Datování radioizotopy je nespolehlivé, protože rychlost rozpadu kolísá

pavelkabrt Stáří Země a vesmíru 0 Koment.

Datování radioizotopy je nespolehlivé.jpg

Brian Thomas, M. S.

(Z http://www.icr.org/article/6246/ přeložil M. T. – 7/2011. Článek byl publikován 29. července 2011 na stránkách ICR.)

Radioaktivní izotopy jsou běžně vydávány za pomůcku, která nám podává nezpochybnitelné důkazy o tom, že je země stará několik miliard let. Jelikož se má za to, že se zmíněné izotopy rozpadají po celou dobu neměnnou rychlostí, předpokládá se, že můžeme pomocí nenáročných měření získat spolehlivé údaje o stáří. Avšak nové objevy o kolísání rychlosti rozpadu stále ve větší míře zpochybňují spolehlivost údajů o rychlosti rozpadu radioizotopů jako takových – a ve svých důsledcích i spolehlivost údajů o vysokém stáří, které lze údajně odvodit z radioizotopového datování.

Roku 2009 shrnul článek v New Scientist výsledky práce Národních laboratoří v Brookhavenu, které svědčí o statisticky významném vztahu mezi vzdáleností země od slunce a kolísáním rychlosti rozpadu radioaktivního izotopu křemíku. Z dat plyne, že křemík-32 se v zimě rozpadal pomaleji a v létě rychleji. Zpráva Stanfordovy univerzity z roku 2010 obsahovala údaje o podobném kolísání rychlosti rozpadu dalších prvků (1). Aby zjistili, zda vzdálenost od slunce nějak ovlivňuje rychlost rozpadu radioizotopů, srovnali badatelé diagramy změn této vzdálenosti s diagramy změn rychlosti rozpadu křemíku a zjistili, že se prakticky překrývají.

Od té doby musí ještě výzkumníci odhalit nějaký uspokojivý fyzikální mechanizmus vysvětlující, jak by slunce mohlo urychlovat rozpad radioaktivních atomových jader (2). Například ačkoli se v době prací na problému v Brookhavenu a Stanfordu uvažovalo o slunečních neutrinech, zdá se, že neutrina jsou prostě příliš malá a je jich příliš málo. Vypadá to, že pravděpodobnost toho, že se dostatek neutrin srazí s dostatkem radioaktivních atomů a dojde tak k pozorovanému kolísání, je příliš nepatrná.

Z jedné nové zprávy o odděleném izotopu však opět vyplývá, že existuje vztah mezi rychlostí rozpadu radioizotopů a jejich vzdáleností od slunce (3). Výzkumníci tentokrát uzavřeli plynný radioaktivní radon-222 do olověné komory a srovnali hodnoty naměřené jak uvnitř tak vně komory. Cílem pokusu bylo zjistit, zda změny rychlosti rozpadu radonu souvisejí s atmosférickými vlivy, jako je míšení plynů. Badatelé místo toho konstatovali, že zmíněné zásadní změny se pravidelně opakují a souvisejí se vzdáleností od slunce.

Napsali, „Z kombinace těchto pozorování vyplývá silná provázanost mezi sezónními a denními cykly. Ve svém celku to tak opět svědčí o vazbě na otáčení země kolem své osy a její otáčení kolem slunce“ (3). Rychlost rozpadu radonu se zvyšovala během denních hodin a v létě. Další pozorovaná kolísání rychlosti byla nepravidelná a zůstávají záhadou.

Rychlost rozpadu určitých radioizotopů ovlivňuje nějaký neznámý činitel. Pokud toto nebo jiný podobný faktor změnil rychlost jaderného rozpadu soustav běžně užívaných při určování stáří hornin, pak by to zpochybňovalo všechna „stáří“ stanovená pomocí této metody. A přesně k tomuto závěru dospěl výzkumný projekt Institutu pro výzkum Stvoření s názvem Radioizotopy a stáří země (RATE) realizovaný roku 2005.

Vědci z RATE dospěli zejména k názoru, že rychlost rozpadu radioizotopů rostla v minulosti o několik řádů a že vinou jedné či několika takových skokových událostí nesmírně vzrostlo údajné stáří hornin (tj. stáří postavené na domněnce, že rychlost rozpadu radioizotopů zůstává po celou dobu stálá). RATE například zjistil vysokou koncentraci helia, produktu radioizotopového rozpadu, stále přítomnou uvnitř malých krystalů (4). Jsou-li evoluční stáří přesná, mělo by helium už před miliony let vyprchat do atmosféry. Badatelé z RATE zjistli také radiohala a stopy po štěpení, což jsou mikroskopické jizvičky v nerostech. Takové jizvičky mohly vzniknout jedině tehdy, vzrostla-li podstatně rychlost rozpadu rodičovského izotopu (5).

Zatím nikdo neví, co (nebo kdo) urychlilo v minulosti jaderný rozpad, právě tak, jako nikdo zatím neví, jaký mechanizmus stojí za rozpadem křemíku-32 či radonu-222 souvisejícím se sluncem. Věda však jasně dokládá, že rychlost rozpadu radioizotopů není stálá ani dostatečně spolehlivá pro standardní údaje o geologickém stáří, připisovaném pozemským materiálům.

Odkazy:

1. Thomas, B. The Sun Alters Radioactive Decay Rates. ICR News. Posted on icr.org September 3, 2010, accessed July 25, 2011.
2. Chaffin, E. Nuclear Half-lives and Changes in the Strength of the Nuclear Force. Presented at the Third Annual Creation Research Society Conference at Trinity Baptist College, Jacksonville, FL, July 23, 2011.
3. Steinitz, G., O. Piatibratova and P. Kotlarsky. 2011. Possible effect of solar tides on radon signals. Journal of Environmental Radioactivity. 102 /8/: 749-765.
4. Humphreys, D. R. 2006. A Tale of Two Hourglasses. Acts & Facts. 35 (12).
5. Snelling, A. A. 2005. Fission Tracks in Zircons: Evidence for Abundant Nuclear Decay. In Radioisotopes and the Age of the Earth: Results of a Young-Earth Creationist Research Initiative, volume 2. Vardiman, L., A. A. Snelling and E. F. Chaffin, eds. El Cajon, CA: Institute for Creation Research and Chino Valley, AZ: Creation Research Society.

Příloha Velikost
Datování radioizotopy je nespolehlivé, protože rychlost rozpadu kolísá.doc 172.5 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na