou také v omylu. Omylu omezenosti. Nevidí pravdu toho druhého. Omyly, jak jsem už mnohokrát psal, vedou často nejen k hádkám, ale i k zabíjení. Tito kamarádi se mýlili v tom, že ten druhý je „/barvo/ slepý“. Dřív, než na svůj omyl přišli, byli sami slepí – pyšně a rychle soudili, místo aby hledali, kde je chyba. Existují však ještě další důvody, proč se lidé hádají nebo nenávidí.

 

Mylné informace, další zdroj mnohého zla na světě

 

Zcela běžně dostáváme v životě mylné informace. Nejen dostáváme, ale také předáváme dál, někdy je sami vyrábíme. Také různé autority nám poskytují mylné informace – viz 6. Omyl. Takový příklad nepříliš závažných mylných informací byl nedávno uveden v časopise Vesmír 8/99/str. 472: „Z míry nás nesmí přivádět měnící se lékařské rady týkající se složení naší stravy: hodně mléka – málo mléka – dost mléka, jen maso bez přílohy – méně masa, nesolit – solit, ale s mírou, a když zeleninu, tak radši syrovou… a nyní doporučují (britský Ústav pro výzkum potravy) jíst zeleninu především vařenou…“.

 

Tady šlo sice jen o potravu, ale i v této zdánlivě nevinné oblasti mohou být lidé dost hádaví (např. známý spor mezi vegány, vegetariány a všežravci). Natož pak závažnější věci, jako je výchova dětí, politické otázky, otázky mravů, náboženské otázky či přírodovědecké. Kolik bolesti a trápení prožili lidé následkem špatných informací jen ve dvacátém století! Kolik bolestí způsobil Darwinův evoluční omyl, marxistické nesmyly či nacismus! Mnozí tehdy vyznávali a ještě pořád vyznávají řadu omylů o přírodě, lidské povaze, dějinách či smyslu života. Svůj omyl často i tvrdě hájí a strhnou do něj další lidi.

 

Úmysl a hlupáctví

 

Je ještě další příčina špatného pohledu na svět. Vzniká ve snaze dokázat „tu svoji tezi“ (víru), a třeba proto i úmyslně či z hlouposti zkreslit pravdu. Snaha za každou cenu dokázat svůj úhel pohledu na svět nebo nějakou jeho oblast. Asi jako by jeden z těch kamarádů hledal další a další „důkazy“, že kapka je jen a hlavně červená! Tímto úmyslným překrucováním faktů jsou známi jak politici, tak i filosofové a vědci. Již jsem psal v 7. Omylu, jak Karel Marx a Bedřich Engels, zakladatelé moderního komunismu, překrucovali fakta a podváděli, aby dokázali svoje tvrzení. (Paul Johnson: Intelektuálové)

 

S podobným přístupem ke světu a pravdě se setkáváme i u nacismu. Nicholas Goodrick-Clarke v knize Okultní kořeny nacismu píše: „Automaticky předpokládáme, že tak mimořádné zlo, které zrodilo Osvětim či Treblinku, muselo mít mimořádně ošklivé, ba přímo ďábelské kořeny. …ale místo toho jsme krok po kroku konfrontováni s malostí, předsudky a hloupostí, které ve spojení s důkladností a funkčností systému vedou k hrozivým koncům. S něčím, co H. Arendtová ve své studii o Eichmannovi v Jeruzalémě příhodně nazvala banalitou zla.“ …“Máme tendenci dívat se na nacismus jako na nějaký tajuplný, démonický fenomén, ale Goodrick-Clarke přichází z jiné strany k podobnému závěru jako H. Arendtová – hnacím motorem nacismu nebyli žádní démoni, nýbrž intelektuálně průměrní lidé bez svědomí, ovládaní hloupou iracionální ideologií, kterou dokázali důkladně a efektivně uskutečňovat.“ (Vesmír 1/99)

 

Rovněž v přírodních vědách lze překroutit či falšovat fakta. Příkladem toho může být Ernst Haeckel, fanatický zastánce Darwinovy evoluční teorie. Ten se nerozpakoval falšovat obrázky různých embryí za účelem důkazu, že tato embrya jsou si podobná, a tak prokazoval platnost rekapitulačního pravidla. (Tj. že lidský zárodek v těle matky prochází různými stádii nižších savců, plazů a ryb – viz 4. Omyl.) Haeckel se těmito falzifikáty snažil prokazovat evoluci. A proto je dodnes „rekapitulační omyl“ lidmi ještě hodně věřen i učen. Dr. Wayne Frair píše: „…Haeckel se vytrvale a nestydatě dopouštěl podvodů a podvrhů. …Výsledkem toho bylo, že bezpočet vědců a studentů včetně mnoha knižních autorů bylo podvedeno, a to má svůj dopad ještě na konci 20. století.“ (CRSQ 9/99/str. 63)

 

Lidská přirozenost

 

Člověk je přirozeně nakloněn k pohodlnosti, papouškování názorů druhých, nesystematičnosti či zmatečnosti – pokud nemá nějaký vyšší, vznešený důvod (víru) se při získávání informací zkáznit a přemoci lenost a nechuť hledat. Nechuť přemýšlet a ověřovat. Netáhne-li ho touha poznat, jak věci skutečně jsou, nemá-li touhu po pravdě – namísto touhy potvrdit jen vlastní názory. Ověřit si názory druhých, často laciné a povrchní, vyžaduje sebezapření, vůli i vznešený motiv. Mnozí lidé nejsou líní tvrdě pracovat, aby si vydělali peníze nebo rozšířili pohodlí pro sebe nebo své nejbližší, ale jsou často pohodlní ověřovat si lacině získané informace. Prožijí třeba celý život s nějakým povrchním pohledem na svět a dění v něm. Takoví lidé se pak snadno dopustí nějaké zrůdnosti – ona se jim totiž tak nejeví. Nepříjemný pocit z této zrůdnosti překonají právě onou silnou, žel však mylnou vírou. V tomto ohledu byl vynikajícím rádcem, jak překonávat pocit přirozeného odporu ke zrůdnostem všeho druhu, německý filosof Fridrich Nietzsche (vůle k moci).

 

Konformita

 

Jinou věcí, vedle fanatického prosazování svého mylného názoru, je konformita (populismus) – lidově „jít s proudem“. Na Yalově univerzitě (New Haven, Connecticut, USA) je ústav věd o chování, který se zabýval konformitou (přizpůsobováním se). V jednom proslulém experimentu se dobrovolník vždy připojil k devatenáctičlenné skupině, o které si myslel, že to jsou náhodně vybraní dobrovolníci, ve skutečnosti to byli pracovníci ústavu. Učitel u tabule něco nakreslil, třeba dvě nestejně dlouhé rovnoběžné úsečky, a ptal se ostatních, zda jsou stejné. Dobrovolník měl vždy odpovídat jako poslední, a ostatní vědomě řekli nepravdu. Potvrdilo se tak, že lidé „hlasují“ s většinou, místo aby přemýšleli o skutečnosti jako takové. Učitel u tabule stále „přitvrzoval“ nesmyslnost, ale teprve až když bylo směšně očividné, že se skutečnost neshoduje s vypovídáním ostatních, jak to vidí, tak dobrovolníci byli schopni hlasovat „po svém“, proti všem. „Lidé se ´probudili´ hodně pozdě. Pohádka o císařových nových šatech tedy platí do značné míry i v demokratických společnostech.“ (Vesmír 3/2000/str. 168)

 

Mohou za zlo světa jen zlí lidé?

 

Asi bychom za zlé lidi neoznačili ony dobrovolníky z uvedeného experimentu. A přece snadno podlehli omylu. Byli „jen“ silně přizpůsobiví! Velmi mnoho mladých lidí vám dnes řekne, že mají rádi originalitu, že jdou neradi s davem, že chtějí mít a hájit svůj vlastní názor. Když ale tyto lidi seřadíte vedle sebe, ke svému překvapení zjistíte, že mají všichni na sobě texasky, podobné košile a boty, jsou podobně učesáni a hlavně žijí velmi podobným stylem života. Velmi často mají víceméně stejné názory na svět, náboženství, politiku, charakterové vlastnosti – a velmi často nemají žádné názory! Liší se tak maximálně v oblibě jednotlivých kapel, fotbalových klubů, značek cigaret nebo tím, že jeden rád cestuje a druhý sedí doma. Mají také velmi podobná traumata, problémy a maléry.

 

Jen velmi obtížně budete v davu lidí – mladých či starých – hledat člověka výjimečného ne tím, že je skvělý matematik, hraje dobře na kytaru či umí perfektně anglicky, ale tím, že má velmi ušlechtilou víru a názory. Najdete matematiky, kytaristy i angličtináře, ale někoho, kdo by měl pevný charakter, který mu dává zvláštní sílu nelhat, nekrást a nepodílet se na žádné podlosti, najdete jen velmi výjimečně. A přece právě toto je v lidském životě nejpodstatnější (ne jaký mám dům, auto, postavení či vzdělání a v jakém oboru jsem odborník). Opravdu důležitá odbornost, o kterou se ale jen málo lidí stará, je vědět, proč jsem na světě, komu patřím a kterým směrem mám jít (jak mám žít).

 

Ušlechtilá víra a kde ji vzít

 

Často používám pojem „ušlechtilá víra“, aniž jsem ho nějak definoval. Mně totiž se do té definice vůbec nechce. Definujte slovo strom nebo kámen. Jistě bychom našli řadu definic a vymezení. Všechny stromy mají mnoho podobných rysů a vlastností, např. rozmnožování či růst a podobně. O všech kamenech snad můžeme prohlásit, že nejsou živé a patří do skupenství pevného. Čím ale bude definice přesnější a konkrétnější, tím méně „stromů a kamenů“ se do ní vejde. Ještě mnohem těžší je to s pojmem „ušlechtilá víra“. Měl bych sto chutí říci jednoduše, že se tato víra pozná při setkání s pravdou, láskou nebo Kristem: kdo při tom setkání prožije nejvyšší a trvalou radost, ten ji má. Třeba jenom při četbě, nebo při jakémkoliv dotyku. Nebo kdo se po setkání už nemůže od pravdy nebo Krista odloučit.

 

Ale hned tu mám i s touto definicí problém. Pro mne totiž „ušlechtilou víru“ mohou mít i lidé, kteří se s pravdou či Kristem ještě nesetkali, nebo setkali jen velmi letmo. Sem by patřilo mnoho lidí z různých organizací, mnoha směrů i jedinců. Ale i hodně lidí nevychovaných a všelijak špatných. Ušlechtilou víru mohou mít i četní věřící – po této větě asi mnoho lidí nechápe, co to říkám. Ano, i mnozí ti, kteří chodí do různých církevních a náboženských organizací, poslouchají kázání nebo dokonce sami mluví – i tito lidé mohou jednou přijít do situace, kdy pro pravdu zahoří.

 

   Suma sumárum: nikomu nedoporučuji snažit se tuto definici vytvořit, spíše jen zůstat u jakéhosi prostého popisu, jak by asi mohla ušlechtilá víra vypadat, jak by se měla asi projevovat, jak by takový člověk asi mohl smýšlet a jednat. Vždyť takový člověk nemusí o pravdě či Kristu mluvit, nemusí nic vědět, a přece Kristovy rysy jsou u něj patrné a jednou naprosto nevyhnutelně bude Krista i (rozumem) vyznávat. Je tu ale to jednou. A v tom je celý problém definovat člověka ušlechtilé víry. Protože je to i takový člověk, který vnějškově nijak ušlechtile zatím nežije, tedy jakoby onu pěknou víru nemá. A přece ji už má, i se to projevuje, ale je to obtížné rozeznat až do chvíle, kdy se k tomu přidá i rozum a vůle a nastane komplexní přeměna jeho osobnosti. Příklad: dva zločinci dělí kořist, kterou ukradli. Jeden si chce ponechat co nejvíce, druhému se to protiví a chce to rozdělit „spravedlivě“. Ano, mezi nimi je rozdíl, možná velmi propastný, přestože jsou oba „stejní“ zločinci.

 

A kde ji vzít?

 

To je ještě těžší otázka než ušlechtilou víru definovat. Proč jeden člověk zabije babičku pro sto korun a jiný se nechá raději umučit, než by druhého uvedl do nebezpečí? Proč jsou na světě lidé, kteří o druhé pečují, věnují čas skličující misijní činnosti, svůj život cele obětovali službě nemocným, invalidním, těm bez rodičů, bez přátel, osamělým, těm bez ušlechtilé víry, narkomanům, alkoholikům – a jiní, kteří si jen užívají života, jediné, co je zajímá, je výše jejich příjmu a kam pojedou na dovolenou? Proč existují takovéhle extrémní rozdíly mezi bytostmi, které mají stejné taxonomické označení, Homo sapiens sapiens? Jinými slovy, proč má někdo ušlechtilou víru a jiný tu neušlechtilou? Jediné, co k tomu umím říci, je, že se vše pohybuje kolem pojmu přitažlivost k dobrému.

 

Prostě někoho přitahují nebo v určité době jeho života začnou přitahovat ušlechtilé činy, někdo inklinuje k pravdě, touží po ní a po pěkném charakteru, vysokých mravních hodnotách, chce být připraven na časy zlé, aby neselhal a nezklamal a nezradil, zatímco jiné lidi toto nepřitahuje, nic jim to neříká, neinklinují k tomu. Někomu vadí nespravedlnost, jiný si v ní libuje nebo je mu to jedno. Samozřejmě, velmi záleží na interakci, tedy vzájemném setkávání člověka a: pravdy, pěkného příkladu, seriózní informace, dobré zprávy, lásky, Krista. Tedy setkání člověka a Boha, setkání člověka a Božích doteků. Proč ale jednoho člověka toto setkání ovlivní a jiného ne, neumím vysvětlit. Ani ve svých jednašedesáti letech jsem na to nepřišel. Proč někdo vidí příklad ušlechtilého jednání a hned ho zaujme a chce to napodobit, a s jiným to ani nehne. Proč někoho četba Bible zaujme a jiného vůbec ne. Proč někdo vysvětluje, „proč se nemohl zachovat lépe“ a jiný se přes všechny překážky o to snaží. Nevím. Nevím, proč je jeden člověk přitahován k dobru, a jiný od něj odpuzován nebo je mu lhostejné. Nevím.

 

Jan Čulík, překladatel Johnsonovy knihy Dějiny 20. století, píše na konci: „V románu Devatenáct set osmdesát čtyři napsal George Orwell větu, jejíž platnost je nezměřitelná, neboť zasahuje do neznámých hloubek lidského nevědomí: ´Nejlepší knihy jsou takové, které člověku říkají, co už sám ví.´ Jinými slovy: Určité věci tuším, ale nedovedu je vyjádřit. Nevysvětlitelným způsobem mě oslovují jako dávno známé a prožívám velké uspokojení, když zjistím, že je za mě výrazně a dobře vyslovil někdo jiný. Řečeno s Chestertonem, objevil jsem objevené, cítím se doma, ´v soustrojí světa zapadá jeden čep za druhým se spokojeným cvaknutím na své místo.´ “ (str. 838).

 

Asi takto bych vyjádřil onu přitažlivost. Člověku bez ušlechtilé víry celý život „zapadá a zacvakuje“ vše, co je zlé a špatné, je mu v tom dobře. Člověku s ušlechtilou vírou dříve či později začne „zapadat a zacvakávat“ vše, co je pěkné a ušlechtilé. Je mu v tom dobře. Možná po nějakou dobu (třeba celý život nebo jeho velkou část) konal špatné věci, nechal se vtáhnout do zla, žil v omylu. Ale přijde čas – a jako když se náhle přiblíží k železu velmi silný magnet – udělá to „cvak“ a ten člověk začne být přitahován k věcem duchovně krásným a ušlechtilým. Někdo hned od mládí, jiný později. Přesto byli oba vždy na stejné straně – byli to lidé ušlechtilé víry, kteří vždy patřili Bohu.

 

Takže: mohou za zlo světa zlí lidé?

 

Jistě mohou, to dá rozum; ne ale všichni lidé, konající zlo, jsou přímo zdrojem zla. To, co my lidé vidíme navenek, může (i nemusí) hodně mýlit. Mnoho „uhlazených a slušných a spořádaných“ lidí, kteří na první pohled žádné zlo nekonají, se bez ušlechtilé víry změní snadno ve „vlky“. Anebo s nimi vydatně spolupracují. Jiní mohou být prostě jen svedeni, dezinformováni, špatně vychováni, možná se dlouhou dobu nesetkali s příkladem ušlechtilé víry, možná se narodili s dispozicemi ke zlu. Dlouho se nesetkali s magnetem, který by je přitáhl k dobru. Nebo mu dlouho odolávali. Třeba i zahynuli dřív než byli přitaženi a mohli rozvinout ušlechtilou víru. Stačili jen nadělat hodně zla, nic víc. A přece patřili na stranu dobra. Někteří z těchto vykonavačů zla prohlédnou a změní se, protože jejich nejhlubší podstatou není láska ke zlu. Nejsou dětmi „otce zla“.

 

Zatímco ti slušní a uhlazení, kteří nikdy nikoho (přímo a zatím) nezabili a třeba se i vzorně starali o rodinu, jsou „na druhém břehu“. Vnitřně úplně jinde než ti na první (i druhý a třetí) pohled zlí. Proto jsem psal, že dvěma světovým válkám neveleli opilí bezdomovci, zloději, prostitutky, povaleči či pouliční lupiči, a často v nich ani nebojovali, zvlášť když byli ve vězení. Lidé bez vnitřní přitažlivosti k dobru, bez ušlechtilé víry, bez základů, ze kterých dobro plyne, mají jen krátký dech. S těmito lidmi pěkný svět vybudovat prostě nelze! Ježíš tuto situaci líčí velmi jasně a realisticky v 7. kapitole Matoušova evangelia na krásném příkladu stavitelů dvou domů. Jeden staví dům na skále a druhý na písku. Když ale přijde opravdu silná bouře a mnohé další živly přírody se uvolní, dům na písku spadne, dům na skále vydrží. Toto je na první pohled jednoduché podobenství, ale nikdy jsem se nesetkal s tím, že by mu lidé opravdu do důsledku rozuměli a chápali, oč zde skutečně jde.

 

Jen málokdo si uvědomí hluboký dopad tohoto podobenství na naše životy. Základy domů totiž nejsou většinou moc vidět. Také je velmi nákladné je budovat. Přirozeně každý stavitel si přeje, aby už byla stavba nad terénem a rostla vzhůru v celé své kráse – proto nejsnazším a nejsvůdnějším řešením je základy ošidit. A to je právě to ošidné – v životě křesťanů. A jak se poznají dobré základy? V soužení, v krizi, při uvolněných živlech, to Ježíš říká jasně. To jsem už psal. Mohu být slušný, hodný, štědrý, laskavý a kdoví, co ještě milého a příjemného a krásného můj život vykazuje – když o moc nejde! (Mnozí ovšem takoví slušní nejsou ani když o moc nejde, že?) Mohu se chovat i podle různých  Kristových příkazů (příkazy o mravnosti, štědrosti, dodržování desatera atd.), ale jaké má toto chování skutečně základy, to se pozná až v nouzi (dle známého přísloví „přítele poznáš v nouzi“). Prostě základy tohoto chování, jak je skutečně pevné, hluboko posazené a z čeho vlastně motivy tohoto chování plynou, to na lidech a jejich chování není vidět.

 

Nekradu? Ale jaké to má základy (motivy)? Možná nekradu proto, že nepotřebuji krást, možná nerad riskuji a mám strach z odhalení, možná mne to tak naučili, je to prostě zvyk, byl jsem slušně vychován, že krást se nemá. Neříkám zde, že je to špatně, jen to, že to může být velmi, velmi málo a špatným se mohu nakonec stát, chybí-li základy. Protože moje dosavadní nekradení nemusí mít pevný základ. Ten základ se pozná až v nouzi. A tou nouzí může být leccos, třeba jen skrytá a dosud nerealizovaná touha po velkém množství peněz a příchod nenadálé, lákavé nabídky, tyto peníze získat – ne moc čistě. A už je tu „krize základů“. Tlak na základy mého charakteru (např. mého dosavadního nekradení). Pokud moje nekradení nemá dostatečné základy, pak platí ono „příležitost dělá zloděje“. U člověka, jehož charakter stojí na pevných základech, toto přísloví neplatí. Tak bychom mohli jít od jedné vlastnosti charakteru ke druhé, až k onomu okřídlenému výroku ateistů „nikoho jsem nezabil“. Vždy si k tomuto výroku domysleme slovo „zatím“. Základy jsou skryté, a stojí čas a peníze, v duchovním rozměru je budování základů vlastně velkou osobní obětí. Obětí konat to, co Ježíš učí.

 

A to jsem nakousl to další, co mnozí při četbě tohoto podobenství nedomýšlejí: základem pro pevnou stavbu charakteru není „Ježíš“, takto vágně pověděno, jak se to často dočteme nebo slyšíme, ale vykonávání jeho učení. Tak to tam je, to není můj výmysl, tak to sám Ježíš říká. To je velký rozdíl. Celý život slýchám, že základem toho domu na skále je prostě Kristus. A je to, „jdeme dál“ ve svém navyklém životě…. Že Kristus je tím základem je jistě pravda, ale ne pravda vyjadřující to, co zde Ježíš řekl a asi říci chtěl. Tímto výrokem „Kristus je ta skála“ se totiž smaže jádro a krása toho, co zde Ježíš učí – ulomí se tomu hrot. Zamlží se tak Kristem vyjádřená myšlenka, že na skále staví svůj charakter ten, kdo realizuje Kristovo učení. „Pane, Pane….proč jste mi tak říkali, ale nečinili, co pravím?“ Nyní tedy můžeme popsat jeden další, velmi důležitý aspekt ušlechtilé víry: má pevné základy, má dlouhý dech, není dána „příležitostí“. Nestojí na příznivých okolnostech. A tyto pevné základy se budují tak, že realizujeme a konáme to, co Ježíš učí. Bez ohledu na obavy některých věřících ze „skutkaření“ a snahy „spasit se ze skutků“ – prostě Ježíš to takto učí, ať se to někomu líbí nebo nelíbí. Skutečná víra v Krista, víra, ze které je spása, má hluboké, pevné základy. A tyto  základy (ne spása, ale základy té víry, která vede ke spáse) se budují skutky. „To je ten, kdo slyší má slova a plní je“. V mé Bibli to takto je napsáno.

 

Na těch pak, kteří ušlechtilou víru mají a vydali se pravdivou cestou, je nesmírná odpovědnost. Konat misii, snažit se být dobrým příkladem a ukazovat jinou (úzkou) cestu, než po které mnoho lidí jde. A moc si o sobě nemyslet! Jan Čulík končí slovy (str. 845): „Svět je nepěstěná zahrada ustavičně zarůstající plevelem a člověk, nechce-li se v něm udusit, ho musí volky nevolky stále vytrhávat. /duchovní entropie – poz. P. K./ Jsme osudově vystaveni zlu a musíme mu čelit, abychom nezahynuli. Neboť – jak praví Edmund Burke (1729-97), anglický Démosthenes z doby francouzské revoluce – „Pro vítězství zla stačí, když slušní lidé nebudou dělat nic.“

 

Německý protestantský duchovní Martin Niemoeller nejprve vítal Hitlerův nástup k moci, později se postavil proti Hitlerovi. V roce 1938 byl poslán nacisty do koncentračního tábora Dachau, přežil však. Napsal známý výrok: „Nacisté v Německu přišli nejprve pro komunisty, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl komunista. Pak přišli pro Židy, ale já jsem se neozval, protože nejsem Žid. Pak přišli pro odboráře, ale já jsem se neozval, protože jsem nebyl odborář. Pak přišli pro katolíky, ale já jsem se neozval, protože jsem protestant. Nakonec přišli pro mne, ale nezbyl už nikdo, kdo by se mohl ozvat.“ (CSI 8/2001)

 

Martin Luther King řekl: „Až se svět ohlédne za dvacátým stoletím, bude plakat. Ne proto, že bylo zaplaveno krutostí, ale proto, že dobří lidé mlčeli.“ (CSI 8/2001)

 

 

 

 

 

13. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že se vesmír vytvořil jedním velkým třeskem

 

Řada vědců o tom však pochybuje, protože je mnoho pádných důkazů, že žádným třeskem nemohlo vzniknout to, co je kolem nás na obloze, včetně naší zeměkoule. Je třeba si docela normálně uvědomit, že v jakémkoliv myslitelném výbuchu není dostatek informací pro struktury, které pozorujeme (měsíce, planety, hvězdy, galaxie atd.). Stejně jako UV záření nepřináší z kosmu na naši zem informace (programy) pro oko, ucho nebo mozek, tak v nějakém pre-kosmickém výbuchu není program pro současnou strukturu vesmíru. Pokud si snad někdo myslí, že náš vesmír je pouze jakýsi hmotný zmatek v prostoru, ať si raději o něm nejdříve něco přečte.

 

Teorie tzv. Big Bangu (velkého třesku) je dosud převládající evoluční teorií v astronomii (přesněji v kosmogonii). Podobně, jako je darwinismus převládající teorií vysvětlující vznik druhů v biologii. Protože dvacáté století začalo postupně odstraňovat z mysli lidí zcela vědeckou, přirozenou a pravdivou představu inteligentního stvořitele, museli si lidé vytvořit náhražku také při vysvětlování původu vesmíru.

 

Je to podobné, jako bychom u starších lidských výrobků odmítali uznat člověka jako jejich autora. Pak budeme mít problém, kde se tady vzaly pyramidy, hrady a zámky nebo automobilové veterány. Je logické, že se musí vymyslet jiná příčina jejich vzniku. Stejně tak, „neexistuje-li Stvořitel“, jak potom vznikly hvězdy a planety a posléze život? Inteligentní konstruktér musel být něčím nahrazen. K tomu slouží fantastické procesy nazývané souhrnně evoluce (vývoj). A tento náhradní „evoluční bůh“ je mimo jiné, také konstruktérem vesmíru, sluncí, planet, měsíců a galaxií. Svoje „stvořitelské dílo“ začal velmi kuriózně – explozí. Velkým výbuchem, třeskem. Zajímavý začátek!

 

„Naraž to na kopyto“ – evoluční bůh je všeuměl

 

Představte si, že žijete ve velmi bohaté zemi, kde lidé vlastní televize, rádia, magnetofony, počítače, auta, ale nic z toho nevyrábí, dokonce ani papír. Všechno je dovoz. A ani netuší, jak se co vyrábí. Jednoho dne se ale rozhodnou, že prolomí bariéru nevědomosti. Pošlou do zahraničí „zvěda“, aby zjistil, jak výrobky vznikají. Co se ale nestane. Ten člověk navštíví hned za hranicemi jen jedinou továrnu, a to je zrovna továrna na papír. Zjistí, jak se papír vyrábí, nechá si vše podrobně vysvětlit, ale pak už do žádné jiné továrny nejde. Řekne si: to bude asi všude stejné, základní představu o výrobním procesu už mám.

 

Když se vrátí domů, musí podat zprávu. Dostane první otázku, jak se dělá papír. To ví celkem dobře. Vysvětlí jim, že se do papíren vozí dřevo, které se jemně rozemele, a pak na papírenských strojích zpracovává dál. Rozemletá drť se vaří, vypírá, rozmělňuje, mele, mísí s pojivy, zplsťuje, válcuje, hladí – až vznikne krásný bílý papír. Lidé stáli, poslouchali a koukali jak vyjevení. A pak někdo řekl: no, a teď nám řekni, jak se vyrábí ty digitální hodinky, které všichni nosíme na ruce. Chvíli bylo ticho, „pan zvěd“ zalapal po dechu. Ale neztratil duchapřítomnost a řekl:

 

To je podobný proces, jako s tím papírem. Surovina se rozemele, povaří, vypere, rozmělní, mísí s pojivy a vyválcuje a na konci tohoto velmi dlouhého procesu jsou hodinky. Lidé byli ještě více v šoku a kroutili hlavou. A pak někdo řekl: a jak se dělají počítače? Zvěd nezaváhal a řekl: to je stejné. Surovina se rozemele, povaří, vypere, rozmělní, mísí s pojivy a vyválcuje. A je počítač.

 

Darwin by se divil, co se dnes všechno vyvíjí!

 

Myšlenka evoluce byla původně „ušita“ a aplikována jen na vznik druhů, tedy živých organismů. Darwin nechtěl evolučními procesy vysvětlit ani vznik života z neživé hmoty, natož vznik galaxií, slunečních soustav, hvězd, hvězdokup, planet či prvků Mendělejevovy soustavy, tedy celého kosmu. Takové ambice neměl ani ve snu. Až dost mu zamotalo hlavu, jestli evoluční mechanizmy (mutace, boj o život, pohlavní výběr, adaptace, atd. – viz 4. Omyl) jsou opravdu schopny vytvořit třeba oko či mozek.

 

Natož hvězdy a vesmír

 

To až jeho následovníci ve 20. století vysvětlují evolucí vše, co je napadne. Ryby, ptáky, člověka, květiny, ovoce i zeleninu vytvořila všeobjímající evoluce. Vytvořila však také sám život z neživých chemikálií. A ovšemže i tyto neživé chemikálie, hvězdy, planety a materiál, ze kterého jsou složeny. Vše vzniklo, podle katechismu dnešních evolucionistů, všemocnou evolucí. Jako v tom příběhu o papíru. Jak vznikly ryby? – přece evolucí. A hvězdy? – přece evolucí. A sluneční soustava? – přece evolucí. A jak vzniklo železo, mangan, nikl nebo uran? No, přece evolucí. Vše se to pěkně vyvinulo a vyvíjí. Jen nevím, jestli u vesmíru a vesmírných těles a prvků Mendělejevovy soustavy také probíhá boj o život, pohlavní výběr, selekce a adaptace. Asi to bude spíš nějaká ta evoluce bezpohlavní. Prostě se to tam tak jen mele, drtí, vaří, mísí a tříská – hodně dlouhou dobu. Evoluční „stvořitel“ začal svoje grandiózní dílo velkým třeskem, výbuchem – asi si potřeboval nejprve udělat místo, prostor, jako když se odstřelí skála, aby se tam pak postavil nový dům. Tomuto vztažení evoluce na „všemožné“ se podivuje i sám velký evoluční hlasatel Richard Dawkins ve své knize Slepý hodinář (str. 202 čes. překladu). Říká, že Darwin aplikoval tuto myšlenku jen na změny forem živých organizmů.

 

Hypotéza velkého třesku se hroutí

 

Myšlenka, že náš vesmír se vytvořil velkým třeskem, Big Bangem, měla vždy svoje odpůrce z řad astronomů, podobně jako Darwinova organická evoluce měla vždy svoje odpůrce z řad biologů. S Big Bangem nesouhlasili Sir Fred Hoyle, Hannes Alfven, Geoffrey Burbidge či Halton Arp. V posledních několika desetiletích se však nakupila řada skutečností, které jsou s teorií velkého třesku v přímém rozporu. (podobně je to u biologické evoluce). Roku 1986 R. Brent Tully (University of Hawaii) ukázal, že existují pásy „superchomáčů“ galaxií 300 mil. svět. let dlouhé a 100 mil. svět. let silné, jdoucích do vzdáleností až 1 miliardy svět. let, mezi nimi jsou prázdná místa dlouhá 300 mil. svět. let.

 

Tyto struktury jsou příliš velké, aby se daly sladit s teorií Big Bangu. K vytvoření této struktury by bylo potřeba 80 miliard let při současné předpokládané rychlosti těchto objektů. Roku 1989 Margaret Geller a John Huchra (Harvard-Smithsonian Center for Astrophysics) vypozorovali „velkou stěnu“ – obrovskou desku galaxií 200×700 mil. světel. let. Avšak tým amerických, britských a maďarských astronomů objevil ještě větší struktury. Shluky galaxií dlouhých 600 mil. svět. let se rozprostíraly na 1/4 průměru vesmíru, čili 7 miliard svět. let. Tato obrovská slupka a prázdný prostor by si k vytvoření vyžádaly téměř 150 miliard let (podle standardního modelu Big Bangu a jejich rychlosti) – současný odhad stáří vesmíru je 10–20 miliard let. V roce 1991 Will Saunders a 9 dalších astronomů publikovali výsledky měření rudého posuvu celé oblohy Infračerveným Astronomickým Satelitem. Tento přehled ukázal existenci mnohem většího počtu masivních supergalaxií, než by bylo možné vysvětlit teorií Big Bangu.

 

Reliktní záření

 

Původně předpovězené a později i detekované reliktní záření bylo po svém objevení vítáno jako potvrzení hypotézy velkého třesku. V roce 1991 sonda COBE (Cosmic Background Explorer) změřila, že reliktní (zbytkové – jako pozůstatek velkého třesku) záření má 2,7 °K a je ve všech směrech homogenní (stejnorodé). Nyní je tato homogenita právě důkazem proti Big Bangu, poté co se zjistila ona velká nehomogenita (nerovnoměrnost, strukturovanost) našeho vesmíru (viz výše). Reliktní záření je tedy v rozporu s tím, jak jsou galaxie a jejich hvězdy ve vesmíru polohovány. Tyto potíže měla odstranit hypotéza CDM – Cold Dark Matter, tj. teorie o černé studené hmotě (až 90 % údajné skryté hmoty ve vesmíru), ale zatím nebyla obhájena.

 

Připomíná nám to skrytý zdroj komet, kterým evolucionisté vysvětlují, že v „miliardy“ let starém vesmíru ještě nějaké komety vůbec existují. Těch skrytých věcí potřebuje ovšem evoluce celou řadu, nejvíce však „skrytého stvořitele“ – na jehož konstrukční dovednosti, ke své nelibosti, naráží všude v přírodě. Nečetl jsem snad ani jednu evoluční knihu, kde by nebyl výčet velké složitosti a zarážející uspořádanosti jak živých bytostí, tak i nastavení vesmírných konstant. Evoluční autoři se s klidem podivují „zázrakům“ přírody, obrovské databázi informací a vůbec se nestydí přirovnávat tyto stvořitelovy výtvory k lidským výrobkům. (Vědcům věřícím ve stvoření se tato přirovnání vyčítají, že to jsou nepatřičné analogie.)

 

   Kosmologický princip předpokládá homogenitu vesmíru a jeho uniformitu (rovnoměrné rozprostření hmoty ve všech směrech), tedy žádné velké prostory prázdné a jiné zas přeplněné hmotou. My však žijeme ve velmi nehomogenním, silně strukturovaném vesmíru. Žijeme ve vesmíru, kde je hmota na četných místech velmi strukturována (s nízkou entropií – viz 2. Omyl) a s často velmi citlivě vyladěnými parametry (konstantami) – tzv. antropický princip. Toto vše je z hlediska nějakého neřízeného, prvotního „výbuchu“, nevysvětlitelné. Jen si sami zkuste přestavit, jak vypadají věci po výbuchu, jak vypadá okolí výbuchu, a jak to vypadá dál od jeho centra.

 

Rozpínající se vesmír

 

Nápad velkého třesku vznikl z představy, že se vesmír rozpíná. Na počátku této myšlenky bylo pozorování tzv. rudého posuvu, kdy spektrální čáry galaxií, hvězd, kup galaxií atd., se posouvají k nižším frekvencím (tj. vyšší vlnové délce), což je rudá oblast viditelného spektra. To se pak vysvětluje tzv. Dopplerovým efektem (S myšlenkou přišel Edwin Powell Hubble roku 1929. Podobný jev pozorujeme ve zvukové oblasti u vzdalujících se předmětů.) Avšak na nárůst vlnové délky fotonu má vliv také mezigalaktická a mezihvězdná hmota (nemusí být nutně příčina v Dopplerově jevu). A také gravitace, jak uvažoval už Albert Einstein. Bell a Fort uvažují o kombinaci Dopplerova a gravitačního účinku. Problém je také v tom, že větší galaxie by se měly pohybovat pomaleji než menší – ale právě větší galaxie vykazují rudý posuv pro vyšší rychlosti (Gallant). Velká nejistota též panuje ve velikosti Hubbleovy konstanty, na které závisí celková velikost vesmíru (jeho poloměr). Navíc Halton Arp (Palomar) zjistil nesrovnalosti ve vzdálenostech a rudém posuvu kvasarů. Rozporuplnost teorie velkého třesku uvádí ve své studii Akridge (The expanding universe theory is internally inconsistent -1982).

 

   Korunu všemu nasadil Alan Guth, profesor astrofyziky (Institute of Technology, Massachusetts). Ten tvrdí, že náš vesmír neexpandoval do současných rozměrů za 10 až 20 miliard let, ale v jedné stomiliardtině triliontiny sekundy! Guth říká: …„celý proces trval méně než sekundu.“ Tak trochu to připomíná kuriózní paralelu v antropologii, kde někteří vědci přišli s názorem, že člověk se neoddělil od opic, ale opice (a všechna zvířata vůbec) pochází z člověka. (Vědci A. Bělov a V. Vitaljev z Moskevského institutu a dr. Geoffrey Bourne z Emory University).

 

„Naše planetární soustava

 

Potíže evolučního scénáře velkého třesku nacházíme také v naší sluneční soustavě. Steidl vypočítává 13 nesrovnalostí: nízké magnetické pole Slunce, různé planety mají různé chemické složení, Venuše a Uran nezachovávají stejný úhlový moment – mají opačnou rotaci než ostatní planety, a totéž platí asi o 1/3 všech měsíců sluneční soustavy. Evolucionista a ateista dr. Issac Asimov to nazval „menšími výjimkami“ (The Intelligent Man´s Guide to Science, Sv.1, str. 78) Jeden z největších vědců moderní doby, Albert Einstein (1879-1955), řekl: „Rád bych jenom věděl, jak Bůh stvořil vesmír.“ Einstein to nevěděl, ale řada lidí dnes to „ví“ : velkým třeskem. Známý je Einsteinův výrok, že Bůh nehraje s vesmírem v kostky.

 

Mnozí vědci dnes stvořitele vytlačili ze svých úvah o vzniku vesmíru a života. Král evolučních astronomů, Harlow Shapley, který byl dlouhodobým ředitelem observatoře Harwardské university, už před časem posvětil myšlenku, že by lidé dnes měli přepsat první verš z Genese (začátek Bible pojednávající o vzniku vesmíru) asi takto: „Na počátku stvořil vodík nebe a zemi.“ V Bibli je místo slova vodík napsáno Bůh. Jiný vědec k tomu později dodává: „Vezměte hmotu, zahřívejte, míchejte a čekejte. Toto je moderní verze Genese. Základní síly, gravitace, elektromagnetická, silná a slabá, udělají zřejmě už vše ostatní.“ (Scott, 1985, str. 30) Ale tentýž autor – asi netušil, že by to mohli číst nějací kreacionisté (tj. vědci věřící ve stvořitele a popírající evoluci) – připouští: „Ale kolik z tohoto elegantního příběhu je skutečně bezpečně zjištěno a kolik je jen nadějná spekulace? Ve skutečnosti mechanismus téměř každého většího kroku, od základních chemických stavebních kamenů… je buď předmětem sporů nebo naprostého úžasu /zmatku/.“ (str. 30 – CRSQ, září 1999)

 

Isaac Newton řekl:

 

„Nádherné uspořádání a harmonie vesmíru mohly vzniknout jen podle plánu všemohoucí bytosti. To je a zůstane mým posledním poznatkem.“

Neříkej při pohledu na svět: nevěřím v Boha, protože ho nevidím. Řekni raději: neumím se dívat.

 

 

14. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že smysl života nikdo nezná, snad to jednou věda zjistí

 

Jako hospodská myšlenka je to ovšem skvělé, nic víc. Že by opravdu nikdo z těch milionů ušlechtilých a obětavých lidí, kteří kdy žili nebo ještě žijí, neznal smysl života? Existuje takové velmi pěkné přísloví: jedním z projevů lidské malosti je nevíra ve velké lidi. A o tom to je. Pozor tedy na známý a velmi oblíbený postoj: podle sebe soudím tebe… když já nevím, nikdo neví… když já nemám žádný ušlechtilejší postoj k životu, nikdo jej nemá… když já kradu, všichni kradou. Nevíra ve velké lidi. Čili víra, že takoví lidé neexistují. Kteří by nezištně pomohli, žili pro něco víc než jen pro peníze a majetek a byli ochotni nasadit se pro dobrou věc z jiného důvodu, než jen co to vynese. A pokud něco dají, tak z tučných přebytků. Nevíra (protože nevědomost), že by mohli existovat lidé, kteří vědí.

 

Věda a smysl života

 

Pokud jde o vědu, ta nehledá smysl života, ale popisuje svět a snaží se vysvětlit jeho funkčnost. Nevynalézá ho, ale pracuje s tím, co už tu je. Nedává věcem smysl, občas ho jen odhalí nebo nám napoví, jaký by mohl být. Věda nevymyslela, že lhát a krást se nemá, ani nepřišla na užitečnost lásky k bližnímu. Věda nevymyslela ani přenos obrazu a zvuku bez drátů (tyto principy zde byly dřív, než se obraz a zvuk přenášel). Zjistila jen, že je to možné. Že to jde a jak na to. Proto nemůže vymyslet ani smysl života. Ten už je dávno vymyšlen, vetkán do struktury života, navíc lidmi, kteří žili dávno před námi, mnohokrát popsán, některými praktikován (žit) a je možné ho jen přijmout nebo odmítnout. Nic víc.

 

Objevit ušlechtilý smysl života musí samozřejmě každý pro sebe, a může to být i v souvislosti s vědou. Je to jako software na CD, program, který už existuje, a buď si ho do svého mozku, srdce a krve zkopírujeme, nebo si necháme starý program, nefunkční, nevedoucí k životu, ale k smrti. Věda, stejně jako umění, může pomoci k rozhodnutí dát životu nový směr, nový smysl. Úcta k životu, obdiv nad tím, jak věci fungují, jak je uspořádán vesmír, příroda nebo živé organizmy, vědecké poznání, že existuje stvořitel, setkání s Kristem (viz 33. Omyl), to vše může vést k hlubšímu pochopení smyslu života. Může i nemusí.

 

Jak a proč?

 

Není pravda, že věda nezjišťuje „proč“, ale jen „jak“, jak to někteří věřící lidé tvrdí. Vždyť mnoho vědeckých objevů odpovědělo nejen na otázku „jak“, ale i na otázku „proč“. Proč voda teče z kopce, proč se některým rodičům s modrýma očima narodí zelenooké dítě, proč jsou čtyři roční období nebo proč kouření škodí zdraví – na tyto a mnohé jiné otázky věda odpověď dává. Dnes už také víme, proč se tolik lišilo stáří, ve kterém zemřel Hanab Parkal (viz 24. Omyl), vládce Mayů v Americe v sedmém století, udávané na nápisu na jeho hrobce (80 let), od hodnoty zjištěné z jeho kostí a zubů (40 let). Zavinily to chybné vědecké metody. Ano, věda dává řadu odpovědí na otázky „jak“ i „proč“. Nejsou to však odpovědi definitivní a často přinesou jenom další řadu nových otázek. Proč je vůbec nějaká voda a gravitace, proč existují geny nebo vzájemný pohyb Země – Slunce? Proč je na světě rostlina s růžovými květy, Nicotiana tabacum (Tabák)? Proč měli Mayové tak vyspělou civilizaci? To věda neví. Stejně tak neví, jestli je dobré řídit se desaterem.

 

Smysl života souvisí se svobodou

 

Nikoho nelze donutit, aby dal svému životu vyšší smysl – ani vědeckými důkazy. Posuďte sami, jestli s vámi nějak radikálně zahýbe následující informace:

„Nábožensky založení Američané žijí déle. Podle zprávy deníku USA Today žijí pravidelní návštěvníci bohoslužeb o 10 % déle než ti, kteří se bohoslužeb neúčastní. Pravděpodobná délka života pro pravidelného týdenního návštěvníka bohoslužeb je 82 let, pro toho, kdo se účastní bohoslužeb více než jednou týdně, 83 let. Ti, kteří kostel nenavštěvují, se v průměru dožívají 75 let. Výzkum uvádí, že duchovno lidí je ovlivněno náboženskou angažovaností, a to působí na délku života. Vědečtí pracovníci tří univerzit sledovali pro tento výzkum 22 000 lidí po dobu 9 let.“ (Christian Daily News, 29. dubna 1999)

 

Začne někdo po přečtení této zprávy chodit do kostela nebo číst Bibli? Už slyším vtipálky, jak říkají: to se bude týkat asi jen Američanů, pro Čechy to neplatí… a vůbec, kdo ví! Možná, že hráči pokeru se také dožívají vyššího věku než ti, kteří ho nehrají. A jak asi hluboký motiv by to byl, chodit do kostela jen proto, že budu žít o nějaký ten rok déle. Stejně tak jen s někým „zahýbe“, když se dozví, že jsou pádné důkazy o Boží existenci. Jen někdo je začne hledat a prověřovat. Jen s někým zahýbe, když se dozví, že kouření zkracuje život. Někdo dá přednost kouření před dlouhým životem. A mnoho lidí dá přednost okamžité výhodě, okamžitému požitku, před slibem lepší budoucnosti. Je to jejich volba, i když mnohdy nesvobodná.

 

Věda může mnohokrát dokazovat to či ono, s mnoha lidmi to ani nehne. Je bezpočet knih, které nabádají k lepšímu způsobu života, k vyšší morálce, ukazují, že existuje Bůh – někoho nadchnou, jiný je ani neotevře a další při nich usne. Přijmout do svého života nový program (software) souvisí se svobodou a svoboda souvisí s porozuměním (poznáním). Ježíš Kristus řekl: poznáte pravdu a pravda vás osvobodí. (Jan 8:32) Jenže mnoho lidí vůbec po žádné svobodě netouží – proč by tedy hledali pravdu? Proč by usilovali o něco, co nechtějí? Takovým lidem můžete servírovat informace horem dolem, nezajímají je. Zívají při nich, nebo vás odeženou.

 

Někdy je cesta ke smyslu života křivolaká a bolestná

 

Jak bylo řečeno, vyšší smysl života nezíská člověk tak, jako se vkládá děrný štítek do stroje. Mezi vyšším cílem života a člověkem, který se nad ním zamýšlí, stojí možnost volby, svobodného rozhodnutí. Ale i když se nějakému člověku třeba i pěkný životní model zalíbí, nemusí mít ještě dost sil ho uskutečnit. (viz o tom 16. Omyl) Prostě proto, že jeho touha změnit se a nastoupit lepší životní cestu jej nespojí se zdrojem síly.

 

Proto jsem napsal, že mnoho lidí často volí nesvobodně – o volbě tedy nelze ani mluvit i přesto, že to vnějškově na svobodnou volbu vypadá. Jen velká víra dává velkou sílu vybrat si ušlechtilou věc. Proto duchovně krásní lidé stejně jako vznešené myšlenky mají vždy jen málo věrných následovníků. Ne proto, že by je lidé zásadně odmítali, ale jejich víra v tyto velké lidi a pěkné myšlenky není natolik silná, aby byli schopni přemoci všechny překážky na cestě následování /někoho či něčeho ušlechtilého/. Jednou řekl Ježíš zdánlivě nepochopitelnou větu: „Mnozí se budou snažit vejít /být zachráněni/, ale nebudou schopni.“ (Luk 13:24) Při tomhle výroku mrazí v zádech. Jak málo je těch, kteří se vůbec alespoň snaží, a ještě ani to nestačí?!

 

Proti svobodě zvolit si lepší životní alternativu stojí tvrdý odpor těla, zlozvyků, strachu, vášní, zálib, tužeb a tisíce dalších překážek – Bible je souhrnně nazývá slovem hřích. Jen silná víra, že cíl stojí za to, je vlastně to potřebné porozumění, jak jej dosáhnout (v podstatě s kým se spojit, jak na to jít). Ostatní odpadnou, často zůstane jen u krásných slov či předsevzetí, protože se nenapojí na zdroj síly. Ne nadarmo se říká, že cesta do pekla je lemována samými dobrými předsevzetími.

 

Čím dříve člověk pěkný program svého života přijme (tj. Krista), tím více se uchrání budoucích bolestí, přehmatů a trápení. Pokud se už jako mladý člověk nadchne pro ušlechtilou věc dost silně, ušetří mnoho trápení sobě i ostatním kolem sebe. Vždyť mnoho chyb a omylů, které člověka svedou na špatnou životní dráhu a ke špatným činům, jde později jen velmi těžko napravit. Po delším životě ve špatném směru je obtížnější tento směr změnit („starého psa novým kouskům nenaučíš“). Není to však nemožné! To mohou mnozí dosvědčit.

 

Špatný směr

V červnu 1926 uveřejnil Osservatore Romano, oficiální tiskový orgán Vatikánu, článek přinášející zprávu, že maďarský kněz Vittorio Bodo, Leninův přítel z doby mládí, kdy Lenin pobýval jako emigrant na Západě, navštívil Lenina v době, když byl již smrtelně nemocen. Lenin tomuto knězi údajně řekl: „Chyboval jsem. Nepochybně bylo nutno použít jistého útlaku. Ale naše metody vyprovokovaly další násilí a hrozné masakry. Je pro mne děsný žal, být ponořen do oceánu krve a nespočetných obětí. Je příliš pozdě vrátit se nazpět, nicméně to, co jsme na záchranu Ruska potřebovali, bylo deset Františků z Assisi.“

 

Leninova žena Krupská napsala ve svých pamětech, že se Lenin setkával s pravoslavným knězem Gaponem, kterého později komunisté oběsili… Malenkov, první Stalinův spolupracovník a jeho pozdější nástupce, který se podílel na vraždění milionů nevinných, zemřel jako křesťan. K jeho obrácení došlo v době, kdy si jako privilegovaný komunistický vůdce užíval veškerý životní luxus. Rozhodl se připojit k chudému obyvatelstvu, které v dlouhých frontách čekalo na chléb… Jakýsi otrokář se rozhodl zjistit, jak se člověk cítí po bičování…. Důstojníci KGB Atajev a Konnikov, kteří mučili řadu křesťanů, zemřeli sami jako křesťanští mučedníci. Přišli ke Spasiteli poté, co se poklonili svým obětem a snažili zjistit, jaké to je, být mučen. (Hlas mučedníků, 1/2000/str. 17) To jsou příklady špatných směrů – někteří našli sílu je změnit, jiní ne – ale všichni za sebou zanechali kupu utrpení.

 

Vždy žili lidé, kteří byli charakternější než průměr

 

Je bezpočet lidí, kteří vždy věděli a stále ještě vědí, jaký má lidský život smysl. To znamená odkud život je, kde se vzal, co má člověk dělat, aby život prožil důstojně a v souladu se záměrem, pro který tu jsme. Tito lidé měli sílu riskovat pronásledování i mučení pro vznešený důvod. Měli ušlechtilou víru. To, že jim v každé době málokdo naslouchá a většina pak o těchto věcech nemá ani ponětí a je jim to spíš k smíchu, nic na podstatě věci nemění. „Psi štěkají, karavana jde dál.“

 

Lidé moudří, laskaví a sebekáznící byli vždy v menšině, stejně jako ti, kteří usilovně hledají pravdu. Je hodně důležité si uvědomit, že to, co v našem životě sejeme, také budeme sklízet. To, o čem často uvažujeme, bude ovlivňovat naše myšlení, postoje, víru. Z víry se rodí činy. Činy vedou ke zvykům. Zvyky pak budují náš charakter a vedou nás po cestě, kterou životem jdeme. Jestliže se nedíváme pravdě do očí a ignorujeme možnost poznat smysl našeho života, pak můžeme očekávat jen bídný konec. Proto ateistický filosof Bertrand Russell soudí, že „jediný způsob, jak se může moderní člověk vyrovnat s chmurnou pravdou, že lidský život musí nevyhnutelně vyhynout, je žít ve stavu, který psychologové nazývají stavem permanentního ignorování a popírání problému.“ (Universum 3/2000/str. 21)

 

Naproti této zoufalé skepsi stojí lidé, kteří našli jiné informace a žijí život v jiné naději. Nepropadli „Russellově víře“. Stačí si přečíst třeba knihu Joni (Joni Eareckson), Následování (Dietrich Bonhoeffer), Dýka a kříž (David Wilkerson), Když přišel příval (Todd a DeAnn Burkovi) nebo mnoho dalších podobných. O tom, jak ušlechtilá víra může změnit život člověka, dát mu sílu čelit spoustě překážek a pomáhat zas jiným stejnou víru najít. Všichni tito lidé čerpali sílu a smysl svého života ze setkání s Kristem, jeho čistotou a životním programem, jak je popsán v Bibli. Tam je možné se také dočíst, k čemu lidský život je a měřítka, která by jej měla určovat. Je tam smysl, který někdo přijme a jiný odmítne.

Smysl života

 

Jednoho dne navštívil Ježíš a jeho učedníci dvě sestry, Martu a Marii. Obě dobře znal a měl je rád. Ježíš k nim přišel a vyučoval. Marta pobíhala sem tam a obsluhovala hosty, zatímco Marie si sedla u Ježíše a naslouchala mu. Po chvíli to Martu rozzlobilo a požádala Ježíše, aby Marii napomenul, aby také něco pomohla. Ježíš Martě řekl: „Marto, Marto, děláš si starosti a trápíš se pro mnoho věcí. Jen jednoho je třeba. Marie volila dobře; vybrala si to, oč nepřijde.“

 

Když potom později Římané Ježíše ukřižovali, pověsili na kříže také dva kriminálníky, jednoho po pravé straně Ježíše a druhého po levé. Ti se ještě na kříži Ježíšovi posmívali, ale potom se jeden z nich zastyděl a řekl tomu druhému: „My jsme odsouzeni spravedlivě, dostáváme zaslouženou odplatu, ale on /Ježíš/ nic zlého neudělal.“ A řekl: „Ježíši, pamatuj na mne, až přijdeš do svého království.“ Ježíš mu odpověděl: „Amen, pravím ti, dnes budeš se mnou v ráji.“ (Bible-Nový zákon, Lukášovo evangelium)

 

Ježíš viděl do lidí a dobře věděl, co je v jejich srdci. Říkal věci, které se nám často nelíbí a nepřipadají nám správné. Pochválit „lenivou“ Marii a pokárat pečlivou Martu, odsoudit slušné lidi (farizeje) a rehabilitovat zločince – to se moc neslučuje s naším citem pro správné. A tak tváří v tvář těmto a dalším mnoha případům je možné říci jenom dvojí: Buď byl Kristus vedle, zmýlil se, to je jedna možnost, nebo náš cit pro správné je chybný. Nebo se mýlíme my, i ve svých citech.

 

Já mohu říci sám za sebe, že se ztotožňuji s tou druhou možností. Po přečtení Nového zákona jsem pochopil, že můj život, cit pro to, co je správné a co špatné, „konfigurace“ mé mysli, potřebuje změnit. Došlo mi, že Ježíš nabízí vyšší pohled na svět a na náš život, než bych mohl já sám (nebo někdo z lidí) vymyslet. Smysl života, který mi nabídli rodiče, škola, spolužáci, přátelé, média či mnohá četba, nebyl na takové úrovni, jako ten, který mi nabídl Kristus. A já chci ten nejlepší.

 

V Kristově postoji k životu, v jeho učení, v jeho životě a oběti jsem našel svoji životní inspiraci a smysl. Je to můj postoj k věci a nemohu ho nikomu vnucovat. Je to mé poznání a jen velmi obtížně se dá předat druhým, pokud jim to rovněž vnitřně nedojde. Je možné o tom s druhými hovořit, být jim příkladem, dovolit jim užívat ovoce tohoto postoje víry, ale nelze k osobní vnitřní víře v Krista nikoho přinutit, byť se o to i církev v historii různě snažila. (viz následující 15. Omyl – každý si vždy stejně věří po svém).

 
Není to jen můj postoj

 

Mohu jen dodat, že Kristův postoj k životu jako smysl života vlastního našlo od stvoření světa již bezpočet lidí, z nichž mnozí jsou historicky velmi známí (František z Assisi, Jan Hus, Leonardo da Vinci, Johann Kepler, Blaise Pascal, Jan Amos Komenský, Issac Newton, James Clerk Maxwell, Gregor Mendel, Louis Pasteur, James Joule, Lord Kelvin, Jan Palach), jiní méně známí (William Herschel, Henri Fabre, William Ramsay) a velmi mnozí úplně neznámí, kteří žili třeba před Kristem. O tom, jak lze nalézt „Krista před Kristem“ pojednává celý Nový zákon. O těch, kteří ho našli, mluví např. Židům 11. kapitola. (Viz o tom také 19. Omyl.) Všichni minulí i současní lidé ušlechtilé víry dokazují, že vznešený smysl života se dá najít, pokud o to člověk stojí. Co k tomu dodat? – kromě známého: Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Kdo chce, najde krásný a ušlechtilý smysl života. Ti ostatní mají v zásobě spoustu argumentů, proč to nejde.

 

15. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že každý si má věřit, čemu chce. Musíme být hlavně tolerantní

 

V tomto smyslu ani moc nemusíme. V předchozím Omylu jsem vysvětloval, že si stejně každý věří, čemu chce, – za právo „věřit čemukoli“ není třeba bojovat, ani o něj usilovat. Jestli máme o něco usilovat – a to máme – tak chtít znát pravdu, protože znalost pravdy vede ke svobodě. Potřebujeme znát pravdu o důležitých oblastech života (Odkud, kam a jak.). Proto je nutné věci pravdivé, ušlechtilé a vznešené rozšiřovat a nabízet; vnucovat se dají sice také, ale může to mít sporný efekt (někdy kontraproduktivní) – a každý si stejně bude dál věřit tomu, čemu bude chtít – i po více či méně agresivní nabídce nějakých nových informací. A jako se dá zneužít rákoska, mobilní telefon, sexuální pud nebo informace, tak se dá zneužít i svoboda. A přece to není důvod ji odmítat!

 

Jednoho dne zahynul v jedné pražské trafostanici mladý člověk, který tam kradl dráty. Sežehlo ho vysoké napětí, moji mladí přátelé ho oplakávali a tvrdili, že byl moc hodný. Kradl prý proto, že to na něm druzí, méně hodní, chtěli. Krátce nato, 21. srpna 2001, byli na pohřbu zase jiného, 23letého narkomana, který utonul. Neznal jsem ho, jen jsem s ním měl před nějakou dobou domluvenu schůzku, na kterou nepřišel. Skoro jistě bych s ním při té příležitosti hovořil o své víře, svém postoji k životu a jeho životním stylu. Nevím, jestli by mu má misie zachránila život, ale už jsem to nestihl.

 

Ne, nikdo těmto dvěma mladým lidem nevnutil jinou víru k životu, tak jako ji nevnutil asi třem stovkám lidí, kteří se zabili skokem z Nuselského mostu. Ti všichni měli svoji víru, svůj postoj, svůj životní styl a svoje názory. Nenechali si svoje názory vzít – ke své škodě! Jejich víru a smysl života jim nevzala ani totalitní diktatura, ani demokracie. Ani zatracovaní a vysmívaní Svědkové Jehovovi, Mormoni, Armáda spásy, jejich rodiče, škola či nějaký přemýšlivý jedinec.

 

Nevím o těch zemřelých nic, ale jsem si jist, že velká většina z nich se v nějaké podobě setkala s ušlechtilými lidmi a velmi pěkným názorem na život. Semínko lepšího životního postoje, které jim mohlo zachránit život, se však neujalo. Ne, opravdu nemusíme bojovat za to, aby lidé mohli věřit, čemu chtějí. Raději usilujme ze všech sil, aby měli lepší informace, a tím i možnost lepšího názoru na život, aby získali lepší (= pravdivější) víru. Aby se neopakovala zvěrstva 20. století, tragedie uvnitř národů a rodin. Aby bylo méně sebevražd, vražd a lidského trápení. Aby lidé nežili ve lži!

 

Neplést lidem hlavu, nevnucovat jim svoje názory, nechat je žít…?

Mnoho lidí, které necháte žít a ničím jim nepletete hlavu, brzo umře! Svět hloupostí, omylů a násilí kolem nich jim hlavu splete dostatečně – že už ji nic nerozplete. Ujme se jich televize, video, internet, rozhlas, knihy, noviny, party, přátelé. Proti agresívní misii reklam, televize či internetu se lidé nebrání tolik, jako proti misii náboženské. Ta jim moc vadí. Ne už tolik všechny ty plytkosti, stupidity, nemravnosti, krváky a nesmysly, které káže materialistická společnost. Proto jenom velmi silná a ušlechtilá víra může být dostatečnou ochranou proti tomu všemu a lékem na následky – kde ji ale vzít? Jen se podívejte, kolik je křížků kolem silnic – většinou mladí lidé. Nahlédněte do policejních protokolů, podívejte se do věznic, na chirurgie, do pasťáků, odvykacích středisek, rozvrácených rodin. Uvidíte obraz víry, kterou nikdo nekultivoval, která vyrostla bez znásilnění, jen působením „neškodné“, svobodné materialistické propagandy. Uvidíte obraz duchovní bídy. Uvidíte, kam vede život v omylech. Možná nemusíte ani nikam chodit, třeba žijete takový život sami. Dobré znamení však je, že jste vydrželi číst až sem.

 

Někdo by nyní mohl říci: a proč bych se chodil dívat na samá bolavá místa? Což není mnoho normálních, příjemných, pěkných lidí, kteří žádnou zvláštní víru v Boha nemají, a přece normálně žijí? Již mnohokrát jsem tuto věc vysvětloval.

 

Za prvé, mnoho takových lidí opravdu není a co horší, tendence je klesající!

Za druhé, charakter se pozná až za delší dobu a v nouzi. Asi jako láska mezi partnery. A tam, kde není nějaký pevný, vznešený důvod nepodlehnout davu, být vděčný za to, co mám, zůstat věrný – tam přichází pád, dříve či později. Pád těch, kteří se zpočátku a v nevypjaté situaci jeví docela slušní a normální.

A za třetí. Ve světě narůstá nebezpečná údernost davu. Hloupost znásobená technikou, omyly v myšlení, prosazované dnes, v protikladu k minulosti, s nebývalou silou díky technickým výrobkům (viz 1. Omyl). A to nevěští nic dobrého. Proto moje tak velké volání po nutnosti mít vznešenou víru co nejdříve. Ubránit se „tuctovému“ názoru na život. Mít víru opřenou o pravdu, o fakta plynoucí z obětavého hledání pravdy – takovou víru nemá většina lidí kolem nás. Jedna kolegyně mě kritizovala za to, že píšu tyto omyly. Tvrdila, že si má každý věřit, čemu chce, a není potřeba něco lidem písemně vnucovat nebo hlásat. Je to žena, která se také mnohokrát setkala s oním utonulým narkomanem. Zřejmě mu nic nevnucovala… nevím, třeba byla dobrým příkladem bez slov, nechci jí křivdit.

 

Mnohokrát jsem slyšel o rodičích, kteří řekli, že je lepší, aby jejich dítě chodilo do hospody než do kostela. Zajímavý názor, snažím se mu porozumět dřív, než ho odsoudím. Dovedu se vžít do postoje těchto rodičů. Setkali se možná s různými fanatiky (ale spíše naopak s velmi příjemnými věřícími lidmi). Možná slyšeli o rozkolech v rodinách kvůli náboženství, možná viděli nějaký z mnoha filmů, kde věřící člověk (kněz, farář, mnich, jeptiška) byl záporná postava. Sledují, jak se lidé, kterým se říká věřící, někde ve světě perou. Asi nevědí, že Ježíš sám řekl, že vnese do světa rozkol a rozdělí některé sobě blízké lidi, takže se z nich stanou nepřátelé – to se moc neví, ale mnozí to jistě zažili na vlastní kůži. Pravda je jako nůž, který lidi rozděluje. To vidíme na každém kroku.

 

Docela chápu, že se těmto lidem jeví popíjení piva a hospodské tlachy menším zlem pro jejich děti než náboženství. Docela rozumím, proč tito rodiče takto smýšlí. Je to proto, že ničemu nerozumí! Nechápou nic, žijí v omylu. Je to ovšem jejich volba. Nikdy si nedali práci najít pěkný smysl života a přijít věcem „na kloub“. Nikdy si nedali práci vyjasnit si, co vlastně Kristus učil, proč je tolik církví, v čem se liší od Bible, jestli jsme tu opravdu jen „náhodou“, kde je „jádro pudla“. A kdo vlastně jsou ti, kterým se říká mylně křesťané, a kteří se vzájemně zabíjejí. A tak s asi sedmdesáti procenty naší české populace odsuzují či ignorují náboženství – o kterém nevědí nic víc, než jen do omrzení opakované křižácké války a inkvizice. Asi je nenapadne ani ve snu, že právě lidé s jejich typem povrchní víry byli kdysi dávno těmi křižáky a inkvizitory! Vůbec je nenapadne, že právě tato povrchní víra měla za pár desítek let 20. století na svědomí přes 100 miliónů mrtvých. Tedy číslo, kterého křižáci a inkvizice nedosáhli ani za stovky let svého působení.

 

Je to jedno, čemu kdo věří?

 

Je snad úplně jedno, čemu věří náš manželský partner, naši rodiče, naše vláda nebo učitelé, kteří učí naše děti? Je jedno, čemu věřil Mussolini, Stalin nebo Napoleon? Čemu věří vaši sousedé? Mylná víra Darwina vedla do nesmyslů nacisty a komunisty – jejich vlády sice nakonec padly, po obrovském utrpení, které lidem způsobily, ale jejich nesmyslům věří dál miliony lidí. Je to všechno jedno? „Hlavně musíme být tolerantní a nikomu nic nevnucovat?“

 

Je vám jedno, jaký postoj k životu má řidič, v jehož autě právě jedete, nebo řidič protijedoucího auta, které se proti vám řítí stokilometrovou rychlostí? Je to úplně fuk, jaký životní postoj má doktor, který vás bude operovat, nebo personál, který se o vás pak bude v nemocnici starat? Je vám úplně jedno, jak smýšlí parta grázlů, která jde zrovna proti vám odlehlou ulicí? Říkáte si: musím být tolerantní, ti chlapci si mohou věřit, čemu chtějí… a to vás uklidňuje? Ano, všichni mají právo věřit, čemu chtějí. Je tu jen ta malá „drobnost“, že na jejich víře bude často záviset náš život, to, jak se k nám budou chovat, jak s nimi budeme vycházet, jak rozumně povedou naši zem, budou vyučovat naše děti a žít vedle nás. Na jejich víře závisí, v jakém světě budeme žít my a jednou také naše děti. Je vám to jedno? Je-li to víra mylná, postavená na špatných informacích, povrchní – běda nám, běda našim dětem. Jeden autor z prvního století napsal, že křesťany chtěl mít každý za sousedy. To asi o něčem svědčí, že? Řeknou to dnes lidé také o nás, o mně a o vás? Jsme lidmi, které by chtěl mít každý za sousedy? Nebo si lidé oddychnou, když už jsme pryč? To vše je obraz a důsledek naší víry!

 

Víra, kterou člověk má, ovlivňuje jeho chování

 

Ukaž mi, jak žiješ, jak se chováš, a já ti řeknu, čemu věříš. Pokud někdo věří, že lidský život je tu nějakou náhodou, že se vyvinul za miliony let ze zvířat, a tak neexistují žádná předem daná měřítka správného smýšlení a chování, asi to bude mít velký vliv na jeho život. Pokud někdo věří, že mezi zvířetem a člověkem není rozdílu, nemůže to nemít vliv na jeho chování. Neznamená to nutně, že se bude jako zvíře vždy chovat. Ale asi stěží ho toto přesvědčení bude motivovat k nějakému ušlechtilému jednání vůči lidem – snad ke zvířatům. Pokud se bude přece jen chovat jinak než zvíře, povede ho k tomu ještě nějaký jiný motiv – strach, vypočítavost, zvyk (možná křesťanská či nějaká jiná duchovní výchova), nebo cosi dalšího. Určitě ne jeho víra, že lidé jsou stejní jako zvířata. Tímto nesmyslem pak může svést ostatní, kteří už žádný další motiv k lepšímu chování mít nebudou.

 

V zamyšlení nad knihou Když sloni pláčou (Jeffrey Moussaieff Masson, Susan McCarthyová) píše Tomáš Grim: „Člověk, který věří na evoluci, nemůže než s Massonem souhlasit. Jak napsal D. W. Rajecki: Akceptujeme-li předpoklad, že chování není ničím jiným než projevem fyziologických procesů, pak uznávat biologickou, ale odmítat psychologickou podobnost mezi námi a ostatními druhy je nelogické a neodůvodnitelné… Představa o lidské výjimečnosti je nejen logicky pochybená, ale navíc empiricky špatná. Nejsme jenom poněkud podobní zvířatům, my jsme zvířata, jak napsala britská filozofka Mary Midgleyová.“ (Vesmír 1/2000/str. 44)

 

Snad by se jen chtělo dodat: JAK KDO! Ano, toto je také víra, jeden z mnoha lidských postojů k životu. Jan Zrzavý, o kterém jsem psal v Omylu č. 6 (o „moudrosti“ některých vědců), podobně „perlí“: „ … – láskou se od ostatní fauny nelišíme“. (Vesmír 1/2000/str. 49) Je poněkud troufalé, že pan Zrzavý mluví v množném čísle, a ne jen sám za sebe. Už tato neoprávněná generalizace jej diskvalifikuje jako vědce.

 

V jedné řadě s názory mnoha evolučních myslitelů stojí také jeden z nejznámějších anglických biologů, Richard Dawkins. Ten učinil nedávno následující prohlášení: „Myslím, že /náboženskou/ víru je možno chápat jako případ jednoho z mnoha světových zel, srovnatelných s malým virusem neštovic, ale hůře potíratelným.“ (Richard Dawkins Is Science a Religion?, The Humanist, vol. 57, Jan/Feb 1997, p. 26 – A+F 3/99/a, vsuvka v závorkách P. K.).

 

Víra utkaná z mozaiky omylů a lidské beznaděje

 

To, co jsme před chvílí četli od Grima, Midgleyové, Zrzavého a Dawkinse, je obraz jejich víry. Je to víra utvořená z řady omylů, předsudků, chybných logických závěrů, podlehnutí tlaku módy a většinového myšlení. Tato víra vychází z chybného konceptu evoluce v biologii – můžeme tak sledovat, jak omyly Charlese Darwina působí „mocně“ ještě sto let po jeho smrti. Aby toho nebylo málo, ateista Bertrand Russell k tomu přidává navíc omyl z oblasti astronomie (velký třesk plus entropie) a dokresluje tak chmurný, leč zcela vadný obraz světa. Ten, podle něj, vznikl bez jakéhokoliv tvůrčího záměru, a tak také zanikne. Zde je popis Russellovy „hluboké“ víry:

 

„Člověk je produktem příčin, které vůbec nepředvídaly, jakého cíle dosáhnou. Jeho původ, jeho růst, jeho naděje a obavy i to, co bude jednou milovat a v co věřit, jsou pouhou výslednicí náhodného rozmístění atomů. Žádné nadšení, žádné hrdinství, žádná síla myšlenek a citů nemůže uchovat život lidského jedince za hranicí hrobu. Všechny útrapy věků, všechna zbožnost, veškerá inspirace a skvělý jas lidského génia jsou předurčeny k vyhasnutí v pustém zániku sluneční soustavy a celý chrám úspěchů lidského snažení musí být nevyhnutelně pohřben spolu s troskami zhrouceného vesmíru. Všechny tyto věci jsou, ne-li naprosto mimo diskusi, tedy tak blízké jistotě, že žádná filosofie, která je odmítá, nemůže mít šanci obstát…, a proto může být příbytek pro duši bezpečně vybudován jen na pevných základech strohé beznaděje.“ (Universum 3/2000) Nutno dodat, že jde o duši Russella, on si ji vybudoval na „pevných základech strohé beznaděje“. Ostatním to podsouvat nemusí. Pro nás může být hlavně poučením, kam mylné informace a chybné vnímání reality může vést.

 

Asi to nejbolestivější bude, že…

 

Tyhle pověry, tuto falešnou víru, utkanou z nejrůznějších omylů, „pumpují pod tlakem“ do dětí a studentů ve školách, a to pod vzletným názvem „exaktní věda“. Žijeme ve společnosti, která ve své většině tento falešný obraz světa přijímá, libuje si v něm, stále více se v něm utvrzuje (v médiích a přírodovědecké filosofii) a vyučuje jej na školách. Je to její bůh. Podle posledního sčítání v roce 2001 jsou 2/3 populace v České republice nevěřící. To ovšem pravda není. Žádný člověk není nevěřící – každý něčemu věří, otázka jen zní, čemu. Aby člověk mohl nevěřit v Boha, musí věřit kdejakým nesmyslům, pověrám, bůžkům, modlám. Kde není víra pravdivá, pravdivý obraz světa, nastupují pověry – jako třeba ta chmurná Russellova. Každý člověk něčemu pevně věří – jen jde o to, čemu.

 

Poslední sčítání lidu ukázalo přibližný obraz mozaiky mysli našich spoluobčanů. Je v něm též semínko budoucnosti, jehož trpké plody už sklízíme a ještě hojně sklízet budeme. Život ve lži nemůže vyústit v nic jiného než v život ve zlu. Život ve zlu končí vždy tragicky. A všechno to začíná nehledáním pravdy, špatnými názory, životem v omylu, chybnou vírou.

 

Tak, jako existují „děti ulice“, tak je také „víra ulice“. Bolestné je, že „víru ulice“ nemají jen „děti ulice“, ale právě mnoho lidí z tzv. normálních poměrů, mnozí politici, filmoví režiséři, spisovatelé, učitelé, vychovatelé, parlamentní většiny apod. Je to průměrný až podprůměrný, nekultivovaný názor na život (bez hledání pravdy), jehož trpkým ovocem bylo nejkrvavější století známých dějin lidstva – 20. století. Ovšem ve všech staletích sklízeli lidé trpké ovoce své povrchní víry, nejen ve dvacátém. To je jen modelově zajímavé tím, že je nám nejblíže, říkáme mu moderní, máme pocit, že v něm se nachází už víceméně „dospělé“ lidstvo – a přitom je tak moc krvavé. Omyl je v tom, že si pleteme technickou vyspělost s vyspělostí charakteru. Je to pořád o tom „mít, či být“.

 

Bůh podle lidského obrazu

 

Ten, kdo se trochu zamyslí nad svým vlastním nitrem, nejhlubšími záhyby své duše, a přidá k tomu pozorování sobě známých lidí, dojde ke snadnému závěru: lidé se podobají nějakému svému bohu (Bohu). Každý člověk tohoto svého boha miluje, slouží mu, pracuje pro něj, obětuje se mu, přemýšlí o něm a stále víc si jej svým životem ztvárňuje. Tím bohem mohou být peníze, rodina, vlastní tělo, byt, sex i drogy. Tím bohem může být vlastní firma nebo oblíbený koníček, děti, auto, počítač, bankovní konto, nějaký člověk nebo jen práce. I to vše dohromady.

 

Tím bohem ale může být také Bůh skutečný, který stvořil tento svět a jehož existence se dá snadno prokázat, pokud člověk pravdu hledá, ne si ji tvoří. Pokud si nezamilujeme bohy, máme šanci poznat Boha. To je důvod, proč stále prosím, zvláště mladé lidi: hledejte, hledejte, hledejte pravdu o smyslu života. Ne o zpěvácích, filmech, nejnovější módě, zábavě, špičkové technice, ale o smyslu a cíli lidského (tvého) života. Kde hledat? Co uděláte, když se chcete naučit dobře anglicky? Nebo na hudební nástroj? Nebo hrát fotbal? Budete sedět doma a koukat na televizi nebo trávit čas po diskotékách? Hledat pravdu znamená stýkat se s pravdivými lidmi, získávat, prověřovat a třídit informace a následovat to, co je ušlechtilé, a toho, kdo žije víc než jen průměrný život. Kdo hledá, najde. Ostatní zůstanou ve tmě, u svých neexistujících bohů, kteří jim v den „D“ nepomohou.

 

Antony van Leeuwenhoek (nizozemský brusič brýlí, zdokonalil mikroskop, od r. 1680 člen brit. Royal Society):

 

„Rozhodl jsem se, že nebudu zarputile lpět na svých názorech, nýbrž je opustím a přejdu k jiným, když mi někdo ukáže rozumné důvody, kterých bych se mohl chopit. Nemám totiž jiný cíl, než se přiblížit k pravdě.“

 

 

16. OMYL

 

Mnozí dnes věří, že většina náboženství učí vlastně totéž

 

Všechny cesty vedou do Říma, a tak i mnoho životních cest vede nakonec stejně k „tomu samému“. Také mnohá náboženství učí podobné věci a Bůh je jen jeden, říkají občas lidé… Je pravda, že z Brna do Prahy se dá jet přes Plzeň, to je jistě možné. Ale zrovna ta nejpřímější cesta to není, a pokud někomu zachutná v Plzni pivo, nemusí už k cíli dorazit vůbec. Tak nějak je to i s těmi všemi cestami. Stačí si jen všimnout lidí kolem sebe: každý po nějaké té životní cestě kráčí, často i náboženské, každý má nějakou svou životní filosofii, ale že by hodně lidí dospělo nakonec k vyrovnanosti, radosti, pokoji, usmíření a lásce – moc takových nepotkávám. Vy ano?

 

Nezdá se mi, že by lidé nakonec „spočinuli v náručí Páně“ jen proto, že žijí a jdou po nějaké cestě, třeba i náboženské. Ledaže bychom do toho zamíchali převtělování (reinkarnaci). To jest, že člověk se bude rodit a umírat tak dlouho, až k Bohu dojde. I kdyby to tak bylo, otázku pravdivosti jednotlivých náboženství to neřeší. Pokud zrovna nevyznáváme, že pravda je úplně všechno, třeba i lež, pak je legitimní snažit se pravdivý pohled na svět, jeho původ, smysl života a správnou životní cestu hledat a oddělit od lži, omylu či fantazie. Potom i celá řada náboženských knih a jejich teorií musí být jen snůškou polopravd a různých omylů, třeba nabalených na dávných historických událostech. To vše kombinováno s občas prospěšnými radami a obecně pravdivým morálním apelem. Vyznávání takových „filosofických sběrných surovin“ nebude asi tím nejlepším směrem k nějaké konečné pravdě.

 

Asi půl roku u mne bydlel chlapec, který pracoval na LDN (Léčebna dlouhodobě nemocných, kde jsou staří lidé). Než mě okradl a zmizel, vyprávěl mi skoro denně řadu příběhů dědečků a babiček, kteří zde dožívají. Stále noví a noví lidé tam přicházeli, zatímco předchozí umírali. Jsou to vesměs velmi smutné příběhy lidí. Ne smutné jejich fyzickým utrpením, ale jejich bídným životním názorem. Až na vzácné výjimky, k žádnému pokojnému a ušlechtilému konci nedospěli. I v nemoci, ve stáří a v trápení se pozná (možná právě nejlépe), jaký člověk je a celý život byl.

 

Když byl někdo celý život zlý, je takový i ve stáří, a když byl celý život lakomý a chamtivý, je tak tomu i ve stáří. Když byl zvyklý celý život na někoho křičet a poroučet, dělá to i ve stáří – snad jen s tím rozdílem, že už se ho nikdo nebojí a působí směšně. Málokdy jsem slyšel, že tam měli někoho velmi laskavého, vyrovnaného, pokojného. Někoho, kdo třeba ve svém životě prožil radikální obrácení. A tito staří lidé ještě občas patřili k nějaké církvi! A tak nejen ze zkušenosti známého z LDN, ale i z vlastní zkušenosti se mi nezdá, že by všechny (životní) cesty vedly k Bohu. A všelijaká náboženství?

Dvě různé věci se zaměňují

 

Velké nedorozumění o „všech náboženstvích a cestách vedoucích k Bohu“ vzniká popletením dvou obtížných otázek. Jsou to:

 

  1. Která teorie, popisující svět a správný život v něm, je pravdivá? (Jinak řečeno: Co je pravda?)

 

  1. Je znalost pravdivé teorie zárukou pravdivého života a spasení? (Jinak řečeno: Žije vždy správně ten, kdo zná pravdu, a naopak?)

 

   První otázka míří více k teorii. Ke zjištění, který pohled na svět a jaký správný způsob lidského života v něm nejlépe odpovídá realitě (je pravdivý). Tedy nejen to, jak svět opravdu vznikl, ale také jak v něm žít, aby to vedlo k zachování života, dlouhodobě ke štěstí, a k tomu nejvyššímu cíli (např. spasení). Jak žít, aby to bylo v souladu s projektem stvoření. Pokud to převedu na příklad s cestováním z Brna do Prahy, tak první otázka je o tom, která cesta z Brna do Prahy je teoreticky nejkratší, kterým směrem se vydat k cíli, přes která města, kterými spoji, co je nejrychlejší, nejlevnější a pod. Je důležité si uvědomit, že jde o výběr nejpravdivější teorie! Nic méně, ale ani nic víc.

 

   Druhá otázka míří více k praxi. Ke zjištění, jestli lze i bez pravdivé teorie dojít (prakticky) ke správnému cíli. A opačně, jestli se nedá zabloudit i se správnou teorií. Jedním z významů hebrejského slova pro hřích je „minutí se cíle“. Druhá otázka je tedy o vlivu teorie na praxi, o tom, zda lze z Brna do Prahy dojet i přes neznalost cesty, a třeba i rychle a úsporně. A opačně, jestli cíl může minout i ten, kdo, jak se k němu nejlépe dostat (jistě ne přes Plzeň). Jestli tento správně informovaný člověk musí vždy dojet k cíli. Tedy jaký je vztah mezi „vědět“ a „chovat se“, případně „vědět“ a „dopadnout“ (spása), neboli jak velký je vliv teorie na praxi.

 

Obě otázky jde převést na řadu konkrétních variant, nenáboženských i náboženských. Jedna taková častá náboženská varianta té první otázky zní: která církev (nebo který člověk) je nejblíže svým učením Bibli (Bohu)? Někteří lidé si určí tu správnou církev třeba eliminační metodou: vezmou učení různých církví, vyškrtnou to, co se neshoduje s Biblí, a která církev má těch vyškrtaných věcí nejméně, ta je nejblíže Biblické pravdě. („Tam se dáme!“) I stará Jednota bratrská (založena v 15. stol.) prý hledala po světě „čistou církev“.

 

Ekvivalentně pak zní i otázka druhá: Je spojení s takovou věrnou církví nevyhnutelně nutné pro správný život a spasení? Co člověk, který do takové církve nechodí? Může být spasen a žít Bohu oddaný život? A naopak: když je člověk s takovou církví v kontaktu, žije nutně svatě a musí dojít spásy?

 

Druhá otázka – jaký je vztah pravdivé teorie a praxe

 

O tom, jak je spása (záchrana) člověka závislá na vlivu pravdivé teorie (věrné církve), je 19. Omyl. Je tam, že znalost dobré teorie a tlak dobrých příkladů je sice velkou pomocí k dosažení cíle, ale není zde žádná ocelová kauzalita typu: kdo ví a je pod kladným tlakem, jde dobře a dojde k cíli; kdo neví a nic pravdivého na něj netlačí, nedojde!

 

Kdy a kde asi byly podmínky ke správnému životu a rozhodování lepší, než na počátku lidské existence, v ráji? Adam s Evou byli vlastně u cíle, u zdroje, ani se nikam nemuseli lopotit, jako my. Žádné zlé skutky kolem, žádné špatné příklady, naopak silné zdravé tělo, znalost pravdy, přímý kontakt s Bohem, jedním slovem: ráj. Nejen ten tělesný, ale i ráj kladných vlivů, kladných tlaků a informací a teorií – až na tu jednu výjimku (satan svůdce). Toto rajské dokonalé prostředí je nesrovnatelné s dnešním světem omylů, podvodů, lží, tisíců svůdců a svodů na všech stranách hned odmala či ještě dřív (geny). A přece právě v ráji všechno to pozemské zlo začalo! I z tohoto příkladu vidíme, že křečovité snahy „opečovávat duchovně i tělesně člověka“ a vytvářet mu ty nejlepší podmínky, aby byl „dobrý“ a „šťastný“ a nezlobil, jen pěkně žil, nemusí vůbec vést k cíli. To jsou známé věci, třeba při výchově dětí („vše pro děti, aby…“) nebo z civilizovaných, bohatých zemí s řadou zlých a nešťastných lidí.

 

  1. a) Samotná znalost pravdy (nebo vliv dobrých příkladů) ještě tedy neznamená, že tu správnou cestu zvolíme. Někoho určitý cíl ani nepřitahuje (nemá zájem dostat se do Prahy, stačí mu jen, že někam jede).

 

  1. b) Samotná znalost pravdy také neznamená, že na nastoupené cestě vytrváme, že neodpadneme.

 

Pro mnoho lidí jsou i některé závažné informace nezajímavé, protože jsou z oblasti, kterou již dávno vytěsnili ze svých zájmů. Tak třeba při rozdávání Biblí vězňům misionáři vědí, že by se jim tato kniha neměla dávat natištěná na jemném papíru (tzv.japan). Mnoho „muklů“ si totiž do listů z takové Bible zabalí tabák. Darovaná Bible má pak pro ně hodnotu jen počtem svých listů, nikoliv jejich obsahem. To, co by je mohlo osvobodit navždy (její informace), zhodnotí tito „inteligenti“ na cigaretový papír, dým a rakovinu plic. Takto ovšem zachází s cennými informacemi mnoho lidí, nejen vězňové. Proto jsou mnozí lidé vězni i na svobodě.

 

Porozumění

 

Všechna ta má vysvětlování, kdy i správná informace a kladný tlak nepřivedly člověka k důležitému cíli, shrnul Ježíš Kristus v podobenství o rozsévači. Rozlišuje tam znalost informace od porozumění informaci! Do porozumění pak klade vlastní těžiště spásy (tj. dosažení důležitého cíle – Mat 13:23 srovnej s 13:19) Ukazuje, že mezi důležitou (vnější) informací (tj. pravdivou teorií) a pevným uchopením této informace (člověkem uvnitř) stojí ještě sám člověk – adresát informací.

 

Člověk není pravdivou informací spoután. Není jako stroj, kam se vloží děrný štítek nebo čipová karta s programem. Jeho dosavadní volby, touhy, záliby, koníčky a život vůbec ovlivňují, zda dojde k porozumění důležité informaci (pravdivé teorii, kladnému vlivu). Zda dojde k procesu přijetí či odmítnutí, jestli setkání s důležitou pravdivou zprávou vyústí v její dostatečné zakořenění v mysli a srdci! Jen tak může být dosaženo cíle (např. spasení). K nedosažení cíle může dojít i tehdy, když pravdivá informace není hned odmítnuta (člověk ji zná, nějak i používá, a ona v něm nějakou dobu žije). Takový člověk může být pod kladným tlakem pravdy a pravdivě žijícího okolí (dobrá výchova, dobrá rodina, věrná církev atd.). Ale i v těchto případech, z výše uvedených důvodů, může minout cíl. Potom se takoví lidé mohou jevit svému okolí jako ti, kteří „jsou sice věřící, ale nechovají se tak“.

 

I přes toto riziko stojí za to pomáhat lidem poznat pravdu – i kdyby naši snahu jen zneužili nebo použili jinak, jako někteří vězňové zmíněnou Bibli. Nežít v omylu či nevědomosti stojí za snahu i zklamání z nepochopení (neporozumění). Znalost pravdy také úzce souvisí se svobodou (o vztahu svobody a pravdivých informací je v celé řadě Omylů, např. č. 14, 23, 29 i jinde.). Všech pět velkých (živých) světových náboženství – rozumějme v kontextu – teorií o světě (judaismus, křesťanství, islám, hinduismus a buddhismus) učí, že každý člověk má možnost k Bohu se dostat, i když vyšel nesprávným směrem a pravdu o tom, jak se dostat k cíli, zatím nezná.

 

Závěrem tohoto rozboru (ohledně oné druhé otázky, tj. vlivu teorie na praxi) chci říci toto: kvalita života člověka na této zemi může být ovlivněna bezpočtem různých věcí (geneticky, výchovou, místem narození, historickou dobou narození, jeho vlastní volbou a vůlí, řadou setkání atd.). Nic z toho nemusí být ještě nutně rozhodujícím činitelem v otázce jeho okamžitého/celkového chování a spasení. Může to mít obrovský vliv a nemusí. Jsou-li tyto faktory kladné (žádné zlé vlivy dědičnosti, správná výchova, znalost pravdivé teorie atd.), je u těchto lidí větší pravděpodobnost lepšího chování, nižší kriminality, delšího zachování pozemského života. Nicméně na konečné určení člověka, jeho spásu, to vliv nemá, a mnohdy to nemá vliv ani na okamžité „zachování se“.

 

Řeknu-li to na příkladu, pak do ohně pro nás může skočit právě ten, kdo byl špatně vychován a žádnou pravdivou životní filosofii nevyznává.

 

Vlivy různých kladných (pravdivých) a záporných teorií a tlaků z okolí mají spíše katalytické a třídicí účinky. Bezbožní jsou pod negativními vlivy ještě horší, Boží lidé se spíše semknou a zocelí vůči zlu. Pod pozitivním tlakem konají bezbožní trochu méně zla a jsou méně problematičtí (má to na ně paliativní – zmírňující účinek, něco jako placebo). Lidé Bohu patřící v kladném prostředí – pokud neusnou – rozkvetou. Na vlastní spásu či zavržení, domnívám se, nemá pravdivá teorie a kladný tlak žádný vliv. Jen na prodloužení životnosti tohoto světa a někdy k lepšímu rozpoznání, kdo je kdo (vytřídění). Možná někomu tento postoj zavání predestinací a kalvinismem, ale to nebylo smyslem mého výkladu. Já jsem chtěl spíše varovat před unáhlenými soudy nad lidmi, kteří zastávají různé náboženské teorie, výklady a postoje. Chtěl jsem ukázat, že něco znát ještě vůbec nic neznamená!

 

První otázka – který popis světa a správného života je pravdivý?

 

Jsou všechna náboženství stejně pravdivá, nebo se dá vystopovat, že některé je od reality vzdálenější a jiné je jí blíž? Je mnoho bohů, je jen jeden, nebo dokonce „všechno je svým způsobem bůh“? Bylo učení Krista stejné jako učení Mohameda, Krišny a Buddhy? Anebo je to všechno jen výmysl lidské obrazotvornosti? Má pravdu Bible, korán, Bhagavadgíta či Tripitaka? Nebo všechny tyto knihy různých náboženství jsou stejně dobrými informacemi o světě, jeho původu a správné cestě člověka na této zemi a každá nám svým způsobem ukáže z nějakého úhlu Boha, jaký je a co chce? Nyní se tedy neptám, jako v otázce druhé, zda lze pod vlivem různých náboženství dojít k Bohu pravému, ale která ta náboženská teorie je pravdivější.

 

Žádný návod

 

Asi hodně lidí zklamu, když řeknu, že si na to každý musí odpovědět sám. A odpovídat si na otázku „co je pravda“ skutečně musí a každý to dělá, ať chce či nechce, ať si myslí, že ho třeba i nezajímá. Souvisí to s vírou, bez které nikdo nežije, bez které žít prostě nelze. Ať už se člověk hlásí k náboženství, ateismu či agnosticismu. Nebo se nehlásí nikam a k ničemu. Ani duševně nemocní lidé se této otázce nevyhnou. Prostě každý člověk si během svého života musí automaticky mnohokrát odpovídat na otázku, co je pravda.

 

Ať už je tato otázka příjemná či nepříjemná, kladená vážně nebo povrchně. Život ji stále znovu klade a k odpovědím každodenně donutí. A člověk odpovídá svými slovy, skutky, postoji, vnitřním smýšlením i vnějšími projevy. Stav naší civilizace, to jsou naše odpovědi na onu první otázku, co je pravda. Uvedu jen stručně pět hlavních náboženských popisů (výkladů) světa a správného života v něm. Je na každém, kdo hledá pravdu, aby si dal práci, sehnal příslušné náboženské knihy a seznámil se s jejich obsahem, případně s jejich vyznavači. A pak si vybral.

 

Judaismus a křesťanství

 

Kristus byl Žid a v době, kdy žil na zemi, Židé vyznávali judaismus, který je přísně monoteistický (Bůh je jeden). Základní knihou, stejně jako pro křesťanství, je Bible, která byla psána od stvoření světa (4 000 př. n. l.) Na začátku Bible je Mojžíšem (16. stol. př. n. l.) zapsán stručný průběh stvoření, pád do hříchu a krátká historie zkažení předpotopního lidstva. Dále soud potopou (Noe), obnovení země a vyvolení izraelského národa (za patriarchů Abraháma, Izáka, Jákoba). Následuje egyptské zajetí, ze kterého pak už Mojžíš sám tento národ vyvádí (tzv. exodus). O událostech před svým životem čerpal Mojžíš vědomosti zřejmě ze starých zápisů, od pamětníků (ústní tradice) a hlavně z Božího zdroje – vnuknutí či inspirace Božím duchem. Že Bible je knihou naprosto výjimečnou, Bohem inspirovanou, lze prokázat řadou jejích informací – o Bibli viz 26. Omyl. Nový zákon pak popisuje jednu důležitou etapu dějinného boje se hříchem – spasení (záchranu) lidí ze hříchu a od jeho důsledků: zkažení života, trápení, bolesti a smrti – díky životu, ukřižování a vzkříšení Ježíše Krista. Nový zákon končí knihou Zjevení, kde jsou proroctví o konci světových dějin. Byl dokončen v 1. století našeho letopočtu, takže všech 66 knih Bible (39+27) bylo psáno po dobu 1600 let (s asi 400 letou přestávkou před Kristem).

 

Bible je nejvydávanější knihou v dějinách lidstva. Podle ní byl svět stvořen v šesti dnech, nevznikl žádnou evolucí. Bůh stvořil zvlášť rostliny, ryby a vodní organizmy, ptáky, suchozemská zvířata a člověka. Starý zákon prorokuje příchod Spasitele (hebrejsky Mesiáše, řecky Krista), který se na konci své pozemské cesty obětoval za lidi, a tak zaplatil výkupní cenu za Adamův hřích. (viz 19. a 33. Omyl) Bible říká, že jiný spasitel světa není, a že není jiné cesty k Bohu, než skrze Krista. Je to jedinečná kniha i tím, že stvoření i celé dějiny spásy a lidstva se odehrávají v normálním historickém rámci lidských dějin. Bible události časově datuje, zasazuje je do zeměpisných míst a často je uvádí paralelně s historií jiných národů – tím se dá snadno řada Biblických tvrzení ověřovat vědecky. U jiných náboženských knih to takto snadné není – jsou více jen filosofiemi a morálními kodexy než historií.

 

Islám

 

Kolébkou islámu je Arábie, zakladatelem je prorok Muhammad (Mohamed) – přelom 6. a 7. století po Kristu, hlavní knihou je korán, nadiktovaný Mohamedem. Na rozdíl od Krista, který nikdy nezhřešil, se Mohamed obrátil k Bohu až asi ve 40 letech. V knize Dějiny náboženství píše dr. Josef Kubalík: „Zakladatel islámu není originální duch, nehlásá nové myšlenky, jenom přijímá a upravuje křesťanské, židovské a arabské náboženské představy.“ Alláh v arabštině znamená totéž co Bůh. Islám (odevzdání se) tedy staví jak na Starém zákoně, tak si vybírá i z Nového zákona, dle Mohamedových představ.

 

Korán (recitace) přejímá z Bible (někde jen v hrubých rysech) představy o stvoření, jediném Bohu a konečném soudu. Muslimové (vyznavači islámu) nepřijímají Krista jako Spasitele, ale jen jako proroka (učitele). Posledním a největším prorokem je pro ně Mohamed, který přinesl konečné, podle muslimů /už lidmi/ nepokřivené Boží slovo. Věří, že když padnou ve svaté válce, dostanou se do ráje (odtud slovo „hurá“ – u´raji, do ráje). Pět pilířů islámu je: šaháda – vyznání, že „Není božstva kromě Boha a Muhammad je posel Boží“, salát – pět každodenních modliteb, zakát – almužna, saum – půst v měsíci ramadánu a hadžadž – pouť do Mekky (alespoň jednou za život). Nerado se mluví o násilném převracení nevěřících na islám, které je součástí tzv. džihádu (džihád, šestý pilíř islámu, vyjadřuje převracení na islám „po dobrém i po zlém“). Každý Bible znalý křesťan ví, že příchodem Krista (je to součást jeho učení a jednání) definitivně skončily starozákonní války a fyzická likvidace hříšníků pomocí Božího lidu! Každý koránu znalý muslim ví, že Alláh vede muslimy do fyzického boje proti nevěřícím stále a znovu ještě dnes! Takže ani v tomto bodě tyto dvě „teorie“, křesťanská a muslimská, nejsou zajedno a diametrálně se liší. Říkat, že křesťanství a islám učí v podstatě totéž, je asi jako říkat, že křesťanství a komunismus učí v podstatě totéž! To může tvrdit jen neznalec.

 

Hinduismus

 

Hinduismus je hlavním náboženstvím Indie. Posvátnými knihami jsou védy, které vznikaly přibližně od 13. stol. př. n. l. Hinduismus nemá žádného zakladatele, je to polyteistické náboženství (s mnoha bohy), nejpopulárnějším je Šiva. Sídlí prý na vrcholcích Himalájí a má 1 000 očí a 1 000 rukou a stejný počet nohou. Jeho manželkou je hrozná bohyně Devi (Kali). Vedle Šivy tvoří hlavní trojici bohů Brahma a Višna. (Brahma stvořitel, Višna zachovatel, Šiva zhoubce). Nejslavnějším vtělením boha Višnu je Krišna, o něm je píseň o Vznešeném (Bhagavadgíta). Hinduismus vyrostl ze starého védského náboženství jako výsledek různých tlaků, mimo jiné i buddhismu. Počet vyznávaných bohů může dosahovat miliony, protože každý člověk, každá rodina, může mít svého boha – bohy.

 

Vedle věčného nejvyššího Brahmy je věčná také hmota. Důležitým prvkem hinduismu je zákon karmanu (karma) – jde o koloběh existencí, reinkarnaci (převtělování, stěhování duší). Veškeré životní úsilí Inda je vymknout se zákonu karmanu. V knize Hinduismus píše David M. Knipe: „Plynutí životů se v klasickém hinduismu říká převtělování (sansára), což je svízelný stav, jejž má přerušit a ukončit vysvobození (mókša) z pout k tomuto světu, do nichž člověka uvrhávají následky jeho činů (karma).“ To je tedy hinduistická „spása“. Bráhmani jsou kněží a učenci dozírající na védské obřady. Důležitým cvičením usilujícím osvobodit člověka od utrpení a uvést ho v blažený klid (vytržení, nirvánu) je jóga. Viditelný svět je klam a přelud – májá. („Při bližším zkoumání zjistíme, že had na zemi není had, ale provaz“, praví vykladač…).

 

Slovo véda připomíná moderní slovo věda – poznání, nauka. Hinduisté skutečně kladou do správného poznání těžiště spásy. Což by se mohlo jevit blízké i křesťanství, ale zdaleka není. Protože hřích, podle této nauky, je vlastně jen důsledek omylu v myšlení, špatného poznání. Snad i proto si někteří moderní vědci myslí (véda-věda), že spasí svět. Až přijdou na to, jak „funguje hřích a zlo“, tak ho prostě odstraní tím, že tuto dysfunkci opraví. To je ovšem trapný omyl, do kterého upadla i současná psychiatrie (freudizmus) a inklinuje k němu i genetika a jiné obory. Těžko asi věda opraví povahu člověka tak, aby „miloval svého bližního jako sebe samého“. Aby byl svobodný a zároveň „hodný“. Tento cíl může dosáhnout jen Bůh – a intenzivně na něm pracuje už celé věky.

 

Věda může svět „zrobotovat a zglajchšaltovat“. Místo mozků nám dát čipy a místo na živého Boha nás napojit na satelit a dnem i nocí nás kontrolovat nebo řídit. Nebo nás naklonovat. Ale udělat lidi tak, aby „svobodně volili dobro“? To asi nepůjde jen nějakou úpravou lidského „softwaru či hardwaru“, tedy zásahem do psychosomatické stavby těla nebo jeho genetických základů, jak se mylně domnívají někteří psychiatři, psychologové a biologové.

 

Buddhismus

 

Ne každý ví, že buddhismus vlastně ani není náboženství v pravém slova smyslu – Bůh ani bohové v něm nehrají žádnou roli. Jde spíše o filosofickou nauku. Nejucelenější knihou, zachycující kázání, výroky Buddhy a různá ustanovení pro buddhistické mnichy, je pálijský kánon Tripitaka (Trojí koš). Zakladatel buddhismu, Siddhártha Gautama – Buddha (osvícený), žil na přelomu 6. a 5. stol. p. n. l. v Indii. Hinduistické bohy sice uznával, ale byli mu celkem lhostejní. Na cestu mravného a skromného života od přepychu a pohodlí se obrátil ve svých 29 letech. Učil usilovné práci o vykoupení se z utrpení bez Boha, silou lidské vůle na základě osvícení (pravdami, které lidem sdělil). Stanovil 4 vznešené pravdy buddhismu: o utrpení, o vzniku utrpení, o odstranění utrpení a o osmidílné cestě ke spasení. Čtvrtá vznešená pravda zní:

 

„A která je to, mnichové, střední stezka, již Osvícený plně pochopil, otvírající oči, získávající vědění, vedoucí ke klidu, k poznání, k osvícení, k nirváně? Je to vznešená osmidílná cesta: pravý názor, pravé rozhodnutí, pravá řeč, pravé jednání, pravé žití, pravá snaha, pravé rozvažování a pravé soustředění ducha.“ Jádro Buddhova učení, obsažené ve čtyřech ušlechtilých pravdách, se soustřeďuje výhradně na dosažení hlavního cíle – potlačení „žízně“ (tím se myslí veškeré toužení po čemkoli, např. po životě, zdraví, štěstí, rodině atd.), ukončení strastného bytí a osvobození v nirváně. Buddha ponechává stranou existenci Boha, tvůrce či prvotního hybatele, duši i původ vesmíru. (Buddhismus Robert C. Lester).

 

Buddhismus je tedy snaha vysvětlit, že veškerá bolest pochází pouze od lpění (žíznění) – od jakékoliv snahy po čemkoli, kromě nelpění. Vyhasnout, vyvanout, přestat žíznit po životě. Buddhismus je snaha o spásu vlastním úsilím, vlastní silou, bez Boha. Ta snaha by snad byla i sympatická, kdyby ovšem byla účinná – tedy pravdivá. Problém je, že k cíli nevede. Prvním omylem buddhismu je názor, že život sám je vlastní příčinou všech bolestí a trápení. Jenže je to právě život, co je cílem Božího stvoření – život věčný, nikoli vyhasnutí. Bůh nestvořil oči proto, abychom se naučili netoužit vidět a uši proto, abychom přestali žíznit po slyšení krásných věcí. Svět tu není proto, abychom se naučili ho nechtít. Bolest a trápení nepramení ze života samého, lpění na něm, ale ze špatného života, z bezzákonnosti. Tedy ze hříchu. Trápení matky nad mrtvým synem nevzniklo tím, že se ti dva někdy narodili, nebo že matka toužila, aby její syn žil.

 

Z prvního omylu vyplývá i druhý omyl buddhismu. Protože bolest a trápení nepochází ze samotné existence života a touhy žít, ale z porušování řádů a zákonitostí, ze kterých bezbolestný život plyne (toto porušování je hřích), nemůže tedy ani vést k cíli (k životu bez trápení a utrpení) snaha vyhasnout, nelpět na životě a jeho krásách či slastech. Na buddhismu je jistě sympatické, že ukazuje, podobně jako Kristus, že mnohé trápení lidí vzniká chamtivostí a lpěním na věcech nepodstatných. Ale zevšeobecnit tuto příčinu trápení na všechno (nemoc, bolest, smrt, zlo) je nepravdivé a neúčinné. Asi se nám neuleví od bolesti zubu tím, že nám někdo doporučí, abychom na zdravých zubech nelpěli. Pravdivější a účinnější bude předejít příčinám kažení zubů (prevencí) a při bolesti odstranit její příčinu (třeba zánět). Bible učí, že Bůh stvořil svět dobrý, kde člověk mohl věčně žít radostný život a děkovat za dar existence hmotného světa. Tento svět se porušil a toto porušení přináší bolest, ale lékem Božím není konec světa a života v něm, ale obnova. Ne vyhasnutí, ale nová, bezhříšná a velká chuť žít v souladu s Božími řády. Cílem je nová země a nové nebe a nový život, kde už k porušení nedojde. Buddhismus se v mnohém jeví velmi blízký Kristovu učení, svého času mne dost zaujal, ale poznal jsem, že nemá žádnou sílu, protože není pravdivý. Buddhismus je placebo.

 

Svět je velký novodobý Babylón (zmatek)

 

Vedle těchto pěti hlavních světových náboženství je ještě celá řada náboženských systémů a kultů – více či méně živých, např. taoismus, konfuciánství, šintoismus. V současné době existují stovky různých hnutí a směrů, ať už uvnitř jednotlivých náboženských systémů, nebo odtržených a jdoucích svou vlastní cestou. Každý asi slyšel o mormonech, Církvi sjednocení (Moon), baháismu, Haré Kršna hnutí, Svědc&