Darwinovi učitelé

pavelkabrt Ostatní, různé 0 Koment.

Jak duchovní pomáhali bezděky razit cestu evoluci

(Z http://creation.com/clergy-mentor-darwin přeložil M. T. – 9/2012, vyšlo na stránkách CMI.)

Russell Grigg

*Photo stock.xchng

Poznámka na úvod:
Při četbě následujícího článku jsem si znovu uvědomil, jak máme v současnosti tendenci podceňovat generace vědců a chytrých lidí před námi a myslet si, že všechna moudrost přišla až s námi, ve dvacátém a současném století. Jak mylné. Z následující četby si povšimněte, prosím, jak to už za Darwina perfektně myslelo vědcům, kteří s ním nesouhlasili, jak boj proti Darwinovým blábolům byl už v jeho době úplně stejný, jako je ten náš: ani dnes ani tehdy to nebyl boj na prvním místě za náboženství, ale za zachování vědeckých metod (indukce) při hledání pravdy, tedy proti nevědeckým darwinistickým manýrům a spekulacím nazývaným podvodně vědou. Byl to boj za čestné hodnocení faktů, boj za to, aby se jedna hypotéza o minulosti, tak lákavá bezbožné povaze člověka, nestala nedotknutelným vědeckým dogmatem a náboženstvím davů, které nesmí být zpochybňováno, dogmatem mocensky protlačovaným i za cenu překrucování faktů, podvodů a znásilňování reality. Je to boj o čistotu vědy. Vůbec nic se od té doby nezměnilo kromě toho, že to čestní lidé v boji s darwinistickými hordami prohráli. Evolucionistické lži a hlouposti ovládly davy duchovně ubohých, nemyslících a bezbožných lidí do té míry, že se dnes drze vyučují na školách jako jediný povolený a „správný“ způsob pohledu na minulost. – Pavel Kábrt, 18. 5. 2013

Dva lidé, kteří zásadním způsobem ovlivnili Charlese Darwina za jeho života, byli duchovními, kteří byli zároveň vědci. A to navzdory tomu, že byli oba antievolucionisté. Šlo o Darwinova celoživotního přítele, reverenda Johna Henslowa, profesora botaniky, a o reverenda Adama Sedgwicka, profesora geologie, oba z cambridgeské univerzity.

John Stevens Henslow (1796-1861)

Henslow byl učencem s mnoha zájmy. Po promoci roku 1818 se zúčastnil geologických expedic na ostrov Wight s Adamem Sedgwickem, a na ostrov Man. Roku 1822 byl jmenován profesorem mineralogie na Cambridgi; této funkce se vzdal roku 1825 po jmenování profesorem botaniky tamtéž. Mezitím byl rovněž roku 1824 vysvěcen na anglikánského duchovního.

John Stevens Henslow (1796–1861)John Stevens Henslow (1796–1861)
Image Wikipedia.org

Jako zakladatel botanické zahrady cambridgeské univerzity založil Henslow roku 1821 sbírku exsikátů (tj. vysušených a vylisovaných rostlin) veškeré britské flóry (1). Jeho cílem bylo „analyzovat hranice možných variací v rámci ´stvořených´ druhů“ (2). A tyto hranice pak používal ve svých definicích druhů; pro praktické potřeby říkal druhům „kolace“ (analogy, srovnání). V tomto ohledu respektoval názor, že se druhy nevyvíjejí, nýbrž že mají pouze schopnost proměňovat se v rámci určitých mezí.

Ve své autobiografii Darwin napsal, že jeho přátelství s Henslowem ovlivnilo veškerý jeho profesní život více než jakákoli jiná okolnost (3). Začalo roku 1828, když Darwin jako student navštívil jednu z Henslowových přednášek. Nato třikrát absolvoval Henslowovy pětitýdenní botanické semináře – v letech 1829, 1830 a 1831.

Jako doplňky svých přednášek organizoval Henslow naučné vycházky v okolí Cambridge. Darwin na nich trávil tolik času, že mu ostatní profesoři dali přezdívku „člověk, který chodí s Henslowem“.

Ve své autobiografii napsal Darwin o Henslowovi, „Byl hluboce věřící, a tak pravověrný, že mi jednoho dne řekl, že bude nešťastný, změní-li se jediné slovo z Devětatřiceti článků (4)“ (5, 6).

Navzdory tomu Henslow „neprotestoval proti postulování dlouhých, složitých geologických dějin, které nebylo snadné uvést do souladu s knihou Genesis, pokud bychom ji chápali doslova, a nikoli jen obecně jakožto metaforu“ (7). A ve své jediné knize, The Flood (Potopa) – 1823, nastolil Henslow „hypotézu příčiny této záplavy, která nepředpokládala zázrak…“; postuloval totiž „katastrofickou srážku s kometou“ (7).

Roku 1831 to byl Henslow, kdo doporučil svého nedávno dostudovaného chráněnce Charlese Darwina na místo přírodovědce a společníka pro kapitána Roberta FitzRoye na admiralitou chystanou expedici lodi HMS Beagle za poznáním Jižní Ameriky. Ještě předtím vyslal Henslow Darwina spolu s profesorem Adamem Sedgwickem za účelem získání zkušeností z terénu na geologickou výpravu do severního Walesu /8/.

Adam Sedgwick (1785-1873)

Adam Sedgwick (1785–1873)Adam Sedgwick (1785–1873)
Image wikipedia.org

Sedgwick byl dalším učencem, který byl vysvěcen na anglikánského duchovního (1818), dříve než byl zvolen na místo profesora cambridgeské univerzity, v jeho případě na katedře geologie. I když nebyl upřímně zbožný podle dnešních standardů, a nebyl ani kreacionistou mladé země, nebyl také žádným evolucionistou. „V geologii zastával teorii katastrofizmu (9), a věřil v to, že Bůh pokračoval ve svém stvořitelském díle po dlouhé historické věky“ (10). Dnes bychom ho tedy označili za progresivního kreacionistu. Podivné je, že nebyl s to si uvědomit rozpor mezi vírou v krátkou historii člověka a dlouhou historii hornin. Takže napsal třeba „viditelné mocné Boží dílo na zemi se neomezuje na těch pár tisíc let existence člověka. Geolog…vidí v přírodě dlouhou řadu dalších podobných monumentů, přičemž zřejmě trvalo mnoho tisíc epoch, než je Bůh vytvořil“ (11).

Třebaže jako geolog zastával teorii dlouhých věků vývoje, stavěl se Sedgwick ostře proti všem teoriím biologické evoluce. Když Robert Chalmers zveřejnil roku 1844 v díle Vestiges of the Natural History of Creation anonymně vlastní teorii evoluce čili transmutace, Sedgwick se o ní vyjádřil kriticky v dopisu Charlesu Lyellovi: „Kdyby tato kniha měla pravdu, všechny velkolepé činy jsou k ničemu; náboženství by bylo lží; zákony lidské společnosti by byly hromadou hloupostí a bezpráví; mravnost by byla přeludem; naše snahy o povznesení afrických černochů by se rovnaly aktivitám šílenců; a muži a ženy by byli jenom lepšími zvířaty!“ (14)

Sedgwickovy názory na Darwinův Origin

Stejně sarkasticky reagoval Sedgwick na Darwinův Origin of Species (Původ druhů) roku 1859. V jednom dopise Darwinovi napsal:

„Tvoje kniha mi připravila spíše bolest než potěšení. Některé její části mě přivedly k takovému smíchu, že jsem se za břicho popadal; a jiné pasáže jsem četl s absolutním rozčarováním; protože je chápu jako zcela mylné a tragicky škodlivé. Opustil jsi…objektivní metodu vědecké indukce… . Příroda má vedle fyzického rozměru rovněž rozměr morální či metafyzický. A člověk, který to popírá, vězí hluboko v bahně šílenství.“ (15)

A v recenzi zveřejněné v časopisu The Spectator z 24. března 1860 Sedgwick napsal:

„Nemohu na závěr než vyjádřit svoje zhnusení nad Darwinovou teorií, vzhledem k jejímu neoblomnému materialismu; protože opustila metody vědecké indukce, jedinou cestu, která vede k fyzické pravdě; protože zcela popírá absolutní příčiny, což svědčí o tom, že její zastánci jsou lidmi naprosto bez mravního vědomí.

Svůj názor přitom nechápu jako pouhou kritiku ateisty z pozice věřícího člověka; i když se nemohu ubránit přesvědčení, že Darwinův materializmus je ateistický. Ale především je celá práce věcně nepravdivá, protože nereflektuje skutečný běh přírody, tak, jak ho pozorujeme, a přímo popírá induktivní pravdu. A jsem přesvědčen, že je velmi škodlivá.

„Všechny série faktů jsou v jeho díle pospojovány sériemi domněnek a předpokladů, a Darwin přitom stále opakuje stejný nesprávný princip. Nemůžete vyrobit dobré lano z řady vzduchových bublin.“ (16)

Co způsobilo obrat v Darwinově myšlení?

Charles DarwinCharles Darwin
Wikipedia.org

Takže je nám jasné, že dva nejdůležitější rádci a učitelé v Darwinově akademickém životě, Henslow a Sedgwick, byli nejen křesťané, nýbrž i zapřisáhlí nepřátelé jakékoli teorie biologické evoluce. Pročpak tedy opustil Darwin jejich myšlenkový svět a vybudoval svou vlastní antináboženskou evoluční filozofii?

Odpověď je prostá. Navzdory křesťanskému svědectví zprostředkovanému Henslowem a Sedgwickem i eventuálním debatám, které s nimi měl o křesťanství či o Bibli, či o problému jejich názorů na stabilitu čili speciální stvoření druhů, jedna věc, kterou od nich evidentně převzal (zejména od Sedgwicka), byla víra v dlouhá geologická období. Takto tedy v něm bezděky jeho učitelé zničili důkazy o Božím nadpřirozeném působení, jak je zaznamenáno v knize Genesis, a dali tak Darwinovi časový rámec, který potřeboval k tomu, aby evoluce „fungovala“. Nic jiného nebylo důležitější!

Rovněž to byl Henslow, kdo doporučil Darwinovi, aby si s sebou na Beagle vzal první díl knihy Principles of Geology (Základy geologie) od Charlese Lyella (1830), i když s varováním, „aby ´v žádném případě´ nepřebíral všechny Lyellovy názory.“ (17) Tato kniha obhajovala doktrínu uniformitarianizmu, tj. názor, že země se tvořila pouze pomalým a neustálým kumulováním nepatrných změn (procesy, jak je pozorujeme dnes, a v dnešním tempu a intenzitě a rozsahu) po nesmírně dlouhá časová období. Přestože Darwina, jak jsme uvedli, Henslow „varoval“, lze jen těžko porozumět důvodům, proč mu vůbec tuto knihu doporučil (knihu, kterou jako červená nit prostupovala obhajoba dlouhých věků), pokud nepřipustíme, že sám Henslow v podstatě tyto názory také sdílel.

Je zajímavé, že Lyell rovněž vehementně odmítal myšlenku biologické evoluce. „…odpuzovala ho představa, že v jeho rodokmenu figuruje šimpanz, představa lidoopa aspirujícího na ´vlastnosti a důstojnost člověka´“ (18). Druhý svazek jeho Principles of Geology (1832) „ve veškerém svém výkladu vyvracel Lamarckovy evolucionistické představy-„ …a byl plný chytrých argumentů proti myšlence, že se život vyvinul, a že jeho vývoj lze znázornit rodokmenem“ (18, 19).

Darwin dostal jeden exemplář tohoto druhého svazku na poštu v Montevideu (Uruguay), kde byl během své cesty na Beagle. Avšak znovu se stalo to, že to, co si Charles z této knihy odnesl, byly ohromné časové věky, a to mu stačilo k tomu, aby obhájil „fungování“ evoluce.

Závěr

Dnes přijímá mnoho církví i teologických seminářů koncept dlouhých věků a odvrhuje biblickou zprávu o Bohu, který vše stvořil před 6000 lety. Někteří jsou přesvědčeni, že tohle jistým způsobem napomůže tomu, aby se z nevěřících stali věřící. Je to ale omyl. Stejně jako v Darwinově případu, ani dnes nepřivede takové protibiblické učení lidi k víře v Boha, nýbrž podryje důvěryhodnost Boha jako stvořitele světa, a způsobí, že se ateistická myšlenka evoluce bude jevit jako přijatelnější.

Odkazy a poznámky

1. Byla to velmi detailní sbírka a Henslow ji publikoval v A Catalogue of British Plants v roce 1829.
2. Kohn, D. et al., What Henslow taught Darwin, Nature 436(7051):643–45, 2005.
3. The Autobiography of Charles Darwin, with original omissions restored. Edited with Appendix and Notes by his grand-daughter Nora Barlow, Collins, London, p. 64, 1958.
4. Historické doktríny a přehledy toho, co vyznávala Anglikánská církev.
5. Ref. 3, pp. 64–65.
6. Všichni vysvěcení anglikánští kněží museli přísahat věrnost Třiceti devíti článkům.
7. Walters, S. and Stow, E., Darwin’s Mentor: John Stevens Henslow, 1796–1861, Cambridge University Press, p. 162, 2001.
8. Henslow byl také předsedajícím historické debatě mezi biskupem Samuelem Wilberforcem a Thomasem Huxleym, která se konala v Oxfordu 30. června 1860.
Viz Grigg, R., Did Wilberforce say it? Creation 13(1):33, 1990.
Přečtěte si také: Sarfati, J., Post-script: Wilberforce Jr. v Huxley debate, 20 February 2007.
9. Tím se myslí, že historie země byla poznamenána opakovanými katastrofami, jako byly třeba potopy, z nichž Noemova Potopa byla tou poslední.
10. Adam Sedgwick, Wikipedia, www.en.wikipedia.org/wiki/Adam_Sedgwick, accessed 3 May 2008.
11. Sedgwick, A., Discourse on the Studies of the University, Leicester University Press, p. 22, 1969 reprint from 1833 original.
12. Tato práce tvrdí, že se všechno do své existence vyvinulo z dřívějších forem: sluneční systém, Země, skály, rostliny a koráli, ryby, suchozemské rostliny, plazi a ptáci, savci a nakonec i člověk.
13. Indukce je způsob uvažování, který odvozuje obecné závěry z jednotlivých případů či důkazů.
14. A. Sedgwick to C. Lyell, 9 April 1845 in Clark, J.W. and Hughes, T.M., The Life and Letters of the Reverend Adam Sedgwick, Cambridge University Press, Vol. 2, pp. 83–84, 1890.
15. A. Sedgwick to C. Darwin, 24 December 1859 in Darwin. F., The Life and Letters of Charles Darwin, D. Appleton & Co., New York, Vol. 2, pp. 43–44, 1911.
16. Citováno Darwinem v dopisu Charlesu Lyellovi, ref. 15, pp. 91–92.
17. Desmond, A. and Moore, J., Darwin, Penguin Books, London, p. 108, 1991.
18. Ref. 17, p. 131.
19. Poté, co Lyell četl Darwinovo O původu, napsal 3. října 1859 Darwinovi: „…poté, co se bude brzo volat po dalším vydání, jak zcela očekávám, mohl byste do něj tu a tam vložit skutečná fakta, a tak odstranit to obrovské množství abstraktních domněnek.“ (ref. 15, p. 2).
Nakonec však Lyell „publikoval zoufale nejistou podporu evoluce ve své knize Antiquity of Man” (in 1863).
Source: Milner, R., Putting Darwin in his place, Scientific American 287(4):79–80, 2002.

Příloha Velikost
00548-19.9.2012-darwinovi_ucitele.doc 117 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz