Darwin je univerzální kyselinou, která narušuje vše

pavelkabrt Důsledky evoluční ideologie 0 Koment.

Recenze knihy Politický gen: jak Darwinovy myšlenky změnily politiku“ od Dennise Sewella

Picador, Londýn, 2009

Autorem recenze je Jerry Bergman

Titulní strana knihyPodle evolucionisty Daniela Dennetta je darwinizmus univerzální kyselinou, která leptá vše (1). Dennis Sewell pak odvedl skvělou práci, když uvedl důkazy pro toto tvrzení. Sewell, novinář a rozhlasový pracovník, vytvořil dobře napsaný seznam případů, kdy politici využili či zneužili darwinizmus. Doložil, jak často – a jak snadno – byl darwinizmus využit pro nekalé politické cíle širokým spektrem osob i hnutí pracujících pod hlavičkou nejrůznějších politických ideologií od radikální pravice po extrémní levici. Historie zásadní role darwinizmu v eugenice a nacizmu je vyprávěna poutavým způsobem, takže se kniha čte jako napínavý román. Sewell ukazuje, že i když rasizmus existoval i před Darwinem, darwinizmus propůjčil teorii o hierarchii lidských ras od nejnižší k nejvyšší vědecké renomé, čímž tragiku celého problému řádově zásadně umocnil.

Tato autorita pak inspirovala eugenické hnutí, které se v uplynulých dvou staletích prohnalo v několika vlnách světem. Sewell se zaměřuje na praktické a politické důsledky darwinizmu, nikoli na vědeckou platnost či neplatnost Darwinovy teorie. Například při pojednáních o eugenice nezkoumá její teoretické základy, nýbrž snaží se objasnit „…jak se úzce propojená skupina vědců (a většina hlavních protagonistů tohoto příběhu byli vědci – biologové, zoologové, psychologové i lékaři) vydala prodávat ezoterickou (tajnou) myšlenku široké veřejnosti; jak organizovali, mobilizovali a ovlivňovali politiky; a jak se jim nakonec podařilo vtělit svou ideologii do zákonodárství některých států“ (str. xi-xii).

Poté, co zdůraznil, že není obhájcem kreacionizmu, vypočítává Sewell nesmírné škody, které Darwin způsobil společnosti, a pečlivě dokládá své závěry na 25 stranách poznámek a bibliografických odkazů, což zabírá téměř deset procent z rozsahu knihy. Tu se vyplatí si koupit právě už jen pro zmíněné zajímavé odkazy a citáty.

Srozumitelný přehled škodlivých vlivů darwinizmu na společnost

Bylo sepsáno mnoho učených pojednání o vlivu darwinizmu na společnost, ale málo z nich je tak čtivých, přímočarých ve své kritice, tak dobře zdokumentovaných, a tak působivých v tom, jak vystihují spojení eugeniky a Darwina. Sewell dokládá, že „není pochyb o tom, že eugenika vycházela z Darwina“, a poznamenává, že v „letech krátce před první světovou válkou vypadalo eugenické hnutí jako Darwinův rodinný podnik“. Konkrétně,

„roku 1911 nahradil Darwinův syn Leonard svého bratrance Galtona ve funkci předsedy národní Eugenické společnosti. Téhož roku zřídila společnost pobočku v Cambridgi. Mezi jejími čelnými členy byli i tři další synové Charlese Darwina, Horace, Francis a George. Pokladníkem skupiny byl mladý docent ekonomie na tamější univerzitě John Maynard Keynes, jehož mladší bratr Geoffrey si později vzal Darwinovu vnučku Margaret. V téže době seděli Keynesova matka Florence a dcera Horace Darwina Ruth společně ve výboru Cambridgeské společnosti pro péči o mentálně retardované…přední eugenické organizace“ (str. 54).

Aby zdůraznil hlavní myšlenku knihy, citoval Sewell Daniela Dennetta, který napsal, že evoluce je „univerzální kyselinou, která rozruší každý etický i morální systém, se kterým se setká“ /str. 8/. Další výtku, totiž že evoluce je univerzální kyselinou, která způsobuje, a dokonce zdůvodňuje, rozklad společnosti, lze číst v podrobném výkladu knihy mezi řádky. Sewell ukazuje, že pro některé lidi evoluce dokonce vysvětluje a ospravedlňuje znásilnění. Evoluce učí, že příroda vybírá ty organizmy, které zplodí více potomků, a čím je člověk sexuálně agresivnější, tím více potomků obvykle zplodí, a předá tak své geny způsobující sexuální agresivitu neúměrnému počtu potomků. Důsledkem je skutečnost, že zmíněný rys v populaci spíše zdomácní.

Sewell dodává, že ačkoli Richard Dawkins přesvědčil mnoho lidí o tom, že „naprosto jistě ví, že je zbytečné hledat v lidském počínání jakýkoli smysl, účel či řízení“ /str. 8/, on není tak zcela přesvědčen o tom, že má Dawkins pravdu. Navíc Sewell poznamenává, že evoluce vlastně svým akademickým vyznavačům poskytuje smysl a směr, ale dnes se uznává, že právě tento smysl a směr silně ovlivňuje přijímání myšlenek dnes zavrhovaného eugenického hnutí:

„Eugenika by mohla zůstat tam, kde začala, na okraji britského politického života, zůstat čímsi, o čem se diskutuje kdesi na periférii Londýna, v sálech, kde se schází Asociace Racionalistů (neboť ke spojnici darwinista/ateista došlo už dávno). Avšak na rozdíl od mnoha jiných ezoterických teorií…mohlo eugenické hnutí počítat s podporou nejen nějakých těch cvoků, nýbrž i akademiků z Cambridge, členů Royal Society i početných zástupů samotných lékařů“ (str. 55).

Sewell pak uzavírá svůj výklad slovy:

„Společně pak byli s to odstartovat to, co se nakonec ukázalo jako působivá politická lobovací kampaň. Za pozoruhodně krátkou dobu se slovník i základní zásady eugeniky zabydlily ve střední třídě populace, a staly se téměř pravidlem, spíše než výjimkou. Tohle rychlé etablování filozofie, která zprvu připomínala směsici podivínských nápadů, dosti připomíná způsob, kterým se v naší době ve světě zabydlelo ekologické hnutí“ (str. 55).

Případ Oty Bengy

Ota BengaObrázek 1. Evoluční víra stála za nuceným umístěním Oty Bengy do opičí klece jako exempláře v jedné zoologické zahradě. Fotografie pořízena na podzim roku 1906.

Sewell otevírá první kapitolu své knihy příběhem Oty Bengy, pygmeje vystavovaného v zoo v Bronxu v zamčené kleci spolu s orangutanem jménem Dohung. Oba byli přibližně stejně vysocí, a dokonce si byli podobní i tím, jak se oba nepřítomně zubili. Není tedy pochyb o tom, že mnozí z více než 40 000 návštěvníků, kteří se přišli podívat jen za pouhý druhý den výstavy, pochopili, oč autorům výstavy jde. Tajemník zoo byl „nadšeným příznivcem eugeniky“, a tak doufal, že se mu pomocí zmíněné výstavy podaří získat pro své evoluční názory širokou veřejnost (str. 3). Výstava totiž vyvolávala v návštěvnících otázky typu „Je Ota Benga opice či člověk?“ (str. 1). Majitel zoo odpovídal, že Ota je „přechodnou formou mezi opicí a člověkem, oním chybějícím spojovacím článkem“. Jinými slovy, Ota Benga byl přechodným zvířetem mezi opicí a člověkem, oním „slavným iluzorním chybějícím spojovacím článkem“ (str. 1).

Některé afroamerické baptistické pastory však příliš nenadchla ani výstava ani evoluce jako taková (str. 3). Jedinými kritiky výstavy tak byli vlastně afroameričtí misionáři, kteří v evoluci nevěřili (str. 6). Evolucionisté naopak výstavu obhajovali s tím, že se evoluce přece vyučuje na školách a „nelze o ní nijak pochybovat, podobně jako o malé násobilce“ (str. 6).

Navíc jeden z příznivců výstavy, Henry Fairfield Osborn, „jeden z nejvýznamnějších amerických antropologů první poloviny dvacátého století, zřejmě nemohl přenést přes srdce, že by se Afričané měli vůbec počítat za členy lidské rasy“ (str. 19). Sewell dodává, že o století později se americká kandidátka na viceprezidentku, Sarah Palinová, postavila v otázkách evoluce na stranu afroamerických nekonformních duchovních, což jí podle Sewella výrazně uškodilo v očích levice, médií i akademické obce (str. 6-7).

Výstavka určená k tomu, aby naučila „veřejnost, že člověk je prostě jen druhem primáta“ (str. 12) byla zopakována téměř o století později, když si 3 muži a 5 žen vzali jako oděv pouze „fíkové listy“ a byli uzavřeni do klece, aby skotačili s lidoopy za účelem „ukázat, že pravá povaha člověka“ je zvířecí, a že nejsme „ničím zas tak výjimečným“ (str. 12). Sewell se pak ptá, „změnilo se snad od časů Oty Bengy něco zásadního?“

I když dřívější, téměř všeobecné přesvědčení vědců, že „černoši jsou v evolučním rodokmenu blíže lidoopům než běloši“, pokládají dnes vědci za „příšerný omyl“, přesto „za /tento omyl/ nenesou žádnou odpovědnost…přestože jeho stopy přežívají v myslích milionů a všude na světě jsou líhní rasové nesnášenlivosti“ (str. 20). Jako příklad uvádí Sewell skutečnost, že nositel Nobelovy ceny James Watson „vysvětloval svou pesimistickou prognózu sociálního a ekonomického vývoje v Africe“ tvrzením, že nemůžeme očekávat, že „ by se intelektuální kapacity lidí, kteří se evolučně vyvíjeli odděleně, měly projevit stejným evolučním vývojem“ na úroveň výše vyvinutých, technologicky sofistikovanějších bělochů (str. 19).

Sewell dokládá skok eugeniky od teorie do praktické politiky konstatováním, že

„…eugenické hnutí iniciovalo vznik mnoha státních agentur, které ve stále rostoucí míře začaly strkat nos do – a nakonec přímo řídit – životy chudiny. ´Vytvoříme také systém pro zkoumání genealogie lidí zařazených do registru jako nezpochybnitelně duševně nenormálních´, řekl Leonard Darwin, ´zejména pokud jde o jejich kriminalitu a jiné nepříčetné jednání, zdravotní problémy i nemajetnost jejich příbuzných…Až tohle všechno dokončíme, bude možné nepochybně odhalit mnoho zla, které, jak nikdo nemůže popřít, je nevyhnutelně nutno v zájmu národa vykořenit (od čehož byl v Německu už jen krůček k holocaustu)´“ (str. 54-55).

Myšlenkou, která se vine jako červená nit téměř celou Sewellovou knihou, je poznání, že eugenika dnes není mrtvá, jen používá o něco rafinovanější metody. Autor uvádí několik příkladů ilustrujících jeho závěr, že ideologické podhoubí, ze kterého eugenika vyrostla, ani dnes nikterak nevyschlo. Jedním z nich je příběh člověka, který sám sebe prohlašoval za sociálního darwinistu, Pekka-Erika Auvinena, finského vysokoškoláka, který 7. listopadu 2007 zavraždil osm lidí včetně ředitele své školy. Auvinena trápila myšlenka, že v západní společnosti se zpomaluje evoluce člověka, či se dokonce ubírá opačným směrem než dříve (str. 45). Napsal na svém blogu, že se „stupidní, slabomyslní lidé množí….rychleji než inteligentní, silní jedinci“ jako je on (str. 45).

Sewell píše, že Auvinen pečlivě a do důsledků promyslel Darwinovo učení, a usoudil, že lidé podobně jako jakákoli jiná zvířata nemají žádnou zvláštní cenu, protože život nemá žádný účel, současný stav je pouze výsledkem dlouhého procesu evoluce směřující pouze k přežívání těch nejzdatnějších (str. 45). Před soudem se tedy Auvinen hájil především tím, že doufal, že jeho činy vyburcují „degenerující“ společnost k tomu, aby brala vážněji úlohu sociálního darwinizmu.

Auvinen zdůrazňoval, že filmy, počítačové hry, televize ani hudba nebyly zdrojem jeho motivace povraždit ty, které pokládal za méněcenné, nýbrž že ho k jeho činům pohnul spíše darwinizmus (str. 46). Své oběti si vybral pečlivě, přičemž „se snažil vykořenit ty, kdo nebyli podle jeho názoru životaschopní“ (str. 46). Pro ty z nás, kdo nejsme nakaženi darwinizmem, šlo v Auvinenově případě o psychotika, nebo přinejmenším prostě zlého, svedeného člověka.

Další příklad: zabijáci z amerického Columbine

Zabijáci z Columbine – „dva amatérští sociální darwinisté“ – se hájili podobně jako Auvinen (str. 47). V den masakru měl jeden z nich, Eric Harris, na sobě triko s nápisem „Přírodní výběr“, a oba vrazi natočili na video klip, ve kterém konstatují, že je třeba pomoci přírodnímu výběru tím, že zlikvidujeme slabé jedince (str. 47). V klipu se také často zmiňují o evoluci, což tisk přešel bez povšimnutí.

Tyhle moderní příklady dokazují, jak snadno mohou Darwinovy spisy vést k nesmírně nebezpečným myšlenkám i chování, či je alespoň ovlivnit. K chování, které není, byť v malém měřítku, nepodobné postojům kdysi běžným v nacistickém Německu. Dalším podobným případem je boom v evoluční psychologii snažící se popisovat veškeré lidské chování včetně náboženského a sexuálního, lidské zájmy a koníčky i pracovní morálku jako faktory podmíněné geneticky.

Sewell probírá rovněž problémy jako je přípustnost potratů za účelem zvýšení zdatnosti populace a vládní programy ke kontrole lékařských rozhodnutí založené na moderní měkké eugenice. Krátce řečeno nesouhlasí s tím, aby se podobná rozhodnutí přenechávala vědcům či politikům.

Zpochybňuje také postulovaný rozsah praktického užitku pro lidstvo, který prý přinesla evoluční teorie, a uzavírá své úvahy konstatováním, že darwinizmus nemá žádnou významnou pozici ve vědě, ve srovnání s objevem DNA a antibiotik, vynálezem tranzistoru a zobrazování pomocí magnetické rezonance, či dokonce internetové revoluce. Sewell pak také namítá, že darwinizmus nevynesla na výsluní zájmu médií ani mu nevydobyla uznání vědců vědecká fakta či pracovní výsledky, nýbrž že se tam vyšvihl pomocí nákladné reklamní kampaně zaplacené z kapes daňových poplatníků.

Závěry

Jak vyplývá z recenzované knihy, jde Sewellovi především o to ukázat, že darwinizmus způsobil celkovou dehumanizaci, a že nás sváděl a svádí na scestí jak v minulosti tak dnes – a patrně v tom bude pokračovat i v budoucnu, kdy bude jeho přičiněním zneužita genetická revoluce a lidská schopnost vybírat zdatnější děti technikami jako je sekvenování DNA a oplodnění in vitro. Příkladem, který Sewell uvádí, je žena, která si nechala vzít své první dvě děti jen proto, že jí u obou sonogram prokázal přítomnost nadbytečného prstu. Lékař, který měl tento případ na starosti, přitom při jejím vyšetření zjistil, že sama kdysi trpěla touž abnormitou, kterou pak zvládla úspěšně poměrně malá operace. Doktor však uvedl, že se žena přesto rozhodla své dvě děti uměle potratit, protože zdědily její malou vadu, i když jí však v jejím životě nepřinesla téměř žádné nepříznivé důsledky.

Odkazy:

1. Dennett, D.C., Darwin’s Dangerous Idea: Evolution and the Meanings of Life, Simon & Schuster, New York, 1996.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz