Co vlastně Bible učí a co neučí o sobě a o Bohu?

pavelkabrt Bible, křesťanství, náboženství 0 Koment.

Vložil/a Pavel Slepička, St, 11/03/2010

Představujeme vám třetí číslo kreacionistické přílohy časopisu Život v Kristu.
Více o časopisu naleznete zde

V minulých dílech jsme nastínili jak význam otázek o stvoření či evoluci, tak fakt, že vědecké závěry se postupně vyvíjejí a mění. Člověk zpřesňuje své metody pozorování, dochází k novým a přesnějším poznatkům. Věda již dávno zaujala vážené místo v žebříčku hodnot kulturní společnosti. Dokonce můžeme jmenovat vědce, kteří na oltáři vědy obětovali nejen „teplo rodinného krbu“, ale doslova celý svůj život i majetek. Do obecného povědomí se za posledních 100 let vloudil pocit, že „věda má (brzy bude mít) správné odpovědi na všechno podstatné.

Přes všechno nezměrné úsilí se však stále o řadě témat vedou v odborných kruzích bouřlivé diskuse. Ona víra v „neotřesitelné pravdy rozumového či experimentálního výzkumu“ je místy opravdu jen optimistickým přáním bez pevného základu.

Naproti tomu již několik tisíc let v Bibli čteme stálá a neměnná tvrzení typu „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi…“ Je vůbec myslitelné, aby něco tak starobylého jako je Bible, mohlo obsahovat aktuální a dostatečně konkrétní informace o „vědeckých otázkách“? Může dnešní normálně uvažující vědec brát Bibli vážně, aniž by tím spáchal „intelektuální sebevraždu“? Stojí vůbec Bible za to úsilí a čas, potřebný, k zodpovědnému seznámení se s tím, co chce sdělit dnešnímu čtenáři?

Odpověď na všechny tyto otázky zní ANO. Nejprve si však vyjasněme, co Bible skutečně říká o Bohu a sama o sobě a co ne. Je nezbytné oddělit fakta od lidových představ a pověr, abychom se vůbec dobrali něčeho smysluplného. Pro začátek postačí jeden příklad za mnohé: „Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.“ (2Tm 3,16)

Nutným předpokladem podobných biblických tvrzení je nejen, že Bůh existuje, ale že je přesně takový, jak o sobě v Bibli tvrdí. Bible je navíc postavená na principu všechno nebo nic. Buď platí veškerá tvrzení, která „Bůh v Bibli předkládá“, a Bible jsou svatá Písma z nichž působením Ducha svatého (aktuálně) zaznívá Boží slovo nebo neplatí, a všechno, co píše se rychle rozdrolí. Vysokou laťku si Bůh sám na sebe klade, že? Ale musí to tak být, Bůh je dokonalý i jeho dílo musí být dokonalé. Navíc jinak by nestálo za to stavět na Bibli svůj život.

Pokud ale Bible obsahuje chyby, pak si vnitřně protiřečí, když Ježíš – Boží Syn říká: „Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ (J 17,17) A to by byl problém. Pokud by si Bible protiřečila, nemohl by být Bůh dokonalý ani věrohodný jako autor, čímž by ani nemohl být zárukou naplnění biblického poselství a stovek zavazujících zaslíbení. Pokud by z Bible neznělo Boží slovo, co nám zbývá? Jen lidský výtvor obsahující pěkná přísloví, dojemné mytologické či historické příběhy, tklivé morální zásady a kázání pro ty, kdo tomu chtějí věřit.

Pokud Bůh (který je neslučitelný s jakoukoliv lží) nemůže mluvit skrze Písmo a nepůsobí svou mocí v životech lidí, pak se bavíme opravdu jen:
1) o prázdném náboženství beze smyslu a trvale hodnotného obsahu
2) o knížce v kůži, jež zdobí naši knihovnu.

Každý člověk má o Bohu nějakou svou představu (kulturní pozadí, výchova, zkušenosti s křesťany…), čím víc se ale taková představa liší od Bible, tím míň je možné (či přijatelné) takovou představu brát vážně. Nedivím se pak, že má tolik lidí vůči důvěře „takovému“ Bohu výhrady.

Posviťme si na nejčastější mylné představy o Bohu:

1) Neurčité „cosi“ nad námi, vyšší moc, neosobní vesmírná vyšší inteligence v pozadí. A každý národ se tomu snaží dát nějakou představitelnou podobu – Bůh, Alláh, Dobro…

2) Bůh je Stvořitelem, ale od té doby je vzdálený a nezasahuje do dění. Na konci věků se rozhoupe k Poslednímu soudu.

3) Bůh patří do starých časů (starověké národy, mytologie, folklór, středověké chrámy), do dnešních dnů se už nehodí.
Bůh je „pohádka“, pro někoho Ježíšek, pro jiného Děda Mráz, Santa Klaus a tak. Jako děti jsme tomu tak věřili všichni, že?

4) Bůh je jako zlomyslný kluk, který nás pozoruje, hraje si s námi jako s pokusnými myšmi – dává nám zkoušky a pokušení, aby nás pak mohl „odměnit“, čímž se v nebi neobyčejně baví.

5) Bůh je Bohem pořádku a tak lidi stíhá svými tresty za každý hřích. Kontroluje jako policajt, co děláme a co si myslíme.

6) Bůh v pozadí tahá za provázky, aby řídil svět podle svého. Lidé jsou jako loutky a nemohou se vyhnout svému osudu.

7) Bůh je záloha pro případ nouze, jako poslední možná alternativa, když nám všechno ostatní selže. Než budu na smrtelné posteli, mám v podstatě čas na svůj život.

To samozřejmě zdaleka nejsou všechny lidové představy o Bohu, abychom však spolehlivě mohli říci, jaký Bůh není, musíme poznat na vlastním životě, jaký je. Bible je výchozí bod a základ našeho poznávání (nejlépe je přečíst si pro začátek evangelia), držel bych se jí jako mapy. Také je možno chápat Bibli jako milostný dopis a pozvánku na rande, kde bude Bůh sám konat.

Někteří možná namítnou: „Kde bereme tu jistotu, že Bůh vůbec existuje? Nota bene Bůh podle Bible – osobní, milující a zajímající se o každého konkrétního jednotlivce?“ K zamyšlení bych nabídl klasické „důkazy Boha“, které s ohledem na další myslitele zformuloval Tomáš Akvinský:

1) Vnímáme změnu i pohyb, lze proto usuzovat, že musel být někdy první pohyb, nejstarší v pořadí. – Bůh je tím hybatelem, který dal prvotní impuls a dál vše řídí.

2) Vše má svou příčinu (a následek), musí existovat prvotní příčina (Bůh), která vše začala, ale sama příčinu nepotřebovala. To, že věci existují, způsobuje nějaká nutnost (tj. nemohou neexistovat). Tou nejzákladnější „nutností“ pro existenci všeho je Bůh, který na tom, že budou existovat, prostě trvá. „…nese všecko svým mocným slovem…“ (Žd 1,3)

4) Všechno má svou úroveň kvality, nejvyšší stupeň je dokonalost – absolutní dokonalost představuje Bůh.

5) V uspořádání všeho, co existuje, je informace (řád, smysl). Odkud se tedy ta informace vzala a kdo dané věci řídí? – náhoda ani chaos to nedokážou, ani hmota není schopna sama informaci vytvořit (tak jako cédéčko samo nevyrobí píseň, jen ji nese a nepřímo ukazuje na tvůrce).

6) Veškeré logické i vědecké argumenty, filosofická brilantnost či nezměrné teoretické úsilí ale nedokáží nahradit vlastní přímou zkušenost – každodenní život s Bohem. Mohu vyznat s apoštolem Pavlem (a se mnou miliony dalších ): „…vím, komu jsem uvěřil…“ (2Tm 1,12). Podobně jako osobní vztah s manželkou mi věda může maximálně lehce obohatit, ale určitě ne nahradit. „Okuste a uzříte, že Hospodin je dobrý. Blaze muži, který se utíká k němu.“ (Ž 34,9)

Co říci závěrem? Bible sice není vědecká kniha (ani si na to nehraje), ale i tak svými tvrzeními závěrům seriozní vědy neodporuje. Vnitřně si neprotiřečí, i když by se to snad nezkušenému badateli tak jevilo, při podrobnějším studiu se každý zdánlivý rozpor rozumně objasní. Bůh Bible nejen že existuje, ale podává o sobě v Bibli dost konkrétních informací, z nichž nejdůležitější je, že usiluje o osobní láskyplný vztah (komunikaci) s každým člověkem. Stvoření vesmíru, přírody i člověka, původ i důsledky hříchu, světová potopa… vše, jak je popsáno v Genesis, můžeme brát s čistým svědomím doslovně (ne alegoricky či mytologicky). V dalších pokračováních našeho seriálu se jednotlivým tématům budeme věnovat podrobněji a ukážeme si proč.

Bůh dává původ hmotnému i duchovnímu světu, jasný řád, konkrétní smysl existence i cíl. Dává se poznat těm, kdo o to stojí a hledají ho. „Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Ř 1,19–20)

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz