(Z creation.com/darwins-bulldog-thomas-h-huxley přeložil M. T. – 6/2012. Článek vyšel 14. října 2008, a poté znovu 4. listopadu 2009 v Creation 31(3):39-41.)
Charles Darwin – wikipedia.org
Charles Darwin měl málo času na vědecké, teologické či morální spory vyvolané zveřejněním jeho Původu druhů roku 1859. Takto tomu však nebylo u Thomase H. Huxleyho (1825-1895), který se do celé věci zakousl, za což si mimo jiné vysloužil přezdívku „Darwinův buldok“ (1).
Darwin o něm říkal „můj dobrý a laskavý zástupce, který propaguje moje evangelium – tj. ďáblovo evangelium“ (2).
Byl to totiž Huxley, a nikoli Darwin, kdo v 60. letech 19. století okouzloval i šokoval veřejnost od kardinálů po Marxe svými přednáškami o našich opičích předcích a jeskynních lidech. Ukazovalo se, že jeho slova sršící senzačními odhaleními napínají na skřipec celý tehdejší Londýn. „Jeho vyprávění o našem původu přitahovalo zástupy rozježených dělníků s rukama plnýma mozolů. Přitahoval pozornost oněch davů, které dnes fandí náboženským kazatelům či rockovým hvězdám“ (3).
„Z jeho provokativních podnětů se také zrodila… nová víra Západu – agnosticizmus (to slovo pochází od něho)“ (3).
Mládí a sebevzdělávání
Thomas H. Huxley – wikipedia.org
Thomas se narodil ve vesnici Ealing blízko Londýna roku 1825. Byl sedmým z osmi dětí. Jeho otec se o něj nestaral, a on vyrůstal v bídě, a do řádné školy chodil jen dva roky. Žil ve špíně průmyslového předměstí 40. let 19. století, kde chodit do kostela bylo výsadou bohatých. Hledal tak spásu v sebevzdělávání.
Když mu bylo 12 let, přečetl si knihu Teorie Země od Jamese Huttona, ve které se poprvé setkal s antibiblickou geologií. Jako dychtivý student dějepisu, přírodních věd i filozofie se vlastní pílí naučil skoro všechno jako běžní středoškoláci oné doby; pak se přihlásil na lékařskou fakultu při nemocnici Charing Cross (4). Přitom se prokousal až k 1. části zkoušky na bakaláře lékařství na Londýnské univerzitě (získal při ní zlatou medaili za anatomii a fyziologii), ale do druhé části příslušných studií už se nezapsal (5).
Poté se stal pomocným lékařem („ranhojičem“) na lodi HMS Rattlesnake , která měla prozkoumat oceán na jižní polokouli (1846-1850). I když neměl oficiální vysokoškolský titul (6), zajistilo Huxleyovi zveřejnění badatelských výsledků o struktuře různých mořských bezobratlých zkoumaných během zmíněné cesty v budoucnu přijetí do britské vědecké komunity (7). Roku 1851 byl v pětadvaceti letech zvolen členem Royal Society (F.R.S.), která mu také roku 1852, o rok dříve, než se stejné pocty dostalo Charlesu Darwinovi, udělila svou Královskou medaili.
Huxley a Darwin
V listopadu1859 zveřejnil Darwin svůj Původ druhů. Odkládal tento čin nějakých dvacet let „z obav před tím, že bude prohlášen za ateistu“, ale přece jen se odhodlal tak učinit poté, co dostal rok předtím dopis od Afreda Russela Wallaceho, ve kterém se zmiňoval o téže myšlence jako Darwin – o „přežívání nejzdatnějších“ /8/.
Ačkoli si Darwin dával pozor, aby to otevřeně neformuloval, znamenal Původ ve svých důsledcích to, že člověk nebyl stvořen, nýbrž že byl pouhou vyvinutou opicí. „Ale bez slibu Nebe a strachu před Peklem, proč bychom pak měli žít mravně?“ (9) Darwin doufal, že se podobným sporům vyhne. Huxley se jim však nevyhýbal, a napsal již dříve jednomu kolegovi: „Koneckonců být modifikovanou opicí je stejně čestné jako být modifikovaným prachem“ (10). Darwin tedy potřeboval zastánce stejně tak jako Huxley potřeboval motiv, a brzy začal Darwin nazývat Huxleye svým „nejoddanějším & nejdůležitějším stoupencem“ (11) a „svým oddaným a obdivovaným zmocněncem při propagaci zavrženíhodného kacířství“ (12).
Huxleyovi nesmírně vyhovoval materializmus evoluce, ačkoli se kupodivu s Darwinem rozcházel v názoru na mechanizmy evoluci řídící. A nesouhlasil s ním ani v otázce tempa evoluce. Darwin například vylučoval veškeré evoluční skoky, což přimělo Huxleye, aby mu napsal, „Připravil jste si zbytečné obtíže, když jste tak bez výhrad přijal teorii o tom, že Natura non facit saltum (Příroda nedělá žádné skoky).“ (13) Huxley nesouhlasil rovněž s „analogií mezi umělým výběrem, vytvářením hybridů, a výběrem přírodním, ani s Darwinovou hypotézou pangeneze, totiž že znaky, které získají rodiče, budou předány jejich potomstvu“ (14).
Všechny uvedené výhrady však nebránily Huxleyovi v tom, aby neprosazoval fanaticky a agresivně Darwinovu teorii. Jak poznamenává profesor práva Phillip Johnson, „Různé evolucionistické frakce spojuje víra v evoluční materializmus, nikoli shoda v konkrétních vědeckých záležitostech“ (15).
Co Huxleyho motivovalo? Historička prof. Gertrude Himmelfarbová píše, „Huxley byl velký mstitel. Útočil vztekle na vědce, které považoval za stejně podřadné, jako jsou duchovní, a hledal každou příležitost, kdy jim mohl ´podpatkem rozdrtit všechno, co říkají´. Původ mu takovou příležitost poskytl“ (16).
Huxley a evangelium
Huxley, třebaže nebyl věřící, byl s evangeliem důkladně seznámen, a měl málo porozumění pro křesťany, kteří se uchýlili ke kompromisu, a přijali antibiblickou víru v evoluční materializmus. Napsal:
- „Těžko mohu pochopit, jak může někdo byť na okamžik zapochybovat o tom, že křesťanská teologie stojí a padá s historickou hodnověrností Židovských Písem. Vždyť už samotná koncepce mesiáše čili Krista je nerozlučně svázána se židovskou historií; ztotožnění Ježíše Nazaretského se zmíněným Mesiášem spočívá na výkladu určitých pasáží Hebrejských Písem, které nemají jinou zřejmou hodnotu, než je právě ono spojení v nich předpovězené. Bez něho by totiž neměla smysl smlouva s Abrahamem; nebylo by hodnověrné, že obřízku i oběti nařídil právě Jahve; „desatero“ by nenapsala Boží ruka na kamenné desky. Pak by totiž byl Abraham víceméně jen mytickým hrdinou jako třeba Théseus; příběh o Potopě by byl výmyslem; příběh o Pádu legendou; a líčení Stvoření pouhým vizionářským snem; a jestliže tedy všechna tahle konkrétní a podrobná vyprávění o údajně skutečných událostech nemají větší historickou hodnotu než příběhy z dob římských králů – co pak lze říci o mesiášské doktríně, jejíž kontury jsou daleko rozmlženější? A co potom s autoritou pisatelů knih Nového zákona, kteří, vycházejíce právě ze starozákonní koncepce Mesiáše, nejenže přijali mlhavé fantazie za pevné pravdy, nýbrž vybudovali právě na nich samotné základy křesťanských dogmat – na nepevném písku legend?“ (17)
Huxley ještě dodal, že „existence celosvětové Potopy je uznávána nejen jako součást příběhu Bible, nýbrž jako nutný důsledek některých jeho aspektů“ (18). A pak s ohledem na pokusy teologů prohlásit Potopu za pouhou lokální událost, napsal, „Pošetilost takových snah by snad pochopilo i dítě“ (19).
A Huxley pokračoval:
- „Prohlásil-li Ježíš s plnou vážností, že ´Přišla Potopa a všechny je zahubila´, věřil přitom, že k Potopě skutečně došlo, nebo ne? Zdá se mi, že, jelikož se biblické líčení zmiňuje o Noemově ženě a manželkách jeho synů, existuje podle Písem dobrá záruka toho, že se předpotopní lidé ženili a vdávali; a měl bych asi věřit tomu, že i jejich jídlo a pití bylo skutečné, jak by to tvrdil ten nejskalnější příznivec pravdivosti celého příběhu. Navíc si dovolím otázku, jaký význam by měla (jako ilustrace Božích metod při potírání hříchu) zpráva o tom, co se nikdy nestalo? Nesmetla-li bezbožníky žádná Potopa, pak má přece celé biblické memento stejnou cenu jako výkřik ´vlk´ tam, kde žádný vlk není. ´Nepřipustíme-li´, že Jonáš strávil tři dny ve velrybím žaludku, jak to může ´zaručit víru´ v ´budoucí vzkříšení?´…Předpokládejme, že konzervativní řečník varuje své posluchače před velkými politickými a sociálními změnami, než se zvrhnou, jako ve Francii, ve vládu nějakého Robespierra; co se stane nejen s jeho výroky, nýbrž i s jeho autoritou, nevěří-li on sám tomu, že Robespierre existoval, a že spáchal skutky, které jsou mu připisovány?“ (20)
Ohledně Matouše 19:5 („Nečetli jste, že Stvořitel od počátku ´muže a ženu učinil je´? A řekl: ´Proto opustí muž otce i matku a připojí se k své manželce, a budou ti dva jedno tělo´? – Gen 2:24), Huxley napsal,
- „Nestojí-li Boží autorita za čtyřiadvacátým veršem druhé kapitoly knihy Genesis, jakou hodnotu má potom jazyk? A zase, táži se, můžeme-li zacházet zcela libovolně s příběhem Pádu jako s pouhou ´alegorií svého druhu´ , co se pak stane se základy teologie apoštola Pavla?“ (21)
A ohledně 1. Korintským 15:21-22 („A jako vešla do světa smrt skrze člověka, tak i zmrtvýchvstání: jako v Adamovi všichni umírají, tak v Kristu všichni dojdou života.“) Huxley napsal,
- „Je-li možné to, abychom Adama nepovažovali za nic jiného než mytického hrdinu podobného Prométheovi, a je-li příběh o Pádu pouhou didaktickou ´pomůckou´ srovnatelnou s důmyslným prométheovským mýtem, jakou cenu má potom dialektika apoštola Pavla?“
Ve své kritice názorů těch teologů, kteří ustoupili od doslovného znění Bible, poznamenal Huxley, že „postoj, který zaujali, je beznadějně neudržitelný“.
Darwinova smrt a opatství
Když Darwin zemřel, bylo hlavně Huxleyovou zásluhou, že nebyl pohřben ve svém domovském městě Downe, nýbrž ve Westminsterském opatství. Huxley a jeho bezbožní přátelé k tomu donutili kanovníka westminsterského opatství, zatímco další lobovali za Darwina v Dolní sněmovně. Takže liberální klerikálové, kterými Huxley tak opovrhoval pro jejich kompromisnictví, umožnili ve zmíněném opatství pohřeb agnostického Darwina s církevními poctami.
Huxley zemřel o 13 let později. Někteří navrhovali státní pohřeb ve westminsterském opatství, ale k jeho cti nutno dodat, že „to Huxley předpokládal a zakázal to“ (22). A tak měl jen prostý pohřeb ve svém krajském městě, kterého se zúčastnili někteří jeho vědečtí a ateističtí přátelé. Jeden z nich přitom vyjádřil své zbožné přání, aby (onen Kristův výrok – pozn. edit.) „´ten, kdo uvěřil, nebude odsouzen´“ platil jen pro prosté lidi; a nevztahoval se na členy Královské společnosti“ (23).
Jaký význam má Huxleyův život pro nás dnes?
Roku 1981 rozhodla Národní akademie věd (USA) o tom, že „náboženství a věda jsou dvě oddělené oblasti lidského myšlení, kdy každá žije svým životem; jejich prezentace v témže kontextu vede jak k překroucení vědecké teorie tak náboženské víry“ (15). Profesor práva Phillip Johnson k tomu dodává: „Na takovýhle nesmysl je nejlepší odpovědí život Thomase Huxleyho. Vědci jsou (jako jiní lidé) ve skutečnosti stále v zajetí otázky po Bohu, a celý vtip evolučního materializmu spočívá v tom, že brání Bohu i lidem shromážděným za Ním vstoupit do dveří“ (15).
Huxleyova debata s Wilberforcem
Samuel Wilberforce, wikipedia.org
Nejznámější Huxleyovou aktivitou je patrně jeho debata s anglikánským biskupem z Oxfordu, Samuelem Wilberforcem (synem politika bojujícího proti otroctví, Williama Wilberforceho) na výročním zasedání Britské asociace pro vědecký pokrok. Konala se v knihovně oxfordského muzea před více než 700 posluchači 30. června 1860, přesně sedm měsíců po vydání Darwinova Původu druhů.
Jak Huxley tak Wilberforce předtím Původ recenzovali. Huxley napsal oslavnou ódu o 5000 slovech do The Times z 26. prosince 1859. Wilberforce, který byl viceprezidentem zmíněné Britské asociace, měl vysoké vědecké hodnosti v oboru matematiky a byl nadšeným ornitologem, napsal pečlivě argumenty podložené vědecké zhodnocení o 18 700 slovech pro The Quarterly Review z července 1860 (24), ve kterém věnoval šest stran (str. 239-245) problému chybění fosilií jakéhokoli tvora ve stadiu přeměny v jiný druh. Když si Darwin přečetl Wilberforceho recenzi Původu, řekl, „Je to neobyčejně chytré; vypichuje to přesně všechny slabiny mého díla, a velmi dobře to vystihuje všechny obtíže“. (25)
Wilberforce na setkání v Oxfordu svou recenzi Původu krátce shrnul. Jeho řeč, „místo aby z ní čišela ignorance, předpojatost a náboženský fanatizmus (jak se obvykle uvádí), ve skutečnosti vystihla mnoho vědeckých námitek, které lidé jeho doby měli vůči Darwinově knize“ (26). „Podle jeho názoru i názoru většiny posluchačů byl Původ z vědeckého hlediska mylný, a teprve poté, kdy tohle konstatoval, zakončil Wilberforce svou řeč slovy, ´a přece má něco do sebe´“ (27). Poté promluvil Huxley následován Robertem FitzRoyem (bývalým kapitánem lodi Beagle) a Darwinovým přítelem Josephem Hookerem.
Většina novodobých zpráv o uvedené debatě zahrnuje historku vypravující o tom, že se Wilberforce údajně zeptal Huxleyho, zda je příbuzný s lidoopy z dědečkovy či z babiččiny strany. Na což Huxley odpověděl, že by za svého dědečka měl raději opici než člověka, který své schopnosti a vliv použil k tomu, aby zesměšnil vážnou vědeckou debatu.
Ve skutečnosti je krajně nepravděpodobné, že ke zmíněné konfrontaci na debatě došlo. J. R. Lucas shrnuje důkazy pro i proti uvedené historce v dlouhém článku v The Historical Journal (28) přetištěném ve zkrácené formě v Nature (29). Zdůrazňuje, že počet posluchačů debaty přesahoval počet členů Dolní sněmovny britského parlamentu, což znamená, že v hlučné atmosféře připomínající gladiátorské zápasy jen sotva všichni slyšeli všechno, co bylo řečeno, nebo že zřetelně slyšeli všechno, co bylo řečeno.
Hooker se o tom nezmínil v dopisu Darwinovi napsaném o dva dny později (30). Nezaregistrovali to ani novináři tehdy běžných periodik. Lucas píše, „Existuje zpráva jednoho novináře, …ve třech vydáních The Athenaeum , a jedna kratší v Jackson´s Oxford Journal. Z každé z těchto zpráv se nám celá událost jeví odlišně. Ani jeden z obou novinářů však stejně nepíše o žádném ostrém sporu, ani o nějakém pozdvižení v sále“ (31). Podobně Evening Star přinesl následujícího dne zprávu o zmíněné debatě, ale o údajném incidentu se nezmínil (32).
Různé verze údajného incidentu popisované v dopisech zveřejněných po několika desetiletích Darwinovými stoupenci se podstatně liší. „Celá věc, než byla vydána Darwinova kniha Život a dopisy (roku 1887 ) jeho synem Francisem, byla málo známá“ (33,34). Z debaty nebyl navíc pořízen žádný doslovný stenografický záznam.
Podle samotného Huxleyho zněla jeho slova, „Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych chtěl za dědečka raději ubohou opici nebo vysoce nadaného a vlivného člověka, který ale používá své schopnosti & zmíněný vliv jenom k tomu, aby zesměšnil vážnou vědeckou diskuzi, bez zaváhání bych odpověděl, že bych dal přednost opici“ (35). Všimněte si, že Huxley položil sám sobě hypotetickou otázku. Kdyby ji položil Wilberforce, Huxley by jistě řekl, „Biskup se mě zeptal,… nebo, pokud by se obracel na Wilberforceho, „Ptal jste se mě…“, ale on neřekl žádnou z těchto vět. Nezmínil se ani o slově „babička“.
Huxleyův životopisec Adrian Desmond píše, „Celá debata byla přijata tak rozporuplně, že mluvit o „vítězi“ je směšné. Huxley se pokládal za „nejpopulárnějšího člověka v Oxfordu po plných čtyřiadvacet hodin po debatě“… Hooker se domníval, že … to byl on (Hooker), kdo následně „smetl“ Wilberforceho „za výbuchů potlesku“…V celém tom chaosu si vínem unavení diskutující nevšimli, že Wilberforce zvesela odchází. „Nejevil známky vzteku, protože byl přesvědčen, že Huxleyho poslal k zemi“ (36).
Nicméně navzdory zaujatým a překrouceným zprávám o zmíněném setkání, či snad právě proto, se tato událost zapsala do historie cosi jako obrat veřejnosti v přijímání evoluční teorie.
Odkazy
1. Nezaměňovat s ´Darwinovým rotvajelrem´, což je termín vytvořený oxfordským teologem Alisterem McGrathem pro Richarda Dawkinse.
2. C. Darwin to T.H. Huxley, 8 August 1860. Life and Letters of Charles Darwin, Edited by Francis Darwin, 2:123–124, D. Appleton & Co., New York, 1911.
3. Desmond, A., Huxley: From Devil’s Disciple to Evolution’s High Priest, Addison-Wesley, Massachusetts, USA, 1997, adapted from dust-cover and p. xvii.
4. ´Jako „náctiletý“ se sám učil německy, v němčině vynikl a Charles Darwin ho využil k přeložení svých vědeckých materiálů do němčiny.’ Thomas Henry Huxley, Wikipedia, en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Henry_Huxley, 6 February 2008.
5. Ref. 3, pp. 34–35.
6. ‘His only degree “qualifications” thus were honorary doctorates—from Breslau, Edinburgh, Dublin, Cambridge, Würzburg, Oxford, Bologna, and Erlangen’ received in his later years.’ Encyclopaedia Britannica 6:179, 1995.
7. Two papers by Huxley were published by the Linnean Society and one by the Royal Society.
8. See Grigg, R., Alfred Russel Wallace: ‘co-inventor’ of Darwinism, Creation 27(4):33–35, 2005.
9. Ref. 3, p. 266.
10. T.H. Huxley to Frederick Dyster, 30 January 1859, as quoted in ref. 3, p. 253.
11. Ref. 3, pp. 267.
12. C. Darwin to T.H. Huxley, 16 December 1859, More Letters of Charles Darwin, ed. Francis Darwin and A.C. Seward, John Murray, London, 1903, 1:131, Letter 85, as quoted in darwin-online.org.uk/content/frameset?itemID=F1548.1&viewtype=text&pageseq=1, 12 March 2008.
13. T. H. Huxley to C. Darwin, Nov. 23, 1859. Ref. 2, pp. 26–27.
14. Blinderman, C. and Joyce, D., The Huxley File, #4 Darwin’s Bulldog, aleph0.clarku.edu/huxley/guide4.html, 12 March 2008.
15. Johnson, P.E., Thomas Huxley, A Pioneer in a Still-Raging Scientific Debate, Washington Times, 4 January 1998, p. B8.
16. Ernle, Quarterly Review, ccxxxix, (1923), 224, as quoted by Himmelfarb, G., Darwin and the Darwinian Revolution, Chatto &Windus, London, p. 217, 1959.
17. Huxley, T., Science and Hebrew Tradition, Vol. 4 of Huxley’s Collected Essays, ‘The Lights of the Church and the Light of Science’, (1890), pp. 207–208, aleph0.clarku.edu/huxley/CE4/Lights.html, 18 March 2008.
18. Ref. 17, p. 214.
19. Ref. 17, p. 225.
20. Ref. 17, pp. 232–233.
21. Ref. 17, pp. 235–236.
22. Ref. 3, p. 611.
23. Ref. 3, pp. 612–613.
24. Wilberforce’s Review of the Origin of Species is available at usp.nus.edu.sg/victorian/science/science_texts/wilberforce.htm (last accessed 14 May 2010), 26 March 2008.
25. C. Darwin to J.D. Hooker, July 1860, ref. 2, pp. 117–118.
26. Gauld C., Update: The Huxley-Wilberforce Debate, [An analysis of 63 books on the subject.] Ships Resource Center, www1.umn.edu/ships/updates/wilbrfrz.htm, 13 March 2008.
27. Lucas, J.R.,Wilberforce and Huxley: a Legendary Encounter, The Historical Journal 22(2):319, 1979.
28. Ref. 27, pp. 313–330.
29. Lucas, J., Wilberforce no ape, Nature 287:480, 9 October 1980.
30. Bowlby, J., Charles Darwin: A New Life, W.W. Norton & Co., New York, pp. 354–55, 1990.
31. The Athenaeum, nos. 1705, 1706, 1707, 30 June, 7 July, 14 July 1860; Jackson’s Oxford Journal 7 July, 1860. Quoted in ref. 27, p. 315.
32. Ref. 30, pp. 358–59.
33. See Blackmore, V. and Page, A., Evolution the Great Debate, A Lion Book, Oxford, UK, p. 103, 1989.
34. One source is Mrs Isabella Sidgwick, writing as ‘Grandmother’ in Macmillan’s Magazine 78(468):433–434, October 1898, i.e. 38 years later. Available in ref. 27, pp. 313–314.
35. T.H. Huxley to F. Dyster, 9 September 1860, quoted in ref. 3, p. 279.
36. Ref. 3, p. 280.
(Též v ruské verzi)