Evolucionisté ustupují z vědecké arény

pavelkabrt Darwinovy omyly 0 Koment.

(Z Genesispark.com přeložil a upravil Pavel Kábrt – 10/2014. Článek vyšel v Journal of Creationism,Vol. 23:3, v prosinci 2009, str. 121-127.)

Když rozumný a slušný člověk pozná fakta, která popírají jeho názor, změní názor.
Evolucionista popře ta fakta a toho, kdo s tím přišel, začne nenávidět!
Pavel Kábrt

Tento rok /2009/, kdy uplynulo dvě stě let od narození Darwina a 150 let od vydání jeho slavné knihy, byl plný úvah kolem historie evoluční teorie. Ve skutečnosti je pro kreacionistu 21. století těžké ocenit povrchní optimismus, který obklopoval evolucionismus před sto lety. V té době už bylo zformováno přímé vědecké pozorování z terénu, které bylo soudržné ve svých materialistických argumentech v otázkách původu proti nadpřirozenému vysvětlení, jak jej postuluje kreacionismus. Začalo to už s Charlesem Lyellem, který značně cestoval po Evropě a Severní Americe, aby nashromáždil geologická fakta ve prospěch svých materialistických teorií o postupných tvůrčích procesech v přírodě. Myšlenky Charlese Darwina během jeho dnes už slavné plavby a jeho pozorování přírody, to vše bylo ovlivněno právě Lyellovou prací z terénu. Během několika desetiletí, kdy Darwin psal, byly nalezeny série hominidních zkamenělin (jako třeba Neandertálci, Jávský člověk a Piltdownský člověk), které potvrzovaly evoluci člověka. Haeckelovy embryologické argumenty byly uváděny velmi důrazně. Huxley přišel s Bathybiusem, což byl sliz odebraný z mořského dna a prezentovaný jako spojovací článek mezi neživou hmotou a jednoduchým životem. Na druhé straně kreacionisté byli v té době rozděleni a neschopni vést jednotnou frontu odporu.

V začátcích 20. století se však začaly vynořovat pro evoluční teorii potíže, způsobené stále se zvyšující specializací vědy a rozmachem genetického výzkumu – začaly obavy, zda bude možné sladit tento výzkum genetiky s postupnou evolucí a mechanizmem přírodního výběru. Během desetiletí mezi 1936 až 1947 byl tento rozpor v několika oblastech biologie, které se staly samostatnými, zvláště genetika, systematika, morfologie a paleontologie, usmířen Darwinistickou syntézou. Určitým způsobem byl tento čas takovým triumfálním obdobím evolucionismu. Darwinova syntetická teorie se stala vládnoucím paradigmatem vědecké komunity, něčím, o čem už se nediskutuje a co už se nezpochybňuje.

A je to tak do dnešní doby. Vědecký postoj téměř každé větší univerzity a státní instituce zůstává nezměněn. Jenže od poloviny 20. století se vynořil zajímavý nový trend. Evoluční teoretikové byli nuceni neustále, krok po kroku, vyklízet pozice pod tlakem nových faktů. Některé důkazy, které byly zde výše zmíněny, byly odhaleny jako podvody a šprýmy. Další objevy však byly ranou do jasných očekávání a předpovědí evolucionistů. Ti byli nuceni se stále víc a víc uchylovat k ad hoc /dočasným, provizorním/ mechanizmům, aby bylo možno nová fakta přizpůsobit Darwinově teorii. A právě nyní je jejich ústup do nefalzifikovatelných pozic jasně patrný v každé aréně, ve které dříve triumfovali. Pojďme nyní prověřit na některých klíčových oblastech výzkumu, jak se evoluční teoretici stáhli, od konkrétních předpovědí a od vědecky pozorovatelných faktů, do metafyzických pozic.

Kosmologie

Převládajícím paradigmatem v kosmologii je velký třesk. V protikladu k počátečním pozorováním rozpínajícího se vesmíru a mikrovlnného záření kosmického pozadí, celá ta myšlenka o explozivním původu bez jakéhokoliv inteligentního zásahu, se nyní ukazuje být stále víc a víc vysoce problematická. V předchozích letech se stalo zcela jasným, že náš vesmír má mnohé vlastnosti, jejichž jen nepatrná odlišnost by znemožnila existenci života. Dokonce se nyní zdá, že i naše vlastní umístění v galaxii má svůj účel.i

Šance, že dojde šťastnou shodou okolností k tomu, že velký třesk vyprodukuje tento vesmír, jsou neuvěřitelně malé. Evoluční kosmologové tomu čelí tak, že spekulují o jiných vesmírech, odlišných od tohoto vesmíru („multivesmírech“), aby tak vylepšili šance pro neřízený vznik našeho ideálního vesmíru. „Nepatřičné odvolávání se na dobrotivého stvořitele mnozí fyzici nahrazují jediným možným vysvětlením: Náš vesmír je možná jen jeden z mnoha vesmírů v nepředstavitelně obrovském multivesmíru. Většina z těchto vesmírů jsou sterilní, ale některé, jako ten náš, mají podmínky vhodné pro život.“ii Ale samozřejmě, všechny tyto další vesmíry jsou navždy mimo možnosti našeho pozorování. Jsou metafyzickou konstrukcí, předmětem čisté víry. Významnou pro modely multivesmírů je „strunová teorie“, která je odvětvím teoretické fyziky. V protikladu ke dvěma desítkám let práce ji předvedení experimentálního důkazu teprve čeká. Veškeré pozorovatelné důkazy ukazují, že náš vesmír byl účelně navržen.

Teorie velkého třesku se však dostala do dalších problémů. Náš vesmír je příliš strukturovaný. Nedává žádný smysl, proč by v něm měly být ohromné prázdné prostory mezi galaxiemi obsahujícími miliardy hvězd. Aby tento problém vyřešili, předpokládají vědci existenci temné hmoty. Ale pro temnou hmotu není žádného jasného důkazu; je to jen umělý konstrukt, aby byla zachráněna teorie. K tomu přistupuje experimentální fakt, že současný vesmír má velmi malé geometrické zakřivení ve svém prostoročasu (téměř ploché). Dobře podložené teoretické argumenty ukazují, že tento jev je velmi nepravděpodobný, pokud by měl být výsledkem evoluce vesmíru z velkého třesku, ledaže by počáteční zakřivení bylo omezeno na neuvěřitelně úzký rozsah možností. A protože toto možné není, nevypadá to na přirozený vznik. Teoretici postulovali „inflaci“ na počátku velkého třesku, ale to je další ad hoc /dočasný, provizorní/ dodatek ve snaze vyřešit problémy.

Po mnoho let kreacionisté argumentují existencí komet v naší sluneční soustavě jako indikátorů mladé zeměiii. Pokud by země byla stará miliardy let, všechny komety by už musely být dávno rozpadlé. Evolucionisté na tento argument odpovídají tvrzením, že se kometární jádra vyskytují na okraji našeho slunečního systému (Oortův oblak) pěkně příjemně mimo schopnost našeho pozorování. A tak opět: Oortův oblak je domněnka bez možnosti empirického ověření.

Zatímco na jedné straně nadpřirozený (a vědecky nepozorovatelný) původ, prezentovaný v Genesis 1, evolucionisté kritizují, na druhé straně sami nakonec upadli do metafyzických pozic. Paul Davies prohlašuje, že velký třesk „představuje náhlou absenci fyzikálních zákonů, prudký rychlý záblesk stavu bez zákonů, což umožnilo, aby něco povstalo z ničeho. Jedná se o skutečný zázrak…“iv

Geologie

Evoluční geologové dnes ve velkém opustili klasický uniformitarianismus vyznávaný před stoletím Lyellem. Nyní uznávají, že ohromné sedimentární vrstvy na této zemi byly uloženy katastroficky. Carlton Brett z Univerzity Cincinnati (Ohio, USA) řekl: „Trvalé nahromadění stratigrafického záznamu představuje ve mnoha případech procesy, které nebyly nebo nemohou být pozorovány v moderním životním prostředí…jsou to extrémní události…o tak velkých a tak zničujících rozměrech, že nebyly a pravděpodobně by ani být nemohly pozorovány vědecky.“v

Považte komentáře Davida Raupa z Univerzity Chicago: „…současní geologové a paleontologové teď všeobecně přijímají katastrofu jako ´mechanizmus života´ i přesto, že se asi vyhnou slovu katastrofa…Poměrně klidné úseky přispívají k záznamu jen malou částí. Téměř už pominuly dny, kdy geologové prohlédli tyto sekvence, změřili jejich tloušťku, odhadli množství uběhnutého času, a pak jedno vydělili druhým, aby tak získali rychlost ukládání sedimentu v centimetrech za tisíciletí.“vi

A tak přesto, že se nyní evolucionisté oddávají neokatastrofismu, pořád usilují udržet si svůj standardní geologický sloupec s jeho dlouhými věky, ve kterých probíhala evoluce. Tvrdí, že geologický sloupec byl vytvořen mnoha katastrofami; a ovšem, ty byly odděleny dlouhými časovými úseky geologického klidu. „Hurikány, potopy následkem tsunami mohou vytvořit během hodiny nebo dne víc než běžné procesy přírody za tisíce let…Jinými slovy, historie jakékoliv části země, sestává asi podobně, jako život vojáka, z dlouhých nudných časových úseků a krátkých období děsu.“vii

Jenže pro ta „dlouhá období nudy“ jsou jen velmi chabé důkazy, protože většina geologických vrstev se podobá jedna druhé a nevykazují žádné známky eroze či čilé životní aktivity. John Morris stručně vystihuje tuto situaci takto: „Pro důkazy o času nejsou důkazy fyzikální. Prakticky všechny skutečné důkazy v horninách ukazují na katastrofické procesy, které trvaly jen velmi krátce.“viii

Paleontologie

Zcela jasně patrná největší potíž pro Darwinovu teorii před sto lety byl nedostatek zkamenělin, které by dokumentovaly údajné postupné přechody od společného předka. Darwin napsal, „Geologie naprosto jistě nepřináší žádný takový jemně odstupňovaný řetězec; toto asi bude ta nejvíce do očí bijící a nejvážnější námitka, kterou lze vznést proti této teorii. Vysvětlení bude, jak věřím, v extrémní neúplnosti geologického záznamu.“ix Stephen Gould z Harvardovy Univerzity doplňuje, že „Fosilní záznam způsoboval Darwinovi více žalu než radosti. Nic ho nedeprimovalo tolik, jako kambrická exploze, současný výskyt téměř všech úplných organických designů…“x

Byla to Darwinova upřímná naděje, že pozdější objevy zkamenělin vyřeší tuto „vážnou námitku“ proti teorii. Vůdčí evolucionisté nyní uznávají, že tuto naději je třeba opustit. „Sám Darwin,…prorokoval, že budoucí generace paleontologů svým pilným hledáním vyplní tyto mezery … Jenže pozdější, sto dvacet let trvající paleontologický výzkum ukázal zcela jasně, že zkamenělý záznam tuto Darwinovu předpověď nepotvrdí. Problém totiž nespočívá ve špatném záznamu. Zkamenělý záznam prostě jen ukazuje, že ta předpověď byla chybná.“xi

Ve zkamenělém záznamu jsou čtyři bohatě zastoupené nedarwinovské rysy: náhlý výskyt, nulový vývoj (stáze) po tomto náhlém výskytu, systematické mezery mezi životními formami a nedostatek identifikovatelných fylogenetických linií (evoluční předci a potomci). Stephen Gould to shrnul ve své monumentální práci The Structure of Evolutionary Theory (Struktura evoluční teorie): …“Celý ten příběh ilustruje velmi dobře ústřední fakt fosilního záznamu – geologicky přerušovaný počátek s následným nulovým vývojem (stází) většiny druhů….Anatomie může během času kolísat, ale poslední pozůstatky druhů se velmi krásně podobají svým prvním reprezentantům.“xii

Jenže místo toho, aby evoluční vůdci připustili, že zkamenělý záznam neposkytuje žádné přesvědčivé důkazy postupné evoluce a že kambrická exploze se velmi nápadně podobá stvoření, tvrdí, že se všechna evoluce udála v náhlých, tak rychlých erupcích, že to fosilní záznam nestačil registrovat (punktuační či přerušovaná rovnováha). [Jinou teorií, která usiluje vyrovnat se s neevolučním obrazem zkamenělin, je Flegrova „Zamrzlá evoluce“ – pozn. Pavel Kábrt] „Záznam nyní ukazuje, že zkameněliny typicky vykazují přežívání po stovky tisíc generací, ba dokonce milióny a více, aniž by se nějak moc vyvíjely. Zdá se, že jsme nuceni k závěru, že většina evoluce se odehrává rychle …a punktuační model evoluce…operoval pomocí přírodního výběru, jehož největší účinky jsou vytvářeny přesně tam, kde my máme tu nejmenší možnost je prostudovat, což jsou malé, místní přechodové populace…Jádrem pudla je skutečnost, že pokud byl přechod typicky rychlý a populace malá a jen místní, pak fosilní záznam o této události nebude nikdy nalezen.“xiii

Tyto rychlé erupce vývoje jsou předcházeny i následovány dlouhými obdobími nulového evolučního vývoje (stázemi). Takže opět: praví se nám, že evoluce se odehrává kdesi za oponou reality, tam, kde ji nemůžeme pozorovat, takže se nedá ani falzifikovat. „Paleontologové zaplatili obrovskou cenu za Darwinův argument. Vyhlašujeme sami sebe za jediné pravé studenty historie života, ale abychom teno náš oblíbený scénář evoluce pomocí přírodního výběru udrželi při životě, musíme fakta pro evoluci prohlásit za velmi špatně viditelná, takže sám vlastní předmět našeho studia nelze téměř vůbec pozorovat…“xiv Je to opět jasný ústup do zcela neempirických, metafyzických pozic!

Biologie

Běžní vědci ještě před dvěma sty roky věřili na vitalizmus, což je názor, že neživé bláto, vlhké seno či rozkládající se maso mají vnitřní životní sílu vygenerovat ze sebe spontánně nový „jednoduchý“ život. Jen za několik málo let poté, co Darwin publikoval svoji klíčovou práci, provedl Louis Pasteur svoje známé vědecké popření spontánního vzniku života, kdy sterilizoval a izoloval baňky s živinami a tak ukázal, že živé pochází jen ze živého – zákon biogeneze. Tím se ale nenechal zastrašit evolucionista Thomas Huxley, který srdnatě popisoval scénář vzniku života a vytvořil pojem abiogeneze. Ve svém pojednání napsal, že „Uhlík, vodík, kyslík a dusík jsou prvky bez života. Z nich se ale uhlík a kyslík spojí v určitých poměrech a za určitých podmínek tak, že vznikne oxid uhličitý; vodík a kyslík vytvoří vodu; dusík a další prvky umožní vznik dusíkatým solím. Tyto nové sloučeniny, stejně jako základní kameny (prvky), ze kterých jsou složeny, jsou bez života. Když se ale spolu spojí za určitých podmínek, vytváří stále složitější útvar, protoplazmu, která již vykazuje jisté znaky života. Nevidím důvod, proč by tato série kroků ke stále složitějším molekulám měla být někde přerušena…“xv

Nikde nevyčíslené milióny dolarů a nekonečné hodiny laboratorní práce byly vynaloženy, aby byl vytvořen mechanizmus syntézy života. Jenže čím více poznáváme strukturu buňky, tím více se prohlubuje propast mezi chemií neživých sloučenin a tou nejjednodušší, jakkoli představitelnou sebe sama replikující formou života. Hoyle svoje evoluční kolegy, věřící v abiogenezi, zatížil úkolem: „Tak ukažte, když obhajujete víru v abiogenezi, kde v přírodě, pěkně odděleno od normálních zákonů fyziky, existuje zákon, který generuje zázraky (zázraky, které pomáhají zákonům biologie). Tato kuriózní situace je vlastně tím samým vyznáním, které po dlouhou dobu bylo vždy zcela logicky vyhrazeno jen vysvětlováním pomocí biblických zázraků.“xvi

Reakcí mnoha evolucionistů je tvrzení o dosud neznámých zákonech chemické predestinace. Paul Davies fantazíruje, že „určitý způsob sebeorganizace fyzikálních procesů by mohl fyzikální systém posunout až za jistý práh složitosti, při kterém by byly nastartovány v novém stylu takové ´složité zákony´, které by se projevovaly samy o sobě, systému dodávaly neočekávanou efektivitu vlastní sebeorganizace a vlastního budování složitosti. … Pod diktátem takovýchto zákonů by byl systém rychle a přímo směrován k vytvoření života.“xvii ReMine poukazuje na to, že tento názor „Prostě jen nahrazuje staré neznámé mystické síly novými, dosud neznámými ´přírodními´silami. Ať tak či onak, toto není věda.“xviii

V srdci evoluční biologie buší myšlenka přírodního výběru. Ale přírodní výběr byl formulován mnoha způsoby tak, aby to dalo evolučním teoretikům prostor k maximálním možnostem. Když je vystaven kruhovému uvažování, které je vlastní myšlence „přežití nejzdatnějšího“, evoluční apologeti se stahují do těch nejprimitivnějších speciálních scénářů nebo ukazují, jak jsou nevhodné kusy přírodním výběrem jasně vymýceny. Kitcherova argumentace sleduje tento směr: „Příklad s kryptickým zabarvením můr dává konkrétní dobrou ukázku, jak můžeme nezávisle vyhodnotit tvrzení o podstatě zdatnosti.“xix I kdyby to byla pravda, tak to nemá žádnou vysvětlovací sílu pro obecnou teorii.

Zůstává nakonec jen to, že jediná všeobecná vysvětlovací síla přichází z metafyzických formulací, které jsou zcela netestovatelné. Tak to také podává Dobzhansky: „[Žádný biolog] neumí spolehlivě vyhodnotit, které znaky jsou neutrální, užitečné nebo škodlivé v tom kterém konkrétním druhu.“xx Darwinisté zcela evidentně dávají přednost dvojsmyslným, beztvarým a samoobslužným ad hoc teoriím (jako jsou hypotézy efektu Červené královny, Stacionární hypotéza, hypotézy Posunových rovnováh a další, z prstu vycucané příběhy), namísto toho, aby doznali, že přírodní výběr, který je vědecky potvrzen, je však limitován jen jako mechanizmus konzervační, tedy pro zachování určitých organizmů (jak už velmi dlouho tvrdí kreacionisté).

Genetika

Byl to Claude Shannon, který jako první formuloval roku 1948 definici informace ve svém díle Matematická teorie komunikace. Shannonova „teorie informací je vhodná pro popis statistických aspektů informace, čili kvantitativních vlastností jazyků závislých od frekvencí. Nic to však neříká o smysluplnosti či sekvenci daných symbolů. Zcela vyloučena na této rovině zůstává též otázka gramatické správnosti.“xxi Kreacionisté, jako je třeba Werner Gitt, vyvinuli způsob zhodnocení obsahu pomocí moderní informační teorie a její aplikace na genetiku a debatu o původu.xxii Informační teorie predikuje, že stejně jako užitečné počítačové programy nevzniknou náhodně, tak ani informační nárůst v DNA, který by kódoval biologické funkce, nemůže vzniknout bez inteligentního zásahu.

Někteří evolucionisté si jsou dobře vědomi tohoto problému. „Teorie komunikace nebo teorie informací tak, jak ji známe dnes, říká, že šum ničí informaci, a že opačný proces, při kterém by pomocí šumu informace vznikla, by se jevil jako zázrak. Zpráva, která by se sama od sebe vynořila na statické rádiové vlně, by byla stejně tak překvapující, jako kdyby mořský příliv vytvořil na pláži stopy chodidel. Takže se nám opět vrací stále ten starý problém: druhý termodynamický zákon prokazuje, že informace nemůže být spontánně vygenerována stejně tak, jako nemůže teplo samovolně proudit ze studeného předmětu na teplý.“xxiii

Jenže většina Darwinistů dává přednost mlžnému oparu všelijakých vysvětlování pomocí primitivních a nepřesných definic informace, které jsou podobné té, kterou vytvořil Shannon.xxiv To dělají nejen proto, aby ve svůj prospěch zatemnili celou věc kolem informace, ale aby možnou analýzu informace umístili do oblasti, kde kvantifikace a přísný analytický rozbor bude extrémně obtížný, ne-li nemožný.

Jen malý zájem evolucionisti ukázali ohledně přesného genetického populačního modelování. Kreacionisté vytvořili pozoruhodný počítačový program nazývaný Mendelův kalkul, který napomáhá tomuto modelování.xxv Darwinisti reagovali nezájmem. Populační genetika celkově, a Haldanovo dilema obzvláště, bourají evoluční scénáře. Haldane ukázal, že existují tvrdá omezení rychlosti, se kterou evoluce může probíhat, která vyplývají z nízkého výskytu prospěšných mutací a z realistických rychlostí reprodukce.xxvii Evolucionisti se snažili najít něco, co by toto vše pohřbilo a umožnilo zavládnout zmatku v těchto faktech, místo aby se snažili dělat testovatelnou vědu.

Velmi oblíbenou taktikou debatujících evolucionistů je zatemňování těchto faktů mlhavými pravděpodobnostními argumenty. Když jsou konfrontováni s nemožností vzniku života, nebo biologickou složitostí či důkazy z populační genetiky, Darwinisti mají tendenci spokojit se ústupem do „dlouhých věků“, kdy se nemožné mění na biologickou realitu. „Čas je tak hlavním vítězem všech sporů…dáme-li ´nemožnému´ dostatek času, stává se to možným, možné se pak stává pravděpodobným a pravděpodobné se stává naprosto jistým. Stačí si jen dost dlouho počkat: čas sám předvádí zázraky.“xxvii

Závěr

Bohužel to, jak se evolucionisté stahují z testovatelných vědeckých pozic, je zároveň provázeno ještě větší arogancí a netolerancí z jejich strany. Místo aby věcně diskutovali, dávají přednost zlehčování protivníků a vytrubují pompézně, že evoluční teorie už nepotřebuje žádné dokazování. Tento trend začal už v polovině dvacátého století a pokračuje dodnes tzv. politickou korektností v akademických kruzích a potlačováním vědeckých příležitostí kreacionistů a zastánců teorie inteligentního designu.xxviii

To, co kdysi prohlásil Teilhard, osvětluje tuto aroganci: „[Evoluce] je nad jakýmkoliv ověřováním, stejně jako je zcela imunní vůči nějakému dodatečnému popírání na základě zkušenosti….Je evoluce teorií, systémem nebo hypotézou? Je mnohem víc než to: je všeobecnou podmínkou, před kterou se všechny ostatní teorie, všechny systémy, všechny hypotézy musí sklonit a evoluční teorii vyhovovat, mají-li vůbec být myslitelné a pravdivé. Evoluce je světlem, které osvěcuje všechna fakta, je to křivka, kterou všechny myšlenkové směry musejí následovat.“xxix

Asi nenajdeme lepší potvrzení evolučního obratu k metafyzičnu, než jaké nám poskytuje ono „čelem vzad!“ vykonané vedoucím evolucionistou Michaelem Rusem. Dr. Ruse byl soudním svědkem/specialistou na filozofii vědy u historického Nejvyššího soudu v případu Edwarda proti Aguillardovi. Jeho veřejná pozice byla v té době zcela jasná: „Evoluce je fakt, fakt, FAKT!“xxx Přestože zůstává evolucionistou, v posledních letech Ruse jasně přiznal metafyzickou povahu moderní evoluční teorie, když ji dokonce nazval náboženstvím. „Já především tvrdím, že jak evoluce tak stvoření představují dva protichůdné religiózní odpovědi na vírou chápané příběhy o původu, jsou to protichůdná hodnocení o smyslu lidského života, jde o rivaly v morálních důrazech, a především jde o to, co teologové nazývají protichůdnými eschatologickými obrazy budoucnosti a toho, co teprve lidstvo čeká.“xxxi

A tak tento posun evolucionistů do metafyzických teorií a netestovatelných modelů zařazuje advokáty designu do okruhu vědecké debaty o původu! Náš úkol jako kreacionistů 21. století se tak poněkud změnil. Zatímco je stále podstatné dělat terénní práci a výzkum, abychom nahromadili další důkazy potvrzující kreacionismus, vzrůstá tlak na sjednocení faktů, které potvrzují naši pozici a náš soudržný model. A to další, kreacionisté musejí hlásat svoje fakta, musejí vzít evolucionistům z ruky mikrofony a vytlačit evolucionisty z pódií, protože evolucionisté se snaží dominovat národnímu dialogu o původu. A k tomu je docela užitečné, během těchto rozhodných let, zveřejňovat onen trvalý ústup evolučních soupeřů z arény testovatelné vědy.

Odkazy

i. See Gonzales, G., Richards, J., The Privileged Planet, Regnery Publishing, 2004.
ii. Folger, Tim, “Science’s Alternative to an Intelligent Creator: the Multiverse Theory,” Discover, December, 2008, http://discovermagazine.com/2008/dec/10-sciences-alternative-to-an-intel…
iii. See Morris, Scientific Creationism, Creation-Life Publishers, San Diego, CA, 1974, p. 158.
iv. Davies, Paul, The Edge of Infinity, New York: Simon and Schuster, 1981, p161.
v. Brett, Carlton L., “A Slice of the ‘Layer Cake’”: The Paradox of ‘Frosting Continuity,’” Palalaios 15:495-498, 2000.
vi. Raup, David M., Chicago Field Museum, Univ. of Chicago, “Geology and Creationism” Field Museum of Natural History Bulletin, Vol. 54, No. 3, March 1983, pp. 16-25
vii. Ager, Derek, The Nature of the Stratigraphical Record, NY: John Wiley and Sons, 1981, p. 54, p. 106.
viii. Morris, John, The Young Earth, Master Books, Green Forest AZ, 2007, p. 97.
ix. Darwin, Charles, The Origin of Species By Means of Natural Selection or the Preservation of the Favoured Races in the Struggle for Life, 1872, p. 293.
x. Gould, Stephen J., The Panda’s Thumb, 1980, pp. 238-239.
xi. Eldredge, N. and Tattersall, I., The Myths of Human Evolution, 1982, p. 45-46.
xii. Gould, Stephen Jay, The Structure of Evolutionary Theory, 2002, p. 749.
xiii. Stanley, S.M., New Evolutionary Timetable, 1981, pp.77, 110.
xiv. Gould, Stephen J. The Panda’s Thumb, 1980, p. 181-182.
xv. Huxley, “On the Physical Basis of Life,” http://aleph0.clarku.edu/huxley/CE1/PhysB.html
xvi. Hoyle, Sir Fred, “The Big Bang in Astronomy,” New Scientist, vol. 92, 1981, pp. 526-527.
xvii. Davies, Paul, The Fifth Miracle, Simon & Schuster, 1999, p. 259.
xviii. ReMine, Walter, The Biotic Message, 1993, p. 95.
xix. Kitcher, Philip, Abusing Science: The Case Against Creationism, MIT Press, 1998, p. 59.
xx. Dobzhansky, T., Book review in Evolution: 29, 1975, pp. 376-378.
xxi. Gitt, In the Beginning was Information, New Leaf Publishing Group, 2006, p. 170.
xxii. See Gitt, “Implications of the Scientific Laws of Information,” Journal of Creation:23(2), 2009, pp. 96-109.
xxiii. Davies, Paul, The Fifth Miracle, Simon & Schuster, 1999, pp. 56-57.
xxiv. See Truman, Royal, “The Problem of Information for the Theory of Evolution: Has Dawkins Really Solved It?,” 1999, http://www.trueorigin.org/dawkinfo.asp#b30
xxv. See Baumgardner, Sanford, Brewer, Gibson, and ReMine, “Mendel’s Accountant: A New Population Genetics Simulation Tool for Studying Mutation and Natural Selection,” Proceedings of the Sixth International Conference on Creationism, 2008, pp. 87-89.
xxvi. See ReMine, The Biotic Message, St. Paul Science, 1993, pp. 215-236.
xxvii. Wald, George, “The Origin of Life,” Scientific American, August 1954, p. 53.
xxviii. See Bergman, Jerry, Slaughter of the Dissidents: The Shocking Truth about Killing the Careers of Darwin Doubters, Leafcutter Press, 2008; and the 2008 documentary film Expelled: No Intelligence Allowed by Ben Stein.
xxix. Teilhard de Chardin, Pierre, The Phenomenon of Man, New York: Harper and Row, 1965 pp. 2, 219.
xxx. Ruse, Michael, Darwinism Defended: A Guide to the Evolution Controversies, Reading: Addison-Wesley, 1982, p. 58.
xxxi. Ruse, Michael, The Evolution-Creation Struggle, Cambridge: Harvard University Press, 2005, p.3.

O Parku Genesis

Účelem Parku Genesis je výstava důkazů, že dinosauři a člověk byli stvořeni společně a společně žili během historie.

Zde se můžete dozvědět víc v angličtině.

©1999–2014 Genesis Park. All Rights Reserved.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz