Existují fosilní důkazy pro „chybějící články“ mezi lidmi a lidoopy?

pavelkabrt Původ člověka 0 Koment.

Žili pravěcí lidé před milióny let?

Dr. Marvin L. Lubenow
(O autorovi viz na konci článku, přeložil M. T. – 4/2008)
www.christiananswers.net

Častokrát slyšíme o předpokládaných „chybějících článcích“, zvláště mezi lidoopy a opolidmi a lidmi. Často slyšíme tvrzení, že různé fosilie pocházejí z pravěkých lidí, kteří žili před milióny let. Jaké důkazy máme o těchto tvrzeních? V dalším výkladu Dr. Lubenow zkoumá tato tvrzení podrobně a rozlišuje mezi fakty a evolučními spekulacemi.

Chybějící články.jpg

Při stopování údajné evoluce člověka z předků-primátů, paleoantropologové jsou frustrováni existencí dvou širokých mezer ve fosilních nálezech. První mezera, známá jako hominoidní mezera, se táhne od 32 do 22 miliónů let na evoluční časové stupnici. Toto období je důležité proto, že je to právě tehdy, kdy evolucionisté věří, že se předkové lidoopů a lidí oddělovali od úzké spojnice s opicemi. Avšak, s jedinou možnou výjimkou, (1), tento časový rámec je prost hominoidních fosilií, které by dokumentovaly toto údajné oddělení.

Druhá mezera, známá jako mezera hominidní, se táhne od 14 do 4,5 miliónu let zpět. Tato druhá perioda je rovněž kritická pro evoluční teorii, protože jde o dobu, kdy se předkové australopiteků a lidské skupiny údajně oddělovali od předků afrických lidoopů, zvláště šimpanzů. V této periodě také chybí jakýkoli relevantní fosilní materiál, kromě několika fosilních úlomků, příliš fragmentárních pro určení diagnózy. Takže nedávná zpráva, že hominidní „chybějící článek“ byl objeven, byla přivítána přehnanou radostí ze strany evolucionistické komunity.

„Chybějící článek“

To, co je považováno za jeden z nejsenzačnějších fosilních objevů týkajících se lidského původu, bylo učiněno Timem D. Whitem (Kalifornská univerzita, Berkeley), Gemem Suwou (univerzita Tokyo) a Berhanem Asfawem (etiopské ministerstvo kultury). Nejprve známé jako Australopithecus ramidus (2) a později přejmenované na Ardipithecus ramidus (3), tyto fosilie byly nalezeny v sedimentárních pliocenních uloženinách v Aramis, na středním toku řeky Awaš, severní Etiopie, mezi prosincem 1992 a prosincem 1993. Fosilní nález tvoří spojená řada zubů i izolované zuby dospělého jedince, fragment dětské dolní čelisti, dvě zčásti zachované spodiny lebeční, a sedm úlomků z levé paže. Těchto 17 fragmentů bylo nalezeno spolu s dalšími fosiliemi primátů a obratlovců. Říká se, že radioizotopové datování, geochemická analýza a biochronologické úvahy naznačují stáří nálezů před 4.4 milióny let (4). (Koncem prosince 1994 byly nalezeny dolní čelist a části kostry bez lebky považované za zbytky téhož typu hominida. Podrobnosti tohoto objevu čekají ještě na zveřejnění (5).

Evolucionisté jsou velkorysí ve své chvále objevu Australopithecus ramidus. Existuje však důvod napadnout jejich tvrzení a navrhnout, že fosilie vlastně představují formu trpasličího šimpanze. Je zajímavé, že podle evolucionistů, nikdy nebyly nalezeny fosilie šimpanze. Někteří vědci naznačili, že fosilní šimpanzi a další primáti byli vlastně nalezeni, ale byli interpretováni jako předchůdci člověka místo fosilních primátů.

Je vidět rozdíl mezi zprávou o Australopithecus ramidus v časopise Nature a zprávami o tomto objevu v populárních médiích. Cítíme náznak opatrnosti v záhlaví článku v Nature: „Starobylost a primitivní morfologie Australopithecus ramidus naznačuje, že představuje dlouho hledaný možný základní druh pro hominidy“ (6). Populární tisk neodráží tuto opatrnost. Colin Groves (Australská národní univerzita) řekl v The Canberra Times: „Chybějící článek už nechybí“ (7). Časopis Time píše: „Kosti z etiopské poušti dokazují, že předkové člověka kráčeli po zemi před 4.4 milióny let“ (Cool. Newsweek konstatuje: „Ramidus potvrzuje jednou provždy, že společný předek žil před trochu více než 4.4 milióny let“ (9).

Důkazní linie pro Australopithecus ramidus

Fakta sama o sobě nezaručují jistotu nalézanou v populárním tisku. Pět důkazních linií je uváděno na podporu víry, že Australopithecus ramidus je hypotetickým „spojovacím článkem“ mezi lidmi a šimpanzi – jejich společným předkem. První linii vyjádřil Colin Groves. Tvrdí, že kreacionisté nemohou říci, že Australopithecus ramidus je pouhým lidoopem, protože:

„Neexistuje sám, ale v kontextu všech těch stovek dalších předlidských pozůstatků. Ty z nich, které jsou trochu mladší než ramidus, jsou trochu lidštější; ti, kteří jsou ještě mladší, jsou ještě lidštější, a tak dále. Jde o stupňující se sérii odedávna do dneška.“ (10).

Groves cituje různé kategorie fosilií, jež tvoří sestupnou řadu od moderních lidí zpět k Australopithecus ramidus. V této řadě jmenuje neandertálce, Homo erectus, Homo ergaster, Homo rudolfensis, Homo habilis, Australopithecus africanus, Australopithecus afarensis, a konečně Ardipithecus ramidus. Evolucionisté často užívají tuto sekvenci jako „důkaz“, protože vědí, jak je působivá, zejména ve vizuální podobě.

Avšak platnost tohoto vzestupného seznamu závisí na integritě každého z fosilních jedinců v tomto seznamu a na přesnosti dat každému z nich připisovaných. Každý, kdo sleduje dění kolem fosilií, však též ví, že jedinci v tomto seznamu se čas od času mění. Od některých se upouští; jiní jsou přidáváni. Onen seznam se podstatně změnil za posledních deset let. Nyní je ve zmatku. Konkrétní seznam navrhovaný Grovesem není seznamem přijímaným všemi evolucionisty. Tento „důkaz“ není ve skutečnosti vůbec důkazem. Příslušné fosilie a data jim připisovaná jsou ovlivněna subjektivním výběrem a jsou stále měněna.

Druhou důkazní linií týkající se Australopithecus ramidus je jeho stáří, 4,4 miliónu let. Tato důkazní linie je propojena s linií první, protože Australopithecus ramidus získává svou jedinečnost díky tomu, že je posledním ve stupňovité škále, je starší než Lucy (Australopithecus afarensis). Takže posunuje předky člověka dále zpět v čase. Říká se o něm, že je nejstarším známým hominidem. („Hominid“ je evoluční termín vztahující se na všechny fosilní jedince, kteří jsou prý přímými předky člověka, včetně australopitéků, zvláště těch, o nichž se věří, že chodili zpříma )

Evolucionisté všeobecně chápou, že hodnota fosilie pro jejich tvrzení je v přímé úměrnosti ke schopnosti fosilii přesně datovat. To vyžaduje, aby byl geologický kontext fosilie zjištěn nesporně. Časopis Time konstatuje, že fosilie Australopithecus ramidus „.. .byly uzavřeny v sedimentární hornině, jež byla šikovně vložena mezi vrstvy sopečného popela…“ (11).

Newsweek říká, že fosilie byly „…uzavřeny v sedimentu starém 4.4 miliónu let“. (12). Avšak White et al. píší: „Všechny vzorky hominidů byly povrchové nálezy…“ (13). Neexistuje náznak ani v této zprávě ani v datovacím článku Woldeho Gabriela et al. (14), že objevitelé byli s to určit přesná místa, kde tyto fosilie zetlely. Existuje domněnka, že zetlely na místech, kde byly nalezeny, ale ve zprávách není nic, co by vylučovalo, že je přinesla voda odjinud během sezónních lijáků. Tento fakt sám o sobě zdá se vnáší jistou nahodilost do datování těchto fosilií.

V dopise časopisu Nature ohledně stáří před 4.4 milióny let, (15), John Kappelman (Texaská univerzita, Austin) a John Fleagle (Newyorská státní univerzita, Sunny Brook) mluví o obtížích jak radiometrického tak paleomagnetického datování v oné oblasti Etiopie, a ukazují, že stáří Australopithecus ramidus může být nadsazeno až o 0.5 miliónu let . Naznačují, že Australopithecus ramidus nemusí být nejstarším hominidem, ale pouze současníkem Australopithecus afarensis (Lucy), zkamenělin nalezených na čtyřech různých místech Etiopie a Keni.

V odpovědi na tento dopis připouštějí Wolde Gabriel et al., že na počátku jejich datovací snahy byla „biochronologická srovnávání“ s faunou z jiných lokalit. (16). Jinými slovy, odhad byl učiněn na základě evolučního vývoje podobné fauny kdekoli jinde.

Tato situace je zdá se podobná svízelnému desetiletému pokusu datovat slavnou fosilní lebku, KNM-ER 1470, objevenou Richardem Leakeyem v severní Keni. (KNM znamená Keňské národní muzeum, kde je fosilie uložena; ER znamená East Rudolf, oblast východně od jezera Turkana, kde byla fosilie nalezena; a 1470 je katalogizační číslo muzea.) V případě 1470, poté, co se nepodařilo dosáhnout shody mnoha různými datovacími technikami opakovanými čtyřikrát, bylo konečné stanovení data založeno na „biochronologických srovnáváních“, totiž evoluci prasat ve východní Africe. Psal jsem rozsáhle na toto téma a poukázal na to, jak může být datovací proces zmanipulován, aby se dosáhlo stáří přijatelné pro požadavky evoluce (17).

Třetí důkazní linie o tom, že Australopithecus ramidus je „chybějícím článkem“, spočívá v síle skloviny na fosilních zubech. Po konstatování, že jde o „přesvědčivý“ důkaz toho, že Australopithecus ramidus je nejstarším druhem hominida dosud nalezeným, Bernard Wood (univerzita v Liverpoolu) píše o těchto fosiliích:
Představují zbytky druhu, který leží tak blízko bodu, kdy se rozdělují větve rodokmenu vedoucí k africkým lidoopům a moderním lidem, že jeho připsání k větvi lidské je závislé metaforicky – i doslova – na povlaku jeho zubů. (18)

Tim White et al. vysvětlují proč:

Srovnání poměru síly skloviny napovídá, že Australopithecus ramidus může být charakterizován jako spojovací článek mezi šimpanzem a Australopithecus afarensis, což je raný africký hominid. (19)

Avšak Peter Andrews (přírodovědné muzeum Londýn) nesouhlasí:
…všichni ostatní hominidi včetně moderních lidí mají relativně silnou vrstvu skloviny…Takže tenká sklovina ramida je víc než byste očekávali od fosilního šimpanze. (20)

White et al. užívají nevhodný diagnostický nástroj ve snaze obhájit status „chybějícího článku“ pro Australopithecus ramidus. Několik studií ukázalo, že kvůli genetické proměnlivosti v tloušťce skloviny u primátů i hominidů, spolu s faktory prostředí a výživy, by měření tloušťky skloviny neměla být užívána ve snaze zjistit fylogenetické vztahy (21,22).

Další důkazní linie se týká první mléčné stoličky (dm1) nalezené v dětské dolní čelisti zbytků Australopithecus ramidus. White et al. píší:

Dm1 má zásadní důležitost pro studia Australopiteka, protože nález tohoto rodu před 70 roky je od té doby užíván často jako klíčový znak pro rozlišování lidoopů a hominidů. Aramis dm1 je morfologicky mnohem bližší stoličce šimpanze než jakémukoli známému hominidu. (23).

Očividně mají White et al. za to, že Australopithecus ramidus je bližší v této specifické oblasti morfologii šimpanze a tedy je nejlepším kandidátem na status „chybějícího článku“. Avšak jejich konstatování, spolu se shora uvedeným konstatováním Petera Andrewa, podporuje naše tvrzení, že Australopithecus ramidus je vlastně fosilním šimpanzem. Uvážíme-li genetickou proměnlivost u šimpanzích zubů, jak člověk určí, že jistý zub je „blízký zubu šimpanze“ aniž by byl šimpanzím zubem?

Pátou důkazní linií pro Australopithecus ramidus jakožto „chybějící spojovací článek“ je tvrzení, že možná chodil po dvou. Zde White et al. připouštějí, že důkazy jsou vratké a tak se moudře rozhodli výsledek bádání nezveřejňovat. Avšak výsledek je důležitý, protože definice hominida vyžaduje bipedalitu. V evoluci člověka příchod bipedalizmu signalizuje začátek lidské linie.

White et al. mají tedy obavu označit Australopithecus ramidus jako bipedálního. Jelikož nebyly nalezeny kosti chodidla, nohy či kyčle, důkaz závisí na umístění foramen magnum (velkého otvoru kosti týlní), otvoru ve spodině lebeční, kterým procházejí míšní nervy na své cestě z mozku do těla. U lidí, protože stojíme zpříma a jsme bipedální, je foramen magnum blízko středu spodiny lebeční. U čtvernožců je tento otvor posunut do zadní části lebky.

Dva malé fosilní úlomky ze spodiny lebeční jsou všechno, co může Australopithecus ramidus nabídnout jako důkaz. White et al. konstatují, že tyto fosilie …“…dokazují morfologii velmi připomínající šimpanze…“ (24).
Dále říkají, že poloha foramen magnum dedukovaná z těchto fragmentů lebky „…se může shodovat s bipedií, ačkoli to zbývá dokázat“ (25). Bipedie je zásadní, pokud má být Australopithecus ramidus považován za hominida a za „chybějící spojovací článek“. Avšak jelikož White et al. připouštějí, že bipedie nebyla dokázána, je celkem zbytečné konstatovat, že shora uvedené řazení za hominida můžeme odmítnout.

V každém z uvedených případů, je činěn pokus vymačkat obrovská kvanta evolučních informací z těch nejnepatrnějších zlomků fosilií. Důkazy pro „chybějící spojovací článek“ jsou zdá se spíše v představách paleoantropologů než ve fosiliích samotných. Důkazy, že Australopithecus ramidus je hominidem a „spojovacím článkem“, nejsou prostě přesvědčivé.

Diagnostický problém

Henry Gee, šéfredaktor časopisu Nature, přišel s problémem, který je jak praktický tak filozofický a kterého se nikdo, pokud vím, nedotkl. I když připustíme pro účely diskuse, že evoluce člověka je pravdivá, pak dostaneme-li se blíž k místu rozvětvení lidské linie od linie šimpanzí, jak můžeme říci, zda konkrétní fosilní jedinec je pravým hominidem či pouze šimpanzem trochu geneticky pozměněným?

I když mluví jako evolucionista, je Gee dostatečně čestný aby připustil, že je problém v identifikaci toho, zda Australopithecus ramidus je v linii člověka (hominid) nebo v nějaké jiné linii: „…s tvory tak primitivními jako je Australopithecus ramidus bude téměř nemožné určit rozdíl“. (26).

Použití objevu Australopithecus ramidus za důkaz evoluce je klasickou ilustrací stavu, kdy je něco považováno za předem dokázané. Australopithecus ramidus evoluci nedokazuje. Ve skutečnosti musí člověk předpokládat pravdu evoluce, aby měl Australopithecus ramidus vůbec nějakou váhu v rodokmenu člověka. Není-li evoluce pravdivá, stává se Australopithecus ramidus pouhým fosilizovaným šimpanzem – což je, ve světle důkazů, logičtější způsob, jak jej interpretovat.

Australopithecus ramidus a trpasličí šimpanzi

Abych ilustroval extravagantní tvrzení evolucionistů ohledně Australopithecus ramidus ve světle velmi omezených důkazů, dovolte mi užít trpasličího šimpanze (Pan paniscus) jako ilustraci. Trpasličí šimpanz, také známý jako bonobo, je menší než šimpanz běžný (Pan troglodytes), odlišuje se od něho v několika ohledech, a je dosti vzácný. Nalézáme ho jedině v Konžské demokratické republice, jižně od řeky Zaire, kde obývá vlhké deštné pralesy tohoto plochého povodí. Byl „objeven“ teprve ve 30 .letech 20. století…

Ačkoli je vzácný, existují tucty trpasličích šimpanzů v zoologických zahradách po celém světě. Můžete je vidět v Yerkesově středisku primátů na univerzitě Emory v Atlantě. Mnoho jejich koster je k dispozici pro studium. Byli též studováni ve volné přírodě japonským týmem od roku 1974 a americkým týmem od roku 1979. Vědci se však přou úporně o to, jaký je vztah trpasličího šimpanze k šimpanzi běžnému. Ačkoli jsou ti dva řazeni k různým druhům, není známo, zda trpasličí šimpanz je pouhou zmenšeninou šimpanze běžného, trpaslíkem ze stejného kmene, či zda je dost odlišný na to, aby byl zařazen do zvláštního rodu – jak naznačují sérologické studie krevních skupin. (27). Nemohou-li být rozřešeny otázky vztahů jako tyto týkající se primátů, kteří žijí a kde je k dispozici mnoho kompletních koster pro studium, máme plné právo napadat tvrzení, že Australopithecus ramidus je „chybějícím spojovacím článkem“ dokazujícím evoluci člověka, když tam je k dispozici jen 17 fosilních úlomků.

Antropoložka Adrienne Zihlmanová (Kalifornská univerzita, Santa Cruz) dlouho zdůrazňuje pozoruhodnou podobnost mezi kostrou trpasličího šimpanze a kostrami našich údajných raných předků.

„Kromě pánve vykazuje kostra P. paniscus zarážející podobnost s fosiliemi nejstaršího hominida australopitéka.“ (28).

Její ilustrace ukazující levou polovinu kostry trpasličího šimpanza spojenou s pravou polovinou kostry fosilní Lucy (Australopithecus afarensis), odhalující těsnou podobnost, se objevila v mnoha vědeckých časopisech (29, 30, 31). Zihlmanová si samozřejmě nemyslí, že Lucy byla trpasličím šimpanzem. Má za to, že trpasličí šimpanz je „živým spojovacím článkem“ s nejstarším předkem člověka – že společný předek musel vypadat trochu jako trpasličí šimpanz. Jiní antropologové jako třeba Vincent Sarich (Kalifornská univerzita, Berkeley) či Henry McHenry (Kalifornská univerzita, Davis) mají tendenci její názor sdílet.

Názorem Zihlmanové je, že v průběhu evoluční historie zůstal trpasličí šimpanz velmi podobný předchozímu „opočlověku“, zatímco běžný šimpanz a hominidi prodělali podstatnou morfologickou změnu.

Jaký důvod udává Zihlmanová pro tento pozoruhodný nesoulad? Je to proto, že trpasličí šimpanz představuje „primitivnější“ stav, protože prošel méně specializovanými adaptacemi. V jisté době, jak si vědci představují, byli trpasličí šimpanzi mnohem rozšířenější v Africe. Některé z toulavých šimpanzích skupin se ocitli v úplně nových prostředích a postupně se z nich stal nový druh. Ale izolované populace, které zůstaly v deštných pralesích střední Afriky, byly perfektně přizpůsobeny svému prostředí, a tak trpasličí šimpanzi zůstávají dnes celkem takoví, jací byli čtyři milióny let. Jak ukazuje tento typ spekulace, ne nadarmo byla evoluce označena za „pohádku pro dospělé“.

Problém bipedie

Navzdory všeobecně předpokládané bipedii raných hominidů, není bipedie těchto tvorů zdaleka zaručena. Carol V. Ward (Univerzita Missouri, Columbia) píše:

Původ bipedie hominidů je jedním z nejkontroverznějších problémů paleoantropologie. (32).
Bernard Wood souhlasí:

Bipedie je základním znakem člověka, ale prakticky nic není známo o jejích počátcích. (33).

Když cituje výzkum K. D. Hunta (univerzita Michigan), činí Wood to, co se jeví jako platné rozlišení mezi vzpřímeným postojem a chůzí o dvou. Pozorování šimpanzů v jejich přirozeném prostředí odhalují, že 80 procent jejich bipedie byl pouhý vzpřímený postoj a vztahoval se k přijímání potravy. Jen čtyři procenta jejich bipedie se vztahovalo k chůzi, a šlo přitom o dosti těžkopádné belhání se mezi nalezišti potravy. Hunt tvrdí, že raní hominidé, jako třeba Lucy, byli posturálními bipedy a nikoli bipedy lokomočními, a že lokomoční bipedie přišla teprve s objevením se rodu Homo. (34). Evolucionisté nevzali toto rozlišení v úvahu, když tvrdili o raných hominidech, že byli bipední. Svědčí to o tom, že bipedie „raných hominidů“ nemá vztah k bipedii lidské.

posturální, týkající se držení těla při stoji či sedu atd.
lokomoční, týkající se schopností pohybu v důsledku svalové činnosti (Poz. editora)

Trpasličí šimpanzi, jakož i šimpanzi běžní, jsou v zásadě kvadrupední a chodí po čtyřech s předními končetinami dotýkajícími se klouby země. Avšak jejich pozorování v přírodě i v zajetí odhaluje, že chodí bipedně asi 10 procent doby jak po zemi tak na stromech, zejména nesou-li něco nebo se předvádějí v různých ritualizovaných druzích chování. Schopnost primátů jako jsou šimpanzi být bipední v jistých situacích může být faktorem, který svádí evolucionisty myslet si, že existuje evoluční trend od kvadrupední k bipední lokomoci.

Evolucionisté tvrdí, že nikdy nebyly nalezeny fosilie šimpanzů. Jsou však důkazy, že tyto fosilie nalezeny byly, ale zaslepující síla naturalistické evoluční filozofie, a rozhodnutí evolucionistů, že pro ni najdou důkazy, nedovolily, aby tito fosilní šimpanzi byli uznáni za legitimní.

Nové trendy ohledně Homo habilis

K zániku Homo habilis dochází úžasně rychle. Ačkoli tento taxon vždy provázely kontroverze, byl nicméně téměř všeobecně považován za přechod mezi australopitéky (u nichž je obecná shoda na tom, že nebyli lidští) a Homo erectus (který je naopak považován prakticky všemi za plně lidského). Přes 100 numericky označených fosilií či kolekcí fosilií bylo formálně či neformálně připisováno Homo habilis či bylo o nich prohlašováno, že mají příbuznost s tímto hypodigmatem (termín užívaný pro všechny fosilie, přidělené příslušnému druhu). Homo habilis tak představuje rozsáhlou sbírku fosilií. Avšak objev Hominida 62 z Olduvajské rokle v Tanzanii roku 1986 vynesl na povrch ve výrazném kontrastu některé z palčivých otázek, které byly trápením kolem Homo habilis. Tyto otázky byly:
1. Problém velkého rozpětí rozměrů lebek v taxonu. Zatímco někteří vědci to vysvětlovali sexuálním dimorfizmem, jiní cítili, že rozpětí rozměrů přesáhlo dělení na větší jako mužské a menší jako ženské.
2. Problém příliš velké morfologické různosti v postkraniálním materiálu, kde něco bylo materiálem juvenilním, který je těžko diagnostikovat. Louis Leakey vysvětloval něco z tohoto zmatku v morfologii poukazem na evoluční změny časem. Jiní cítili, že tyhle morfologické skoky přesáhly to, co bychom očekávali v rámci jednoho druhu.
3. Problém zvratů. Většina vědců, kteří přijímali Homo habilis jako legitimní taxon, akceptovala též fosilie Homo erectus jako lidské předky. Takže, přecházet od tenkostěnné lebky s vysokým čelem u Homo habilis k tlustostěnné lebce s nízkým čelem u Homo erectus a pak zpět k tenkostěnné lebce s vysokým čelem u moderních lidí představovalo zvraty jak v tloušťce lebky tak v její morfologii. A se zvraty se v evoluční sekvenci nepočítá.

Tyhle i jiné problémy způsobily velký posun v postojích k Homo habilis. Můžeme s klidem říci, že velká většina paleoantropologů nyní cítí, že hypodigma Homo habilis představuje nejméně dva, ne-li tři různé druhy, které byly omylem shrnuty dohromady. Nyní panuje zmatek. Richard Leakey konstatuje, že ze všech fosilií považovaných za hypodigma Homo habilis

…nejméně polovina tam patrně nepatří. Ale neexistuje shoda v tom, kterých padesát procent by mělo být vyřazeno. (35).

Existují tři hlavní, ale předběžné, scénáře týkající se Homo habilis. První navrhují Donald Johanson a Tim White. Je to ten nejnepravděpodobnější, ale má tu výhodu, že zachraňuje jejich rodokmen čeledi hominidů z roku 1979, v němž Homo habilis byl přechodem mezi australopitéky a Homo erectus. Navrhují, že celé hypodigma Homo habilis představuje jen jediný druh. Rozdíly v morfologii a velikosti mezi fosiliemi jsou výsledkem evoluce během času (raný habilis versus pokročilý habilis) plus sexuální dimorfizmus a geografické faktory.

Druhou interpretaci navrhují Richard Leakey a Alan Walker (univerzita Johna Hopkinse). Říkají, že hypodigma Homo habilis tvoří dva druhy – jeden Homo a druhý australopiték. Pravý Homo habilis by byl ten s většími zuby, větším mozkem a patrně větším tělem z obou druhů v hypodigmatu. Tento druh by zahrnoval fosilie jako třeba KNM-ER 1470, 1481, 1390, a hominidy z Olduvai 7 a 16. Uvedení vědci považují menší fosilie hypodigmatu za pouhé variety Australopithecus africanus – pozdní přežívající druh, který byl nejprve současníkem Homo habilis a pak Homo erectus. Fosilie v této druhé kategorii by zahrnovaly KNM-ER 1803, 1813, a hominidy z Olduvai 13 a 24. (36).

Třetí možnost navrhuje Bernard Wood. Také si myslí, že hypodigma Homo habilis zahrnuje dva druhy – v tomto případě dva druhy Homo. Zatímco Leakey a Walker si myslí, že větší fosilie reprezentují pravého Homo habilis, Wood je přesvědčen, že menší fosilie v hypodigmatu představují pravého Homo habilis. Navrhuje pro fosilie větší nový druh Homo. (37). Existují další vědci, kteří spekulují, že hypodigma Homo habilis tvoří až tři různé druhy. Zdá se jisté, že Homo habilis je fantomový druh, a že fosilie s nálepkou habilis patří do jiných kategorií.

Navzdory krizi je zřejmé, že evolucionisté potřebují přechod mezi australopitéky a Homo erectus. Takže je velká snaha pokusit se zachránit alespoň část hypodigmatu Homo habilis. Vážnost situace je zřejmá z této zpovědi Milforda Wolpoffa (univerzita Michigan):

…fylogenetická situace napovídá, že kdyby neexistoval Homo habilis, museli bychom nějakého vymyslet…(38).

Dějiny Homo habilis naznačují, že k tomu skutečně došlo

Nedávná práce zkoumající polokruhovité kanálky (kostní struktury, které za života skrývaly orgány rovnováhy) u celého spektra fosilních lebek je velmi užitečná. Nejenže ukázaly všechny testované vzorky australopitéků, že tihle tvorové nechodili běžně vzpřímeně (zatímco všechny vzorky erectuse chodily); když byl testován vzorek takzvaného Homo habilis, ukázalo se, že je ještě méně schopen chodit zpříma než jak australopitékové tak moderní velcí lidoopi. (39, 40, 41).

Současné trendy ohledně Homo erectus

Jelikož je Homo habilis taxonem ve zmatku, má Homo erectus tím větší důležitost v zásadním přechodu od australopitéků k fosiliím archaického Homo sapiens a neandertálců. Avšak více než 222 fosilních jedinců Homo erectus, kteří tvoří tento taxon, tvrdošíjně odolává úsilí zařadit taxon do uhlazeného evolučního kontinua. Evolucionisté čelí spoustě problémů ohledně Homo erectus, z nichž většina není známa nikomu kromě badatelů na tomto poli. Tyto problémy zahrnují:

1. původ Homo erectus,
2. jeho osud, a
3. nepřítomnost evolučních změn uvnitř taxonu po více než milión let údajné evoluční historie.

Zmatek ohledně Homo habilis má zřejmě zásadní důsledky pro problém původu Homo erectus, a tři postoje k problému mají vztah ke třem postojům ohledně Homo habilis. První názor na původ Homo erectus je názor Donalda Johansona a Tima Whitea. Je založen na jejich hodnocení hominida z Olduvai 62 a zbytku hypodigmatu Homo habilis a tvrdí, že celé hypodigma Homo habilis tvoří jediný druh, který je předkem Homo erectus (42). Používajíce evoluční model přerušované rovnováhy, tito vědci navrhují, že 90 cm vysoký druh Homo habilis se v době 1,8 miliónu let vyvinul v Homo erectus, který žil asi před 1,6 miliónu let.

Johansonovo a Whiteovo vysvětlení původu Homo erectus selhává přinejmenším ze tří důvodů.

Za prvé, relativně úplné kostry Homo erectus KNM-WT 13000 a KNM-ER 1808 obě pocházejí přibližně z doby oněch 1,6 miliónu let zpět. Odhalují, že v oné době na evoluční časové škále, byl Homo erectus až 180 cm vysoký. Aby druh zdvojnásobil svou velikost v tak krátké době, to je příliš i na evoluční model přerušované rovnováhy.

Za druhé, Homo erectus se nemohl vyvinout z Homo habilis v časovém rámci 1,8 až 1,6 miliónu let, protože Homo erectus byl již na scéně, možná již před 2 milióny let. G. Philip Rightmire (Newyorská státní univerzita, Binghamton) konstatuje, že lebky i postkraniální fosilie Homo erectus byly nalezeny v několika oblastech blízko Koobi Fora, jezero Turkana, Keňa, a že: „Nejstarší z těchto fosilií musí být starší než 1,6 miliónu let a snad stará až 2 milióny let…“ (43).

Za třetí, jak jsme se zmínili již dříve,. přechod od Homo habilis k Homo erectus a k Homo sapiens představuje zvraty jak v tloušťce lebeční stěny tak v morfologii lebky. To by znamenalo, že je-li Homo erectus v hlavním proudu evoluce člověka, Homo habilis tam být nemůže; zatímco je-li Homo habilis v hlavním proudu, je vyloučen Homo erectus. V obou případech to ohrožuje myšlenku, že Homo erectus se vyvinul z Homo habilis.

Richard Leakey a Alan Walker mají jiný návrh pro původ Homo erectus. V domnění, že hypodigma Homo habilis vyžaduje dva druhy, myslí si, že větší fosilie z onoho hypodigmatu jsou pravým Homo habilis a pravými předky Homo erectus. Avšak toto schéma také selhává kvůli problému se zvratem. Leakey sám tvrdí, že existuje vestavěný mechanizmus v evolučním procesu, který eliminuje zvraty (44).

Bernard Wood má ještě další řešení pro původ Homo erectus. Myslí si, že hypodigma Homo habilis vyžaduje dva druhy Homo, s tím, že menší fosilie onoho hypodigmatu reprezentují pravého Homo habilis. To by zahrnovalo veškerý materiál z olduvajské rokle jakož i menší fosilie z Koobi Fora, jezero Turkana, Keňa. Wood navrhuje nový taxon pro větší fosilie z Koobi Fora, Homo rudolfensis (po Rudolfově jezeře, starším názvu jezera Turkana). Fosilie v tomto novém taxonu zahrnují KNM-ER 1470, 1472, 1481, 1590, 1802 a 3732.

Wood komplikuje věci ještě více navržením nového taxonu, Homo ergaster, tvořeného fosiliemi KNM-ER 3733, 3883, a KNM-WT 15000, jež prakticky všichni další vědci klasifikují jako plnoprávné Homo erectus. Wood nazývá tyto tři fosilie africkými předky Homo erectus (45). Woodova interpretace tak umísťuje tři druhy Homo do časového rámce 1.5 až 2 milióny let zpět, s tím, že se Homo erectus vyvinul z Homo ergaster. Ale ve svém fylogenetickém schématu má Wood Homo ergaster, Homo habilis a Homo rudolfensis jako sesterské druhy s otazníkem o původu všech tří. Takže, podle Woodova názoru, Homo erectus vychází z Homo ergaster, jehož původ je neznámý.

Na rozdíl od populární víry, původ plně lidského taxonu zvaného Homo erectus není znám. Mezi evolucionisty je možné cokoli. Homo erectus mohl vyjít z celého hypodigmatu Homo habilis (Johanson a White), z větších fosilií onoho hypodigmatu (Leakey a Walker), či z neznámých fosilií, které mohou ale nemusí patřit do onoho hypodigmatu (Wood a jiní). Richard Leakey konstatuje, že historie lidské evoluce v době 2 miliónů let zpět je nejasná a on doufá, že nové fosilie vrhnou na tento předmět světlo (46).

G. Philip Rightmire odhaluje nahou pravdu:

Prostě fakt, jak se poprvé vyvinul Homo erectus, je jedním z hlavních problémů v paleoantropologii. Zde jsou fosilie i stratigrafické nálezy omezené a mnoho podrobností nebude možná nikdy rozřešeno (47).

Homo erectus je ve skutečnosti neplatnou kategorií. Evolucionisté vzali pravé předky člověka a pokusili se z nich učinit předky evoluční. Trochu rozdílná morfologie lebky Homo erectus může být výsledkem vlivu prostředí popotopní doby ledové (48). Jelikož se Homo erectus nevyvinul, ale byl pravým členem lidské rodiny stvořeným Bohem k Jeho obrazu, není překvapivé, že evolucionisté jen s velkými obtížemi pro něj hledají evolučního předka.

Nepřítomnost evoluce v rámci Homo erectus

Je běžné, že evolucionisté opírají svou dokumentaci pro evoluční změny v rámci taxonu Homo erectus především o fosilie z Jávy. Mnoho přírodovědných i antropologických muzeí má takové výstavy, včetně Muzea člověka v San Diegu. Ve skutečnosti, pokud by byla evoluce pravdivá, změny v rámci tohoto taxonu jsou přesně tím, co bychom očekávali, a evolucionisté tvrdí, že se tak stalo. Avšak tvrzení o změnách, jež prý vykazují fosilie z Jávy, je neplatné ze dvou důvodů.

Za prvé, stratigrafie jávských fosilních ložisek byla ještě nejasná dávno poté, co tyhle fosilie byly objeveny.

Za druhé, velmi málo fosilií z Jávy bylo spatřeno in situ (na to místě těmi) vědci, kteří je „objevili“, jako třeba Duboisem a von Koenigswaldem. Většina jávských fosilií byla odkryta najatými domorodci, kteří nevěděli nic o geologii či stratigrafii, a Dubois či von Koenigswald přijeli na scénu s křížkem po funuse. Všichni paleoantropologové vědí, že datování jávských fosilií je nejisté. Ony výstavy ukazující evoluci v rámci fosilií Homo erectus z Jávy jsou pustou propagandou určenou k ovlivnění neznalé veřejnosti směrem k evoluci.
Neexistuje významná změna během historie Homo erectus, jež by jakýmkoli způsobem dokumentovala evoluci. To platí nejen o jávských fosiliích, nýbrž i o celém taxonu. Přední vědec v této oblasti, G. Philip Rightmire, zhodnotil specifické znaky Homo erectus v jeho údajné historii čítající milión let, a srovnal raného erectuse s erectusem pozdním. Konstatuje, že neexistuje znak, který by se měnil způsobem důležitým pro evoluci.

„Když sledujeme výskyty Homo erectus, nesnadno nacházíme systematické změny“ (49).

V komentáři reflektujícím spoustu oblastí světa, kde se erectus nachází, Rightmire dodává:

Populace obývající tyhle daleko se rozprostírající oblasti Starého světa jsou anatomicky podobné, a morfologie tohoto druhu se zřejmě změnila málo za více než milión let (50).

Osud Homo erectus

V uplynulých deseti letech došlo k posunu v důrazu ve studiu evoluce člověka – od původu všech lidí k původu lidí moderních. Ústředním tématem otázky po původu moderních lidí je osud Homo erectus. Dva názory, které se vyrovnávají s tímto problémem, jsou známy jako:

1. Teorie „Z Afriky“, „Archa Nóachova“, „Africká Eva“, či „Mitochondriální Eva“ a
2. Model regionální kontinuity.

Jedním z prvních iniciátorů modelu „Africké Evy“ je Christopher Stringer (Britské muzeum – přírodní vědy). Předním zastáncem modelu regionální kontinuity je Milford Wolpoff.

Je nešťastné, že se někteří kreacionisté chytili koncepce „Africké Evy“, jakoby nevyhnutelně ukazovala k Evě z Bible. I když je pravda, že biblické úvahy znamenají, že nalezení jediné mitochondriální „signatury“ u všech žen by bylo v souladu s očekáváním kreacionistů, neexistuje nutný vztah mezi oběma koncepty. I Richard Leakey si myslí, že tato údajná „matka nás všech“ byla jen nazvána Evou, protože teorie nepočítá s osamělou matkou, ale jednou ženou v populaci tisíců. Jen náhodou byla její mitochondriální DNA předávána jako jediná po ženské linii.

Teorie „Africké Evy“ tvrdí, že moderní lidé se vyvinuli pouze v subsaharské Africe, možná z nějakého kmene Homo erectus, asi před 200 000 lety. Asi před 100 000 lety se část oné populace vystěhovala z Afriky na Blízký východ a pak jak do Evropy tak do Asie. Ať už tyhle oblasti obývali jacíkoli primitivní lidé, včetně Homo erectus, byli jistě vyhlazováni nájezdníky, aniž se s nimi jakkoli geneticky promísili. Takže všechny moderní populace jsou geneticky příbuzné s jedinou ženou, která byla v této migrující skupině afrických moderních lidí.

Kenneth Kennedy (Cornellova univerzita) zdůrazňuje, že model „Africké Evy“ je velmi „politicky korektní“ (51). Ve světě, kde muži jsou obviňováni z dominance, je útěchou vědět, že žena je hrdinkou dne. Bez ní bychom neexistovali. A ve světě, kde nezápadní kultury mají pocit vykořisťování, je též vítanou zprávou, že vítězná nezápadní minorita ovládla svět. Dále, druh sapiens z Afriky zdůrazňuje jednotu a bratrství všech moderních lidí navzdory rozdílům ve vzhledu. Zastánci přerušované rovnováhy dávají též přednost modelu „Z Afriky“ jako čítankové ilustrace náhlé evoluční změny, jež mimo jiné vylučuje neandertálce z rodiny moderních lidí. Model „Africké Evy“ má v sobě dokonce náznak katastrofického řešení, které nabývá na oblibě v některých evolucionistických kruzích.

Model „Africké Evy“ se stal nesmírně populárním, protože biochemici přišli se silnými vědeckými, jmenovitě molekulárními, důkazy pro něj. Avšak nedávno potkaly tento model zlé časy. Údajné vědecké důkazy pro něj byly založeny na nesprávné interpretaci výsledků ze složitého počítačového programu. Jeden z původních badatelů v tomto ohledu, Mark Stoneking (nyní na Pennsylvánské státní univerzitě), připouští, že výsledky, ukazující na africký původ, mají trhliny (52). Fosilní nálezy z Asie jasně diskvalifikují model „Z Afriky“.

Nejméně 67 fosilních jedinců majících morfologii Homo erectus je datováno jako mladší než 100 000 let. (Všude používáme evoluční datování samozřejmě proto, abychom nekomplikovali diskusi). Takže Homo erectus nebyl vyhuben modernějšími příchozími, ale přežil do relativně nedávné doby.Evolucionisté zakrývali tento fakt tak, že nazývali tyto fosilní jedince Homo sapiens, což bylo založeno jen na mladém stáří fosilií, bez ohledu na jejich morfologickou podobnost s Homo erectus. Popsal jsem tyto záležitosti podrobně na jiném místě. (53).

Dalším z hlavních modelů rekonstruujících osud Homo erectus i původ moderních lidí je model regionální kontinuity. Tento model předpokládá přítomnost populací Homo erectus v Evropě, východní Asii, a Africe. Poté tvrdí, že moderní Evropané se vyvinuli z populace Homo erectus v Evropě, moderní Afričané se vyvinuli z populace Homo erectus v Africe, a moderní Číňané se vyvinuli z populace Homo erectus ve východní Asii.

Existuje tu však problém. Velkou nerozřešenou záhadou je, že všichni lidé jsou jednoho druhu – Homo sapiens. Naše celosvětová interfertilita je unikátní v biologickém světě. Model „Z Afriky“ se snažil vyřešit tento problém tak, že postuloval původ všech moderních lidí z jediné malé africké populace. Avšak pokud se vyvinuly moderní populace nezávisle v různých částech světa, a ještě k tomu z jiného druhu, Homo erectus, jak vysvětlí model regionální kontinuity tuto celosvětovou interfertilitu? Činí tak postulováním, bez jakéhokoli důkazu, velké výměny genů po celém světě a v průběhu veškeré evoluční historie člověka. Celosvětový tok genů k udržení solidarity lidského druhu je absolutně zásadní v tomto modelu. Milford Wolpoff konstatuje:

…došlo k tomu do jisté míry proto, že všechny tyto populace byly propojeny tokem genů. Lidé chodili sem a tam, vyměňovali si manželky a tak dále. Myslíme si, že veškeré lidstvo bylo takto propojeno (54).

Tento model regionální kontinuity je zdá se založen na genetickém fantazírování. Genetik Shaham Rouhani (University College, Londýn) poznamenává:

I za ekologicky stejných podmínek, které zřídka existují v přírodě, geograficky izolované populace se budou lišit jedna od druhé a nakonec se ve své reprodukci izolují…Zdá se mi, že multiregionální model původu moderních lidí je proto teoreticky nepřijatelný (55).

Pochyby vyjadřuje též genetik Luigi Luca Cavalli Sforza (Stanfordova univerzita):

Velmi velké populace mají genetickou setrvačnost…Trvalo by velmi dlouho, než by se mutace prokousaly takovou populací. Nevidím způsob, jak by multiregionální model mohl fungovat (56).

Model regionální kontinuity nenalézá přiměřenou podporu ani ve fosilních nálezech. Většina badatelů ví, že neexistují nesporně uznané vzorky Homo erectus v Evropě (57, 58). Takže, pokud víme, neexistovala populace Homo erectus, z níž by se byli mohli vyvinout moderní Evropané. Asie představuje také problém. Rightmire komentuje:

…neexistuje dobrý základ pro postulování přímé evoluční kontinuity od Homo erectus k Homo sapiens na Dálném východě, ať už na severu či v Australasii (59).

Zbývá pouze Afrika. Ohledně Afriky, W. W. Howells (Harvardova univerzita) ve svém článku o Rightmirově práci pronáší velmi zarážející konstatování:

Fakta, která máme k dispozici, hovoří o tom, že v Africe by měl být přechod od Homo erectus k Homo sapiens akceptován, a došlo k němu v ještě neurčené oblasti (60).

Jde o fakt či o věc víry?

Pokud jde o osud Homo erectus či o původ moderních lidí, jak model „Z Afriky“ tak model regionální kontinuity jsou vyvraceny nálezy lidských fosilií. Neexistuje prostě schůdné vědecké vysvětlení osudu Homo erectus či původu moderních lidí evolučním modelem.

Když lidé zavrhnou autoritu Božího Slova a historicitu zprávy Genesis o stvoření člověka, nemělo by nás překvapovat, že více než 100 let světského výzkumu původu člověka neposkytlo spolehlivé odpovědi.

Autor:

Marvin L. Lubenow, „Přehled paleoantropologie“, CEN Technical Journal, roč. 10, č. 1 (1996), str. 10-17. Zdroj: Mezinárodní kreacionistická služba (http://www.creationontheweb.org/).

Dr. Marvin L. Lubenow dostal doktorát na Christian Heritage College, El Cajon, Kalifornie, kde je čestným profesorem. Svůj Th. M. převzal na Dallaském teologickém semináři a doktorát (M. S.) v antropologii a paleontologii na Eastern Michigan University. Je autorem knihy Sporné kosti, výsledkem více než 25letého výzkumu v paleoantropologii.

Copyright 1996, 1997, 2000, Mezinárodní kreacionistická služba. Všechna práva vyhrazena – až na to, co je v poznámce na připojeném „Použití a autorská práva“, jež garantuje uživatelům ChristianAnswers.Net štědrá práva pro užívání této stránky doma, při vydávání svědectví v kostelích i školách. /kód HTML: Eden Communications a David M. Harris (dobrovolník).

Odkazy

1. Gibbons, A, 1992. Sorting the hominoid bone pile. Science, 156:176. Dr Meave Leakey, Richard Leakey’s wife, recently announced that an ape-like fossil maxilla with four teeth, discovered in Kenya some time ago, had recently been related to between 24 and 27 million years ago. This redating would place this fossil in the hominoid gap.
2. White, T.D., Suwa, G. and Asfaw, B., 1994. Australopithecus ramidus a new species of early hominid from Aramis, Ethiopia: Nature, 371:306-312.
3. White, T. D., Suwa, G. and Asfaw, B., 1995. Corrigendum: Australopithecus ramidus new species of early hominid from Aramis, Ethiopia. Nature, 375:88.
4. WoldeGabriel, G., White, T. D., Suwa, G., Renne, P., de Heinzelin, J., Hart, W. K. and Helken, G., 1994. Ecological and temporal placement of early Pliocene hominids at Aramis, Ethiopia. Nature, 371:330-333.
5. White et al., Ref. 3, p. 88.
6. White et al., Ref. 2, p. 306.
7. Groves, C., 1995. Gift from Aramis ‚the missing link‘. The Canberra Times, April 11,1995, p. 7.
8. Time October 3, 1994, p. 68.
9. Newsweek October 3, 1994, p. 57.
10. Groves, Ref. 7.
11. Ref. 8, p. 69.
12. Ref. 9, p. 56.
13. White et al., Ref. 2, p. 306.
14. Wolde Gabriel et al., Ref. 4.
15. Kappelman, 3. and Beagle, 3., 1995. Age of early hominids. Nature, 376:558-559
16. Kappelman and Fleagle, Ref. 15, p. 559.
17. Lubenow, M.L., 1991 Bones of Contention, Baker Book House, Grand Rapids, Michigan, pp. 247-266.
18. Wood, B., 1994. The oldest hominid yet. Nature, 371:280.
19. White et al., Ref. 2, p.310.
20. Fischman, 3., 1994. Putting our oldest ancestors in their proper place. Science, 265:2011.
21. Lawrence, M., 1985. Significance of enamel-thickness in hominoid evolution, Nature, 314:260-263.
22. Grine, F., 1991 Variability in enamel thickness and structure among molar tooth classes in Homo sapiens. American journal of Physical Anthropology, Supplement 14, p. 85.
23. White et al., Ref. 2, p. 306.
24. White et al., Ref. 2, p. 310.
25. White et al., Ref. 2, p. 312.
26. Gee, H., 1995. Uprooting the human family tree. Nature, 373:15.
27. Leutenegger W., 1985. Pan paniscus. Science; 228:982.
28. Zihlman, A., 1992. The promiscuous primate. Nature, 359:786.
29. New Scientist, 15 November, 1984, p. 45.
30. Science 83, June 1983, p. 45.
31. Science News, 123 (March 19, 1983):92.
32. Ward, C., 1992. Book review. American Journal of Physical Anthropology, 90(3): 387.
33. Wood, 13., 198?. Four legs good, two legs better, Nature, 363:587.
34. Ward, Ref 32. p 388
35. Leakey, R. and Lewin R., 1992. Origins Reconsidered, Doubleday, New York, p. 132.
36. Leakey and Lewin, Ref. 35, pp. 97-120.
37. Wood, 13., 1991 Origin and evolution of the genus Homo. Nature, 355:783-790
38. Wolpoff, M., 1992. Book Review. American Journal of Physical Anthropology, 89(3): 401
39. Wieland, 0,1994. New evidence: only people ever walked really upright. CEN Technical Journal, 8(2): 127-128.
40. Shipman, P., 1994. Those ears were made for walking. New Scientist, 143(1936):26-29.
41. Spoor, F., Wood B. and Zonneveld, F., 1994. Implications of early hominid labyrinthine morphology for evolution of human bipedal locomotion. Nature, 369:645-648
42. Johanson, D. Masao, K, Eck, G., White T., Walter, R., Kimbel, W., Asfaw, 13., Manega, P., Ndessokia, P. and Suwa, G., 1987. New partial skeleton of Homo habilis from Olduvai Gorge, Tanzania. Nature, 327:205-209.
43. Rightmire, G. P., 1990. The Evolution of Homo erectus, Cambridge University Press, Cambridge, p. 86.
44. Leakey and Lewin, Ref. 35, p. 297.
45. Wood, Ref. 37.
46. Leakey and Lewin, Ref. 35, p. 33.
47. Rightmire, Ref. 43, p. 9.
48. Lubenow, Ref. 17, pp. 141-156.
49. Rightmire, Ref. 43, p. 202.
50. Rightmire, Ref.: 43, p. 204.
51. Kennedy, K., 1992. Book Review. American Journal of Physical Anthropology, 89(2):272.
52. Hedges, S. B., Kumar S., Tamura, and Stoneking, M., 1992. Human origins and analysis of mitochondrial DNA sequences. Science, 255:737-739.
53. Lubenow, Ref. 17, pp. 120-133 and 144-156.
54. Putman, J. J., 1988. The search for modern humans. National Geographic, 174(4):463.
55. Leakey and Lewin, Ref. 35, pp. 213-214.
56. Leakey and Lewin, Ref. 35, p. 214.
57. Howells, W. W., 1980. Homo erectus—who, when and where: a survey. Yearbook of Physical Anthropology, 23, Alan R. Liss, Inc., New York pp. 12, 13 and 15.
58. Leakey and Lewin, Ref. 35, p. 209.
59. Rightmire, Ref. 43, p.233.
60. Howells, Ref.: 57, pp. 1617

www.ChristianAnswers.Net
Christian Answers Network
PO Box 200
Gilbert AZ 85299 USA

Příloha Velikost
Chybějící články.doc 620 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz