Fakta pro stvoření

pavelkabrt Fakta pro stvoření 0 Koment.

FAKTA PRO STVOŘENÍ

Pavel Kábrt

Koho to zajímá, dozví se, proč tisíce současných přírodovědců odmítají představu o evolučním původu světa. Čím odůvodňují, že na počátku všech složitě uspořádaných soustav (atomy-molekuly-buňky-tkáně-orgány-organizmy) musela stát vysoká tvůrčí inteligence. Proč je mnohem realističtější věřit ve stvořitele (kreační teorie) než v tvůrčí schopnosti hmoty (evoluční teorie).

Evoluční představa a přírodovědecká oprávněnost hypotéz

Angličan Charles Darwin (1809-1882) přišel na myšlenku boje o život v přírodě až při své četbě nesprávných ekonomických úvah ekonoma a duchovního Thomase Malthuse (An Essay on the Principle of Population). Vycházeje tedy ze špatných teorií jedné ekonomické knihy, dále ze svých chybných závěrů v oboru šlechtitelství, mylných názorů na dědičnost, z naivní představy o struktuře buňky, ze srovnávací embryologie postavené na Haeckelových falzech, s nepatrným počtem zkamenělin a se zmatenými představami o stáří hornin, položil tento nedostudovaný teolog a medik myšlenkový pilíř současné evoluční biologii! Bylo by možné v jiné oblasti přírodovědy, aby hypotéza, založená na půl tuctu omylů, nesmyslů, podvodů a neuvěřitelných ideologických sporů byla ještě po 150 letech vyhlašována za jedinou legitimní vědeckou teorii (sic) vysvětlující vznik celého světa?

Vědecká teorie se rozvíjí řadu let, ale hypotéza padne hned poté, co se zjistí, že stála na mylných předpokladech. Udržovat ji v rozporu s fakty lze jen tehdy, když její experimentální ověřování je nemožné a je-li tato hypotéza silně vázána na cit a životní filozofii lidí. A tak je tomu s evoluční i kreační představou 21. století o tom, jak kdysi dávno vznikl náš svět se všemi formami života. Neumíme to zopakovat, můžeme o tom jen spekulovat, proto zůstává velký prostor pro fantazii protkanou vědou i pro fanatizmus a manipulace, tak typické u mnoha ideologických hnutí.

Z výše uvedeného je tedy neoprávněné tvrdit, že evoluční hypotéza je vědecká, zatímco kreační náboženská. Toto tvrzení je čirá lež, typická právě pro ony ideologické manipulace. Každý člověk (i vědec) si totiž dělá vlastní úsudek a přiklání se na tu či onu stranu na základě toho, které argumenty mu připadají pádnější – tj. bližší jeho osobní životní zkušenosti, bližší jeho znalostem experimentálně ověřených vědeckých zákonitostí a v závislosti na tom, co všechno ví o nálezech z terénu. Velkou roli při tvorbě názoru na minulost hraje také znalost současných i historických pramenů a důvěra k nim. K tomu přistupuje i vlastní povaha člověka spolu s tím, co nás učili od dětství. To všechno a ještě mnohem více rozhoduje o tom, zda uvěříme v Boha či evoluci, nebo zda je nám to celkem jedno. Pro pravdu není vůbec podstatné, který názor je vyznáván většinou vědecké komunity, která teorie se učí na školách, který názor je politicky preferován a podporován sdělovacími prostředky, církví či veřejným míněním. Minulost zůstává v minulosti – zpřítomňuje ji jen víra. A ta může být oprávněná, nebo neoprávněná – postavená na faktech či omylech.

1 – Vznik života

Je-li správná představa kreacionistů, že buňka nemohla vzniknout dlouhodobým chemickým vývojem z neživé hmoty, pak je nanejvýš oprávněné hledat jiné příčiny jejího vzniku. Došlo-li v historii světa k vytvoření buňky a všech mnohobuněčných živých organizmů působením inteligence v krátké době, a nikoli dlouhodobou sebeorganizací hmoty, nemohly přece tyto tak různé procesy (úmyslné uspořádání atomů v krátkém čase a dlouhodobá bezcílná evoluce) zanechat po sobě stejné stopy. Není možné, aby tento spor měl na obou názorových stranách stejně pádné argumenty. Aby ze zákonů chemie, fyziky, biologie, matematiky a nálezů z terénu bylo možno odvodit obě hypotézy stejně seriózně. To je vyloučené! Vždyť kreační pohled na vznik života je naprosto odlišný od evolučního.

2 – Populační exploze a potopa

Je-li správná představa, že živí tvorové byli hned na samém počátku geneticky bohatší a posléze i fenotypově rozmanitější než dnes, a že prostředí, ve kterém žili, bylo mnohem příznivější životu než to naše současné, potom zabydlení země proběholo velmi rychle. Došlo k populační explozi všeho živého a ke vzniku mnoha odlišitelných jedinců i skupin. Kreační teorie učí, že už zanedlouho po stvoření žilo na zemi nejen mnohem více druhů organizmů než dnes, ale i ve větších rozměrech a v ohromném početním množství, od pólu až k pólu! A protože většina z nich pak zahynula naráz v celosvětové potopě, není možné, aby pozůstatky tolika těl a stopy takové obrovské globální katastrofy nebyly nikde k nalezení, a vše bylo jen tak zapomenuto. Taková ohromná celosvětová událost musí být přece na první pohled ještě dnes rozpoznatelná jak v zemských vrstvách, tak i ve starověké literatuře (tj. ve vzpomínkách) mnoha národů!

3 – Zkameněliny jen konečných forem

Je-li správná představa, že v potopě zahynuly miliardy hotových, nikoli teprve se vyvíjejících živočichů a rostlin, pak zemské vrstvy musí vydat jasné svědectví zkamenělin: ryby byly vždy rybami, obojživelníci obojživelníky, stejně jako plazi, ptáci, savci a člověk byli vždy plnohodnotnými, zcela komplexními formami, dokonale vybavenými pro život ve svém prostředí, bez nejmenších stop vývoje z předchozích organizmů. Žádné doklady o transformaci srdcí, očí, žaber, či čelistí. Ptačí křídlo bude ve zkamenělinách vždy jen křídlo, ploutev bude ploutev, čelist čelistí a člověk člověkem se současným tělem a mozkem. Stejně tak u rostlin – jen hotové formy beze stop vývoje. Odlišnosti budou vždy vysvětlitelné v rámci mendelovské variability, možného pokažení či vyhynutí druhu, ale v základních tělesných rysech vše shodné se současnými typy organizmů. Žádný vývoj od jednobuněčných až k člověku. Takový pohled je přece zcela odlišný od evolučního a není možné, aby oba dva modely měly ve zkamenělinách stejnou oporu. Už jen letmý pohled musí ukázat, o čem zemské vrstvy svědčí!

4 – Jsme pouhých půl tuctu tisíců let od stvoření

Je-li správná představa o časovém rozložení všech těchto událostí, tj. že ke stvoření světa i živých organizmů včetně člověka došlo před pouhými asi 6000 lety, a všichni (lidé i trilobiti, ryby i ptáci atd.) žili v jedné době, musí pro to existovat jasná fakta. Musí existovat řada procesů využitelných pro datovací metody se závěrem, že svět není starý miliony či miliardy let. Potom ani vznik písma, řeči, matematiky, astronomie či architektonických památek nebude probíhat stovky tisíc let, jak by platilo u evoluční představy. Lidská řeč nezačala skřeky a lidé neobjevovali stovky tisíc let písmenka, čísla, tóny, nástroje a zemědělské znalosti. Nebydleli na stromech či v doupatech, ale velmi rychle vznikly vyspělé civilizace. Po potopě nezabydloval zemi vyvíjející se poločlověk, ale člověk, jehož mozek a celé tělo fungovalo lépe jak nám, a který si navíc z předpotopní doby přinesl řadu znalostí a dovedností. Obě tak časově i kvalitativně rozdílné představy nemohou být podpořeny stejně pádnými důkazy.

5 – Složitost živého těla: co od ní můžeme i nemůžeme čekat

Je-li správná představa kreacionistů, že živý organizmus je mimo jiné i extrémně složitý komplex neživých prvků a sloučenin, navíc s vloženým komprimovaným programem pro růst, rozmnožování, adaptaci a přirozený vznik variací (odrůd, plemen, druhů apod.), dá se očekávat obrovská variabilita této uspořádanosti. Božím předpotopním zásahem do pokaženého stvoření a následkem popotopních změn životního prostředí lze očekávat řadu odlišností od původního stvoření, často i defektů. Ne vývoj nových genů, tkání a orgánů, ale zakrňování, ztrátu funkcí, vymírání druhů, redukci velikostí těl i věkové hranice v důsledku zvýšeného počtu mutací po potopě. Kreacionisté proto neočekávají evoluční výstup na horu fyzické a psychické dokonalosti. Ale degeneraci genomů, pád bariér, změny a chyby v konfiguraci původně stvořeného dokonalého vybavení každého organizmu, včetně člověka. To se může mylně interpretovat jako evoluční změny, ale celková tendence bude jasná: biologicko-fyzikální entropie, tedy zhoršování. Takový pohled je ovšem zcela odlišný od evolučního a není možné, je-li správný, aby pro něj nebyly v biologii a celé přírodě jasné doklady.

*****

Kreacionisté stejně jako evolucionisté hledají v nejrůznějších oblastech vědy ověření výše uvedených představ. Bible je jim výchozím myšlenkovým podnětem (nikoli důkazem), podobně jako darwinistům kniha On the Origin of Species (O vzniku druhů). Obě strany se tak snaží prokázat pravdivost svých základních předpokladů: buď byla na počátku Boží tvůrčí inteligence, nebo jen hmota, energie či nicota. Chci nyní představit argumenty vědců, kteří obhajují Boží stvoření. Ukázat na faktech, že minulost, popisovaná biblí, se lépe shoduje s realitou než představa evoluční.

Ověřování kreačních představ

Ad1) Vznik života

Sterilní prostředí odmítá zrodit život Kde se vzal první život? Materialisté věří, že věčná a „jistá“ je hmota, případně energie, praatom, nějaké částice či snad dokonce nicota (v tom nemají jasno) – a že život (živý organizmus) je jen takový jeden efemérní (prchavý) „projev“ tohoto neznámého věčného (sic) jsoucna, samovzniklý během oné nekonečné/věčné historie „čehosi“. Kreacionisté věří opak, že věčný a jistý je život, který existoval vždy a bude vždy existovat v podobě mocného Boha, a teprve jeho činem (stvořením) vznikla hmota i pozemský život (nejen ten). Kreacionisté (a křesťané vůbec) věří, že věčné a „jisté“ je duchovní, a ne hmotné podstaty. Je užitečné si povšimnout, že i materialisté věří na věčnost, přestože to samé kreacionistům vytýkají. Takže „věčnost“ je přijímána oběma stranami, ale věčnost čeho? V tom se neshodují.

Materialisté však čelí obrovským přírodovědeckým obtížím, mají-li prokázat samovolný vznik i té nejjednodušší živé jednotky (buňky) – protože je příšerně složitá. Lze říci, že materialistická fakta dnes popírají materialistickou filosofii! Experimentální zjištění jsou značně nepříznivá jejich „návodu“ na vznik života, který zní tak prostě: „počkáme-li dost dlouho, hmota sama někde ve vesmíru ožije“. Ne, neožije a buňka se nevytvoří! Čas nenahrazuje informaci, to současná přírodověda bezpečně zjistila. Právě naopak, informační obsah soustavy s časem klesá i v otevřených soustavách. Složitější a uspořádanější („vyšší“) může přejít do stavů s nižší uspořádaností zcela samovolně, následkem Gibbsovy volné energie v exotermních reakcích, ale opačně je to bez vlivu inteligence či vložené informace (programu) neřešitelný problém. Materialisté to řeší jen stále barvitějšími hypotézami a neustálým poukazováním na budoucí (!) vyřešení tohoto problému – jak jinak než potvrzením jejich víry. Věda v budoucnosti jejich hypotézu o samooživení hmoty prokáže, kojí se v současnosti. Věda však nemusí prokázat nic – některé hypotézy potvrdí, jiné vyvrátí. Tvrdit dnes, že věda v budoucnosti něco prokáže, je právě ona ideologická manipulace, o které jsem se zmínil v úvodu – velmi typická pro evoluční víru.

Staletí trvající spor o samoplození (abiogenezi), tj. zda např. červi, mikrobi, plíseň či jiné organizmy mohou vzniknout bez zárodků života (bez programu pro život) v neživém prostředí, jen díky teplu, dlouhému času a tzv. „příhodným podmínkám“, vyřešil francouzský chemik a mikrobiolog profesor Louis Pasteur právě v době Darwina. Po mnohaletých pokusech došel k závěru, a ve své slavné přednášce na Sorbonně již roku 1864 vysvětlil, že ve sterilním prostředí (tj. kde není život ani jeho program – např. semena, spóry) život vzniknout nemůže! Vždyť jak už z principu, tak i ze zkušenosti víme, že neživá hmota dlouhodobě nevykazuje žádnou sebeorganizaci – ani v teple ani v zimě, ani v suchu ani ve vlhku, ani ozařováním ani v klidu, ani tady, ani tam, ani včera, ani dnes. Pasteurovy výzkumy nebyly nikdy popřeny, mají však z hlediska materialistické filosofie jednu nepřekonatelnou vadu: ukazují jednoznačně, že na počátku každého života, dříve než vznikne, musí být život (tedy že život musí být věčný!). Proto tato vědecká zjištění evolucionisté ignorují a snaží se je nějak obejít.

Snaha popřít či obejít Pasteura nevyšla Když nemohou vzniknout jen tak z neživého prostředí červi a mikrobi, jak ukázal Pasteur, tak snad alespoň jejich části, aminokyseliny či nukleové kyseliny, řekli si evolucionisté. A kdybychom toto prokázali, pak se už musí najít možnost, jak se to vše za miliony let poskládalo v buňku, schopnou replikace, růstu a metabolismu. Je to ale velký problém, obejít Pasteura, nemá-li to být jen rétorika. Tisíce pokusů ve 20. století ukázaly, že ani DNA, RNA ani proteiny nemohou samovolně vznikat ve sterilním prostředí. Natož pak celé buněčné jádro nebo jiné organely. Všechny pokusy od prvního Millerova (USA, 1952) až do současnosti byly pro evoluční spekulace naprosto zdrcující. To je tedy také důvod, proč kreacionisté tvrdí, že věda ukazuje na stvoření, nikoli na samovolné sebe-sama-oživení hmoty (vytvoření buňky).

Proč neživá hmota vzdoruje zplodit život Podstatou i toho nejjednoduššího živého organizmu (viru, bakteriofágu a tím spíše eukaryotické buňky) je tak obrovská složitost v uspořádání atomů a molekul, že se tuto uspořádanost nepodařilo zatím napodobit v žádné laboratoři světa ani vlivem inteligence a pomocí špičkové techniky – tedy syntetizovat život z neživého. Natož tuto uspořádanost simulovat náhodně! Neživé atomy živých těl (kyslík, uhlík, vodík, dusík, fosfor atd.) nemají v sobě žádné instrukce či vazební síly preferující uspořádanost života před mrtvými sloučeninami. Naopak! Náhodné výkyvy od rovnováhy (při kterých může vzniknout velmi triviální uspořádanost např. periodického charakteru) směřují vždy zpět k termodynamické (chemické) rovnováze při vzniku stále jednodušších sloučenin! Dnes už i víme proč, a to díky německému fyziku Rudolfu Clausiovi (1822-1888), rakouskému fyziku Ludwigu Boltzmannovi (1844-1906) a dalším vědcům, kteří odhalili podstatu 2. zákona termodynamiky, entropie.

Entropie – postrach evoluce Udělejte si pokus. Vemte dvě černé (č. 1, 2) a dvě bílé (č. 2, 3) kuličky, postupně s nimi vždy zatřepejte v podlouhlém korýtku a zapisujte si výsledky. Uspořádaný stav – tedy ten, který je použitelný pro další kroky ke vzniku něčeho složitějšího (černé a bílé kuličky pohromadě) se může vytvořit osmi možnými pořadími kuliček (1234, 1243, 2134, 2143, 3412, 3421, 4312 a 4321). Ale všech možných kombinací (permutací) je celkem 24 (1:3). Vznikne tedy samovolně dvakrát víc stavů neuspořádaných, beze smyslu, které nemůžeme (které příroda nemůže!) použít pro další stavbu něčeho funkčního a složitého. Budeme-li vycházet (bude-li příroda vycházet!) jen z nejideálnější možnosti, tedy uspořádaných stavů (bez ohledu na to, kde se původně vzaly), zjistíme, že čím více pokusů uděláme, tím více se bude konečná množina všech výchozích uspořádaných stavů měnit ve stavy neuspořádané, a to zcela samovolně, až nakonec budeme mít celou soustavu prvků v homogenní neuspořádanosti (nerozlišenosti). Žádná materialisty vysněná a proklamovaná „kumulace drobných uspořádaností“ či jejich selekce se nekoná. O tom je věda, to ostatní je chybná a velmi zoufalá víra (ideologie)! Žel, masově rozšířená a učená na školách.

Změnit tento proces může jen inteligence přímými zásahy (např. fixací rozlišitelných stavů), nebo nepřímo, do soustavy vloženým programem – tedy „nepřirozeným“, materialisticky řečeno „nadpřirozeným“ zásahem proti působení spontaneity (samovolnosti v neživé přírodě). Tak pracuje např. každý řemeslník, dělník, technik, biochemik či programátor (což je pro materialistu nepřirozené a nadpřirozené – jde-li o původ přírody). A tak každá soustava, izolovaná i otevřená, ztrácí náhodnými energetickými zásahy svoji uspořádanost. Tento 2. termodynamický zákon (entropie) platí ve fyzice i chemii! Ukazuje, že čím více času neživé přírodě dáme, tím hůře s ní! Otevřenost či izolovanost soustavy zde nehraje žádnou roli, entropie vzrůstá v obou typech soustav, není-li vložen program či nezasahuje-li z vnějšku inteligentní korektor. Každému středoškoláku by mělo být jasné, že evoluční spekulace o samovolném (spontánním) vzniku vysoce uspořádaných soustav neživých prvků náhodnými energetickými fluktuacemi za dlouhý čas jsou čirý nesmysl. Proto také v praxi nic takového nikde nepozorujeme – ale pravý opak: stárnutí, rozklad a samovolné rozpadání struktur! To je reálná „evoluce“, bez přídavného snění. Tedy devoluce.

Moderní biochemická laboratoř – postrach evoluce Při laboratorních pokusech simulujících evoluční bájnou pradávnou atmosféru Země (tzv. redukční, bez kyslíku) nebylo nikdy možné bez pravidelných zásahů experimentátora syntetizovat opticky aktivní L-aminokyseliny, natož proteiny nebo D-formy DNA/RNA. Samovolnost vytváří racemáty nepoužitelné pro život. Stejně pak nakonec záření, tlak, elektrické výboje a vratné procesy zničí i to nepoužitelné a náhodně uspořádané, co samy tyto různé spontánně působící energie vytvořily (důvody jsou vysvětleny výše). Také kondenzační reakce jsou vratné; pokud není odnímána voda, k trvalému vzniku proteinů nedochází. Jaký nahodilý proces by asi vybral 20 typů standardních aminokyselin z těch několika set známých a řadil by je pak v milionech správných sekvencí do požadovaných proteinů? A to jsme pořád ještě na hony vzdáleni nějaké nejjednodušší živé, sebereplikující se buňce! Jsme stále jen na rovině neživých sloučenin, neživé hmoty. A už tolik problémů! Evoluční představa vzniku buňky je vskutku špičková fantazie a zcela nereálná ideologie.

Geochemické nálezy ze zemských vrstev o nějaké evoluci nevědí zhola nic Každý organický chemik ví, že v přítomnosti volného kyslíku se zastaví všechny syntézy mezi organickými reaktanty. Kyslík na organické sloučeniny působí korozivně: velmi rychle je oxiduje, rozkládá. Proto evoluční teoretici požadují nekompromisně, aby dávná atmosféra Země byla bez kyslíku (tzv. redukční). Pokud by zde bylo i jen malé množství O2, o evoluci buňky by nemělo smysl ani začít uvažovat. Jenže dnes je už mnoho desítek let prokázáno, že žádná bezkyslíková atmosféra nikdy na této zemi neexistovala! Jednak UV záření rozkládá vodu na volný kyslík a vodík (fotodisociace), ale hlavně z rozboru zemských skal a oxidačního stupně nerostů (např. Fe2O3 hematit, Fe3O4 magnetit, UO2-U3O8 uraninit a řady dalších) je zřejmé, že volný kyslík existoval vždy ve významném množství. Naproti tomu není ani stopy po nějaké čpavko-vodíko-dusíko-uhličito-uhelnaté atmosféře, promíchané kyanidy a vodní párou, jak ji (o měnícím se složení) postulují chemičtí evolucionisté. Podobně nemáme ani stopy po dávných oceánech plných organických sloučenin zkoušejících miliony let stát se životem – jak to požaduje evoluční scénář. Protože kyslíková atmosféra existovala na této zemi již před zkamenělinami prvních rostlin a živočichů, jak svědčí nálezy z nejstarších zemských vrstev, tvrdí kreacionisté, že hypotézy o chemické evoluci nejsou vědou, ale ateistickými pohádkami.

Žádné stopy po miliony let vznikajícím životě Jak by se dalo očekávat z kreačních představ, nebudeme nalézat v žádných vrstvách hornin stopy chemicky vznikajícího života a pomalu postupně se tvořící buňky. A tak tomu skutečně je! Život se objevuje zcela náhle, nejen v podobě živých mikroorganizmů (existujících dodnes), ale co hůře pro evoluční víru, zcela náhle a „odnikud“ se vynořují i velké mnohobuněčné organizmy (metazoa) – a ne jejich primitivní „předformy“. Kuriózní rovněž je, že jednobuněční jsou spíše ve vyšších vrstvách, zatímco v kambriu, tedy na začátku (údajných) prvohor, chybí. Tam se to již mohutně „hemží životem“, mnohobuněčnými organizmy (ve zkamenělinách) a dokonce obratlovci. Tento jev se nazývá „kambrijská exploze“ a evolucionisté pro tak náhlý výskyt řady organizmů v tak starých vrstvách nemají žádné vysvětlení. Richard Dawkins o těchto organizmech řekl: „A my nalézáme mnohé z nich v již pokročilém stádiu evoluce, hned jak se objevily. Vypadá to, jako by tu byly zasazeni, bez evoluční historie. Není třeba zdůrazňovat, že tento objev potěšil kreacionisty.“ Tak to je asi jedna z mála pravd, které Dawkins zplodil.

Ad2) Populační exploze a potopa

Stručný popis historie stvoření a pádu Podle bible byl Bohem nejprve vytvořen hrubý polotovar nazývaný „nebe a země“; ta byla zpočátku pustá a beze světla. Následuje vytvoření světla, úprava atmosféry a povrchu země, rozdělení vodního obalu nad zemí a na zemi, vznik moře. Přichází stvoření rostlin, vodních živočichů a ptáků, objeví se nebeská tělesa, stvořena jsou suchozemská zvířata a člověk – to vše v šesti dnech. Nemusíme si naivně představovat, že Bůh tvořil sám každou bakterii nebo savčí řád – Kristus je nazýván v bibli „dílovedoucím“ a mnoho duchovních bytostí bylo jistě společně při práci. Byl to dokonalý svět, zcela odlišný od našeho dnes. Tento svět nevznikl tak, že jeden tvor bojoval s druhým a vytekly hektolitry krve, než se nějaký druh vylepšil a vznikl nový orgán. Ne, takto ne.

Brzo po stvoření prvního lidského páru (Adama a Evy) dochází k zneužití té obrovské svobody, kterou od Boha měli (o té si dnes můžeme nechat jen zdát stejně jako o podmínkách života v ráji i před potopou). Bůh zasahuje, omezuje život smrtí (přesto se délka lidského života předpotopní doby počítá ještě na stovky let), ruší ráj a bezstarostné živobytí, příroda i svět začínají podléhat stárnutí, rozpadu a vzájemnému nepřátelství. Bůh mění i biologické struktury a není vyloučeno, že se teprve nyní začíná projevovat i fyzikální entropie, která mohla být do té doby potlačována nějakým jiným fyzikálním zákonem. Na zemi žijí zvířata i někteří lidé nadměrných rozměrů (obři), ti však představují spíše deviantní formu. Dochází k nárůstu zločinnosti a úpadku civilizace. Následuje prudké zabydlení celé země všemi organizmy, od pólu k pólu. Lidé se dožívají stovek let, stavějí města, rozvíjejí vědu, řemesla a umění, a to hned záhy po stvoření. Dochází ale také k velkému nárůstu bezbožnosti a zločinosti. Asi 1700 letech od stvoření většina pozemského života zahyne v celosvětové, rok trvající potopě, na přímý zásah Boží, který je reakcí na bezbožnost.

My už žijeme na zničené, zemětřeseními, sopkami a uragány zmítané zemi, vytlačeni masami vod na pouhých asi 150 milionů km2 pevniny. Jsme potomky osmi zachráněných lidí a příroda kolem nás je pouze redukovaná biosféra, přeživší z kdysi tak bohatého předpotopního světa. Ochranný vodní obal, který před potopou vytvářel příjemné (skleníkové) podmínky pro život na rovníku i pólech, zkondenzoval. Snížil se atmosférický tlak, na pólech prudce a rychle klesla teplota, na rovníku vzrostla. Kolapsem ochranné atmosféry se zvyšuje nebezpečné UV i jiné typy záření z kosmu, stoupá frekvence mutací, genetických poruch a defektů všeho druhu. Mnoho organizmů zahynulo v potopě a další vymírají i po ní, protože klimatické i jiné podmínky nebyly dlouhodobě příznivé jejich životu. Klesá magnetické pole země, možná že i rychlost světla, vzrůstá entropie, morfolýza (uvolňování vazeb) a dochází k řadě přepólování zemského magnetismu. Některá měření stáří dávají pak dnes nesprávné vyšší hodnoty, neboť silnější magnetické pole brání rychlé tvorbě izotopu 14C ve vyšších vrstvách atmosféry. Dochází k pohybu pevninských desek, vyvrásnění řady pohoří, k vulkanické činnosti a opětovnému, už však o hodně pomalejšímu zabydlování celé země. Je toto reálný obraz historie a mohou fakta konkurovat onomu evolučnímu pohledu?

Zkameněliny v ledu Po celém světě nacházíme miliony a miliardy zkamenělin zahynulých živočichů. To je přesně to, co odpovídá kreační představě světa stvořeného, v krátké době bohatého a posléze zničeného v potopě. Zkameněliny nám ukazují, že rostliny i živočichové žili po celém povrchu země v nesmírném množství a často v mnohem větších rozměrech než dnes (ty samé druhy). Ke zkamenění ryby či suchozemce běžně nedochází (mrtvá ryba nezkamení, padlý strom nezuhelnatí), natož aby zkameněla celá hejna ryb a stáda živočichů po milionech kusů! Evoluční teorie nemá na tento jev žádné vysvětlení. Miliony zamrzlých mamutů a dalších savců podél pobřeží severní Sibiře až k Aljašce ukazují, že před potopou mohla tato zvířata žít po celé zemi díky mírnému klimatu, které vytvářel ochranný obal (na bázi vody) kolem celé země. V sibiřském ledu je údajně pohřebeno asi 5 milionů mamutů.

Mamuti (slovo pochází z biblického hebr. slova „behimoth“) musela být teplomilná zvířata (8 a více tun), protože podobně jako sloni (ti jsou menší), se kterými patří do jedné čeledi, nemají na svém těle žádné tukové žlázy. Zvířata uvězněná v ledu mají ještě v žaludcích a tlamách nestrávené rostliny (blatouchy, zvonky, ostřice, fazole atd.), které tam dnes samozřejmě nerostou. Jejich maso je konzervováno mrazem a je poživatelné. Někdy jsou tato zvířata roztrhána na kusy, jindy zcela neporušená. Právě jen zahynutím v potopě lze vysvětlit, proč nacházíme mamuty i jiná zvířata mnohdy v naprosto neporušeném stavu, zamrzlá vstoje v ledu (oči, nozdry, srst, kůže atd. mají zcela neporušenou tkáň a vypadají „jako živé“). Jindy jsou zvířata pohřbena až 270 m pod povrchem země. Spolu s mamuty nacházíme ovce, velbloudy, bizony, nosorožce, koně, tygry, osly a lvy pohřebené po tisících v sibiřském ledu – děje se něco takového dnes? A jaká vysvětlení pro tyto nálezy poskytuje evoluční teorie? Zvířata v severních oblastech zmrzla zřejmě během několika málo hodin poté, co jejich těla zahynula ve vodách potopy a teplota prudce klesla po kolapsu oné předpotopní vodní atmosféry. Existuje nějaké jiné reálnější vysvětlení? Pokud vím, nikoli.

Suchozemské zkameněliny Na ostatních částech světa (mimo mrazivé oblasti pólů a vysokých hor) byla zvířata zavalena usazeninami a nacházíme jejich pohřebiště po celém světě – už ne většinou měkké části těl, ale kosti či otisky těl. Formace Karoo v Africe čítá odhadovaných 800 miliard obratlovců. Naleziště zkamenělých sleďů v Kalifornii obsahuje přibližně miliardu ryb na ploše 9 čtverečních kilometrů. Dalším příkladem je pohřebiště zkamenělin v Kumberlandské jeskyni kostí v americkém státě Maryland. Tucty rozličných druhů savců zanechaly své kosti v této jeskyni spolu s plazy a ptáky rozličných podnebí a lokalit. Na Sicílii najdeme zkamenělé kosti hrochů v takových množstvích, že byly těženy jako zdroj paliva. Přes 2 000 zkamenělin objevili američtí vědci na stavbě nové trasy metra v Los Angeles v roce 2000. Většina fosilií se dochovala nepoškozena. Kosti na řadě fosilních hřbitovů nacházíme často pohřbeny pod vrstvami naplavenin a promíseny částmi rostlin, stromů, lasturami a pozůstatky ryb. Vápencové útvary poblíž Oděsy obsahují asi 4 500 kostí medvědů, hyen, kanců, mamutů, nosorožců, bůvolů, jelenů, zajíců, vlků a lišek. Odhaduje se, že na regálech a v depozitářích přírodovědeckých muzeí a škol po celém světě je celkem asi 250 milionů zkamenělin rostlin a živočichů, a venku v zemi pak ještě leží mnoho dalších miliard. Evoluční teorie, která počítá s miliony let postupně se usazujících vrstev, v nichž teprve z primitivních organizmů vznikaly nové formy, nemá na tyto fenomény žádnou přiměřenou odpověď.

Dinosauři, lamy, jejich kosti a rytiny Zkameněliny dinosaurů se nalézají po celém světě. Kostry často vykazují stopy náhlé, násilné smrti ve vodě. Někteří dinosauři byli nalezeni v plovoucí pozici s hlavou křečovitě vraženou dozadu. (Björn Kurten: The Age of Dinosaurs) Evolucionisté vymysleli zoufalé teorie, aby vysvětlili, proč tato zvířata (často suchozemská a vodu nemilující) zahynula tímto způsobem a v takovém množství. (I když existují i úvahy, zda dinosauři nebyli převážně teplokrevní a nežili více ve vodě podobně jako krokodýli.) Dinosauři podle evoluční teorie „nesměli“ žít spolu s lidmi (lidé se ještě v té době „nestačili vyvinout“). Přesto máme velké množství dokladů o pravém opaku. Nacházíme stopy dinosaurů ztvrdlé v jedné vrstvě se stopami člověka (stopy lidí někdy označují evolucionisté zcela bezdůvodně za padělky, viz Richard Dawkins: Slepý hodinář). Tyto stopy jsou po celém světě. Rytiny dinosaurů byly nalezeny na stěnách jeskyň a kaňonů např. v Arizoně či Rhodezii, stejně jako jejich figurky. Pětiprsté lamy, údajně vyhynulé před 30 miliony let, byly nalezeny archeology vyryté na nádobách a jejich kostry byly nalezeny ve spojitosti s kulturou Tiahuanaků (Bolívie).

Uhlí, ropa, zemní plyn – jaký masivnější důkaz ohromně bohatého života na počátku země máme hledat? Tlakem lze dnes vyrobit uhlí z dřevité masy během několika hodin i minut. Vznik uhlí z biomasy ani nemůže trvat miliony let, má-li vzniknout skutečné uhlí. Jsou známy případy, kdy dělníci zaráželi do země dřevěné kůly a špička, která narazila na kámen, zuhelnatěla. Uhlí pochází velmi zřejmě ze zbytků rostlin předpotopního světa, pohřebených vodou pod sedimenty, jinak si jeho vznik neumíme vyložit. Miliony let rostoucí lesy nezuhelnatí a nikde na světě nenajdeme ani náznak o pozvolném přechodu mezi rašelinou, lignitem, hnědým uhlím, černým a antracitem. Na jednom místě se těží hnědé uhlí, na jiném černé a zase jinde rašelina. Uhlí se nalézá napříč celým geologickým sloupcem ve všech částech světa, dokonce i pod póly. Nese všechny známky rychlého uložení obrovských mas dřevin následkem vody (tzv. alochtonní vznik uhlí: sloje nevznikly na místě, kde rostliny rostly, ale potopením „plovoucích koberců“ dřevin) s následným překrytím sedimenty. Uhelné sloje svědčí o nepředstavitelné mase rostlin, která musela existovat před potopou. Existují sloje o více jak 30 m mocnosti, k jejichž vzniku bylo potřeba mnohonásobně vyšších vrstev dřevin.

Také ropu a zemní plyn umíme dnes vyrobit z organických zbytků a lze je vysvětlit jako produkt mechanické a chemické přeměny zvířecích těl, především ryb. (Existují i anorganické teorie o vzniku fosilních paliv, nejsou však tak průkazné a mají řady obtíží, snad i proto jsou jen okrajové). Evoluční teorie nemá absolutně žádné vysvětlení, kde se hned na počátku země vzalo tak obrovské množství rostlin a živočichů pro vznik tak mohutných zásob fosilních paliv. Pokud tedy zvážíme jen tyto dvě skutečnosti (další následují) – tj. spousty zkamenělin po celém světě a ohromné zásoby fosilních paliv, není docela logické, že si představíme spíše obraz globální potopy, kdy zahynulo nepředstavitelné množství vyspělých organizmů, než evoluci?

Fosilní jezera a zbytky mořských živočichů i dalších zkamenělin Často nacházíme ve světě vysoko položená jezera, zřejmě pozůstatky celosvětové potopy. Někdy obsahují slanou vodu jako oceány a moře. Hladina Bajkalu na Sibiři je 457 m nad mořem a je jasné, že celá Sibiř byla kdysi pod vodou. Bajkal obsahuje mořské živočichy, žije zde arktický druh tuleně podobný tuleni žijícímu na Špicberkách, v Kaspickém moři a Aralském jezeře. V Tibetu najdeme jezera 4 900 až 5000 m nad mořem, mnohá jezera jsou solná či alkalická, solné pánve najdeme v ruských stepích i na amerických prériích. Na nejvyšších vrcholcích hor, např. v Himálajích, najdeme zbytky mořských živočichů vysoko nad mořem, na Sahaře najdeme vyschlá koryta řek. Zajímavé jsou nálezy zkamenělých zvířecích stop, které ukazují, jak zvířata utíkala před potopou do vyšších poloh, často klouzala zpět po břiše dolů a opět se snažila dostat nahoru před stoupající vodou, pak najdeme jejich těla v obrovské průrvě nahromaděná pod usazeninami, zvířata, která spolu běžně nežijí.

Sedimenty a vulkanické horniny Nejen že je 71% (362 mil. km2) povrchu Země pod vodou, což je naprosto nevídaný jev v planetárním měřítku (na Marsu hovoří vědci také o katastrofální potopě v minulosti, ale zatím není jasné, kde je ona voda), ale i pevniny, na kterých žijeme, jsou z větší části pokryty usazeninami (skálami) nanesenými vodou. Naplaveniny štěrku, písku, vápencové, břidlicové a jílovcové skály nacházíme po celém světě. Na univerzálnost potopy ukazuje také jíl, který by mohl být podle některých teorií sopečného původu a byl nakonec usazen vodou. Universitní profesor dr. I. Le Riche již před mnoha lety předložil argumenty, že jíl je sopečného původu a že jeho všudypřítomnost a povaha i způsob uložení je důkazem pro univerzální potopu. Jíl pokrývá rozsáhlá území ve střední Evropě, severní Francii, Belgii, v údolí Rýna, nalézáme jej ve Slezsku, Polsku, Rusku, vystupuje vysoko do Karpat, kde tvoří ložiska o mohutnosti až 610 m. Ve Spojených státech je jíl v celé rozloze řeky Mississippi, je značně rozšířen v Číně. Evolucionisté vykládají často jíl jako důsledek činnosti ledovců, ale je to velmi obtížný výklad právě z důvodu obrovských ploch pokrytých tímto materiálem, sestávajícím z drobounkých hranatých částic bez jakékoliv struktury (klastické horniny). Vysvětlovat geologické útvary činností ohromného množství vody působící v krátké době globálně po celé zemi je mnohem snazší než tyto útvary vysvětlovat dlouhodobými evolučními procesy, tzv. uniformitarianismem, posuvy kontinentů, ledovými dobami a horotvornou činností probíhající po miliony let. Argumenty pro nanesení všech vrstev najednou viz níže (v Ad4).

Skalní masivy a kreační představa potopy Nikde na světě není úplný geologický sloupec tak, jak ho vyžaduje evoluční obraz světa. I Grand Canyon v USA (Arizona) vykazuje jen polovinu, zkameněliny permu leží na karbonu a ten přímo na kambriu. Chybí ordovik, silur i devon. Geolog Suess řekl, že je to udivující. (The Face of the Earth). Abyste viděli celý sloupec třeba v USA, musíte hodně cestovat: pre-cambrium a paleozoik lze najít v Grand Canyonu, mesozoic ve východní Arizoně, třetihory v Novém Mexiku. Ještě těžší je vysvětlit, proč se některé geologické období „opakovalo třeba 5x“ a proč existují stovky tzv. „přeházených vrstev“ – jak to potřebuje evoluční víra. (Highlands ve Skotsku, Britská Kolumbie, Montana, Alberta, velká část Švýcarského alpského regionu, Čína, Skandinávie atd.) Pokud jsou fosilie evolučně pokročilých organizmů příliš dole (ještě se neměly vyvinout) evolucionisté je nazývají „stratigraphic leaks“ (dislokace), pokud jsou příliš nahoře, jsou to „re-worked specimens“ (diskordance).

Ledovcový Národní Park v USA má blok prekambrického vápence (údajně starý 1 mlrd. let) spočívající zcela přirozeně na křídovém podloží (údajně starém 100 mil. let) – mělo by to být tedy obráceně. Evoluční geologové věří, že tento „špatně uložený blok“ se posunul horizontálně přes okolní oblast. Je však dlouhý přes 500 km, přes 50 km široký a kolem 10 km silný! Dr. Henry Morris ukázal, že přesmyk takového masivu by byl fyzikálně vyloučen, i kdyby třecí plochy byly naolejovány. Evoluční teorie však tyto neuvěřitelné procesy vyžaduje po celém světě, aby se vyhovělo „správnému pořadí vyvíjejících se živočichů“. Problém je, že styčné plochy většiny vodou nanesených vrstev nejeví nejmenší známky drcení, lámání či nějakého pohybu, ale vrstvy leží zcela přirozeně na sobě, jak byly naneseny vodou. Mnohá vysoká pohoří světa byla sice po potopě vyvrásněna v důsledku pohybu pevninských desek (to nejsou sedimentární vrstvy) vlivem obrovské váhy vod oceánů – např. zdvihání Himálaje pokračuje ještě dnes za doprovodu četných zemětřesení. Naproti tomu sedimentární vrstvy leží zcela přirozeně jedna na druhé bez sebemenších známek pohybu jednotlivých mezivrství, a k žádnému, pro evoluci tak potřebnému posunu „starších na mladší“ nedochází. Pokud tedy tento imaginární posun a zvětrávání nebudeme z evoluční víry postulovat, budou často zkameněliny „primitivních a jednoduchých“ organizmů nahoře a těch pokročilých a vývojově vyšších dole!

Protozoa, smrková a pylová zrna Jak jsem již uvedl, protozoa – jednobuněční (ze kterých se měl dle evolučních představ vyvinout život) úplně chybí v kambriu, tedy na počátku prvohor, zatímco mnohobuněční (metazoa), tedy mnohem složitější organizmy, jsou zde v hojnosti přítomni. Jednobuněční se nalézají až nad kambriem. Takže stovky složitějších živočichů se nalézá dříve, nahlíženo brýlemi evoluční víry než ti, ze kterých se vyvinuli. Geologem Cliffordem Burdickem byla nalezena smrková a různá pylová zrna ve všech vrstvách Grand Canyonu (USA), od kambria vzhůru, což ukazuje na růst těchto plně vybavených rostlin už před údajnými 500 miliony let. Burdick říká: „Objev Gymnospermových a Angiospermových pylových zrn v kambriu a prekambriu přináší skutečný problém…nález spor rostlin, které jsou přinejmenším těsně příbuzné smrkům, v prekambriu, dělá velkou potíž myšlence na evoluční vývoj těchto specializovaných rostlin.“ (Clifford Burdick Microflora of the Grand Canyon).

Nálezy, které jsou v evoluční teorii „zakázány“, v kreační nepřekvapují Kovová váza se stříbrným reliéfem květin byla nalezena ve skále u Dorchesteru (Massachusetts) r. 1851 jedním dělníkem z lomu. Geologové prohlásili, že skála je miliony let stará. Kovová krychle s vyrytým žlábkem po obvodu byla nalezena dr. Guretem r. 1885 u Vocklabrucku v Rakousku, když byl rozlomen velký kus uhlí (50-300 mil. let staré). Roku 1883 byl v uhlí objeven náprstek, roku 1976 informoval Harry Wiant o lžíci uložené v uhlí, dále byla uveřejněna informace (CRSQ 1971) o nalezeném železném kotlíku v uhelném balvanu. Roku 1853 přišla zpráva o železném nástroji uloženém v uhelné sloji v okolí skotského Glasgowa. Podle zprávy uvedené v časopisu Scientific American (5. 6. 1852) se v uhelných vrstvách našla kovová loď a nádoba se stříbrnou vložkou. Tento seznam by šlo ještě rozšiřovat, nesmíme však zapomenout, že evoluční vědci nemají žádný zájem o publikování těchto nálezů a jejich uchování, takže některé z nich i ležely delší dobu v muzeích a pak se záhadně ztratily. Vypálená hliněná figurka byla nalezena r. 1889 mužem, který vrtal díru pro vodu ve státě Idaho ve skalním masivu v hloubce 90 m. Skála byla odhadnuta na 10 milionů let.

Zlatý opracovaný řetěz, s konci uvízlými v uhlí, našla r. 1891 žena v Illinois, když rozlomila velký kus uhlí. Dvě kostry, připomínající lidské, byly nalezeny při těžbě třetihorního uhlí v nováckých dolech r. 1951. Otisky dětských nožiček a botičky, z nichž jedna rozšlápla trilobita, který musel v té době být živý, protože nesl známky hojení, nalezl v kambrijských skalách (500 mil. let, kdy neměli žít ještě ani savci) ve státě Utah sběratel trilobitů William Meistern 1. 6. 1968. Lidské stopy v křídě i karbonu byly nalezeny v amerických státech Texas, Virginie, Pennsylvanie, Kentucky, Illinois, Missuri a západně ke Skalnatým horám. A co na to evolucionisté? Albert C. Ingalls v The Carboniferous Mystery říká: „Jestli člověk nebo i jen jeho opiččí předek, nebo i jen savčí předek opic, existoval v období karbonu v jakékoliv podobě, pak celá věda geologie je úplně chybná, takže geologové se mohou vzdát svých míst a jít dělat třeba řidiče náklaďáků. Alespoň prozatím věda odmítá atraktivní vysvětlení, že by člověk učinil tyto tajemné otisky svou nohou do bláta karbonové doby“.

Další utajované nálezy Prokřemenělé lidské mozky byly nalezeny na Blanensku v ČR, onen člověk by musel žít ve společnosti dinosaurů; ale také v bývalé SSSR u vesničky Odincevo (karbon, 350-270 mil. let), tento člověk by žil v prvohorách. Stopy koňských kopyt byly nalezeny v oblasti Velkého kaňonu (prvohory) v Arizoně. Kladívko (želízko i topůrko) pevně uzavřené v pískovcové skále 135 mil. let staré bylo nalezeno r. 1934 v Texasu. Byl nalezen starobylý mayský reliéf ptáka podobného archeopteryxovi, takže by mezi nimi muselo být 130 milionů let dle evoluční chronologie. Stopy člověka ve tvrdých druhohorních vápencích byly nalezeny na Slovensku u vesnice Koňská, okres Martin, dále dětské nožičky otisknuté do kamene. Zkameněliny moderních lidí nebo lidí velmi podobných moderním, pohřbené hluboko nebo ve vrstvách datovaných jako hodně staré, jsou evolucionisty ignorovány a nepublikovány. Např. Ethiopean jaw (3-4 mil. let), dále lidi ze Swanscombe, Galley Hillu, Grimaldi, Oldoway, Foxhillu, Wadjaku aj. Všichni jsou prakticky k nerozeznání od současných lidí.

Lidští obři a zvířata nadměrných rozměrů 5,1 metru vysoká lidská kostra byla nalezena v Gargayamu na Filipínách, kosti jiných obrů nalezli výzkumníci v jihovýchodní Číně. Měřili více než 3 metry. Na Cejlonu byly nalezeny zbytky člověka, který musel být vysoký kolem 3,9 metru. V Tuře, blízko hranic s východním Pákistánem, byla nalezena kostra člověka 3,3 m dlouhá. Již jsem se také zmínil o zkamenělých otiscích lidských chodidel nadměrných rozměrů, které nacházíme na různých místech země. Kostru lidské nohy včetně chodidla objevili prospektoři r. 1877 v údolí Spring Valley v Nevadě. Kost vyčnívala pevně usazena v křemenci, lékař potvrdil, že jde o lidské kosti nadměrných rozměrů (od kolena k patě 97,5 cm). Roku 1925 odkryla skupina amatérských výzkumníků kostry osmi prehistorických obrů, měřících od 2 do 3 m. Měli na sobě mohutné měděné brnění.

Mezi nalezenými zkamenělinami byly objeveny také obrovité formy téměř všech dnes žijících druhů zvířat. Mezi plazy to jsou známí obrovití dinosauři, stejně tak gigantické želvy. Savci jsou obvykle dvojnásobné velikosti ve srovnání s jejich současníky. Byly nalezeny např. gigantické formy následujících savců: medvědů, velbloudů, panterů, prasat, nosorožců, slonů, tygrů a vlků. Také obrovské zkameněliny ptáků. Stejně tak hmyz s rozpětím křídel více než půl metru (např. vážka). Základem evoluční teorie je učení, že tak, jak se zvířata rozvíjejí co do složitosti, vzrůstá i jejich velikost. A tak je skutečnost těchto obrovitých zkamenělin spíše v souladu s kreačním obrazem dávného stvořeného světa, než s evoluční vírou.

Nezvyklé stavby, nápisy a tradice o potopě Francouzský batiskaf Archiméde objevil r. 1957 na dně 135 mil. let (dle evoluč. počítání) starého kontinentálního šelfu severně od Puerta Rica obrovské skalní konstrukce, jakási kyklopská schodiště, vysekaná do skály. R. 1954 objevil Antony Laughton z Oceánografického ústavu v Londýně v hloubce 4500 m u pobřeží Irska otisky stop neznámé bytosti, vzdáleně připomínající lidské. V jižním Atlantiku byly objeveny gigantické kamenné trosky (125-130 mil. let), v Peru byly objeveny r. 1952 zbytky skalních pahorků, přeměněných v sochy veleještěrů Stegosaura a Todoxona. Na podzim r. 1868 v povrchovém uhelném dole v Ohiu uvolnil horník James Parsons rozměrnou vrstvu uhlí. Ta se sesula a odhalila břidlicovou stěnu pokrytou hieroglyfy.

Jak jsem již uvedl, po celém světě jsou roztroušeny tradice o dávné vodní katastrofě, která postihla celou zemi. Jen pro příklad: Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti prvního člověka Kumu-Honus („muž ze země“, tedy stejný význam jako hebrejské Adam) upadli jeho potomci do mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany, Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál. Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní, porovnávat s biblickým podáním v knize Genesis.

Německý učenec dr. Richard Andreé sestavil sbírku 88 různých zpráv o potopě: 20 z Asie, 5 z Evropy, 7 z Afriky, 10 z Austrálie a jihomořských ostrovů a 46 od amerických národů. Že by to byly všechno výmysly či báje o nějaké místní povodni? A jaký smysl by měl v takové místní potopě tak ohromný koráb, když stačilo přestěhovat se jen na jiné místo? Je tedy hodně divné, po pročtení třeba i jen zlomku všech těchto argumentů, že mnoho vědců věří kreačnímu obrazu biblické potopy, jako dost dobře prokázané a na faktech zakotvené historické události?

Ad3) Zkameněliny jen konečných forem

Zkamenělá minulost zvířat a rostlin (stejně jako zapsaná minulost) nesvědčí o evoluci Jak bylo řečeno, představy o minulosti je nutno ověřovat a podle nich upravovat původně navržený model. Pokud zjistíme, že do původní představy mnoho faktů nezapadá, musíme se jí úplně zbavit a nevyhovující model odhodit. Ne opačně, že budeme fakta a nálezy upravovat tak, aby původní hypotéza obstála za každou cenu. Ne tak, že si původní model o minulosti oblíbíme, uděláme z něj dogma a budeme se pak chovat stylem „nehodící se škrtněte.

Některé minulé procesy a zásahy do samovolného běhu přírody se zachovají ve formě „stop“. U dávno žijících a již uhynulých zvířat to mohou být skutečné stopy ve vrstvách země, zkamenělé otisky jejich chodidel, stopy po vláčení některých tělesných orgánů (končetin, ocasu atd.), jindy to jsou zkamenělé (fosilizované) zbytky kostí, koster někdy i měkkých orgánů a celých těl. Nalézáme v těchto zkamenělých stopách minulosti přesvědčivý obraz evoluce, tedy postupného dlouhodobého vývoje tkání, orgánů a organizmů? Nebo spíše náhlé stvoření hotových forem?

Chybějící mezičlánky Je humorné, jak se evolucionisté už od Darwinových dob vyrovnávají s nepříjemnou a do očí bijící skutečností, že o všech těch údajných, miliony let probíhajících transformací zvířecích těl, od jednobuněčných až k člověku, fatálně chybí jakékoliv doklady v zemských vrstvách. Přitom to je přesně to, co bychom očekávali od kreační představy původu organizmů, které byly stvořeny rychle a bez mezičlánků, a pak už jen docházelo k populačním explozím, segregaci plemen, degeneraci či vymírání – nikoli k vývoji druhů. Ano, můžeme naprosto směle prohlásit, že obraz zkamenělin ukazuje všechno jiné než evoluci. Darwin si toho byl dobře vědom, když napsal: „Pokud se týká teorie /evoluce/, muselo existovat obrovské množství mezičlánků. Proč je nenalézáme? Proč není příroda spíše ve zmatení, než jak to vidíme, v přesně odstupňovaných druzích?“ Kreacionista odpovídá: protože vaše představa, že se druhy vyvinuly jeden z druhého, je mylná. Opusťte tento nesmyl a toto vaše evoluční dogma.

Evoluční výmluvy, proč chybí zkameněliny přechodných forem. Jedna výmluva zní: ještě je najdeme, někde určitě leží, zatím jsme je neobjevili. Na to říká švédský botanik a genetik profesor Nilsson: „Není ani možné udělat jen napodobení evoluce z paleobiologických dat. Fosilní materiál je dnes už tak kompletní, že nedostatek přechodných sérií nemůže být vysvětlován nedostatečným materiálem. Absence je skutečná a nikdy nebude vyplněna.“ (Was Darwin Wrong?) Další výmluva zní takto: organizmy, které představovaly meziformy, byly slabší a nezachovaly se. Tuto výmluvu použil např. docent Komárek z UK při naší veřejné disputaci o evoluci. Je to zcela směšný argument. Jednak se ve zkamenělinách zachovávají silní i slabí. Zkamenění není závislé na tom, jestli je tvor třasořitka nebo mocný drak. Tělo zhyne a zkamení, nebo nezkamení. A to druhé: přechodnými články, podle vlastní evoluční teorie, byli právě ti silnější tvorové, kteří se někam vyvíjeli a vítězili v boji o život, byli více fit než jejich okolí. Tato výmluva tedy také neobstojí. Ukazuje jen na zoufalství evolucionistů zamlžit nepříjemné skutečnosti, které nejsou „fit“ pro evoluci.

Další výmluva zní takto: Druhy se vyvíjely pokoutně, skrytě, rychle a v malém množství, proto nezanechaly přechodné zkameněliny. Pak se rozšířily do okolí a nastala dlouhá doba stagnace, bez velkých změn – a to jsou ty zkameněliny, co máme. Této výmluvě se říká punktuační teorie (alopatrie – Gold, Eldredge). Je to ovšem legrační: mnoho let nás učili, že evoluce probíhá tak pomalu, že změny v organizmech nemůžeme ani postřehnout. A nyní nás učí, že evoluce probíhala takovým fofrem, že její stopy nestačily skály zaznamenat. Podstatné je, že punktuační teorie neodpovídá gradualizmu, tedy darwinizmu, a vlastně nechtěně podporuje kreacionizmus. Ano, druhy se objevují náhle, plně komplexní a vybavené pro život. Tato teorie staví na tom, co není: přechodné formy. Alopatrii nikdy nikdo nikde nepozoroval a kdyby se byla skutečně odehrávala, došlo by k chaosu a míšení všech nových forem organizmů se starými, původními, a tak nevypadá obraz zkamenělin. Další výmluva Mezičlánky nikdy neexistovaly (to je přesně to, co říkají kreacionisté). A to proto, že kdysi dávno jedna opice náhle porodila člověka – říká se tomu megamutace. Nebo z jednoho plazího vejce se vyklubal pták. Nutno říci, že tato teorie nebyla nikdy evoluční komunitou přijata, říká se jí teorie „nadějných monster“ (Goldschmidt, Schindewolf). Přijata nebyla proto, že si nikdo neumí představit, jak by se třeba plazí zygota mohla rýhovat do ptačího fenotypu.

Další výmluva říká, že mezičlánků je vlastně dost. Vůbec nechybí, to jen kreacionisté je vyžadují. Jeden významný evolucionista mi dokonce řekl, že jich mají víc než je potřeba. Tato výmluva, stejně zoufalá jako ty předchozí, vychází z nepochopení, co je vlastně mezičlánek, a také z ignorování zákonitostí statistiky. Mezičlánek je taková forma organizmu, která nepochybně prokazuje fenotypický, příp. genetický vztah ke dvěma odlišným taxonomickým (evolučním) úrovním, které má spojovat. Proto by mezičlánků muselo být obrovské množství, mají-li být propojeny např. třída ryb s třídou obojživelníků, plazů, savců či ptáků. Tvrzení, že nějaký dávný obojživelník byl předchůdcem plazů vychází jen z evoluční víry, nikoli z faktů zkamenělin. Toto tvrzení by se muselo pomocí milionů mezičlánků teprve dokázat! Jinak můžeme, bez evoluční víry, stejně tak dobře prohlásit, že plazi se změnili v ryby a ryby v mořské houby. Ve zkamenělinách není žádný důkaz ani pro jedno z obou tvrzení. Proto někteří vědci přišli s tím, že opice jsou zdegenerovaní lidé, protože opičí embryo opakuje lidská stádia, ne naopak (G. Bourne, A. Bělov, V. Vitaljev). Bez evoluční víry „zrozené“ z vakua faktů se nedá vůbec poznat, co pochází z čeho a zda se vůbec „nějaký vývoj“ kdy konal. Např. v oblasti antropologie říká doktorka Pat Shipmanová: „…nevíme, kdo pochází z koho; víme jen, kdo z koho nepochází…“ (CRSQ 3/88)

Také statistika nefandí výmluvám, proč nejsou zkameněliny. 150 let po Darwinovi máme dostatečně velký reprezentativní vzorek zkamenělin (je zkatalogizováno 250 milionů zkamenělin s 250 000 druhy organizmů) a je zřejmé (ve zkamenělinách je to podobné jako mezi živými tvory dnes), že mezery mezi třídami jsou pravidelné, tedy zákonité. Což prokazuje – pokud je statistika věda – že žádné mezičlánky nikdy nežily! Vymyslete si nějakou teorii, proč v obrovském pytli mincí, sebraných po všech různých městech České republiky, jsou zastoupeny jen třeba padesátníky, koruny, dvoukoruny, pětikoruny atd., ale žádné dvaapadesátníky, stodvacetníky či třiceti pětikoruny. Možná najdete v pytli převálcovaný padesátník nebo provrtanou či zohýbanou korunu, podložku či knoflík, nebo mince, které se již nepoužívají (to jsou ty kýžené mezičlánky!), ale nic víc. Vymyslete si teorii, kam všechny ty mezičlánky zmizely a zda se ještě najdou! Vždyť jich muselo žít kdysi o hodně víc než těch konečných forem!! To, že si to evolucionisté již 150 let uvědomují a vymýšlí zoufalé teorie, proč mezičlánky nejsou, nejlépe dokazuje, že by být měly! Mezičlánky nepožadují jen kreacionisté, ale především nečisté svědomí evolucionistů.

Organizmy se vyskytují náhle Nejstarší horniny, v nichž se nacházely fosilie vícebuněčných organizmů, byly donedávna horniny kambria. V těchto sedimentech leží miliardy a miliardy fosilií vysoce komplikovaných živých organizmů. Nalézáme mezi nimi houby, korály, medúzy, červy, měkkýše a korýše; v kambriu se našly skutečně všechny hlavní formy bezobratlých a dnes už i obratlovci. Tato zvířata byla tak vysoce komplikovaně organizována, že by byla podle opatrných odhadů potřebovala 1,5 miliardy let pro svoji evoluci. Z toho důvodu jsou tyto vrstvy nazývány kambrijskou explozí, jak jsem o tom již psal. Co se však nestalo. Nejprve v Austrálii, a potom i na jiných místech světa, byla objevena tzv. ediakarská fauna v horninách před kambriem (670 mil. let). Jsou to živočichové až 1 m dlouzí a žili asi v mělkých mořích. Kde se tam vzali a jak a z čeho se vyvinuli? Pořád stejné otázky bez evolučních odpovědí.

Staré horniny na Novém Foundlandu odhalily tvory dlouhé až dva metry, proto dohady, kdy došlo k hlavní divergenci živočišných kmenů, se zvýšily už na 1200 milionů let! Je to proto, že je málo fakt, píše evoluční přírodovědecký časopis Vesmír. Ten si také klade správnou otázku: Byla velká zvířata na Zemi dříve? Co na to kreacionizmus? Za prvé: kambrium a prekambrium jsou uměle vytvořené pojmy evoluční teorie. Kambrium není „dole“, ale všude možně, často právě nahoře, a může to být jedna z mnoha vrstev, vzniklých sedimentací před pár tisíci lety za celosvětové potopy. Za druhé: jak bychom očekávali od teorie stvoření, život se vyskytuje zcela náhle, bez nějakých předchozích vývojových řad, organizmy plně rozvinuté. Za třetí: evolucionisté mají stále větší problémy s nedostatkem času pro údajnou chemickou i biologickou evoluci od vzniku a zchladnutí Země. Za čtvrté: všechny nálezy, které se do evoluční představy nehodí, se bagatelizují, neuvádějí či prohlašují za padělky.

Bezobratlí – obratlovci – žádné spojení Představa, že se obratlovci vyvinuli z bezobratlých, je pouhá domněnka, kterou fosilní nálezy ničím nedokládají. Na základě srovnávací anatomie a embryologie živých forem navrhovali někdy evolucionisté téměř každou skupinu bezobratlých jako předka obratlovců. K přechodu od měkkýšů k obratlovcům údajně došlo přes stadium chordat. Dokazují fosilní nálezy takový přechod? Ani v nejmenším. F. D. Omaaney k tomu řekl: „Jak tento první kmen chordat (strunatců) vznikl, jaká vývojová stadia prodělal, aby konečně mohli vzniknout rybám podobní tvorové, nevíme. Mezi kambriem, kde měl pravděpodobně svůj původ, a ordovikem, kde se vynořují první zvířata, která mají rybám podobné znaky, leží propast asi 100 milionů let, kterou asi nikdy nebudeme moci vyplnit.“ Tento citát je z doby před nalezením obratlovců v kambriu, což celou evoluční situaci ještě komplikuje, protože je nyní jasné, že obratlovci žili spolu s bezobratlými už před kambriem, beze stop nějakého vývoje jedné či druhé skupiny.
Ostré ohraničení hlavních tříd ryb Prostudujeme-li Romerovu knihu „Vertebrate Paleontology“, docházíme nevyhnutelně k závěru, že všechny větší třídy ryb jsou jedna od druhé ostře ohraničeny, aniž by je spojovaly přechodné formy. Dva řády bezčelistnatých (Agnatha), Osteostraci a Heterostraci, byli vždy pokryti kostnatým či jiným tvrdým materiálem, a většina byla pancéřována kostěnými deskami. K tomu (evolucionista) Romer: „V sedimentech mladšího siluru a staršího devonu se nalézají mnozí rybám podobní obratlovci, a je zřejmé, že předcházel dlouhý vývoj. Ale o dějinách tohoto vývoje nevíme prostě nic.“ O řádu Ostracoderma (Osteostraci) píše: „Když tyto Ostracodermy poprvé zahlédneme, mají už za sebou dlouhou historii a jsou rozděleny do více od sebe odlišných skupin.“ O Heterostracích píše Romer, že s ostatními formami třídy Agnatha zřejmě nejsou moc blízce příbuzné. Pokud se ale vyvinuli, musejí mít také za sebou dlouhou vývojovou historii. Ale stejně jako Ostracodermy se objevují náhle a bez odkazu na nějaké evoluční předky.

Mezi Placoderma existovalo asi šest hlavních typů zvláště utvářených ryb. O nich říká Romer: „Existují sotva společné rysy, jež tyto skupiny navzájem spojují, kromě skutečnosti, že bez výjimky jsou velmi pozoruhodní.“ O něco později říká: „Objevují se v době – zhruba na přelomu siluru a devonu – kde bychom očekávali vlastní předky žraloků a jiných vyšších skupin kostnatých ryb. Očekávali bychom málo specializované formy, jež by se pěkně zařadily do našeho předem stanoveného evolučního schématu. Jsou takoví zástupci rodu Placoderma? Vůbec ne. Místo nich nacházíme řadu téměř nemožných typů, jež se nehodí do žádného schématu. Takové, kde se na první pohled zdá, že nemají původ ani se nehodí jako předkové pro nějaké pozdější a pokročilejší typy. Skutečně se kloníme k názoru, že tato Placoderma, jež tvoří tak důležitou součást devonské historie ryb, je epizodou stojící mimo schéma. Bylo by to zjednodušilo situaci, kdyby byli nikdy neexistovali!“

Kostnaté ryby – evoluční předek neznámý O typických kostnatých rybách informuje Romer, že k jejich vystoupení ve fosilních nálezech dochází „krajně náhle.“… „Společný předek skupiny kostnatých ryb je neznámý“. Erool White, evolucionista a expert na ryby, řekl ve své řeči o dvojdyšných rybách k „Linnaean Society of London“: „Ať už panují obecně o tomto bodu jakékoli představy, původ dvojdyšných ryb jakož i všech ostatních větších skupin ryb, jež znám, je pevně zakotven v nicotě …“ O něco později řekl: „Často jsem přemýšlel o tom, jak nerad bych před soudem dokazoval organickou evoluci.“

Přechod od ploutve k noze nezachován (ryby-obojživelníci-plazi) Podle předpokládaného evolučního pořadí vývoje života se z ryb vyvinuli obojživelníci. Tato proměna by si musela vyžádat mnoho milionů let a probíhat s nesčetnými přechodnými formami, které bychom měli nalézat jako mezičlánky. Mezi fosilními nálezy se pilně hledaly přechodné řady, takové, jež vedou od ryb k obojživelníkům, ale do dneška nebyla žádná taková řada nalezena. Spojovací článek mezi lalokoploutvými rybami skupiny Rhipidistia a obojživelníky, jenž by nejspíše přicházel v úvahu, a proto byl navrhován, je čtvernožec Ichthyostega. Jaké jsou skutečnosti? Nebyla nalezena ani jediná přechodná forma, jež by ukazovala mezistadium mezi ploutvemi Crossopterygií (lalokoploutvých ryb) a nohou Ichthyostegy. Končetiny, pletence plecní a kyčelní pás Ichthyostegy jsou už typu obojživelníka a nevykazují stopy vývoje z ploutví. Existuje zásadní rozdíl mezi anatomií všech ryb a všech obojživelníků, jež není překlenut žádnými přechodnými formami.

U všech ryb – žijících stejně jako fosilních – jsou pánevní kosti malé a volně vsazené do muskulatury. Neexistuje spojení mezi pánevními kostmi a páteří. Není také třeba. Pánevní kosti nenesou váhu těla a ani nemohou. Neexistují „běhající“ ryby, včetně kráčejícího sumce z Floridy. I tato ryba neběhá, nýbrž souká se po břiše, přičemž provádí stejné pohyby jako ve vodě. Čtvernozí obojživelníci naproti tomu – živí i fosilní – mají velké pánevní kosti, jež jsou spojeny pevně s páteří. Tak musí být tělo stavěno, aby mohlo zvíře běhat. Tuto anatomii nacházíme u všech obojživelníků, ale nikdy u ryb, ať už živých či fosilních.

Nemilou epizodou pro evoluční scénář byl také nález živé latimerie (Latimeria chalumnae) – která se vůbec, jak ukázala pitva, nepřipravovala na život na souši. Zatímco dnes žijící plazy a obojživelníky lze zcela snadno rozlišit na základě stavby kostry, jsou ještě mnohem snadněji k rozeznání podle svých měkkých částí. Skutečně nejjistější rozlišovací znak, jenž dělí obojživelníky od plazů, je amnioticky se vyvíjející vajíčko plazů. Proměna bezobratlého v obratlovce, ryby ve čtvernožce či letu neschopného zvířete v létající, to vše je několik příkladů pro změny, jež vyžadují skutečně převrat v celé stavbě těla. Takové přestavby by musely vykazovat snadno zjistitelné série přechodů ve fosilních nálezech, pokud k nim došlo skutečně cestou evoluce. Evolucionista RNDr. Jozef Klembara přiznává, že i ti „…nejprimitivnější plazi jsou jasně odlišní nejen od antrakosaurů, ale i od všech známých prvohorních obojživelníků, a tak tedy specifický původ plazů je doposud n e z n á m ý.“

Neexistuje žádný doložitelný přechod od plazů k savcům Mnoho specifických znaků savců spočívá v jejich anatomii a fyziologii mimo kostru. K tomu se připojuje zvláštní způsob rozmnožování, teplokrevnost, dýchání bránicí, sání mláďat a přítomnost srsti. Ale ani nejsnadněji rozeznatelné rozdíly ve stavbě kostry plazů a savců nejsou nijak překlenuty přechodnými formami. Všichni savci – žijící či fosilní – mají na obou stranách v dolní čelisti jedinou kost, dentál neboli zubovinu, a všichni savci – žijící či fosilní – mají tři sluchové kůstky, kladívko, kovadlinku a třmínek. Avšak každý plaz – žijící či vymřelý – má alespoň čtyři kosti ve spodní čelisti a jen jednu sluchovou kůstku, třmínek. U některých fosilních plazů jsou počet a velikost kostí dolní čelisti ve srovnání s žijícími druhy redukované. Neexistují však přechodné formy, jež by vykazovaly například tři či dvě kosti spodní čelisti nebo dvě sluchové kůstky. Nikdo nemohl do nynějška vysvětlit, jak by byly přechodné formy dokázaly žvýkat, či jak by byly mohly slyšet, když dvě z čelistních kostí byly převáděny do ucha, jak hlásá evoluční představa. Zkoumáme-li pečlivě doklady o plazech podobných savcům, jeví se pod zorným úhlem evoluce jako velmi pochybné. Z článku Comptona a Parkera Evoluce žvýkacího aparátu savců vychází najevo, že „savcům podobní plazi“ ve skutečnosti vůbec savcům podobní nebyli.

Také časové údaje dle evolučního počítání neodpovídají představě. „Plazy podobné savcům“ z podtřídy Synapsida, z nichž se měli vyvinout savci, nalézáme ve svrchním karbonu, možná dokonce ve starším svrchním karbonu. Formy Seymouria a Diadectes, o nichž se říká, že stojí na hranici od obojživelníků k plazům, pocházejí ze spodního permu. Podle chronologické tabulky evoluce je to přinejmenším o 20 milionů let později, než by bylo nutné pro to, aby mohli být předky plazů. Podtřída Synapsida je jedna z nejranějších mezi známými skupinami plazů a ne nejpozdější, a předpokládá se o ní, že rozkvětu dosáhla dokonce už dlouho před vystoupením dinosaurů. Dr. J. Gish říká: „Důkazy pro přeměnu obojživelníků v plazy a plazů v savce pocházejí spíše z myšlení, kdy přání je otcem myšlenky, než z toho, co můžeme skutečně vyvodit z fosilií.“

Ptakopysk (Ornithorhynchus) – kam s ním? Bobru podobný ocas se šupinami, tělem připomíná krtka, plave zdatně i pod hladinou, má kachní zobák s elektrosenzory, kterým umí přijímat slabé elektrické impulsy jako některé ryby a hledat tak kořist i pod bahnem, má prasečí očka, hustou srst, kloaku a jedovou žlázu jako někteří plazi, snáší vejce jako třeba ptáci a je to obojživelný savec!! – slepá vylíhlá mláďata mají mléčné zuby a sají mléko, které prosakuje z mléčných žláz do trsů srsti jejich matky. Dospělí jedinci mají místo zubů kostěné destičky. Na končetinách má ptakopysk drápy a plovací blány, které však na rozdíl od kachny umí srolovat a použít tak jen drápy pro hrabání. Z takového zvířete by evolucionisté měli být na mrtvici, a také dlouho byli. Je to živý mezičlánek? Ovšemže není – co by asi spojoval? A tak, aby se zbavili nepříjemného tvora, zařadila jej evoluční sekta do zvláštní čeledi: ptakopyskovití, v řádu ptakořitných (dosl. jednootvorových), podtřída vejcorodých v třídě savců. Co s ním? Je to typické mozaikové zvíře, „nehodící se“ do evolučního obrazu světa. Kdyby ho byl Bůh nestvořil, evolucionistům by to hodně ulehčilo už tak dost obtížný život.

Původ létání – hádanka evoluce Původ létání by musel představovat výborný test k volbě mezi modelem evoluce a modelem stvoření. Téměř každá struktura zvířete, které nelétá, by musela být změněna, aby mohlo létat, a navíc přechodné formy by musely být ve fosilním stavu snadno nalezeny. Nadto se prý schopnost letu vyvíjela čtyřikrát zcela nezávisle na sobě – u hmyzu, ptáků, savců a vymřelých ptakoještěrů. V každém jednotlivém případě prý evoluce letu vyžadovala mnoho milionů let (50 milionů u ptáků dle dr. Zbyňka Ročka: Evoluce obratlovců) a musela by bezesporu zanechat nesčetné přechodné formy. Leč nelze předvést nic, co by se jen vzdáleně podobalo přechodné formě prokazující vývoj letu. První nalezené fosilní pero z období křídy je k nerozlišení od současných per, asymetrické, a tedy letu schopné. Když ho evolucionisté viděli, tvrdili nejdříve, že to musí být falzifikát, protože nevěřili, že už tak záhy se „plazí šupina mohla roztřepat v tak komplexní pero“ – jak se praví v jejich teorii.

Evolucionista E. C. Olson píše, že „pokud se týče schopnosti létat, jsou ve fosilních nálezech ještě velmi velké mezery“. Ohledně hmyzu píše Olson: „Neexistuje prostě nic, co by nám dalo nějaké informace o historii původu schopnosti létat u hmyzu“. Ohledně létajících plazů Olson říká: „Pravou schopnost létat u plazů nalézáme nejprve u létajících ještěrů v juře /létající ještěři i ptáci jsou dnes známi i ze svrchního triasu/. Ačkoliv nejstarší z těchto zvířat byli zřejmě méně specializováni na létání než pozdější, nenalézáme naprosto žádné známky přechodných stadií“. U ptáků se Olson odvolává na Archeopteryxe, kterého označuje jako „podobného plazům“, ale zároveň říká, že přítomnost peří „jej předurčuje být ptákem“. A o savcích píše Olson: „První známky létajících savců jsou plně vyvinutí netopýři v eocénu“. RNDr. Petr Švec, odborník na evoluci ptáků, píše, že „…nejasným a částečně i tajemným, i když řadou hypotéz vysvětlovaným, zůstává nadále p ů v o d p t á k ů .“ Toto zjištění však plně odpovídá představě o původu ptáků, kterou mají kreacionisté. Nevyvinuli se z žádné skupiny plazů. Nevyvinuli se vůbec, byli stvořeni.

Hlodavci ani koně nejeví známky evoluce Hlodavci – druhově nejbohatší skupina savců – nejeví známky evoluce. S řádem hlodavců by měla být stoupencům evoluce k dispozici velká skupina zvířat, jež se velmi dobře hodí k evolučním přechodovým studiím. Počtem druhů a rodů překonávají hlodavci všechny ostatní řády savců dohromady. Mohou žít téměř za všech podmínek a žijí po celém světě. Mohla-li nějaká skupina zvířat přinést přechodné formy, pak jistě tato. Ve věci jejich původu řekl Romer: „Původ hlodavců je neznámý…“ U „vývojové řady koní“, jež je tak oslavována jako důkaz pro evoluci uvnitř jednoho řádu, postrádáme přechodné formy mezi nejdůležitějšími stadii předpokládaného vývoje. L. E. duNouy řekl: „Avšak každá z těchto meziforem se zřejmě vynořila náhle, a do dneška ještě nebylo možné při chybějících fosiliích rekonstruovat přechod mezi těmito meziformami. Přece však musely existovat. Známé formy zůstávají oddělené jako pilíře rozbouraného mostu. Víme, že most stál, ale v zemi zůstaly jen stopy stabilních pilířů. Kontinuita, již předpokládáme, nebude možná nikdy doložena fakty.“ Goldschmidt řekl: „Kromě toho dochází k rozhodujícím krokům uvnitř pomalu se vyvíjející řady, jako je slavná řada koní, náhle a bez přechodu.“ Frank Cousins uveřejnil nedávno výbornou studii, jež poukazuje na mnoho slabin a omylů, jež vyplývají z použití „řady koně“ jako důkazu pro evoluci.

Primáti a člověk Ačkoli se prý primáti vyvinuli z hmyzožravých předků, neexistuje řada přechodných forem, jež primáty s hmyzožravci spojuje. Elwyn Simons, jeden z vedoucích expertů na primáty musí přiznat, že „navzdory posledním nálezům, čas a místo původu primátů zůstává tajemstvím.“ Romer říká, že lemurové se vynořili „zřejmě jako přistěhovalci z nějakého neznámého území“. Ten také označuje šimpanze (Pan) a gorilu (Gorilla) jako „nejvyšší z žijících zástupců Anthropoidních“. Co ale může říci o jejich původu? Přiznává: „Naše vědění o fosilních dějinách vysoce vyvinutých lidoopů a o předpokládaných předcích člověka skomírá na úbytě.“ Asi by se mnoho lidí podivilo, kdyby četli seznam evolučních podvodů, podvrhů, fíglů a omylů jen v oblasti antropologie, za účelem dokázání původu člověka ze zvířat. Když nejsou zkameněliny, proč si je nevyrobit? A když se najdou zkameněliny popírající evoluci, proč je neignorovat či se jich nezbavit? Přehled biologie (1994) na straně 532 cudně praví: „Předchůdci dnešních lidoopů a člověka se oddělili asi před 15 miliony let. Pro údobí sahající k výskytu australopitéků v rozmezí více než 10 milionů let nejsou dosud fosilní nálezy.“ Nejsou dosud? A kdy budou, když máme tolik zkamenělin, které evoluci nedokazují? Ano, zkameněliny potvrzují kreační obraz minulosti.

Živé fosilie To je dnes už málo používané evoluční označení pro organizmy, které přežily dlouhá evoluční údobí téměř beze změny a žijí ještě dnes. Trilobiti se sice za recentní (současné) zatím nepovažují, ale např. korýši Lepidocaris crustacean, původně známí jen z devonu, žijí i dnes. Podle některých zpráv dokonce i trilobit (hlavní indexová fosilie pro nejstarší kambrium) je někde na naživu. Nejdůležitějšími moderními (recentními) prokaryoty jsou pravděpodobně bakterie a modrozelené řasy – ty by měly být považovány za živé fosilie. Byly objeveny v hojném počtu ve skalách Jižní Ameriky, stáří skal 3,4 miliardy let podle evolučního počítání, a žijí dodnes. Recentní moderní půdní bakterie byly nalezeny v prekambrijských skalách. Člověk musí žasnout, proč se podstatně od té doby (za půl miliardy let) nezměnily! Ryby z prvohor jsou stejné nebo velmi podobné, jako ty současné. Měkkýši (350 mil. let – Neopillina) žijí dodnes, zkameněli však v prvohorách, a pak už nám (lumpové) nezanechali za 350 000 000 let žádnou zkamenělinu, a jen si tu klidně žijí dnes s námi! Nautilové (loděnky – čtyřžábří hlavonošci, horninotvorní) žijí od kambria dodnes. Haterie novozélandská (tuatera – plaz) žije od údajného permu dodnes, stejně jako ryba Latimerie, a jsou k nerozeznání od současných. A zase: v rozmezí 100 až 250 milionů let (!) nikde nezkameněly, potvory, takže nutí kreacionisty těmto milionům let nevěřit a držet se sveřepě stvoření.

Pokud jde o hmyz, 84% hmyzích čeledí dnes žijících žilo i před 100 miliony let (Carl Zimmer, „Insects Ascendant“, Discover, vol. 14. listopad 1993, str. 30). Potvrzuje to četný hmyz uvězněný v jantaru, u kterého za desítky milionů let nepozorujeme žádnou evoluci. Graptoliti z ordoviku byli nalezni živí v jižním Pacifiku. Nejstaršími zkamenělinami suchozemských živočichů jsou stonožky, datované evolucionisty více jak 425 mil. let. Jsou téměř nerozeznatelné od některých současných skupin. Jak jsem už psal, z prvohor máme dnes už i obratlovce – jen Bůh ví, kdy se vlastně vyvíjeli a kde (zlí jazykové tvrdí, že v evoluční fantazii). Nejstarší netopýr je k nerozeznání od současného, mohu každému ukázat kostru přefocenou na kostře recentního netopýra. Skoro všechny živočišné kmeny se poprvé náhle objevily za kambrijské exploze asi před 600 miliony let (dle evoluční fantaskní chronologie, samozřejmě – je třeba si ale uvědomit, že kambrium si stanovili evolucionisté tak, jak se to jejich teorii hodí). V tomto výčtu živých zkamenělin by se dalo pokračovat snad bez omezení.

Mlčení a mlžení Evolucionisté se také příliš nešíří o skutečnosti, že selekce a speciace organizmů, stejně jako vznik plemen a odrůd, vede ve svém důsleku jak k oslabení fenotypu v řadě aspektů, tak i k ochuzení genetické výbavy (genomů) následných generací těchto organizmů. Právě vznik nových odrůd a ras ukazuje na neexistenci evolučního procesu, což Darwin netušil! Přesný opak totiž přináší zušlechťování, které provádí příroda nebo člověk. Vypěstěné segregované odrůdy jsou méně životaschopné než jejich divocí předkové. Stačí jen srovnat vlka, předka současných psů, s pudlem nebo čínským pinčem. Žádný z nich není schopen přežít ve volné přírodě, kde žijí vlci, lišky, rysi, havrani, ani jednu zimu. Jak dlouho může zůstat naživu ušlechtilá dojnice bez intenzivní lidské péče a třeba jen bez dojení? Bezjaderná rajčata a pomeranče jsou nesporně pro člověka výhodné, ale vymřou již v první generaci, bez specielních zásahů. Bezrohovinové hovězí druhy, bílé domácí kachny a husy, vepři s řídkou a chudou srstí nebo psí povaleči jsou geneticky chudší než jejich divoce žijící předkové a v přírodě nemají šanci obstát v onom oblíbeném „evolučním boji o život“. Odolnější a geneticky bohatší byly starší, dříve žijící typy organizmů – což ukazuje na stvoření a následný sestup dolů, a ne na evoluční zbohacování živé přírody po miliony let.

Ad4) Jsme pouhých půl tuctu tisíců let od stvoření

Až asi do roku 1 800 byla základem výkladu dějin Země na velkých univerzitách jako Cambridge, Oxford, Harvard a Yale geologie potopy. Datování zemských vrstev bylo v souladu s biblickou chronologií (stáří Země asi 6000 let) a vědci té doby v tom neviděli žádný problém (někteří lidé si dnes povýšeně myslí, že byli tehdy hloupí a nábožensky předpojatí). Teprve s příchodem Darwinovy hypotézy o transformaci druhů nastala filosofická potřeba prodloužit věk Země i vesmíru, aby „mutace a nahodilé změny prostředí měly dost času k práci na tvorbě přírody“. Teprve v roce 1896 objevil M. H. Becquerel radioaktivní rozpad, a v roce 1905 navrhl poprvé E. Rutherford, aby byl tento rozpad použit ke geologickému datování. Prakticky efektivní měření, např. poměrů izotopů olova, byla možná teprve až po zkonstruování přesných hmotových spektrografů A. O. Nierem po roce 1937! Do té doby se stáří vypočítávalo např. z obsahu soli v mořích v závislosti na jejím přísunu řekami z pevnin, dále z odnosu pevnin řekami (rychlosti eroze), z rychlosti sedimentace a tloušťky sedimentů v oceánech apod. A vycházelo velmi nízké, jen v řádech několika málo tisíců let. K milionům let dospěl poprvé až Lord Kelvin svými výpočty založenými na rychlosti ochlazování zemské kůry.

Lord Kelvin vypočítal v roce 1862 stáří zemské kůry od jejího hypotetického zpevnění na 100 milionů let s širokou tolerancí 20 až 400 milionů let. V důsledku značné Kelvinovy autority bylo toto datum akceptováno a potvrzováno nezávislými metodami (!). Avšak darwinovské transformace organizmů vyžadovaly mnohem vyšší časová rozmezí, tak někteří vědci, ovlivněni evolučním myšlením, dávali přednost horní hranici, vypočítané Kelvinem. Kelvin postupně pak zredukoval své hranice stáří na 90 (1876) a 40 až 20 (1897) milionů let, což evoluční geologové odmítli přijmout. A tak darwinisté o mnoho let dříve, než začali podnikat radiometrické výzkumy, věděli, co musí hledat: stovky milionů let pro prvohory a druhohory a desítky milionů let pro třetihory.

Samuel Haughton přišel 1878 s teorií, že délka trvání geologické formace je přímo úměrná maximální síle sedimentu (prvohory až současnost, tzv. fanerozoikum). Tato teorie ignoruje fakt, že maximální tloušťky sedimentu jsou mnohem spíše určovány sedáním podloží než rychlostmi sedimentace, jež jsou libovolně neurčité (mohou být 1m/s i 1mm/1000let). Přesto je Haughtonova teorie velmi atraktivní a je dosud základem geologické časové stupnice spolu s indexem fosilií. Hlavním architektem nového pojetí geologie se stal Arthur Holmes (ne Sherlock Holmes), absolvent Struttova institutu. Ten je nazýván otcem geologické časové stupnice, používané dodnes. Holmes se snažil získat přívržence lákavými sliby: „Ještě je zpráva hubená, ale přece plná příslibů.“….“V uvažované spolehlivé časové stupnici získá geologie neocenitelný klíč k dalšímu objevování. V každém odvětví vědy bude jejím posláním unifikovat a korelovat, a s její pomocí vrhneme nové světlo na nejúžasnější problémy Země a její minulosti“, slibuje Holmes.

Holmes nabídl 20 cyklů po 30 milionech let pro tvoření všech horstev fanerozoika – snadno přehledné a zapamatovatelné. Cykly tvoření horstev byly od té doby již opuštěny, ne však oněch 600 milionů let pro spodní kambrium. Holmes k tomu říká: „Je jedním z triumfů geologie, že prokázala mimo veškerou pochybnost, že byl k dispozici dostatečný čas na všechny ty pomalé proměny života a scény, o nichž svědčí Země.“ Tento bludný kruh myšlení je jedním z mnoha Holmesových přiznání k evolučnímu učení. Na poslední Holmesem sestavené časové stupnici z roku 1960 nacházíme opět 600 milionů let pro spodní hranici kambria, a jako předtím se k interpolaci přibírají maximální síly sedimentu.

Podle předpovědi H. Faula je nepravděpodobné, že se tato stupnice v budoucnosti podstatně změní. Faul poznamenává: „Je to zábavné zjištění, že Holmesovy staré odhady, jež spočívaly na datech, jež dnes vůbec jako taková neuznáváme, se lišily od dnes akceptovaných hodnot zřídka o víc než o 20%.“ Nepřipomíná nám to stále stejný bludný kruh evolučního myšlení? Darwinem založená myšlenka evoluce byla postavena na řadě naprosto mylných předpokladů (např. dědičnost získaných vlastností, redukovatelnost složitých organů, mylná rekapitulační teorie aj.), chemická evoluce buňky vychází z naprosto mylných předpokladů (např. bezkyslíková atmosféra Země), nové nálezy zkamenělin nepotvrdily evoluci (bohatství zkamenělin ukazuje na stvoření, ne na evoluci) a nyní i chronologická časová stupnice geologie stojí na zcela mylných předpokladech.

Ani zkameněliny, ani uhlí se „nehodí“ pro datování. To proto, že jejich stáří podporuje kreační představu! Zkameněliny neposkytují očekávané evoluční stáří milionů let, proto je evolucionisté pro datování vrstev nepoužívají. Říkají, že „nejsou dobrými hodinami“. Přitom se zdá, že počáteční hodnoty u fosílií (zvířat i rostlin) jsou podstatně lépe známy než u magmatických hornin. Strutt sice našel ve svých fosiliích (u fosfátovaných hlíz a kostí) uran, ale málo či skoro žádné helium. A protože tedy zkameněliny vykazují velmi nízké stáří, odmítl je použít pro datování, ačkoli se vyskytují téměř ve všech geologických vrstvách a byly by proto velmi vhodné. Nevyhovují však evolučnímu časovému požadavku. Tomu však nevyhovuje ani uhlí, neboť naopak obsahuje významné množství izotopu oxidu uhličitého, což ukazuje na velmi nedávný vznik uhelných slojí. Kdyby bylo uhlí staré miliony let, mělo by mít nulový obsah radioaktivního 14C. Avšak žádné uhlí na světě nevykazovalo absenci izotopu uhlíku. Navíc dr. Robert Gentry studoval radiační dvůrky (polonia 210Po a olova 210Pb) v různých druzích uhlí z devonu a jury. Uvádí horní mez pro stáří U-Pb 280 000 let pro jurské uhlí, tedy 270x méně než udává geologická časová stupnice. Devonské uhlí shledává nejméně 1000x mladší než se uvádí. Je-li ovšem devon mladší, musí být i všechny nad ním ležící formace mladé.

Bludný kruh Německý profesor Werner učil, že stratigrafické nánosy se vyskytují vždy ve stejném vertikálním uspořádání podle své minerální a litologické povahy – žuly, vápence, břidlice, pískovce atd. Tato teorie byla označována jako „teorie cibulkových slupek“ a dlouho ji široce zastávali materialističtí geologové. Dnes už se minerální nebo litologická povaha hornin považuje za nahodilou, přičemž věk a chronologickou polohu určují ve vrstvách obsažené fosilie. Jak tedy vědci obecně datují zkameněliny, když je odmítají datovat přímo? Buď se snaží datovat skálu, ve které fosilie leží, což je velmi obtížné a často nemožné, nebo používají „osvědčenou metodu bludného kruhu“ – indexu fosilií.

Zjednodušeně: jak stará je tato zkamenělina? To záleží na tom, jak stará je skalní vrstva, ve které se tato zkamenělina našla. A jak je tato vrstva stará? To záleží na tom, jaké zkameněliny obsahuje! Chcete-li si to ověřit, otevřete si nějakou knihu o paleontologii a budete číst, že stáří té které zkameněliny je takové proto, že byla nalezena v určité vrstvě geologického sloupce. Otevřete si nějakou knihu o geologii a budete číst, že stáří té které vrstvy je takové proto, že obsahuje určité (indexové) zkameněliny. Ať to zní neuvěřitelně, celý geologický sloupec byl vybudován tímto způsobem a zkameněliny v něm nalézané jsou takto datovány. Kreacionisté vysvětlují, že většina geologického sloupce jsou nánosy vzniklé během potopy a v době po ní a poukazují na podobné procesy, které se v malém měřítku odehrávají i dnes (např. erupce vulkánu Sv. Helena ve státě Washington roku 1980). Sedimentární vrstvy mohou být uloženy velmi rychle, proudící vodou, nad sebou, a velmi rychle ztuhnout. Miliony let k tomu nejsou zapotřebí.

Byla výhybka nesprávně nastavena? V současné době všeobecně propagované stáří Země (4,5 mlrd. let) staví na práci Pattersona, Tiltona a Ingrama z roku 1955, vycházející z izotopových poměrů olova v pozemské hornině a meteoritech. Autoři vycházejí z více než 60 předpokladů, jež musí být splněny, má-li být výsledek správný. Sami varují, že na výsledek „bychom se měli dívat se značnou dávkou skepse, dokud neověříme základní domněnky obsažené v metodě výpočtů“. To však nevadilo, aby byl výsledek nadšeně přijímán a rozšiřován. Roku 1972 publikovali Gale, Arden a Hutchinson, na základě podstatně lepších měřících metod, získanou Pb-Pb izochronu meteoritů, jež vykazovala negativní směrnici! Konstatují: „Z toho plyne, že veškerá klasická interpretace dat izotopů olova /z meteoritů/ je zpochybněna a že radiometrické odhady zemského stáří jsou v nebezpečí.“ Také Melvin Cook poukazoval stále znovu na to, že v litosféře lze prokázat jen jednu stotisícinu radiogenního helia Země, jež bychom očekávali na 4,5 miliardy let staré Zemi. J.B. Waterhouse píše (1978): „Lepší laboratorní techniky a zpřesněné konstanty nezmenšily v posledních letech rozptyl. Místo toho roste nejistota tou měrou, jakou přibývají data.“

Výběr „správných evolučních stáří“ R. L. Mauger poznamenává 1977: „Obecně jsou za správné považovány ty výsledky, jež „sedí“; ale ty, jež neladí s jinými daty, jsou zřídka zveřejňovány, natož aby byly tyto diskrepance plně vysvětleny.“ Často v jedné a téže horninové lavici jsou naměřena i jen v nepatrném odstupu naprosto rozdílná stáří, ačkoli se nevyskytuje ani nejmenší známka poruchy /zlomu/. Usnadňuje to tak výběr „žádoucích dat“. Richard Leaky našel roku 1972 lebku KNM-ER 1470 (Keňské národní muzeum) a jeho žena Meave ji šest týdnů sestavovala pod dohledem dvou anatomů. Jak je ale tato moderně vypadající lebka stará? První datování (K-Ar) dalo 220 milionů let! S tím se samozřejmě evoluční představa neslučovala, byly tedy horniny, v nichž lebka ležela, znovu datovány, nyní na přijatelnějších 2,6 – 3 mil. let. Ale ani toto datum nevyhovovalo evolučním teoretikům, tak byla vrstva znovu „předatována“ na 1,89 mil. let. Tak také takhle se dělá evoluční „ exaktní věda“. Fakta se musí poddat dogmatu.

Ve všech krystalických měsíčních horninách expedic Apollo 12-15 nalezli vědci množství 230Th (Thoria) podstatně převyšující radioaktivní rovnováhu. Měsíc by tak musel být mladý, neboť poločas rozpadu 230Th je 77 000 let. Na druhé straně měsíční hornina z Apolla 16 vykázala stáří pomocí metody olovo-olovo 7 – 18 miliard let, tedy asi čtyřnásobek evoluční představy. R. K. Mark naměřil se svými spolupracovníky u čtvrtohorního pozemského bazaltu stáří 10 mlrd. let! Prekambrická hornina z Kalifornie poskytla izochronní stáří metodou Rb-Sr 34 mlrd. let, což je více jak sedminásobek evolučního stáří Země a dokonce více jak dvojnásobek evolučního stáří vesmíru. U stáří, jež se nehodí, se mluví jen o izotopových anomáliích. O „přesnosti“ izotopových měření si lze udělat úsudek i z toho, že formuláře pro objednání testu stáří horniny kladou předtištěnou otázku: „Jaké datum očekáváte?“ Existuje nevyčerpatelný arzenál argumentů, jež mohou vysvětlit a smést se stolu každé nežádoucí stáří.

Některé nutné revize myšlení Pro archeology je jednou z nejtěžších úloh přesně určit stáří nalezených artefaktů. Kamenné artefakty na nalezišti Jinmium (Austrálie), původně datované na neuvěřitelných 176 000 let, byly důkladnějšími měřicími metodami opticky stimulované luminiscence a pomocí radioaktivního uhlíku 14C zpochybněny – spodní vrstva sedimentů je mladší než 22 000 let. Nejstarší tedy zůstávají nálezy z Malakunanja II a Nauwalabila I, kde byly termoluminiscencí stanoveny pozůstatky kolonizace na 50-60 tis. let…Jak staré jsou stromy v deštných pralesích Amazonie? Některé nemají letokruhy, jiné velmi nepravidelné, a tak jedinou metodou je 14C. Proti očekávání se ukázalo, že některé stromy jsou přes 1400 let staré…Hanab Parkal panoval svým Mayům v Americe v sedmém století. Jeho věk byl (v r. 1950 metodou určování stáří kostí a zubů) určen na 40 let. Nápis v jeho hrobce však hlásá, že zemřel jako osmdesátník. Britští archeologové a matematici bourají nyní představu, že se dávní lidé nedožívali vysokého věku. Mark Pollard s kolegy z Bradfordské univerzity a Robert Aykroyd z univerzity v Leedsu tvrdí, že dosavadní metody určování stáří kostí nebo zubů dávno zemřelých lidí jsou tak nepřesné, že mohou skutečné stáří pozměnit až o třicet let. Jde o to, že se zřejmě stáří kostí zemřelých mladých lidí považovalo za vyšší a věk starých kostí se naopak podceňoval. Viníkem mají být chyby v užití statistických metod. Pravdou však je, že viníkem je mylná evoluční ideologie, která předurčuje stáří nálezů.

Opravdu miliony let? Milion je tisíc tisíců! Z některých dinosauřích kostí (kupodivu nejsou mineralizované) se dají získat proteiny a spočítat sekvence aminokyselin – bylo by to opravdu možné po 140 milionech let?! V Dominikánské republice byly v břišní dutině včel uvězněných v jantaru nalezeny bakterie schopné kultivace (vytvořily se kolonie živých bakterií). Evolucionisté jim přisoudili stáří 25-40mil. let, ale ztratili o ně zájem, když se ukázalo (jako u mravenců v jantaru), že jsou velmi podobné současným bakteriím, tedy že za údajných 30 mil. let nedošlo k žádné evoluci (ani mimo jantar). Je zde ale řada jiných implikací. I bakterie ve „spícím“ stavu, jakožto každá aerobní spora, musí alespoň minimálně dýchat a „jíst“. Mohla by zásoba kyslíku a „potravy“ vystačit po 30 mil. let? Zde Michael Kinnaird dodává, že také opticky aktivní komponenty mikrobních proteinů by kompletně racemizovaly již po zhruba milionu let, jejich proteiny by se staly neužitečné. Totéž se týká nukleových kyselin, také opticky orientovaných, s různým časovým rozložením racemizace. A tak by tyto organizmy zahynuly dávno před 30 miliony let. Proto se jeví pravděpodobnější, že nejsou tak staré. Navíc oproti zmrzlým bakteriím tyto byly v teplejším prostředí a proto vyžadovaly vyšší metabolismus.

K dalšímu zamyšlení Sonda Magelo objevila na Venuši krátery, jejichž okraje nejsou vůbec erodované, jsou ostré, jak kdyby vznikly včera, a ne před miliardami let. Podobně na zemi dnes vidíme vysoké hory a hluboká údolí a různě zvrásněnou krajinu. Jak je možné, když podobně zvrásněný povrch musel existovat na zemi i v minulých dlouhých evolučních etapách, že geologické vrstvy jsou nad sebou tak rovné, bez „hor“ a „údolí“? To se členitost vytvořila až ve čtvrtohorách? Proč se v celém geologickém sloupci téměř vůbec nevyskytují meteoritys? To během 600 milionů let žádné nepadaly? Jak je možné, že je mnoho meteoritických kráterů na povrchu Měsíce, Marsu, Země a jiných planet, ale během údajné milionové historie Země nenajdeme ani jediný v zemských vrstvách? To v prvohorách, během 400 milionů let, nepadaly meteority? A ve druhohorách, během 180 milionů let, nepadaly meteority? A ve třetihorách, během 70 milionů let, nepadaly meteority? Začaly padat až během posledních dvě stě tisíc let?

Proč se řada zvířat, z nichž mnohá ještě dnes žijí (tzv. živé fosilie), nevyskytuje ve zkamenělinách po desítky milionů let, jako např. tuatera, latimerie, ptakopysk, švábi, černí mravenci, motýli, měkkýši, ostrorepi, dále z rostlin přesličky, kapradiny či strom ginkgo (jinan)? Eldredge hovoří o 5ti skupinách trilobitů, kteří se v prvohorách nezměnili po 200 milionů let! Je možné, že by poslední latimerie zkameněla před 70 miliony let a od té doby už žádná, přestože jich muselo žít miliardy kusů? Roku 1938 byla objevena živá latimerie u Madagaskaru a dnes jich již máme několik stovek. Trochu zvláštní! Podobně ony poslední haterie novozélandské (plaz tuatera, Sphenodon punctatus) zahynuly a zkameněly před 135 miliony let, a pak se bez jakýchkoliv zkamenělin objevily živé až dnes, ve čtvrtohorách? V tomto mezidobí milionů let se ani jí, ani desítkám dalších organizmů, jejichž počty za tak dlouhou dobu musely jít do miliard, „nepodařilo zkamenět“ – ani jednomu jedinci! Nebo spíše žádné miliony let od velké světové potopy, kdy všechny tyto zkameněliny naráz vznikly, neuběhly? Není to reálnější vysvětlení této tajemně dlouhé doby „fosilního vakua“?

Na mnoha místech světa nacházíme polystrátové stromy, což je zkamenělý kmen, prostupující vertikálně řadu vrstev skály či uhlí, tedy mnoho vrstev údajně starých miliony let. Někdy přes tyto vrstvy nalezneme místo stromu zkamenělého dlouhého hada. Jak tento útvar vysvětlit? Dovede si někdo představit, jak do spodní vrstvy sedimentu zapadl kmen stromu a zůstal trčet svisle nahoru a čekal, až se kolem něj za miliony let nahromadí okolní vrstvy, ty zuhelnatí či zkamení a on bude po miliony let uhelnatět či kamenět s nimi, takže spodní i vrchní část kmene bude stejně kvalitně zkamenělá a nakonec zasypaná okolními vrstvami? Trochu neuvěřitelná představa. Obraz rychlé sedimentace a neméně rychlého vzniku uhlí či ztuhnutí všech usazených vrstev (následkem cementace, kalcifikace, uhelnatění a dalších procesů) spolu s takto zapadlým kmenem stromu (an block) se zdá být přirozenějším vysvětlením než obraz miliony let postupující sedimentace dle evoluční představy.

Další informace k datování a problémy s tím spojené Dr. Snelling ukázal, že argon je infiltrován do zemské kůry z rezervoárů v zemském plášti. Sebral vzorky lávy ztuhlé v letech 1949, 1954 a 1975. Nechal tyto vzorky datovat metodou Potassium-Argon. Výsledky datací této 50 let staré lávy byly šokující: od 270 000 let až k 3,5 mil. let stáří! (Je třeba upozornit, že argon je zachycen jen ve ztuhlé lávě, proto se datum nevztahuje k lávě v tekutém stavu v zemi, ale až od doby jejího výronu a ztuhnutí na povrchu). Také u metody 14C je řada velkých obtíží (to platí u všech izotopových metod), např. ve stanovení počátečních podmínek. Ukazuje se, že i dnes tvorba 14C přesahuje o 30% jeho zpětný rozklad. Všechno dnešní množství radioaktivního 14C by se při současné rychlosti jeho tvorby naakumulovalo za méně jak 30 000 let. A tak by zemská atmosféra neměla být starší než toto datum. 14C vzniká ve svrchní vrstvě atmosféry z 14N, je nestabilní a rozpadá se zpět na 14N s poločasem rozpadu 5730 let.

Rychlost radioaktivního rozpadu se může měnit vystavením látky neutrinům, neutronům nebo kosmickému záření. Dále je radioaktivní rozpad úměrný rychlosti světla a Barry Setterfield nedávno ukázal, že se rychlost světla v minulosti podstatně snížila. Tím by byl v minulosti urychlen radioaktivní rozpad a vše by tak vykazovalo vyšší stáří než je skutečnost. Asi nejpopulárnější datovací metoda je datování pomocí U-Th-Pb zrn zirkonu (ZnSiO4), avšak výsledky jsou velmi nejisté: radiogenní olovo se snadno vytratí difuzí z krystalů a tento proces je urychlen teplem, vodou, radiačním poškozením i počasím, na druhé straně je takto olovo v jiných krystalech „zděděno“ (přibyde tam). Zjištěné stáří se mění významně vzájemně i mezi krystaly na subatomárním měřítku, na různých krystalických ploškách a při různě orientovaných krystalech. To činí tuto metodu značně diskutabilní.

Mitochondriální Eva Mitochondriální DNA je děděna převážně od matky. V r. 1997 přišli vědci s pro evolucionisty nepřijatelným závěrem, že první žena, nazvali ji symbolicky Eva, žila před 100 – 200 tis. lety. I to bylo ovšem založeno na evolučním pohledu na mutace – rychlost mutací byla diskutabilní. Nedávno však byla míra mutací explicitně měřena a zjištěna 20krát vyšší, než se očekávalo. To umisťuje mitochondriální Evu do doby 6 500 let před nás. Toto datum už sdělovací prostředky nerozhlašovaly, protože silně připomíná kreacionistický pohled. Časopis Vesmír převzal ze Science (1999) informaci, že s odměřováním času molekulárními hodinami to nebude tak jednoduché. Nejenže u různých skupin organizmů jdou různou rychlostí, dokonce se v rámci jedné evoluční linie mohou střídavě předcházet a zpožďovat. Pohromou je nedávno odhalená skutečnost, že společně s jádrem může ze spermie do vajíčka vstoupit i mitochondrie, jejíž DNA je schopná rekombinovat s mtDNA vajíčka, a tím zavést, či naopak smazat některé změny v nukleotidech. Může to vážně ohrozit teorie vystavěné na analýze mtDNA….Mnozí biologové doufají, že se nedostatky mitochondriálních hodin podaří statistickými metodami odstranit a uvést některé nesrovnalosti na správnou míru.

Některá další absurdní data Dr. Earl Hallonquist, kanadský chemik, testoval kousky vulkanické lávy z Havaje. Vědělo se, že láva byla utvořena v letech 1800 a 1801, tedy že je kolem 200 let stará. Metoda K-Ar dala výsledek 160 milionů let…Podobně jedna skála ve Švédsku dala po třech různých měřeních 380, 440 a 880 milionů let… V Coloradu (USA) vykázala jedna skála 725 milionů let, ale později se zjistilo, že 95% olova ve skále zde bylo pravděpodobně od počátku, takže výsledek byl chybný…V bloku pískovce v Austrálii (Sydney) bylo nalezeno petrifikované dřevo, které bylo podrobeno testu na 14C a vykázalo stáří asi 33 000 let, zatímco pískovec kolem něj je dle evolučního stáří asi 220 mil. let starý…U některých současných vulkanických hornin v USA a bývalém SSSR bylo metodou U-Th-Pb naměřeno stáří 100 milionů let a 8,4 miliardy let.

Proč kreacionisté věří v nízká stáří Země i vesmíru? Není to z důvodu chyb v datování! Existují však desítky přírodních procesů a pozorování vykazujících nízké stáří světa, ve kterém žijeme. Kreacionisté netvrdí, že lze prokázat přesně 6000 let stáří Země, ale poukazují na zřetelný fakt, že miliony a miliardy let jsou jen uměle a úzce vybranou skupinou všech možných výsledků datování tak, aby bylo vyhověno požadavku pro rozložení historických událostí podle představy organické evoluce.

1. Galaxie se svinují příliš rychle Hvězdy v naší galaxii (Mléčné dráze) rotují kolem galaktického centra různými rychlostmi, vnitřní rychleji než vnější. Pozorované rychlosti rotace jsou tak velké, že kdyby naše galaxie byla více než jen několik milionů let stará (to je maximum), byla by beztvarým diskem, místo současného spirálního tvaru. Teorie evoluce vyžaduje od vesmíru minimálně 10 mlrd. let. Evolucionisté toto nazývají „dilema svinování“. Je to známo již padesát let a platí to i u jiných galaxií. Teorie „density waves“, která měla toto dilema řešit, se dostala do potíží objevy Hubbleova teleskopu.
2. Komety se rozpadají příliš rychle Podle evolučního počítání se předpokládá věk komet stejný jako u celého solárního systému, tedy okolo 5mlrd. let. Ale při každém orbitu kolem Slunce ztrácí kometa tolik materiálu, že by nepřežila víc jak 100 000 let (to je maximum). Mnoho komet je typického věku 10 000 let. Evolucionisté řeší toto dilema: a) předpokladem nepozorovaného kulovitého Oortova oblaku někde za oběžnou drahou Pluta, ze kterého stále nové komety přicházejí, b) nepravděpodobné gravitační interakce nepravidelně se míjejících hvězd vyrazí nové komety do solárního systému – a další teorie. Žádný z těchto předpokladů se nepotvrdil ani pozorováním ani výpočty. Hodně se též hovořilo o Kuiperovu pásu, to je disk předpokládaného zdroje nových komet ležící v rovině solárního systému za drahou Pluta. I když nějaká tělesa ledu existují v tomto místě, nevyřeší problém evolucionistů – bez Oortova oblaku by Kuiperův pás byl brzo vyčerpán.
3. Není dost bahna na mořském dně Každým rokem voda a vítr erodují kolem 25 mlrd. tun zeminy a prachu z kontinentů a uloží to v oceánu. Tento materiál se akumuluje jako volný sediment (tj. bahno) na tvrdých žulových (basaltických) skalách mořského dna. Průměrná hloubka všeho bahna v celém oceánu včetně kontinentálních šelfů je méně jak 400 m. Hlavní způsob odstranění bahna z mořského dna je podsouváním tektonických desek. Tedy tak, že mořské dno se podsouvá rychlostí několik cm za rok pod kontinenty a strhává s sebou usazeniny. Tím se v současné době odstraní jen 1 mlrd tun ročně. Při 24 mlrd. tun za rok by byl současný stav sedimentů naakumulován za méně jak 12 milionů let (to je maximum).
4. Není dost sodíku v moři Každým rokem řeky a jiné zdroje nahromadí přes 450 mil. tun sodíku do oceánů. Jenom 27 % tohoto sodíku se dostane zpět z moře každý rok. Zbytek se hromadí v mořích. Pokud by na počátku byl nulový obsah sodíku v mořích (oceánech), současné množství by bylo naakumulováno za méně jak 42 milionů let při současné rychlosti zisku a ztráty v moři. Evoluční věk oceánů se udává 3 mlrd. let. Obvyklá odpověď na tuto neshodu je, že v minulosti přísun sodíku musel být menší a úbytek větší. Nicméně výpočty s maximální štědrostí i možností pro evoluční scénář stále ještě dávají maximální možný věk 62 milionů let. Výpočty pro jiné prvky v mořské vodě dávají ještě nižší věk pro oceány.
5. Zemské magnetické pole slábne příliš rychle Celková energie uložená v zemském magnetickém poli stále klesá s koeficientem 2,7 během minulých 1000 let. Evoluční řešení vysvětlující rychlé ubývání, a jak mohla Země zachovat svoje magnetické pole po miliardy let, je velmi složité a neadekvátní. Mnohem přirozenější vysvětlení mají kreacionisté. Je přímé, založené na prokázané fyzice a vysvětluje mnohé rysy tohoto pole: jeho vznik, rychlá reverzace během potopy, úbytky a přírůstky povrchové intensity a posledních asi 2 000 let stabilní úbytek až po současnost. Tato teorie odpovídá paleomagnetickým, historickým a současným údajům. Hlavním závěrem je, že celková energie pole (ne povrchová intenzita) vždy ubývala přinejmenším tou rychlostí, co nyní. Při této míře by pole nemohlo být starší jak 10 000 let. (to je maximum) Není bez zajímavosti, že kreacionista dr. Russell Humphreys předpověděl správně magnetické pole Uranu a Neptuna v protikladu k evolučním chybným předpovědím. Obě planety svými hodnotami magnetického pole prokazují nízké stáří sluneční soustavy, což bylo potvrzeno sondou Voyager II (1976 a 1989).
6. Mnoho vrstev je příliš pevně stočeno V mnoha horských oblastech jsou vrstvy silné stovky metrů stočeny do ostrých záhybů. Klasická geologická teorie říká, že tyto formace byly hluboko založeny a tuhly stovky milionů let před svým stočením. Ale často velmi ostré stočení s malým rádiusem je bez popraskání – potom by vnitřní strana ohnutí musela být v době ohýbání ještě mokrá a měkká. To implikuje, že zkrucování probíhalo méně jak tisíce let (to je maximum) po usazení sedimentu.
7. Vytrysklé pískovce zkracují geologické „věky“ Existují silné geologické důkazy, že pískovec Cambrian Sawatch – údajně zformovaný před 500 mil. let – v poruše Ute Pass západně od Colorado Springs, byl ještě nezpevněn, když byl extrudován k povrchu během vyvrásnění Rocky Mountains, údajně před 70 mil. let. Je velmi nepravděpodobné, že by pískovec neztuhl během předpokládaných 430 mil. let, kdy byl pod zemí. Místo toho je logické, že tyto dvě geologické události byly od sebe vzdáleny méně jak stovky let (to je maximum).
8. „Zkamenělá radioaktivita“ zkracuje geologické „věky“ na několik let Radiohalo jsou barevné kroužky, které se utvořily kolem mikroskopických kousků radioaktivních minerálů ve skalních krystalech. Jsou zkamenělými údaji o radioaktivním rozpadu. „Stlačená“ radiohala Polonia 210 ukazují, že jura, trias a eocénové formace na Coloradské náhorní plošině byly usazeny během měsíců (to je maximum) každá, a ne stovek milionů let dělících jednu od druhé, jak to požaduje standardní časové měřítko. „Sirotčí“ radiohala Polonia 218, která nemají žádný údaj o svých mateřských prvcích, implikují buď okamžité stvoření nebo drastické změny v rychlosti rozpadů.
9. Kam se podělo všechno helium? Všechny přirozeně se vyskytující rodiny radioaktivních prvků generují helium při svém rozpadu. Pokud takový rozpad probíhal miliardy let, mnoho helia by se muselo dostat do ovzduší. Rychlost úbytku helia z atmosféry do kosmického prostoru se dá spočítat a je malý. I při tomto úbytku má současná atmosféra pouze 0,05% množství helia, které by se naakumulovalo za 5 mlrd. let. Takže atmosféra vypadá mnohem mladší než předpokládaný evoluční věk. Také studie vydaná v Journal of Geophysical Research ukazuje, že helium produkované radioaktivním rozpadem ve velkých hloubkách žhavými skalami nemělo čas uniknout. Ačkoli se tyto skály považují za více jak miliardu let staré, největší množství zde zadrženého helia odpovídá věku pouze tisícům let. (to je maximum)
10. Z kamenné doby není dost koster Evoluční antropologové tvrdí, že doba kamenná trvala nejméně 100 000 let. V ní populace Neandertálců a Kromaňonců byla zhruba konstantní, mezi 1 – 10 miliony. Po celou tuto dobu tito lidé pochovávali svoje mrtvé s různými předměty. Předpokládá se, že tedy asi 4 miliardy koster a doprovodných předmětů by stále ještě mělo někde ležet v zemi – když se nám zachovaly kostry dinosaurů staré údajně 70 mil. let! Bylo zatím nalezeno jen několik tisíc. To ukazuje, že kamenná doba na mnoha místech naší země byla dlouhá spíše jen pár stovek let.
11. Zemědělství neexistuje moc dlouho Obecný evoluční obrázek je, že po 100 000 let kamenné doby lidé jen lovili zvířata a sbírali semena. A přesto se ukazuje, že lidé kamenné doby byli tak inteligentní, jako my. Že by si byli nevšimli, nikdo z údajné populace 4 miliard, že ze semen rostou rostliny a ty je možné pěstovat a mít z nich užitek? Mnohem pravděpodobnější je, že lidé byli bez zemědělství méně jak několik staletí po potopě, pokud vůbec.
12. Na evoluční vývoj rodu Homo je dnes na zemi málo lidí Evoluční teorie o vzniku současného člověka se stále posouvají hlouběji do třetihor, následkem nových nálezů. Ještě před několika desítkami let evoluční antropologové soudili, že sága rodu Homo trvala jeden až dva milióny let, nyní patrně neobstojí ani nedávné představy počítající s pěti milióny let. Poslední odhad vyplývající z poznatků o rané existenci společného předka opic mluví o nejméně osmi miliónech let. Tato evoluční víra je však (kromě jiného) ve velkém rozporu s velikostí současné populace. Předpokládáme-li, že současné lidstvo vzešlo ze dvou lidí, zjišťujeme, že dle výpočtů populačního nárůstu to byli spíše Noe a jeho žena před nějakými 4000 lety, než nějaký hypotetický evoluční pár před dvěma či více miliony let. Odhaduje se, že v roce 1800 bylo na světě 850 miliónů lidí. Nyní je to přes 6 miliard. Budeme-li propočítávat přírůstky světové populace dle té nejnižší evoluční chronologie rodu Homo (500 000 let), potom by zdvojování obyvatel po tuto dobu nastávalo každých více jak 16 000 let – což je absurdně malý nárůst, uvážíme-li, že v současné době činí přírůstek asi 1,7-2% za rok, podle odhadů Spojených národů, uznávané autority v oblasti populačních trendů. Kdyby byla evoluční chronologie pravdivá, pak by dnes muselo žít tolik lidí, že by se nevešli do prostoru o poloměru Země – Měsíc!
13. Historie (dějiny) je příliš krátká Proč by člověk kamenné doby nedělal po dobu 100 000 let žádné zápisky, když byl tak inteligentní, jak my, dokázal krásně kreslit na jeskynní stěny, stavět megalitické stavby a zaznamenávat měsíční fáze? Proč se všechny psané zápisy, veškerá kultura, architektura, matematika a ostatní projevy lidské společnosti začínají objevovat až tak pozdě, ne dříve jak před asi 4 – 5 tisíci lety? což neuvěřitelně podporuje biblické časové hledisko. Celosvětovou potopu přežilo 8 lidí, kteří pak znovuzabydlovali zničenou zem, spolu s ostatními zvířaty a rostlinami. Neudivuje, že na tak zničené zemi bydleli někteří lidé nejprve v jeskyních, malovali na jejich stěny, rozdělávali ohně a lovili zvířata. Někteří lidé žijí podobně i dnes – a jsou to stejně schopní lidé, se stejným mozkem, jako máme my. Toto popotopní zabydlování zničené země neprováděl žádný poločlověk, ale člověk, kterému nejen mozek, ale i celé tělo fungovalo mnohem lépe než nám. Navíc si z předpotopní doby přinesl řadu zkušeností a vědomostí. Proto kreacionisté nečekají, že archeologické a historické bádání bude vydávat svědectví o tom, jak lidské jazyky začaly chrochtáním a bručením a po desítky či stovky tisíc let se řeč vyvíjela z nějakých skřeků. Člověk neobjevoval desítky tisíc let písmenka, číslice, nebydlel ve větvích stromů či zemských norách, aby pak postupně vytvářel civilizaci. Ne, kreacionista očekává prudký vzestup civilizací krátce po potopě.

Nejstaršími známými civilizacemi světa byly civilizace Sumeru, Egypta, Babylónie, Asýrie a zemí v oblasti východního pobřeží Středozemního moře. Archeologové a historikové podnikli rozsáhlý výzkum těchto zemí. Jejich poznatky zabírají doslova celé svazky literatury. Mnohá datování dávných civilizací se opírá o izotopovou metodu 14C, kterou objevil profesor Libby (USA, Nobel. cena). Dnes víme, že pro datování nedávných objektů může být tato metoda snad tak trochu použitelná, ale pro předměty vyššího stáří (desítky tisíc let) už je velmi sporná. Profesor Libby to sám vyjádřil takto: „První šok, který jsme zažili s doktorem Arnoldem byl, když naši poradci nás informovali, že historie se rozpíná pouze 5000 let zpět. Čtete sice články v knihách, že ta a ta společnost nebo to a to archeologické místo je třeba dvacet tisíc let staré. Ale my jsme rychle zjistili, že tyto dávné věky nejsou známy přesně, ve skutečnosti asi tak doba První Dynastie Egypta je první historické datum, na které můžeme spoléhat s určitou jistotou.“ (Radio-carbon Dating, A. J. Monty White)

1 – Historické záznamy Nejstarší záznamy o dějinách lidstva sahají asi tak do let 2000 – 3500 p.n.l. Nejstarší záznamy z Egypta, které jsou dobře doložené a zachovalé, sahají jen asi 1600 let p.n.l. Ukazuje se, že egyptský kněz Maneto některé záznamy o egyptských dynastiích značně uměle prodloužil do minulosti (Manetův seznam králů).
2 – Astronomické záznamy Nemáme jediný záznam o zatmění slunce starší než 2250 let p.n.l. Je to možná i proto, že po potopě byla obloha silně zacloněna sopečným prachem následkem značné vulkanické činnosti.
3 – Písmo Nejstarší písmo (tj. doklady o písemnictví, tzv. Sumerské piktografy) pochází z doby 3500 p.n.l. Nejstarší západní rukopis (Proto-Sinaitic) pochází z doby kolem 1550 p.n.l. Je pozoruhodné, že první písmo je plně rozvinuté – tedy žádné tisíce let probíhající pokusy vytvořit abecedu a syntax, jak bychom měli očekávat z evoluční představy. V Egyptě rostlo papyrové kapradí, a proto se také papyrus stal tamním běžným materiálem pro psaní. Nejstarší papyrový dokument, který zůstal zachován, byl napsán v době asi 3000 let p.n.l. Papyrové role, na které se psalo pomocí pera a inkoustu, byly běžně široké 22 až 25 cm. Nejdelší známá role je dlouhá 45 m. Zdá se, že v Iráku se papyrus vůbec nepoužíval. Tady byla doma hliněná tabulka. Systém klínového písma se používal ve všech civilizovaných zemích východního středomoří. Převzali ho i Chetité, o kterých se bible často zmiňuje. Že klínové písmo uměli číst i v Egyptě, uka-zují tabulky z Tell-el-Amarna, kterých bylo v r. 1887 nalezeno přes tři sta kusů. Mezi nimi jsou dopisy napsané klínovým písmem, které poslali egyptští úředníci z Palestiny své vládě kolem roku 1400 před Kristem. Vůbec nejstarší písemné doklady nalézáme v Mezopotamii (země mezi řekami Tygris a Eufrates) před dobou prvních mezopotamských dynastií, tedy krátce po potopě. Berosus, historik ze 3. století p. n. l. napsal, že písmo vynalezl lid Mezopotamie; s tím se shoduje David Diringer ve své knize Abeceda a mnozí další historikové.
4 – Osídlování Žádné skutečně ověřené datování archeologických památek nesahá před roky 3000 p.n.l. Mnohé datovaní artefaktů starších 600 let pomocí izotopu 14C se ukázalo jako velmi nepřesné. V každém případě, naše nejstarší doklady o civilizacích (zemědělské plodiny, chov domácích zvířat, metalurgie, stavebnictví, města atd.) spadá jen do oblasti Blízkého východu a je v souladu s biblickou chronologií přinejmenším v řádech stovek let.
5 – Jazyky Poznatky o starověkých jazycích nikdy nejdou hlouběji jak 3000 let p.n.l. Z Blízkého východu můžeme vystopovat rozšíření všech jazykových rodin do celého světa.
6 – Matematika Matematika a její znalosti sahají tak, jako znalosti písma, k počátkům rozvoje nejstarších civilizací. Staří Sumerové a sousední Babyloňané znali matematiku, kterou užíváme dodnes (šedesátkové dělení). Velmi často nacházíme v historických záznamech velmi komplikované matematické výpočty. V knize Psali na hlíně od Edwarda Chiera čteme: „Tyto matematické znalosti byly tak rozvinuté, že některý asyriolog se ve věci vůbec nevyzná, když se snaží analyzovat nějakou skupinu číslic. Jeho matematické znalosti totiž většinou zdaleka nestačí k porozumění souvislosti.“

Nedávné objevy řady starověkých měst a civilizací nepotvrzují „postupnou evoluci písma a kultury“, ale naopak to, že civilizace po počátečním rozkvětu vždy upadaly, například i směrem od monoteismu (víry v jednoho Boha) k polyteismu (mnohobožství). A pak až k ateismu, magii, čarodějnictví a pověrám současnosti (viz evoluční čarodějná pověra, jak se hmota sama oživila). Úpadek civilizací připomíná vymírání druhů v biologii – ne evoluci, ale pád. Dr. Wiseman píše: „Žádný jiný objev nevyvolal větší překvapení, než když se zjistilo, že civilizace povstala zcela náhle. Byl to přesný opak všech dosavad-ních předpokladů. Podle všeobecného názoru se očekávalo, že tím, jak se při vykopávkách bude přicházet ke stále starším vrstvám, budou se objevovat stále primitivnější kulturní formy. Ale to se ne-splnilo ani v Babylonii, ani v Egyptě, což jsou nejstarší světové kul-tury. Dr. H. R. Hall o tom píše ve své Ancient History of the Near East: „Kdykoliv jsme narazili na staré civilizace, byly tyto již zcela vyvinuty,“ a na jiném místě: „I v té nejstarší podobě, pokud ji vůbec můžeme objevit, se sumerská kultura ukazuje v plné výši svého vývo-je.“ A dr. L. W. King píše ve své knize Sumer and Akkad: „Ačkoliv nejstarší sumerská sídliště v jižní Babylonii patří k po-měrně rané době, zdá se, že jejich obyvatelé dosáhli již značně vysokého stupně kultury.“

Vyjádříme-li chronologický spor (o délku trvání lidských civilizací) mezi kreační a evoluční představou na příkladu, pak spor není v tom, zda historie třeba starověkého Egypta sahá 2700, 3700 nebo 4700 let p.n.l. Ne, o tom to není! Otázka kreacionisty zní, proč historie Egypta (a jiných civilizací) nezačíná 50, 100 nebo 150 tisíc let před námi, když už v té době žili, podle evoluční víry, lidé velmi podobní nám? A skutečně žádné takto staré civilizace nenalézáme. I proto tvrdí kreacionisté, že žádní lidé před 50 či 150 tisíci let nežili! S kreační představou koreluje i to, že starověké civilizace tvoří tzv. „úrodný půlměsíc“, tedy jakési široké pásmo kolem hory Ararat. Je to zhruba oblast Blízkého východu, kde měl Noe přistát po potopě se svým korábem a odkud se znovu rozšířil veškerý suchozemský život. Budeme-li mluvit o astronomii, lékařství, zemědělství, architektuře či kolébce lidstva, všechny ukazatele vedou k Blízkému východu do oblasti Sumeru, západní Asie, Arabského poloostrova a severní Afriky a časově odpovídají kreační představě. Závažná jsou slova snad nejvýznačnějšího archeologa Palestiny dr. Nelsona Gluecka: „Mohu kategoricky prohlásit, že zatím není archeologického objevu, který by vyvracel záznamy bible. Desítky archeologických nálezů potvrzují v jasných konturách nebo v přesných detailech historické líčení bible.“ (Rivers in the Desert)

Nízké stáří světa – závěr Při dokazování nízkého stáří našeho světa můžeme hovořit o desítkách dalších nejrůznějších procesů vedle těch, které již byly výše zmíněny. O rychle se smršťujícím slunečním kotouči (0,1%/100let), meziplanetárním prachu (Poynting-Robertsonův efekt), kterého je příliš moc na miliardy let starý sluneční systém, měsíčních otřesech a vyzařování tepla (za 4 mlr. let by měl být Měsíc již vychladlý), o rotaci Země (zpomaluje se) a vzdalování se Měsíce od ní a další řadě skutečností. Zjištěná fakta podporují více kreační pohled na časové rozložení světových dějin než evoluční dlouhá stáří.

Ad5) Složitost živého těla: co od ní můžeme i nemůžeme čekat

Živý organizmus je víc než jen velmi komplikované uspořádání neživých prvků. Přesto ho můžeme přirovnat v některých aspektech k velmi složitému stroji mechanické i chemické povahy. Proto i v řadě evolučních knih najdeme srovnání oka s optickým přístrojem, mozku a nervové soustavy s řídícími systémy v technických zařízeních, nebo srovnání srdce s čerpadlem, které do systému trubek pumpuje kapalinu a zabraňuje pomocí systému záklopek (chlopní) jejímu samovolnému proudění zpět. Již před řadou let vznikla bionika, věda, která se zabývá aplikací různých rostlinných a živočišných řešení a zařízení na lidské výrobky. Kreacionisté právem očekávají, že inteligence stvořitele, která vyřešila brilantně mnohé problémy v rostlinných a živočišných tělech, bude mít podobné projevy i u člověka.

Proto také snad vše, co vymyslel člověk, existuje již dávno v nějaké podobě v přírodě (lodní šroub, tryskový pohon, schopnost letu, sonarové vidění, velmi pevné stavební konstrukce, využití elektřiny apod.) Toto vše nepřekvapuje kreacionisty. Evolucionisté o těchto Božích výtvorech často mluví bez studu a uzardění jako o zázracích a dokonalých výrobcích přírody (což je tautologie). Dawkins se opravdu nestydí napsat, že to, co lidští konstruktéři obtížně řešili u svých výrobků řadu let, třeba sonar, „netopýři zkonstruovali“ velmi úspěšně již dávno. A je to! Člověk neví, jestli se má smát, plakat nebo zuřit.

Složitý systém může ztratit i zaměnit řadu funkcí Kreacionisty také ne vždy překvapuje (někdy ano, viz níže „Problémy kreační teorie“), že po pádu člověka do hříchu, následném Božím zásahu do přírody a celosvětové potopě toto pokažené stvoření vykazuje dnes celou řadu malformací, degenerativních struktur, orgánů, které zakrněly nebo změnily svojí původní funkci či účel používání. Mělo by také překvapit evolucionisty s jejich teoriemi, proč některé orgány vznikly, aby pak zase zanikly v procesu boje o přežití nejzdatnějšího, nebo proč určité výhodné orgány nebyly ponechány i sousedním taxonům, nebo proč si řada organizmů nese na sobě jen velmi obtížná, v boji spíše překážející břemena, a kupodivu jejich nositelé „úspěšně“ přežili až do našich dob s nepotřebnými či zdegenerovanými orgány. Představte si vojáky, kteří s sebou tahají nefunkční děla a pušky, na zádech nepotřebné padáky a torny plné slepé munice – a přesto úspěšně vítězí v boji s nepřítelem. Spíše se zdá, že zvítězili tím, že se vzdali, než že bojovali.

Proč asi evoluce vybavila člověka mozkem, který je využit jen z deseti procent a není nejmenšího dokladu o tom, že by ho kdy užíval víc? Asi těžko pomohou jelenovi v boji o přežití se lvem těžké parohy, žirafě vysoký krk nebo pštrosovi nefunkční křídla. Toto vše jsou hádanky ne pro kreacionisty, ale pro evolucionisty. Degenerace, devoluce, zhroucení původní stvořené struktury, ztráta genů a jejich poškození, vzrůst entropie a vymírání druhů, nové a nové nemoce, to zapadá do kreačního obrazu stále více degenerujícího světa. V něm probíhá pouze rozšiřování a rozmnožování, ale ne vzrůst složitosti (genotypu či fenotypu).

Lidská společnost nedělá pokroky ve vědě a technice díky stále složitějšímu a vylepšujícímu se mozku člověka, jak se mnozí lidé mylně domnívají, ale hromaděním poznatků od generace ke generaci. Jen proto, že se Einstein mohl ve škole naučit integrální počet, již vymyšlený Newtonem a Leibnitzem téměř tři sta let před ním, mohl rovnou pracovat na teorii relativity. Jinak by musel řadu matematických operací vynalézat nejprve sám. Pokrok je u lidí umožněn předáváním informací v ústní, písemné či jiné formě. Tyto informace a zkušenosti se hromadí od generace ke generaci, z nich se vyvozují nové poznatky, a tak roste poznání, věda a technika. Mnozí lidé považují mylně tento pokrok za důkaz evoluce (ve skutečnosti se lidský mozek naprosto nemění, stejně jako se „nevyvíjí“ počítač tím, že na harddisk instalujeme stále nové a nové aplikace). Podobně u některých druhů rostlin či živočichů přibývají populační počty (jinde zas klesají), ale nezvyšuje se kvalita (složitost) jejich těl. To vše odpovídá kreačnímu obrazu světa kdysi stvořenému, rozmnožujícímu se a rozšiřujícímu se co do prostoru a civilizační vyspělosti, ale degenerujícímu fyzicky i mravně poté, co přišel pád, odklon od Boha a Boží sankční zásahy do původního stvoření. Velmi zajímavý proces úpadku můžeme pozorovat například v kultuře, kde nedochází k efektu hromadění, jako je tomu ve vědě. Stále větší ošklivost obrazů, dekadence ve výtvarném umění, hudbě i v celé kulturní oblasti je neklamným svědectvím (oproti stále lepšímu designu technických výrobků), jak se mozek člověka nevylepšuje, nezjemňuje a nezušlechťuje. A rozebírat morálku a mravní úpadek současného lidstva snad ani není nutné. To vše ukazuje, že myšlenka biologického vývoje je jen čirá iluze a bohapustá lež.

Pokora Živá těla organizmů jsou si jak velmi podobná, tak velmi nepodobná, což obojí napomáhá evolučnímu teoretizování a fantazírování. Pokorní kreacionisté a pokorní evolucionisté zde přiznají velkou neznalost, zvláště pokud jde o biochemické a genetické struktury kódující vznik organických těl (fenotypu). Kreacionisté opravdu netuší, jak Bůh tvořil základní životní formy před šesti tisíci lety ve třech dnech. Zda nevytvořil na samém počátku jakési nepočetné základní životní stavební praplány, vzory či konfigurace atomů či nukleotidů, a ty pak už jen modifikoval (třetí, pátý a šestý stvořitelský den) podle určení daného tvora třeba na prostředí (voda, voda-souš, souš-povrch, souš-podzemí, souš-vzduch, světlo, světlo-tma, tma, zima, teplo, zima-teplo atd.) nebo na daný druh potravy, komunikace, biotopu apod. A k tomu navíc vložil možnost velké variability genetické exprese k ještě specifičtější adaptaci daného tvora na prostředí přirozeným vznikem odlišných plemen či druhů, a dokonce i konkrétní somatickou odpovědí těla na momentální podmínky (ztvrdnutí kůže či kůry, srůsty, imunologické reakce apod.).

Variabilita a vznik odlišností (plemen) je skutečností, ale Darwin z toho mylně odvodil evoluci. Jestli si však ve svých tělech neseme nějaké základní konfigurace pro větší skupinu organizmů nad úroveň čeledi a třeba ještě výše, to nevíme. Vzpomínám si, jak jsem kdysi dávno opravoval starý kotoučový magnetofon (tzv. B3), který neměl s rozhlasovým přijímačem nic společného. Přesto jsem z něj zaslechl v jednu chvíli rozhlasovou stanici, ne příliš kvalitní, ale jasně rozeznatelnou. Bylo by pošetilé z toho vyvozovat, že tento magnetofon býval kdysi rádiem. Příčinou napodobení funkce jiného výrobku je skutečnost, že rozhlasový přijímač i magnetofon mají řadu velmi podobných elektronických obvodů a může tedy při poruše dojít ke vzniku podobné funkce. Takové společné biochemické vzory mohou existovat v našich tělech zcela latentně, ne v důsledku evoluce, ale původního stvoření.

Je-li vše v pořádku, odlišnosti se neprojeví nad míru naší identity a tělo si od prvopočátečního rýhování zygoty a embryonálního dělení kmenových buněk zachovává svoji specificky druhovou identitu, díky stvořitelem nastaveným bariérám mezi vyššími taxony. Druhově specifická odlišnost je tak dominantní nad společným uspořádáním a nevznikne tak při embryonálním vývoji (nebo již dříve, při replikaci a gametogenezi) odchylka k budoucímu vzniku taxonomicky vzdáleného orgánu či tkáně, i když je zde pro to latentně existující program. Výzkumy na kmenových buňkách, zatím jen velmi vzdáleně, tuto možnost naznačují.

Pokud by tedy tomu tak bylo, kreacionisté by v tomto porušeném světě očekávali přirozeně i poruchy ve stabilitě bariérových omezení – tj. porušení dominance druhové specifity a mimořádný vznik struktury, která se normálně tvoří jen u organizmů vzdáleného taxonu. Mohl by tak vzniknout nějaký univerzálnější znak (třeba končetin, uší, ocasu, srsti apod.) u organizmu, u kterého se normálně nevyskytuje, i u člověka. Zdůrazňuji: pokud by tomu tak bylo, pokud by druhy i rozličných vyšších taxonů (řádů či dokonce tříd nebo jinak rozlišených skupin) byly skutečně Bohem stvořeny „jen“ ze širší a univerzálnější základní konfigurace (snad pomocí kodónů nebo ještě nižších jednotek), která by byla společná (výchozí) pro řadu zcela odlišných taxonů, např. pro všechny rostliny, savce, obratlovce či jiné skupiny organizmů.

Asi jen hodně vzdáleně si to můžeme představit jako způsob, kterým Bůh vytvořil ženu z tkání (genomu) mužova žebra, tedy jakýmsi překonfigurováním (ženy by možná řekly upgradem). Poruchy bariér si pak můžeme jen velmi nepřesně přirovnat třeba k hermafroditizmu (primární a sekundární sexuální orgány u jedince) či gynandrizmu (druhotné sexuální znaky) u lidí (vyskytuje se i u ptáků), možná i k vrozené homosexualitě (pokud by takové geny existovaly, zatím se to neprokázalo). V porušeném světě můžeme přirozeně u tak závratně složitých systémů živých těl (aniž bychom museli nutně předpokládat výše zmíněné univerzální praplány) očekávat nejrůznější nepředvídané poruchy, záměny, konfigurace neobvyklých struktur (jako jsou třeba zhoubná bujení) apod. O překvapení není a do budoucna ještě nemusí být v tomto zhrouceném, přesto však stále velmi složitém světě nouze!

Rudimentární orgány Evoluční teorie samozřejmě zahrnuje do své filozofie všechny možné struktury, ať funkční či nefunkční. Velmi vhod přichází neznalost. Nevíme, proč to tu je a jak to funguje? Ejhle, další důkaz, že to nemohl stvořit všemohoucí Bůh, ale je to výsledkem pokusů a omylů evoluce. K čemu jsou mandle (žít se dá i bez nich), přívěsek slepého střeva, kostrč či hypofýza? A nač jsou zuby moudrosti? K čemu jsou jelenovi těžké parohy nebo proč moudrý stvořitel nedal pandě normální palec? A na co jsou nadbytečné geny? 180 různých zakrnělých („nadbytečných rudimentů“) napočítali evoluční teoretici od Darwinových dob – dnes už se zná funkce všech. Mandle mají imunologickou funkci nahoře, slepé střevo dole. Hypofýza je důležitý orgán vnitřní sekrece na spodní straně mozku. Zuby moudrosti mají i zvířata a kdyby lidé jedli zdravě, hodily by se stejně dobře tak, jako se hodí primátům nebo lidem žijícím v méně technokratických kulturách, kde si nekupují jídlo v samoobsluze. Představte si, že byste si roku 1925 nechali odstranit, dle evolučního návodu, všech 180 „nepotřebných“ rudimentů z vašeho těla! Ouvej, ouvej – brzo poté byste ne už vy, ale vaši blízcí, na ten evoluční nesmysl přišli.

Oko člověka a savců prý není dobře sestrojeno – každý optik by ho udělal lépe (kdyby to ovšem uměl) – praví „moudří“ evolucionisté. Světlo se prodírá hustou spletí cév a kapilár, než se dostane k sítnici a fotoreceptorům. Že to udělala špatně evoluce, to se dá ještě obhajovat, ale moudrý stvořitel? Moudrý stvořitel však věděl o trochu víc než my a my na to pomalu už také přicházíme. Oko je velkým příjemcem kyslíku a energie a na sítnici pod fotoreceptory leží výstelková tkáň (RPE), která fotoreceptory udržuje ve stále aktivním a citlivém stavu, navíc absorbuje přebytečné světlo, které by jinak snižovalo rozlišitelnost vidění. Protože tato výstelka musí být v těsném spojení s fotoreceptory a nemůže být nad nimi (to by evolucionisté kritizovali ještě víc), je toto ideální řešení pro citlivost oka a dobré vidění. Podobně ani slepá skvrna (obě oči mají slepé skvrny posazeny laterárně, takže zorné pole je celistvé) nesnižuje schopnost vidění, což by se stalo, kdyby byla umístěna na jiném místě. Oči chobotnice a olihně (hlavonožci) splňují evoluční „optické standardy“, jen nevíme, jestli vidí lépe než my. Evolucionisté zase nevědí, proč evoluce nezachovala toto „lepší“ řešení u hlavonožců a nedala ho také savcům. Co víme dnes jistě je, že naše oko má dokonalý design a i když člověk už hodně umí, mnoho milionů lidí zatím zůstává stále slepých. Takže bude asi lepší být s kritikou opatrný. Je to o té pokoře. Také víme, že Darwin řekl: „Při pohledu na oko mi běhá mráz po zádech.“

Nefunkční zakrnělé orgány U jeskynních ryb, které ztratily zrak, vidíme velikou potenci genetické informace. Zdá se, že jde o částečné vyřazení některých strukturních nebo regulačních genů z činnosti. Na universitě v Marylandu (USA) implantovali takovéto slepé jeskynní rybě oční čočku ze stejného druhu ryby, žijící při povrchu. (Astyanax mexicanus). Již po osmi dnech se rozběhla regenerace očí, začala se tvořit zornice, rohovka a duhovka a částečně i sítnice. Ryba nezačala zcela vidět, ale z tohoto procesu je zřejmé, že určité somatické impulsy mohou nastartovat genetickou expresi orgánu. Jsou také známy pokusy, kde žabímu pulci implantovali oční čočku z jiného pulce do místa, kde normálně oči nejsou, a na tomto místě se začaly tvořit oči. Je zřejmé, že strukturní/regulační geny mohou být uvedeny v činnost určitým somatickým podnětem. To podstatné zde je, že bez genetické výbavy pro oko by žádné oko nevzniklo – ani nezaniklo. Ztráta orgánu není způsobena novou informací, stejně jako jeho regenerace není způsobena novou informací. Je to tedy vše – jen ne evoluce! Jeskynní ryby žijí v trvalé tmě a oči by pro ně byly velmi nebezpečné. Ve tmě by docházelo snadno k jejich poranění a infekce by se ve velmi citlivém oku rychle rozšířila.

Rekapitulační teorie Evolučním myšlením ovlivněný doktor L. H. Down (angl.) si myslel, že vývojová vada (trisomie-21) spojená s jednou nadbytečnou kopií chromozomu 21 (měla by to být spíše evoluční výhoda, když je to něco navíc, že?), nějak souvisí s evoluční historií „mongoloidní etapy“ ve vývoji člověka, a proto se tento defekt nazývá mongolismem. Přes zjevnou podobnost nic takového samozřejmě není pravda, stejně jako prsní bradavky mužů nedokazují nutně vývoj ze zvířat (ryby a plazi je nemají). Prsní bradavky mají sexuálně stimulační význam a spatřujeme zde podobný ekonomický plán těl obou pohlaví – a nejen mužů a žen, ale i primátů a dalších savců. Navíc chodíme po jedné zemi a podléháme podobným zákonům fyziky či biochemie. Tvůrce neměl důvod radikálně pozměňovat základní plány jen proto, aby lidé, kteří v něj nechtějí věřit, měli méně výmluv. Jak známo, Bůh stvořil ženu z muže, což i z hlediska chromozomálního rozlišení obou pohlaví (XY, XX) dává dnes zcela nečekaný smysl (pouze muž má chromozomy pro obě pohlaví). Zcela analogicky k lidským výrobkům použil tvůrce podobná schémata a projekční řešení pro mnohé skupiny organizmů, včetně člověka.

Profesor Woodside tvrdil, že embryologie byla jako vědní obor zbržděna mylným evolučním učením o rekapitulaci (tj. že ontogeneze rekapituluje fylogenezi) a proto v tomto oboru byl jen jediný nositel Nobelovy ceny. Mnoho dobrých embryologů se zaměřilo na evoluci a skončilo ve slepé uličce. Savčí embryo neopakuje žádná evoluční stadia dávných hypotetických předků: v evolučním schématu historie živých forem (fylogenezi) mícha předchází mozku, ale embryonálně se mozek vyvíjí jako první; v evoluční fylogenezi zuby přišly před jazykem (ryby mají zuby, ale ne jazyk), ale v savčím embryu se jazyk tvoří před zuby; u embrya kuřete funguje srdce velmi brzo, ale u žáby mnohem později. Celý tzv. biogenetický zákon (pravidlo) rekapitulace byl založen na podvodech zoologa Ernsta Haeckela a zanechal nesmazatelné stopy na myšlení desítek generací lidí, nejen embryologů.

Apendix (červovitý přívěsek tlustého střeva) Apendix je občas chybně označován jako slepé střevo. Jeho stěna obsahuje četné lymfatické uzliny, které slouží k obraně proti infekci, podobně, jako mandle v krku. Samozřejmě, že Darwin, neznalý jeho funkce, považoval apendix mylně za něco neužitečného a za zakrnělý pozůstatek (rudiment) lidské evoluční minulosti (Původ člověka). Přežvýkavci (krávy, ovce, kozy atd.) apendix nemají, ani koně, psi a kočky, ani většina savců. Nemají ho ani opice, kromě antropoidních (gibon, orangutan, šimpanz a gorila jej mají). Nemají ho bezobratlí, ale ani ryby, obojživelníci, plazi a ptáci. Má ho několik vačnatců (vombati a vačice) a hlodavců. Apendix je tedy mozaikový útvar, který se vyskytuje v různých zvířatech bez evolučních vztahů, a podle toho by mohl být libovolně označen třeba za „vyvíjející se“ či ustupující (rudimentární). Podle výskytu apendixu bychom mohli udělat řadu „zajímavých evolučních“ vztahů, za které by nás ale evolucionisté nepochválili (podobně jako u jiných podobností, třeba v molekulární biologii). Apendix patří k četným problémům evoluční doktríny, stejně jako mnoho dalších měkkých orgánů (např. rozvětvení aorty – srdečnice je stejné u člověka, netopýra, ptakopyska a ježury, zatímco některé opice mají rozvětvení srdečnice stejné jako klokani, psi, kočky atd.).

Žloutkový váček Kuře z něho čerpá první potravu pro svůj růst. Lidské embryo v matce čerpá ze žloutkového váčku potravu proudící ve směru k mozku, který je hlavním polykačem potravy celého embrya. Spotřebou potravy vzniká spád látkové přeměny mezi mozkem a srdcem. Záhyb srdce sedí široce na žloutkovém váčku, srdce tluče už v asi 2 mm velkém, 3 týdny starém embryu. Žloutkový váček je zdrojem prvních krevních buněk pro embryo dříve, než mu je bude vyrábět jeho vlastní kostní dřeň. Žloutkový váček je všechno jiné než zbytečný evoluční pozůstatek dávné minulosti. Pokud byste jej odřízli, embryo zahyne.

Rybí žábry v lidském zárodku Samozřejmě žádné neexistují, i tuto lež začal hlásat podvodník Ernst Haeckel, Darwinův velký propagátor v Německu, a nadšení evolucionisté ji pak opakovali desítky let až dodnes. Žádné struktury protkané krevními kapilárami kolem dokola, schopnými absorbovat kyslík jako u ryb, u lidského zárodku neexistují. 2,5 mm velké lidské embryo vykazuje charakteristické záhyby mezi čelem a srdečním valem. Jde o oblouk pozdější dolní čelisti, podjazyčný oblouk a dva hrtanové oblouky. S přibývajícím zakřivením embrya v hlavové oblasti se vnitřní oblouky víc a víc kruhově zvětšují a jejich tkáň uvnitř je tím napínána. Mezi nimi zůstává tělní stěna tenká, dokonce se někdy trhá, jsou-li ektoderm a entoderm příliš natěsnány. Případné štěrbiny (perforace) v tělní stěně byly pak omylem pokládány za rudimentární žábry. Jsou to však sekundární defekty na partiích krku a hlavy, které s rybími žábrami nemají nic společného, kromě jakési vzdálené vizuelní podoby. Podle zrakové podobnosti můžeme ovšem odvozovat i jezevčíka od štokrlete, podobnost je tu značná.

Kostrč (coccyx) a lidský ocas Pokud myslíte, že kostrč je zbytečná, zkuste si ji narazit, třeba o schody. Nebudete schopni si sednout, vstát ani lehnout. Těžko uděláte pohyb bez bolesti. V jistém smyslu je kostrč jednou z nejdůležitějších kostí v celém těle. Upínají se k ní svaly pro schopnost vzpřímeného držení těla. Je pravda, že u jednoměsíčního embrya kostrč vyčuhuje, dokud se nevytvoří nohy a tato kost se neohne mezi ně. Protože je tělo velmi složitě programováno v genech, a protože se v celé živé přírodě vyskytují podobná řešení morfologická, fyziologická a tím samozřejmě i genetická, může někdy dojít ke vzniku struktur připomínajících ocas zvířat – to se netýká jenom ocasu.

Lékař pak, po histologickém rozboru, dojde většinou k závěru, že se skutečným zvířecím ocasem mají tyto buněčné struktury pramálo společného – podobně jako nádor na hlavě není evoluční pozůstatek rohů. Někdy se narodí dítě bez rukou, nebo s dlaněmi u ramen, kdy chybí celá paže, jindy s jedním nebo třema očima, může také dojít k znásobení prsních bradavek. Neodvozujeme z toho nutně, že naši předkové byli tyranosauři s krátkými předními končetinami nebo haterie (tuatera), která má třetí, temenní oko, nebo vačice, která má 13, a někdy i 17 prsních bradavek. Při pokusech s Drosophilou se jí na hlavičce místo tykadel někdy vytvořily končetiny (antennapedia). Dělat z těchto věcí důkazy o původu ze zvířecích předků je neoprávněné.

Dojde-li u embrya a novorozeněte k vytvoření takové ocasu podobné struktury, může jít o vážný defekt (spina bifida), nebo jde jen o tukový nádor bez kostí, který lékař po porodu odřízne jako pupeční šňůru. Nejsou zde žádné struktury zvířecího ocasu jako jsou svaly, kosti (chrupavka) a nervy. Jde jen o náhodně vytvořené kožní struktury, které ani nevychází z míst páteře, kde mají zvířata pravý ocas. Kdyby šlo o mutaci, byly by tyto anomálie dědičné, což většinou nejsou. Jsou také známy případy lidí ochlupených na celém těle, avšak ani z toho nemusíme hned zbrkle odvozovat zvířecí původ, ale spíše poruchu některého z regulačních genů. Znovu je třeba zdůraznit, co jsem již řekl výše, že řada struktur tkání a orgánů (stejně jako jejich spouštěcích a strukturních genů) je v celé živočišné říši, včetně člověka, velmi podobných. To však ještě neznamená, že jsou příbuzné (homologické)!

Homologické orgány a homeotické geny Homologickými orgány jsou dle evoluční víry orgány příbuzné v různých fylogenetických liniích organizmů, tedy takové, které vznikly jeden z druhého transformací (ploutev ryby se přeměnila na končetinu obojživelníka, ta na končetinu plazů a z ní vzniklo křídlo ptáka atd.). Velká nepříjemnost však potkala evoluční teorii zjištěním, že homologické orgány nejsou řízeny stejnými geny. Můžete mutovat geny rybí ploutve miliardkrát, obojživelníkovu končetinu však nedocílíte, protože ta je řízena úplně jinými strukturními geny. Také existence homeotických genů je obtížně vysvětlitelná z evolučního hlediska. Tyto 183 párů bází dlouhé úseky DNA se nacházejí ve velmi podobných sekvencích u různých organizmů evolučně zcela nepříbuzných, jako jsou myši, lidé, ovocné mušky či kopinatci. Např. u mouchy specielní gen ovlivňuje tykadlo, v myši velmi podobný gen má vliv na zadní mozek. Jiný homeotický gen kontroluje tvorbu očí včetně složených očí hmyzu a zcela rozdílných zrakových orgánů olihně a člověka. Každý homeotický gen produkuje malé množství proteinových molekul spouštějících transkripci strukturních genů. Výsledkem je kaskáda chemických pochodů vedoucích ke vzniku třeba končetiny nebo oka.

Proto je celkem nepodstatné, jestli mezi šimpanzem a člověkem existuje zdánlivá podobnost v 98% nebo v 10% genů (tato podobnost může být právě tak důkazem pro stvoření z „jedné tvůrčí školy“). Nesmíme zapomenout, že statisíce genů (pseudogenů) evolucionisté chápou jako zbytečné a neberou je v úvahu. Morfologická a fyziologická podobnost šimpanze a člověka je asi 70 – 80 %, zatímco jejich DNA je u člověka umístěna ve 46 a u šimpanzů ve 48 chromozomech (tento rozdíl evoluční teoretiky hodně mrzel, nejprve tvrdili, že člověk a šimpanz má stejný počet chromozomů – 48). Zcela jistě existují ještě jiné faktory ovlivňujicí velmi podstatně tvorbu rozličných struktur jednotlivých druhů – pokud se z lidské oplodněné buňky nemá někdy rýhovat šimpanz a zase jindy člověk ze šimpanzí. Druhovou specifitu mohou ovlivňovat rozličná uspořádání DNA na chromosomech třeba šimpanzů a lidí. Podstatné rozlišovací faktory se mohou nacházet v cytoplazmě a může k nim patřit cytoskelet, membrány či rozmístění jiných komponentů. DNA může být jen informací pro stavební materiál, zatímco jiné faktory mohou určovat, jak tento materiál bude uspořádán. Zatím se těmto procesům moc nerozumí, ale zdá se, že lepší vysvětlení jejich původu podává koncept inteligentního designu než evoluce pracující s nahodilostí.

Chromozomy a sekvence aminokyselin v proteinech Jaképak evoluční vztahy odvodíme z toho, že rak má 116 chromozomů, kapr 104, holub 80, šváb, šimpanz, brambory, tabák a švestka po 48 chromozomech a člověk 46? Že by člověk pocházel z brambor nebo ze švábů? Co do počtu chromozomů jsme těsně vedle nich, můžete si vybrat!

Nebo vám nabídnu jiný evoluční rodokmen, podle vzrůstajícího počtu chromozomů: řasa (12), hrách (14), meruňka (16), mrkev (18), chmel (20), mák (22), rajče (24), žába (26), bříza (28), ořech (32), jabloň (34), žížala (36), ještěrka (38), vepř (40), oves (42), člověk (46), šimpanz (48). To je evoluce, co říkáte?

Anebo se podívejme na evoluční „podobnosti“ jinak. Můžeme srovnávat třeba řetězce aminokyselin v různých organizmech, např. u proteinu cytochromu C nebo hemoglobinu, a zjistit procentuální odchylky jednotlivých sekvencí, a tak porovnat evoluční vzdálenost jednotlivých živých tvorů. Zjistíme (dle cytochromu C) tyto zajímavosti:

bakterie (Rhodospirillum) je stejně vzdálena od savců, ptáků, ryb, hmyzu i rostlin v neměnném poměru 64-69%.

kvasinka je stejně vzdálena od koně, holuba, tuňáka, mouchy, slunečnice, člověka, a to o 40-45%.

bourec morušový (motýl) je stejně vzdálen od koně (savci!), holuba (ptáci!), želvy (plazi!), kapra (ryby!) a mihule (kruhoústí!), a to o 27-30%.

Budeme-li zkoumat řetězce hemoglobinu, zjistíme, že:

mihule (kruhoústí) je stejně vzdálena od kapra, žáby, slepice, kangaru (vačnatci) i člověka, a to o 73-81%.

Budeme-li prověřovat obratlovce, najdeme opět stejné vzdálenosti odchylek v cytochromu C:

kapr je stejně vzdálen od koně, králíka, slepice, želvy a žáby, a to o 13-14%.

Můžeme tedy dojít k závěru, že jak v počtu chromozomů, tak v procentuálních odchylkách dvou společných proteinů, nenacházíme ani stopu po nějakém klasickém evolučním schématu, jak se to učí na školách, tedy ono:

kruhoústí…………..ryby…………..obojživelníci……………plazi……………savci.

Ze shora uvedených odchylek si tedy můžeme, podle atlasu proteinových struktur M. Dayhoffa, sestavit zcela neortodoxní evoluční posloupnosti, třeba prověřením řetězců hemoglobinu jednotlivých organizmů a jejich odchylek od mihule (procenta jsou v závorkách). Pak evoluční vývoj probíhal takto: kapr (75) je předchůdcem kangaru (76), kangaru předcházel slepici (78) a po slepici teprve mutace vytvořily žábu (81). Srovnáme-li odchylky cytochromu C různých organizmů od kapra, můžeme vytvořit tento model evoluce: kůň (13), králík (13), želva (13) a žába (13) – ti všichni vznikli v jedné době a nemůžeme stanovit, kdo předcházel komu, ale až po nich a z nich se teprve vyvinula slepice (14).

Pro evoluční teorii platí, že čím více poznání, tím více bolesti (Kaz 1/18) V jedné studii Arcady Mushegian a jeho kolegové porovnali 36 proteinů pocházejících z lidí, arthropodů (mouchy), nematodů (červ C, elegans) a droždí. Objevili, že různé proteiny mohou generovat rozličné domnělé fylogenetické stromové topologie. Silně to ukazuje, že historické fylogeneze by neměly být odvozovány na základě genu kódujícího jeden protein, říká tato studie. Pokud tedy člověk není předpojatý a evoluční teorie pro něj není svaté dogma, které prostě platit musí, pak z výše uvedeného zjistí, že evoluci dokládat podobností sekvencí proteinů je neprůkazné. (Viz také Brand, Davis a Kenyon, Denton)

Zajímavé příbuznosti Např. želvy a chřestýši, náležející k plazům, by měli mít k údajnému společnému předku blíž než k lidem. A tak evolucionisté budou očekávat, že cytochrom c chřestýše bude mnohem podobnější cytochromu c želvy než člověka. Leč, není tomu tak. Cytochrom c chřestýše se liší od cytochromu c želvy na 22 místech, zatímco od cytochromu c člověka jen na 14 místech a želva je dokonce blíže ptákům, než chřestýšům. Podobně lidé a koně, tedy placentální savci, by asi (kdyby platila evoluce) měli mít větší shodu v cytochromu c než lidé s vačnatci, třeba s klokanem. Ani zde tomu tak není. Lidský cytochrom c se liší od koně na 12 místech, ale od klokana jen na 10. (Viz Brand, Ayala)

Pseudogeny. Nyní už se přestávají jevit jako „junk“ (odpad), tedy jako oněch 180 darwinovských rudimentárních orgánů, ze kterých nezůstal ani jeden. Začínají vykazovat určité funkce, např. tlumící a spouštěcí. Jejich sekvence se v organizmech často mění a zjistilo se, že se podstatně velké části pseudogenů liší od rodičovských generací, což ztěžuje/zlehčuje evoluční výklad homologií. Nyní se též ukázalo, že nezávislé přírůstky dlouhých i krátkých úseků (LINE i SINE) pseudogenů mohou vznikat na tom samém místě u různých organizmů, a nejsou tedy, přísně vzato, nepravděpodobné, ale pravděpodobné. Vypadá to, že tyto úseky pseudogenů mají svůj vztah k určitým zlomům ve stočených úsecích chromozomů. Kdyby byly zbytečné, proč by tyto tak energeticky nákladné úseky DNA evoluce už dávno neodstranila, když mechanizmus odstraňování je známý? Navíc byly ortologní (duplikátní geny v jiném organizmu) úseky SINE pseudogenů (300 párů bází) nalezeny v různě evolučně vzdálených kmenech organizmů. Ne, opravdu není oprávněné použít pseudogeny jako důkaz původu člověka z primátů.

Bakterie (stejně jako všechny organizmy) vykazují stabilitu – ne tendenci se vyvíjet Základem evoluční ortodoxie jsou mutace neustále měnící genom organizmu a dodávající tak „materiál“ pro selekci, která se uplatňuje v boji a úspěšném rozmnožování. To jsou „věčně zelené evoluční mantry a modlitební mlýnky“. Ale ukázky, kam až tyto mutace mohou v současnosti fenotyp skutečně dovést, nemá evoluční ideologie žádné! Jen bohatou rétoriku. Jerry Moore studoval bakteriální čistou kulturu Proteus mirabilis, druh patřící k čeledi Enterobacteriaceae (řád Eubacteriales). Chtěl zjistit, při její izolaci, jak stabilní či variabilní tato kultura bude v měnících se podmínkách. Organizmy byly postupně vystaveny 10 náhodně vybraným laboratorním prostředím a kultury byly udržovány v rozmezí teplot 20-37°C po dobu tří měsíců. Podmínky pro kultivaci a inkubaci byly měněny, ale stovkám generací bakterií zůstalo zachováno životaschopné prostředí. Po 62 postupných změnách, 30 biochemických a antibiotických charakteristik citlivosti se nezměnilo od původní kultury, kromě nepatrné a měnící se proměnlivé citlivosti na Penicilín G. I tato změna byla ale spíše způsobena poškozením buněčné stěny bakterií komponenty jedů než následkem odezvy na Penicilín G. I když je tento experiment jistě omezen co do rozsahu i času, ukazuje nicméně na vysokou biologickou stabilitu. Moore sám ve své zprávě uvádí příklady z vědecké literatury, dokládající neuvěřitelnou biologickou stabilitu, včetně studie, která ukazovala, že během 150 let intenzivních výzkumů na bakteriích si bakterie podržely vyhraněné biologické vlastnosti.

Srovnejte, prosím, tuto skutečnost s neustálými evolučními proklamacemi, jak neuvěřitelně pestrý materiál mutace stále dodávají evolučním procesům. Evoluční biolog profesor doktor Jacob Segal kritizuje mutační teorii a píše: „Kdo mohl někdy nahlédnout do mechanizmu buněčných funkcí, nedokáže si při nejlepší vůli představit, jak by se tyto vzájemně těsně propojené mechanizmy měly mutací v jediném systému podstatněji zlepšit. Bylo by to totéž, jako kdybychom chtěli vylepšit rozhlasový přijímač tím, že bychom nazdařbůh změnili hodnotu odporů a kondenzátorů a nahradili jeden typ tranzistorů jiným. Tím se přístroj nezlepší; pravděpodobně bude fungovat hůře nebo vůbec ne, rozhodně však z něho nebude televizor. Jediný typ „mutace“, kterou můžeme provést bez nebezpečí, je nahradit kulatá tlačítka hranatými nebo natřít kryt jinou barvou, což by přibližně odpovídalo mutaci na biologických konečných stanicích /tj. např. vznik rezistence, pigmentace, změny velikosti apod./. Aby některá ze životně důležitých funkcí snesla mutaci bez vážné škody, bylo by třeba příslušně sladit řadu jiných funkcí. U téhož jedince by tedy muselo dojít současně k několika mutacím, jež by navíc nesměly být nahodilé, ale přesně vzájemně sladěné.“ (Je život záhadou? – str. 95)

Rezistence bakterií na antibiotika a mutace – žádná evoluce Rezistence může být primární a získaná, primární je přirozená, poměrně vzácná, takový druh bakterie prostě nenese zásahové místo pro dané antibiotikum. Našly se bakterie v mrtvých tělech námořníků pohřbených při neúspěšné arktické expedici r. 1845. Ty vykázaly resistenci na penicilin a jiná antibiotika, tedy už v době, kdy se ještě antibiotika nepoužívala. Gramnegativní bakterie (mají tenčí ale pevnější buněčnou stěnu tvořenou mureinem – oproti grampoz. b.) jsou podstatně méně citlivé (čili více rezistentní) na penicilin než grampozitivní b. Jako příklad volně žijícího patogena s vysokým stupněm přirozené rezistence může sloužit Pseudomonas aeruginosa. Většina kmenů této bakterie byla vůči mnoha antibiotikům rezistentní hned od začátku, v době, kdy se s antibiotiky teprve začínalo.

Získaná rezistence (tj. většina rezistencí) může vzniknout mutací, ale vzniká spíše přirozenou obranou, kterou je bakterie vybavena podobně jako jiné organizmy – tedy žádnou evolucí. Mnohdy se za mutaci vydává přirozený obranný proces patogenního mikroorganizmu. Ten např. přeprogramuje aktivní místa antigenu, takže protilátka ztratí svoji rozlišovací schopnost. Nebo přeprogramuje celý genom. Také bodové mutace často způsobí rezistenci. Bakterie, kterou původně antibiotikum zabíjelo, začne být odolná. Nejedná se zde o nějakou evoluci a rezistentní bakterie se také nikam nevyvíjejí! Jde o běžný evoluční trik: každá změna = evoluce! Spadne meteorit, je to evoluce. Bakterie či virus aktivuje svoje obranné mechanizmy, je to evoluce. Změní se barva kůže, peří, velikost zobáku, zakrní křídlo či oči – to je všechno evoluce. Když se něco narodí, je to evoluce, a když to umře, je to také evoluce. Jen pořád chybí jasný příklad, kdy a kde se nějaký orgán vyvine, když tam nikdy předtím nebyl. Tyto důkazy evoluce stále bolestně postrádá. Proto se na evoluci musí věřit.

Evolucionisté dosud nikde nepředvedli vznik nového orgánu, ani náběh k němu, ba ani vznik jediného nového genu – všechno, co dělají, je jen založeno na bohaté rétorice kolem mutací. Polský genetik M. Giertych říká: „Existuje mnoho příkladů negativní nebo neutrální mutace, ale neznám ani jediný příklad, který by mohl dokumentovat pozitivní mutaci.“ Matematik a lékař M.P. Schützenberger označil v r. 1996 přirozenou selekci za zcela nedostačující evoluční faktor. Lee Spenter, rovněž matematik, poukázal v své nedávné knize „Nic není náhoda“ na základě moderní informatiky, že mutacemi nové informace nejen nevznikají, nýbrž se ztrácejí.

Snižování výšky, věkové hranice, degenerace K všeobecně rozšiřovaným omylům patří, že výška člověka roste zároveň s délkou jeho života – což je „mocný“ důkaz evoluce. Pravý opak je pravdou. Výška evidentně kolísá během staletí. Je závislá na zeměpisném pásmu, kde daná populace žije, asi i na životosprávě, určitě na rase (všimněme si výšky Vietnamců, Číňanů nebo Cikánů). Určitě výška není důkazem evolučního pokroku, to by pak stromy, žirafy, sloni nebo dinosauři museli být nejvyvinutějšími organizmy na Zemi. Vzrůstem člověka se zabývá auxologie. Průměrná výška je dána geneticky, rozdíly u populací se stejným genetickým faktorem jsou dány životním prostředím a životní úrovní – čím vyšší, tím vyšší lidé. Nejvyšší lidé jsou v Holandsku a Švédsku. Mladí Holanďané a Švédové dosahují průměrné výšky 184 cm, celá populace 179. Je to o 1 cm víc než u Norů a Dánů. USA a GB mají v průměru 175 cm. Rostou také příslušníci jiných ras. Mladí Japonci vyrostli mezi roky 1957 a 1977 o plných 10 cm. Ale genetický fond Asiatů nedovolí, aby se jejich výškový průměr vyhoupl na úroveň Evropanů. Průměrný Japonec měří dnes 164 cm, ale lze tam narazit i na dvoumetrové. Výškový nárůst Američanů začal stagnovat po první svět. válce. Děti rostou hlavně o prázdninách. Na výšce se také může projevit nedostatek lásky. Vyšší lidé žijí též déle.

Ve starověké literatuře se často hovoří o obrech (vzpomeňme třeba Kyklopy s jedním okem). Také bible obsahuje mnoho zmínek o lidech nadměrného vzrůstu. Stopy obrů, části jejich koster a jejich stavby byly nalezeny na mnoha místech světa. Doane Hageová pracovala v letech 1969-1972 na americké vojenské základně ve městě Sukiranu na japonském ostrově Okinawa. Podnikala výlety na maličký ostrůvek, vzdálený asi 280 km jižně od Okinawy, a nalezla tam kostry obrů. Kosti měly tmavou barvu kalné vody. Patřily zřejmě pěti nebo šesti lidem obřího vzrůstu. Asi nezemřeli přirozenou smrtí, tři lebky byly roztříštěné, žebra a stehenní kosti zlomené. Několik kostí chybělo. Lebky měly velké oční důlky. Kosti byly v jedné tamní jeskyni, ale archeologové o nález neprojevili zájem. Kromě toho jsou po celém světě nalézány lidské stopy nadměrných, obřích rozměrů, často ztvrdlé v sedimentech (vápenci, pískovci atd.). Mnohdy ve vrstvách pro evoluční teorii „nevhodných“ – druhohorách i prvohorách.

Také poblíž Okinawy, u pobřeží ostrova Yonaguni, nalezli potápěči v hloubce 25 m pozůstatky obřích staveb. Jaime Rodriguez představil ve dvouapůlhodinovém televizním pořadu fragmenty sedm metrů dlouhé kostry obryně. Dále byla nalezena měkká, kožená, kvalitně ušitá bota, která je stará téměř dvě tisíciletí. Objevili ji archeologové v severoíránské provincii Zandžán v bývalém solném dole spolu s lebkou a dalšími pozůstatky. Muž, kterému bota patřila, byl na svou dobu neobvykle vysoký. Měřil přes 180 centimetrů a kromě velmi dobrých bot měl na sobě i kalhoty z dosud nejlepší látky, jaká byla při vykopávkách v Persii nalezena, a zlatou náušnici. Nenechme se tedy zmást rozšířenými evolučními pověrami o stále stoupající výšce člověka, dokládanými malými brněními ve středověku a podobnými příklady, které nesouvisí s celkovou historickou realitou od stvoření světa, ale dokládají jen časově, kulturně či místně podmíněné okolnosti.

Délka života Je stejně jako výška závislá na mnoha faktorech. Ani délka života nesvědčí o evolučních výhodách – pak by některé stromy (borovice osinatá, americké sekvoje) nebo třeba želvy musely být evolučně výše než lidé. O dlouhověkosti před potopou hovoří bible i jiné starověké prameny, ale ještě tisíc let p. n. l. čteme o průměrné délce věku pouhých 70 let s výkyvy nahoru i dolů. Určení stáří uhynulých organizmů (včetně člověka) bývá často obtížné, dokonce i u stromů s letokruhy (ne vždy platí jeden letokruh = jeden rok). Dr.Cuozzo dělal výzkum neandertálských nálezů mnoho let. S dr. Brianem Garnerem vytvořili počítačový model, jak se hlava a obličejová část mění s věkem. S tímto modelem byli schopni ukázat, jak by vypadal obličej a hlava člověka v 500 letech věku. Porovnáním s neandertálskou lebkou se ukázalo, že Neandertálci byli asi nejdéle se dožívajícími lidmi. „Pozůstatky lidí vyzvednuté archeology (téměř jistě lidí předpotopních) nesly známky dlouhověkosti mnohem větší, než si dokážeme dnes představit. Nejnápadnějším znakem této dlouhověkosti jsou zuby opotřebované mimořádným způsobem – až do lůžek… Kromě toho existují bohaté důkazy z dávných dob o tom, že kdysi na této Zemi žila rasa velmi zdatných lidí se skvělými svaly, s mozkovou kapacitou přesahující kapacitu moderního člověka, a majících všechny znaky extrémní dlouhověkosti (Problém přechodných forem, CRSQ 12/98) Také jsem již výše (Ad4) zmiňoval mayského vládce Hanaba Parkala, jehož původně stanovené stáří (40 let) muselo být na základně nových poznatků zdvojnásobeno. Ani v názorech na průměrné stáří člověka se nenechejme ovlivnit evoluční propagandou. Pokud jde o výšku lidí a délku jejich života, můžeme říci známé: nic nového pod sluncem.

Evoluční učení mělo a má nedozírně tragické důsledky na generace lidí Naivně mylné evoluční pohledy, kombinované neznalostí a ateistickým fanatizmem, často zbrzdily pokrok vědy, jako tomu bylo např. v embryologii. Proč se zabývat hledáním funkce nějakého orgánu, když jsme jej předem prohlásili za zbytečný a nepotřebný evoluční odpad? Když „víme“, že je už dnes nepotřebný, nebudeme přece zkoumat jeho význam a můžeme ho z těla rovnou odstranit, jako třeba mandle. To jsou jen ty méně tragické důsledky evoluční pavědy a fantaziologie.

K těm horším důsledkům patří Freudova psychoanalýza, silně ovlivněná mylnou rekapitulační teorií a Freudovým evolučním zápalem. Až sem může být vystopována sexuální revoluce 20. století a její tragické důsledky zvláště na mladou generaci současnosti, včetně rozšíření AIDS. Miliony potratů jsou pak obhajovány mylným tvrzením, že „plod ve stadiu ryby“ můžeme klidně zabít. A tak když se mladé děvče obává potratu, protože kdesi v hloubi ještě nezkaženého srdce cítí, že to není správné, lékař ohlupený evolučními nesmysly jí ukáže na monitoru embryo a vysvětlí, že její zárodek je právě ve stádiu ryby, a není tedy třeba mít výčitky svědomí – zabít rybu není přece hřích. To jsou praktiky např. z USA. Že je toto tvrzení evolucionistická lež, bylo vysvětleno výše.

V devatenáctém století v Americe byli takoví lidé jako Chauncey Depew, John D. Rockefeller nebo Andrew Carnegie bezohlednými evolucionisty. Depew se holedbal svým vlastním „přežitím nejschopnějšího“ díky „vyšším schopnostem, předvídavosti a přizpůsobivosti.“ Rockefeller nepovažoval obchodní dravost a bezohlednost za „zlou tendenci v obchodě. Prostě se tak projevuje přírodní zákon.“ Carnegie je dnes oslavován, ale ve své době byl krutý a bezcitný ke svým konkurentům stejně jako ke svým dělníkům. O tom, jak se setkal s evolučním názorem, napsal: „Vzpomínám si, jak to světlo přišlo náhle jako potopa a všechno bylo jasné. Nejenže jsem se zbavil teologie a nadpřirozena, ale také jsem našel pravdu evoluce.“ Všichni zmínění lidé uplatnili učení Herberta Spencera, který razil hesla jako „přežití nejschopnějších“ a „boj o existenci“ ještě před Darwinem. Spencer je aplikoval právě na oblast ekonomiky a mnozí průmyslníci devatenáctého století ospravedlňovali svůj postoj k práci (včetně dětské) na základě tvrzení, že to prospívá lidské přirozenosti.

Další důsledek mylného Darwinismu byl silný vzrůst rasismu. Rasismus existoval dávno před Darwinem, ale mylnou evoluční teorií byl povýšen na vědu a silně zesílil, jak přiznal i evolucionista Stephen Jay Gould: „Biologické argumenty pro rasismus mohly snad být běžné již před r. 1859, ale mnohonásobně zesílely až po přijmutí evoluční teorie.“ Evolucionisté pochopitelně o Darwinově rasismu nemluví, ale ten je jasný. V Původu člověka Darwin opakovaně předkládá rasistické úvahy o tom, že primitivní lidé jsou mezičlánkem mezi zvířaty a člověkem a prohlašuje, že „někdy v budoucnosti, nepříliš vzdálené, pokud ji měříme staletími, civilizovaná rasa vyhubí a nahradí divošské rasy celého světa.“ Žel, to je jedna z mála věcí, ve které se Darwin téměř nezmýlil.

Hitler se pak těchto Darwinových proroctví ochotně chopil a dotáhl je k úděsnému naplnění. Jeho kniha Mein Kampf (Můj boj) a mnohokráte se opakující slovo die Entwicklung (vývoj) nás nenechají na pochybách, z čeho čerpal. Tak se i Stalin, který pod vlivem Darwinova díla O původu druhů ztratil víru v Boha, cítil povinen ve jménu evoluce a třídní nenávisti zbavit lidskou společnost těch méně pokrokových tříd. Nadšeným darwinistou byl též Mao Ce-tung, největší masový vrah 20. století a architekt čínské kulturní revoluce. I on si liboval v nelítostném boji o přežití „ŕ la Darwin“ a byl mu primitivně věrný. Máme tedy za sebou „skvělé evoluční 20. století“ s jeho miliony vyvražděných lidí ve jménu evoluce, nepočítaje další miliony potratů. Avšak to úplně nejhorší je setba nihilismu a beznaděje v myslích současných mladých lidí v důsledku jejich indoktrinace evolučními bláboly a lžemi už od prvních krůčků života. Šokující nárůst sebevražd v celém světě (děsivá čísla přicházejí např. z Číny) ukazuje, že „evoluce je skutečný vývoj vpřed“ – jak ve fyzické, tak i v psychické oblasti.

Problémy kreační teorie

Teorie stvoření není bez problémů, z nichž mnohé se nejeví jako snadno řešitelné. Uvedu jen stručně ty, o kterých vím. Na některé z nich se tu a tam objeví řešení, ale ne vždy je toto řešení dost přesvědčivé a pádné. Kreacionisté nebyli při stvoření a neviděli, jak probíhalo. Jsou tedy odkázáni jen na nepřímé indikace dávných dějů spolu s velmi kusými informacemi z bible (celých 1700 let před potopou popisuje tisícistránková bible na necelých 8 stranách!). Svět před potopu byl zcela odlišný od současného a jen vzdáleně se dohadujeme, jak život tehdy vypadal, jaké bylo stravování, klimatické podmínky, magnetické pole a atmosférický tlak, nevíme, jak byla skloněna osa Země, zda rychlost světla zůstala konstantní, jací tvorové vlastně po Zemi chodili, jaké všechny rostliny před potopou rostly a tisíce dalších otázek.

Zlo, zabíjení, krev, potravní řetězce Jedna z palčivých otázek zní, proč všemohoucí, vševědoucí a milující Stvořitel, který se nazývá naším otcem a zná pohyb každého atomu, dopustil (či stvořil) tak strašně bolestný svět. Nejen že denně miliony tvorů trpí nemocemi a bolestným umíráním, strachem a strádáním, ale dokonce na zabíjení živých organizmů jsou přímo závislé jiné organizmy, které by jinak vůbec nepřežily. Opravdu se není co divit, že evolucionisté říkají, že tento svět jeví neklamné známky slepé, nic neplánující a bezcitné evoluce. Přečtěme si, co o tom napsal Richard Dawkins: „Celkové množství utrpení za rok v živém světě je mimo rozumnou úvahu. Během jedné minuty, než napíšu tuto větu, tisíce zvířat je sežráno zaživa, mnohá další utíkají, aby si zachránila život, kňučí strachem, jiná jsou pomalu užírána zevnitř hlodajícími parazity, tisíce ze všech druhů umírají hlady, žízní a chorobami…Vesmír, který pozorujeme, má přesně ty vlastnosti, které bychom očekávali, pokud v jeho základech není žádný design, účel, ani zlo ani dobro, nic než jen bezcitná lhostejnost.“

Tuto vážnou námitku nelze shodit se stolu nějakou lacinou frází. Opravdu všemohoucí Bůh nemohl či nechtěl vytvořit svět lépe? Je za tím vším utrpením a bolestí nějaký smysl? Není se co divit, že různá náboženství přišla s mnohonásobným umíráním a znovurozením (zákon karmanu, nirvána) jako určitým řešením veškeré té dlouhodobé bolestné historie zvířat i člověka. Jak je známo každému školáku, historie lidstva je protkána častým utrpením ve válkách, nemocech a přírodních katastrofách. Mnoho lidí se od Boha odvrátilo a stali se ateisty. Německý filosof Friedrich Nietzsche dospěl k závěru, že „Bůh je mrtev“. Na problém zla a utrpení existuje řada křesťanských odpovědí, sám Ježíš přišel, aby za nás trpěl, přesto musím tento problém uvést jako jeden z palčivých.

Biologické orgány a nástroje zabíjení K velmi těžko řešitelným úkolům kreační teorie patří, kde se v přírodě vzaly různé velice důmyslně provedené nástroje pro boj či zabíjení, které jsou založeny geneticky a k ničemu jinému dnes neslouží než k lapení, paralyzování, otrávení, znehybnění a zabití jiného organizmu. Brouk prskavec v nebezpečí promíchá hydrochinon s peroxidem vodíku, tuto směs aktivuje přidáním enzymů a vystříkne na protivníka vroucí tekutinu. Kudlanka nábožná může svým lapacím zařízením zaútočit bleskově rychle a přesně, útok trvá méně než setinu vteřiny. Tato schopnost by jí ale nebyla nic platná, kdyby kromě toho nebyla přímo mistryní v trpělivosti. Když to musí být, čeká mnoho hodin, než vhodná obět přijde do její blízkostí. O nic méně nebezpečný není ani dlouhý, vymršťovací jazyk chameleóna. Jeho špička je lepkavá, a může tak uchopit hmyzí potravu. Jazyk je vymrštěn přesně tak daleko, jak je potřeba k lapení oběti. Vymrštění jazyka je tak rychlé, že je pouhým okem nemůžeme pozorovat.

Také mimikry jsou zvláštním útvarem. Například nevinná nesytka sršňová napodobuje nebezpečného sršně. Zajímavý zabíjecí mechanizmus najdeme u nálevkovitého listu láčkovky – nepenthy. Funguje jako past. Aby to bylo možné, musí současně existovat: nálevkovitý tvar listenu, barevný okraj vábící hmyz, kluzký okraj nálevky, vlhkost potřebná pro trávení a schopnost přijmout a zpracovat rozpuštěné části hmyzu. Kreacionisté mají potíže vysvětlit, kde se vzala tato všechna podivná zařízení v Božím světě, který sám Bůh posoudil po stvoření jako „velmi dobrý“. Kreacionisté jsou vlastně ve dvou ohních: na jedné straně je obtížné připsat různá živočišná i rostlinná zařízení pro zabíjení a boj tvůrčímu činu Boha, na druhé straně je přisoudit evoluci, kterou vehementně popírají (zde by se tak nějak hodila). Ani jedno není přijatelná volba. Existuje řada kreačních vysvětlení biologické povahy (např. typu „hálky“), ale tím lze vysvětlit jen některé případy.

Navzdory těmto nevyřešeným otázkám se nelze zbavit velmi vtíravého přesvědčení, že neživá hmota tento svět nestvořila. Že toho není schopna, a že argumentů pro stvoření je mnohem víc než pro evoluci. Přes zkaženost tohoto světa a jeho zjevnou nedokonalost mi připadá pravděpodobnější, že zrak a sluch je výsledkem tvůrčího úsilí někoho, kdo rozumí optice a akustice, jak řekl Isaac Newton, než výsledek mutací a selekce. Svět je plný zla a bolesti. Což ale z toho, že se srážejí vlaky a padají letadla usuzujeme, že musely vzniknout bez konstruktéra? Nehledáme spíše, kde se stala chyba?

Závěr

Nemohu se ještě znovu nevyjádřit k jednomu omylu, který stále dokola evoluční nadšenci opakují, a kterého jsem se již dotkl v úvodu. A to je tvrzení, že evoluční teorie je věda, zatímco kreační je jen náboženství. Tento názor je tak zabetonovaný v myslích mnoha lidí, že je nutné k tomu říci alespoň pár slov.

Evolucionisté by se svou teorií už dávno propadli, kdyby svévolně nestanovili ničím neoprávněné premisy (předpoklady) své hypotézy. Jedna z těch podstatných, která je pro evoluční teorii otázkou „života a smrti“ je, že při vzniku světa nebyla žádná cílevědomá síla, žádný Bůh či tvůrčí inteligence, plán nebo program. To je conditio sine qua non, tedy podmínka nevyhnutelně nutná, aby evoluční teorie přežila test pravdivosti za všech okolností. Pyramidy, hrady, zámky, staré domy, staré výrobky z minulosti, skalní kresby, kanály na Marsu či případná složitější frekvence z kosmu, to vše pro evolučního vědce smí mít inteligentního původce, ba přímo musí, to by neživá hmota nedokázala udělat, ale svět s jeho živými organizmy nikoli. A to přesto, že se skládají ze stejných atomů a molekul a používají stejné druhy energií jako to, co „smí“ (musí) svého myslícího tvůrce mít.

I z tohoto důvodu evoluční teorie nemůže nikdy padnout a prokázat se jako chybná pouze lidským úsilím, protože není na světě žádný důkaz nebo třída důkazů, které by ji mohly vyvrátit. Jestliže stanovíme podmínku, o které se již více nesmí diskutovat, totiž že inteligentní záměr nemá podíl na vzniku uspořádaných soustav vzniklých v minulosti, pak je jediným možným řešením do nekonečna hledat evoluční mechanizmy a argumenty, jak náš svět, včetně života v něm, vytvořila sama hmota ve spolupráci s energií a miliardami let. Nic na světě pak nemůže takovou hypotézu, stojící na této (vědecky naprosto neoprávněné) podmínce, vyvrátit, i kdyby ta hypotéza byla sebeabsurdnější a důkazy proti ní sebevětší. Ani nález velké lodě 5000 m nad mořem na Araratu, ani stádo zkamenělých slonů v kambriu, ani objevení nového druhu ryby, která by měla barevně odlišený dědičně založený nápis v šupinách: I was created directly by God, not by evolution (Byla jsem stvořena přímo Bohem, ne evolucí).

Ne, nevěřte, že by některý z těchto nálezů vyvrátil evoluční teorii. Evolucionisté by se jen dohadovali, jak se ta obrovská loď na Araratu mohla ocitnout (vytvořili by teorii o elevaci tohoto horstva i s lodí), jak se stádo slonů mohlo propadnout (nebo vyzdvihnout) až do kambria či jaké selekční výhody mohly vytvořit tak kuriózní pigmentaci šupin, že to zrovna náhodou dává smysl v jednom živém jazyce. Jistě by přišli na to, že na velký počet současných aktivních jazyků a velký počet mutací a miliony let působící selekci, to není až tak nepravděpodobný úkaz, navíc zvýhodňuje tuto rybu před jinými, protože věřící rybáři ji z piety neloví a nejí a pouštějí zpět do vody, takže v boji o život tato ryba vítězí před jinými. Ne, nevěřte, že evoluční teorie může padnout. Ani kdyby se Bůh v ohni zjevil, nic to nepomůže. Evolucionista má vždy na vše své evoluční vysvětlení, ke kterému patří i mlčení a vědomí, že časem se na nepříjemné věci zapomene. Darwin, který si ve své době myslel, že jeho teorie se teprve bude dokazovat, řekl: „Jestliže by mohla být demonstrována existence komplexního orgánu, u nějž by nebylo možné, aby vznikl díky četným následným malým modifikacím, moje teorie by se zhroutila.“ Podobné výroky pronesl o zkamenělinách, kterých bylo v jeho době málo. Nemyslím si, že byl Darwin vědecky poctivý, ale zcela jistě naivní.

Netušil, že jeho teorie se stane nevyvratitelným dogmatem, které bude milováno a vášnivě vyznáváno. Netušil, že i když se žádné přechodné zkameněliny nakonec nenajdou, jeho teorii to už neohrozí, protože se stane nevyvratitelným životním krédem mnoha lidí a moderním náboženstvím. Biochemik Behe může vyjmenovat celý seznam orgánů „neredukovatelně komplexních“, které nemohou vzniknout „četnými následnými malými modifikacemi“, ale evoluční apoštol Dawkins mu na to vždy jen bude odpovídat slovy: raději se víc snažte přijít na to, jak to vzniklo. Neříkejte „to nešlo“, ale usilujte na to přijít, jak to evoluce vytvořila. A nepomáhejte si berličkou inteligence.

Když najdete svůj byt po dlouhé době uklizený, vše umyté a na svém místě, nechcete-li nikomu děkovat, stanovte si premisu, že se to udělalo samo. Tuto premisu už nikdy více nezkoumejte! Váš úkol navždy jen bude: Jak se to udělalo samo, a nikoli zda se to udělalo samo! Soustřeďte se jen na to, jakými mechanizmy třeba průvan zametl prach z podlahy, zda to mohl být vnější podtlak z ulice, co vysálo nečistoty ven z místnosti, jakým způsobem voda umyla okna a opláchla nádobí v dřezu a jaké síly dopravily talíře do skříňky nad dřezem. Že to není možné? Zdá se vám to přitažené za vlasy? Jen se víc snažte na to přijít. O tom je evoluční teorie! Nezdá se vám, že oko vzniklo tak, že světlo dráždilo miliony let buněčnou tkáň a mutace vybíraly ty nejpříznivější odchylky genetického kódu? Nezdá se vám, že křídlo vzniklo tak, že plazi běhali a skákali a padali ze stromů a náhodné mutace stále předhazovaly selekci nová a nová řešení směrem k možnosti létat? Nezdá se vám, že se neživá hmota sama oživila? Jen se víc snažte, určitě na něco přijdete! Jen nepřipusťte „kreační“ řešení (že vám někdo, kdo vás má rád, uklidil, a vytvořil vám oči a dal vám život) – to by bylo nevědecké, laciné a hlavně by se tak zastavil pokrok vašeho úsilí přijít na to, jak se to udělalo samo. Nenechte se odradit žádnými námitkami, že „tak to přece nemohlo jít“ a že je řada důkazů proti.

V r. 1981 měl Colin Peterson přednášku v Americkém přírodopisném muzeu. Peterson byl v té době přední paleontolog v Britském přírodopisném muzeu a autor obecného textu o evoluci, vydaného tímto muzeem. Svým posluchačům z řad odborníků položil tuto otázku:

„Můžete mi někdo říci, co víte o evoluci, jednu jedinou věc…a je to pravda? Již jsem se takto zkoušel ptát geologů ve Fieldově přírodopisném muzeu a jedinou odpovědí, které se mi dostalo, bylo mlčení. Ptal jsem se i členů semináře evoluční morfologie na chicagské univerzitě, což je velice prestižní skupina evolucionistů, a odpovědí bylo jen dlouhé mlčení, a nakonec jeden člověk řekl: ´Jedno vím – neměla by se vyučovat na středních školách.´“

Použitá literatura:

Encyklopedie: Zvíře, Universum, Encarta, Leda, Diderot, Obratlovci;
Časopisy: CRSQ, Acts & Facts, Origin&Design, Vesmír, M2000, Creation Matters;
Knihy a brožury: Tajemství vzniku života, Darwinova černá skříňka, Darwinův omyl, Omyly v dějinách Země, Přehled biologie, Slepý hodinář, Pandin palec, Pochází člověk z Adama, Evoluce bez hranic, Zachování individuality, Fosilie a evoluce, Tajemství života, Tajemství potopy, Věda a víra, Evoluce obratlovců, Jablko sváru, Přírodní vědy neznají žádnou evoluci, Pád člověka a biologie, Lidská přirozenost, Je život záhadou?, Studie o karbonu, Bible a současná věda, Velký třesk a absolutní datování, Věda a bible, Dějiny 20. století, Intelektuálové, Potopa, Původ a budoucnost člověka;
Z internetu: A Chemist´s Views of Life: Ultimate Reductionism & Dissent, Is life an accident?, Archeoraptor: Feathered Dinosaur from National Geographic Doesn´t Fly, Evolution and the Human Tail, The Human Vermiform Appendix – a General Surgeon´s Reflections, Embryology and Evolution, ´Vestigal´ Organs: What do they prove?, How can we see distant stars in a young Universe?, Does the human fetus temporarily develop gills, a tail, and a yolk sac?, Creation and the Flat Earth, The Place of Trace Elements in the Creation, Human gills – is it true that humans have occasionally been born with gills?, Fraud Rediscovered, Evolution, chance and creation, Animals that stand out in a Crowd, A Decade of Creationist Research, part I and II, Your appendix: it´s there for a reason, Useless horse body parts: No way!, Are some thyroid cells ‚vestigial‘?, The Panda thumb, Stumbling over the impossible, Salty seas: Evidence for a young earth, Rats: no Evolution!, Reptails evolved into Mammals, To make a tail for a whale, New eyes for blind fish, Are pseudogenes ‚shared mistakes‘ between primate genomes?, Male nipples prove evolution?, Living fossils, How did fish, invertebrates and plants survive the Genesis Flood?, Homology and Origins, Genová symetrie, Genové odpady, Human Fetus Development – Christian Answers, Is Lack of Room for Wisdom Teeth Proof of Evolution?, Důkazy mladé Země, Drosophyla a její geny, Genetika – nepřítel evoluce, Bakteriální rezistence, Baraminologie – pád biogenetického zákona, Where are all the Humans Fossils?

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz