missing-links-changing

Evolucionistická přehlídka „chybějících článků“

pavelkabrtEvoluce organizmů Napsat komentář

Ukazatele se neustále mění!

Carl Wieland

Z Creation.com/missing-links-parade přeložil M. T. – 06/2012. Translation granted by Creation.com – Přeloženo s povolením od Creation.com.

Zkratkovité výroky typu „nebyly nalezeny žádné spojovací články“ jsou většinou neúčinné výroky, a proto lidem doporučujeme je v takto zjednodušené formě raději ani nepoužívat. Nicméně mnozí tak činí, a skeptici je považují za standardní kreacionistický argument. Dr Carl Wieland ukazuje, jak funguje správná kreacionistická argumentace ohledně přechodných forem.

Chelle B. ze Spojených států píše:

*Fandím webu Creation.com! A taky mám jednu otázku. Občas na internetu pátrám po tom, jaké názory mají ateisté a/nebo evolucionisté. Jeden z těch kritických, se kterým se často setkávám, vypadá asi takhle: „Kreacionisté stále opakují, že se nenašly žádné „spojovací články“, ale ve skutečnosti je jich…spousty. Evoluce byla opakovaně dokázána“. Myslím si, že to pravda není, ale za předpokladu, že ne všichni evolucionisté vědomě podvádějí a lžou, proč tedy tohle říkají a věří tomu?

Dr Carl Wieland z CMI odpovídá:

Milá Chelle,

Tohle je důležitá otázka, a vyžaduje podrobnou odpověď. Říkají-li evolucionisté takové věci, pak zpravidla „nelžou“, oni tomu skutečně věří. Jsem si jist, že následující rozbor především ukáže, že kreacionistické názory se v tomto ohledu opírají o solidní základ, ale také proč se stavíme proti jednoduchým výrokům (např. v našem článku Argumenty, které by se neměly používat), typu „žádné přechodné formy neexistují“.

Předně: fakt, že spojovací články (přechodné formy), které by se podle evolucionistické koncepce měly zcela jasně očekávat, s jistotou stále chybějí – o tom pojednává 3. kapitola klasické knihy Dr Sarfatiho Odmítnutí evoluce.

“Jako u tak mnohých z těchto údajných „přechodných forem“, vložili evolucionisté i do této velryby při rekonstrukci podle fosilie notný kus své fantazie.”

Celou věc komplikuje to, že místo nesčetných tisíců očekávaných přechodných forem (jak Darwin logicky předpokládal, že by měly být nalézány, a že budou nalézány i v budoucnu), existuje v kterémkoli časovém bodě jen hrstka kandidátů, tj. fosilií, které zastánci evoluce prosazují jako přechodné formy.

(Pozor: výrazem „přechodné formy“ se zde míní fosilie vykazující znaky přechodných stadií mezi velkými evolučními jednotkami, např. mezi jedním druhem organizmu a druhem zcela odlišným. Například fáze údajného přechodu od chodícího plaza k létajícímu ptákovi, tedy nic z toho, co by kreacionisté mohli považovat za variaci/speciaci uvnitř stvořeného druhu. Někteří evolucionisté tvrdí, že existují nesčetné tisíce přechodných forem, ale oni odnímají termínu „přechodná fosilie“ jakýkoli skutečně smysluplný a závažný obsah relevantní pro debatu kreace-evoluce. Označují totiž za „přechodnou“ každou podobnou fosilii, jako bychom řekli, že auto je přechodem mezi jednokolkou a náklaďákem. O takové „přechodné“ formy tu nejde.)

Kreacionisté a priori existenci takových forem vylučují, naopak evolucionisté považují jejich údajnou existenci za „důkaz“. Z kreační perspektivy se však zamysleme nad následujícími skutečnostmi:

Obrázek 1. Tenhle obrázek zdobil obálku časopisu Science a sugeroval lidem dojem, že byla skutečně nalezena „chodící velryba“.

Představte si, že by měla celosvětová Potopa pohřbít každého z oněch nesčetných miliard tvorů, kteří obývají současný svět, aby vznikl fosilní záznam. A teď si představte, že jakási hypotetická cizí civilizace, která náš svět a jeho biologii vůbec nezná, by onen záznam po mnoha tisících letech objevila. Je téměř jisté, že jen čirou náhodou by se našla nějaká hrstka ostatků tvorů, jejichž struktura a umístění v záznamu by umožňovalo spekulovat o nich jako o „přechodných formách“ mezi dvěma typy organizmů. Takovým příkladem by mohl být dnes žijící ptakopysk. Je však třeba zdůraznit, že podobných příkladů by bylo velmi málo. A čím hlouběji by ti mimozemšťané fosilní záznam zkoumali, tím by bylo jasnější, že zmíněný ptakopysk žádnou přechodnou formou není.

Takže vrátíme-li se teď do současné reality, vše následující už bude dávat smysl. Především to znamená, že množství takových domnělých „přechodných forem“ bude opravdu velmi nepatrné. A navíc se časem mění, protože najde-li se nějaký vhodnější “článek”, ten původní se v tichosti opustí. Jinými slovy: „spojovací články“, které jedna generace vyzdvihuje jako „důkazy evoluce“ (výborným příkladem jsou tzv. opolidé), nejsou většinou stejné jako ty, které ukazuje další generace jako „zaručené důkazy“ evoluce. Nezřídka se stává, že někteří kandidáti na přechodnou formu jsou rychle “odmazáni”, protože se našly jiné důkazy. Takhle trapně couvat se začalo v případě nedávného “spojovacího článku Ida“ už po několika měsících – viz tento článek.

Snad nejproslulejším příkladem postupné neudržitelnosti spojovacích článků je Pakicetus, takzvaná „chodící velryba“ nalezená v Pákistánu. Její zobrazení na obálce časopisu Science ukazuje obrázek 1. Objevitel této fosilie, paleontolog Dr Philip Gingrich, o ní řekl:

„Pokud jde o dobu výskytu i její morfologii, je velryba Pakicetus dokonalou přechodnou formou, chybějícím článkem mezi dřívějšími suchozemskými savci a velrybami plně přizpůsobenými životu ve vodě“ (1).

I rekonstrukce fosilie (viz obr. 2) obsahovala, mírně řečeno, velkou dávku evoluční fantazie, stejně jako mnoho dalších navrhovaných nebo domnělých „přechodných forem“.

Co bylo skutečně nalezeno (vytečkováno)

Obrázek 2. Ve skutečnosti byly nalezeny pouze úlomky lebeční kosti. Zbytek obrázku byl zjevně založen na čiré spekulaci.

A opět, jak se to děje velmi často, za pár let se na velrybu tiše „zapomnělo“, jakmile se začaly množit důkazy proti ní. Na obrázku 3 vidíme, co z Pakiceta zbylo po objevu dalších kostí – už to vůbec není ta „chodící velryba“, kterou ukazoval Gingerich a jeho kolegové. Ale velké množství lidí si tou hypotézou posílila svou víru v evoluci.

Obrázek 3. Rekonstrukce Pakiceta v časopisu Nature o 7 let později. Byly nalezeny další kosti, a tak tohoto tvora museli v tichosti vyřadit ze seznamu „přechodných forem“.

Dalším příkladem je Tiktaalik, tzv. dokonalý spojovací článek mezi rybami a obojživelníky, tj. první tvor, který údajně vylezl z dávných oceánů na suchou zemi. I když o takové teorii tu byly vždycky důvody k pochybnostem (jak dokládá článek CMI z oné doby Tiktaalik roseae – nevěrohodný „spojovací článek“), hřebíčkem do rakve se jí staly fosilní stopy tohoto tvora nalezené v Polsku. Svědčily totiž jasně o tom, že šlo o čtyřnohé suchozemské zvíře, a tedy muselo žít v době, kdy se už podle evolucionistického schématu vyvinuli suchozemští tvorové. Jenže k tomu muselo dojít podle vlastních axiomů zmíněného schématu již zhruba 18 milionů let předtím než žil Tiktaalik. Tudíž Tiktaalik nemohl být předkem suchozemských zvířat.

“Můžeme počítat s tím, že tenhle proces bude pokračovat; záplava přechodných forem do té míry, aby evolucionisté měli vždy něco, o co se podle svého názoru mohou opřít.”

Můžeme počítat s tím, že tenhle proces bude pokračovat; záplava přechodných forem do té míry, aby evolucionisté měli vždy něco, o co se podle svého názoru mohou opřít. Ale z širšího pohledu tu zůstává především naprostý nedostatek fosilních kandidátů, které by i ten nejzavilejší evolucionista mohl vydávat za kandidáta na přechodné formy. Fosilní záznam totiž nepřestane svědčit (jak už hezky dávno zdůraznil Gould i jiní) o náhlém výskytu a následné stázi (setrvalém stavu). Myšlenka přerušované rovnováhy byla koncipována přesně z toho důvodu, že zde očekávané řetězce přechodných forem prostě chyběly – viz článek o tom z roku 1994 od Dr Dona Battena v časopisu CMI Journal of Creation.

Za druhé, ta hrstka fosilií vydávaných za přechodné formy ve všech geologických obdobích zůstává právem otevřena pochybám a diskuzím, pokud jde o jejich status skutečných přechodných forem.

Za třetí, opakovaným rysem jsou neustálé změny a obraty i v této zmíněné hrstce kandidátů. To znamená, že během času dokonce i evolucionisté sami uznávají, že kdysi milovaná přechodná forma již nadále není způsobilá.

Věřím, že Vám uvedený výklad, milá Chelle, alespoň trochu pomůže orientovat se v celé problematice.

Se srdečnými pozdravy,
Váš v Kristu oddaný
Carl W.

Komentáře čtenářů

Jack C., Austrálie, 29. května 2012

Jako (bývalý) vědecký pracovník jsem nikdy nepochopil, proč je tak mnoho mých kolegů ateisty. Přece je tak nabíledni, že musí existovat Bůh, podíváme-li se na všechny ty důkazy Jeho přítomnosti kolem sebe. To jsem si uvědomoval i tehdy, když jsem ještě vážně nestudoval Bibli. Vím, že i dnes je mnoho vědců, kteří věří v Boha, ale problém, který vidím, je ten, že jejich ateističtí kolegové s nimi zacházejí jako s blázny nebo slabomyslnými. Třeba mně se tak děje stále. Je opravdu čas na to změnit zcela myšlení a začít nazývat ateisty tím, čím jsou, totiž blázny a/nebo lháři, kteří se budou všemožně vyhýbat pravdě, i za cenu toho, že budou ničit důkazy svědčící ve prospěch stvoření. Věřící lidé tohle dělat nemusí, jelikož vědecké důkazy svědčí v náš prospěch, jsou-li zkoumány a studovány poctivě.

Carl Wieland odpovídá:

Jacku, Vaše naštvanost je pochopitelná, ačkoli si myslím, že bychom měli pamatovat na to, abychom bránili svou víru „s tichostí a uctivostí“ (1. Petrova 3:15). Při obraně víry je rozdíl mezi asertivitou a statečností (a lze si jen přát, aby více křesťanů bylo asertivních a statečných) a agresivitou/roztrpčeností atd., které mohou věci jen uškodit, třeba tehdy, nadáváme-li někomu jménem (což lze mezi řádky vyčíst z Vašeho komentáře, ačkoli doufám, že jste to tak nemyslel). Bůh může říci, že ten, kdo nechce uznat pravdu, je „blázen“, ale On si to, jak je zřejmé, může samozřejmě dovolit.

Střídání stráží a statečné zpochybňování věroučné základny evolucionistů, je-li dostatečně fundované, je samozřejmě dobrý nápad; snad by Vás zaujaly i přístupy načrtnuté v článku, který Vám doporučuji, a který nevyžaduje zvláštní zběhlost v konkrétních vědeckých problémech: creation.com/why-not-and-why

Alex V., Kanada, 1. června 2012

Moje reakce se týká popisku k obrázku Pakiceta: „Obr. 3. Rekonstrukce Pakiceta po 7 letech tak, jak ji přinesl časopis Nature. Byly nalezeny další kosti, což znamená, že tento tvor musel být potichu vypuštěn ze seznamu „přechodných forem“.

Jste si jisti, že zmíněný tvor byl skutečně „vypuštěn“ evolucionisty z adeptů na přechodné formy? Oni mi stále tvrdí, že ho pořád považují za přechodnou formu, a odkazují mě na zdroje jako je

(zde uvedl pisatel dva odkazy na webové stránky – – editor)

Děkuji Vám předem za vysvětlení této záhady!

Carl Wieland odpovídá:

Myslím, že jsem měl k odpovědi dodat po svých slovech „je potichu vypuštěn“ slova „informovanými a poctivými evolucionisty a sdělovacími prostředky“.

Jisté je, že původní hypotéza o Pakicetovi zanikla rychle (už tehdy jsem se angažoval v bitvě stvoření/evoluce, a pamatuji se na to velmi dobře) spolu se zklamáním, které objev provázelo; tvor totiž vůbec nevypadal jako „velryba na půl cesty na souš“ na obálce časopisu Science, a už vůbec ne jako dokonalá „přechodná forma“, za kterou ji objevitel vydával.

Evolucionistické weby ani evolucionisté sami nikdy nebudou zcela v jednom šiku na tomže webu ani nebudou všichni včas informováni o tom, co bylo nahrazeno či vypuštěno (abych byl poctivý, kreacionisté mají občas také zmatek).

Stránka z webu Thewissen, kterou jste mi poslal, otiskuje týž obrázek Pakiceta jako náš článek, jenom trvá na tom, že „pakicetidi“ byli přechodnými formami. Ocituji z ní toto: „Pakicetidi vůbec nevypadali jako velryby, podobali se suchozemským savcům. Přesto mají jejich lebky v oblasti uší krajně neobvyklé struktury, jejichž pandány nalézáme pouze u moderních a fosilních velryb.“ Tohle je tedy jejich důvod par excellence pro zařazení Pakiceta mezi „spojovací články“. Když se to vezme kolem a kolem, jde o velmi slabý důvod ke kandidatuře. Můžeme dál směle věřit ve stvoření, protože neexistuje důvod, proč by některé rysy designu nemohly být sdíleny mezi nepříbuznými skupinami, a skutečně se s tím často setkáváme u skupin, pro které evolucionisté sami NEPŘEDPOKLÁDAJÍ společného předka, ani tam, kde si někdo vymyslí, že takovým rysům bude říkat „homoplazie“. (Slovo, které stojí za to si vyhledat na creation.com).

Ta druhá webová stránka, která vypočítává všechny přechodné formy, se vlastně nezabývá Pakicetem, nýbrž pakicetidy, a pod tímto heslem referuje o Ambulocetovi. Samotné jméno „ambulocetus“ znamená „chodící velryba“. Naši reakci na jeho objev naleznete na creation.com/a-whale-of-a-tale. Viz též tento technický článek z našeho časopisu Journal of Creation, creation.com/walking-whales-nested-hierarchies-and-chimeras který zahrnuje důkazy o tom, že ve skutečnosti z kladogramů vyplývá, že ambulocetidi a pakicetidi jsou sesterské skupiny, a že tedy jedna nepochází z druhé. Krátce řečeno, většina evolucionistických zdrojů nepovažuje a/cetidy za zahrnuté do pakicetidů, pokud mohu soudit z letmého nahlédnutí na zmíněný web.

Robert G., Austrálie, 1. června 2012

Plně souhlasím s rázností Carlových výkladů. Dodal bych jen, že existence přechodné formy nedokazuje, že organizmus nalezený jako fosilie se za života vyvíjel z jedné formy v jinou. Fosilie jsou „momentkami“, nikoli „videem“. Lze tvrdit, že nějaký organizmus existoval v té formě, jak jsme ho našli ve fosilii. Ale třebaže se tato forma jeví jako „cosi na půl cesty“ mezi jedním druhem a druhem jiným, nedokazuje „přechod“. Jedině existence mnoha takzvaných přechodných forem, kde se projevuje v transformaci určitá gradace, by opravňovala postulovat hypotézu, že fosilní záznam dokládá evoluci. A takové důkazy nikdy nalezeny nebyly.

Abych to řekl ještě jinak, pár takzvaných přechodných fosilních forem dokazuje pouze to, že organizmy vypadající jako tyto fosilie existovaly. Neukazuje na „pohyb“ od jedné formy ke druhé.

Subscribe
Upozornit na
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments