Na počátku byla informace

Ing. Josef Potoček

Článek byl zveřejněn jako dodatek k tématu EVOLUCE v časopise Brána č. 2/2016 a s povolením autora jej zveřejňujeme i na těchto stránkách, za což mu děkuji. Pavel Kábrt

• Darwinistické tvrzení, že celý systém adaptací přírody je výsledkem nahodilosti, je jedním z nejodvážnějších tvrzení v historii vědy. —Michael Denton, 1985
• Iluze účelu je tak působivá, že sami biologové používají předpoklad dobrého návrhu jako pracovní nástroj. —Richard Dawkins, 1987

1. Úvodem: Evoluce mezi vědou a metafyzikou

Život v biologickém smyslu je fenomén, který všichni dobře známe, máme ale problém ho přesně definovat a na úplně zásadní obtíže narážíme, když se ho pokoušíme vysvětlit. V oblasti západní civilizace převládalo po dlouhá staletí mínění, že život se vší jeho rozmanitostí, vč. člověka, je zde jako výsledek plánu a tvůrčího působení Stvořitele. Tento pohled se z počátku nezměnil ani s nástupem moderní vědy, jak můžeme vidět např. u Isaaka Newtona. Ten své převratné objevy na poli mechaniky a optiky (Principia 1687, 2. vydání 1713, Optiks 1717) explicitně spojoval s přesvědčením, že za všemi projevy hmoty stojí její Tvůrce, který přírodu řídí a kontroluje. Hmota je v jeho pojetí pasivním elementem, vesmírný řád nemůže vzniknout z chaosu atomů¹. Během následující doby, vlivem radikálního osvícenství (Diderot, d´Holbach, d´Alembert, Laplace), se však tento přístup začal měnit, v přesvědčení, že je jen otázkou času a dalšího rozvoje vědy, kdy budou úvahy o nějakém transcendentním principu úplně opuštěny. Ke slovu se stále silněji hlásilo paradigma o čistě materialistickém základu přírody, víru v působení Stvořitele postupně nahrazovala víra v samoorganizační potenciál samotné hmoty. Uveďme si několik vyjádření tohoto druhu ze současné doby: „Není potřebné vzývat Boha, který by vesmír uvedl do chodu“², říká ve své poslední knize Stephen Hawking, guru současné fyziky (který na univerzitě v Cambridge zastával až do důchodu tutéž pozici jako kdysi Newton). Nebo jak to říká na jiném místě knihy v pohledu na člověka: „Jsme produktem kvantové fluktuace raného vesmíru.“ Podobně se vyjadřuje známý astrofyzik Carl Sagan³: „Vesmír nemá hranici v prostoru, nemá počátek v čase a není v něm žádné úlohy pro Stvořitele.“ Nejsme nic jiného než „pouhé seskupení elementárních částic“⁴, říká v podobném duchu Francis Crick, jiný věhlasný vědec současné doby⁵.

Představa o samoorganizaci hmoty je sama o sobě pouze filozofický, ideologický princip, do oblasti vědy ji posouvají teprve navazující koncepce, jejichž cílem je formulovat za použití vědecké metodologie nosné, přijatelné teorie. V oblasti kosmologie patří k takovým výsledkům např. model velkého třesku či kvantová teorie gravitace, jejichž ambicí je vysvětlit vznik a vývoj vesmíru. V oblasti živé přírody je to Darwinova teorie přírodního výběru, která je základem pro vysvětlení vzniku života a diverzifikace jeho forem. Živou přírodu vidí jako výsledek kontinuálního vývojového procesu, jehož podstatou je schéma „mutace – selekce“. Mutace jsou náhodně vzniklé odchylky, které vytvářejí prostor, ve kterém začíná působit přírodní výběr (selekce) jako vlastní tvořivý faktor. Výsledkem je růst organizovanosti. Všechno živé vzniklo pomalým samovolným procesem tak, že z jakési původní prabuňky se život vyvíjel do stále složitějších forem.

Darwinův princip přirozeného výběru byl od doby svého vzniku stále znovu kritizován, protože ale nebylo známo nic o tom, jakým způsobem se uvnitř organismu uplatňuje, měly všechny námitky jen velmi neurčitý charakter. To se změnilo teprve se vznikem genetiky a molekulární biologie, které umožnily převést úvahy o podstatě života na diskusi o vzniku a povaze genetického kódu obsaženého v molekule DNA. Z hlediska taxonomie (systematiky) se jednotlivé druhy organismů liší jen různým pořadím čtyřech nukleotidů v řetězci DNA a jejich různým počtem. Z hlediska vzniku organismů (jejich vývoje) se jedná o molekulární procesy, kterými se modifikuje obsah genetické informace. Tyto procesy jsou v zásadě nahodilé povahy a odpovídají původním Darwinovým „variacím“ – dnešním mutacím. Podívejme se na ně teď podrobněji.

2. Molekula DNA a život

Informační obsah DNA si můžeme přiblížit pomocí analogie s psaným textem. Příkladem může být začátek jedné známé básně:

Čo nám ostáva?
Či by sme sa mali hanbiť
za evanjelium Kristovo?
Či sa život hanbí za to, že žije?
Či sa hanbia jedle za svoju výšku,
alebo biele ruže za svoju krásu?
Či sa hanbí pšeničné pole
za to, že vonia chlebom?
Či sa před niekym schovávajú oblaky?
Či vietor neletí slobodne
a či slnko prijíma
svetlo vyhasnutej hviezdy?

Je to začátek básně Milana Jurču Víťazný oblúk ⁶, která nás hluboce oslovuje svým obsahem a hloubkou. Jak ta báseň vznikla? Autor měl nejdříve v mysli její základní myšlenku, kterou potom vyjádřil vhodnými slovy. Ta báseň nejsou náhodně nakupená slova, nýbrž hluboce promyšlené dílo, výsledek předem pojatého záměru. Teoreticky vzato může tato báseň vzniknout i nahodilým skládáním příslušných slov. Těch slov je celkem 60, a zde je výsledek jednoho takového pokusu (pro srovnání to má formu původní básně):

Nám to Kristovo?
Neletí vonia před sme evanjelium prijíma
či či či?
Jedle slnko oblaky niekym svetlo hanbia, za či?
Schovávajú hanbí alebo za čo by krásu
sa chlebom pšeničné za výšku svoju?
Za sa mali či slobodne
sa život, vyhasnutej svoju ostáva?
Hviezdy sa pole biele za vietor?
Hanbiť ruže sa či
a že žije hanbí
to že či?

Jak je zřejmé, v porovnání s textem básníka je to naprostá katastrofa. Jsou to tatáž slova, jenom s jejich pořadím se to jaksi nepovedlo… Člověk bez matematické průpravy těžko odhadne, kolik je možných takovýchto různých kombinací. Je to číslo, jehož velikost převyšuje veškeré naše představy. Zachycuje to následující tabulka:

Pro 60 prvků je to nepředstavitelně vysoké číslo, jehož velikost je srovnatelná s počtem atomů v celém známém vesmíru. (V našem příkladě se některá slova opakují, to ale nemá na charakter výsledku žádný podstatný vliv.) V určité části těch kombinací bychom originální text poznali jako zatížený menší nebo větší stylistickou chybou, v další části bychom se smyslu textu už jen velice obtížně dohadovali, ale v naprosté většině případů by šlo o úplné nesmysly. A to jsme pracovali s celými slovy, která sama o sobě mají přesný smysl. Ukažme si ještě, jak to vypadá, když takový pokus provedeme na úrovni jednotlivých písmen. Těch písmen je v naší ukázce 254 a zde je jeden výsledek získaný za použití generátoru náhodných čísel. Je to „báseň“ o slovech stejné délky a větách stejné interpunkce, jako má původní text, výsledek je podle očekávání krkolomný nesmysl, složený ze slov, která se ani nedají vyslovit, natož aby měla nějaký význam:

Ae zsv avdedv?
Be ea bas ai elep iezutá
jm aožnjíéýi ynvtoonu?
Io ue toyny nuoto ay áu, te sdas?
Nť le nkchhčj bzašč če sozom iesko,
ebipa nsole vahs áb rčikč rbrao?
Oa sž žlili lvpeeoeh čela
mi ei, uč obhvj etzeao?
Ii ti esvž kniakn amhvtmonp lslvsz?
Sl lvvaca rtkvsm uchjvíhaí
i út asjša čtnaoýr
bjčlbe sbaenaiino íaimrdj?

Nějak podobně to vypadá, když uvažujeme o genetické informaci uložené ve struktuře molekuly DNA. Každá Darwinova příznivá změna – mutace – musí mít svůj základ ve struktuře genetického kódu. Chemická písmena jejího textu jsou sice jenom čtyři, zato jich tam je ohromný počet: 4 miliony u „primitivní“ bakterie a 3 miliardy u člověka. A celá tato ohromná řada nukleotidů musí mít zcela určité pořadí, aby mohla fungovat jako genetická informace, tj. měla hodnotu smysluplného „biologického textu“, schopného spouštět užitečné biologické mechanismy. Jednotlivé náhodné mutace ale poskytují jen „biologické nesmysly“, nebo jinak řečeno: vznik pořadí užitečného pro život má tak nízkou pravděpodobnost, že darwinistické schéma „mutace – selekce“ totálně selhává. Přírodní výběr nemá totiž prakticky s čím pracovat: „Malé kroky [způsobené mutací] nevytvářejí žádnou selekční výhodu, a velké kroky jsou extrémně nepravděpodobné“, hodnotí tuto situaci prof. Bruno Vollmert⁷, odborník z oblasti makromolekulární chemie. V knize, která má název Molekula a život⁸, se k tématu vyslovuje z hlediska své profese. Ukazuje v ní, že molekula DNA je sloučenina přesně známého druhu (lineární makromolekula), a že zákonitosti, podle kterých vzniká, nejsou s konceptem evoluce slučitelné: neřízenou polykondenzací (statistickou syntézou) vznikají jen chaoticky uspořádané řetězce, které nikdy biologickou informaci neponesou. A že ten, kdo tvrdí něco jiného, jen prozrazuje, že o makromolekulární podstatě věci nemá ani ponětí. K použitelným výsledkům vede totiž jen syntéza řízená, která je ovšem cíleně, programově usměrňována. Svůj závěr formuluje prof. Vollmert velice kategoricky⁸: „Protože nejsou dány makromolekulární předpoklady, je dnes vládnoucí neodarwinismus jako přírodovědecká hypotéza neudržitelný.“

Ke stejným závěrům dochází i trojice amerických autorů v knize Tajemství vzniku života⁹: Makromolekuly potřebné pro život obsahují vysoce specifické uspořádání, které má povahu vnesené informace a které nemohlo vzniknout samovolným přírodním procesem. Vybudovat takové molekuly je možné pouze přesně řízenými chemickými procesy, které samy od sebe v přírodě neprobíhají. Z termodynamického hlediska platí, že neznáme žádný organizační princip, který by umožňoval provedení tzv. entropické konfigurační práce⁹. Obrazně řečeno, postavit dům z hromady cihel vyžaduje cílevědomou práci, a nemůžeme čekat, že něco takového vykoná nálož dynamitu.

Můžeme si to ilustrovat ještě na jednom příkladě, jehož idea je převzata z knihy molekulárního biologa Michaela Dentona¹⁰:

• ON STAXÍ NA ULICI.

Tato jednoduchá věta ztratila přesný význam, protože obsahuje slovo „staxí“, které nic neznamená. Původně tam mělo být slovo „stojí“, to ale bylo zdeformováno dvojí náhodnou záměnou hlásek: STOJÍ → STAJÍ → STAXÍ. Z níže uvedeného schématu vidíme, že existují i smysluplné mutace naší vzorové věty, těch je ale omezený počet a výsledkem jsou věty příbuzného obsahu:

• ONA STOJÍ NA ULICI.
• ONO STOJÍ NA ULICI.
• ONI STOJÍ NA ULICI.
• ONY STOJÍ NA ULICI.

To odpovídá Darwinovým „odrůdám“, výsledkům procesů, které v přírodě skutečně pozorujeme a které označujeme termínem mikroevoluce. Všechny ostatní náhodné mutace – a těch je nepřeberný počet – vedou jen k deformaci smyslu (z hlediska organismu jsou neutrální až fatální). Abychom se metodou postupných změn dostali ke smysluplné větě trochu odlišného obsahu, je nutné překonat určitou bariéru vět beze smyslu. To máme znázorněno na tomto schématu:

• ON STOJÍ NA ULICI.
• —————————–
• ON TOJÍ NA ULICI.
• ON TOŽÍ NA ULICI.
• ON LOŽÍ NA ULICI.
• —————————–
• ON LEŽÍ NA ULICI.

Tedy jinými slovy: Smysluplné věty mají charakter izolovaných ostrůvků, mezi kterými není možné metodou postupných smysluplných změn přecházet. A platí, že čím je věta delší a čím složitější informaci obsahuje, tím se její izolovanost od všech ostatních vět prohlubuje. Překonat tuto izolovanost není možné metodou postupných smysluplných změn, ale pouze současným provedením mnoha změn najednou, tedy skokovou reorganizací celé věty. To je hlavním problémem klasického darwinovského pojetí postupné akumulace náhodně vzniklých odchylek.

3. Princip neredukovatelné složitosti

Potíž evolucionistů s fenoménem života spočívá v tom, že živé organismy jsou plné komplikovaných struktur. Příkladem může být unikátní konstrukce lidského ucha. Ve středním uchu jsou tři zvláštní, navzájem přizpůsobené kůstky: kladívko, kovadlinka a třmínek. Jsou tam proto, aby zajistily mechanický přenos zvukových vln do vnitřního ucha, které potom zvukový signál vede dále do mozku. „Mechanismus středního ucha je zázrakem biologického inženýrství přírody“, říká jedna odborná publikace¹¹. Jiným příkladem může být složitá konstrukce sítnice našeho oka, kde se odehrává přeměna světelné energie na elektrické nervové impulsy. A tak by se dalo pokračovat. Srdce, klouby, srážlivost krve, imunitní systém, mozek… Uveďme si ještě jeden příklad. Všichni dobře známe vzorec kyseliny sírové: H₂SO₄. Je to jednoduchá sloučenina, její molekula obsahuje 7 atomů. Když jsem pracoval v Ústavu polymerů v Bratislavě, používali jsme tam látky ze skupiny organických peroxidů. Jedna z nich byla 1,4-di-terc-butylperoxy-di-isopropylbenzen:

Elementární vzorec této exotické sloučeniny je C₂₀H₃₄O₄, její molekula obsahuje 58 atomů – asi 10x víc než má ta kyselina sírová. A teď s tím porovnejme elementární vzorec hemo-globinu – červeného krevního barviva v našich červených krvinkách:

C₃₀₃₂H₄₈₁₂N₇₈₀Fe₄O₈₇₂S₁₂

₁₂Molekula hemoglobinu má 9 502 atomů – je to jedna z největších známých molekul vůbec. Přitom tam jsou jen 4 atomy železa, které umožňují přenos kyslíku z plic do celého těla. Zbytek jsou složité řetězce z bílkovin, které pro tu životně důležitou funkci vytvářejí vhodné podmínky. Každá naše červená krvinka obsahuje 280 milionů molekul hemoglobinu. Červené krvinky mají omezenou životnost – každou vteřinu jich naše tělo vyprodukuje asi 2 miliony¹². A to všechno je jenom malá část ohromné soustavy biochemických procesů, které jsou koordinovány v čase a ve svém celku vytvářejí ohromný systém našeho těla. V ep. Římanům (1,20) je toto známé slovo: „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ Z povahy živé přírody – jako Božího díla – můžeme usuzovat na Stvořitele.

Příkladem takového postoje může být americký biochemik Michael Behe, autor knihy Darwinova černá skříňka¹³. Zabývá se v ní fungováním biochemických systémů z hlediska tzv. principu neredukovatelné složitosti¹⁴. Ten říká, že u nějakého systému musí být k dispozici současně všechny jeho součásti najednou, aby se dosáhlo určeného působení. Pokud nějaká část chybí, systém je bezcenný, takový meziprodukt nemá žádnou evoluční výhodu. Jako příklad uvádí Dr. Behe obyčejnou past na myši, která se skládá z pěti částí. Pokud některá z nich chybí, past je k ničemu. U biochemických systémů je to v zásadě totéž, až na to, že jsou nesrovnatelně složitější. „Klíčová otázka zní: Jak může složitý biochemický systém vzniknout na základě postupného vývoje?“¹³ Jeho závěr je tento: „Každého, kdo se necítí povinen omezit své bádání pouze na nenaplánované příčiny, ihned napadne, že biochemické systémy musely být zkonstruovány. Konstruktér věděl, jak budou systémy po dokončení vypadat, a začal je sestavovat. Život na Zemi je ve své nejzákladnější podobě výsledkem důmyslné, inteligentní činnosti.“ Je to vlastně starý teleologický argument, známý z knihy Williama Paleye Přírodní teologie z r. 1802: Když někdo najde v nějaké pustině hodinky, logicky začne uvažovat o jejich tvůrci z důvodu jejich zjevné konstrukce, i kdyby předtím žádné hodinky nikdy neviděl. S pokrokem našeho poznání přírody ten argument jen nabývá na síle. U letadla Boeing je každému jasné, že za jeho vznikem je plán a tvůrčí úsilí člověka. Kdežto u racka máme věřit, že je výsledkem slepého přírodního procesu. „Uvažování moderního člověka vykazuje nevědeckou dualitu myšlení, když je na jedné straně nadšen složitostí lidmi vytvářených strojů, ale na druhé straně složitost ve světě kolem nás považuje za výsledek neřízeného kosmického experimentu“¹⁴, říká jiný současný autor.

4. Závěrem: Mýtus moderní doby

Plný titul průlomové Darwinovy knihy z r. 1859 zní: O vzniku druhů přirozeným výběrem čili zachováváním vhodných odrůd v boji o život¹⁶. Nadšené odezvě v době sílícího racionalismu se nelze divit. Zdálo se totiž, že byla konečně objevena teorie vědecké povahy, která dokazuje, že idea stvoření není nic jiného než relikt starověku. 160 let po Darwinovi se ale ukazuje, že vše je trochu jinak. Katolický fyzik Dr. Wolfgang Smith k tomu říká: „Doktrína evoluce, která zaplavila svět, nespočívá na síle vědeckých důkazů, nýbrž v její přitažlivosti jako gnostického mýtu. V podstatě tvrdí, že se živé organismy stvořily samy… Takže, v konečném hodnocení, evolucionismus je ve skutečnosti metafyzická doktrína zahalená do vědeckého hávu“¹⁷. Vznik odrůd v přírodě sice pozorujeme (a šlechtění a křížení toho cíleně využívá), to je ale jen projev limitované pružnosti genetického kódu, který ke vzniku nových druhů nevede. Boj o život také v přírodě všude vidíme, to je ale jen proces, který eliminuje slabší a nepřizpůsobivé jedince. Přispívá tak pouze k zachování druhů, které už tu jsou – působí v principu konzervativně, v žádném případě není hnací silou nějakého evolučního pokroku. Pokud jde o molekulární biologii a genetiku, platí, že „nejsou k dispozici žádná detailní darwinistická vysvětlení pro evoluci žádného základního biochemického či buněčného systému, nýbrž pouze spekulace poplatné přáním autorů“¹⁸. Pozici střízlivé vědy, založené na empirii a nikoli na domněnkách, potvrzuje i Nobelova cena za chemii za rok 2015, udělená třem autorům (Tomas Lindahl, Paul Modrich, Aziz Sancar) za „opravy kódu života“, bez kterých by život zřejmě nemohl vůbec existovat. Jedná se jednak o objev enzymů, které odstraňují poruchy náhodně vzniklé v DNA (např. působením slunečního záření) a dále o objev chemického klíče, který v buňce rozpozná špatný přepis bází v DNA a odstraní jej. Je to důmyslný obranný mechanismus proti náhodným změnám. „Fascinující molekulární svět buňky… je světem dokonalé technologie a udivující složitosti… Uviděli jsme svět tak důvěrně známý, jako bychom přiložili zrcadlo ke svým vlastním strojům,“ vyslovil se o svém oboru už před lety molekulární biolog Michael Denton¹⁰.

To všechno nemohl Darwin samozřejmě vědět, a snaha vědců rozšiřovat naše poznání a proniknout co nejhlouběji do tajemství stvoření si zasluhuje plné uznání. Problémem ovšem je, když se empirické poznání nahrazuje pohledem filozofie, a když se ideologická předpojatost vydává za pozici vědy. Prof. Vollmert to výstižně charakterizuje podtitulem již citované knihy⁸: O makromolekulárním původu života a druhů: Co Darwin nemohl vědět a co darwinisté vědět nechtějí. Na rozdíl od Newtonovy doby dnešní věda neuznává existenci a možnost působení nějakého transcendentního činitele. Nepřipouští, že složité systémy neredukovatelné povahy, zjevné konstrukční principy a stavební plány jednotlivých druhů organismů nelze vysvětlit bez vložené informace zvenčí. Informace ale nikdy nevzniká – jak vysvětluje německý informatik Werner Gitt¹⁹ (a jak potvrdí každý programátor) – sama od sebe, a jako nehmotná veličina není produktem hmoty. Naopak, vedle hmoty a energie představuje třetí základní veličinu zodpovědnou za rozmanitost a složitost našeho světa^{20, 21}. Václava Havla se jednou ptali, v jakém stadiu je jeho avizovaná nová hra. “Ta hra je v mé mysli hotová, ale neměl jsem zatím čas ji napsat. Až někdy získám trochu času… tak snad ji z té mysli přenesu na papír”, odpověděl. Říká nám to: Na počátku každého složitého, strukturovaného díla je idea, plán, informace – jako předpoklad následné realizace.

Současný autor Marek Vácha, katolický kněz a stoupenec teistické evoluce, to vidí jinak: „Pro křesťana je proces vývoje dokladem Boží všemohoucnosti. Ve hmotě není uložen cílový organismus, ale sám proces vývoje“²². Obdobně se vyjadřuje Pavel Javornický, biolog a emeritní kazatel Církve bratrské: „Bůh stvořil všechno na počátku i s ohromnou schopností rozvíjet se“²³. A ještě jeden příklad téhož postoje: „Stvořené Boží dílo… bylo obdarováno všemi schopnostmi pro sebeorganizaci a transformaci, nutnými k uskutečnění nepřetržitého evolučního vývoje“²⁴. To je ovšem naprostý omyl. Složitý svět buňky (stavba buňky, biochemické mechanismy) i existence různých životních forem (diverzifikace života – vznik druhů) nejsou výsledkem postupného vytváření informace (kreativity hmoty) během evolučního procesu, nýbrž výsledkem působení inteligentního Tvůrce. „Teističtí evolucionisté, stejně jako ateističtí evolucionisté naivně přijímají domněnku, že přirozený výběr má velkou tvořivou sílu, protože jsou zmateni filozofií, ačkoli důkazy tento názor v žádném případě nepotvrzuj퓲⁵, komentuje tuto pozici známý kritik evoluční teorie prof. Phillip E. Johnson²⁶. Idea stvoření (inteligentního plánu) a proces samovolného vývoje jsou dva odlišné principy, které jsou navzájem neslučitelné. Biblická zpráva o stvoření podle Genesis1 není překonaným mýtem starověku, ani alegorickým hymnem bez věcného významu, nýbrž podstatným Božím sdělením i pro současnou dobu.

Citované prameny a poznámky

1. Bernard Lightman, Does the History of Science and Religion Change depending on Narrator? Science & Christian Belief, Vol 24 (2012), 149-158
2. Stephen Hawking & Leonard Mlodinow, Velkolepý plán, Praha 2011
3. Carl Sagan, in: Stephen Hawking, Stručná historie času, Praha 1991 (Předmluva)
4. Francis Crick, citace in: John Lennox, Stephen Hawking, das Universum und Gott, Brockhaus 2011, s.55
5. Sir Francis Crick, nositel Nobelovy ceny (1962) za objev struktury DNA (spolu s Jamesem Watsonem a M.H.F. Wilkinsem)
6. Milan Jurčo, Jazyk spieva o tvojom slove, Bratislava 1975, s.142
7. Prof. Dr. Bruno Vollmert (1920 – 2002), bývalý ředitel Ústavu polymérů Univerzity v Karlsruhe; autor učebnice Grundriss der makromolekularen Chemie (10.vyd. 1985, 507 str.), která byla svého času doporučeným textem i pro naše vysoké školy
8. Bruno Vollmert, Das Molekül und das Leben, Reinbeck b. Hamburg 1985
9. Charles B. Thaxton aj., Tajemství vzniku života – Kritická analýza současných teorií, Praha 2003
10. Michael Denton, Evolution – A Theory in Crisis, London 1985
11. Kolektiv, Lidské tělo, Praha 1991, s.253
12. Robert K. Murray a kol., Harperova biochemie, H & H 1998, str.726
13. Michael J. Behe, Darwinova černá skříňka, Praha 2001
14. V amerických pramenech se tento princip také označuje „all-or-nothing“ (všechno, nebo nic)
15. Andrew McIntosh, in: J. Ashton (Ed.), In Six Days, Master Books 2003, s.166
16. Charles Darwin, O původu druhů přirozeným výběrem, Praha 1914
17. Citace in: H.M. Morris, Some Call it Science – The Religion of Evolution, ICR 2006, s.32
18. James Shapiro, In the Detail of What?, National Review, Sept. 16, 1996
19. Prof. Dr.- Ing. Werner Gitt (*1937), emeritní ředitel PTB (Physikalisch-technische Bundes-anstalt) Braunschweig, nyní hostující docent na STH Basel pro obor »Bible a přírodní vědy«; od r. 1990 vede »Fachtagung Informatik« (Dny informatiky), zaměřené na vztah biblických zásad s vědeckými postoji (zejména z oblasti informatiky)
20. Werner Gitt, Information – die dritte Grundgrösse neben Materie und Energie, Siemens-Zeit-schrift 63 (1989), 4, Sonderdruck
21. Werner Gitt, Information – Der Schlüssel zum Leben, CLV, Bielefeld 2016, 512 str.
22. Marek Vácha, Tančící skály – O vývoji života na Zemi, o člověku a o Bohu, Praha 2003
23. Pavel Javornický, Když se víra s vědou nehádá, Praha 2008
24. Howard J. van Till, Hledisko plně obdarovaného stvoření – teistická evoluce, s.184; in: Třikrát evoluce vs. stvoření, Praha 2004
25. Phillip E. Johnson, Ohlas č.2; in: J.P. Moreland a J.M. Reynolds, Třikrát evoluce versus stvoření, Praha 2004, s.300
26. Phillip E. Johnson (*1940), emeritní profesor práv na universitě v Berkeley, autor řady hodnot-ných publikací z oblasti ID; např. Darwin on Trial (1993, 3.vyd. 2010, česky Spor o Darwina, 1996), Reason in the Balance (1995), The Wedge of Truth (2000) a další.
27. Josef Potoček, Stvoření či evoluce?, Albrechtice 1992