Geologické důkazy pro Potopu

pavelkabrt Celosvětová potopa 0 Koment.

(Z http://www.cs.unc.edu přeložil M. T. – 11/2011)

Nabízím zde některé materiály dokazující celosvětovou Potopu. Nejprve uvádím něco z materiálů z online vydání knihy Na počátku: přesvědčivé důkazy pro Stvoření a Potopu od Dr. Walta Browna. Knihu si můžete v tištěné podobě objednat online na adrese: http://www.creationscience.com/, na které je také k dostání verze online. Nesouhlasím sice nutně s teorií zkapalnění (=likvefakce, zkapalnění či změknutí hornin – pozn. edit.), ani nepřebírám všechny materiály Waltera Browna, nicméně jeho geologické údaje nesou užitečné informace.

Ověřování teorií

Mnoho usazeninových vrstev lze sledovat na stovkách tisíc čtverečních kilometrů. Na druhé straně tvoří říční delty, které jsou nejvýznamnějším příkladem sedimentace, který dnes pozorujeme, jen nepatrný zlomek oné plochy. Proces zkapalnění během celosvětové Potopy vysvětluje zmíněné rozsáhlé boční rozpínání vrstev. Nynější procesy a dlouhé věky ne.

Některé mocné a rozsáhlé vrstvy usazenin vykazují pozoruhodnou čistotu. Svatopetrský pískovec rozkládající se na ploše zhruba 12 500 000 čtverečních kilometrů uprostřed Spojených států tvoří téměř čistý křemenec podobný písku na bílé pláži. Je obtížně představitelné, že by výsledkem jakéhokoli jiného procesu než celosvětového katastrofického působení vody mohl být podobný stupeň čistoty na tak velké ploše. Téměř u všech ostatních procesů dochází ke směšování, které čistotu ničí.

Vodní toky působí jen na malý zlomek světových sedimentů, a ukládají je v úzkých pruzích; vrstvy však nevykazují přímočarý charakter. Proces zkapalnění (likvefakce) během Potopy uložil všechny usazeniny a distribuoval je po rozsáhlých oblastech v řádu týdnů či měsíců.

Usazeninové vrstvy vykazují obvykle hranice, které jsou ostře vymezené, paralelní, a skoro vodorovné. Tenké, ostře vymezené vrstvy jsou někdy poskládány svisle, do hloubky několika set metrů. Kdyby každá taková vrstva vznikala samostatně po tisíce let, zvětrávání by tento paralelizmus zničilo. Opět je tedy jediným vysvětlením zmíněného běžného jevu proces zkapalnění.

Varvy jsou nesmírně tenké vrstvičky, které jsou podle nepříliš podložených evolucionistických představ ukládány každý rok v jezerech. Evolucionisté pak mají za to, že napočítají-li desítky tisíc varv, vyjde jim doba, po kterou vznikaly. Jelikož jsou ale varvy stále stejné a nenesou ani nepatrné známky zvětrávání, a táhnou se mnohem dále než jen podél nepatrných „říčních delt“, lze je lépe vysvětlit katastrofickým působením vody. PŘEDPOVĚĎ: Provedeme-li na dně kteréhokoli velkého jezera reprezentativní vrty, nikdy nenajdeme tak tenké, paralelní a rozsáhlé laminace, jaké vykazují varvy formace Green River.

(lamina = tenká vrstvička v sedimentu o tloušťce pod 1 cm lišící se od okolí složením nebo zrnitostí. Pozn. překl.)

Mrtvá zvířata a rostliny se rychle rozkládají, živí se jimi jiné organizmy, nebo je zničí živly. Jejich uchování jako fosilií proto vyžaduje rychlé pohřbení v usazeninách dost mocných na to, aby zachovaly tvar dotyčného těla. Dnes takové procesy prakticky neprobíhají. A dojde-li k nim přece, třeba vinou sesuvu laviny nebo sopečného výbuchu, nepředstavují hromadící se překryvové vrstvy strata táhnoucí se desetitisíce čtverečních kilometrů. Katastrofické působení vody představuje mechanizmus pro takové rychlé pohřbení bilionů fosilií v příslušných vrstvách. Podobné konstatování platí pro fosilizované stopy a cestičky mnoha zvířat.

Někdy se setkáváme s vápencovými vrstvami mocnými stovky metrů. Standardní geologické vysvětlení zde zní, že tyhle oblasti pokrývala po miliony let mimořádně vápnitá (zásaditá) voda. Geologové rovněž tvrdí, že uhlonosné vrstvy, občas mocné více než třicet metrů, tvořily nejprve třista metrů mocné vrstvy nahromaděné nezetlelé vegetace. Dnes takový úkaz nepozorujeme nikde na Zemi. Naproti tomu katastrofické působení vody by uspořádalo vegetaci pohřbenou během raných stadií potopy do mocných vrstev, ze kterých by později vzniklo uhlí. Navíc leží uhlonosné vrstvy často nad a pod opakujícím se vzorcem jiných vrstev, zvaných cyklotema. Tyhle vzorce svědčí právě o procesu zkapalnění.

(cyklotema = série vrstev uložených v údobí jednoho sedimentačního cyklu vyskytující se zejména v některých uhelných pánvích. Pozn. překl.)

Fosile jsou uspořádány svisle pouze do jisté míry. Evolucionisté jsou však přesvědčeni o tom, že je to výsledkem makroevoluce. Mechanizmus toho, jak by makroevoluce mohla probíhat, zatím nechápeme, a mnohé důkazy ji vyvracejí. Proces zkapalnění, mechanizmus, kterému rozumíme, by rovněž takto uspořádal zvířata i rostliny. Došlo-li k takové katastrofické události, očekávali bychom ovšem v tomto uspořádání určité výjimky; mají-li však pravdu evolucionisté se svou makroevolucí, neměly by takové výjimky z principu existovat. A ono existuje mnoho výjimek.

Téměř všechna zvířata závisí přímo či nepřímo potravně na rostlinách. Avšak geologické útvary často obsahují mnoho fosilizovaných zvířat bez fosilizovaných rostlin. Jak mohla zmíněná zvířata přežít? Proces fosilizace zahrnoval tedy takové třídění, které nakládalo s rostlinami a zvířaty odlišně.

Nepřítomnost meteoritů v hlubinných sedimentech odpovídá pouze rychlému uložení všech těchto sedimentů.

Proces zkapalnění během stlačování vrstev

I když k procesu zkapalnění docházelo během Potopy cyklicky, jednou – ke konci fáze kontinentálního driftu došlo k jednorázové kompresi a procesu zkapalnění.

Představte si balíček karet posunující se po stole. Tření působené povrchem stolu zpomaluje kartu, která je zcela vespod. A tahle karta zase zpomaluje druhou kartu odspodu. Pokud žádná z karet ze stolu nesklouzne úplně, zpomalí nakonec tření i kartu nejhořejší. Kdyby se však nějakým způsobem podařilo nanést mezi kterékoli dvě karty nějaké mazivo, posouvání karet nad lubrikovanou vrstvou by se nezpomalilo; naopak, posunuly by se před brzděné karty pod sebou.

Podobně se chovaly brzděné žulové nasáklé desky vůči nejspodnějším vrstvám sedimentů plovoucím na nich. Každá ze zmíněných vrstev zdola nahoru pak opět brzdila vrstvu nejhořejší. A jak všechny vrstvy zpomalovaly, docházelo k jejich slisovávání. Bylo to, jako byste náhle vyždímali houbu nasáklou vodou. Vrstvy sedimentů tak byly napěchovávány jedna na druhou, přičemž z nich přitom unikala voda. Hranatá zrna sedimentů se rovněž rozpadala – panující tlak je drtil. A jak se tyhle úlomky zanořovaly do mezer mezi zrny naplněných vodou, unikala z nich další voda. Uvolněná voda pak byla hnána skrze sedimenty vzhůru, což vedlo k masivnímu zkapalňování.

S tím, jak se sedimentární sloupec dále zbrzďoval (a tedy slisovával), vrstvy stále více zkapalňovaly. Nakonec se tenhle proces mohl dostat do fáze, kdy byly sedimenty tak nasáklé, že nad danou úrovní docházelo k sesuvům, jako u našeho balíčku karet. Pod zmíněnou úrovní pak stlačování a ztekucování zřejmě dosahovalo mimořádné intenzity. Fosilie přítomné v tomto prostoru zřejmě vzplývaly vzhůru a shromažďovaly se na úrovni, na které docházelo k sesouvání.

Zdá se, že nejnižší z uvedených úrovní představovala rozhraní mezi prekambriem a kambriem. Tam, kde prekambrium existuje, tvoří mocnou vrstvu usazenin známou tím, že neobsahuje skoro žádné fosilie. Fosilie začínáme nalézat nenadále hned nad rozhraním prekambrium-kambrium, tj. na počátku kambria. Evolucionisté interpretují prekambrium jako zhruba 90% veškerého geologického času mylně vydávaného za čas, který skutečně uběhl.

V oblasti Velkého kaňonu tvoří rozhraní mezi prekambriem a kambriem téměř plochý horizontální reliéf obnažený v délce asi 40 kilometrů na náhorních plošinách podél řeky Colorado. Vrstvy nad tímhle rozhraním jsou v zásadě horizontální, avšak vrstvy pod ním jsou nakloněné pod značným úhlem, a jejich sklopené okraje jsou zarovnány horizontálně. Zdá se, že když během fáze stlačování začalo docházet k sesuvům, pokračovalo stlačování vrstev pod smykovou plochou do té míry, že se ohnuly. Posunující se sedimentární blok nad smykovou plochou zase zešikmoval vrstvy, které se stále více nakláněly.

(Velký kaňon – Grand Canyon = nejmohutnější ze soutěsek řeky Colorado v severní Arizoně – USA. 347 km dlouhý, 6 – 29 km široký, zařezává se až do hloubky 1 800 metrů do Coloradské plošiny. Jeho stěny představují profil s mnohobarevnými mocnými vrstvami pískovců a vápenců. Pozn. překl.)

Evolucionisté vykládají celý proces odlišně. Nakloněné prekambrické vrstvy představují dávný horský hřbet, protože hory vykazují dnes často strmě nakloněné vrstvy. Jelikož jsou tyhle vrstvy zkoseny skoro dokonale horizontálně, musela vrcholek hory snést eroze. To by samozřejmě trvalo dlouho. Pak by byly musely uplynout miliony let, aby mohla moře celou oblast zaplavit, protože fosilie živočichů zdržujících se u dna moří nalézáme již nad rozhraním prekambria a kambria. A v různých dalších souvrstvích nad zmíněným rozhraním nalézáme navíc fosilie fauny z rozličných biotopů (jako jsou třeba pouště a laguny), takže je zřejmé, že se vyžaduje dlouhá doba.

Křížově zvrstvený pískovec. Vrstvy písku by měly největší obsah vody, protože zrnka písku jsou pěkně kulatá, což ponechává relativně velké mezery pro vodu mezi těmito částicemi. Proto byly vrstvy písku během masivních záplav tím nejfluidnějším materiálem, který doprovázel stlačování hornin. Vinou tření by se pak byl písek sunul kupředu a voda by byla zůstávala za ním. Zmíněné stlačování horizontálních vrstev písku by bylo vedlo k naklánění, prohýbání a zešikmení jednotlivých vrstev i jejich skupin, a vytváření toho, co známe jako křížově zvrstvený pískovec.

Zkapalňované chocholy a pahorky. Velký obsah vody v kapalných pískových vrstvách by je byl prakticky nadnášel. Kdekoli tvoří tahle řídká, tekutá vrstva (jako třeba stlačená směs vody a písku) podloží hustší fluidní vrstvy, tam existuje potenciál pro to, aby lehčí tekutá vrstva proplouvala v chocholech hustším fluidem. S takto vyzdviženými pískovými chocholy pronikajícími jinými vrstvami se setkáváme na mnoha místech zeměkoule.

(chocholy, péra = výstupní sloupcovité proudy, původně termín z teorie tepelných toků v zemském plášti a povrchového vulkanizmu Země. Pozn. překl.)

Táhne-li se hluboká mocná písková vrstva doširoka, stává se, že se chochol rozlije po zemském povrchu. Tenhle rozliv pak bude připomínat následek sopečné činnosti, pouze místo lávy bude do okolí tryskat vodou nasycený písek. Malé ztekucené pahorky, jak je nazýváme, vznikají tam, kde během zemětřesení dojde k záplavě. Zdá se, že velmi mohutným příkladem takového útvaru je Ayers Rock ve střední Austrálii. Podobně jako v případě záplavových pecek přechází i Ayers Rock pod úrovní terénu do mocné pískovcové vrstvy. Mnoho menších, avšak podobných pahorků nalézáme v oblasti amerického jihozápadu.

(Ayers Rock = v domorodém jazyce Uluru; obrovský pískovcový monolit, obvodem 9 km největší inselberg na světě. Leží v centrální Austrálii na jihozápadě Severního teritoria jihozápadně od města Alice Springs. Zvedá se až 334 m nad okolní pouštní rovinu, součást národního parku Uluru-Kata Tjuta National Park, aboriginské jeskynní malby. Objevil jej roku 1873 Brit William C. Gossa a nazval jej po tehdejším jihoaustralském premiérovi siru Henrym Ayersovi. Pozn. překl.)

Zdá se, že všechny záplavové pahorky mají po stranách otvory, kudy vytékala voda v nich nahromaděná brzy potom, co „explodovaly“. Proudem zmíněné vody vytvořená koryta se sesula s výjimkou uvedených otvorů, které byly pod mnohem menším kolapsovým tlakem. Ony otvory vypadají teď jako dolíčky po neštovicích. Někteří tvrdí, že jde o erozívní útvary způsobené větrem a deštěm. Ovšem vítr a déšť by mnohem spíše zmíněné dolíčky vyhladily, než aby je vytvořily. Kromě toho nalézáme „dolíčky po neštovicích“ nazývané vodními kráterky pouze po stranách pahorků, nikoli na jejich vrcholcích, kde by měly být, kdyby je byla vytvořila vnější eroze.

Souhrn

Proces zkapalňování (ztekucování) bývá spojen s kuřavkami, zemětřeseními i vlnobitím. Hrál také zásadní roli v rychlém pořádání sedimentů, rostlin i zvířat během Potopy. Však také přítomnost vrstev, které obsahují vytříděné fosilie, svědčí o tom, že celosvětová Potopa byla realitou. Pozůstatky masivního zkapalňování jsou také patrné i v dalších určujících strukturách jako je křížově zvrstvený pískovec, chocholy a pahorky.

Otázky, odpovědi a články o Stvoření

S následujícím materiálem se můžete seznámit na http://members.aol.com/DWR51055/tasc/faqs.htm, což je kreační internetový dokument shrnující odpovědi na nejčastější otázky na dané téma provozovaný na webových stránkách Triangle Society for Scientific Creation (Triangle, společnost pro vědecké stvoření)

„Možná důležitější pro geologické myšlení jsou ony nekonformity (diskordance – formace uložené nesouhlasně s okolními vrstvami – pozn. edit.) svědčící o tom, že o dlouhých etapách geologických dějin nic nevíme, i když strata na obou stranách téhle mezery vykazují vysokou míru identity, a nejsou na nich patrné žádné známky eroze. Přešly miliony let jen tak, aniž by zanechaly hmatatelné stopy? Možným, i když diskutabilním závěrem podobných úvah je požadavek nového promýšlení problémů našich geologických hodin a stratigrafických konceptů.“ William R. Corliss, Unknown Earth (Neznámá Země); Glen Arm, Maryland, USA: nakladatelství The Sourcebook Project, 1980), str. 219.

GEOLOGICKÝ ZÁZNAM SVĚDČÍ O KATASTROFĚ, DAVID M. RAUP, Chicago Field Museum (Chicagské Fieldovo muzeum) , Chicagská univerzita, „Spousta se toho však změnila, a dnešní geologové a paleontologové nyní většinou přijímají katastrofu jako ‚modus vivendi‘, ačkoli se možná konkrétnímu výrazu katastrofa vyhýbají…Dlouhá období relativního klidu vytvářejí jen malou část záznamu. Ty dny jsou už skoro za námi, kdy geolog prozkoumá příslušné souvrství, změří jeho mocnost, odhadne, kolik času celkem asi uplynulo od jeho vzniku, a pak jedno vydělí druhým a vypočítá tempo ukládání v centimetrech za tisíc let. S myšlenkou uniformitarianizmu a gradualizmu ovládající devatenácté století se sice stále setkáváme ve všeobecně rozšířených geologických pracích, v některých muzeálních expozicích i v méně kvalitních učebnicích…takže můžeme asi sotva obviňovat kreacionisty, že mají za to, že konvenční pojetí geologie stále ještě s katastrofami nepočítá.“ Field Museum of Natural History Bulletin (Zprávy Fieldova přírodopisného muzea), roč. 54, březen 1983, str. 21.

Následující citát přináší důkazy o dávných katastrofách, nikoli nutně o části Potopy podle Genesis; jeho autoři si ve skutečnosti myslí, že dinosaury zabil výbuch sopky, a pak je pohřbila katastrofická povodeň:

POHŘBENÍ V DŮSLEDKU KATAKLYZMATU, JOHN R. HORNER, „…v oné oblasti jsme našli 30 milionů úlomků fosilií. Při konzervativním odhadu jsme objevili hrobku 10 000 dinosaurů…došlo tam k záplavě. Nešlo o běžné jarní rozvodnění jednoho z toků v oblasti, nýbrž o katastrofické záplavy…Tak zní naše nejlepší vysvětlení. Zdá se, že takovýto výklad je racionálně nejpřijatelnější, a na základě toho se domníváme, že šlo o živou, dýchající skupinu, která zahynula náhle vinou katastrofy.“ VYKOPÁVÁNÍ DINOSAURŮ, 1988, str. 131.

VÝVOJ VE ZKAMENĚLINÁCH?, DAVID M. RAUP, Fieldovo muzeum Chicago, profesor geologie, Chicagská univerzita, „Mnoho zkušených vědců mimo evoluční biologii a paleontologii bohužel přijalo myšlenku, že fosilní záznam je daleko více darwinovský než ve skutečnosti je. Vinu na tom patrně nese příliš zjednodušený pohled na celou problematiku nevyhnutelný v sekundárních zdrojích: učebnicích nízké kvality, populárněvědeckých článcích a tak dále. Také zde hraje patrně roli celkové světonázorové nastavení příslušného vědce. V letech po Darwinově smrti doufali zastánci jeho teorií, že celý koncept přinese předvídatelný pokrok. Bohužel, v žádném ohledu k němu nedošlo, optimizmus měl ovšem tuhý život, a tak se do učebnic vloudily některé zcela zcestné názory…Jednou z ironií debaty kreacionizmus-evoluce je fakt, že kreacionisté přijali falešnou představu o tom, že fosilní záznam svědčí o podrobně doloženém a uspořádaném pokroku ve vývoji, a tak byli schopni udělat cokoli, jen aby zakomponovali tenhle ‚fakt‘ do své geologie Potopy.“ New Scientist, roč. 90, str. 832, 1981.

Příručka pro odmítnutí evoluce

Následující materiál přebíráme z Příručky pro odmítnutí evoluce, kterou najdete na http://www.parentcompany.com/handy_dandy/hdertoc.htm.

Odpověď: Za současných podmínek na zemi nevznikají fosilie, které nalézáme ve velké hojnosti ve fosilních vrstvách hornin.

Vznik takovýchto fosilií v horninách postupnými procesy, které byly zmíněny, není dnes pozorován nikde na zemi. Zemřou-li dnes zvířata či rostliny, napadnou je okamžitě saprofágové, houby i bakterie, které je zničí dříve, než je mohou pohřbít sedimenty, a než tedy mohou fosilizovat. K vytvoření jakéhokoli relevantního fosilního záznamu je očividně třeba, aby byl zemřelý organizmus ihned něčím překryt, a tak rychle pohřben, jak se to děje při katastrofickém procesu.

Odpověď: Hlavní znaky sedimentárních horninových vrstev nelze vysvětlit procesy pozorovanými na dnešní Zemi. Dvě skvělé analýzy této skutečnosti zveřejnil Dr. Steve Austin z Institutu pro výzkum Stvoření, jemuž z velké části vděčíme za následující informace.

a. Rozsáhlé horizontální vrstvy svědčí o celosvětové Potopě.

V jihozápadních státech USA, kde jsou dobře patrné díky své obnaženosti erozí, ale i po celé Severní Americe i všude po světě nalézáme tisíce až desetitisíce kilometrů čtverečních plochých, horizontálních vrstev s mocností od několika metrů po zhruba dvěstě metrů. Nikde na světě nelze dnes pozorovat vývoj sedimentárních uloženin podobného rozsahu. Zmíněná souvrství tvoří pískovce, droby, břidlice, slepence, vápence i jiné druhy hornin. Některá z nich se táhnou v délce až tisíců kilometrů přes celé světadíly. Například svatopetrské pískovce složené ze zrnek čistého křemenu byly zjištěny ve dvaceti státech USA od Kalifornie po Vermont. Slepence Shinarump na jihozápadě USA zabírají zhruba 43 000 kilometrů čtverečních, a o další slepencové vrstvě se tvrdí, že se táhne od Nového Mexika až po Saskatchewan a stát Alberta v Kanadě.

Než se celokontinentální pokrývka čistých pískovců usadila, muselo docházet k plynulému proudění a rozlivům zasahujícím rozsáhlá území, přičemž pískovec se v jejich průběhu zbavoval siltu i štěrku. Vytvoření celokontinentální pokrývky slepenců zase vyžadovalo celokontinentální vír divokého, chaotického vodního proudu, který by uložil neroztříděnou směs materiálů všech velikostí na tisících kilometrů terénu. Zdá se, že pouze mamutí záplavy jako byla katastrofa způsobená celosvětovou Potopou nabízejí jediné rozumné vysvětlení pozorovaného stavu věcí.

b. Strata sedimentárních hornin vykazují rysy, které svědčí o plynulém a současně probíhajícím ukládání nánosů.

Je-li kontaktní plocha mezi dvěma následujícími vrstvami sedimentárních hornin hladká a pravidelná a nevykazuje známky eroze, mluvíme o zmíněných dvou vrstvách jako o „konkordantních“. Vykazuje-li naopak spodní vrstva známky eroze, ke které došlo dříve, než se uložila vrstva horní, mluvíme o místě jejich styku jako o „diskordanci“. Jelikož eroze začíná okamžitě poté, kdy je povrch horniny vystaven povětrnostním vlivům, svědčí konkordantní styk dvou vrstev o nepřerušeném ukládání sedimentů. A co nalézáme ve značné části styčných ploch přítomných ve světových sedimentárních horninách, konkordance či diskordance? Pravidlem jsou konkordantní styčné plochy, zatímco diskordance jsou relativně vzácné.

Takže se zdá, že vrstvy sedimentárních hornin byly uloženy rychle, aniž mezi nimi uběhla dlouhá časová období. A opravdu nejsou výjimkou případy, kdy u dvou vrstev s konkordantní styčnou plochou došlo k nivelizaci ve vrstvu jedinou, kdy styčnou linii již nelze rozeznat. V některých případech existuje také situace, kdy diskordance v jednom bodu přejde o kus dál ve styk konkordantní. Kombinované účinky těchto faktů zcela odstraňují ohromné časové věky předpokládané geologickou historickou stupnicí. Katastrofální celosvětová Potopa bude zřejmě přece jen správným vysvětlením pro uvedené jevy.

Se zarážejícím dokladem chybějícího času se nedávno setkali vědci studující Velký kaňon. Mississippský redwallský vápenec zde v severní části kaibabské stopy po posunu na dislokační ploše prostupuje níže uloženým a údajně mnohem starším kambrickým vápencem muavským. Nenašly se zde důkazy diskordance. Zdá se, že ony dvě vrstvy byly uloženy skoro současně. Avšak podle evolucionistické časové stupnice odděluje uvedené vápencové vrstvy odstup 200 milionů let.

(Kaibabský vápenec, Kaibab Limestone = vápencové souvrství ve středním permu v kordillerské oblasti Severní Ameriky. Nádherné odkryvy poskytují stěny Velkého kaňonu řeky Colorado v Arizoně, kde k. v., sledovatelný při horním okraji, je vůdčím horizontem pro stanovení vzájemného poměru permských uloženin ve facii mořské a kontinentální. Redwallský vápenec, Redwall Limestone = vápencové souvrství ve Velkém kaňonu. Pozn. překl.)

c. Jemnější struktura vrstev je vysvětlena v termínech Potopy.

Jemnější strukturu sedimentárních vrstev zvanou stratifikace lze také jen těžko uspokojivě vysvětlit z hlediska dnes probíhajících více či méně pozvolných procesů. Zdá se, že čtyři běžné typy stratifikace lze snadněji vysvětlit z hlediska čehosi jako velmi rychlého proudění vody, které by bylo důsledkem celosvětové Potopy. Jednoduchou laminaci, křížovou laminaci a křížové zvrstvení, čeřinovou laminaci a stupňované zvrstvení, to vše lze stejně dobře či dokonce lépe vysvětlit z hlediska teorie celosvětové Potopy než z hlediska uniformitariánského principu.

d. Mnoho masivních sedimentárních horninových souvrství obsahuje tisíce tenkých, horizontálních laminací. Tradiční interpretace je pokládá za roční vrstvy čili „varvy“ ukládané po nesčetné tisíce let v jezerech a mořích. Takže tahle laminovaná souvrství jsou uváděna jako důkazy skutečnosti, že podobné útvary potřebují ke svému vzniku dlouhá časová údobí. Velké množství informací v současné geologické literatuře však tenhle názor zvrátilo. Ve své výborné knize z roku 1994 „Grand Canyon – – Monument to Catastrophe“ („Velký kaňon – – Pomník katastrofy“) podává Steven Austin z Institutu pro výzkum Stvoření dosti podrobný přehled důkazů pro tento názor. Existují nesčetné příklady sedimentů složených z mnoha tenkých lamin, které byly uloženy rychle v krátké době, někdy dokonce v řádu minut. Například podobný tence laminovaný sediment se vytvořil za několik hodin během katastrofálních povodní a spadu sopečného popela uvolněných při výbuchu Mt. Saint Helens ve státě Washington roku 1982. Podobné laminované sedimenty se podařilo vyrobit i pokusně v tekoucí vodě nasycené siltem v hydraulické nádobě. Navíc vyprodukoval zmíněné laminy usazováním ze stojaté vody v laboratoři francouzský vědec Guy Berthault. Dále existují jemně laminované sedimenty mocné až dvěstě metrů, o kterých se nyní ví, že se uložily rychle za katastrofických podmínek za dobu pouhých několika hodin. Jeden z důležitých důkazů dlouhých údobí v geologii byl tak velmi vážně zpochybněn.

e. Složení mnoha sedimentárních horninových vrstev je do značné míry stále ještě nejasné.

Nejen struktura, nýbrž i složení sedimentárních horninových souvrství svědčí o katastrofickém uložení většiny sedimentárních hornin v zemské kůře. Vápence, dolomity (vápence obsahující mnoho uhličitanu hořečnatého), rohovce (pozourkovité kameny), droby, a „evapority“ (jako třeba sádrovce či hality) nelze uspokojivě vysvětlit pomocí procesů pozorovaných na Zemi dnes. Ve skutečnost je zřejmě vytvořily proudy vody a chemické reakce v oceánech v takovém měřítku, které si nedokážeme s ohledem na současné procesy probíhající na Zemi vůbec představit. Geologové se ve svých interpretacích podobných faktů nedokážou shodnout a v celé problematice panuje stále velká nejistota. Jedna věc je jistá: zdá se, že celosvětová Potopa nabízí nakonec nejlepší možnost, jak všechna tahle fakta vysvětlit.

f. Rozsáhlé sopečné lávové výlevy.

Ve státech USA na severozápadním pobřeží Tichého oceánu, v Indii i jinde byly desítky tisíc čtverečních kilometrů území zaplaveny proudy čedičové lávy, která musela tvořit celé řeky a měnit se ve vrstvy mocné stovky metrů. Sopečná činnost v podobném měřítku v moderním světě neexistuje.

g. Prudké změny v zemské kůře.

I mnoho dalších znaků horninových struktur zemské kůry svědčí o katastrofické aktivitě obrovských rozměrů, kterou dnes neznáme. Příkladem jsou zlomy, vrásnění a vyzdvihování i propadání ve velkém měřítku. Z velkých říčních kaňonů na dnech oceánů i sedimentů na dnech mělkých moří vyplývá, že dna oceánů byla zřejmě o stovky metrů níže než dnes. Zarážející archeologické nálezy svědčí o tom, že horské řetězy And i Himálají byly v historické době vyzdviženy o stovky metrů.

h. Araratská vysočina pod vodou.

Na Araratu, vyhaslém sopečném masivu, nalézáme ve výšce přes 4000 metrů polštářovou lávu. K jejímu výronu došlo pod vodou a poznáme ji podle vysokého obsahu vulkanického skla vzniklého při velmi rychlém ochlazování. Všechny vyvřeliny studované na Araratu geologem Cliffordem Burdickem obsahovaly zmíněného skla velké množství. Ararat byl zřejmě zaplaven vodou včetně svého nejvyššího bodu, Velkého Araratu vysokého 5139 metrů. K jeho vyzdvižení došlo pravděpodobně pod vodou během Potopy. V oné době došlo určitě k zaplavení celého světa.

Všechny uvedené důkazy z geologie i mnoho dalších faktů svědčí o prudké, katastrofické události v dějinách Země. Šlo zřejmě o celosvětovou Potopu s doprovodnou sopečnou činností a horotvornými pochody, které změnily tvář Země.

Nacházíme horninové vrstvy a fosilie v nich uložené vždy v témž pořadí, to jest s jednoduchými fosiliemi vespod a složitými nahoře – v témž pořadí, ve kterém se prý odehrála evoluce?

Odpověď: Na Zemi existuje mnoho míst, kde nacházíme horninová strata i fosilie v obráceném pořadí, než jak je předpovídá evoluční teorie. S mnoha z nich si geologové nevědí rady. A nelze-li je vysvětlit, pak dějiny evoluce probíhají pozpátku, což je trapné zjištění pro teorii historické geologie.

Dr. Walter Lammerts shromáždil z vědecké literatury údaje o stovkách takových případů zpětného chodu evoluční geologie. Občas je možno prokázat, že k převrácení pořadí vrstev či fosilií došlo překocením vrásy ve značně deformovaných sedimentech. V dalších případech však zmíněný jev nelze vysvětlit procesem vrásnění. Běžným vysvětlením ze strany evolucionistů v takových případech je konstatování, že v důsledku „přesmyku“ došlo k tomu, že se starší vrstvy, obsahující fosilie primitivních organizmů, nasunuly na mladší horniny obsahující fosilie organizmů složitějších.

Nejslavnějším příkladem takzvaného přesmyku je Lewisův kerný přesun zaujímající zhruba 4000 kilometrů čtverečních horského terénu v Montaně a Britské Kolumbii. Fyzické důkazy toho, že by se celá soustava horských hřebenů nasunula o dvacet až čtyřicet kilometrů dál na své nynější podloží, však v tomto případě chybějí. Mezi svrchními a spodními členy údajné přesmykové struktury bychom totiž měli narazit na mocnou vrstvu rozdrolené směsi hornin. Tu však nikde nepozorujeme, ani na žádném odkryvu dotykových ploch. Zdá se, že zdejší horninové vrstvy byly uloženy konkordantně jedna na druhou běžným způsobem. Kdyby nebyly fosilie jednoduchých řas ve svrchních vrstvách (horniny charakterizované jako prekambrický dolomit) údajně o miliardu let starší než fosilie složitých mořských živočichů ve vrstvách spodních (charakterizovaných jako křídové břidlice), nebyla by myšlenka výskytu přesmyku v téhle oblasti nikdy geology napadla. Evoluční teorii je však třeba zachránit za každou cenu, a tak geologové předvádějí heroické výkony ve vymýšlení vysvětlení zmíněného jevu, aby se tak zbavili jasných faktů.

Dalším trapným zjištěním pro obhájce tradičních geologických názorů je objev mnoha různých druhů pylů v prekambrických horninách. Tahle informace totiž znamená, že se kvetoucí rostliny objevily na Zemi až o půl miliardy let dříve, než předpokládá evoluční teorie. Snad jsou tedy evoluce i postulovaná stáří opravdu pouhým plodem obrazotvornosti.

Jak vypadá biblické pojetí dějin Země?

Odpověď: I když Bible nepopisuje dějiny Země do podrobností, poskytuje nám přesto základní rámec pro interpretaci fosilií a horninových vrstev. Počáteční verše Bible naznačují, že ve svém původním stavu byla Země obklopena vodou, možná hodně rozbouřenou. Takže nejranější stvořené sedimentární horniny asi neobsahovaly fosilie, protože ještě nebyl stvořen život. Takový byl tedy stav v první stvořitelský den, zhruba před deseti tisíci lety. Třetího stvořitelského dne vyzdvihl Bůh masu dávného kontinentu ze zmíněného praoceánu. Až do Potopy o několik tisíc let později byla souš převážně nižší a plošší než dnes, hory byly tehdy rovněž mnohem nižší než jsou dnešní horské hřebeny. Moře tehdy nebylo zdaleka rozlité do takové výšky, a proto byla rozloha souše větší než dnes. Když Bůh odsoudil hříšné lidstvo a seslal na ně Noemovu Potopu, přišel déšť a zřejmě další voda následkem tohoto Božího zásahu; juvenilní vody se v nesmírném objemu vylily puklinami v zemské kůře. Navíc se asi změnila relativní úroveň dna oceánů i souše v tom smyslu, že zmíněná dna byla vyzdvižena a průměrná nadmořská výška souše klesla.

Výsledkem bylo úplné zaplavení souše a vydání veškeré Země napospas řádění celosvětových vodních proudů a vlnobití kataklyzmatických rozměrů a síly. Souš byla hluboce rozryta a všichni živí tvorové smeteni do vln. Tak došlo k uložení sedimentů s mrtvými rostlinami i zvířaty, které vytvořily dnes pozorované vrstvy obsahující fosilie. Ve druhé fázi Potopy docházelo k velkým výzdvihům zemské kůry, sopečné aktivitě, všude se valily lávové řeky, a rychle se tvořily hory. Po následující staletí pak tyhle procesy pokračovaly, pouze s klesající intenzitou. Ve staletích po Potopě se také možná začala původní masa souše dělit na dnešní světadíly. Genesis 10:25 zřejmě naráží na zásadní stadium tohohle dělení i na rozdělení lidstva na národy v době babylónského zmatení jazyků. V popotopní době se šířily a zase ustupovaly ledovce. Postupně se podmínky na Zemi stabilizovaly, souš i moře se opět zaplnily živými organizmy a Noemovi potomci osídlili celý svět.

Odpověď: Nesčetná fakta svědčí o rychlém, katastrofickém pohřbení rostlin i zvířat, které dnes nalézáme ve formě fosilií.

a. V jeskyních, puklinách v ledovcích, masových pohřebištích i vrstvách sedimentů objevených v Evropě i v Americe byly namačkány směsi kostí mnoha druhů zvířat ze vzdálených a odlišných klimatických pásem, například: (1) Cumberlandská jeskyně v Marylandu obsahující zbytky zvířeny z chladných severních oblastí, teplých a vlhkých subtropických oblastí i ze sušších biotopů, (2) norfolkské fosilní lesy v Anglii, které obsahují zbytky rostlin mírného pásma a velká množství zvířat jak ze severních studených tak z tropických teplých pásem, všechno v jednom chumlu, (3) skalní rozsedliny ve Francii a v Anglii obsahují velká množství úlomků kostí mnoha druhů zvířat jak z chladných tak z mírných pásem.

b. Jantarová ložiska u Baltu i lignitové proplástky v Geisaltalu v Německu obsahují fosilní zbytky hmyzu, rostlin i zvířat, které musel nashromáždit z různých oblastí celého světa od skoro arktických po tropická pásma nějaký kataklyzmatický proces, a pak je odnést z Afriky, Východní Indie i Jižní Ameriky, a uložit v severní Evropě.

c. Četné fosilní hřbitovy obsahují obrovské množství zkamenělých kostí mnoha různých druhů zvířat namačkaných rychle v nesmírném množství bez ladu a skladu, což lze vysvětlit jedině v pojmech katastrofické povodně obrovských rozměrů. Příkladem je lom Agate Spring v Nebrasce, vrstvy obsahující fosilie ve vrchovině Siwalik v Indii, a vrstvy se hřbitovem fosilních ryb v Lompocu, Kalifornie, pískovec Old Red ve Skotsku, a mnohé další rybí hřbitovy v Itálii, Německu, Švýcarsku atd.

d. Na mnoha místech světa nalézáme rozsáhlé horninové vrstvy obsahující miliardy zkamenělých zvířat, mnohdy namačkaných k sobě. Často na nich též pozorujeme známky hrůzy a smrtelného zápasu. Zdá se, že tahle fakta svědčí o všem jiném, jen ne o pomalých, klidných podmínkách utváření zmíněných vrstev.

e. Rozsáhlá světová uhelná ložiska většinou neposkytují důkazy o tom, že by k prouhelnění došlo na témž místě, kde příslušné rostliny původně rostly. Zdá se naopak, že je na jejich současné místo uložila nějaká povodeň. Obvykle nenacházíme žádné stopy po půdní vrstvě, ve které údajný les kdysi rostl. Existuje i mnoho příkladů „polystrátních fosilií“, zkamenělých kmenů prostupujících mnoho vrstev sedimentárních hornin a uhlí, některé z nich jsou vysoké až třicet metrů. Musely být bezpochyby uloženy a zakryty velmi rychle, aby zkameněly v uhlí dříve, než se k nim dostanou termiti. Někdy nacházíme na jednom místě až stovku uhelných vrstev oddělených vrstvami hornin. Není neobvyklé najít v uhlí uložené mořské rournatce přisáté na zuhelnatělé dřevo. Také ničím neobvyklým nejsou páry uhelných ložisek oddělených sedimentárními horninami, které za několik kilometrů splynou v ložisko jediné. Takže horninová vrstva nemůže představovat výsledek dlouhodobých procesů. Tahle data svědčí jasně o tom, že příslušnou vegetaci přivalily na její dnešní místo z jiných míst velké oceánské proudy, složily ji zde, pokryly sedimenty, a rychle přeměnily v uhlí tlakem mocných nadložních vrstev. Koneckonců, tlak a teplo mohou změnit dřevo v uhlí v řádu dnů a z odpadků se může stát ropa za necelou hodinu, jak bylo nedávno vyvinuto pro komerční účely.

Veškerý fosilní záznam mnohem snadněji pochopíme jako výsledek celosvětové Potopy o velké rychlosti a síle spíše než jako výsledek relativně pomalých procesů, které většinou pozorujeme dnes. Britský paleontolog Derek V. Ager je toho názoru, že většina fosilií vznikla v krátkých obdobích katastrofických aktivit oddělených dlouhými obdobími relativního klidu. Avšak, jak uvidíme, existuje mnoho důkazů o tom, že sedimenty, o kterých se domnívá, že vznikaly pomalu, byly rovněž uloženy rychle.

Je pětašedesát zkamenělých lesů skutečně naskládáno jeden na druhý na Specimen Ridge v Yellowstonském národním parku? Představuje tohle slavné geologické souvrství dlouhé časové období?

Odpověď: Všechno nasvědčuje tomu, že „fosilní lesy“ na Specimen Ridge nepředstavují zbytky lesů, které rostly jeden na druhém po dlouhý čas. Spíše se zdá, že stromy ze vzdálených lesů byly vyrvány ze země a odneseny vodou a složeny na Specimen Ridge. Z faktů jasně plyne, že standardní názor dlouho zastávaný v téhle věci geology je zcela mylný.

Tradiční názor zastávaný geology praví, že souvrství zkamenělých stromů v Yellowstonu představují mnoho lesů, které rostly jeden po druhém. Každý tak rostl několik set let, až ho pohřbil sopečný popílek a laviny sopečných brekcií (ostré úlomky vulkanitů spojené do pevné horniny). Pak nad ním vyrostl jiný les, aby ho potkal podobný osud, až bylo takhle pohřbeno a zkamenělo snad padesát až pětašedesát lesů. Tohle vysvětlení bylo bez diskuzí přijímáno téměř sto let. Nedávný podrobný výzkum však vynesl na světlo četné důkazy, které odporují tomuhle tradičnímu názoru.

Dr. Harold Coffin prováděl po mnoho let pečlivé studie všech aspektů souvrství Specimen Ridge. Některá fakta odporující představě lesů pohřbených na místě, kde rostly, jsou tato:

a. Kořeny stromů náhle končící či zlomené.

b. Téměř všechny stromy zcela zbaveny kůry a větví.

c. Malé stromky vzpřímené, nezlomené (proud brekcií by je byl porazil).

d. Letokruhy sousedních stromů se od sebe liší.

e. Jak vzpřímené tak ležící stromy uložené do řady, jako by je tam narovnal vodní proud.

f. Žádné jasné doklady o půdě v místech, kde stromy rostly.

g. Absolutně žádné stopy po zvířatech tam, kde by měly být vrstvy zeminy; také nalezeno velmi málo šišek.

h. Mnoho dokladů o stromech překrývajících kořeny jiné stromy na úrovni částečně nad jejich kmeny.

i. Široké listy vyskytující se tam, kde kmeny pocházejí jen z jehličnanů.

j. Velmi málo pylu, navíc druhově odlišného od kmenů.

Tato i další fakta jsou v příkrém rozporu s uniformitariánským názorem. Nálezy svědčí spíše o tom, že stromy byly vyrvány a odneseny z jiného místa vodou a složeny na dnešním místě v téže době, kdy opakované sopečné výbuchy pokrývaly krajinu popílkem a brekciemi. Nálezy podporují názor, že k tomu došlo rychle, nikoli pomalu po desetitisíce či statisíce let.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz