Geofyzika o nepevnosti pevnin a tím i o zázraku na nich žít

pavelkabrt Fakta pro stvoření 0 Koment.

Václav Dostál

Abstrakt

Naše rodná planeta se skládá z jádra a pláště, na jehož povrchu je pevná kůra nevelké tloušťky. Tato kůra je rozdělena na nepravidelné „kry“ – zemské desky, které se po žhavém podkladu svrchního pláště „stěhují“. Poněvadž „plují“ různými směry a rychlostmi, tak se někde srážejí, jinde od sebe oddělují. V obou případech na těchto místech vznikají zemětřesní nebo tsunami a také někdy sopky. Co způsobilo, že se zemská kůra „rozpraskala“ na jednotlivé kontinentální a mořské desky? Jak se desky pohybují? Proč se pohybují právě takto? Na tyto otázky, po probrání nutných geofyzikálních pojmů, se snaží odpovědět právě tento článek.

Je dobré připomenout, že článek, doufám, zpochybňuje, i když spíše skromně, běžnou hypotézu o pozvolných posuvech kontinentů během mnoha miliard let a o příčině oněch posuvů. V jeho stati se vyskytují odborné pojmy a odborná fyzikální vysvětlení. Jsou však snad podána dostatečně srozumitelně. Trochu znalostí z geofyziky nikomu neublíží. Spíše naopak.

1. Úvod

Současný většinový, tzv. vědecký, pohled na vznik světa říká, že náš vesmír vznikl kdysi před přibližně desítkou miliard let zvláštním výbuchem – Velkým třeskem, že se postupně zdokonaloval, vlivem tzv. přírodního výběru vznikly čím dál složitější organismy až nakonec se vyvinul dnešní člověk. O konci vesmíru pak tento pohled říká, že bude pozvolný a že nastane za další desítky miliard let. Naproti tomu biblické zprávy mluví o náhlém začátku, tedy o stvoření a o náhlém konci našeho světa.

C. S. Lewis píše ve své úvaze „Poslední noc světa“ o darwinismu: „Nejprve si musíme povšimnout toho, že mýtus vznikl dříve než teorie, s náskokem proti jakémukoli důkazu. Dvě velká umělecká díla ztělesňují představu vesmíru, v němž z jakési vnitřní nutnosti bylo „nižší“ vždy nahrazováno „vyšším“. Jedním z nich je Keatsův Hyperion a druhým Wagnerův Prsten Nibelungů.“ O kousek níže uvádí: „Na druhém místě si musíme povšimnout, že darwinismus nedává žádnou oporu víře, že přirozený výběr, který ovlivňuje náhodné odchylky, má obecnou tendenci vytvářet vyšší formy. Iluze, že ji má, pochází z omezení naší pozornosti na několik druhů, které se (podle jakýchsi našich vlastních, možná libovolných měřítek) změnily k lepšímu.“ … „A za třetí, i kdyby platil obecný zákon pokroku, nevyplývalo by z toho, že existuje nějaký zákon pokroku v etických, kulturních a společenských dějinách. Tak tomu zcela prokazatelně není.“ Přechází od minulosti k budoucnosti a píše: „Myšlenka, která vylučuje druhý příchod z naší mysli, myšlenka, že svět pomalu dozrává k dokonalosti, je mýtem, nikoli zobecněním zkušenosti.“ …: „Nauka o druhém příchodu nás učí, že nevíme a nemůžeme vědět, kdy světové drama skončí. Opona může být spuštěna v kterékoli chvíli.“ O zúžení naší víry jen na konec světa píše: „Není důležité, abychom se neustále obávali konce (nebo v něj neustále doufali), ale abychom si jej neustále připomínali, neustále jej brali v úvahu.“ Důležitou je pro nás věta: „Zatímco vědci očekávají jen pomalý úpadek zevnitř systému, my počítáme s náhlým přerušením zvenčí – v kterékoli chvíli.“

To jsou myšlenky hluboce věřícího křesťana, mimochodem bývalého profesora univerzity v Oxfordu a v Cambridge, žijícího v letech 1898 až 1963. Co na to říká fyzika, zabývající se naší Zemí, čili geofyzika? To je předmětem našeho podrobnějšího rozboru.

Málokdo si uvědomuje, na jaké „skořápce“ žijeme: zemská kůra pod pevninami je „tlustá“ jenom asi 30 km, zatímco poloměr Země je 6378 km! Poměr těchto hodnot je přibližně 1:200. U kruhu s poloměrem 6 cm tloušťka obvodové čáry čili kružnice by musela být asi 0,03 cm = 0,3 mm! Tak tenkou čáru neumíme narýsovat, a kdybychom to uměli, tak bychom ji neviděli.

Geofyzika o nepevnosti pevnin_1-Řez Zemí_0.jpg

Pod oceány je zemská kůra ještě tenčí: max. asi 10 km. Někde (zejména na hranicích desek, z nichž se kůra skládá) to je několik metrů a popř. nula!. Pod zemským pláštěm je vřelá láva, která tu a tam vystříkne a vytvoří sopku. Jak to, že to, že se ta všechna láva (magma) dosud neprovalila, když je pod velikými tlaky? To je zázrak! Až se tak stane, nastane Apokalypsa – na Zemi vznikne obrovské žhavé jezero – vlastně celosvětový oceán žhavé lávy! Může se tak stát každou chvilku. Z lidí to nikdo neví. Je jisté, že to bude obrovské překvapení!

2. Současná teorie o zemské kůře a náznak odlišného řešení

Je nepochybné, že zemská kůra, odborně litosféra, je „rozpraskaná“ na jednotlivé, nestejně velké zemské čili litosférické desky. Měřením pomocí laserového paprsku, „odraženého“ od družic byly v dnešní době zjištěny přesné hodnoty posuvu zemských desek. Zdůrazněme hned na začátku, že některé litosférické desky se vzájemně vzdalují, zatímco jiné se střetávají – tak, že se jedna podsouvá pod druhou či jedna nasouvá na jinou. Jak je zemská kůra „rozlámaná“ ukazuje např. obr. 2.:

Geofyzika o nepevnosti pevnin_2-Zemská litosféra.jpg

O vzniku uvedených desek mluví „Desková tektonika – Sjednocená teorie“. V ní se tvrdí, že v dávné minulosti, asi před 225 miliony roky, existovala jediná velká pevnina, nazývaná Pangea. Před tím se měly zemské desky opakovaně rozdělovat a srážet, putovat po zemském povrchu sem a tam. Po vytvoření Pangey se tato superpevnina začala znovu rozdělovat. Vývoj měl probíhat takto:

Geofyzika o nepevnosti pevnin_3-Předpokládaný vývoj.jpg

O orientaci jednotlivých pevnin se mlčky soudí, že byla přibližně tatáž jako dnes: to prosím po dobu minimálně 225 miliónů let! To také můžeme vidět na dalším obr.4.

Geofyzika o nepevnosti pevnin_4-Pangea.jpg

Podle téhož materiálu jako u obr. 4, tj. dle
www.wadsworthmedia.com/marketing/sample_chapters/0495011487_ch02.pdf se poloha pólů od dnešní příliš nelišila, přemisťovaly se pevniny. Avšak další obrázek (5.), tam uvedený udává změnu polohy severního pólu takto:

Geofyzika o nepevnosti pevnin_5-Cesta N pólu.jpg

Zemské magnetické póly nemohou být velmi daleko od zeměpisných. Teoreticky by se měly vzájemně přesně shodovat. Avšak není tomu tak. Magnetické póly „obíhají“ kolem zeměpisných. Otáčení magnetických pólů je jaksi tajemné, neděje se ani po uzavřené křivce (natož po kružnici, jak by někdo čekal), ale pohyb je nerovnoměrný, po nepravidelné křivce. Někdy se mohou ocitnout magnetické póly velmi blizoučko zeměpisných, v jiných letech jsou dost daleko.
Je těžké pochopit, že by mohla zemská osa – spolu s osou zemského „magnetu“ – putovat, že by se mohly póly po Zemi přemisťovat. Tak se předpokládá, že se přemístily jenom kontinenty. Avšak nemohlo to být tak jako na obr. 6. (níže)?

Geofyzika o nepevnosti pevnin_6-Orientace zemské osy dle VD.jpg

Pangea by se rozkládala v tropickém a mírném pásmu, severní pól by se nacházel vysoko ve velkém „zálivu“ – tvořeném Eurasií, Afrikou, Indií a Austrálií a jižní pól by byl daleko od Severní Ameriky. Pangea by se ovšem „táhla“ přes 180°. Eurasie na západě a Austrálie na východě by byly blíže rovníku, tyto pevniny by byly na svých okrajích proti obr. malinko natočeny směrem k rovníku. Museli bychom ovšem předpokládat, že některé oceánské plážové oblasti Pangey se potopily. Rozhodně by byly pevniny spojeny, neexistovaly by zakreslené průlivy. Prostě, hladina moře by byla níže – asi o sto metrů. To by ovšem znamenalo, že Pangea byla mnohem rozlehlejší než je součet rozloh stávajících pevnin. Tady vzniká otázka: „A kde byla ta voda, která zaplavila zakreslené průlivy a přímořské pláže?“ Možnosti jsou dvě: ve stratosféře – pod zemskou kůrou. Myslím, že platí obě varianty: voda, která zvyšuje hladinu moří o sto metrů, byla částečně „nahoře“ a částečně „dole“.

Jak diametrálně odlišné poměry by panovaly na pevnině a v oceánu! Sibiř by byla v subtropické a Antarktis dokonce tropické oblasti. Žádná část pevniny by nebyla v polární oblasti! Rozloha souše a moří by byla přibližně stejná! Moře by byla mnohem mělčí než dnes. Neexistovaly by Himaláje a jiné vysoké hory! Tam, kde jsou na obr. průlivy by tekly velké řeky. Nil by se stáčel, tekl by přes Saharu na jih a byl by to přítok velké řeky – na obr. do průlivu mezi Afrikou a Severní Amerikou. Místo pouště by zde byla jedna z nejúrodnějších oblastí Země! Amazonka by vzhledem k pevnině tekla stejně jako dnes (ale na sever). Místo aby ústila do moře, tvořila by přítok jiné velké řeky –mezi Jižní Amerikou a Jižní Afrikou + Antarktidou. Mezopotámie by se rozkládala v severní subtropické oblasti. Stručně: Zemský ráj to nejen na pohled! A pak – jakoby z ničeho nic – celosvětová potopa.

Je to jenom pohádka? Přírodovědné nálezy souhlasných geologických vrstev a široce rozprostraněná souhlasná fosilní flora a fauna říkají: Ne!! Tradice naprosto různorodých národů říkají: Ne!! Zápis v Bibli říká: Ne!!

Pan Larry Vardiman, Ph.D., v článku (z r. 2008) „Rotace pláště a potopa“ píše o zkoumání – pomocí počítačového programu – zda by zemský plášť mohl během potopy rotovat kolem osy kolmé k (současné) ose zemské rotace. Výše uvedené řádky jsem napsal zcela nezávisle, článek pana doktora jsem četl později. Přesto se shodujeme.

3. Desková tektonika

Na začátek uveďme citát z www.wadsworthmedia.com/marketing/ : „Desková tektonika je pokládána za sjednocenou geologickou teorii to vysvětlí jak mnoho geologických rysů, procesů a případů spolu souvisí.“

Nyní porovnávejme obrázky: obr. 7, obr. 8 a obr. 9 :
Na obr. 7 chybí hranice mezi Euroasijskou a Severoamerickou deskou, označení Filipinské desky, Arabské desky a chybí Skotijská deska. Na obr. 8 chybí pohyby Africké a Euroasijské desky. Na obr. 9 chybí značná část Pacifiku.

Všechny desky mimo svůj pohyb západně či východně se posouvají na sever. Antarktická deska se posouvat nemůže, protože leží okolo jižního pólu a na tomto pólu je severní směr na všechny strany. Poněvadž se nedá očekávat, že by Antarktická deska dlouho zůstávala v klidu, můžeme očekávat, že kolem jižního pólu kmitá. Podle obr. 7 by se v současnosti posouvala od zhruba svislé „osy“ Tichého oceánu směrem k Jižnímu pólu

Geofyzika o nepevnosti pevnin_7-Zemské desky.jpg

Geofyzika o nepevnosti pevnin_8-Litosférické desky.jpg

Geofyzika o nepevnosti pevnin_9-Oceánské hřbety.jpg

Položme teď, shodně s obr. 8., východní části Africké a Euroasijské desky jako nehybné, čili volme za vztažnou (referenční) východní „polovinu“ Středoatlantického hřbetu. Americké desky se od tohoto hřbetu vzdalují na západ rychlostí od 2,5 do 4,4 cm/rok. Jihoamerická deska se však na svém západním pobřeží však „pluje“ na západ větší rychlostí. Běžně se tvrdí, že se Nazecká deska podsouvá pod Jihoamerickou. Zde však vidíme, že se naopak Jihoamerická deska na Nazeckou nasouvá. Také Karibská deska se nasouvá na Kokoskou – a přitom se podsouvá pod Severoamerickou.

Severoamerická deska pravděpodobně zachovává rychlost směrem na západ konstantní. Podle velikostí rychlostí vidíme, že se u Euroasijské, Indické a Australské desky od Středoatlantického hřbetu východním směrem rychlost vzdalování zvětšuje. Dále u Jihoamerické, Nazecké a Pacifické desky vidíme, že se rychlost od daného hřbetu západním směrem také zvyšuje. To mj. zn., že na západní hranici Pacifické desky bude docházet k nejmohutnějším srážkám desek a tedy k nejčastějším zemětřesením. To také (bohužel) pozorujeme.

Nejpodstatnější je, že Středoatlantický hřbet je významnou hranicí, od níž se litosférické desky vzdalují: Americké západně, Euroasijská a Africká východně.

V odborných textech, když se pojednává o „odtlačování“ desek, tak se míní právě Americké desky a deska Eurasijská s Africkou, když se výslovně neuvádějí. K podobnému oddalování snad dochází u hřbetu mezi Africkou a Antarktickou deskou, mezi Australskou a Antarktickou a mezi Pacifickou a Antarktickou deskou. Toto oddalování však bude menší než u Středoatlantického hřbetu. Navíc u hřbetu na západní hranici Severoamerické desky dochází k posunu desek podél rozhraní Pacifická – Severoamerická deska, takže zde nelze mluvit o vzájemném oddalování. Pacifická deska se podsouvá pod Severoamerickou až pod Aljaškou a východní Sibiří.

Rozhodně není příčinou oddalování desek odtlačování vyvěrající lávou. Je to velmi pravděpodobně opačně: Příčinou výronu lávy na hranicích mezi deskami je jejich oddalování. Vyvěrající magma potom zaceluje vznikající „škvíru“ mezi deskami. Ještě štěstí, že rychlost vzdalování desek je malá a že tedy výron lávy není prudký, ale velmi pozvolný. Jestliže však někdy v minulosti, kdy existovala superpevnina Pangea, se zpočátku desky od sebe vzdalovaly velmi rychle (a teprve později čím dál pomaleji – vlivem tření mezi litosférou a pod ní ležící astenosférou), pak podél nyní se vzdalujících desek existovala dlouhatánská pásová sopka, která chrlila velká množství vřelých plynů, horkého popele, vroucí lávy a vřelých vodních par. Pás by byl podél průlivu mezi dnešními pevninami – na obr 6. (4.). Prvotním impulsem zde mohl být pád velkého meteoritu nebo spíše odpálení mohutných pásovitých náloží.

Při pádu meteoritu by se kontinenty Pangey od sebe „rozlétly“ z místa dopadu paprskovitě (radiálně). Kam však by měl dopadnout? Jediná možnost je Yucatánský meteorit, dopadnuvší do Mexického zálivu. Pro tuto možnost mluví rychlejší pohyb jižního cípu Jižní Ameriky a severní oblasti Severní Ameriky ve srovnání s pomalejším pohybem rovníkové oblasti tohoto kontinentu.

V místě dopadu sice vznikl obrovský kráter, ale měl by značně „zkreslit“ pobřeží dnešních pevnin, takže někdy, kde do sebe zapadají by prostě „cosi“ chybělo. Kontinenty však do sebe – až na místně utržené malé části pobřeží – zapadají velmi přesně. Na místě tedy je druhá možnost – umělá příčina. Ta se ovšem bude jevit jako nemožná, nebo přímo nehorázná! Copak někdy v prvohorách existovala tak vyspělá civilizace, jejíž příslušníci uměli naklást přes celý tehdejší kontinent Pangeu v nepravidelném pásu (podél dnešního pobřeží Amerik nebo Afriky + Eurasie) velmi účinné nálože a potom je odpálit? Kromě prudkého oddálení nynějších pevnin by to vyvolalo výrony podzemních vod a tvorbu těžkých celosvětových mračen, rozkmitání zemské osy a změnu dráhy Země kolem Slunce.

Co když žádné prahory, prvohory, druhohory, třetihory a čtvrtohory neexistovaly? Co když od počátku Země neuběhly miliony, ale jenom tisíce let? To se zdá být absurdní. Jenže existuje řada důkazů. Z nich nejpůsobivější je zkamenělý otisk botou rozšlápnutého trilobita. Dále pak fosilie ryb, vzájemně se požírajících, mořské lastury na vrcholcích hor, zkamenělé otisky dinosaurů společně s otisky lidských nohou, atd., atd.

Změny se Zemí mohly proběhnout složitě: Dopadem meteoritu nebo umělým pásovým výbuchem se roztříštila zemská kůra, posunul se zemský plášť – nejvíce u povrchu, méně v hloubce, kdežto zemské jádro se vychýlilo jen nepatrně. Přeskupením tekutých vrstev jádra však mohlo dojít ke změně magnetické osy – takže nynější a původní magnetické jsou na sebe kolmé. Posuvy zemského pláště a zejména zemských desek mohly být proměnné, nemusely probíhat stále stejným směrem. Litosférické desky pohybovaly nejprve rychle od sebe a později čím dál pomaleji. Kromě prudkých výkyvů– v době dopadu meteoritu nebo v době výbuchu – Země mohla změnit svou dráhu kolem Slunce, z kruhové na eliptickou. Pohyb po elipse zapříčiňuje současné „tepání“ Země, naše rodná planeta periodicky zvětšuje a zmenšuje svůj objem. Více na jižní polokouli, méně na severní. Toto „tepání“ potom způsobuje, že se litosférické desky (všechny!, kromě Antarktické) posouvají také na sever. Viz obr. 7. a 8. Znovu uvádím, že pohyby desek jsou různými rychlostmi, desky se mohou srážet a podsouvat vzájemně pod sebe. Tím vzniká zemětřesení. Když někde vznikne „škvíra“ nebo se některá deska v tenkém místě zlomí, vznikne sopka. Když se pozorně podíváme na obr. 7. nebo 8., vidíme že hranice mezi deskami (mezi Euroasijskou a Severoamerickou) prochází středem Islandu. Nedivme se, že právě tam, při jejich vzdalování vznikla „škvíra“ a tím, že se „probudila“ v současnosti činná islandská sopka s nevyslovitelným jménem.

Veškeré posuvy zemských desek se ovšem dály za hluboké tmy, obloha byla zahalena neprůhlednými mračny, z nich nepřetržitě 40 dní a nocí pršelo. Vzpomeňme si na záplavy, které byly – nejprve na Moravě a později v Čechách – vyvolány pouze třídenním nepřetržitým deštěm! Rozlomení kůry na desky a jejich zprvu prudké pohyby vyvolaly obrovské tsunami, které způsobily zaplavení celého zemského povrchu do velkých výšek.

4. Posun litosférických desek

Geofyzika o nepevnosti pevnin_10-Hlubokomořské sedimenty.jpg

Podle všech odborných pojednání dochází na vrcholu oceánských hřbetů k výronům lávy (obr. 10.). Poblíž tohoto hřbetu pak vznikají pásy zchladlé lávy magneticky opačně orientované (obr. 11). Jestliže každý rok přibudou 2 cm, za 100 let jsou pásy široké 2 m. Za 6 miliónů roků, kdy podle obr. 11. dojde k obratu orientace magnetického pole, je šířka jednoho pásu 120 km (při předpokladu konstantních přírůstků lávy). Jak široké jsou pásy stejné magnetické orientace ve skutečnosti?

Geofyzika o nepevnosti pevnin_11-Magnetické anomálie.jpg

Nová láva chladne a ukládá se na svazích hřbetu, po nichž už zchladlá neklouže až do „údolí“. Na úbočích hřbetů bude nově narůstající oceánská litosféra nejtlustší, kdežto v nevelké vzdálenosti od vrcholu hřbetu zůstane prakticky stejná. Navíc láva – jako „lehčí“ látka se bude ukládat nahoru na litosférickou desku a nikoli mezi kraj desky a hřbet. Přibývající láva tedy na litosférickou desku nebude tlačit, ale bude maximálně po hřbetu stékat. Pohyb desky tudíž nebude způsoben přibývající lávou. Navíc by tento křehký materiál nebyl schopen zatlačit druhý konec desky (na obr. 10. vlevo) pod pevninu.

Oceánská deska má spíše téměř konstantní tloušťku. Tloušťka tedy nebude narůstat směrem k pevninské desce a pod ní – tak jak je to na obr. 10! Tloušťka sedimentů také nemusí být největší u pobřeží pevniny a nejtenčí blízko hřbetu. Spíše bude také zhruba konstantní.
Jinak řečeno: Uprostřed (každého) oceánského hřbetu, na jeho vrcholu, je oceánská deska velice tenká, vlastně nulová. Směrem „do údolí“ se však tloušťka desky na svazích hřbetu zvětšuje, nedaleko od vrcholu hřbetu nejvíce (až na 100m). Tzn., že níže – s poklesem výšky hřbetu směrem „do údolí“ opět tloušťka desky klesá. Načež v nejnižších místech těsně za úpatím hřbetu bude deska zase hodně tenká.

Jak horká láva vytéká na vrcholu hřbetu, může svým nerovnoměrným tokem vyvolávat mělká zemětřesení. Když se uvádí, že přibývají 2 cm za rok, neznamená to, že plynule a rovnoměrně. Výrony magmatu spíše budou proměnlivé, pravděpodobně periodicky: v závislosti na otáčení Země kolem Slunce a kolem vlastní osy.

Odsouvání amerických desek na západ a euroasijské s africkou na východ by se tím vysvětlilo. Avšak u dalších hřbetů tomu tak není.

Proč stoupající magma, přirůstající k již ztuhlému, nezvětšuje i u vrcholu hřbetu tuto již ztuhlou vrstvu, proč je pořád u toho vrcholu tloušťka kůry téměř nulová?? Nabízí se: Posouvání amerických desek na západ a euroasijské s africkou na východ zapříčiňuje rozevírání „škvíry“ mezi vzájemně se vzdalujícími bloky (deskami) a to umožňuje výtok lávy. Tedy děj je opačný, než se v odborných publikacích uvádí.

Posouvání litosférických desek se měří laserovým paprskem přes družice. Teoretický posun se počítá jako podíl vzdálenosti magnetické anomálie (magnetické orientace lávové usazeniny) od osy mořského hřbetu a věku, uplynulého od vzniku této anomálie nebo dělením vzdálenosti mezi anomáliemi jejich „věkem“. Aritmetický průměr, který je počítán, pak vzniká možná výpočtem z různých hodnot rychlostí na málo vzdálených místech podél anomálie nebo jde o průměr hodnot z předpokládaných časových rozpětí stáří dvou anomálií.

Pravděpodobně se předpokládá, že posun desek je přibližně rovnoměrný, tj. že rychlost jejich pohybu je během věků přibližně konstantní. Jenže se přitom uvažují miliony let. Jestliže známe přesné rychlosti teprve několik roků, nemůžeme z toho usuzovat, že byly aspoň přibližně stejné během celého 20. století, natož během několika stovek miliónů let! Taková aproximace je vědecky naprosto nepřípustná! Pro úvahu o rychlosti pohybu desek je nutné vzít v úvahu tření mezi litosférou a astenosférou, tj. mezi pevnými deskami a kapalným „podložím“. I kdybychom uvažovali, že jde o klouzavý pohyb, jaký nastává např. při bruslení nebo lyžování, za milióny roků zde i pro tento případ malé tření bude hrát velmi významnou roli. Navíc spodní plocha litosférických desek bude značně drsná a dokonce se bude měnit její tloušťka, takže v některých místech bude menší či větší „val“ či „hřbet“, ovšem směrem do středu Země.“, nebo naopak „rokle“ směrem vzhůru.

Geofyzika o nepevnosti pevnin_12-Vzájemné působení.jpg

Vzhledem k uvedeným skutečnostem můžeme docela dobře předpokládat, že pohyb desek je z dlouhodobějšího hlediska zpomalený. Nejde o pohyb rovnoměrně zpomalený, tedy s konstantním (záporným) zrychlením, ale (absolutní hodnota) zpomalení tj. záporného zrychlení, se během tisíciletí zmenšovala. Lidově řečeno: Nejprve se od sebe desky vzdalovaly velmi rychle, ale během let se snižovala nejen jejich rychlost, nýbrž i změna té rychlosti (odborně: zrychlení). V současnosti se nám už pohyb desek jeví jako přibližně rovnoměrný – s téměř konstantní rychlostí.

Někteří odborníc|i správně uvádějí, že tlak přibývající lávy je malý a nebyl by schopen pohybovat deskami a navíc je podsouvat pod jiné! Proto uvažují o tahu gravitační síly za okraj podsunuté desky. Gravitaci by bylo možno zahrnout pouze za dvou předpokladů: 1. dno oceánu se od hřbetu k pevnině (plynule) svažuje a to pod značným úhlem, 2. gravitační „tah“ za podsunutý úsek je velký a to radiálním směrem do středu Země – kolmo k povrchu. Ani jedna podmínka splněna není. Viz obr. 12. a 14.

Za další zdroj posunu desek se uvažuje „nějaký typ tepelné konvekce (vedení). V jednom typu buňky tepelné konvekce jsou omezovány na astenosféru a v druhém modelu jsou obsaženy v celém plášti. Oba modely mají problémy spojené s přenosem a zdrojem tepla.“ (Citát z www.wadsworthmedia.com/marketing/ ). Viz obr. 13.

Geofyzika o nepevnosti pevnin_13-Dva typy tepelného vedení.jpg

A. E. Egger (www.visionlearning.com/library/module_viewer.php?mid=66&l=&c3): „Co konec konců řídí pohyb desek? Desky jsou stále samy posunovány a přerovnávány navzájem. Během času se na Zemi bude tvořit nová Pangea (nebo jediný super-kontinent), odděleně lámat a znovu tvořit. Co udržuje desky v pohybu?“

„Hess předpokládal, že hlavní hnací sílou bylo vedení (konvekce), že horký a málo hustý materiál, vyvěrající podél středo-oceánských hřbetů se ochlazuje a klesá pod subdukčními oblastmi a desky „vezou“ tyto tepelné buňky. … Mnoho geologů argumentuje, že síla konvekce není dostatečná pro tlačení litosférických desek jako např. Severoamerické desky. Jako hlavní hnací sílu navrhují spíše gravitaci: chladná oceánská skořápka se potápí u subdukční oblasti a vleče s sebou zbývající část desky. Shodně s touto teorií magma pouze vyplňuje jámu, vytvořenou odděleným vlečením dvou desek.“

Geofyzika o nepevnosti pevnin_14-Detail výřivých tepelných proudů.jpg

Co bylo první? Slepice nebo vejce? Zde ovšem jde o tautologii: Podsouvaná deska (pod druhou) ohýbá kondukční proud a ten pak (dle obr. 14.) opisuje uzavřenou křivku, takže někde (tedy na hřbetu) vyvěrá. Ovšem vyvěrající tok údajně odtlačuje desku a ta se proto podsouvá pod jinou. Vliv gravitace je zde, jak je uvedeno výše, žádný.

Část zasouvané desky, ponořující se do magmatu, bude tímto magmatem ohřívána, zejména když v něm existují “vířivé” kondukční proudy! Astenosféra bude naopak zanořovanými deskami ochlazována. Ovšem pouze do malých hloubek – daných zanořením či podsunutím. „Vířivé“ pohyby v magmatu velmi pravděpodobně budou. U zemského jádra se budou silně zahřívat a pod deskami – zejména oceánskými – se budou ochlazovat. Velký rozdíl teplot jádra a povrchu bude tyto proudy udržovat. Ale nemůžeme uvažovat, že konvekční proudy podél zemského povrchu budou posouvat deskami. To ostatně někteří geofyzici říkají! Znovu se nabízí opačné vysvětlení.

Pro litosférickou desku se uvádí také název „tektonická deska“. To je matoucí, protože k tektonickým jevům dochází na jejím rozhraní s jinou deskou. K zemětřesení nebo výronu lávy snad může dojít i někde „uprostřed“ některé desky, v místě jejího zlomu. Zlom by nastal vlivem zanořování obou „konců“ desky pod jiné desky Zemská deska se uvedeným zanořováním bude „uprostřed“ prohýbat směrem vzhůru. Protože jde o křehký materiál, který můžeme přirovnat k ledové kře, deska zde „uprostřed“ praskne. Zatím jsem toto vysvětlení „středodeskových“ sopek nebo zemětřesení nikde nečetl.

Další zmatek je v termínech „kůra“ versus „skořápka“. Někdy se používají jako synonyma, jindy se naznačuje (!), že jde o dvě vrstvy. Uvážíme-li, že tloušťka oceánských desek je pouhých 10 km nebo i méně, pak jde skutečně o „skořápku“.

Uveďme ještě doplňující informace:

Geofyzika o nepevnosti pevnin_16-Mapa fosílií.jpg

Geofyzika o nepevnosti pevnin_15-Typy deskových rozhraní.jpg

Obr. 15 doplňuje geofyzikální pojmy. Obr. 16. dokládá souvislost (jižních) kontinentů. Povšimněme si zejména rozšíření ještěra (a dalších) na Antarktidě. Tehdy tam přece nemohl vládnout třeskutý mráz! Nebylo tam spíše rovníkové podnebí? To by potvrzovalo mou myšlenku, uvedenou výše: Země před potopou vypadala úplně jinak než dnes!

Závěr

Na otázku, jak se zemské čili litosférické desky pohybují, odpovídám shodně s evolucionisty: Americké na západ, Euroasijská a Africká na východ. Všechny desky (kromě Antarktické) „plují“ také na sever. Avšak příčinou těchto pohybů není výron lávy, která by je „odsouvala“, ale je to naopak: vzdalováním uvedených desek vzniká „škvíra“ a tím i podmořské hřbety. Na otázku, proč se zemské desky pohybují právě uvedeným způsobem, tedy odpovídám odlišně od běžných hypotéz. K „rozpraskání“ zemské kůry došlo poměrně nedávno. Mohl to způsobit meteorit, ale spíše bylo příčinou pásové odpálení náloží. Následkem pádu meteoritu nebo umělým zásahem, tlakem magmatu vystříkly obrovské podzemní zásoby vod, ohřáté vřelou lávou a vytvořily spolu se sopečným prachem hustá mračna. Začalo lít. Počáteční prudké pohyby litosférických desek vyvolaly několika set metrové tsunami. Vznikla celosvětová potopa, zaplavující všechny kontinenty. Litosférické desky se někde podsunuly pod jiné (např. Indická pod Euroasijskou) a tím vytlačily vysoké hory. Vznik vysokých pohoří netrval miliony let, nýbrž necelý rok.

Bylo tomu tak? Mně se to jeví mnohem pravděpodobnější, než se běžně objevuje v různých odborných knihách a učebnicích. Evolucionisté ovšem toto budou pokládat za báchorku, raději budou věřit, že geofyzikální děje v minulosti probíhaly pořád stejně pomalu jako dnes! Mohou také vznést námitku: „A proč to Bůh dovolil? Nemohl tomu zabránit?“ Na to se dá odpovědět: „Mohl, ale nechtěl. Čekal, že se snad ke zbožné hrstce lidí přidají mnozí. Nu, nedočkal se, velká většina se jen posmívala. Nadále páchala jen zlo. To nemohlo skončit jinak, než jejich záhubou, ovšem z jejich vlastní viny.“ Také dnes dává Bůh lidem svobodu. Mohou si vybrat mezi dobrem a zlem. Z toho však plynou následky.

1. 2. a 28. 4. 2010

Příloha Velikost
Geofyzika o nepevnosti pevnin.doc 2.33 MB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz