Evoluční výpočetní operace: neviditelná ruka inteligence

pavelkabrt Matematické pravděpodobnosti 0 Koment.

Z http://www.evolutionnews.org/2015/06/evolutionary_co_1096931.html přeložil M. T., editace Pavel Kábrt – 10/2015, /pavelkabrt@seznam.cz/. Článek vyšel na stránkách EVOLUTION NEWS AND VIEWS 17. června 2015. Autor článku neuveden. Webové stránky Evolution News and Views píší vědci, kteří ve svém výzkumu vycházejí z myšlenky ID – inteligentního designu v přírodě. Nepatří tedy k tzv. fundamentálním kreacionistům čili kreacionistům „mladé Země“. Protože se však naše stránky kreacionismus.cz zabývají všemi informacemi o vědeckém výzkumu z různých oblastí Božího stvoření, v protikladu k evolucionistickým báchorkám, jak svět stvořil sám sebe, některé články z ID zde občas uvádíme.
Říkám to jasně už dlouho a pořád dokola: evolucí zanícený mozek je v takovém stavu rozkladu, že i kdyby Bůh každý den v každém velkém městě celého světa předváděl evolucionistům na požádání jakékoliv zázraky, budou si je tito lidé vysvětlovat evolučně a Boha popírat!
Pavel Kábrt, Sbírka citátů z Evožluční terorblije

*******
Darwinovská evoluce je charakterizována naprostou nepřítomností jakékoli řídicí síly; je to Dawkinsův „slepý hodinář“. Neví, kam směřuje. Neví, že vyrábí hodinky. Neví, co to jsou hodinky. V „přirozené evoluci“ neexistuje účel, plán, cíl. Mutace poskakují kolem omezeny prostředím, a co se stane, to se stane.

William Dembski a Robert Marks prokázali, že nad slepým tápáním není nadřazen žádný evoluční algoritmus – – pokud inteligentní příčina nedodá informaci, což ovšem znamená, že to pak už není vůbec žádný evoluční algoritmus v darwinovském pojetí. Tento matematicky dokázaný zákon založený na přijatých teorémech No Free Lunch („bez práce nejsou koláče“) jak se zdá, přeborníci evolučního kalkulování, nechápou. Badatelé stále zaměňují evoluční algoritmus (určitý způsob umělého výběru) s „přírodní evolucí“.

Jeden z nedávných případů takové praxe vidíme v Nature v recenzním článku Agostona Eibena a Jima Smithe, „From evolutionary computation to the evolution of things“ („Od evolučních výpočetních operací k evoluci věcí“), kde se tvrdí:

Analogicky k přírodní evoluci

      si můžeme fungování evolučního algoritmu představit na dvou rovinách. Na vyšší úrovni (v kontextu původu věcí) dochází k poměřování

zdatnosti fenotypů

      (

směs

      kandidátů).

Selekční

      mechanizmy pak použijí toto měření k tomu, aby

vybraly

      pro každou generaci rodičovský soubor, a

rozhodnou, kteří rodiče a potomci přejdou dál

      do příští generace. Na nižší úrovni,

genotypy

      jsou objekty, které představují fenotypy v takové formě, se kterou

lze manipulovat

      za účelem vytváření variací (Rámeček 1 ve zmíněném článku). Přes obě úrovně se klene

podrobný scénář vztahů

      genotyp-fenotyp. Na úrovni genotypů generují variační

operátory

      nové jedince (potomstvo) z

vybraných

      rodičů. Mutační

operátory

      jsou založeny na jednom rodiči (asexuální reprodukce) a náhodně mění některé hodnoty. Rekombinační

operátory

      vytvářejí potomstvo kombinací hodnot z genotypů dvou (či více) rodičů. Nakonec kontroluje

výkonný ředitel

      celkové fungování algoritmu.

Reguluj

      e inicializaci první populace, průběh cyklů selekce-variace i

zakončování

      algoritmu.

Upravuje

      také velikost populace (většinou

udržována

      stálá) i další parametry ovlivňující selekci a variaci. Například

určuje

    počet rodičů na generaci i to, zda mutace, rekombinace či obojí vyprodukují potomstvo pro danou sadu rodičů. [Zvýraznění přidáno.]

Nevidíme zde obdobu přirozené evoluce. Předchozí odstavec je plný indikátorů inteligentně řízené informace. Vidíme zde rozhodování, operace, výběry, řízení a regulaci. Neuvědomují si autoři svůj omyl?

Oni vědí, že tyto dva procesy (evoluční výpočetní operace a přírodní evoluce) jsou pouze analogické. Sestavili tabulku, která srovnává obě dvě věci a definuje rozdíly mezi nimi (viz Tabulka 1 u uvedeného článku, „Hlavní rozdíly mezi přírodní evolucí a evolučními algoritmy“).

Je zcela patrné, že si jsou autoři vědomi některých závažných rozdílů mezi počítačovou evolucí a evolucí v přírodě. Z jedné strany, evoluční počítačové operace jsou mnohem jednodušší než „krajně složitý biochemický a vývojový proces“, o kterém vědí, že je charakteristický pro život. Z druhé strany, definice zdatnosti, selekce, scénáře vztahů i dalších klíčových slov v evolučním počítačovém kalkulování jsou tak odlišné od definic platných v darwinovské teorii, že člověk žasne, jaký vůbec smysl má tyto dvě věci porovnávat.

[Vzpomeňme si, jak evolucionisté zakazují kreacionistům porovnávat lidské výrobky a jejich složitost se živými organizmy (třeba fungování srdce s čerpadlem, ozubeného převodu u skokanů nebo mozku s počítačem); prý se to nehodí, srovnávat živé organizmy s neživými výrobky, je to jen zdánlivá shoda – oni sami si však porovnávají evoluční procesy v živé přírodě s umělými počítačovými algoritmy – to se může, to se hodí, to se smí, to není zdánlivé! – Pozn. PK]

To, v čem jsou Eiben a Smith zcela vedle, je ta nejdůležitější odlišnost: inteligentní intervence. Vše od hardwaru po software je inteligentně vyprojektováno – – včetně definice problému, volby procesů a jejich parametrů i jejich rozpoznání toho, co představuje řešení. Kdybychom měli nabídnout realistické přirovnání toho, co dělají Eiben a Smith s přírodní evolucí, museli bychom je postavit ke sterilní sopce či horkému prameni s rukama přes oči, uši i ústa, a tam by prostě nechávali věcem volný průchod. Pak, kdyby se něco stalo, řekli by, „A co má být?“ Toto by byla darwinovská evoluce.

Není sporu o tom, že inteligentně řízené „evoluční počítačové operace“ jsou velmi úspěšné v řešení problémů. Marks a Dembski to mohou doložit příklady z práce ve vlastní Evolutionary Informatics Lab (Laboratoři evoluční informatiky). Může to být stejně úspěšné jako umělý výběr při šlechtitelské práci. I tehdy, jsou-li ve hře náhodné variace, může trocha inteligentního řízení dokázat velké věci. Slepota autorů vůči tomuhle faktu je evidentní:

      Evoluce poskytuje zdroj inspirace pro

designéry algoritmů

      od zrození

počítačů

      . Obor, který z těchto principů vznikl, evoluční

výpočetní technika

      , je úspěšný v

řešení technických úkolů

      v rozsahu pozornosti od molekulární úrovně k úrovni astronomické. Dnes tento obor vstupuje do nové fáze s tím, jak jsou

vyvíjeny

      evoluční algoritmy probíhající v

hardwaru

      , což otvírá nové obzory směrem k autonomním

strojům

      , které se mohou přizpůsobovat svému prostředí. Probíráme, v čem se evoluční výpočty podobají přírodní evoluci a jaké jsou jejich výhody ve srovnání s jinými

matematickými přístupy

      a představujeme nově nastupující oblast

umělé evoluce

    ve fyzikálních systémech.

To kontrastuje s tím, jak Marks a Dembski ukazují na působení neviditelné ruky nutné v evolučních počítačových operacích. Na webové stránce jejich laboratoře se píše, „Zásadním tématem bádání v naší laboratoři je rozklíčovat, jaká je přesně role informací generovaných zevnitř a informací aplikovaných zvenčí ve fungování evolučních systémů.“ Takže ano, systémy se mohou vyvíjet, ale když se má vyřešit problém (jako třeba vygenerování složité specifické informace nebo dosažení dostatečně úzkého předem definovaného cíle), lze prokázat, že je zde v akci inteligence. Všechny vnitřně vygenerované informace jsou zachovány či degradovány podle zákona o zachování informace.

Je ale taková představa příliš „duchovně zlověstná“ a tím pádem mimo hranice vědy? Zmíněná webová stránka odpovídá na tuto námitku takto:

    Jednoduše řečeno, inteligentní design aplikovaný na biologii zřejmě připomíná „duchovně zlověstnou“ formu kauzality, která ve vědě nemá žádné místo. Evoluční informatika vylučuje tuto obtíž spojenou s inteligentním designem. Když se podíváme do teorie informací, pak dobře zavedené odvětví technických a matematických věd, evoluční informatika, ukazuje, že vzorce, které běžně připisujeme inteligenci, pokud jsou výsledkem evolučního procesu, musí být připsány informačním zdrojům mimo tento proces.

Co je duchovně zlověstné je neschopnost vidět očividná fakta, tedy víra v to, že vzorce bohaté na informace se mohou vynořit bez inteligence. Co je nevědecké je vysvětlovat účinek bez nutné a dostatečné příčiny, přesvědčení, že můžete dostat něco z ničeho.

To, co Marks a Dembski dokazují, je vědecky platné a relevantní stejně jako Gödelův teorém neúplnosti v matematice. Nemůžete dokazovat matematický systém pomocí (čili zevnitř) tohoto systému a nemůžete odvodit vzorec bohatý na informace z tohoto vzorce. Například informace obsažené v knize nemohou být odvozeny z papíru a inkoustu této knihy. Není možné, aby se kniha udělala sama, jen tak, z jednotlivých součástí.

S tím ostře kontrastuje to, jak Eiben a Smith chápe lidské bytosti jako ty, které samy sebe vytahují za vlasy z evoluční minulosti a nad vlastní evolucí přebírají kontrolu:

      Z historické perspektivy

měli lidé v evoluci dvě role

      . Právě tak

jako jakýkoli jiný druh

      jsou lidé

produktem evoluce a jsou jí podřízeni

      . Ale po tisíciletí (vlastně zhruba dvakrát tak dlouho, než používáme kola) lidé

také aktivně ovlivňovali běh evoluce

      u jiných druhů – – tím, že

vybírali

      , které rostliny či která zvířata by měla přežít či spářit se. Takže lidé úspěšně

využívali

    evoluci, aby vytvářeli lepší zdroje potravy či užitečnější zvířata, i když nerozuměli mechanizmům, které se účastnily přenášení znaků z jedné generace na druhou.

Otázka: Ovlivňovali, vybírali, využívali, vytvářeli a zlepšovali lidé věci díky inteligentnímu designu? Zamyslete se nad tím, jak Eiben se Smithem pokračují:

      Historicky byl rozsah lidského vlivu v evoluci velmi omezený a spočíval v pouhém

zasahování

      do výběru pro přežití a rozmnožení.

Ovlivnit

      jiné složky jako třeba

design

      genotypů či mutační a rekombinační mechanizmy bylo zcela mimo naše možnosti. To se změnilo s

vynálezem počítače

      , který nám poskytl možnost

vytvářet

      digitální světy, které jsou velmi pružné a mnohem

kontrolovatelnější

      , než fyzická realita, ve které žijeme. Spolu s rostoucím

chápáním

      genetických mechanizmů stojících za evolucí to přineslo

možnost stát se aktivními pány evolučních procesů, které jsou dokonale plánovány a prováděny lidskými experimentátory „shora“

    .

Takže se zeptejte: zasahovali, plánovali, ovlivňovali, vytvářeli, kontrolovali, chápali a řídili lidé tyto věci jako inteligentní příčina?

Mohlo by se tvrdit

      , že evoluční algoritmy

nejsou věrnými modely

      přírodní evoluce (Tabulka 1 u

uvedeného článku

      ). Avšak

určitě jsou formou evoluce

      . Jak řekl

Dennett

      „Máte-li variace, dědičnost a

výběr, pak musíte dostat evoluci

    „.

A máte to – – tvrzení bez dokazování, dogma shůry, kterému se musí věřit. Ale mohou opravdu odbýt kritiky tak snadno? Umělý výběr je také „formou evoluce“. Jaký je rozdíl mezi ním a přírodní evolucí? Inteligence. Šlechtitel využívá přirozených procesů, aby dostal výstup, o který usilovala jeho mysl designéra. Bez zásahu inteligence nebude žádný evoluční algoritmus nadřazen slepému tápání.

V začátcích rozvoje inteligentního designu rozpoznali Thaxton, Bradley a Olsen klam, který tu funguje: problém „vměšování se badatele“. V přelomové knize The Mystery of Life´s Origin (Tajemství vzniku života, 1984) ukázali onu spoustu způsobů, kterými badatelé o vzniku života „hráli velmi podstatnou a nekalou roli v úspěšnosti pokusu.“ Na konci kapitoly 6 uzavřeli svůj výklad citací z Brookse a Shawa:

    Tyto pokusy… jsou nazývány abiotickými syntézami, ačkoliv jsou ve skutečnosti naplánovány a provedeny vysoce inteligentním a velmi biotickým člověkem.

K těmto výsledkům by se nikdy nedošlo bez pomoci badatelů. Stejně jako loutkáři, i oni vedou procesy ke konečnému tvaru, byť se zapojil i určitý podíl nahodilosti. Totéž platí evolučních počítačových operacích. Eiben a Smith nedokážou vidět, že „neviditelné ruce“ celého toho představení jsou ty jejich vlastní. A dokud nebudou ochotni přiznat, že jejich ruce vede inteligence, nebudou schopni demonstrovat žádnou formu darwinistické evoluce, ale jen inteligentní design.

Příloha Velikost
00806-22.10.2015-evolucni_vypocetni_operace-neviditelna_ruka_inteligence.doc 182.5 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz