Chlupaté lidičky?

pavelkabrt Původ člověka 0 Koment.

Z důkladného výzkumu vyplývá, že evolucionistické představy o „humanoidní“ povaze lidoopů a opic jsou do velké míry fantazií.

Carl Wieland

(Z http://creation.com/furry-little-humans přeložil M. T. – 10/2011. Publikováno na stránkách CMI.)

Zhruba v uplynulém půlstoletí zasvětily tucty nadšených darwinistů celá desetiletí života studiu chování lidoopů i opic. Veřejnost je obšťastňována historkami o zážitcích Jane Goodallové a Dianne Fosseyové, které žily s šimpanzi respektive horskými gorilami. Vědci podrobně zkoumají sociální struktury, strategie chování, komunikaci i další aspekty života lidoopů i opic, aby našli jakékoli důkazy o tom, že myslí a cítí tak trochu jako my. Podobné snahy nám obvykle sugerují, že rozdíly mezi lidmi a těmito našimi údajnými „blízkými příbuznými“ jsou ve skutečnosti zanedbatelné, nikoli zásadní.

Zejména dva z těchto výzkumů potěšily (1) a utvrdily masy lidí v jejich evolučním přesvědčení.

Jedním z nich je tvrzení o vysokém procentu genetické (DNA) podobnosti mezi uvedenými primáty a lidmi. Předpokládá se, že šimpanzí DNA je z 96 % až 98.7 % totožná s lidskou, podle toho, kdo tuhle informaci předkládá. Důvodem odlišností v hodnotách je fakt, že lidoopí DNA ještě nikdo nenasekvenoval; k „hrubému odhadu“ zmíněné podobnosti používají vědci jiné, mnohem primitivnější techniky (2).

/Poznámka editora: článek je z června 2002, kdy byla k dispozici pouze sekvence lidské DNA, tvrzení autora na tom však není závislé. Všimněme si, že i bez sekvence šimpanzí DNA evolucionisté už 2 roky dopředu dělali dalekosáhlé závěry ve prospěch svojí hypotézy!/

Banány v pyžamech?

O paviánech se tvrdí, že s námi sdílejí 92% DNA. Za předpokladu vysokého stupně sdílené DNA, i kdyby to bylo 90%, činilo by to z nich na 90% lidi, jak se to většinou vykládá? Bude prospěšné zopakovat zde to, co připomenul prominentní evolucionista Steve Jones svému publiku na nedávné přednášce v souvislosti se sdílením DNA u lidí a šimpanzů: „Sdílíme rovněž asi 50% své DNA s banány, což z nás ovšem nedělá poloviční banány, ani od pasu nahoru ani dolů“ (3).

Druhým výzkumným trendem je bádání o problémech řeči. Šimpanz Washoe a bonobo Kanzi „se proslavili svou schopností odpovídat na lidskou řeč překvapivě komplexním způsobem“ (4).

Musí tedy být velkým zklamáním pro oddané evolucionisty, přečtou-li si o nejnovější práci dvou nejzasvěcenějších badatelů v oblasti chování primátů na světě (5). Robert Seyfarth a Dorothy Cheneyová jsou manželským týmem, který provedl mnoho důmyslných pokusů s kočkodany a paviány zkoumajících hlubiny jejich sociálních znalostí a duševních pochodů.

Třebaže se občas setkali s dříve netušeným „bohatstvím“ opičích sociálních vztahů, ve své podstatě způsobily výsledky jejich výzkumu, že honem rychle ukázali „palci dolů“ vůči názoru, že „jsou opice téměř lidmi“. Postupně totiž došli k závěru (který křesťany věřící v Bibli nepřekvapuje), že u opic existují „velká omezení v oblasti inteligence i komunikace“ (6).

Například paviáni míjející nedávno ohlodanou mršinu býka si „nedají dvě a dvě dohromady“, aby se dovtípili, že nablízku jsou lvi. Poděsí se teprve tehdy, spatří-li lvy tváří v tvář. Rovněž spatří-li v koruně stromu mršinu antilopy, nejeví známky toho, že by si uvědomili zřejmou skutečnost – , že nablízku je jejich smrtelný nepřítel, leopard.

Abychom uvedli ještě jeden příklad: o paviánech ze skupiny pátrající po potravě, která se rozeběhla do všech stran tak, že se někteří jedinci dostali na opačné strany lesa, je známo, že na sebe začnou poštěkávat. Vědci se dlouho domnívali, že tak dávají svým druhům „o sobě vědět“ a sdělují jim v podstatě, „Hej, jsme tady, kde jste vy?“, tak jak by to činili lidé. Důmyslné pokusy však ukázaly, že tak opice pouze naříkají nad svou osamělostí v pralese.

Seyfarth a Cheneyová říkají, že na rozdíl od lidí „opice vlastně nepoznají, že jiné opice jsou také cítící bytosti“ (7). Ať už mají jakékoli myšlenky a city, nedovedou je sdělit jinému jedinci, tak jak to činí lidé stále. Takže šimpanz možná truchlí nad ztrátou, ale zdá se, že nedokáže utěšit jiné truchlící jedince.

Tahle neschopnost vžít se do situace jiné opice byla jednoznačně demonstrována, když se opice jménem Sylvia brodila hlubokou řekou s mládětem visícím jí na zádech, a mládě se přitom utopilo. Jelikož ona dýchat mohla, nedovedla si uvědomit, že její dítě dýchat nemohlo.

A co má tohle všechno společného s problémem „genetické podobnosti“? Autor jednoho článku v časopisu Smithsonian (rozhodně nikoli kreacionista), který mě inspiroval k napsání této úvahy, připouští, že shora uvedené výsledky pokusů nám připomínají, že „ rozdíl pouhých několika procent může přerůst v nesmírnou, nepřekonatelnou propast mezi druhy“ /8/. My kreacionisté tvrdíme samozřejmě už dávno, že pár procent rozdílu v genomech znamená rozdíl mnoha milionů párů bází – které zřejmě tvoří právě ony daleko důležitější „kontrolní geny“.

Byli jsme stvořeni daleko podobnější opicím než medúzám. Jelikož naše tělesná konstrukce odráží náš „konstrukční plán“ obsažený v DNA, je naprosto logické, že budeme i geneticky podobnější lidoopům než medúzám – nebo banánům, abychom to dovedli ad absurdum.

A co tolik propagované jazykové nadání lidoopů? Naši vědci nám připomínají, že pokusy s řečí byly prováděny v umělém prostředí. Seyfarth říká, „Můžete naučit v cirkusu medvěda jezdit na kole, ale to mnoho nevypovídá o tom, co se naučí medvědi divocí, bez účasti člověka“ (9). A navíc, říká autor článku, „ani v laboratoři si žádné zvíře neosvojilo skutečnou schopnost mluvit“. Zatímco lidé „přímo ztělesňují v hojné míře myslící tvory“. Jsme si vědomi toho, že my i naše mysli existujeme, a že ostatní lidé mají také lidské mozky. Lidé a pouze lidé „vědí, co víme i my, a my jsme si vědomi toho, že myslíme. Disponujeme hravým, zvědavým, zvláštním a soucitným aparátem zvaným lidské vědomí“ (9).

A důvodem této skutečnosti, měl by dodat autor článku ve Smithsonianu, je fakt, že jsme byli stvořeni k obrazu Božímu. Stvořeni k tomu, abychom přemýšleli o svém Stvořiteli, milovali ho a komunikovali s ním. Lidoopi a ostatní opice, ať už jsou nám vzhledem podobní, takto stvořeni nebyli.

Jak praví na závěr Seyfarth, „Nejsou to chlupaté lidičky. Jsou to jen opice“ (6).

Je člověk zvířetem?

Stále častěji se setkáváme s formulacemi jako třeba „lidé a ostatní zvířata“. Zdá se, že lidé, kteří je pronášejí, se snaží napadnout ideu toho, že lidé jsou čímsi zvláštním, že byli stvořeni k obrazu Božímu.

Odpověď na otázku „je člověk zvířetem?“ však není tak snadná. Zdálo by se, že v technickém biologickém smyslu, při použití člověkem vynalezených klasifikačních kritérií uspořádaných do systému kreacionistou Linném, by odpověď zněla „ano“. Jistěže člověk není rostlinou či bakterií. Tvorové jsou uspořádáni do skupin podle různých kritérií podobnosti, která nemusí mít žádné evoluční významy. Jistěže máme páteře, které by nás řadily do skupiny známé jako obratlovci. Rodíme živá mláďata, kojíme své potomky a tak dále, což by nás řadilo mezi savce, konkrétně placentály. Dále máme mnoho společných rysů se skupinou známou jako primáti.

Problém však není tolik v technické klasifikaci, jako v „propagandistickém účinku“, kterého se dosáhne označením člověka za „zvíře“. Skutečným cílem evolucionistického snažení, který je zavrženíhodný, je označení člověka za „pouhý další zvířecí druh“.

Potenciál pro zmatek v této oblasti je zvlášť silný proto, že slovo „zvíře“ znamená v laickém chápání něco jiného než lidskou bytost. Takže řekne-li někdo, že „kosmetika se testuje na zvířatech“, je jasné, že tohle užití termínu „zvířata“ člověka nezahrnuje. (Stejně tak o rybách, hmyzu a ptácích, i když technicky vzato jsou „zvířaty“, se obvykle jako o zvířatech nemluví. Např. „oheň zranil mnoho zvířat a ptáků“.)

Lidé určitě nejsou „zvířata“ ve všech běžných smyslech tohoto slova, ani nemají se zvířaty společný původ. Byli stvořeni k pravému obrazu svého Stvořitele, a hluboká propast je dělí i od těch jim nejpodobnějších ze všech ostatních živých tvorů.

Zásadním řešením by mohla být zvláštní říše v technické klasifikaci, což by přiměřeně odráželo zmíněný fakt. To se však sotva brzy stane ve světě ovládaném evolucionistickým myšlením.

Do té doby na otázku, zda je člověk „zvířetem“, zní nejlepší odpověď, která by nepodporovala evolucionistické myšlení, takto:

1. Pečlivě rozlišujme různé definice pojmů „člověk“ a „zvíře“.
2. Zdůrazněme, že člověk není zvíře v žádné z běžných definic tohoto slova, ani v evolucionistickém smyslu.

Odkazy a poznámky

1. Evoluční teorie často funguje jako znecitlivění svědomí vůči nepříjemnému stavu způsobeného vědomím hříchu/viny. Pokud je vaším předkem Adam, pak Bůh stanovuje pravidla; je-li to opice, stanovujete je vy.
2. Batten, D. (Ed.), The Answers Book, Answers in Genesis, Brisbane, Australia, pp. 102–106, 1999.
3. Jones, S., interviewed at the Australian Museum on The Science Show, broadcast on ABC radio, 12 January 2002, , 25 January 2002.
4. Conniff, R., Monkey wrench, Smithsonian, pp. 102–104, October 2001.
5. Reported in ref. 4, pp. 97–104.
6. Ref. 4, p. 97.
7. Ref. 4, p. 102.
8. Ref. 4, p. 98. Emphasis added.
9. Ref. 4, p. 104.

Příloha Velikost
Chlupaté lidičky.doc 51 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz