Etiopie bude spasena

pavelkabrt Aktuality, novinky 0 Koment.

Evangelizační shromáždění

Moji přátelé ze severních Čech, manželé Jiří a Irena Hakulínovi, měli tu milost Boží, že byli vybráni z mnoha desítek křesťanů z České republiky, aby se zúčastnili evangelizační akce Reinharda Bonnkeho v Etiopii. Můžete si nyní (níže) přečíst jejich deník, který si pořídili během této požehnané cesty. Je psán svěžím a vtipným stylem, přestože jde o život: o život Etiopanů a do určité míry i manželů Hakulínových a celého týmu R. Bonnkeho.

Pavel Kábrt

Etiopie bude spasena
(Převzato z: http://www.bonnke.net/cfan/cs/veranstaltungen/afrika-20122013/addis-abeba)

Před 20 lety přijel CfaN (organizace Christ for all Nations – Kristus pro všechny národy) do Addis Abeby, hlavního města Etiopie, aby zde uspořádal evangelizační tažení. Očekávání bylo vysoké a všichni věřili, že to bude zásadní událost, která se vyryje do dějin země. Nedostali jsme však povolení, a tak se toto tažení nikdy neuskutečnilo. Od té doby hořelo srdce pastora Bonnkeho touhou vrátit se zpět a dokončit „započatou práci“.

Dnes večer se to po mnoha letech, které mezitím uplynuly, konečně děje! Dnes proběhl první večer našeho „Festivalu evangelia“ zde v Addis Abebě. Shromáždilo se více než 75 000 lidí a vzduch byl nabitý elektřinou. Pastor Bonnke kázal klasické poselství evangelia o obrácení se od temnoty ke světlu zakončené modlitbou spasení, po které jsem se modlil za nemocné. Byli jsme svědky úžasných zázraků, jedné ženě dokonce přímo v průběhu evangelizace vyšel z těla myom přímo na ploše! Chromý muž začal chodit, nádory zmizely a mnoho dalšího! Ježíš je živý zde v Addisu!

Mohli bychom vám vyprávět mnoho úžasných příběhů o zázracích, které Bůh činil, aby nás dostal právě sem, abychom zde dnes mohli kázat evangelium. Samotný fakt, že jsme tady, a že právě probíhá Festival evangelia, je sám o sobě zázrakem. Možná vám o tom budu moci jednou říct více.

Velice vás žádáme o vaše modlitby v průběhu tohoto týdne, kdy lámeme chléb života a předáváme ho zástupům hladových duší. Budeme vám posílat průběžné zprávy o každém evangelizačním večeru. To nejlepší je teprve před námi!

Vaši ve sklizni,
evangelista Daniel Kolenda
spolu s Reinhardem Bonnkem a celým týmem CfaN

Deník Afrika Etiopie 5. – 13. 11. 2012
Ing. arch. Jiří Hakulín

Den první, 5. 11. 2012

Je pondělí 22h, loučíme se s našimi syny a odjíždíme. Cesta do Frankfurtu byla dlouhá, řidiči kamiónů se chovali dost agresivně. Skoro celou cestu s přestávkami pršelo a provoz byl přes celou noc poměrně hustý. Kolem 4-5h ranní se dálnice zaplnila také osobními auty. Netušil jsem, že Němci vstávají tak brzy.

Den druhý, 6. 11. 2012

Najít CfaN ve Frankfurtu bez navigace a mapy nebylo moc obtížné, na druhý pokus se nám to podařilo. Bylo zvláštní zvonit na zvonek Bonnke. Otevřít nám přišli Břeťa a Sylva Šípkovi: “Tak tady bydlel Bonnke, tady snídal…“, fotíme se společně u reliéfu Afriky a jdeme do kanceláří CfaNu, přendaváme kufry, vítáme se s ostatními a společně odjíždíme na letiště.

Cesta na letiště je docela dlouhá, Pascal vtipkuje, povídáme si s Ilkou a Herbertem o všem možném. Nikdy jsme se neviděli, ale Boží blízkost nás spojuje a rozumíme si. Jsme jedna velká Boží rodina.
S drobnými obtížemi provádíme Check-in (VISA není platební karta, ale víza potřebná pro vstup do Etiopie ), odbavujeme zavazadla a odcházíme k letadlu. Čeká na nás moderní Airbus A 340-300.
Let z Frankfurtu byl bez problémů. Po cestě jsme viděli zelenou evropskou krajinu a pak prázdnou vyprahlou krajinu pouště, kde se země zřekla Božího požehnání. Když jsme se však blížili do Chartúmu, začala se krajina výrazně měnit, přibylo zeleně a objevily se pláně s různobarevnými zavlažovanými políčky, které tvořily krásně barevnou krajinu.

Ani pás kolem Nilu a Asuánské přehrady nebyl zelený, jen poušť a písek.

Během letu vzpomínáme, jak to všechno vzniklo a co se vše za ten měsíc před odletem odehrálo:
Jedné říjnové soboty zvoní telefon Irenky, vidím, že podle předvolby volá někdo z ciziny, hlavou mi bleskne, že by? Zvedám telefon, protože Irenka je zaneprázdněná prací v kuchyni, je to Břeťa Šípek, předávám jí telefon, je to oficiální: „Radujte se, jste mezi 12 vylosovanými..“ Dále rozhovor pokračuje v angličtině, na obou stranách přes hlasitý odposlech s celou skupinou. Hodně to chrastí, nerozumím skoro ničemu, ale Irenka na vše bravúrně odpovídá. Rozhovor je u konce, jsme zaskočeni, zbytek dne se vznášíme po domě a skoro nic nemůžeme dělat. Je to tolik fantastické, uklidňujeme se, že to zatím ještě nic neznamená, protože z těch 12, vyberou jen 2 výherce. Ale současně si oba připomínáme, že Bůh ke mně v létě mluvil, ohledně dovolené na podzim:

„Zrovna když jsem někdy v červenci o samotě rozumoval, že je to nějaké zvláštní, že se letos nějak nechystáme na dovolenou, že nikdo z rodiny o tom nemluví, dotknul se mě Duch svatý s tím, že pojedeme na podzim. Rozum mi ale říkal, to je nějaké divné, vždyť na podzim nikam nejezdíme, bývá zima a prší, co bychom kde dělali. Ale Duch svatý mě pobídnul „jen přemýšlej..“, „no, to leda, že bychom jeli někam do teplých krajin“, myslím v duchu.

No tak tedy ano, to by šlo, divím se, že mě to nenapadlo hned, děkuji a modlím se: “Bože důvěřuji Ti, že to tak bude, nevím, jak se to může stát, ale vím, že tvoje Slovo je stálé a neměnné, a jsi mocen to zařídit.“
Když jsme se modlili, řekli jsme: „Bože, jestli nás chceš mít v Africe, jsi mocen náš lístek najít a vylosovat z mnoha tisíců“. Když Bůh stvořil složitou DNA, pohrát si s 1 a 0 losovacího zařízení počítače není pro něj žádný problém.

Během doby čekání, přišly také dvě zkoušky v podobě několika nabídek na podzimní vzdělávání služebníků církve a vedení shromáždění. V obou případech mě Duch svatý upozornil, abych si dával pozor na to, jak odpovím. Vyřčené slovo má velkou moc. Věděl jsem, že musím dosvědčit, jestli důvěřuji a věřím tomu, co mi Bůh řekl. V obou případech jsem to odmítnul s tím, že budu na podzim v Africe, znělo to bláznivě, ale nemohl jsem jinak.

Ten den v noci, kdy bylo definitivně potvrzeno, že Irenka je jedním ze dvou vybraných, nemohli jsme vzrušením ani usnout. Myšlenky se nám oběma honily hlavou a štěbetali jsme jak dvě malé děti.
Dnes už na to vzpomínáme s úsměvem a pokorou. Bůh je úžasný, měl a má s námi plán, a zvláštním způsobem nám ho odkryl. Máme osobní zaslíbení, že nás Bůh povede krok za krokem. Modlíme se a vyhlížíme, zda to vše má nějaký hlubší smysl pro službu nebo nás Bůh chtěl jen ze své obrovské štědrosti potěšit.“

Mezipřistání v Chartúmu bylo fascinující, spousty a spousty domů a domků, celé koberce, a spousty rozestavěných velkých a pestrobarevných obytných domů. Během mezipřistání s doplňováním paliva (26.000 l) se setmělo, a tak se po startu Chartúm proměnil v koberec světel se žlutými liniemi tříd a hlavních ulic.

Let do Addis Abeby trval ještě něco přes hodinu. Do hotelu jsme přijeli v 23h, po cestě jsme viděli několik skupin lidí zcela zakuklených do pružných látek, ležících a spících přímo na chodníku, občas bylo vidět uličku plechových chatrčí. Všichni jsou velice unavení a my také, vždyť jsme cestovali 24h téměř bez spánku, nekonečné bylo čekání na vstupní víza a povolení vstupu do země, včetně pořízení portrétní fotografie, vše trvalo skoro 2 hodiny.

Přijíždíme k oplocenému areálu hotelu, dovnitř vjíždíme přes závoru s ostrahou. Je to slušně vybavený hotel a jsme vděčni, že si teď konečně odpočineme.

Den třetí, 7. 11. 2012

Ráno krátce vypadává proud, ale za chvíli je vše zase OK. Slušně se oblékáme, abychom nedělali Česku ostudu a odcházíme na snídani. Nevíme, kam máme jít, ale dole v hale potkáváme sympatického Herberta (vedoucí naší skupiny), vede nás do zimní zahrady s krásným výhledem, kde nás čeká bohatě prostřený švédský stůl.

Po skvělé snídani odcházíme do tanečního sálu na modlitební setkání, je zde asi 60 lidí a také Reinhard Bonnke a Daniel Kolenda, vítáme se s nimi. Oba jsou skromní a obyčejní lidé, ale dílo, které dělají, je ohromující.
Daniel má krátké kázání z Gen. 3,22. „Kdo má syna, má život..“ Krátké výstižné slovo, které zakončujeme společnými modlitbami, které se valí jako hlasitý proud a s ním přichází Boží síla.
Petr van den Berg vypráví o potížích s organizací evangelizace, běžné místo pro tyto akce nebylo dostupné a bylo problém najít jiné, jeden z bratří znal jednoho muslima, který znal někoho z místní vlády. Nezdálo se být možné, aby muslim zařídil získání místa pro evangelizaci, ale Bůh po modlitbách otevřel dveře a bylo získáno skvělé místo, navíc v blízkosti centra města.

Po mítingu se oba procházíme neskutečně krásnou hotelovou zahradou, se spoustou palem, růží a dalších květin, rostlin, s řadou různých fontán s vodotrysky. Všude je slyšet zpěv a štěbetání ptáků. Natáčíme krátké video a tiše se procházíme, ta krása nepotřebuje slov. Obdivujeme výhledy na moderní panorama města. Je slunečno a teplo, ačkoliv jsme ve výšce 2.300 mnm, dýchá se velice dobře.

Stále se seznamujeme s dalšími lidmi, kteří patří k CfaNu. Jsou tu lidé z Kanady, USA, Jihoafrické republiky, Austrálie, Německa, Číny, Zambie… Cítíme se mezi nimi moc fajn, jako doma.

Oběd byl plný překvapivých chutí a vůní, člověk by chtěl ochutnat vše, ale to prostě nejde, však je zítra také den. Myslel jsem si, že tady asi trochu zhubnu, zatím to vypadá spíš na druhou možnost. Zakoušíme obrovskou Boží štědrost a plnost ve všem, tak moc, že mi to vhání slzy do očí.

Na pokoji krátce doháníme spánek a odjíždíme v 16:30 na první velkou evangelizaci. Všichni jsme napjatí. Nasedáme do afrického minibusu, uvnitř je v celku čisto. Jedeme přískoky v dopravní zácpě, budeme se muset za řidiče více modlit. Způsob organizace dopravy je fascinující, šestiproudá komunikace s křižením čtyřproudé nemá žádný semafor, auta se pasírují všemi směry, za doprovodu častého a hlasitého troubení. Kupodivu to funguje, řidiči jsou k sobě ohleduplní a chápou, že každý někdy musí počkat, ostatně, když nemáte místo před sebou, za sebou, ani vedle sebe, stejně vám nic nezbývá. Ale abych byl spravedlivý, na některých křižovatkách stojí policisté a řídí ručně dopravu, což však není rychlejší. Napadá mě, že tady musí být zajímavé dělat autoškolu..

Projíždíme kolem nekonečné řady plechových stánků s nejrůznějším zbožím, nápisy jsou většinou dvojjazyčné, v amharštině a angličtině, nebýt toho, ničemu bychom nerozuměli, amharština používá zvláštní písmo, které jsem zatím nikdy neviděl. Stánky jsou střídány většími, často rozestavěnými budovami bank, pojišťoven, hotelů atd.

Konečně přijíždíme na místo, je to obrovská rozpraskaná pláň s pódiem, s věžemi pro ozvučení, rastrem umělého osvětlení a kabinkami chemických záchodů. Pláň se začíná zaplňovat lidmi, přicházejí všemi směry, jdou v řadách za sebou, vypadá to jako klikaté přítoky do rybníku, však se také chystá výlov.

Usedáme na vyhrazená místa přímo pod ozvučnou věž, tak to tedy bude asi kravál, trhám papírový kapesník a dělám si provizorní ucpávky do uší, vypadám jako E. T., ale naštěstí nejsem sám..
Plání zní zvací kázání v amharštině od jednoho z místních pastorů, a pak také amharské chvály. Dav se vlní, tančí a další lidé stále přichází. Konečně se objevuje Reinhard Bonnke a bere do rukou mikrofon. Káže o vyjití z temnoty a obrácení se do Božího světla na Skutky 26,18. Pak se ujímá slova Daniel Kolenda a káže o tom, že nikdy nikoho neuzdravil ani on ani br. Bonnke. Jediný, kdo uzdravuje, je Ježíš. Poté dává výzvu k přijetí Ježíše, dav na to bouřlivě reaguje a za chvíli jsou vidět nad hlavami lidí, drobné knížečky-první kroky křesťana,

a konečně se modlí za různé nemoci. Během kázání se dav lidí různě hýbe, skáče, křičí, několikrát voláme jméno Ježíš. Dav je jak obrovské hejno rybek, které pulzuje.

Na závěr Daniel vyzývá lidi, kteří prožili uzdravení, aby přišli dopředu a vydali svědectví. Vidím dvě kolečková křesla, která jsou nesena k pódiu, před nimi jdou a radostí křičí uzdravení. Na pódium vchází muž, nese si francouzskou hůl a tančí a křičí radostí, po 9 měsících je uzdraven.

Dostáváme pokyn k odjezdu, proplétáme se davem lidí k našemu autobusu. Škoda, že nemůžeme zůstat, ale určitě uslyšíme zítra další svědectví o uzdravení. Odjezd je živelný, všechna auta se dávají do pohybu několika směry, projíždíme uličkou mezi chatrčemi, vlnitý plech je základní stavební materiál. Kéž by všichni tito lidé mohli změnit svůj duchovní život a vybřednout z této chudoby do plného Božího požehnání.

Den čtvrtý, 8. 11. 2012

Provádíme obvyklé ranní procedury: snídaně 6:00, modlitební setkání 6:30 a hned potom odjezd na Konferenci ohně. Na různých místech města visí plakáty – pogumované plachty 4×1 metr, s pozváním na konferenci. Na jednom konci je fotografie Kolendy a na druhém Bonnkeho.

Řidič našeho minibusu nás odmítá dovézt až na místo. Ani se mu nedivím – příjezdová komunikace je dost ucpaná auty. Nakonec ho ale organizátoři přemluví a my vjíždíme do areálu místní církve. Jsem překvapený, protože tato církevní budova může dle mého odhadu pojmout 500-1000 lidí. Konference ohně se však bude odehrávat na velké zahradě (asi 6.000 m2) na bílých plastových židličkách. Sedíme před pódiem a postupně posloucháme kázání Reinharda Bonnkeho, Daniela Kolendy a Petra van den Berga. Slunce se neuvěřitelně zvedlo a začíná pěkně pálit, řada sester vytahuje deštníky a používá je jako slunečníky. Říkám si, že nám trochu sluníčka prospěje, to jsem ale netušil, co africké podzimní slunce dokáže. Při odchodu zjišťujeme, že jsme všichni spáleni a protože jsem měl sluneční brýle, mám rudý obličej a bílé oči, jako škrabošku.

Dnešní kázání mě inspirují pro nový pohled na službu. V 11 hodin se vracíme na hotel. Během oběda sedíme společně s Herbertem, Lotharem a Rebekkou, která dnes slaví narozeniny. Vypráví, jak se těšila, že je oslaví v Africe. Opodál usedá Reinhard. Obědvá sám, škoda, že u našeho stolu není místo, pozval bych ho k nám. Tak aspoň pozvedám sklenici a na dálku si připíjíme.

Po obědě odpočíváme na hotelovém pokoji a v 16:15 vyrážíme na další večerní evangelizaci. Modlitby za řidiče nepomáhaly, tak měníme minibus i s řidičem. Přijíždíme na místo. Lidí přišlo o poznání více, než včera. Daniel káže o tom, co může bránit požehnání v životě (například ukradené věci, které má člověk u sebe doma) a následuje výzva ke změně a přijetí Ježíše Krista. Po chvíli opět mnozí mávají malou knížečkou na znamení svého rozhodnutí, lidé se radují, tleskají a poskakují. Následují opět modlitby za uzdravení, za HIV pozitivní a další nemoci. Na konci opět připomíná, že neuzdravuje Kolenda ani Bonnke, ale Bůh.

Přicházejí uzdravení lidé a vydávají svědectví, jedna žena vypráví, jak se předešlého večera modlila za svého manžela, který je momentálně v USA a měl výrůstky na chodidle. Žena položila ruku na toto místo a on byl uzdraven. Bůh není závislý na okolnostech nebo vzdálenostech. Další žena vydává svědectví o tom, že její malý vnuk byl uzdraven z epilepsie. Je dost obtížné rozumět do detailů svědectvím, protože angličtina má africký přízvuk, ale rozumíme všemu podstatnému. Odjíždíme zpátky na hotel. Po příjezdu zjišťuji, že mi není dobře. Žaludek se bouří, mám nepříjemné potíže. Po půlnoci se vše uklidňuje a mohu konečně usnout.

Den pátý, 9. 11. 2012

Ráno cítím, že mám horečku a nevolnosti, a že nejsem v pořádku, a proto zůstávám na pokoji a nechávám si přinést dietní snídani. Aspoň budu mít čas psát. Irenka odjíždí na konferenci ohně sama.
Herbert našel nějaká místa ve stínu. Jsou v řadě hned za hlavními řečníky, musí tedy častěji čelit fotoaparátům a kamerám. Po úvodním požehnání místních pastorů přebírá mikrofon D. Kolenda a káže o Mojžíšovi u hořícího keře. Následuje Peter Van der Berg, do kázání o Jonatánovi vkládá mnoho energie. Oslovuje tím mnohé, zástup bouřlivě reaguje.

Odjíždím (Irena) ještě před koncem a jedeme s naším evropským týmem společně natočit rozhovor do domu, kde žije rodina s malým uzdraveným Eliananem. Sympatický Peter, náš kameraman, nám vše trpělivě vysvětluje, protože ani Lothar, ani já nejsme zvyklí mluvit na kameru a natáčení musí mít řád.

Setkáváme se s babičkou, která předešlý den na podiu vydávala úžasné svědectví o chlapcově uzdravení. Rodina je křesťanská, doma mají čisto a jsou to milí lidé. Ocitli se úplně bez prostředků, veškeré peníze šly na nákup drahých léků. Maminka chlapce, která má ještě staršího syna Jonatana, si dokonce chtěla vzít život, nebyla již totiž schopná svou těžkou situaci snášet.

Chlapec onemocněl, když mu byl teprve jeden rok. Míval časté záchvaty a horečky, po 4 hodinách bral léky, horečky mu snižovali poléváním studenou vodou. Babička chlapce měla velkou víru a rozhodla se podle ní jednat. Bezvýchodnou situaci předala Ježíši a rozhodla se i s dalšími příbuznými jít na první evangelizační večer i se stále ještě nemocným chlapcem. Měla s sebou i vodu na ochlazení chlapce. Uvědomovala si, že slunce bude pálit, nemohlo ji to však zastavit. Ten večer se Daniel Kolenda nechal vést Duchen svatým a přinesl slovo o uzdravení ke konkrétní ženě, která trpí za dítě. Babička v srdci uvěřila: ano, to je pro nás, to je slovo pro mého vnoučka. A nyní se to stalo realitou: Elianan je dokonale zdravý, kameraman zabírá i snímky mozku, kde je prokázána nemoc. Jen co budou na to mít peníze, chtějí jít k lékaři. Na toto setkání nelze zapomenout.

Celý večer máme příležitost být během evangelizace přímo na podiu. Pohled do mohutného davu je neskutečný. Během večera se pálí v sudu amulety, fetiše a modly. Celý prostor je zaplněn nepříjemným zápachem pálených předmětů. Na konci shromáždení stojí ve frontě velký zástup lidí. Všichni chtějí vydat svědectví o uzdravení. Reinhard oznamuje, že každého vyslechne, potřese si s ním rukou a požehná mu. Zástupy na to reagují potleskem a jásáním.

Cesta zpět je zdlouhavá, nepříjemný zážitek nás čeká při výjezdu z parkoviště. Někdo hází kámen do boku autobusu, nejprve se zdá, že je to malá exploze. Některý z okolo pobíhajících mladíků má na evangelizace a na „turisty“ zřejmě jiný názor…

Den šestý, 10. 11. 2012

Dnešní Konference ohně, její závěrečný den, byla jiná, proběhlo kázání, ale pak Daniel Kolenda nás vedl do hlubokého ztišení s osobními modlitbami, a pak se svým ohněm vrhnul před pódium a začal žehnat lidem, šel mezi ně a vkládal na ně ruce, lidé se tlačili dopředu až musel utéci zpátky na jeviště, pak jsme byli vyzváni, abychom se také šli modlit za lidi. Odhadem bylo přítomno 4-5 tisíc lidí, lidé jsou milí a otevření. Jsme pro ně cizinci, kteří přivážejí něco zvláštního, ale ono to tak úplně není, obohacujeme se vzájemně.

Ještě před odjezdem nahlížím do sborové budovy, je 18 let stará, prostě a účelně vybavená, pohodlné polstrované židle s ocelovou zlatě natřenou konstrukcí pro cca 700-1000 lidí. O něčem takovém si zatím můžeme v našem městě jen zdát. Ale sny se plní..

U oběda se seznamujeme s Giorgianou pracující v pobočce v CafN v Honkongu. Vypráví o Konferenci ohně, kterou měli loni, kam přijelo mnoho křesťanů z Číny, bylo to snad poprvé, kdy se setkali evangelikálové, charismatici, letniční, státní církev a další na jednom místě, a mohli společně chválit a uctívat Boha. Konference přinesla dobré ovoce, opakovaně jezdí do Číny a slouží tam v různých církvích. My zase vyprávíme o naší české Konferenci ohně, o našich zkušenostech s evangelizacemi, o graffiti party, mluvíme také o připravovaném Betlému do nákupního centra na letošní advent.

Po krátkém odpočinku odjíždíme na večerní evangelizaci. U pódia na nás čeká babička uzdraveného Elianana a září štěstím, objímá se s Irenkou. Malý Elianan pobíhá okolo a nikdo by nemyslel, že ještě před pár dny byl tak vážně nemocný, že to tvrdě ničilo celou rodinu. Irenka absolvuje další část natáčení a stojí s mikrofonem opět před kamerou. Poté si jdeme sednout a chválíme Boha africkými rytmy, být tady ještě pár dní, budeme tančit a tleskat stejně jako ostatní. Rytmy a melodie jsou podmanivé, zůstávají nám v hlavě, večer si často pouštíme videa a nahrané záznamy zvuku pro radost.

Je opět přítomno mnoho lidí, s některými etiopskými organizátory už se známe a tak si kýváme s úsměvem na pozdrav. Lidé jsou radostní a plní očekávání a my také. Následují kázání Daniela Kolendy a Reinharda Bonnkeho a modlitby za uzdravení. Reinhard se nechává vést Duchem svatým a prorokuje návrat nezvěstných, ztracených dcer, a pak ztracených synů. Pokračují modlitby za uzdravení, za různé specifické nemoci. Uzdravení lidé opět přicházejí dopředu vydat svědectví. Jako první mladá žena, stále slyšela hučení v uších, na jednom uchu prodělala operaci, po které na to ucho ohluchla a v druhém jí stále hučelo, nyní slyší dobře na obě uši. Reinhard jí žehná a ona padá pod Boží mocí. Další žena byla mnoho let neschopná pohybu, muž s problémy žaludku…další svědectví už neslyšíme, musíme opět z bezpečnostních důvodů odjet dříve.

Na hotelovém pokoji dokončujeme přepis poznámek z předešlých dní do počítače a odesíláme je ke zpracování a překladu. Jsme unaveni, sucho, prach a napětí nás unavuje, ale srdce je naplněné a šťastné, jsou to vše velmi silné zážitky. Klademe si otázky, které jsou zatím bez odpovědí, co lze udělat pro Evropu a pro naši zem? Věříme, že odpověď přijde, a třeba ji dostane i někdo jiný než my.

Den sedmý, 11. 11. 2012

Je neděle, na snídani jdeme až v 8:30, šli bychom i později, ale nejsme si jisti, do kolika vlastně můžeme přijít a zda tam budou všechny naše oblíbené dobroty.

Od 10:30 máme společnou nedělní bohoslužbu, Petr van den Berg krátce hodnotí práci týmu, a vyzývá všechny hosty, aby se postavili a znovu nás představuje. Je to celkem 12 lidí z celého světa, kteří se mohli účastnit celého tažení, z USA, Kanady, UK, Austrálie, Evropy, Německa a my za Českou republiku.

Dál káže Reinhard Bonnke o tom, jak nás Bůh stále musí čistit, jako víno, abychom měli tu správnou chuť a vůni. Zpíváme bez doprovodu „ this is my story, this is my song…“ první tóny jsou nesmělé, ale pak se všichni naladíme a zpíváme, uctívání je mocné a Bůh se k němu přiznává. Pokračuje společná Večeře Páně, tady křesťané nepijí žádný alkohol, takže máme jen vinný džus.

Potom se Reinhard s Danielem vydávají po řadách a každému jednotlivě žehnají. Dostávám silné požehnání, rozhlížím se za chvíli okolo a je vidět, že se Duch svatý většiny mocně dotýká.
Nakonec děláme společnou fotografii celého týmu.

Po skončení bohoslužby se seznamujeme s bratrem z technického týmu, který nám vypráví o probuzení v Nigérii, v okolí Lagosu vzniklo několik obrovských církví s obrovskými církevními budovami (jedna z nich je dlouhá 1.4km), protože se tam dělají obrovské sbírky a je nebezpečné převážet tolik peněz, postavili tam i banky, protože tam postavili banky, postavily tam domy pro jejich úředníky..zní to neuvěřitelně.

Odpoledne opět odjíždíme na velkou evangelizaci, je to poslední den. Přál bych si, abych mohl sedět na pódiu, posledně jsem musel zůstat na pokoji. Ale to vůbec není důležité, je fantastické, že můžeme vše vidět a účastnit se toho.

Přijíždíme na místo, je tu očividně více lidí, je volný den a zprávy o zázracích se rozkřikly. Dokonce jsou lidé i za pódiem, a po jeho stranách, kde nemohou skoro nic vidět, ale slyší určitě dobře.
Přichází zpráva, že můžeme jít na pódium, jsem upřímně rád a těším se, budeme moci to vše vidět a zažít z bezprostřední bízkosti..

Ještě před hlavním začátkem, Irenka odchází s Lotharem a s Peterem, natáčejí další sekvence do videa. Pak nás ještě fotí na malé plošině uprostřed davu, určené pro kameru. Musíme na ni vylézt po žebříku a ocitáme se rázem nad hlavami lidí, oba máváme na kameru. Nevíme, co si o nás myslí místní, ale o tom není čas přemýšlet. Děláme, co je potřeba. Třeba nás zahlédnul někdo z lidí, za které jsme se modlili včera, a potěší ho to.

Začíná hlavní část evangelizace. Přijímáme pozvání mezi hosty přímo na pódiu. Místní pastor děkuje všem pastorům, postupně je zve na jeviště, ale děkuje také vládním úředníkům, vicepremierovi a prezidentu Ethiopie, je to dlouhá řada jmen, ale každý si zaslouží poděkování. Vicepremier je přítomen na začátku osobně, sedíme v řadě hned za ním, ještě, že jsem se to dozvěděl naplno až pak, nechoval bych se tak svobodně.

Přichází úvodní chvály, tančíme a tleskáme spolu s ostatními, ostych je pryč, je to taková otevřená radost. Reinhard Bonnke přichází a lidé ho s láskou vítají, jeho jméno je ve velké úctě. Káže o Lazarovi a Abrahámovi a vysvětluje, kdo může přijít do nebe, kdo je hříšník, a co je hřích, a že nezáleží na tom, zda je člověk bohatý nebo chudý. Chudoba neposílá automaticky do nebe a bohatství do pekla, ale jen přijetí a odpuštění Ježíše Krista, vše je jenom ve jménu Ježíš, společně několikrát voláme „Ježíš, Ježíš..“

Následuje výzva pro přijetí Ježíše Krista, společná modlitba přijetí a opět se zvedají ruce s evangelizační knížečkou a lidé tleskají a radují se. Přichází další chvály v amharštině, společně tančíme a tleskáme, padají poslední zábrany, radost sílí. Dav lidí je opravdu namačkaný, jeden se tlačí na druhého, je to neuvěřitelné, lidé stojí několik hodin, od 16-20h a někteří ještě déle, jsou úžasní.

Přichází Danile Kolenda a opět jsou zapáleny barely s odevzdanými amulety, plameny šlehají zlověstně vysoko, ale lidé se s jásotem svobodně radují. Dál se modlí za nemoci, nediskutuje, ale v autoritě jména Ježíš jim přikazuje, aby odešly. Opět postupně jmenuje různé nemoci včetně HIV. Pak se ptá: „Kdo z vás za poslední dny obdržel nějaké uzdravení?“, zvedá se les rukou a mává, nejsou to přirozeně všichni, a není to ani polovina lidí, ale je to opravdu hodně lidí, lidé křičí a radují se.

Pak jsou na pódium přineseny dvě docela velké modré bedny, každá s podélným otvorem, pro vházení modlitebních potřeb, obě jsou téměř plné lístků a dopisů s modlitebními potřebami. Daniel nás i dav lidí vyzývá ke společné modlitbě, je to úžasné, společně se modlíme za tísíce a tisíce lístků z celého světa.

Přicházejí uzdravení – mladé dívce dorostla noha, žena se zahojenou otevřenou ránou na noze, žena nesoucí ortézu na pravou spodní číst nohy, už ji nepotřebuje a Daniel ji s jejím svolením s gustem odhazuje před jeviště. Z bezpečnostních důvodů opět musíme odejít dříve. Aut i lidí je více a tak stejně jako jindy uvízneme v neřízeném odjezdu a v dopravní zácpě, ale „nálada na lodi je výtečná“ a tak to nikomu nevadí. Ozývají se různé vtípky atd. a stejně s tím nemůžeme nic dělat.

V srdcích cítíme s Irenkou velikou pokoru a vděčnost za to, co zde Bůh dělá. Lidé mění své životy, jsou uzdravováni a nacházejí cestu do Božího domu, z beznaděje do Naděje, z odmítnutí do opravdové Lásky.

Den osmý, 12. 11. 2012

Dnes je pondělí, den našeho odletu, odlétáme až večer, a tak máme volno a odpočíváme. Někteří z týmu neměli tolik štěstí a museli odjet už v 6h ráno.

Po snídani bychom měli odjet na krátký výlet na blízkou horu s výhledem do okolí, ale dozvídáme se však, že se nepodařilo zajistit vhodného průvodce, a tak jedeme o hodinu později alespoň na trh nakoupit nějaké dárečky pro naše blízké. Ještě před výstupem z minibusu dostáváme bezpečnostní instrukce, pevně držet na rameni tašky a kabelky, zipem k sobě, nikdy nebýt sám, neukazovat, kde konkrétně jsou peníze a kolik jich je…

Dveře minibusu se otvírají, s napětím čekám, jestli někdo nevběhne dovnitř. Nikdo nepřichází, tak vystupujeme ven my, venku nás s úsměvem vítá malá mladá prodavačka a zve dovnitř, několik nás vchází do jejího krámku a prohlíží si zboží. Najednou se ocitám sám, to všichni zapomněli na bezpečnostní zásady a klidně mě tu nechají samotného?! Nepanikařím, dál si prohlížím další zboží a modlím se, aby mě našli..objevuje se Irenka s dalšími: „to jsi zapomněl na bezpečnostní zásady?“, „nezapomněl, jen jste všichni někam najednou zmizeli“. Zboží v krámku je pěkné a i ostatní zůstávají a vybírají si dárky. Za chvíli máme skoro vše, co jsme si představovali a i něco navíc, prodavačka neměla peníze nazpět, tak jsme dostali další dárek, Irenka vybrala něco malého také pro mě.

Nakupování je pro nás dost silný zážitek, zboží všeho druhu je vyvěšeno až nad chodník a všichni nás zvou dovnitř. Krajem silnice se táhne nějaká nažloutlá tekutina, asi by se dalo spekulovat o jejím původu, ale raději to nebudu zkoumat a zeširoka obcházím a přeskakuji. Zboží je ručně vyráběné, a my chápeme, že nákupem skutečně můžeme někomu výrazně pomoci ve velké nouzi. Před jedním krámkem postává chlapec se zdeformovanou nohou, žebrá, procházíme kolem něj a v rámci bezpečnostních zásad mu nic nedáváme. Po pár krocích se ale zastavujeme, je nám ho líto, vyndavám tajně bankovku a vracím se, podávám mu ji a snažím se mu anglicky vysvětlit, že ho Ježíš miluje, nerozumí a tak si vzpomínám, jak to znělo v amharštině, to už je lepší a kývne, že rozumí. Odcházíme a jsme rádi, že jsme mu mohli aspoň trochu pomoci.

Vše je tak neskutečné – zdrcující chudoba, všudepřítomný rudohnědý prach, bouřlivé chvály, tisíce obrácených lidí, desítky zázraků, statisícový dav na evangelizaci, zapálení lidé na Konferenci ohně, vřelost, nasazení a přátelské jednání bratří z celého světa… Bůh je tak dobrý a mocný.

Balíme a odhlašujeme se z hotelu s drobnými problémy, Herbertovi „nefunguje“ platební karta CafNu a tak platí část účtu v hotovosti a část svojí vlastní platební kartou. Recepční se nás ptá na evangelizace a říká, že je křesťan, jsme mile překvapeni. Čekáme ještě na ostatní, až budou všichni odhlášeni, a společně odjíždíme v několika minibusech na letiště.

Absolvujeme odbavovací letištní procedury, procházíme několika kontrolami a ocitáme se v letištním prostoru. Nakupujeme ještě nějaké drobnosti v „duty free shopu“, potom mě zaujímá skupinka asiatských turistů, nakoupili si doutníky a teď si je vzájemně připalují, vypouštějí obrovská oblaka parfémovaného dýmu, z dálky vypadají, jak koksovna v plném provozním režimu. Veselá je také letištní místnost pro kuřáky, má vzduchotechniku, ale nemá strop..

Protože Rebecce není moc dobře, raději odcházíme do prostoru nástupu do našeho letadla, máme asi hodinu a půl do odletu.

Povídáme si a čas pěkně utíká, přichází posádka Lufthansy, a pak místní letušky, už můžeme konečně nastoupit. V nástupním tunelu si ještě vybíráme nějaké čtení do letadla, Irenka mi vybírá NewAfrican, že by mi tím chtěla něco naznačit? Sedáme si a modlíme se, za chvíli už popojíždíme po dráze a startujeme. Město je už dávno ponořené do tmy a jsou vidět jen koberce světel.

Při mezipřistání v Súdánském Chartúmu, zažíváme nepříjemné okamžiky. Nejprve posádka asi 20min není schopna přidělat dětskou sedačku pro postiženého chlapce do běžného sedadla, zkoušejí to z jedné i z druhé strany, zezadu, nikdo z nich neví, jak to přidělat, stále se to nedaří, modlíme se, konečně na to někdo přišel. V tom zmatku a napětí omdlévá nedaleko muž středního věku, jeho maminka volá zoufalým hlasem „please, help“, posádka je opět bezradná, znovu se modlíme, muž se pomalu probírá, posádka žádá rozhlasem o pomoc někoho z eventuálních přítomných doktorů. Přichází mladý bratr z CafNu a komunikuje s mužem, vše se zdá být ok. Pak přichází jeden z pilotů a rezolutně požaduje po muži, aby vystoupil a opustil letadlo, psychicky ho tlačí k opuštění letadla, zvedá se ve mně hněv, pokládám toto jednání za nepřijatelné. Protože muž odmítl opustit letadlo, volají po 15 min. dohadů a nátlaku záchrannou službu a lékaře s vybavením, otevírají zadní dveře a muž absolvuje vyšetření. Otevřenými zadními dveřmi dovnitř proudí vzduch 27°C, okamžitě se dělá v letadle velice nepříjemné teplo, mám velkou žízeň, stojíme tady už asi hodinu, jdu za letuškou a žádám ji o trochu vody, odpovídá mi, že je kuchyň zavřená, těžko skrývám rozhořčení a odcházím si sednout, za chvíli nám přináší sklenice vody a se slovy omluvy podává… Muž se vrací zpět a můžeme pokračovat v letu.

Rolujeme po dráze která je krásně nasvětlená a necháváme Chartúm za sebou, situace se pomalu uklidňuje a letušky začínají roznášet jídlo, dostávám sprchu pomerančovým džusem, nehoda nebo nahraný úmysl? Nevyvádí mě to tentokrát z rovnováhy a zas tak moc se nestalo…balíme se do dek a usínám, kdosi vráží do mého sedadla, a je po spánku. Beru si NewAfrican a čtu si, zajímavé články…
snažím se znovu usnout, ale moc už to nejde…letušky roznášejí snídani, omeleta se špenátem a malý párek nebo druhá možnost – palačinka, v misce plátky hovězího, salát a okurka se sušenou meruňkou, ovocná miska s kousky melounu, mám o snídani tedy zcela jiné představy, ale rozum velí, něco sníst. Modlíme se a dáváme se s komentáři do jídla, vlastně je to fajn.

Den devátý, 13. 11. 2012

Je ráno po šesté a přilétáme do Frankfurtu, letiště je ještě prázdné, procházíme nekonečnými chodbami a čekáme na zavadla, jedno přijíždí se šrámy, zkoušíme uplatnit náhradu škody, ale není to asi tak velké poškození..

Opouštíme letištní budovu a jdeme k vanu CafNu, přijel pro nás Samuel. Společně jedeme do kanceláře. Jsme unaveni, jen se díváme z okének ven. U kanceláře přendaváme zavazadla do našeho auta, je kompletně pokryté silnou ledovou krustou s námrazou, dostáváme pozvání jít dovnitř. To jsem si přál, nahlédnout pod pokličku. Vystupujeme přes suterénní prostor po schodišti do přízemí, jsem velice příjemně překvapen, velká zasedací místnost s připravenou snídaní jak má být, velká vstupní recepce, které vévodí přes celou stěnu prosvětlená fotografie velké evangelizace s portréty Reinharda a Daniela. Na dalších stěnách jsou klasické velké fotografie z evangelizací. Moc příjemné a inspirativní prostředí pro práci.

Zaměstnanci postupně přicházejí do práce a my se s nimi jednotlivě seznamujeme, jsou to moc milí lidé. Přijíždí skupina CfaNu z Kanady, znovu se vítáme, ale chtěli bychom už odjet, jenže je mrazivé ráno a auto je stále ještě hodně zamrzlé. Tohle mě opravdu zaskočilo, nemám v autě ani škrabku, ani spray. Musíme ještě chvíli počkat, až se zvedne slunce i teplota. Konečně vyrážíme k autu, na předním skle je vrstva ledu, bezradně se rozhlížíme, naštěstí přichází zaměstnanec CafNu a půjčuje mi spray a škrabku, je to moc milé. Startujeme a za pár minut je přední sklo průhledné, s modlitbou vyrážíme na cestu dlouhou 650 km domů.

Je krásný slunečný den a jsme Bohu velice vděčni, trochu se obáváme husté dopravy, ale je to spíš lepší, není tolik kamiónů. Po několika desítkách kilometrů přichází mlha a teplota klesá až na 0°C, to může být velice nebezpečné, mlha může namrzat na silnici, okamžitě snižujeme rychlost a opět se modlíme, za pár kilometrů se mlha rozptyluje a my opět přidáváme. Cesta docela ubíhá, za českými hranicemi přichází únava, ale do plánované zastávky v Plzni to snad vydržíme. Blížíme se k Plzni a přejíždíme správný sjezd z dálnice, musíme se na nejbližším sjezdu otočit a vrátit, naštěstí to není daleko. Přijíždíme k pumpě a doplňujeme benzín, po krátkém občerstvení opět vyrážíme, čeká nás ještě 250 km. V Praze jsme poměrně rychle, rozhoduji se jet víc přes centrum, sjíždíme z dálnice a jedeme městskými komunikacemi, krátké zazmatkování a jsme na vnitřním městském okruhu, a jedeme správným směrem k nám domů. Za hodinu a něco budeme doma, jen neztratit koncentraci, začíná se projevovat únava a spánkový deficit, modlíme se.

Přijíždíme do Liberce a ještě se stavujeme v nákupním centru nakoupit nějaké jídlo, stavujeme se také v zapůjčeném obchodě, kde vyrábíme betlém. Sochař Stefan je tam, radostně se vítáme, vidím, že práce příliš nepokročila, nevadí, zítra se do toho zase pustíme. Zítra…

Závěrem bychom chtěli všem poděkovat, děkujeme za modlitební podporu, CafNu za možnost se zúčastnit této cesty a děkujeme také všem dárcům, náš největší dík však patří Bohu.

Dovětek:

* při jedné evangelizaci jsme si všimli bílé holubice, která se na začátku usadila na jedné ze zvukových věží a vydržela tam hodně dlouho sedět
* a při jiné se ze západu blížila hradba mraků, která se zastavila před evangelizační plání a roztáhla se do stran, ale nad lidi nemohla
* těžko si představit podmínky, kterým tým evangelistů čelí, všudypřítomný jemný prach, smog, viry a bakterie
* tak pěkné ubytování měl tým poprvé, po nepříjemných zkušenostech z Alžírska a Nigérie, kdy byla řada služebníků vyřazena pro různé zdravotní a jiné problémy, je to tedy pochopitelné, stejně i v tomto hotelu, kde byly služby na vysoké úrovni, měla řada z nás zažívací potíže

Jiří a Irena Hakulínovi

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz