Bůh nebo náhoda?

pavelkabrt Fakta pro stvoření 0 Koment.

Bůh nebo náhoda? Boží Stvoření nebo evoluce?
Autor: Mgr. Libor Votoček

Je možné nahlédnout do tohoto sporu pohledem člověka bez univerzitního diplomu či mnoha let vědecké praxe a neztratit se přitom v moři odborných termínů a složitých formulací? Co bychom sobě I druhým odpověděli na jednu z nejdůležitějších otázek jaké si člověk může položit? „Co nebo Kdo stojí za existencí vesmíru, života a člověka? A co nebo Kdo dává smysl a hodnotu lidskému životu?“ Jsou to příznivé okolnosti? Příhodné podmínky k práci? Naše zaměstnání? Zdravá a šťastná rodina? Naše vzdělání? Koníčky? Přátelé?

Jsme svrchovanými pány své existence? Určujeme pravidla „hry“? Rozhodujeme snad o tom, co je přijatelné a co nikoliv? Jsme svrchovanými pány nad životem a smrtí, nebo jen správci rozmanité Boží milosti? Vládneme neomezenou autoritou nad světem, nebo nám byla svěřena jen autorita správcovství nad dílem Božích rukou?

Užíváme-li stroje, z nichž každý má svého konstruktéra, bydlíme-li v domech, z nichž každý má svého stavitele, čteme-li knížky, z nichž každá má svého autora, používáme-li kódy a počítačové programy, z nichž každý má svého programátora, navštěvujeme-li umělecké a společenské akce, z nichž každá má svého režiséra, přijímáme-li mnohé dary, z nichž každý má svého dárce a sklízíme-li pouze to, co bylo dříve zaseto, nezbývá nám v podstatě nic, co by nás opravňovalo otevírat svá srdce i mysli představám o náhodě, která nestaví ani nebydlí, nepíše ani nečte, nekóduje ani neřídí, od nikoho nic nepřijímá ani nedaruje ale hlavně nikdy nezasívá ani nesklízí, o náhodě, která je ztěžejní myšlenkou celé tzv. evoluční teorie!

Pokud posuzujeme věci a okolnosti výhradně podle jejich účelu a hodnoty (nikoliv ceny), a k tomu jsme od dětství více či méně všichni vedeni, pak tím veřejně prohlašujeme, že s náhodou (nejistotou) chceme mít společného co nejméně, nebo raději vůbec nic. Touha porozumět a poznat, touha překlenout každou nejistotu (náhodu) je základní touhou každého člověka, je to neoddělitelná součást naší lidské přirozenosti. Pokud denně plánujeme, pracujeme a studujeme, pak jsme sami sobě svědectvím, že v náhodu nevěříme. Navíc, věda 21. století (často s rozpaky) potvrzuje, že náhoda, ve smyslu neřízené (přírodním zákonům nepodřízené) události v přírodě, vlastně vůbec neexistuje. Není pro ni místo! Albert Einstein tuto skutečnost vyjádřil velmi elegantně větou: „Bůh nehraje v kostky.“

Nejen ve vědě dobře známý princip kauzality (příčinnosti) dosvědčuje, že každá událost má svou adekvátní příčinu a že každý důsledek je se svou příčinou spojen odpovídajícím přírodním zákonem. Současná věda, i přes zjevný pokrok v technologiích, však není schopna experimentálně ani teoreticky obhájit materialistickou (evoluční) představu vzniku vesmíru, života a člověka. Celý problém lze shrnout do věty: „Vzniká informace (logos, teleonomie, konstrukce, účel, záměr) spontánně (náhodně), ryze přírodními (inteligencí neřízenými) procesy v neživé hmotě, nebo se jedná o duchovní (nehmotnou) kvalitu, kterou hmota sama nedisponuje, a kterou je nutno NAVÍC neživé hmotě dodat zvenku (z duchovního světa)?“

Bez ohledu na to, jak složitý se může jevit tento problém, odpověď na tuto otázku má většina z nás doslova na dosah ruky. Odpověď nám dává právě evolučně dosud nevysvětlená (nevysvětlitelná) jazyková bariéra mezi lidmi, rasami a národy. Právě skutečnost, že jakoukoliv informaci (koncept, záměr, logos) můžeme ve hmotě (ve hmotném světě okolo nás) vyjádřit nekonečně mnoha způsoby, nás přivádí na myšlenku, že se nejedná o proces (přírodním) zákonem ustanovený a podmíněný, tedy ryze materialistický, jak učí evoluční teorie, ale o proces dobrovolný, dohodou stanovený, a tedy ryze duchovní.

A tak mohu například radost nad dokončením nové knihy vyjádřit anglicky, česky, rusky, německy nebo čínsky, mohu také použít Morseovu abecedu nebo klínové písmo, nebo kamínky, nebo dokonce uzlíkové písmo amerických indiánů. Prostě a jednoduše cokoliv na čem se dohodnu s příjemcem své zprávy, aby mohl mou zprávu rozluštit. Náš společný dorozumívací jazyk, kterým je kód vyjádřen, je jen a jen otázkou naší společné dohody nikoliv výsledkem působení nějakého přírodního zákona, času nebo ohromných toků neživé energie a hmoty. Stejně můžeme nahlížet na jakýkoliv jiný kód, jakékoliv jiné vyjádření informace hmotnými prostředky v přírodě. Co nás první napadne, je genetický kód DNA, podle kterého se staví, opravují a fungují těla všech rostlin a živočichů z prachu Země včetně těla člověka. Bezpochyby se jedná o nejsložitější, nejefektivnější a nejpropracovanější kód, který existuje v nám dosud známém vesmíru. Jeho složitost je natolik vysoká, že ani nejsofistikovanější vědecké metody současnosti nestačí ani v hrubých rysech odhalit informační potenciál a skrytý řád uvnitř tohoto kódu. Tento kód (podobně jako každý jiný kód) je hmotným vyjádřením určité informace – duchovní kvality, o které právě mluví, s autoritou sobě vlastní, Bible, když říká, že Bůh stvořil člověka z prachu Země ke svému vlastnímu Obrazu, jako muže a ženu.

I moderní matematická teorie informace, která má, jak už jsme si řekli, duchovní podstatu, potvrzuje, že informace nemůže být do hmoty zapsána přímo, ale jen nepřímo v podobě kódu. A žádný kód se neobejde bez dohodou (nikoliv jako výsledek působení přírodního zákona) stanovené znakové sady, kterou se bude informace v podobě kódu vyjadřovat a dohodou stanovené gramatiky (syntaxe), která určuje jaký význam (informaci) ponesou ta která spojení znaků v podobě jednotlivých slov a vět.

Důvodem je to, že informace nemá hmotnou podstatu, její kvalita převyšuje její možný (nikoliv nutný) hmotný nosič. Informace proto nepotřebuje ke své existenci hmotný nosič (hmotu). Proto nemůže být informace do hmoty zapsána přímo, ale jen nepřímo v podobě kódu, a také proto je v knize Genesis napsáno, že Bůh stvořil člověka k Obrazu svému – podle své Podoby jako Duchovní Bytosti. Člověk je hmotným (tělesným) vyjádřením Boží podstaty. To také potvrzují slova apoštola Ježíše Krista – Pavla, když říká v Duchu Svatém, že v Ježíši Kristu přebývá plnost Božství tělesně! V 1. kapitole listu Židům apoštola Pavla čteme: „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh k našim otcům skrze proroky, ale v těchto posledních dnech mluvil k nám skrze svého Syna Ježíše Krista, jehož ustanovil dědicem všeho a skrze něhož stvořil celý svět. On (Ježíš Kristus) je jasem jeho slávy a vyjádřením jeho podstaty; slovem své moci nese vše, co je. On sám vykonal očistu našich hříchů a posadil se po pravici Velebnosti na výsostech. Tento Syn – Ježíš Kristus o tolik převyšuje anděly, oč vznešenějšího jména se mu dostalo.

Proto evoluční představa náhodného vzniku vesmíru, života a člověka výhradně přirozenými procesy v neživé hmotě, tedy náhodnými, nesměrovanými a neřízenými procesy, postrádá nejen jakékoliv experimentální zázemí a vědeckou hodnověrnost, tato představa je neudržitelná také z morálního, filozofického, sociálního a ekonomického hlediska, ba co víc, ona je v přímém protikladu k hodnotám, které vědomě či podvědomě vyznává každý člověk, ať už je věřící či nikoliv. Mezi tyto, dovolím si tvrdit všem lidem společné hodnoty, patří již zmíněná snaha kralovat v životě, nebýt otrokem okolností, nýbrž být jejich pánem, umět se ovládat, dále je to touha plánovat a tvořit užitečné a trvalé věci, často hluboké zalíbení v řádu, smysl pro krásu a detail, potřeba jistoty a každodenního prožívání bezpečí a vnitřní jednoty, a také velmi silná touha po věčnosti, touha znát (absolutní) pravdu, prožívat opravdovou lásku, přijetí a pokoj a být trvale oproštěn od veškerého strachu, nehodnosti a odsouzení.

Zde evoluční teorie není schopna nabídnout nic kromě beznaděje, absolutního konce v okamžiku tělesné smrti a nelítostný boj o přežití a zachování druhu, všechno samozřejmě v režii slepé náhody a morálně neutrálních přírodních zákonů, takže se nemusí nikdo nikomu za nic zodpovídat a v důsledku toho nemusí být ani za nic vděčný. Koneckonců nějak tak to dnes mezi mladými lidmi a dětmi (nejen) vypadá! Žádný div! Když jsou učebnice přírodovědy pro nejmenší prostoupeny evoluční vírou v náhodný vznik života (takže oficiálně není nikdo nikomu za nic zodpovědný, ani sám za své jednání) a v mnoha prestižních encyklopediích se s jistotou mluví o miliardách let vývoje vesmíru v režii náhody, když se mládeži oficiálně předkládá materialistická evoluční víra v to, jak slepá hmota začínala postupně vidět, hluchá začínala postupně slyšet, těžší než vzduch začínala postupně létat a mrtvá začínala postupně myslet a bojovat o přežití, pak jsou jim samozřejmě jakékoliv duchovní hodnoty k smíchu, obzvláště pak křesťanská morálka, desatero Božích přikázání, o Kristově evangeliu a víře v Mesiáše ani nemluvě.

V dnešním prostředí materialistické evoluční víry se nepředstíraný zájem o duchovní hodnoty probouzí často velmi obtížně a dramaticky, to však ani v nejmenším neznamená, že by Biblické poselství (Kristovo evangelium) bylo pro dnešního člověka jakkoliv zastaralé, nepřijatelné nebo dokonce překonané, ono je jen neprávem přehlížené a v nepochopení odmítané. Na místo Boha Bible jsme si oficiálně a samozřejmě ke své vlastní škodě dosadili náhodu a krutovládu přírodního výběru, namísto neměnného mravního kodexu (desatera) vyznáváme kult osobnosti a neomezenou svobodu projevu, na místo aktivní lásky k bližnímu jsme si dosadili pasivní nesobeckost, na místo naděje ve svaté vzkříšení na konci času máme jen konzum a požitkářství, místo Boží spravedlnosti a nestrannosti osobní zájmy a kariéru, místo pravé zbožnosti a vděčnosti za obyčejné věci honbu za majetkem, penězi a světskou slávou, místo mravní čistoty a zdrženlivosti pěstujeme kult těla a pohlavní nevázanost, namísto upřímné víry pramenící z čistého srdce a dobrého svědomí si mnohem více ceníme ostrolokté a ambiciózní projevy novodobých manažerů a charizmatiků. Chceme Boha I svou vlastní cestu, jenže to nejde dohromady, stejně jako není možné sloučit evoluční pohled na svět s Biblí!

Možná že dnes plnobarevnými učebnicemi evoluční věrouky na krásném křídovém papíře pomáháme v dětech vzbuzovat pocit, že se o ně nějak více zajímáme, než jak bylo ještě nedávno (například na venkově) zvykem. Kam ale směřuje dnešní „moderní“ způsob výuky se všemi technickými vymoženostmi a plnobarevnými učebnicemi na křídovém papíře, když jeho samotný základ – tedy poselství, které předáváme novým generacím – je povětšinou jen nepřehlednou směsicí neověřených hypotéz, spekulací a osobní víry mnoha vědců a učitelů, namísto seriózních, bezpečně experimentálně i teoreticky ověřených vědeckých poznatků? Pokud sami nebudeme důsledně rozlišovat mezi vlastním názorem (interpretací) na vědecký objev a samotným vědeckým objevem, pak to nemůžeme očekávat ani od svých dětí. Je naivní si myslet, že by malé dítě samo detailně promýšlelo každé slovo, které řekneme nebo že by samo od sebe vyhledávalo, často i pro vzdělaného dospělého člověka těžko postřehnutelné, nesrovnalosti ve výkladu svého učitele. To je naše zodpovědnost! Pokud povedeme nové generace k evolučnímu – na náhodě založenému – způsobu myšlení, pokud je budeme všemožně utvrzovat v ryze materialistickém světonázoru potažmo k neúctě ke svému Stvořiteli a bližnímu svému, pak si buďme jisti, že současné morální problémy ve společnosti nejsou ničím ve srovnání s tím, co přijde, až tyto generace dorostou a převezmou vedení ve společnosti.

Například všeobecně známá evoluční myšlenka společného předka člověka a zvířat může na někoho působit zdáním moudrosti a pokory (že se nepovyšujeme nad zvířátka), ve skutečnosti je však jen hojně [a pokrytecky] využívána k omlouvání a veřejnému schvalování progresívního morálního úpadku ve společnosti a doslova zvířeckosti některých lidí. O většině úchylek, nemocí a mravních nedostatků bylo v rámci evolučního světonázoru prohlášeno, že se jedná o pozůstatky z naší dávné „zvířecí“ minulosti a že je vlastně všechno v pořádku. Otevřeme-li však Bibli nebo třeba jen starou kroniku, zjistíme, že morální konflikt mezi chci a měl bych je od počátku dějin v srdci každého člověka a že se rozhodně nejedná o nějaký drobný nedostatek, který vyřeší například vzdělání nebo svoboda projevu, ale že se jedná o velmi závažné a hluboké následky duchovního pádu z počáteční Bohem stvořené dokonalosti (bezhříšnosti) prvního člověka Adama a jeho ženy Evy. Bible říká na jiném místě, že každý člověk stane před soudnou stolicí Kristovou. Apoštol Pavel k tomu v listu Židům dále říká: „Lidem je určeno jednou zemřít, a potom je čeká soud. Právě tak se Ježíš Kristus jednou obětoval, aby sňal hříchy mnohých, a podruhé se ukáže ne už kvůli hříchu, ale pro spásu těch, kdo na něj čekají.“

Bible také říká, že duchovní stav nevěřícího člověka není následek Božího jednání, ale jen a jen lidské neposlušnosti, pýchy a arogance, a jako takový je pro Boha naprosto nepřijatelný. Bůh však ze své velké lásky připravil pro člověka možnost návratu zpět do neporušenosti, zpět do věčnosti v Boží Přítomnosti. Tuto cestu Bůh otevřel prostřednictvím Svého Prvorozeného Syna Ježíše Krista, když Jej potrestal potupnou smrtí na Kříži za naše vlastní hříchy. Naše vykoupení stálo Boha Otce a Boha Syna Ježíše Krista nekonečné utrpení, nekonečnou bolest, nekonečnou oběť. O nějaké manipulaci, lacinosti nebo fanatizmu zde nemůže být ani řeč. Cena za věčný život v Boží přítomnosti byla a je přesně taková! Je to cena bezhříšného prvorozeného Božího Syna a Syna člověka v jedné osobě – Ježíše Krista! K tomu nemůže nikdo nic přidat ani z toho nemůže nic ubrat, jediné, co může je přijmout toto poselství evangelia nebo jej odmítnout. Bůh sám skrze Ježíše Krista, Svého vlastního Syna, naplnil své požadavky absolutní spravedlnosti – za hřích věčnou smrt – a zároveň projevil svůj charakter absolutní lásky, světla, milosti a věčného života ke každému člověku, kterého původně stvořil ke Svému Obrazu! Na Kristu Bůh dokazuje Svou věčnou moc a Božství, Svou dokonalost, neoblomnost, milost, svatost, pokoru, moudrost, štědrost, bezhříšnost, všemohoucnost, neměnnost a důvěryhodnost!

Pokud by se lidé cítili evoluční vírou v náhodu opravdu natolik osloveni, jak sami píší například v učebnicích evoluční biologie, vypadalo by jejich chování i postoje často docela jinak. V intelektuální nebo ryze spekulativní rovině je možné v prvním přiblížení souhlasit s lecčíms, ve většině případů je to však jen zdání namísto solidních důkazů. Lidé a zejména vědci by se při diskusi nikdy neměli spokojit s pocitem, že tak nějak by to mohlo být, nebo bylo nebo je. Zdání vědeckosti osobní víry řady vědců a jejich subjektivní interpretace výsledků vědeckého bádání se však až příliš často povyšují na vědecký poznatek či dokonce absolutní pravdu, kterou jsou pak (de)formovány životní hodnoty a postoje desítek generací mladých lidí. Při hlubším ohledání se však dnes tolik propagovaná a ve školách ze zákona vyučovaná evoluční interpretace vědeckých objevů projeví jen jako skrytá intelektuální pýcha, která přes stromy nevidí (nechce vidět) les. Ve většině případů (diskusí) totiž lidem nejde ani tak o to, co opravdu víme na základě vědeckých výzkumů, ale o snahu za každou cenu prosadit svůj vlastní pohled na svět. Ve většině případů vyjadřuje evoluční pohled na svět mnohem více skrytou nenávist vůči myšlence, že existuje Někdo, komu jednou budeme muset složit účet a komu se budeme zodpovídat za všechno, co jsme za svého pozemského života dělali, než upřímnou snahu nestranně se dobrat pravdy.

Vědecké poznatky I teoretické závěry moderní teorie informace nasvědčují nesrovnatelně více existenci Duchovní Bytosti – Stvořitele, než samovývoji neživé hmoty. Právě zde se setkáváme s nepříjemnými projevy intelektuální pýchy a často emocionálně vyhrocenou snahou přesvědčit své kolegy vědce za každou cenu o své vědeckosti a nestrannosti. Kult osobnosti a skryté soutěžení ve virtuálním světě akademické přesvědčivosti a asertivity pak jen dokonávají dílo zkázy. Jakmile však přijde řeč na morální, společenské, sociální a ekonomické hodnoty, do kterých evoluční teorie chtě nechtě velmi výrazně zasahuje, ihned se ocitáme ve virtuálním evolučním světě, kde vše je dovoleno, nemoci a mravní zvrhlost jsou jen drobné chybičky, smrt je postavena na roveň životu, dokonce má nad ním převahu, utrpení a zkáza (mutace) jsou hlavní nástroje pokroku a vývoje a kde život všeho včetně člověka ústí jako jeden velký rozmar slepé náhody do absolutní nuly. Pokud budeme tento evoluční, ryze materialistický – bezbožný pohled na svět vtloukat malým dětem do hlavy, hlava nehlava, bude na tom naše společnost velmi brzy mnohem hůře než dnes.

Řekli jsme si, že evoluční pohled na svět je ryze materialistický, neboť hned na začátku kategoricky zavrhuje vše, co se týká Boha nebo existence duchovního světa obecně. Tento ryze materialistický světonázor tak staví na první místo hmotnou stránku (schránku) života a jeho tělesné projevy, a tak je v přímém rozporu s biblickým poselstvím o záchraně člověka prostřednictvím zástupné oběti Ježíše Krista na Kříži. Zatímco Bible vydává svědectví o pádu lidstva do hříchu v prvním člověku Adamovi a jeho ženě Evě a jeho vykoupení z hříchu v druhém Adamovi – Ježíši Kristu, předkládá evoluční pohled na svět miliardy let trvající pozvolný a samovolný (neřízený) vývoj jedné formy života v druhou v režii smrti a krutovládou boje o přežití. Zatímco Bible předkládá lásku k Bohu a k bližnímu svému jako hlavní smysl lidského života zde na Zemi, předkládá evoluční pohled na svět zvířecí pudy, boj samců o samice a zachování druhu za každou cenu. Zatímco Bible předkládá hodnotu lidského života odvozenou od Svého Stvořitele, milost k odvrácení se od zlých skutků, naději sahající za hrob a na celou věčnost, předkládá evoluční pohled na svět jen nesmyslný koloběh zrozování a smrti, neustálý boj o přežití a neomezené kralování náhody bez jakéhokoliv morálního kreditu.

Nejen že nás náhoda jako možná příčina vesmíru, života a člověka neuspokojuje, ona nás hlavně k ničemu hodnotnému ani ušlechtilému neinspiruje, okrádá nás o nenahraditelnou duchovní kvalitu, bez které je život nesmyslný, ne-li přímo nemožný. Ano, okrádá nás o lásku ke Stvořiteli, o lásku k bližnímu, o víru v Krista Spasitele, o naději ve svaté vzkříšení na konci času, o úctu k životu a každodenní vděčnost Bohu a našim blízkým i za ty nejobyčejnější věci.

Právě nyní je vhodné uvést známý výrok Ježíše Krista: „Zloděj přichází, jen aby kradl, zabíjel a ničil. Já jsem přišel, aby měly život a měly ho v hojnosti!“

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz