Genesis potvrzena v hlíně

pavelkabrt Bible, křesťanství, náboženství 0 Koment.

Recenze knihy Věrohodnost knihy Genesis od Billa Coopera

Creation Science Movement, UK, 2011

Dominic Statham

(Z creation.com/genesis-confirmed-in-clay přeložil M. T. – 8/2014. Článek vyšel v časopisu Journal of Creation 27(1):39-41, duben 2013. Tento časopis si můžete předplatit zde.)

Bill Cooper je viceprezidentem Creation Science Movement ve Velké Británii a respektovaným historikem a učencem. Z pověření British Library transkriboval a redakčně připravil poslední vydání překladu Nového zákona z roku 1388 od Williama Tyndaleho1. Je rovněž autorem četných článků a knih včetně slavné After the Flood2, ve které dokumentuje, jak nejstarší Evropané zaznamenali svůj původ z Noema. Jeho poslední kniha The Authenticity of the Book of Genesis (Věrohodnost knihy Genesis) je skutečnou lahůdkou, se 400 stranami, nabitými dobře zdokumentovanými fakty, potvrzujícími historicitu první knihy Bible.

Archeologové i studenti dějepisu vědí, že naše muzea vlastní četné památky na dávné civilizace, které existovaly v oblasti Středního východu v letech zhruba 2500 před Kristem. Písemné památky oné doby obsahují značné množství vyprávění, která jsou identická či podobná zápisům o událostech zdokumentovaných v Genesis jako třeba stvoření světa, Adam a Eva, Potopa i zmatení jazyků v Babelu. Ti, kdo zavrhují Bibli s poukazem na to, že nejde o nic jiného než lidské dílo, často argumentují tím, že autoři Genesis čerpali z pohanských zdrojů. Cooper však ukazuje, že závažné důkazy svědčí o tom, že Genesis je původním, autentickým záznamem. Ta spousta podobných záznamů od sousedních kmenů, tvrdí Cooper, je jednoznačně pokrouceným zněním pravdivých příběhů dosvědčených patriarchy a předávaných z generace na generaci Noemovými potomky.

Cooper rovněž dokládá, že po celém světě se tradují zprávy o stvoření, globální potopě i zmatení jazyků. Mnoho z nich se opět pozoruhodně podobá v podrobnostech zprávě v Genesis, což svědčí o společném zdroji a potvrzuje biblickou zprávu o rozptýlení lidstva v Babelu. Cooper se zabývá dopodrobna i legendami o Potopě, které pocházejí z dob, kdy ještě nemohla být původním zdrojem žádná křesťanská zpráva.

Podle „modernistů“ a „vyšších kritiků“ byla většina materiálu knihy Genesis shromážděna během období exilu, kdy byli Izraelité drženi v zajetí v Babylónu v šestém století př. Kr. Zejména se předpokládá, že zpráva o stvoření v Genesis není ničím víc, než mnohem dříve omílanou zprávou o stvoření, obsaženou v babylonských tabulkách Enuma eliš.

Jak Cooper zdůrazňuje, tohle je těžké smířit s fakty (str. 22-41). Za prvé, samaritánský opis židovského Pentateuchu je psán ve staré formě hebrejštiny, která se používala dříve, než odešli Izraelci do exilu. Za druhé, nejstarší samaritánský opis obsahuje přes dva tisíce jazykových zkomolenin proti původnímu židovskému rukopisu. O těch by se předpokládalo, že se nahromadí během staletí, což činí velmi nepravděpodobnou domněnku, že si Samaritáni pořídili opis Pentateuchu brzy po návratu Izraelitů z Babylónu. Kromě toho se zdá být nepravděpodobné, že by si Samaritáni vůbec pořizovali opis židovských historických spisů, uvážíme-li, že mezi těmito dvěma národy panovalo v oné době nepřátelství.

Potopa

Podle mnoha liberálních teologů má zpráva o Potopě v Genesis rovněž svůj původ v babylónském mýtu. V tomto případě je nám tvrzeno, že zdrojem je Epos o Gilgamešovi. Tato epická báseň je jedním z nejstarších dochovaných literárních děl. Je zaznamenána na hliněných tabulkách datovaných asi do sedmého století př. Kr.; ty jsou ovšem považovány za opisy mnohem staršího textu datovaného zřejmě až do doby kolem roku 1800 př. Kr. Zpráva zachovaná v Eposu je překvapivě podobná zprávě z Genesis. Například hovoří o zkaženosti lidstva před potopou, o zaplavení země, což způsobili bohové jako boží trest, o stavbě archy, kterou podnikl spravedlivý člověk, který vzal na palubu vybraná zvířata; dále líčí zničení veškerého lidstva, užití ptáků k monitorování ústupu potopy a spočinutí archy na hoře i následné přinesení usmiřovací oběti.

Alternativním vysvětlením pro podobnosti mezi zmíněnými texty je, že jde o jeden z mnoha záznamů o Potopě, které předala Noemova rodina svým potomkům a které se zachovaly v kultuře nově vzniklých národů, které nastoupily na scénu po rozptýlení lidstva v Babelu.

Cooper uvádí neúprosné důkazy pro to, že tvrzení modernistů o babylonské legendě o Potopě, jakožto zdroji všech ostatních legend o Potopě, je nesprávné (str. 386-396). Například v posledním desetiletí 19. století byla při archeologických vykopávkách, prováděných pennsylvánskou univerzitou, objevena tabulka ze starého babylónského města Nippur (obrázek 1). Ta obsahuje vyprávění o potopě a, co je nejdůležitější, pochází z doby kolem nejméně 2005 př. Kr. – je tedy o mnoho set let starší než původní text eposu o Gilgamešovi. Je psána v semitské babylonštině a je tedy blízce příbuzná biblické hebrejštině. Však také je její jazyk tak blízký jazyku textu Genesis, že její překladatel, profesor H. V. Hilprecht, napsal:

„…její význam je dále umocněn faktem, že v nejdůležitějších podrobnostech se velmi pozoruhodně shoduje s biblickou verzí potopy – mnohem víc, než je tomu u kterékoli z dosud známých klínopisných verzí“ (str. 392).

Na rozdíl od mnoha jiných příběhů o Potopě se tato verze neodchyluje od zprávy Genesis v žádné podrobnosti a její jasné monoteistické ladění je dalším důkazem toho, že je starší než všechny ostatní legendy babylonského původu. Jde bezesporu o jeden z vůbec nejcennějších objevů, které jsou k dispozici pro ty, kdo se snaží obhájit Bibli před prudkými útoky liberálních teologů; je z ní jasné, že Epos o Gilgamešovi je třeba spíš považovat za nezávislé svědectví o pravdě Potopy tak, jak je zachycena v Bibli.

Dalším průkazným dokladem toho, že Gilgameš není původním pramenem, je Archa: v Genesis jde o neuvěřitelné, plavby schopné plavidlo, které dokázalo odolat cunami3, zatímco archa v Gilgamešovi je krychle, která by se snadno převrhla. U krychle je rozhodující jen jediný rozměr a Babyloňané žili daleko od moře a patrně se neorientovali v mořeplavbě4, 5.

Cooper také zaznamenává řadu fascinujících podrobností, které dodávají váhu modernímu kreacionistickému chápání událostí spojených s Potopou. Například legenda o potopě, kterou si vyprávějí lidé kmene Benua-Jakun na malajském poloostrově, mluví o zemi, která má kůži, pod kterou je propast s podzemní vodou. Podle těchto vyprávění bozi spustili potopu tak, že tu kůži protrhli (str. 232). Mohla by to být narážka na pohyby tektonických desek?6 Maorská legenda přičítá též velkou část viny za potopu geologické aktivitě a vzedmutí podzemních vod, a popisuje zemi po potopě jako „na několika místech popraskanou a s trhlinami“ (str. 253-254). Legenda Tahiťanů (str. 260-261) zahrnuje velké padání kamení, což může souviset s bombardováním meteority, ke kterému podle mnoha kreacionistů došlo v raném stadiu Potopy7.

Babylonská věž a zmatení jazyků

Stejně jako v případě legend o Potopě, existuje záplava svědectví z celého světa, týkajících se stavby velké věže a následného zmatení jazyků v Babelu. Mezi těmi staršími zprávami jmenujme sumerský epos Enmerkar a pán Aratty, který zřejmě vznikl v 21. století př. Kr. Týká se uctívání nejvyššího boha známého jako „Enlil“ a líčí dobu, kdy „celý vesmír…chválil Enlila jediným jazykem“ (str. 71). Další pradávná zpráva se nalézá na tabulce objevené a přeložené křesťanským asyriologem Georgem Smithem (obrázek 2) roku 1875. Opis staršího dokumentu pocházející ze sedmého století př. Kr. popisuje hřích těch, kdo postavili věž a to, jak je „otec všech bohů“ odsoudil, aby neměli ze své práce nic a zmátl jim jazyk (str. 72-73). Podobné zprávy se zachovaly i od Řeků a Římanů včetně té, kterou vypráví Hestiaeus z Perinthu , Platonův žák (str. 70).

Mexičtí Toltékové si vyprávějí, jak po zmatení jazyků po vybudování velké věže žili jejich předkové po vystěhování do Ameriky v jeskyních (str. 294). Mohlo snad jít o některé z „jeskynních lidí doby kamenné“, které evolucionisté považují za představitele primitivního lidského života?8, 9, 10

Rodopis národů

Rodopis národů (Genesis kapitoly 10 a 11) dokumentuje velmi podrobně Noemovy potomky. Nese všechny znaky seriózního a přesného výčtu nově vzniklých popotopních národů tak, jak se objevovaly. Cooper dosvědčuje,

„Strávil jsem 25 let zevrubným zkoumáním rodopisu národů a hledal jsem sebemenší chybu, nesprávný údaj či historickou nepřesnost. Nenašel jsem ani jednu“ (str. 75)11

Netřeba snad ani zdůrazňovat, že modernisté chápou rodopis jako pouhý produkt fantazie. Běžným názorem na něj je, že byl opsán z pohanských zdrojů zhruba v pátém století př. Kr., během „perského období“. To se však jeví jako velmi nepravděpodobné.

„Perským obdobím“ se rozumí doba, kdy Izraelitům vládli Peršané. Ovšem spíše než doba, kdy bylo Židům ubližováno, to byla doba, kdy jim byla prokázána velká laskavost. Za krále Ahašveróše (Artaxerxese) požívali zvláštní ochrany před svými nepřáteli (Ester 8); v prvním roce své vlády jim král Kýros zaručil svobodný návrat do Jeruzaléma i možnost znovu si postavit chrám, dokonce jim Kýros vrátil poklad, který jim král Nabukadnezar uloupil z původního chrámu (Ezdráš 1 a 6). Židé byli Peršanům nesmírně zavázáni. Proč ale potom, byl-li rodopis národů zkompilován během tohoto období, neobsahuje ani zmínku o Peršanech? Odpověď jistě zní, že rodopis národů byl sestaven stovky let předtím, než byla Persie známa jako národ, tj. že pochází z dřívější doby než Perská říše. Dalším potvrzením autenticity rodopisu je fakt, že neobsahuje jména jiných národů známých z perského období, a naopak obsahuje národy, jejichž sláva pohasla dávno před 5. stoletím př. Kr. (str. 76).

V Genesis 14 čteme o čtyřech králích, Amráfelovi, Arjókovi, Kedorlaómerovi a Tideálovi , kteří unesli Abramova synovce Lota a ukradli jeho majetek. O všech čtyřech je zmínka ve starých mezopotamských tabulkách nyní chovaných v Britském muzeu.

Závěr

Podle světských, evolučních dějin lidstva, se lidé rozšířili do světa z Afriky před zhruba 60 až 100 tisíci lety. Kdyby to byla pravda, nebylo by možné, aby se u kmenů rozptýlených po celém světě dochovaly tytéž legendy po tak dlouhou dobu. A přece nalézáme zkomolené formy zprávy Genesis o stvoření a raných dějinách lidstva v četných kulturách na všech světadílech, a dokonce i u lidí, žijících na osamělých ostrovech, obklopených tisíci kilometrů oceánu. Tato fakta vlastně velmi dobře odpovídají biblické historické zprávě. Pokud se lidé rozptýlili ze Středního východu před něco málo přes 4 000 lety, jak říká Bible, očekávali bychom, že potomci těchto lidí budou sdílet stejné legendy.

Cooper strávil většinu života studiem raných dějin lidstva. Svou práci završil velmi cennou knihou – zdrojem poznání. V The Authenticity of the Book of Genesis vrší fakt na fakt a argument na argument a potvrzuje, že Bible opravdu zaznamenává pravdivou historii lidstva. Už nikdy nebudu číst Genesis stejně jako dřív.

Odkazy a poznámky

1. Cooper, W. (Ed.), The Wycliffe New Testament 1388: An Edition in Modern Spelling with an Introduction, the Original Prologues and the Epistle to the Laodiceans, British Library Publishing Division, London, 2002.
2. Cooper, W., After the Flood, New Wine Press, West Sussex, 1995.
3. Hong, S.W. et al., Safety investigation of Noah’s Ark in a seaway, J. Creation 8(1):26–36, 1994; creation.com/arksafety.
4. Sarfati, J., Noah’s Flood and the Gilgamesh Epic, Creation 28(4):12–17, 2006; creation.com/gilgamesh.
5. Osanai, N., A comparative study of the flood accounts in the Gilgamesh Epic and Genesis, M.A. Thesis, Wesley Biblical Seminary, Jackson, MS, 2004; creation.com/gilg.
6. Batten, D. (Ed.), The Creation Answers Book, 3rd edn, Creation Book Publishers, creationbookpublishers.com, pp. 165–169, 2009.
7. Oard, M.J., How many impact craters should there be on the earth? J. Creation 23(3):61–69, 2009.
8. Catchpoole, D., Cave men—in the Bible, Creation 31(3):52–53, June 2009; creation.com/bible-cave-men.
9. Sarfati, J., Refuting Evolution 2, Creation Book Publishers, creationbookpublishers.com, p. 200, 2011.
10. Garner, P., The New Creationism, Evangelical Press, Darlington, Durham, p. 231, 2009. Return to text.
11. Ref. 2.
12. British Museum shelf mark numbers Sp. II. 987; Sp. III. 2; Sp. 158 and Sp. II. 962.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz