Darwinův vadnoucí strom života

pavelkabrt Darwinovy omyly 0 Koment.

Darwinův vadnoucí strom života
Brian Thomas, M.S., a Frank Sherwin, M.A.
(Přeložil M.T. z časopisu Acts & Facts, roč. 38, č. 5 – květen 2009, str. 16 – 17).
http://www.icr.org/i/pdf/af/af0905.pdf

Charles Darwin načrtl svůj první „evoluční strom“ do svého zápisníku „B“ roku 1937, se slovy „myslím si“ naškrábanými nad ním, aby ilustroval svou myšlenku, že všechny dnešní druhy vznikly z jediného společného předka. Toto pojetí je zakotveno v základech evolučního myšlení a obrázky čehosi jako stromu, které často doprovázejí jeho prezentaci, jsou účinným přesvědčovacím nástrojem.

Darwinův vadnoucí strom života_stromové vztahy.jpg

Avšak pokud se dnešní tvorové vyvinuli z nějakého jiného tvora před miliony či miliardami let, pak musíme opustit dějiny tak, jak je zaznamenává Bible. A to proto, že Písmo nedává prostor pro celé věky vývoje. Kde a proč bychom přidávali „miliony let“ ke zprávě, kterou tvoří celistvá chronologie vedoucí zpět k týdnu stvoření, kdy „v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi“ (Exodus 20:11)? (1) Za druhé, Písmo soustavně mluví o živých tvorech v tom smyslu, že patří k základním „druhům“ či formám (Genesis 1:21, 24-25), nikoli o tom, že vznikli ze zcela jiných druhů. Buď jsou pravdivé dějiny evoluce nebo dějiny podle Bible. Střední cesta neexistuje.

V poslední době se evoluční rodokmeny rozplétají, což nepřekvapuje, jelikož makroevoluční teorie je do značné míry nesprávná. Většina pokusů o výstavbu těchto evolučních čili fylogenetických stromů je do té míry zatížena nesrovnalostmi, že někteří badatelé opouštějí celé paradigma, jak to komentuje nedávný článek v časopisu New Scientist nazvaný „Proč se Darwin mýlil ohledně stromu života“ (2). Takže pokud měl pravdu Darwin, pak se mýlí jak Bible, tak věda.

Molekulární stromy proti morfologickým

Tradiční fylogenetické stromy spojují žijící druhy s možnými předky na základě morfologie – forem či tvarů, které je charakterizují. Jelikož však každý badatel vždy měl svůj jedinečný názor na to, co se vyvinulo z čeho (a kdy), potřebovali evoluční vědci objektivnější základ, na který by postavili darwinovskou evoluci. Takže v posledních desetiletích byli optimisty ohledně toho, že molekulární sekvence specifické pro jednotlivé druhy postupně se vynořující z biochemických laboratoří by mohly podpořit evoluční fylogenetické rodokmeny. Mysleli si, že cestou digitálního srovnávání sekvencí proteinů či DNA by mohli vytvořit důvěryhodné fylogenetické stromy, které by nakonec prokázaly evoluční spojení mezi všemi formami života.

Od využívání molekulárních místo morfologických dat se očekávalo, že poskytnou přesnější evoluční stromy než většinou rozbité a nekompletní fosilie, které v dějinách evoluce způsobovaly více zmatku než pořádku. Tyhle naděje jsou však zmařeny, protože „bitvy mezi molekulami a morfologií jsou vedeny v celém stromu života.“ (3). Vědci ve zvýšené míře uznávají, že různé genové a/nebo proteinové sekvence pouze přinášejí tytéž evoluční stromy, jsou-li znásilněny a zmanipulovány. Pokud tomu však tak není, nové stromy založené na těchto sekvencích soustavně odporují tradičním evolučním stromům „ze staré školy“.

Rozporuplné evoluční příběhy

Studie za studií zjišťuje ještě více problémů s evolučními rodokmeny sestavenými na základě molekulárních dat než jich bylo s rodokmeny sestavenými na základě dat morfologických. Ve skutečnosti soustavně poskytují tyhle dva přístupy nesmiřitelně odlišné evoluční historie. Jedna studie, která zkoumala jisté segmenty DNA, zjistila, že se data z genových sekvencí z 99 procent liší od darwinovského modelu (4). New Scientist připustil, že strom života „leží v cárech, roztrhán pod náporem negativních důkazů… Jednotlivé geny vyprávějí rozporuplné evoluční příběhy“ (2).

Jako vědci v oboru morfologie s velkými nadějemi vkládanými do molekulární systematiky (vysvětlování biologické různorodosti v evolučním kontextu) končíme tenhle přehled s velkým rozčarováním. Shoda mezi molekulárními fylogenezemi je tak nespolehlivá jako je tomu v morfologii i jako je tomu mezi molekulami a morfologií…Částečně kvůli dlouhým dějinám morfologie je shoda mezi morfologickými fylogenezemi výjimkou spíše než pravidlem. U molekulárních fylogenezí, všech vygenerovaných v posledních dvou desetiletích, je situace o něco lepší (5).

Ve skutečnosti je situace horší. Britský evolucionista Michael Benton po srovnání jistých fosilií se živými vzorky prohlásil: „Dvojdyšné ryby vykazují podstatně vyšší míru evoluce genových sekvencí 28S rRNA než lalokoploutví, jiné ryby i čtvernožci, a to je příčinou obtíží při jejich správném zařazování do stromu života.“ (6). Ve zprávě o evolučních vztazích z předpokládané vzdálené minulosti obratlovců Benton konstatuje, že však „existuje zásadní rozpor mezi tímhle výsledkem a běžnými molekulárními fylogenezemi“ (7).

Evoluční biologové Andrea Feller a S. Blair Hedges porovnávali sekvence DNA ze čtyř mitochondriálních genů a zjistili úzké vztahy mloků a cecílií (řád červorů), se žábami jako skupinou nepříbuznou (Cool. To odporuje běžnému pohledu na příbuznost žab a mloků, založenému na podobnosti jejich životních cyklů jako obojživelníků (9). Olivier Rieppel nalezl velmi málo morfologické podpory pro molekulární příbuznost želv a archosaurů (10). Stejný rozpor se vynořil při zkoumání paryb: „Molekulární analýzy fylogeneze chondrichthyí zatím nepodporují morfologický strom“ (11).

Archosauři = převažující skupina druhohorních plazů. Nálezy ze středního triasu ukazují, že v té době už existovaly dvě hlavní archosaurní linie. První označovaná jako Pseudosuchia dala vznik krokodýlům a druhá známá jako Ornithosuchia vedla k dinosaurům, ptákům a pterosaurům (pozn. překl.).

Stále se vynořují další příklady této všeobecné disharmonie. Nedávno zkoumali Tamí Mott a David Vieites dva mitochondriální geny a tři jaderné geny u brazilských dvouplazů. Po jejich porovnání doporučili, abychom „revidovali taxonomii téhle skupiny“, zavrhli starou fylogenezi založenou na morfologii ve prospěch jejich nového pojetí založeného na molekulární genetice (12). Přitom se tento spor neomezuje jen na říši zvířat: „Jen vzácně se překrývají data fylogenetických studií morfologie a DNA u rostlin, dokonce i v dobře prostudovaných skupinách.“ (13).

Žádné objektivní evoluční vztahy

Tento téměř univerzální úkaz – totiž že experti nemohou najít objektivní základ k pospojování živých tvorů mezi sebou – ještě vědecká komunita plně nevzala na vědomí. Obecné biologické texty stále často znázorňují fylogeneze s plynulými přechody mezi tvory vyvíjejícími se ve „vyšší“ formy, ale tyto posloupnosti do značné míry ignorují rostoucí nesoulad zjišťovaný na všech úrovních v odborné literatuře. Snad je to dáno tím, že mnoho vědců není ochotno vyrovnat se se zásadním důsledkem všech těchto studií: Pokud nelze dosáhnout shody na tom, co se vyvinulo v co ani uvnitř blízce „příbuzných“ druhů, pak jaká je tu záruka, že budou kdy nalezeny objektivní evoluční rodokmeny a vztahy mezi druhy zcela odlišnými? A neexistují-li takové rodokmeny, pak nikdy neexistovala darwinovská evoluce. A bez evoluce musí existovat Tvůrce.

Fakt, že je nemožné objektivně zjistit evoluční vztahy mezi tak mnoha tvory, svědčí o tom, že se tito tvorové nikdy nevyvinuli z odlišných druhů. Darwinův strom i generace stále složitějších verzí fylogenetických stromů zveřejňované v uplynulých dvou staletích jsou pouhými lidskými ilustracemi dlouhé makroevoluční minulosti, k níž ve skutečnosti nikdy nedošlo. Spíše byli předkové dnes žijících tvorů stvořeni jako samostatné druhy asi před 6000 lety, přesně tak, jak nám to Bůh zjevil ve Svém Slově.

References

1. Johnson, J. J. S. 2008. How Young Is the Earth? Applying Simple Math to Data in Genesis. Acts
& Facts. 37 (10): 4.
2. Lawton, G. 2009. Why Darwin Was Wrong About the Tree of Life. New Scientist. 2692: 34-39.
3. Gura, T. 2000. Bones, molecules…or both? Nature. 406 (6793): 230-233.
4. Ciccarelli, F. D. et al. 2006. Toward Automatic Reconstruction of a Highly Resolved Tree of Life.
Science. 311 (5765): 1283-1287.
5. Patterson, C., D. M. Williams, and C. J. Humphries. 1993. Congruence Between Molecular
and Morphological Phylogenies. Annual Review of Ecology and Systematics. 24: 153-188.
6. Benton, M. J. 2005. Vertebrate Paleontology. Malden, MA: Blackwell Publishing, 69.
7. Ibid, 41.
8. Feller, A. E. and S. B. Hedges. 1998. Molecular evidence for the early history of living amphibians.
Molecular Phylogenetics and Evolution. 9 (3): 509-516.
9. Benton, Vertebrate Paleontology, 104.
10. Ibid, 114.
11. Ibid, 165.
12. Mott, T. and D. R. Vieites. Molecular phylogenetics reveals extreme morphological homoplasy
in Brazilian worm lizards challenging current taxonomy. Molecular Phylogenetics and Evolution.
Article in press, available online February 2, 2009.
13. Frohlich, M. W and M. W. Chase.
2007. After a dozen years of progress
the origin of angiosperms is
still a great mystery. Nature. 450
(7173): 1184-1190.
Mr. Thomas is Science Writer and
Mr. Sherwin is Senior
Science Lecturer.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz