Houbovitý parazitizmus se vyznačuje ztrátou genů, ne ziskem

pavelkabrt Genetika-teorie informace 0 Koment.

Jeffrey Tomkins, Ph.D.

(Z http://www.icr.org/article/8340/ přeložil Pavel Kábrt – 11/2014. Článek vyšel na stránkách ICR 5. září 2014.)

Některé druhy hub mohou být parazitické jak pro rostliny, tak pro živočichy. Dvě nové studie ukazují, že k tomu došlo z části ztrátou genetické informace – ne jejím ziskem, jak to předpokládá evoluce.1,2

V kreacionistickém modelu původu svět nebyl zatížen smrtí, nemocemi a násilím až do chvíle, kdy došlo ke vzpouře Adama a Evy. Poté bylo stvoření vystaveno negativnímu obratu událostí, včetně objevení se houbovitých patogenů, které způsobují smrt a nemoce ve světě rostlin i živočichů. [patogen – biologický faktor způsobující nemoc, choroboplodný zárodek – pozn. PK]

Vyvstává otázka, jak prokletí stvoření ovlivnilo genetickou povahu některých genomů. Byly stvořitelem vloženy nové geny, nebo došlo k porušení předchozí genetické informace, k jejímu vymazání či nějakému pozměnění? Z toho, co víme o degradaci genomu a Božím charakteru, jak nám ho zjevuje Bible, je mnohem pravděpodobnější genomická změna – zřejmě spojená s degradací (genetickou entropií) – jako ten hlavní faktor v této otázce.3,4

Nedávno bylo publikováno několik studií, kde bylo ukázáno, jak se houbovité patogeny adaptovaly na svoje hostitele následkem velmi rozsáhlých genomických změn, ve kterých šlo o určitý typ genomové degradace poznamenané ztrátou genů.1,2 I když tyto studie nevysvětlují zcela vyčerpávajícím způsobem genetický původ patogenity, ukazují, že k adaptaci na hostitele skutečně ve dvou oddělených případech došlo, ne v důsledku vzrůstu genetické informace, ale její ztrátou.

V první studii vědci prověřili genom obligátního biotrofa Pneumocystis jirovecii, což je houbovitý patogen vyskytující se v lidských plících.1Obligátní biotrof nemůže žít mimo svého hostitele – přežívá tak, že si z hostitelových tkání bere živiny a další látky. Tento patogen obvykle nepůsobí žádné větší problémy, pokud tato osoba nemá oslabený imunitní systém. Poté, co vědci porovnali genom této houby s genomem houby, ze které věří, že byla odvozena, tvrdí, že „ztratila 2 324 genů vzhledem k množství u obligátní biotrofie.“ Také uvedli, že „Tyto genové ztráty představují unikátní kombinaci znaků typických jak pro obligátní biotrofy tak pro živočišné parazity.“ [biotrofie: získávání organických látek ze živých buněk hostitele – pozn. PK]

Jak tedy mohla tato ztráta genů přispět k tomu, že se tato houba stala odpadlickým parazitem, který žije ze svého lidského hostitele? Jak se ukazuje, 42 % chybějících genů mělo vztah k aminokyselinám a purinovému metabolismu – což je standardní biochemická cesta zabudovaná ve většině tvorů. A tím se stal tento houbovitý parasit nyní zcela závislým na svém lidském hostiteli a jeho klíčových buněčných metabolitech.

Ve druhé studii vědci rozluštili genom patogenu rostlin, který nese název Melanopsichium pennsylvanicum, o kterém se má za to, že byl odvozen z houbové sněti postihující pouze obiloviny (např. kukuřici, ječmen a pšenici), ale nyní byl nalezen i ve dvouděložných rostlinách rdesnovité čeledi.2 Kvetoucí rostliny jsou členěny do jedné ze dvou skupin: dvouděložné a jednoděložné. Protože obě tyto skupiny jsou velmi rozdílné, bylo by neobvyklé pozorovat patogena, jak „skočí“ z jedné na druhou. Stejně jako houbovitý patogen z první studie, je i toto biotrof. V této druhé studii našli vědci „292 genů přítomných ve všech ostatních druzích, ale chybějících u M. pennsylvanicum.“ Také uvádějí, že výsledky jsou důležité proto, že „objasňují ne genový zisk coby charakteristický znak adaptace, ale spíše genovou ztrátu poté, kdy z hostitele skočil parazit do hostitele dvouděložního.“

Původ patogenity byl pro kreacionisty i evolucionisty tajemstvím. Složitost vztahů parazit/hostitel často popírají evolucionistické interpretace. Avšak jak vznikla molekulární podpora těchto vztahů bylo rovněž důležitou a palčivou otázkou pro kreacionisty. A nyní to vypadá, že můžeme použít genovou ztrátu (což je znakem genetické degradace) jako klíčovou část kreacionistického modelu – jako vysvětlující genetický mechanizmus, který tvoří základ neštěstí (zlořečení), které postihlo původní stvoření.

Odkazy

1. Cisse ́, O. H. et al. 2014. Comparative Genomics Suggests That the Human Pathogenic Fungus Pneumocystis jirovecii Acquired Obligate Biotrophy through Gene Loss. Genome Biology and Evolution. 6 /8/: 1938–1948.
2. Sharma, R. et al. 2014. Gene Loss Rather Than Gene Gain Is Associated with a Host Jump from Monocots to Dicots in the Smut Fungus Melanopsichium pennsylvanicum. Genome Biology and Evolution. 6 /8/: 2034–2049.
3. Sanford, J. C. 2008. Genetic Entropy and the Mystery of the Genome, 3rd ed. Waterloo, NY: FMS Publications.
4. Sanford, J., J. Pamplin, and C. Rupe. 2014. Genetic Entropy Recorded in the Bible? FMS Foundation. PDF posted on kolbecenter.org July 2014, accessed July 25, 2014.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz