Historický vývoj geologické časové stupnice založené na vysokém stáří Země

pavelkabrt Celosvětová potopa 0 Koment.

napsal Dr. Terry Mortenson (*)

(vyšlo 8. srpna 2007, z Answers in Depth přeložil M. T. – 5/2010)

Stručný souhrn

Tato kapitola shrne historický vývoj geologie a zejména vývoj moderní uniformitarianistické interpretace geologických nálezů, počítajících se stářím v milionech let. Posoudíme názory čelných zastánců teorie staré země (včetně Wernera, Smitha, Huttona, Cuviera a Lyella) v konfrontaci s jejími odpůrci (geology držícími se Písma), kteří se vynořili v průběhu toho, jak se geologická časová stupnice vyvíjela. Rovněž se budeme věnovat klíčovým představám spojeným s vývojem „geologického sloupce“. Tento historický kontext nám pomůže zhodnotit jak úroveň dnešního sporu evoluce-kreace, tak i debaty mezi kreacionisty o platnosti a úloze „geologického sloupce“ v jejich modelech (1).

Klíčová slova: stará země, geologie, uniformitarianizmus, geologický sloupec, katastrofizmus, naturalizmus, schránkovci, vrstvy, fosilie.

(Vydavatelova poznámka: Tato studie vyšla jako druhá kapitola knihy Johna K. Reeda a Michaela J. Oarda, vyd., Geologický sloupec: Perspektivy geologie počítající s Potopou (Chino Valley, AZ: Společnost pro výzkum Stvoření, 2006), str. 7-30. Kniha je k dostání na této adrese: http://www.answersingenesis.org/worldwide)

Pozn. překl.: Upozorňuji na termín „schránkovci“ pro podkmen měkkýšů – zahrnující více než 90 % těchto žijících i vyhynulých tvorů, ukrývajících tělo do ulit či lastur. Jsou to tedy „tvorové s pevnou schránkou či se skořápkou“ a jde o termín, který si pro svou výstižnost i jazykovou malebnost zaslouží, aby se v české zoologické i paleontologické literatuře patřičně uplatnil. Informace je z publikace Václava Pflegera: České názvy živočichů III. – Schránkovci, Národní muzeum Praha 1999.

Úvod

Typické znaky geologického bádání, totiž práce v terénu, sběr materiálu a budování teorií, se začaly rozvíjet teprve od 17. do 19. století. Předtím, od časů starých Řeků, si mnoho vědců myslelo, že fosilie jsou zbytky dřívějších organizmů, a mnozí křesťané (včetně Tertulliana, svatého Jana Zlatoústého i svatého Augustina) je připisovali Noemově potopě. Jiní vědci však tyto názory zavrhovali a pokládali fosilie buď za hříčky přírody, produkty do jisté míry živých hornin, tvůrčí dílo Boží či možná dokonce svody satanovy. V 17. a počátkem 18. století převládaly v geologii názory naturalistů. Jedním z čelných odpůrců teorie o organickém původu fosilií byl Martin Lister (1638-1712), anglický lékař a naturalista. John Ray (1627-1705), nejvýznamnější naturalista své doby, byl sice přesvědčen o organickém původu fosilií, respektoval však Listerovy námitky. Tyto spory skončily, když Robert Hooke (1635-1703), britský naturalista, potvrdil mikroskopickou analýzou fosilního dřeva, že fosilie jsou zkamenělé zbytky bývalých živých organizmů. Hooke však nevěřil, že by šlo o důsledky Noemovy potopy.

První geologové a jejich názory

Před rokem 1750 byl jedním z nejdůležitějších průkopníků geologie dánský anatom a geolog Nicholaus Steno (1638-1686). Pocházel z protestantské rodiny, avšak roku 1667 konvertoval ke katolictví. Steno byl prvním člověkem, který se pokusil o nástin rekonstrukce utváření geologických vrstev na určitém území, v tomto případě v Toskánsku v Itálii, kde po nějakou dobu žil. Geologické vrstvy zasadil do biblického rámce a tvrdil, že svědectví geologie dokazuje doslovnou pravdivost příběhu v Genezi 1-11.

Ve své knize Prodromus (2) z roku 1669 vyjádřil Steno své přesvědčení, že země je stará téměř 6000 let (3) a že organické fosilie a vrstvy usazenin vznikly při Noemově potopě. Vycházel ze svých terénních průzkumů v Toskánsku a z četby o geologii dalších území a zformuloval tak několik zásad pro hodnocení nálezů hornin. Tyto zásady položily základy moderní geologie a dodnes na nich staví výuka tohoto oboru a řídí se jimi geologové, ačkoli většina z nich patrně vůbec netuší, že Steno byl kreacionistou, který věřil v Bibli a mladou zemi.

Stenovy klíčové geologické zásady byly tyto:

Za prvé, většina horninových vrstev představovala kdysi usazeniny uložené vodou.
Za druhé, mořské sedimenty lze odlišit od sedimentů sladkovodních podle fosilií, které obsahují.
Za třetí, pořadí epigeneze vrstev svědčí o jejich relativním stáří (starší jsou uloženy pod mladšími).
Za čtvrté, sedimenty byly původně ukládány pouze vodorovně.
Za páté, vrstvy, které už nejsou vodorovné, byly narušeny po uložení.

Krátce po Stenovi uveřejnil teolog Thomas Burnet (1635-1715) svou významnou Svatou teorii Země (1681), v níž obhajoval koncepci globální Potopy spíše z pozice Písma než geologie. Ve své práci se nezmiňoval o fosiliích a třebaže věřil v mladou Zemi, tvrdil, že každý den v Genezi 1 trval rok či déle. Na Burneta navázal lékař a geolog John Woodward (1665-1722), který zvrstvování a fosilizaci interpretoval jako následky Potopy, v „Pojednání o přírodopisu Země“ (1695). Woodward měl za to, že poměr specifické tíhy sedimentů i fosilií ke specifické tíze destilované vody při 4° C určoval pořadí, ve kterém se ukládaly do hornin. V Nové teorii Země (1696) vyjádřil William Whiston (1667-1752), Newtonův nástupce v Cambridgi na stolici matematiky, podobné názory, třebaže nebyly založeny na vlastních geologických výzkumech. Přišel však s myšlenkou, že k Potopě došlo po průletu komety zemskou atmosférou a přidal šest let k Ussherově teorii o datu Stvoření, když tvrdil, že každý den Geneze 1 trval rok. Některé prvky jeho argumentace přejali později ti, kdo zastávali teorii, že v Genezi 1 jsou popisovány pod pojmem „den“ jednotlivé geologické věky Stvoření.

V Pojednání o Potopě (1768) uplatnil geolog Alexander Catcott (1725-1779) geologické argumenty k obraně příběhu Geneze o nedávném Stvoření a celosvětové Potopě, která vytvořila geologické dědictví. Na kontinentu pečlivě prostudoval Johann Lehmann (1719-1767), profesor hornictví a mineralogie v Berlíně, geologické vrstvy německých hor a postuloval přitom tři třídy hornin: velmi strmé skály bez fosilií ve vysokých horách (vytvořené během stvořitelského týdne), horniny obsahující fosilie a uložené většinou vodorovně na úbočích hor (připisované Potopě) a na nich spočívající méně zpevněné horniny (vytvořené po Potopě občasnými přírodními událostmi).

Vývoj teorie staré Země

Myšlenka, že Země je mnohem starší než učí Bible, nahrazovala pomalu koncem 18. a počátkem 19. století tradiční názory. Geologové jako byli Francouzi Jean Elienne Guettard (1715-1786) a Nicholas Desmarest (1725-1815) a Ital Giovanne Arduino (1714-1795) popírali Potopu a byli pro mnohem starší Zemi. Ve svém výzkumu hor dával Arduino v mnoha ohledech za pravdu Lehmannovi a dal jeho třem skupinám hornin názvy Prvotní, Druhotná a Terciární. Anglický geolog John Whitehurst (1713-1788) tvrdil ve svém Zkoumání původního stavu a vývoje Země (1778), že Země je mnohem starší než člověk a ačkoli Noemova potopa byla celosvětovou katastrofou, není odpovědná za většinu geologických památek (4).

Ve Francii prosazovali ideu staré Země tři význační vědci. Ve svých Přírodních epochách (1778) stavějících na myšlenkách vyjádřených v Teorii Země (1749) obhajoval Comte de Buffon (1708-1788) hypotézu, že Země vznikla po srážce komety se Sluncem. Vycházeje pak z pokusů s ochlazováním různých horkých kovů tvrdil, že Země prošla za dobu zhruba 75 000 let sedmi epochami až do současného stavu. Zastával evolucionistickou teorii o původu života a o tom, jak dospěl ke své rozmanitosti (nenavrhl však žádný mechanizmus pro takové změny) a jeho názory na geologii se podobaly pozdější Lyellově uniformitariánské teorii. Astronom Pierre Laplace (1749-1827) měl silný sklon vylučovat myšlenku plánu či účelu z vědeckých výzkumů. Jako předchůdce tvůrců moderních evolucionistických kosmogonických teorií navrhl ve svém Výkladu vesmírné soustavy (1796) nebulární hypotézu. Podle Laplace vznikala sluneční soustava pomalu po dlouhé věky jako horký, rotující oblak plynů ochlazovaný a zhušťovaný podle fyzikálních zákonů i zákonů chemie. Jean Lamarck (1744-1829) byl naturalistou specializovaným na studium fosilních i žijících schránkovců. Ve Filozofii zoologie (1809) se pokusil vysvětlit podobnosti i rozdíly mezi žijícími a fosilními tvory procesem postupné evoluční proměny a formuloval tak zákon dědičnosti získaných změn. Věřil v abiogenezi /tj. samovolný vývoj života z neživé hmoty – poz. ed./, zavrhoval teorii o vymírání a stal se zapřisáhlým odpůrcem katastrofisty Georgese Cuviera (5).

Léta 1780-1820 nazýváme „heroickým věkem“ geologie. V oné době se geologie skutečně etablovala jako zvláštní vědecký obor. Začalo se s rozsáhlejšími geologickými výzkumy, byly vyvíjeny nové metody systematické klasifikace a zařazování horninových útvarů a zrodila se Londýnská geologická společnost (první společnost zasvěcená plně geologii). V téže době však také mezi geology propukl nešťastný spor takzvaných neptunistů s vulkanisty (6) – Gillispie, 1951; Hallam, 1992). Neptunisté měli za to, že všechny horninové útvary vznikly sedimentací z vody, zatímco vulkanisté tvrdili, že žuly a čediče vznikly z roztavené lávy vytlačené na povrch z hlubin země. Hlavními mluvčími zmíněných dvou táborů byli Němec Abraham Werner (1749-1817) za neptunisty a Skot James Hutton (1726-1797) za vulkanisty.

Uniformitarianizmus

Werner byl jedním z nejvlivnějších geologů své doby. Publikoval velmi málo. Avšak jako vynikající mineralog a po 40 let charismatický i dogmatický pedagog na Freiburgské univerzitě si získal srdce svých studentů a vychoval mnohé prominentní geology 19. století (Laudan, 1987). Svou teorii dějin Země vyložil stručně ve své jinak popisné 28stránkové publikaci Stručné roztřídění a popis různých hornin (1786). V důsledku zkoumání vrstev v Sasku, které byly nepochybně uloženy vodou, začal tvrdit, že většina zemské kůry byla chemicky či mechanicky vysrážena z pomalu ustupujícího prvotního celosvětového oceánu za zhruba jeden milion let. Opíraje se o Lehmannovy myšlenky rozdělil pak Werner horninové vrstvy do pěti útvarů. Tři spodní, uložené globálním oceánem a tvořící většinu geologického odkazu, představovaly primitivní horniny (prosté fosilií), přechodné horniny (vrstvy s některými fosiliemi zhruba odpovídající spodním prvohorám) a útvary uhelných slojí (na fosilie bohaté vrstvy od svrchních prvohor po třetihory a čtvrtohory). Svrchní dva útvary sahající téměř do současnosti pak tvořilo aluvium (relativně nezpevněné sedimenty) a útvar vulkanický, přičemž v těchto případech šlo o důsledky lokálních sedimentačních jevů. Ač byla Wernerova teorie dějin Země přitažlivě jednoduchá, brzy bylo proti ní vzneseno mnoho námitek. Její pojetí počítající s miliony let však jeho studenty inspirovalo trvale. Hutton zveřejnil své geologické názory poprvé roku 1788 časopisecky a posléze ve dvousvazkové knize roku 1795; obě práce měly název Teorie Země. Jeho teorie se zásadně lišila od Wernerovy. Tvrdil, že základní silou v geologii byl oheň, nikoli voda. Sedimentární horniny tvořil rozdrcený materiál z dřívějšího stavu světa, který byl pomalu vymílán z kontinentů a unášen řekami na dna oceánů. Tam byly sedimenty postupně přeměňovány v horniny teplem z nitra Země a později vyzdviženy zemětřeseními či sopečnými výbuchy, aby vytvořily dnešní pevniny; ty pak budou časem rozrušeny a smyty do oceánů a později opět vyzdviženy a přeměněny v kontinenty nové.

Huttonovy názory byly určitou počáteční verzí uniformitarianizmu: všechny geologické jevy musíme a můžeme vysvětlit dnešními procesy vymílání, usazování, sopečnou činností i zemětřeseními, procesy, které probíhaly v pravidelných intervalech i v geologické minulosti (7). Jeho cyklické pojetí dějin Země posunulo její stáří téměř do nekonečna. A opravdu, Hutton tvrdil, že v geologii nevidí „žádné pozůstatky svědčící o nějakém počátku ani žádnou vyhlídku konce“.

Ve svém Výkladu Huttonovy teorie dějin Země (1802) zopakoval John Playfair (1748-1819), matematik a skotský duchovní, Huttonovy názory srozumitelnějším jazykem. Hájil přitom Huttona proti nařčení z ateizmu vzneseném mnoha jeho současníky a tvrdil, že Huttonovy nekonečné cykly geologických procesů připomínají Newtonovy zákony pravidelného pohybu planet. I když se Playfair nepokoušel sladit Huttonovu teorii s Písmem, hájil přesto jeho pojetí velmi staré Země poukazem na to, že v Bibli se mluví pouze o posloupnosti dějin lidstva, jejíž relativní časovou omezenost (jak ji Bible líčí) Hutton nepopíral. Podobně jako Hutton tvrdil i Playfair, že Potopa byla jevem klidným, nikoli bouřlivou katastrofou.

Katastrofizmus

Ani Hutton ani Werner nevěnovali žádnou zvláštní pozornost fosiliím. Na rozdíl od nich Williama Smithe (1769-1839), odvodňovacího technika a zeměměřiče, při jeho práci fosilie i horninové sledy fascinovaly. Ovocem jeho mnohaletých terénních průzkumů byly tři knihy zveřejněné v letech 1815 až 1817, které obsahovaly první geologickou mapu Anglie a Walesu a výklad o pořadí a relativní chronologii statigrafických útvarů definovaných podle určitých charakteristických (čili vůdčích) fosilií místo podle nerostného složení hornin (Cool. Dostal tak přezdívku „otec anglické stratigrafie“, protože zavedl do geologie popisnou metodologii pro určování relativního stáří příslušných geologických útvarů. Jeho práce se staly základem pro budování teorií staré Země. Ačkoli se Smith domníval, že za štěrkem, jílovými a písčitými minerály roztroušenými po povrchu Země stojí celosvětová potopa, nikdy výslovně nespojoval tyto materiály s Noemovou potopou a měl za to, že všechny zmíněné vrstvy usazenin se tvořily po mnoho dlouhých věků před biblickou Potopou v dlouhém sledu rozmanitých katastrofických povodní seslaných z nebe a oddělených dlouhými přestávkami. Po každé povodni stvořil pak Bůh nové formy živých organizmů, aby nahradil ty, které vzaly za své (9).

Počátkem 19. století začal Georges Cuvier (1768-1832), slavný francouzský pracovník na poli srovnávací anatomie a paleontologie obratlovců, rozvíjet svou teorii katastrofizmu (10) uveřejněnou v knize Teorie Země (1813). Ta se v následujících dvaceti letech dočkala několika vydání i v angličtině, opatřena dodatkem (upraveným pro každé další vydání) sepsaným Robertem Jamesonem, čelným skotským geologem. Jako syn luteránského kazatele se Cuvier pokoušel demonstrovat v zásadních otázkách soulad vědy s náboženstvím (Coleman, 1973). Zdá se, že ve své Teorii zpracoval popotopní biblické dějiny celkem doslovně, vůbec však přitom nebral v potaz text biblických zpráv o Stvoření a Potopě. Ostře se však ohrazoval proti Lamarckově evoluční teorii a jeho popírání faktu, že některé druhy vymřely. Na základě svého studia fosilií velkých čtvernožců z pařížské pánve došel Cuvier k názoru, že mnoho jejich druhů skutečně vymřelo, nikoli však všechny najednou. Spíše se přikláněl ke Smithovu pojetí mnoha katastrofických povodní v minulosti. A stejně jako Smith se domníval, že každou vrstvu charakterizuje zcela jedinečná fauna. Tito živočichové pak nějakou dobu žili, než je zničila katastrofa a po ní vznikly nové formy života. Ačkoli Cuvier zavrhoval lamarckovskou evoluci, nebylo jasné, zda byli zmínění noví tvorové po každé potopě stvořeni nadpřirozeným způsobem či zda se pouze do zničené oblasti přestěhovali ze zóny mimo potopu. Cuvier zastával názor, že sice dějiny Země trvaly mnohem déle než oněch tradičních 6000 let, ale že k poslední potopě přesto došlo teprve před zhruba 5000 lety. Tato datace se očividně shodovala s datem Noemovy potopy; Cuvier ji však nikdy výslovně se svou poslední postulovanou potopou neztotožnil (11). Při náhlých katastrofách podle něho šlo o rozsáhlá zaplavení souše mořem, nikoli však nutně o záplavy celosvětové; proto při nich pokaždé nevymřeli všichni zástupci toho kterého druhu. Člověk se pak poprvé objevil někdy v době mezi oběma závěrečnými katastrofami.

Další důležitou událostí bylo v oné době ustavení Londýnské geologické společnosti roku 1807. Šlo o první vědeckou společnost na světě zasvěcenou výhradně geologii. Jejích třináct zakládajících členů tvořili zámožní, vzdělaní soukromníci, kteří začínali s minimem znalostí o geologii, avšak rychle si je doplňovali. Od počátku v ní převládali zastánci pojetí staré Země (o vztahu Geneze ke geologii se na jejích veřejných zasedáních nikdy nemluvilo), i když v těchto dobách vývoje názorů vyloženě tato společnost nenadržovala ani uniformitarianizmu ani katastrofizmu.

William Buckland (1784-1856), profesor geologie v Oxfordu, byl ve 20. letech 19. století předním anglickým geologem, původně stoupencem Cuvierova a Smithova katastrofizmu. Podobně jako mnoho dalších vědců své doby byl anglikánským duchovním. Dva z jeho studentů, Charles Lyell a Roderick Murchison, se pak ve 30. letech zmíněného století a později stali velmi vlivnými uniformitariánskými geology. V rámci snah o prosazení moderní vědy a zejména geologie do oxfordských osnov uveřejnil Buckland Vindiciae Geologicae (1820). V nich tvrdil, že geologie je v souladu s Genezí, posiloval přirozenou religiozitu uváděním důkazů o Stvoření i pokračujícím Božím působení ve světě a dokázal prakticky nade vší pochybnost celosvětovou katastrofickou Noemovu potopu. Geologické svědectví o Potopě se však podle Bucklandova názoru nalézalo pouze ve svrchních útvarech a znacích reliéfu kontinentů; druhohorní útvary tvořené usazeninovými horninami vznikaly podle něho před Potopou po nesčetné tisíce let či déle. Aby sladil svou teorii s Genezí, zvažoval možnost teorie den-věk, nakonec však dal přednost teorii pauzy. Nikdy se nepokusil o interpretaci Geneze s cílem ukázat, jak by bylo možno sladit teorii staré Země s Biblí. Podobně jako Cuvier věřil v opakovaná nadpřirozená Stvoření a v to, že ke stvoření člověka došlo před pouhými několika tisíci lety.

Po dalším bádání zveřejnil Buckland své populární Reliquiae Diluvianae (1823), v nichž podle svého přesvědčení znovu obhajoval myšlenku Potopy (i když s omezeným významem pro geologii). Kritika z řad uniformitariánů Charlese Lyella a dalších však způsobila, že počátkem 30. let tento výklad geologického dědictví opustil. Jeho obrat je patrný ze slavného dvousvazkového Bridgewaterského pojednání o geologii z roku 1836, kde se o Potopě zmiňuje pouze ve dvou stručných odstavcích jako o klidné a geologicky bezvýznamné události (str. I: 16, 94-95). Z Bucklandovy osobní korespondence z 20. let je patrné, že při rekonstruování dějin Země upřednostňoval jako kvalitnější i spolehlivější geologická svědectví před svědectvími textovými (Rupke, 1983), protože v psaných záznamech se mohou vyskytovat úmyslné či neúmyslné omyly, kdežto horniny podávají přesné informace a člověk nemá na jejich stav vliv. Buckland sice netvrdil, že Bible lže, z jeho děl to však jistě bylo možno dovozovat.

(Buckland se na své cestě do střední Evropy roku 1820 seznámil s Kašparem hrabětem Šternberkem, byl jmenován dopisujícím členem Společnosti českého vlasteneckého muzea a roku 1848 mu Univerzita Karlova udělila čestný doktorát – pozn. překl.)

Adam Sedgwick (1785-1873) byl Bucklandovým kolegou z Cambridge, kde přednášel geologii od roku 1818. I on byl vysvěcen na anglikánského duchovního a po celý život trval na tom, že teorie staré Země nejsou v rozporu s Biblí; nikdy se však ani nepokusil prokázat, jak by se oba postoje daly sladit. Ve 20. letech byl podobně jako Buckland katastrofistou, roku 1831 však tento názor veřejně odvolal a přijal Lyellův uniformitarianizmus. Pod vlivem těchto dvou kněží a profesorů geologie i jiných vědců (např. Georga Greenougha, reverenda Williama Conybeareho, Rodericka Murchisona a Henryho de la Beche v Anglii i mnoha geologů na kontinentu) byla ve 20. letech 19. století většinou geologů včetně mnoha duchovních a teologů v Británii a Severní Americe široce akceptována katastrofistická (čili diluviální) geologie počítající se starou Zemí.

Existovalo několik důvodů, proč měla v oné době většina geologů za to, že Země je mnohem starší než 6000 let a že Noemova potopa nevytvořila druhohorní a třetihorní útvary (Buckland, 1820; Cuvier, 1813; Phillips, 1829-36).

Za prvé, tito vědci soudili, že na primitivních horninách spočívaly průměrně alespoň dvě míle druhohorních a třetihorních vrstev, které se zřejmě ukládaly pomalu během střídajících se období klidu a katastrof.
Za druhé, některé vrstvy vznikly očividně při násilné destrukci vrstev starších.
Za třetí, odlišné vrstvy obsahovaly odlišné fosilie; vědci si všimli zejména toho, že vrstvy obsahující suchozemské a sladkovodní schránkovce se střídají s vrstvami obsahujícími schránkovce mořské, a že vrstvy těsně pod terénem obsahují suchozemské živočichy promísené s tvory mořskými.
Za čtvrté, v nižších vrstvách se většinou vyskytovaly fosilní druhy odlišnější od druhů žijících, což svědčilo o tom, že tehdy docházelo k opakovanému vymírání připisovanému řadě zvratů, mezi kterými byla dlouhá období klidu.
Za páté, ze známek toho, že ke zlomům a dislokacím docházelo až po ztvrdnutí mnoha vrstev, vyplývalo, že uplynul určitý čas od jejich vzniku do vzniku vrstev nadložních.

A nakonec, lidské fosilie nalézali vědci jednoznačně pouze v těch nejsvrchnějších vrstvách.
Geologové tedy usoudili, že Země je stará desítky tisíc, ne-li miliony let, a že relativně nedávná Noemova potopa vyhloubila jen mělká údolí a vyzdvihla pouze nízké kopce ve zpevněných vrstvách a uložila jen povrchové vrstvy štěrku a souvků /valounů/ (srov. Buckland, 1820; Phillips, 1829).

Koncem 20. let 19. století byly již dobře vymezeny hlavní úseky geologické historie (obrázek 1). Prvohorní útvary ležely nejníže a byly údajně nejstarší; tvořily je převážně vyvřeliny a metamorfované horniny prosté fosilií. Útvary druhohor tvořily hlavně sedimenty, které již obsahovaly fosilie. Třetihorní souvrství obsahovala také hodně fosilií, které se však více podobaly druhům žijícím. Vše završovaly aluviální uloženiny štěrku, sypkých písků, souvků a zeminy. V otázkách podrobnějšího uspořádání na místních úrovních nebyli ovšem vědci vždy zajedno.

Historický přehled vzniku geologického sloupce_1.jpg

Tabulka – zleva doprava: třetihorní vrstvy (málo zpevněné písky a štěrky), druhohorní vrstvy (vrstvy s fosiliemi obsahující drť z hornin starších), vrstvy primitivní (krystalické horniny bez fosilií); G. Arduino, zhruba 1759. Vulkanické oddělení (mladší lávové proudy spojené se sopouchy – doplněno do klasifikace později díky lepšímu obeznámení se se sopečnou činností), oddělení unášených hornin (málo zpevněné jíly, písky a štěrky uložené po ústupu celosvětového oceánu), sedimentární oddělení (navrstvené horniny obsahující fosilie, o nichž se soudilo, že jde o počáteční uloženiny vzniklé erozí hor způsobenou ustupujícím světovým oceánem), přechodné oddělení (silně zpevněné sedimentární horniny; droba, vápenec a silty), primitivní oddělení (krystalické horniny jak vyvřelé tak přeměněné představující konečné produkty chemického vysrážení ve světovém oceánu) – A. G. Werner, zhruba 1790. Dnešek, třetihorní útvar, novější pliocén, starší pliocén, miocén, eocén, druhohorní útvar, křída, poloskalní jura, ooidová jura, vápencová série, lias, série nového červeného pískovce, karbonská série, ? slezské uhelné pánve, starý červený pískovec, droba & přechodný vápenec, prvohorní útvar – Lyell, 1833. Útvary mladší než třetihory, třetihory neboli kenozoikum, druhohory – mezozoikum, křída, jura, trias, prvohory neboli paleozoikum, perm, karbon, devon, silur, kambrium – Lyell, 1872. Čtvrtohory, kenozoikum, třetihory, fanerozoikum, druhohory – mezozoikum, křída, jura, trias, prvohory – paleozoikum, perm, karbon, devon, silur, ordovik, kambrium, dyplozoikum, starohory – proterozoikum, archeozoikum, prekambrium, azoikum – Polovina 20. století. Eon – věk, éra, perioda – útvar, kenozoikum, neogén, paleogén, fanerozoikum, mezozoikum – druhohory, křída, jura, trias, paleozoikum – prvohory, perm, karbon, devon, silur, ordovik, kambrium, proterozoikum – starohory, neoproterozoikum, mezoproterozoikum, paleoproterozoikum, archaikum, neoarchaikum, mezoarchaikum, paleoarchaikum, eoarchaikum – ICS 2004.

Tabulka znázorňující vývoj geologické časové stupnice v Anglii. Upraveno podle Rudwicka (1985) a Gradsteina a kol. (2004).

Smrtelnou ránu zasadil katastrofizmu v letech 1830 – 1833 Charles Lyell (1797-1875), vystudovaný právník a bývalý Bucklandův student, v mistrovském třísvazkovém díle Základy geologie. Tato práce stavící na Huttonových myšlenkách zavedla do geologie metody založené na radikálním uniformitarianizmu: při výkladu geologické aktivity minulých věků by se mělo stavět pouze na dnešních erozních, sedimentárních, vulkanických i tektonických procesech v dnešních úrovních intenzity, frekvence i magnituda.

I když již teorie katastrofistů do značné míry omezily význam Noemovy potopy pro geologii a propůjčily dějinám Země časový rámec daleko přesahující tradiční biblické pojetí, teprve Lyellovo dílo zasadilo Potopě smrtelnou ránu, když vysvětlovalo vznik veškerých horninových útvarů pomalými a postupnými procesy a upřelo tak Potopě jakoukoli hodnotu pro geologii. Jeho teorie rovněž prodloužila dějiny Země ještě nad rámec názorů katastrofistů. Lyell se považoval za „duchovního zachránce geologie, který osvobodil vědu od Mojžíšova břemene“ (Porter, 1976, str. 91). Katastrofizmus přitom nevymřel naráz, i když už koncem 30. let 19. století věřila ve význam Noemovy potopy jen hrstka katastrofistů staré Země v Británii, Americe či na evropském kontinentu.

Historický přehled vzniku geologického sloupce_2-časový rámec dějin.jpg

Uniformitarianistické ani katastrofistické teorie staré Země z počátku 19. století neušly samozřejmě kritice (obrázek 2). Mezi léty 1820 a 1849 zveřejňovala skupina křesťansky orientovaných autorů, která získala přezdívku „geologové držící se Písma“, biblické, geologické i filozofické námitky proti nim v letácích, novinových článcích i stručných či dokonce dost obsáhlých knihách. Někteří z těchto lidí byli duchovními; někteří nikoli. Někteří byli vědci a další ne. A jak bylo v oné době obvyklé, byli někteří ze zmíněných geologů jak duchovními tak vědci. Někteří měli znalosti geologie na úrovni, jaká byla v jejich době běžná (jak nastudované tak i získané geologickými výzkumy v terénu), aby byli s to fundovaně kritizovat teorie staré Země. Mnoho jejich biblických i geologických námitek se podobá argumentům užívaným rovněž dnešními geology mladé Země.

Ze základní literatury oboru publikované v oné době je patrné, že spisy i těch nejvzdělanějších geologů Písma byly ignorovány a jejich argumenty se nikdo nepokoušel ani vyvracet (Mortenson, 2004). I když nebyly jejich biblické argumenty vždy totožné a v nepodstatných podrobnostech se lišily, věřili všichni geologové Písma (v souladu s učením valné části církve po 1800 let), že Bůh stvořil svět za šest doslovně chápaných dní před zhruba 6000 lety a že podstatná část geologického dědictví vznikla při globální, rok trvající katastrofické Noemově potopě.

Vylaďování geologického sloupce a jeho časového rámce

Zhruba od roku 1825 geologie rychle vyzrávala. Smithova stratigrafická metodologie (používající k paralelizaci vrstev fosilie) se vžívala u rostoucího počtu geologů a přispívala k vypracovávání podrobnějších popisů a map geologického dědictví. Stále ještě se diskutovalo o povaze a původu žuly a Cuvierův široce přijímaný výklad geologických poměrů v pařížské kotlině se začínal zpochybňovat. Začátkem 30. let 19. století se však již ustálily všechny základní znalosti statigrafické geologie a mapy i novinové články měly lepší odbornou úroveň s tím, jak geologie přestávala být pouhým koníčkem amatérů a stávala se fundovaně vykonávanou profesí. Ve 30. a 40. letech se řešila především otázka utřídění nejspodnějších útvarů, v nichž se ještě vyskytovaly fosilie (kambria až devonu), a zároveň se vynořila teorie o glaciálním původu geologických jevů, které dřívější katastrofisté přičítali Potopě. V polovině 50. let byly identifikovány všechny hlavní vrstvy a jejich pojmenování se ustálilo (obrázek 3). Žádný ze zmíněných trendů však nedodal žádné podstatně nové důvody pro víru ve velmi starou Zemi a veškeré toto vylaďování bylo založeno na zásadách formulovaných Cuvierem, Smithem, Lyellem a dalšími.

Historický přehled vzniku geologického sloupce_3-geologická tabulka.jpg

Tabulka – zleva doprava, shora dolů: věk – fanerozoikum, éra – kenozoikum, oddělení čili epocha – holocén, rok ustavení = 1885, zdroj pojmenování = třetí mezinárodní geologický kongres takto mění Lyellův pojem „recent“; pleistocén, 1839, C. Lyell, východní Sicílie, založeno na % zastoupení moderních schránkovců; pliocén, 1833, C. Lyell na základě studia schránkovců v Anglii, Francii, Itálii; miocén, 1833, C. Lyell na základě studia schránkovců v Anglii, Francii, Itálii; oligocén, 1854, H.E.von Beyrich, severní Německo a Belgie; eocén, 1833, C. Lyell na základě studia schránkovců v Anglii, Francii, Itálii; paleocén, 1874, W.P.Schimper, založeno na studiu hornin v Pařížské kotlině; druhohory-mezozoikum, křída, 1822, Conybeare/Phillips (Anglie) spojili křídu s vrstvami pod ní v návaznosti na Smithovo dřívější dělení na 4 entity; jura, 1839, vytvořil L. von Buch z von Humboldtova „jurského vápence“ z pohoří Jura ve Švýcarsku; trias, 1834, F. A. von Alberti spojil tři samostatné jednotky do „triády“ v jižním Německu; prvohory-paleozoikum, perm, 1841, Murchison z typického profilu (stratotypu) na Urale blízko Permu, Rusko; karbon, 1822, Conybeare a Phillips takto pojmenovali uhlonosné vrstvy v severní Anglii; devon, 1839, Sedgwick & Murchison, stratotyp blízko Devonu, Anglie; silur, 1839, R.I.Murchison ze stratotypu ve Walesu; ordovik, 1879, Lapworth ustavil nové oddělení, aby urovnal spor o hranice mezi kambriem a silurem (Murchison vs. Sedgwick); kambrium, 1835, A.Sedgwick podle geologického řezu (profilu) ve Walesu – starý název pro něj zněl Cambria; prekambrium, neformální název pro všechno pod kambriem, formálně ustavené úseky (tj. např. prahory-archaikum) jsou založeny na absolutním datování.

Tabulka představuje nomenklaturu geologického sloupce, který byl zaveden kolem poloviny 19. století.

Ve druhé polovině 19. století se množily vysoké odhady stáří Země a vědci přitom dospívali ke stále přesnějším číslům. Roku 1863 odhadl velký anglický fyzik lord Kelvin (1824-1907) na základě zákonů termodynamiky teplotu v nitru Země a dospěl tak ke konstatování jejího „nízkého“ stáří zhruba pouhých 98 milionů let, což byla příliš krátká doba pro Darwinovu teorii (kterou odmítal). Jeho názor však dlouho neobstál. /Později Kelvin ještě snížil stáří Země na asi 40 miliónů let; Charles Darwin nazval Kelvina „odporným strašidlem“, protože tak nízký věk Země byl pro jeho evoluční teorii nepřijatelný – poz. ed./

Roku 1896 objevil francouzský fyzik Henri Becquerel (1852-1908) radioaktivní izotopy. Teplo uvolňované při jejich rozpadu (a ovlivňující tedy i teplotu v nitru Země) bylo faktorem, který lord Kelvin nevzal v úvahu, a tak byl jeho odhad zkreslený; Becquerelův objev naopak podpořil volání geologů po stovkách milionů let pro stáří Země. Mezi léty 1903 a 1906 přišel slavný novozélandský fyzik Ernest Rutherford (1871-1937) na to, že izotopy lze využívat při datování hornin. Ve 30. letech 20. století se přičiněním Arthura Holmese zvýšil odhad stáří Země na zhruba 2 miliardy let a od oné doby se dále zvyšoval na současných ~4.6 miliardy let (Robb et al., 2004). Moderní geologické poznatky (např. o tektonice litosférických desek) již pouze dále propracovávají převládající uniformitarianisticko-naturalistické pojetí světa.

Koncem 20. století se objevily dvě nečekané myšlenky. Roku 1961 vzniklo hnutí kreacionistů propagující mladou Zemi a vydalo první knihu The Genesis Flood (Potopa podle Geneze) od Johna Whitcomba a Henryho Morrise, kterého ovlivnili nečetní kritici geologie staré Země v první polovině 20. století. Od té doby budují kreacionisté stále propracovanější model počátků (Morris, 1993). V 70. letech pak začali zpochybňovat uniformitarianistické předpoklady také někteří sekulární geologové. Tito „neokatastrofisté“ vzkřísili názory katastrofistů počátku 19. století a v rozporu s většinou geologů připsali vznik mnoha útvarů rychlým, intenzívním katastrofickým povodním (Ager, 1973; 1993). Uvidíme, zda zavedení geologové budou pokračovat v přehlížení práce moderních geologů hlásajících Stvoření a mladou Zemi stejně jako ignorovali knihy geologicky vzdělaných geologů Písma.

Klíčové problémy v teorii staré Země

Abychom pochopili historický vývoj teorie staré Země a meze platnosti běžného geologického sloupce, je třeba, abychom pečlivě zvážili některé z jejich hlavních slabin.

Naturalizmus

Počátkem 19. století byly hnacím motorem vývoje teorií staré Země filozofické premisy. Dvě klíčové byly tyto: (1) vše v hmotném vesmíru se může a vskutku musí časem a s trochou štěstí vysvětlit přírodními zákony působícími na hmotu; a (2) fyzikální procesy probíhaly v přírodě vždy týmž způsobem, touž rychlostí i ve stejné intenzitě jako dnes. Tyto předpoklady tvoří základ uniformitarianistického metodologického naturalizmu, který převládl v moderní vědě počátkem 19. století, o mnoho desetiletí dříve než Darwin zveřejnil roku 1859 svůj Původ druhů. I když dnes mnoho vědců nepopírá myšlenku obřích katastrof, je uniformitarianistické myšlení stále ve vědě jako doma a vládne v ní stále naturalizmus. Takže u kořene debat o stáří Země a o tom, jak správně vyložit geologické jevy, je závažný světonázorový spor.

Mnoho čelných propagátorů myšlenky staré Země vyjádřilo svou základní filozofii otevřeně. Buffon například napsal:

Abychom mohli posoudit, co se stalo či dokonce uhodnout, co se stane, musíme pouze zkoumat to, k čemu právě dochází…Události, které se vyskytují každý den, pravidelně se střídající a bez přestání se opakující činnosti a procesy, ty představují naše příčiny i důvody (citováno v Gillispie, 1970-1980, sv. 2, str. 578).

V podobném duchu se vyjádřil i Hutton:

Minulé dějiny naší zeměkoule musíme vysvětlovat na základě procesů, které probíhají nyní…Nemáme se snažit vymýšlet jiné síly než ty, které působí v přírodě, nemáme připouštět jiné vlivy než ty, jejichž zákony známe (citováno v Holmes, 1965, str. 43-44). (12)

Podobné výroky samozřejmě vylučovaly a priori nadpřirozené Stvoření světa Bohem v šesti dnech i nadpřirozenou, globální, rok trvající katastrofickou Noemovu potopu. Werner, Laplace, Smith, Lyell i další čelní budovatelé koncepcí počítajících se starou Zemí zmíněnou argumentaci dále rozvíjeli a bohužel i mnozí geologové křesťanské orientace (v Británii Buckland a Sedgwick, v Americe Benjamin Silliman a Edward Hitchcock) byli nakaženi tímto způsobem myšlení, aniž si to uvědomovali.

Vědomé odmítání Písma

Tento naturalistický (deistický či ateistický) způsob myšlení se vyvíjel v sociálním kontextu převážně křesťanské kultury v Evropě a vedlo k němu vědomé odmítání Písma. Antibiblický postoj byl často v prvních publikovaných dílech záměrně maskován tak, že v nich jejich autoři naoko Boží existenci uznávali. V nezveřejněných spisech týchž vědců byl však zmíněný postoj daleko jednoznačnější.

Buffon správně vycítil, že jeho teorie staré Země bude pro katolickou církev nepřijatelná. Takže ačkoli v nepublikovaném rukopisu odhaduje stáří Země na 3 000 000 let, udává kniha, kterou vydal, stáří 75 000 let (ani to však nemohli katoličtí teologové strávit). Jacques Roger, čelný francouzský historik vědy 20. století, píše, že „Buffon byl mezi prvními, kdo budovali autonomní vědu prostou jakéhokoli vlivu náboženství“ (O´Connor a Robertson, 2004, nestránkováno). On však přirozeně nic takového nedělal. Spíše chtěl zotročit vědu ve jménu vlastní nebiblické teologie a „osvobodit“ ji od křesťanských základů, z nichž moderní věda vycházela.

Ve své Teorii Země se Cuvier letmo zmínil o Genezi, Stvoření, Potopě i o Bohu, pominul však všechny dřívější pokusy (včetně Burnetta, Woodwarda i Whistona – nemluvě již o Stenovi) porozumět geologickému dědictví ve světle Stvoření a Potopy. On sám se pak už vůbec nesnažil sladit svou teorii s biblickým příběhem kromě jedné zmínky o tom, že popotopní biblická chronologie je dobrým zdrojem pro datování Potopy. V žádném svém díle však Bibli necitoval a ignoroval Genezi 1-9 i Exodus 20:8-11. /V těchto místech čteme v Bibli o potopě a o stvoření světa v šesti dnech – poz. ed./

Lyell vysvětloval v jedné přednášce roku 1832 na King´s College v Londýně, že:

Vždy na mne velmi působila váha pozorování vynikajícího spisovatele a erudovaného geologa, který řekl, že ´za účelem poznání i vědy – pravdy v každém ohledu – by hmotná oblast geologického výzkumu měla být prováděna tak, jako kdyby Písmo vůbec neexistovalo´ (Rudwick, 1976, str. 150).

Podobné výroky by bylo možno tolerovat, kdyby Bible nepopisovala události relevantní pro utváření pozemských hornin (jako třeba Stvořitelský týden nebo Potopu). Jelikož však Bible o těchto událostech mluví, připomíná Lyellův přístup snahu člověka popsat dějiny říše Římské tak, že bude zkoumat dochované stavební památky, umělecká díla i mince, ale úmyslně pomine spisy renomovaných římských dějepisců!

Soukromá korespondence nám odhaluje Lyellův nepřátelský postoj k Bibli i jeho scestný plán zkompromitovat její učení. V dopise z 11. srpna 1829 se svěřil svému příteli a stejně smýšlejícímu geologovi staré Země Rodericku Murchisonovi pouhých několik měsíců před zveřejněním prvního dílu Zákonů geologie (1830):

Věřím, že můj náčrt pokroků v geologii bude populární. Starý [reverend John] Fleming má obavy a myslí si, že doba ještě není zralá pro mé antimojžíšovské závěry a že bude dané téma přinejmenším po určitý čas vyvolávat nevoli duchovenstva, já se však nebojím. Jdu do toho, ale pokud možno co nejsmířlivěji (citováno v Brooke, 1979, str. 45, slova v závorce přidána).

A Georgu P. Scropemu (rovněž uniformitarianistickému geologovi a poslanci parlamentu) napsal Lyell 14. června 1830:

Určitě můžete přispět do Q.R. [Quarterly Review] jakýmkoli článkem, který osvobodí [geologickou] vědu od Mojžíše, neboť bude-li odborně fundovaný a v klidném tónu, druhá strana [církev] jej patrně taktéž klidně přijme. Buckland konstatoval, že biskup (předpokládáme [biskup] Sumner) vypucoval Uremu žaludek v “Britských kritických a teologických rozhledech”. Konečně si uvědomují, jakou morální újmu a ostudu jim způsobilo lpění na mojžíšských soustavách… Nějaký počátek patrně existoval – to patří do metafyziky, to je oblast pro teologa – a patrně to všechno také nějak skončí. Také druhy živých organizmů, jak říkáte, se vynořovaly a zanikaly – to je však velmi vzdálená a mlhavá analogie. Snad lze tyto dvě skutečnosti srovnávat, ale vše, co Vám k tomu mohu říci, je, že zde, jak pravil Hutton, ‘nevidíme známky nějakého počátku ani vyhlídku na nějaký konec’…Vše, co po Vás žádám, je, abyste žádný konkrétní minulý geologický útvar nevypouštěl ze svých výzkumů, namane-li se Vám přitom metafyzická otázka ‘počátku’, což je totéž jako ptát se po ‘jiném rozměru přírodního dění’, jak se mi zdá. Nevadí mi však, když kritizujete mé práce, za předpokladu, že nezamlčíte, že popírám pouze možnost podání důkazu o něm, nikoli samotnou pravděpodobnost existence počátku…Nechci zde kázat, to můžete udělat Vy v Q.R. s Mojžíšem. Snad jsem měl být ohleduplnější ke Koránu. Do toho se příliš nenavážejte, pakli s tím vůbec začnete.

Nebudeme-li provokovat, čehož se trochu bojím (i když jde pouze o dějiny), zvítězíme na celé čáře. Nebudete-li je pokořovat, nýbrž pochválíte-li vládnoucí svobodomyslnost a snahu po objektivním poznání, biskupové i osvícení svatí se spolu s námi vysmějí jak starověkým tak moderním bigotním přírodovědcům. Je prostě načase udeřit, tak si to užijte, Vy jeden hříšníku, Q.R. je Vám k dispozici.

P. S. …Před pěti či šesti lety [1824-25] jsem uvažoval o tom, že pokud by vůbec bylo možno zatnout tipec mojžíšské geologii, aniž by člověk vzbudil pohoršení, stalo by se tak v dějepisné studii, a Vy se teď musíte nechat inspirovat tou mou, abyste mohl též přispět svou trochou do mlýna. Nandejte jim to tedy, a to pořádně (Lyell, 1881, I:268-271, údaje v závorkách doplněny).

Takže bychom mohli přidat další předsudek ve vědě 19. století: v Bibli nejsou žádné relevantní údaje, které by mohly přispět k řešení otázky stáří a dějin Země.

Nic z toho nás však nepřekvapí, vezmeme-li v úvahu teologické zaměření těch nejvlivnějších vědců, kteří zformulovali teorii staré Země. Buffon byl deista nebo ateista maskující tuto svou orientaci občasnými odkazy na Boha (Gillispie, 1970-1980, sv. 2, str. 577-578). Laplace byl otevřeným ateistou (Brooke, 1991, str. 238-240). Lamarck lavíroval mezi deizmem a ateizmem (Brooke, 1991, str. 243). Werner byl deistou (Page, 1969, str. 257) či možná ateistou (Hallam, 1992, str. 23), a tak „necítil potřebu slaďovat svou teorii s Biblí“ (Gillispie, 1970-1980, sv. 14, str. 259-260). Historici došli k témuž závěru ohledně Huttona (Dean, 1975, str. 187-193). William Smith vyznával jakýsi druh teizmu, avšak podle svého synovce (rovněž geologa) nebyl s největší pravděpodobností křesťanem (13). Cuvier byl matričním luteránem, nedávné bádání však ukázalo, že v praxi šlo o vlažného deistu (Brooke, 1991, str. 247-248). Lyell byl patrně deistou (či unitářem, což je v podstatě totéž) [Russell, 1985, str. 136]. I mnozí další čelní geologové 20. a 30. let 19. století křesťanstvím pohrdali. Tito lidé byli stěží nestrannými badateli, kteří se objektivně pídí po pravdě, a jak se i chtěli jevit svým současníkům a jak nám je prezentují moderní evolucionisté i historici. /Deismus je názor, že bůh svět možná stvořil, ale víc do něj už nezasahuje. Blíží se agnosticizmu či ateizmu. Křesťanství i judaismus tento názor odmítají, protože je v příkrém rozporu s Biblí. – poz. edit./

Schránkovci a korýši a datování jednotlivých vrstev

Jelikož živočichové se skořápkami tvořili podstatnou část fosilií, měli velký, ne-li jedinečný, význam pro geology staré Země. Kupříkladu William Smith, „otec anglické stratigrafie“, vybudoval svůj geologický sloupec především na těchto tvorech, kteří představovali velkou většinu fosilií, jež uváděl v dílech o geologickém záznamu (14). Přitom však připouštěl, že toho o nich mnoho neví, pokud by šlo o přesné určení jednotlivých druhů:

…v této problematice [řazení vrstev podle fosilií] jsem pouze spekuloval, s malou znalostí konchologie – a ani ta mi často nepomohla (Smith, 1817, str. vi, slova v závorce přidána). /Konchologie je sběr a studium schránek měkkýšů za účelem pochopení jejich biodiverzity a taxonomie – poz. edit./

Roku 1828 přišel Lyell se svým výkladem třetihor (a na tom je závislé jak první tak i pozdější vydání Základů geologie), a tento výklad byl výhradně založen na skořápkách měkkýšů (Lyell, 1863). A to přesto, že začal studovat „konchologii“ teprve roku 1830 (Lyell, 1881). Buckland prohlásil, že fosilní schránkovci mají „nesmírný význam pro studium svědectví o změnách, ke kterým docházelo na povrchu naší zeměkoule“ a že „ve skutečnosti by bez těchto [ústrojných zbytků] bylo důkazů o oněch dlouhých obdobích, po která se podle geologie utvářely pozemské vrstvy (strata), relativně málo a neměly by vypovídací hodnotu (Buckland, 1836, str. I:110-112, slova v závorce přidána). Geolog James Smith (1838) se pak vyjádřil v tom smyslu, že určovat stáří sedimentu čistě podle dochovaných lastur je zlatým pravidlem geologické práce. Takže tyto „vůdčí zkameněliny“ měly zásadní význam jako důkazy pro teorie staré Země (15).

Několik geologů orientujících se podle Písma přišlo s námitkami proti tomuto užívání fosilních měkkýšů při datování vrstev; poukazovali jak na jejich nejisté taxonomické třídění, tak na nejednoznačnost ohledně jejich zastoupení v jednotlivých vrstvách. Nebyli však jedinými kritiky. Ve vydání své Teorie Země z roku 1812 i z roku 1831 odmítl Cuvier využívání měkkýšů jako nástroje k rekonstrukci dějin Země, poněvadž rozdíly mezi jejich fosilními druhy v jednotlivých vrstvách mohly pramenit z nepatrných změn slanosti nebo teploty vody či mohly mít nějakou jinou triviální příčinu i proto, že bezobratlí opatření schránkou byli ještě příliš málo prostudovaní, aby bylo možno s jistotou tvrdit, že někteří z nich vymřeli (Cuvier, 1813; 1834). Od roku 1808 do roku 1813 prokázal Beudant (na jehož práce se odvolával geolog vážící si Bible George Young) při svých pokusech, že marinní schránkovci se mohou přizpůsobit životu ve sladké vodě a podobně se mohou adaptovat na život v moři schránkovci či korýši sladkovodní, probíhá-li změna slanosti jejich prostředí postupně jako je tomu v brakických vodách říčních delt (Beudant, 1816).

Geolog staré Země Macculloch (1824) vycházel z tohoto i z dalších pozorování ryb, měkkýšů a korýšů, když varoval geology před užíváním těchto fosilií k odlišování sladkovodních geologických souvrství od útvarů marinního původu. O šest let později prohlásil, že užívání fosilií k určování, paralelizaci či datování strat z různých míst je „nepodložené“ a „téměř, ne-li zcela, bezcenné“ (Macculloch, 1831, str. I: 422-428, 453). Roku 1819 usoudil Greenough (str. 302-304), tehdejší prezident Geologické společnosti a zastánce teorie staré Země, že Cuvierova teorie Pařížské kotliny je „snadno vyvratitelná“, neboť neobstojí před námitkami jako je nemožnost spolehlivě rozlišit sladkovodní a mořské měkkýše (16).

Charpentier (1825), jeden z čelných evropských geologů, tvrdil, že pouze ze vzájemného vztahu strat lze odvodit relativní stáří hornin, jelikož naše znalosti o fosiliích a jejich rozmístění ve vrstvách nejsou dostatečně přesné, aby mohly sloužit jako vodítko při datování. Stejně tak konchologik William Wood ostře kritizoval „zaměňování a zdvojování rodů [měkkýšů], které vede spíše ke komplikacím než k odstranění překážek při určování druhů” (1825, str. iv, závorka přidána). V článku o měkkýších v Edinburkské encyklopedii (1830) upozornil zoolog staré Země John Fleming na přetrvávající potíže při jejich zařazování do druhů, rodů a dokonce i do správných řádů. Rok nato vyjádřil De la Beche (1831) vážné obavy z užívání měkkýšů k datování strat, protože v katalozích jejich fosilních forem našel mnoho chyb a zmatečných údajů.

V pěti vydáních svého Úvodu do geologie zveřejňovaných a přepracovávaných v letech 1815 až 1838 vyjadřoval renomovaný geolog staré Země Robert Bakewell své přesvědčení, že mnoho z jeho kolegů geologů se ve svém třídění hornin příliš spoléhá na měkkýše: jak při ztotožňování vzdálených, nesouvislých útvarů tak při rozlišování sladkovodních sedimentů od sedimentů mořských. Označil toto počínání za nemoudré vzhledem k omezeným znalostem bezobratlých opatřených pevnou schránkou i k množícím se dokladům o spoustě chyb při jejich zařazování, zejména záměn a zdvojování jejich druhů a rodů (17). Jeden z recenzentů třetího vydání Bakewellova díla z roku 1828 zřejmě sdílel tyto obavy z užívání konchologických kritérií ve stratigrafii (anonymní recenzent v Timesech, 1829).

Jedny z nejzávažnějších námitek proti užívání měkkýšů při ztotožňování a paralelizaci horninových vrstev geology staré Země obsahovala práce Johna Graye (1800-1875), čelného konchologa Britského muzea. Roku 1833 zkatalogizoval všechny ty potíže a omyly spojené se zařazováním měkkýšů na základě znaků jejich lastur, které často vedly k vytváření mnoha různých rodových i druhových názvů pro jedince, kteří ve skutečnosti patřili ke druhu jedinému. Citoval případy, kdy bylo měkkýší jádro některého z velkých druhů (jeho zárodek ve vejci) zaměněno za dospělého jedince druhu jiného. Všiml si též faktu, že jádra mnoha měkkýšů různých rodů nevykazují tytéž znaky jako jejich rodiče. Uvedl příklady měkkýšů, kteří měli lastury stočené v opačném směru a byli proto zařazeni do jiného druhu, ačkoli ve skutečnosti patřili k témuž druhu jako ti, kteří měli lastury stočené jinak. Prokázal, že lastury mnoha druhů mají v době jejich mládí velmi pravidelný tvar, ale dospělci je pak mají nepravidelné – zdeformované podkladem, ke kterému se zvíře přichytilo.

Potom existovaly podivné druhy měkkýšů, které při dospívání měnily směr posledních závitů svých ulit a někdy dokonce v oné době stáčely ústa opačným směrem. A zaregistroval i to, že pouhé úlomky lastur byly někdy považovány za zbytky jiného druhu živočicha než lastury celé. Gray poznamenal: „Tvar přisedlých měkkýšů závisí do značné míry na povaze podkladu; a tuto okolnost většina konchologiků přehlíží“ (1833, str. 781). Konstatoval, že právě tento fakt vede některé autory k „objevu“ zdánlivě nových druhů. Gray prokázal, že vířivost vody, vystavení měkkýše světlu a té které konkrétní teplotě, i skladba potravy živočicha, to vše zásadně ovlivňuje tloušťku, počet a tvar hrbolků, barvu či velikost lastur, což vede mnohé konchology k navyšování počtu druhů tam, kde jde o druh jediný. Grayova práce poukázala i na mnoho dalších omylů konchologů (včetně čelných expertů) při identifikaci i klasifikaci tvorů s pevnými schránkami na úrovni jejich druhů, rodů i čeledí.

O dva roky později, roku 1835, kdy byla teorie staré Země v geologii již pevněji etablovaná (a kdy Lyellův uniformitarianizmus rychle zabíral pozice dřívějšího katastrofizmu), zveřejnil Gray další výsledky svých pozorování i pokusů, v nichž se věnoval výhradně geologii. Prokázal, že v některých lasturách patřících zdánlivě jedincům téhož rodu se vyskytují velmi odlišní živočichové a že některé druhy měkkýšů žijí v prostředích velmi odlišných od prostředí většiny populace téhož rodu či že jsou schopni života v několika prostředích odlišných. To vše ztěžovalo přesné určení příslušných druhů i rodů žijících tvorů s pevnou schránkou; problém byl pak „ještě daleko větší“ v případě měkkýšů a jiných tvorů zkamenělých, zejména tam, kde nebyli k dispozici pro srovnání přesně stejní jedinci žijící. Z těchto důvodů Gray konstatoval, že geologové vybudovali své teorie na spoustě mylných informací o druzích i rodech měkkýšů s lasturami a vážně zpochybnil oprávněnost užívání lastur k rozlišování i k datování jednotlivých vrstev (18).

Takže geologové držící se Písma přišli vlastně se skutečně zásadní námitkou proti teoriím staré Země, když zpochybňovali užívání schránek bezobratlých při datování hornin i vytváření geologické historie.

Schránky bezobratlých jako vůdčí zkameněliny dnes

Bezobratlí se schránkami jsou nicméně pořád velmi ceněnými ukazateli při datování horninových vrstev i při obraně evolucionistické koncepce geologického záznamu. Všeobecně přijímaná a podrobná příručka Vůdčí zkameněliny Severní Ameriky (Shimer a Shrock, 1944) uvádí všechny vůdčí zkameněliny užívané geology při identifikaci i zařazování hornin ve 40. letech 20. století. Všechny fosilie zde zastoupené jsou pak bezobratlí, jako třeba prvoci (jednobuněční tvorečci), Porifera (houby), láčkovci (koráli, medúzy atd.), ostnokožci, kroužkovci (např. červi), mechovky, členovci (trilobiti, hmyz atd.), a též některé rostliny (většinou mikroskopické). Dvě největší skupiny vůdčích zkamenělin tvoří ramenonožci (mlži) a ostatní schránkovci (různé druhy dalších tvorů s pevnou schránkou jako třeba hlemýždi, loděnky atd.). Ryby, obojživelníci, plazi, savci ani ptáci v knize zastoupeni nejsou.

Ke stručné populárněvědecké publikaci o stáří Země vydané Institutem geologických věd v Londýně (Thackray, 1980) je připojena tabulka (str. 10) klíčových vůdčích fosilií, kde jsou zastoupeni hlavně tvorové s pevnými schránkami (obrázek 4). Ve svém komentáři k ní (str. Cool informuje Thackray čtenáře, že graptoliti a amoniti jsou nejužitečnějšími vůdčími zkamenělinami, což dokládá tabulkou na straně 13 (obrázek 5). Zde jsou vrstvy tříděny a paralelizovány podle amonitů, které prý představují zhruba 15 milionů let sedimentace. Všimněte si, že každý vyobrazený amonit má jiné druhové jméno a ve většině případů dokonce i odlišné jméno rodové. Můžeme se pak pouze ptát, zda by tyto klasifikace obstály pod Grayovým kritickým zrakem v onom roce 1835.

Historický přehled vzniku geologického sloupce_4-tabulka indexových fosílií.jpg

Thackrayovo (1980) znázornění užívání vůdčích zkamenělin, obr. 4

Historický přehled vzniku geologického sloupce_5-další tabulka 15 miliónů let vývoje amonitů.jpg

Thackrayovo (1980) znázornění 15 milionů let evoluce amonitů, obr. 5

(jména amonitů odvozená od jmen přírodovědců – pozn. překl.: Leymerie, Alexandre Gustav Felix Achille, žil 1801-1878, franc. mineralog, prof. geologie a mineralogie. Jacobi, Arnold Fr. W., nar. 1870, něm. zoolog, řed. muzea a prof. techniky v Drážďanech. Deshayes – čti deé, Gérard Paul, žil 1795-1875, franc. zoolog, zabýval se studiem bezobratlých, zvláště pak měkkýšů živých i vyhynulých. Forbes, Edward, žil 1815-1854, angl. přírodovědec, zkoumal zejména vztahy zoologie ke geologii, při výzkumu mořské fauny použil poprvé vlečnou síť, která se od té doby ve vědeckém bádání výborně osvědčila, jeho studie o rozšíření mořských živočichů vedly k plodnému srovnávání vzhledem k rozšíření živočichů vyhynulých. Výborná díla o britských hvězdicích, medúzách i měkkýších.)

Ale problémy s klasifikací tvorů s pevnými schránkami přetrvávají. Amoniti jsou důležitými vůdčími zkamenělinami vyskytujícími se v širokém spektru velikostí a hojní od devonu po svrchní křídu. Milton (1992) zkoumal jejich stratigrafické využití v útvaru starší jury v odkryté jámě ve vesnici Blockley blízko Gloucesteru v Anglii. Tomuto útvaru vévodí dva amoniti: Liparoceras (zavalitý, se dvěma řadami postranních bradavek) a Aegoceras (štíhlý, bez bradavek). Vzácná třetí forma je evolucionisty považována za přechodnou formu mezi prvními dvěma, takže ji nazvali Androgynoceras; tento tvor připomíná v mládí Aegocerase, ale ve stáří vypadá jako Liparoceras.

Milton poznamenal, že roku 1870 seřadil jistý evolucionista jménem Hyatt tyhle amonity do evoluční řady (vzestupně – od nejstaršího po nejmladšího): Aegoceras – Androgynoceras – Liparoceras. Po pečlivém přezkoumání celé věci obrátil slavný paleontolog Spath roku 1938 pořadí jejich výskytu: Liparoceras – Androgynoceras – Aegoceras. Nato je opět zkoumal roku 1963 evolucionista Callomon a odmítl oba předchozí výklady s tím, že Androgynoceras a Liparoceras jsou samcem a samicí téhož druhu. Milton chtěl v tomto zmatku udělat pořádek a sáhl po svazku s písmenem L v podrobném 24svazkovém Pojednání o paleontologii bezobratlých vydaném v 50. letech 20. století Americkou geologickou společností. Onen svazek obsahuje velmi detailní obrázky i popisy stovek druhů amonitů. Pod heslem „Opakující se evoluce“ je napsáno (citujeme podle Miltona, 1992, str. 108):

Složitost moderní klasifikace, jak se zrcadlí v systematických partiích tohoto „Pojednání“, vyplývá hlavně z faktu, že zde do značné míry akceptujeme teorii opakující se evoluce, i když existuje pouze relativně málo důkazů toho, že k ní docházelo. Často se nám zdá, že tomu tak opravdu bylo a že bychom asi dělali chybu, kdybychom chápali podobnosti jen tak, jak se nám momentálně jeví (Haas, 1942 uvádí pár výborných příkladů); přesto jsme však zřídkakdy s to vysvětlit, co vlastně tyhle ‚opakující se‘ vztahy obnášejí.

Milton (1992, str. 108) dodává, že v dalším textu svazku L varuje editor čtenáře, pod heslem „Příklady evoluce amonoidů“, že:

Waagen (1869) se pokusil ve svém průkopnickém díle definovat příbuzenské vztahy či je alespoň načrtnout…Hlavní překážkou takových bádání je však fakt, že ustavení rodokmenu znamená v tomto případě přílišné zjednodušení celé problematiky; není zde prostě zatím možné jen tak zkonstruovat žebříček jedinců ve vzestupné linii, o nichž by se dalo s jistotou říci, že jsou geneticky spojeni jasným poutem předek – potomek.

Z nedávných výzkumů týmu japonských vědců studujících 20 druhů plžů rodu Euhadra vyplynulo, že změny v jediném genu mohou ovlivnit směr stáčení závitů jejich ulity, což ztěžuje ne-li znemožňuje spáření dvou plžů s odlišným směrem stáčení (Milius, 2003). Velký evolucionista-neokatastrofista konce 20. století Derek Ager (1993, str. 142) popsal v jedné pasáži své knihy 10 zcela odlišných druhů měkkýšů a poukázal na zásadní změny vzhledu schránek jednotlivých druhů navozené náhlými změnami výšky hladiny jezer v subsaharské Africe způsobenými změnami podnebí. A přesto využívají všechny tabulky v jeho knize znázorňující paralelizaci strat pouze měkkýše (Ager, 1993, str. 132, 133, 135, 141, 142, 148).

Historický přehled vzniku geologického sloupce_6-vývoj mlžů za 10 miliónů let.jpg

Obr. 6
(Rod mlžů Pecten se česky jmenuje „hřebenatka“ – pozn. překl.)

K pojednání o vyhynulých mlžích rodu Chesapecten připojil Levinton (1992) diagram (obrázek 6), aby „ukázal ustálené trendy evolučního vývoje projevující se více než 10 milionů let“ (str. 90). U moderních hřebenatek jsou však rozdíly zanedbatelné a odráží se v nich pouze vývoj od mláďat po dospělce (str. 89). V jednom článku o mlžích rodu Chesapecten se také píše:

Paleontologové musí dávat jednotlivým druhům jména podle tvaru, tedy na základě jejich morfologie. Rovněž se má za to, že podobný tvar svědčí o genetické příbuznosti. Když však někdo chce popsat nový druh, musí si uvědomit, že v rámci druhu mohou existovat odchylky od „základního“ tvaru. Právě tak jako nejsou přesně stejní dva lidé, nejsou ani totožní dva mlži. Při zmíněných odchylkách může jít o jednoduché změny v genomu či o vliv odlišného prostředí. Kupříkladu někteří plži žijící na skalnatých pobřežích mohou mít silnější a méně zdobené ulity než jedinci téhož druhu žijící v klidnějších vodách (Huntley, datum neuvedeno).

K Levintonovu článku nejsou připojeny ani podrobné kresby příslušných mlžů (obrázek 7). Přesně tak jak tvrdil Gray roku 1835, přeceňují neustále geologové i paleontologové běžné odchylky, které zpozorují u studovaných měkkýšů.

Moderní znalci žijících měkkýšů skutečně potvrzují, že „ K přeřazování jednotlivých druhů z jednoho rodu do jiného docházelo a bude docházet stále, protože naše znalosti těchto tvorů a fauny vůbec se neustále mění“ (Abbott a Dance, 1998, str. 5). A zdá se, že problémy tohoto druhu při práci se zkamenělinami narůstají. Sohn (2003) píše o vývoji paleobiologické databáze založené roku 1998 s cílem poskytnout online zdroj informací o všech fosiliích, které kdy kdo vykopal. Do srpna 2003 evidovala 340 000 vzorků (od rostlin po velryby, hmyz, dinosaury i ježovky) ze 30 000 sbírek zkamenělin; denně pak do ní přibývají údaje od 10-15 vědců z celého světa.

Historický přehled vzniku geologického sloupce_7-hřebenatka, Wikipedie.jpg

Obrázek 7: fotografie hřebenatky Chesapecten jeffersonius. Z Wikipedie. Srovnejte vzhled tohoto mlže zpředu i zezadu s Levintonovou druhou kresbou shora na obrázku 6.

Alroy použil zmíněnou databázi také k tomu, aby opětně zkontroloval správnost druhových jmen. Z jeho závěrů vyplývá, že duplicitní pojmenování či jiné nepřesnosti v klasifikaci zvyšují úhrnný počet druhů zkamenělin zhruba o 32 až 44 procent. Jednomu druhu je často přiřazeno několik jmen, říká, a to jak vinou nesprávného popisu tak špatné komunikace mezi taxonomy v různých zemích.

Tohle vše je nám dalším varováním před přílišným spoléháním se na platnost geologického sloupce jako znázornění časového rozvrstvení celosvětového geologického záznamu zkamenělin, který byl sestaven především na základě fosilií měkkýšů a dalších tvorů s pevnou schránkou.

Nepřítomnost zkamenělin a neexistence příslušných tvorů

V souvislosti s vývojem geologického sloupce je ještě třeba se zamyslet nad jednou velmi důležitou zásadou. Je jí zásada, která popírá existenci určitého tvora v dějinách Země, pokud nenajdeme jeho fosilní zbytky. Všimněte si, jak mluví o vůdčích zkamenělinách standardní učebnice geologie:

Ať už se podíváme kamkoli na Zemi, nalézáme jednotlivé druhy vždy v téže vrstvě v jejich posloupnosti podle pevného řádu. Srovnáním fosilií nalezených v horninové vrstvě v jedné oblasti s podobnými fosiliemi v oblasti další můžeme usoudit, že oba horninové celky vznikaly paralelně (v téže době). Přesněji řečeno, můžeme konstatovat, že oba celky vznikaly v onom časovém rozpětí, kdy příslušný druh žil na Zemi. V ideálním případě geolog doufá, že najde fosilii vůdčí, zkamenělinu druhu, který na Zemi žil jen velmi krátce, během přesně vymezené periody geologického času. Jediná takováto zkamenělina umožní geologovi paralelizovat příslušnou horninu se všemi ostatními horninovými vrstvami světa, které ji také obsahují (Plummer a McGeary, 1993, str. 167).

Podobné uvažování o vůdčích fosiliích svědčí jednoznačně o přesvědčení geologů, že nepřítomnost určitých fosilií v dané vrstvě horniny znamená, že onen tvor neexistoval v době, kdy docházelo k jejímu ukládání.

Jak to shrnuje Berry (1968, str. 59) v knize o vývoji geologické časové stupnice:

William Smith poskytl geologům klíč k otevření dveří minulosti: zásada, že se fauna objevovala na Zemi v určitém pořadí, umožnila dalším geologům využívat konkrétní skupiny fosilií k vymezení konkrétních období na stupnici času.

Smithův synovec a taktéž geolog John Phillips to vyjádřil roku 1841 takto:

Pokud se místo toho, abychom klasifikovali strata podle jejich nerostů či jejich chemického složení, rozhodneme použít znaky, které vyplývají z postupných kombinací organického života, jak se objevoval a mizel na souši i v mořích, dostaneme se k pozoruhodně jednoduchému řešení celého problému, k přesnější a praktičtější tabulce, přitom ze své podstaty pružnější než je ta, kterou se tak dlouho věda řídí. Dostaneme tak tři velké soustavy organického života vymezitelné a poznatelné podle převahy těch kterých druhů, rodů, čeledí a dokonce i řádů a tříd živočichů i rostlin, zároveň však jasně a jednoznačně znázorňující ony přechody z jedné soustavy života do jiné, ke kterým by mělo docházet ve všech přirozených rodokmenech odpovídajících průběžnému řetězci změn fyzikálních a závislých na něm, změn, které se odehrávají v atmosféře, na souši i v moři (citováno v Berry, 1968, str. 118).

Podle přítomnosti či chybění určitých zkamenělin usuzoval Phillips na to, že v různých dobách žily v odlišných soustavách života odlišné druhy tvorů. Samozřejmě, došlo-li k Potopě, jak učí Bible, a ta vytvořila většinu geologického záznamu v sedimentárních horninách obsahujících fosilie, pak je tohle uvažování, kalkulující se starou Zemí, naprosto mylné. Nepřítomnost příslušných zkamenělin pak vůbec neindikuje, že by ten který druh tvora v té době neexistoval.

Evolucionisté tuto myšlenku, že nepřítomnost zkamenělin svědčí o tom, že příslušný tvor neexistoval, používají jen tehdy, pokud to podporuje jejich teorii, ale ignorují to, pokud to jejich teorii nepodporuje. Již zesnulý, velký evolucionista 20. století, Ernst Mayr (2001, str. 63-64) argumentuje:

Nálezy nejstarších fosilních rostlin jsou velmi sporé. Zkameněliny mechů považovaných všeobecně za nejprimitivnější žijící suchozemské rostliny známe z devonu, mechy však určitě existovaly již dříve, ale prostě nezkameněly…První cévnaté rostliny pocházejí ze siluru. V prvohorách (zejména v karbonu) pak dominovaly plavuně, kapradiny a semenné kapradiny. V druhohorách převládaly rostliny nahosemenné, …zatímco rostliny nyní převládajícího oddělení, krytosemenné, začaly převládat až v křídě…i když pocházely už z triasu. Kvetoucí rostliny se pak objevují v celé své nesmírné rozmanitosti až od střední křídy zároveň s vývojem podobného bohatství hmyzích druhů.

Mayr předpokládá, že mechorosty existovaly již předtím, než je nalézáme fosilizované, protože to prostě vyžaduje evoluční teorie. Nepochybně by však byl zakřičel „hanba“, kdyby kreacionisté tvrdili, že všechny rostliny i hmyz, o nichž se zmiňuje, existovaly vlastně již předtím, než se objevily fosilizované.

Takzvané „žijící fosilie“ jsou pádným důkazem nesprávnosti předpokladu, že absence fosilií v určité vrstvě hornin svědčí o tom, že příslušný tvor nežil v téže době jako jiní fosilizovaní tvorové oné vrstvy. Můžeme zde uvést mnoho příkladů tvorů, o nichž evolucionisté celá desetiletí tvrdili, že dávno vyhynuli, až se našli žijící jedinci toho kterého druhu, kteří vypadali prakticky stejně jako jedinci fosilní. O borovici Wollemi evolucionisté tvrdili, že vyhynula před asi 150 miliony let, protože se nevyskytovala fosilizovaná v mladších horninových vrstvách. Pak ji však roku 1994 objevili živou, a když ji srovnali s fosilními exempláři, zjistili, že se oba stromy prakticky neliší (Catchpoole, 2000a). Totéž by se dalo říci o lalokoploutvých rybách i „gladiátorském“ hmyzu (Catchpoole, 2000b).

Podobně (a se vztahem k naší předešlé diskusi o schránkovcích – měkkýších s pevnou schránkou) nazývají evolucionisté zářezovky (čeleď Pleurotomariidae – zářezovkovití, nazývaní tak podle zářezu na obvodu korunkovité ulity mezi jejím posledním a předposledním závitem) „nejprimitivnějšími plži“ (Hill, 2004, str. Cool, protože se nalézají v horninách svrchního kambria (datovaných 500 milionů let zpět). Tihle hlubokomořští schránkovci byli považováni za dávno vyhynulé, než byli objeveni živí roku 1855 (západními vědci, kteří nevěděli, že je Japonci objevili už roku 1772) a shledáni v zásadě stejnými jako nejstarší zkameněliny (Hill, 1996).

Určitě nikdo neuvěří tomu, že tyhle „žijící fosilie“ byly opravdu miliony let mrtvé a pak se znovu vyvinuly, aby přitom vypadaly přesně stejně jako jejich předkové. Spíše prostě stále žily od chvíle, kdy zkameněly jejich první exempláře, přestože o jejich existenci nesvědčily žádné fosilie ve vrstvách hornin uložených později.

Takže je tenhle zásadní předpoklad geologie staré Země mylný. Chybění fosilií v konkrétní horninové vrstvě neznamená, že příslušní tvorové v době ukládání oné vrstvy neexistovali. Vypovídá to pouze o tom, že ten který organizmus nebyl v té které vrstvě pohřben nebo že sice pohřben byl, ale ještě jsme ho nenašli. Absence jeho fosilních zbytků prostě nikterak nevylučuje jeho existenci.

Tohle scestné uvažování vedlo zejména k omylům v odhadech stáří člověka ve vztahu ke stáří Země. Jedním z nejdůležitějších důvodů, proč měla valná většina geologů počátkem 19. století za to, že největší část geologického záznamu byla uložena dlouho před existencí člověka, bylo jejich přesvědčení o tom, že prostě zkamenělé lidské kosti můžeme nalézat jen v nedávno vytvořených uloženinách, a nikdy je neprovázejí fosilie vyhynulých zvířat (19).

Buckland (1836, str. I:103) napsal, že „žádný vědecký závěr není tak zakořeněn v povědomí jako důležitá skutečnost o naprostém chybění jakýchkoli zbytků člověka ve veškerých geologických souvrstvích.“ Jak nyní víme, i kdyby tomu tak skutečně bylo, neznamenalo by to, že člověk neexistoval současně s organizmy, které nacházíme jako zkameněliny. Neexistence důkazů není důkazem neexistence.

Mnozí geologové řídící se Písmem však již v oné době tvrdili, že několik zkamenělých lidských kostí bylo přece jen ve starších horninách nalezeno a že tento fakt vyvrací zmíněný převládající názor na celou věc; bojovali tak proti teorii staré Země (20). Uvažovali přitom o tom, že pokud bychom našli zkamenělého člověka v horninové vrstvě obsahující nějaký jiný vyhynulý organizmus, vyvrátil by tento nález předpoklad o tom, že jiní vymřelí tvorové, nepohřbení s člověkem, nutně žili a vyhynuli před existencí člověka (21).

Ve své době byly tyhle názory geologů, věřících v Bibli, ignorovány zastánci staré Země či odmítány poukazem na to, že citované fosilní důkazy byly špatně pochopeny buď těmi, kdo fosilie objevili, nebo geology věřícími v Bibli, kteří četli jejich zveřejněné zprávy.

Nedlouho poté však Lyell (1863) a Phillips (1855) potvrdili, že některé nálezy (citované geology Písma) opravdu prokázaly, že člověk žil, umíral a byl pohřbíván v téže době jako některá vyhynulá zvířata. Ale místo, aby uznali, že horniny, v nichž byl nalezen, byly uloženy před pouhými několika tisíci let, využili Lyell i Phillips zmíněného geologického svědectví k tomu, aby dokazovali velmi starobylý původ člověka (mnohem starobylejší než udává biblická chronologie) – přestože bibličtí geologové již dříve užívali tytéž důkazy k polemice proti starobylosti Země. Lyell nebyl schopen prozkoumat veškeré zmíněné důkazy (o nichž psaly odborné kruhy o tři desetiletí dříve), protože některá z nalezišť mezitím zničilo lámání kamene – jednalo se o lomy. To, co prozkoumat stihl, ho však přesvědčilo, že původní badatelé měli pro své závěry „hojné důkazy“. Vysvětloval pak, že důvodem toho, že geologové (včetně Lyella) nebyli zpětně ochotni těmto závěrům uvěřit, byl fakt, že ony objevy „jsou v rozporu se základními poznatky získanými předešlými bádáními“ (str. 68). Bibličtí geologové však i nadále tvrdili, že pravým důvodem této nevíry bylo, že nálezy odporovaly teoriím o staré Zemi.

Někteří bibličtí geologové navíc tvrdili, že argumentace pro neexistenci člověka (a vlastně i všech dalších organizmů) v dřívějších dobách opřená o neexistenci příslušných zkamenělin, je i filozoficky chybná. Měli za to, že jelikož ani všechny současné organizmy nežijí na stejném biotopu, je nepodložené očekávat, že budou pohřbeni společně. Rovněž prý platí, že geologové prozkoumali teprve velmi malou část pozemských strat. A dále, byla-li během Potopy většina předpotopních pevnin zaplavena, aby se z nich po ní stala dna oceánů, vyplývá z toho, že většina lidí byla pohřbena mimo dosah geologických zkoumání.

I někteří geologové staré Země však považovali tvrzení o neexistenci organizmů založené na nepřítomnosti fosilií za problematické. Phillips (1837, str. I:96) napsal, že to vede k mylným závěrům o historii ptáků. Smith (1838, str. 84) poznamenal, že to povede k nesprávným hypotézám o historii člověka na britských ostrovech. Lyell přišel s tím, že podobné uvažování vede k chybným závěrům o historii ryb, a roku 1855 zveřejnil přehled poznatků dokumentujících historii uplynulých 100 let postupného objevování jednotlivých tříd zkamenělých obratlovců v nižších (tj. starších) souvrstvích než se původně očekávalo. Tuto práci pak zakončil slovy:

Závěrem mi dovolte pouze vyjádřit přesvědčení, že jsme teprve na samém prahu svých pátrání; a že tak jako v uplynulých padesáti letech budeme i v příštím půlstoletí čelit opakovaným výzvám k modifikaci svých počátečních názorů vzhledem k tomu, jak dlouho trval vývoj a kolik najdeme fosilií jednotlivých tříd obratlovců. Proto by bylo předčasné činit nyní nějaké obecné závěry o jejich neexistenci či jen o jejich pouhé nedostatečné rozmanitosti, ať už jde o jedince suchozemské či vodní, ve velmi starých dobách jako třeba v siluru nebo kambriu (Lyell, 1855, str. 463) (22).

Tohle je závažné odhalení, vezmeme-li v úvahu Bucklandovo sebejisté tvrzení z roku 1836 (str. I:113):

Čím hlouběji sestupujeme do pozemských strat, tím šeřejší je archeologický dávnověk, do něhož sahají naše výzkumy minulých věků stvoření. Objevujeme tak postupně jejich různá stadia charakterizovaná proměnlivými formami živočišného i rostlinného života, které se většinou s větší hloubkou stále více liší od druhů žijících, jak se noříme do pokladnice pozůstatků stále starobylejších stvoření. Poté, co objevíme úplný repertoár ústrojných zbytků a uspořádáme ho od nejstarší série vrstev k nejmladší obsahující zase jiné fosilní organizmy, budeme mít v těchto pramenech nejjistější základnu pro ustavování oněch úseků zvaných geologické útvary, a při pátrání po ložiscích nerostných surovin na Zemi nalézáme mnoho takových úseků nad sebou.

Zdá se, že Lyellovo pozorování potvrzuje i každodenní realita našich dnů. Například nedávno vykopali paleontologové pracující v Číně a Mongolsku tisíce dobře zachovaných mloků v horninách údajně starých 165 milionů let, ačkoli dříve se za jejich nejstarší zkameněliny považovaly exempláře nalezené v horninách s odhadovaným stářím pouhých 65 milionů let. Ony nové fosilie se podobají mlokům žijícím v Severní Americe i Asii (Gao a Shubin, 2003). A mohli bychom uvést mnoho dalších „žijících zkamenělin“ prakticky nerozlišitelných od svých údajně starobylých předků.

Závěr

Mnozí průkopníci geologických věd pracovali s daty, která nám poskytuje Bible. Spatřovali v geologickém záznamu svědectví o pravdě Geneze ohledně Stvoření a Potopy. Koncem 18. a počátkem 19. století však začaly převládat v geologickém myšlení některé mylné předsudky.

Uniformitarianistický metodologický naturalizmus odtrhl geologii od Bible a vyloučil z dějin Boží zázraky stvoření i soudu. Tohle odmítání svědectví Písma o geologicky závažných událostech v historii bylo vědomé a záměrné a vycházelo z antibiblických světových názorů (např. deizmu a ateizmu). Přestože toho znali zatím velmi málo o žijících i zkamenělých tvorech včetně fosilního záznamu jako celku, postavili čelní geologové své doby stratigrafickou posloupnost vrstev na sporných odchylkách morfologie schránkovců. Měli též za to, že nepřítomnost zkamenělých zbytků v konkrétních vrstvách svědčí jednoznačně o tom, že nikdy v dějinách nikde na Zemi nežili. Do jejich pojetí pozemských dějin se promítala jak pochybná logika uvažování, tak scestná pozorování. Bohužel nevzali tito zastánci teorie staré Země v oné době nikdy vážně námitky svých dobře informovaných kritiků (biblicky orientovaných geologů). Tato situace trvá i dnes – zastánci staré Země běžně ignorují kreacionisty Země mladé i jejich argumenty.

Ke správnému výkladu geologických nálezů dospějeme jedině na základě biblických informací čerpaných zejména z Geneze 1-11. Kreacionisté mladé Země si musí pomáhat, aby poznali, kdy bezděčně uvažují na základě antibiblických předsudků, vymyšlených vědeckým establishmentem v uplynulých 200 letech. Jinak budou horniny stále představovat chaotickou záhadu.

(*) Dr. Terry Mortenson vystudoval matematiku (BA), teologii (MDiv) a dějiny geologie (PhD). 26 let sloužil v hnutí Campus Crusade for Christ, zvláště ve východní Evropě; stal se mluvčím, dopisovatelem a výzkumníkem v organizaci AiG (Answers in Genesis) v roce 2001. S manželkou Margie mají osm dětí.

Odkazy

1. Většina informací v této kapitole byla převzata z různých částí knihy Terryho Mortensona Velký obrat (Green Forest, AR: Master Books, 2004) a jsou zde užity s laskavým svolením nakladatelství.
2. Tato pasáž byla zamýšlena jako úvod k rozsáhlejšímu dílu o geologii, které nebylo nikdy napsáno. Srovnejte její anglický překlad a úvod od J.G.Wintera ve White (1968).
3. Přijímal datování stvoření arcibiskupem Jamesem Ussherem do roku 4004 před n.l.
4. Další informace o těchto geologických publicistech 17. a 18. století najdete v Rudwickovi (1985, str. 1-93) a u Younga (1988, str. 27-42).
5. Další informace o těchto třech publicistech najdete u Brookeho (1991, str.234-242) a v Hahnovi (1986, str. 256-276).
6. Neptunizmus se jmenuje podle římského boha moře, zatímco název vulkanizmus pochází od římského boha ohně.
7. Tohle nebyla zcela nová myšlenka; podobné názory vyjádřil už Aristotelés (384 – 322 př.n.l.) v díle O meteorologii. Viz Rudwick (1985, str. 37-38).
8. William Smith (1815; 1816; 1817).
9. Viz Phillips (1844, str. 25-26) a Smith (1835). Posledně jmenované dílo (rozsáhlé jednostránkové názorné schéma) bylo poslední a nejjasnější formulací Smithova názoru na dějiny Země a zřejmě bylo zamýšleno jako odpověď na Lyellův uniformitarianizmus. Ovšem ač měl při odkazech na „záplavu“ možná na mysli Potopu Nóachovskou, nikdy z Písma výslovně necitoval. Zdůrazňoval však do značné míry nadpřirozenou povahu oněch mnoha zániků a stvoření po těchto katastrofách.
10. Pojmy „katastrofizmus“ a „uniformitarianizmus“ vytvořil historik a filozof vědy William Whewell (1832, str. 126) v anonymní recenzi Lyellových Základů geologie.
11. Byl to editor a vydavatel anglických překladů Cuviera Robert Jameson, kdo ustavil jasnou spojitost mezi Cuvierovou poslední katastrofou a Nóachovou Potopou, bezpochyby proto, aby ji přiblížil anglickým čtenářům oné doby. Oxfordský geolog William Buckland tohle pojetí ještě více zpopularizoval. Viz Rudwick (1985, str. 133-135).
12. Holmes neuvádí pramen tohoto výroku. Druhou polovinu jeho citátu nalezneme v Huttonově Teorii Země (Edinburgh: William Creech, 1795), sv. 2, str. 547. První polovinu citátu jsem nemohl najít ani v prvním či druhém svazku Huttonova díla ani v jeho stejnojmenném novinovém článku z roku 1788.
13. Tento vágní teizmus je patrný ze Smithových vlastních spisů jakož i z poznámek geologa Johna Phillipse, Smithova synovce a studenta geologie. Viz Phillips (1844, str. 25). Lze bezpečně tvrdit, že Smith určitě nebyl angažovaným křesťanem.
14. Smith (1816; 1817, str. vi a „Geologická tabulka“ za stranou xi). Tuto tabulku znovu uveřejnil Sheppard (1914-22, proti straně 137).
15. Další geologové staré Země psali totéž: Taylor (1829, str. 26-41); Phillips (1837, str. I: 77-78); a Mantell (1839, str. I: 202).
16. Tahle kritika Cuviera nebyla přesná, protože, jak je shora uvedeno, Cuvier sám citoval důvody, proč schránkovci nejsou spolehlivými ukazateli a proč tedy vybudoval svou teorii Země zcela na podkladu fosilií čtvernožců.
17. Bakewell (1828, třetí vydání, str. 44-45) cituje v tomto vydání ze svého druhého vydání z roku 1815, aniž uvádí čísla stránek v něm. Srov. též 1833 (čtvrté vydání, str. iv-v, 42-43, 565) a 1838 (páté vydání, str. 46-47, 397-404, 635).
18. Je zajímavé, že jak Mantell (1839, druhé vydání, str. I: 202) tak Phillips (1837, str. I: 78) citovali Grayův článek z roku 1833, nikoli však jeho článek z roku 1835. William Buckland nejmenoval ani jeden z oněch článků, když probíral z různých aspektů otázku schránkovců ve svém Bridgewaterském pojednání (1836).
19. Srov. Conybeare a Phillips (1822, str. lix); Lyell (1830-1833, str. I: 153-54).
20. Šlo o Fairholmeho, Murraye, Younga, Penna a Bugga. Viz Mortenson (2004).
21. Jinými slovy, právě proto, že pták dodo je nyní vymřelý (vyhynul v 18. století), neznamená to, že ptáci dodo vymřeli dříve než byl stvořen člověk.
22. Lyell si samozřejmě tímto výrokem přihříval vlastní polívčičku. V oné době ještě zdaleka nepřijímal myšlenku pokroku (evoluce) řídící vývoj rostlin i živočichů a místo toho zastával teorii opakování cyklů stvoření a zániků života. Srovnejte Gould (1987, str. 132-142) a Ager (1993, str. xvii).

Použitá literatura

Abbott, C. and P. Dance. 1998. Compendium of Seashells. Odyssey Publishers, El Cajon, CA.
Ager, D. 1973. The Nature of the Stratigraphical Record. MacMillan Press, London.
___. 1993. The New Catastrophism. Cambridge University Press, Cambridge, UK.
Bakewell, R. 1815. An Introduction to Geology. Second edition. J. Hardy, London.
___. 1828. Third edition, Longman & Co, London.
___. 1833. Fourth edition, Longman & Co, London.
___. 1838. Fifth edition, Longman & Co, London.
Berry, W.B.N. 1968. Growth of a Prehistoric Time Scale. W.H. Freeman, San Francisco, CA.
Beudant, F.S. 1816. Extract from a memoir read to the Institute on the 13th of May 1816 on the possibility of making the Molluscae of fresh water live in salt water, and vice versa. Philosophical Magazine XLVIII(22):223-227.
Brooke, J.H. 1979. The natural theology of the geologists: some theological strata. In Jordanova, L.J. and R.S. Porter (editors). Images of the Earth. British Society for the History of Science, Monograph 1.
___. 1991. Science and Religion. Cambridge University Press, Cambridge.
Buckland, W. 1820. Vindiciae Geologicae, University Press, Oxford.
___. 1836. Bridgewater Treatise. 2 vol. John Murray, London. [Note: The full title of this two-volume work was On the power, wisdom and goodness of God as manifested in the Creation: geology and mineralogy considered with reference to natural theology, but as one of the eight Bridgewater Treatises it is often referred to with the latter title.] Catchpoole, D. 2000a. Another ‘living fossil’ tree. http://www.answersingenesis.org/docs2/4416livingfossil_tree12-25-2000.asp.
___. 2000b. ‘Living fossils’ enigma. Creation Ex Nihilo 22(2):56. http://www.answersingenesis.org/creation/v22/i2/living_fossil.asp.
de Charpentier, J. 1825. On fossil organic remains as a means of distinguishing rock-formations. Edinburgh Philosophical Journal XII(24):320-321.
Coleman, W. 1973. Cuvier and Evolution. In Russell, C.A. (editor). Science and Religious Belief. Hodder and Stoughton, Sevenoaks, Kent, UK, pp. 229-234. Reprinted from Coleman, W. 1964. Georges Cuvier, Zoologist. pp. 172-175. Harvard University Press, Cambridge, MA.
Conybeare, W. and W. Phillips. 1822. Outlines of the geology of England and Wales, Williams Phillips, London.
Cuvier, G. 1813. Essay on the Theory of the Earth. Robert Kerr, transl. William Blackwood, Edinburgh.
___. 1834. Researches on Fossil Bones. 4 volumes. No publisher given, London.
Buffon, G. Oeuvres Philosophiques, p. 56A, quoted in Gillispie, C.C. (editor). 1970-1980. Buffon, Georges-Louis Leclerc, Comte de. Dictionary of Scientific Biography. vol. 2:578. Scribner, New York.
“Buffon, Georges-Louis LeClerc, Comte de,” Dictionary of Scientific Biography (New York: Scribner, 1970-80, 16 vol.), Charles C. Gillispie, ed., vol. 2. pp. 576–581.
“Cuvier, Georges,” DSB, vol. 3, pp. 521-528.
De la Beche, H. 1831. A Geological Manual. Treuttel and Würtz, London.
Dean, D.R. 1975. James Hutton on religion and geology: the unpublished preface to his Theory of the Earth (1788). Annals of Science 32:187–193.
Fleming, J. 1830. Mollusca. Edinburgh Encyclopaedia XIV.
Gao, K. and N.H. Shubin. 2003. Earliest known crown-group salamanders. Nature 422:424-428.
Gillispie, C.C. 1951. Genesis and Geology. Harper and Brothers, New York.
Gould, S.J. 1987. Time’s Arrow, Time’s Cycle. Harvard University Press, Harvard.
Gray, J.E. 1833. Some observations on the economy of molluscous animals, and on the structure of their shells. Philosophical Transactions. CXXIII, Part 2:771-819.
___. 1835. Remarks on the difficulty of distinguishing certain genera of testaceous mollusca by their shells alone, and on the anomalies in regard to habitation observed in certain species. Philosophical Transactions. Part 2:301-310. [Note: A one-page summary of this appeared under the same title in Philosophical Magazine, 3rd Serial, volume VII(39):210].
Greenough, G. 1819. A Critical Examination of the First Principles of Geology. No publisher given, London.
Hahn, R. 1986. Laplace and the Mechanistic Universe. In Lindberg, D.C. and R.L. Numbers (editors) God and Nature. University of California Press, Berkeley.
Hallam, A. 1992. Great Geological Controversies. Reprint of 1989 second edition (first ed. in 1983). Oxford University Press, Oxford.
Hill, L. 2004. The World’s Most Beautiful Seashells. World Publications, Tampa, FL. [see also Tabor, B.K. 1996. Vistas. Smithsonian Institute Report No. 83, http://www.si.edu/opa/insideresearch/9683/9683vist.htm].
Holmes, A. 1965. Principles of Physical Geology. Second edition. Ronald Press, New York.
Huntley, J. Chesapecten Evolution. NSF GK-12 Graduate Fellows Program, University of North Carolina at Wilmington, http://www.uncw.edu/smec/gk_fellows/Documents/ChesapectenEvolutionRM.pdf, no date but sources referenced in this article indicate that it was posted in or after 2002, accessed 25 January 2006).
Laudan, R. 1987. From Mineralogy to Geology: the Foundations of a Science. University of Chicago Press, Chicago.
Levinton, J.S. 1992. The big bang of animal evolution. Scientific American (Nov.).
Lyell, C. 1830-1833. Principles of Geology. John Murray, London.
___. 4 May 1832. Lecture II at King’s College London on 4 May 1832. Quoted in Rudwick, M.J.S. 1976. Charles Lyell Speaks in the Lecture Theatre. The British Journal for the History of Science IX(32):150.
___. 1855. Manual of Elementary Geology. no publisher given, London.
___. 1863. The Antiquity of Man. no publisher given, London.
___. 1881. Full letter. In Lyell, K. (Lyell’s sister-in-law). Life, Letters and Journals of Sir Charles Lyell, Bart. I:268-271. John Murray, London.
Lyell, K.M. (editor) 1881. Life, Letters, and Journals of Sir Charles Lyell, Bart. John Murray, London.
Macculloch, J. 1824. Hints on the possibility of changing the residence of certain fishes from salt water to fresh. Quarterly Journal of Science XVII(34):209-231 (especially 230-231).
___. 1830. Organic Remains. In Brewster, D. (editor) Edinburgh Encyclopaedia XV:753-754.
___. 1831. A System of Geology. 2 vol. No publisher given, London.
Mantell, G. 1839. Wonders of Geology. Second edition. 2 vol. No publisher given, London.
Mayr, E. 2001. What Evolution Is. Basic Books, New York.
Milius, S. 2003. Your spiral or mine? Science News 164(16):243-244.
Milton, R. 1992. The Facts of Life: Shattering the Myth of Darwinism. Fourth Estate, London.
Morris, H.M. 1993. History of Modern Creationism. Institute for Creation Research, Santee, CA.
Mortenson, T. 2004. The Great Turning Point. Master Books, Green Forest, AR.
O’Connor, J.J. and E.F. Robertson. 2004. Georges Louis Leclerc Comte de Buffon, http://www-history.mcs.st-andrews.ac.uk/Mathematicians/Buffon.html, accessed Jan 2006.
Page, L.E. 1969. Diluvialism and its critics in Great Britain in the early nineteenth century. In Schneer, C.J. (editor). Toward a History of Geology. M.I.T. Press, Cambridge, MA.
Phillips, J. 1829-1836. Illustrations of the Geology of Yorkshire. 2 vol. No publisher given, York, England.
Phillips, J. 1837-39. Treatise on Geology. 2 vol. Cabinet Cyclopaedia, London.
___. 1844. Memoirs of William Smith. John Murray, London.
___. 1855. Manual of Geology. Quoted in Anonymous. 1857. Voices from the Rocks, pp. 83-85. No publisher given, London.
Plummer, C.C. and D. McGeary. 1993. Physical Geology. Sixth edition. William C. Brown, Dubuque, IA.
Porter, R.S. 1976. Charles Lyell and the Principles of the History of Geology. The British Journal for the History of Science IX(32):91.
Robb, L.J., A.H. Knoll, K.A. Plumb, G.A. Shields, H. Strauss, and J. Veizer. 2004. The Precambrian: the Archean and Proterozoic eons. In Gradstein, F.M., J.G. Ogg, and A.G. Smith (editors). A Geologic Time Scale 2004. Cambridge University Press, Cambridge, UK.
Rudwick, M.J.S. 1985. The Meaning of Fossils: Episodes in the History of Palaeontology. Second edition. University of Chicago Press, Chicago.
Rupke, N.A. 1983. The Great Chain of History. Clarendon Press, Oxford.
Russell, C.A. 1985. Cross-currents: Interactions between Science and Faith. IVPress, Leicester.
Sedgwick, A. 1831. Address to the Geological Society. Philosophical Magazine N.S. IX(52):314-315.
Sheppard, T. 1914-1922. Proceedings of the Yorkshire Geological and Polytechnic Society N.S. XIX(1914-1922): opposite page 137.
Shimer, H.W. and R.R. Shrock. 1944. Index Fossils of North America. John Wiley, New York.
Smith, J. 1838. On the last changes in the relative levels of the land and sea in the British Islands. Memoirs of the Wernerian Natural History Society. III:84-85.
Smith, W. 1815. A Memoir to the Map and Delineation of the Strata of England and Wales, with part of Scotland. No publisher given, London.
___. 1816. Strata Identified by Organized Fossils. W. Arding, London.
___. 1817. Stratigraphical System of Organized Fossils. E. Williams, London.
___. 1835. Deductions from Established Facts in Geology. No publisher given, Scarborough, England.
Sohn, E. 2003. The fossils files. New Scientist 179(2409):33.
T. 1829. Anonymous review of Robert Bakewell’s An Introduction to Geology, third edition. In Magazine of Natural History 1(4):355-356.
Taylor, R.C. 1829. Geological Arrangement of British Fossil Shells. Magazine of Natural History II(6):26-41.
Thackray, J. 1980. The Age of the Earth. Institute of Geological Science, London.
“Werner, Abraham,” Dictionary of Scientific Biography, vol. 14, pp. 259-60.
Whewell, W. 1832. Anonymous review of Lyell’s Principles of Geology. Quarterly Review XLVII(93):126.
Winter, J.G. (translator). 1916. Nicholaus Steno (1631–1686): The Prodromus of Nicholaus Steno’s dissertation concerning a solid body enclosed by process of nature within a solid. Reprinted in White, G.W. 1968. Contributions to the History of Geology, volume 4. Hafner Publishing, New York.
Wood, W. 1825. Index Testaceologicus; or a Catalogue of Shells, British and Foreign. No publisher given, London.
Young, D. 1988. Christianity and the Age of the Earth. Artisan Publishers, Thousand Oaks, CA.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz