Biofyzik Matt Baker je kritikem inteligentního plánu, který nechápe neredukovatelnou složitost

pavelkabrt Darwinovy omyly 0 Koment.

Casey Luskin

(Z http://www.evolutionnews.org/2015/07/biophysicist_ma097811.html přeložil M. T., editace Pavel Kábrt – 7/2015, pavelkabrt@seznam.cz. Článek vyšel na stránkách EVOLUTION NEWS AND VIEWS 17. července 2015.)

Čas letí. Kniha Michaela Beheho Darwin´s Black Box (Darwinova černá skříňka), vydaná roku 1996, představovala mezník v úsilí o moderní formulaci vědeckých argumentů pro inteligentní plán. Příští rok bude mít dvacáté výročí. Behe byl tento týden v našem městě na Letním semináři o inteligentním plánu a povídali jsme si o tom – – jakož i o tom, jak navzdory této době kritici stále bezvýsledně zpochybňují jeho pojetí založené na neredukovatelné složitosti (IC – Irreducible Complexity). Mají stále tytéž námitky, které vyznívají naprázdno z týchž důvodů jako před lety. Opakovaně jsme o tom referovali. A přece na nás nepřestávají útočit.

Hned minulý týden se objevil na webové stránce Australské rozhlasové společnosti článek „Bakteriální bičíkový motor: skvělá evoluce či inteligentní plán?“ od biofyzika jménem Matt Baker, který tvrdí, že vyvrací neredukovatelnou složitost. Vyřešil tedy konečně Baker problém, jak odpovědět na Beheho zpochybnění darwinovské evoluce? Nikoli, jde v podstatě stále o stejný blábol, který jsme už slyšeli, možná s jednou či dvěma obměnami, které jsou přínosem Matta Bakera. No, jelikož jsou tyhle věčné námitky opravdu věčné, chtěl bych na ně odpovědět znovu a použiji Dr. Bakera jako příklad takové argumentace. Uvidíme, že IC (neredukovatelná složitost) zůstává stejně účinnou zbraní v arzenálu ID (hnutí Inteligentního designu) jako tomu bylo roku 1996.

Cílem článku je prý vysvětlit, proč je bakteriální bičík výsledkem darwinovské evoluce, a nikoli inteligentního plánu. Ale jeho autor naprosto nechápe ani to, jak identifikujeme neredukovatelnou složitost, ani to, co znamená předložit darwinovské vysvětlení. Také zřejmě nezná tu spoustu důvodů, pro které nemohla být sekreční soustava typu III předchůdkyní bičíku.

První omyl článku se vyskytuje v podtitulu, který říká:

Naštěstí se jednotlivé součásti bakteriálního bičíkového motoru opravdu našly i jinde. A tam fungují. Takže motor je „redukovatelný“, a určitě ne „neredukovatelně složitý“.

Především, není pravda, že se všechny „jednotlivé součásti“ bičíku našly jinde. Ale i kdyby tomu tak bylo, neznamenalo by to nutně, že motor je „redukovatelný“, a „ne neredukovatelně složitý“. Nicméně Baker pokračuje v argumentaci:

Ústředním postulátem této teorie je myšlenka „neredukovatelné složitosti“. Jde o tvrzení, že některé biologické stroje – – jako třeba bičíkový motor – – musí být produktem plánu, protože kdybyste z něho odstranili jednu či dvě součásti, řádně by nefungoval nebo by nefungoval vůbec. Logický závěr tedy je, že byl tento motor konstruován a naplánován jako celek – – nevyvinul se v řadě kroků, takže jednotlivé součásti samy o sobě by nebyly k ničemu.

Takže kreacionistická argumentace se spoléhá, že nenajdeme žádný důkaz pro to, že mají jednotlivé součásti nějakou funkci i mimo bakteriální bičík.

Odhlédneme-li od svévolného rýpnutí v podobě slova „kreacionistická argumentace“, jeho argumentace si odporuje. Na jedné straně říká (správně), že neredukovatelná složitost znamená, že se systém „nevyvinul v řadě kroků“. Ale pak nesprávně tvrdí, že to znamená, že by „jednotlivé součásti samy o sobě nebyly k ničemu“, tedy že o neredukovatelnou složitost jde jen tehdy, když „nenajdeme žádný důkaz, že jednotlivé součásti motoru mají nějakou funkci i mimo motor“. První tvrzení je výborným popisem neredukovatelné složitosti; druhé je test na slaměném panákovi, což s celým problémem nemá vůbec nic společného.

Dr. Baker by si měl přečíst můj článek „Běží automobilové motory na matkách svých kol? Odpověď na nepodařené námitky Kena Millera a soudce Jonese ohledně neredukovatelné složitosti bakteriálního bičíku“, který se zabývá tímto běžným nedorozuměním. Vysvětluji tam, že Michael Behe formuluje neredukovatelnou složitost jako test proti myšlence budování integrovaného systému v postupných krocích. IC postuluje funkčnost souboru součástí, nezabývá se funkcí (či možnými funkcemi) každé jednotlivé součásti. I kdyby bylo možno nalézt zvláštní funkci pro nějaký subsystém či subsoučást, nevylučovalo by to neredukovatelnou složitost celku ani by to nedokazovalo to, že se celý systém může postupně vyvinout. Takto definuje IC Behe:

V Původu druhů Darwin konstatoval:

„Kdyby se podařilo prokázat, že existuje jakýkoli složitý orgán, který nemohl v žádném případě vzniknout mnoha malými postupnými modifikacemi, pak by se moje teorie naprosto zhroutila.“

      Systém, který splňuje Darwinovo kritérium, je systém, který vykazuje neredukovatelnou složitost. Neredukovatelnou složitostí rozumím jedinečný systém složený z několika navzájem sladěných, spolupracujících součástí, které jsou zaměřeny na splnění základní funkce, ve kterém odstranění kterékoli součásti vede k tomu, že celý systém přestane ve své účinnosti fungovat.

(Michael Behe, Darwin´s Black Box (Darwinova černá skříňka), str. 39; Free Press 1996.)

Podle samotného Darwina, darwinovská evoluce vyžaduje, aby byl systém funkční v průběhu všech malých krůčků své evoluce. Zřejmě by šlo nalézt subsoučást, která by mohla být použitelná i vně základního systému, a přesto by takový systém v průběhu své „evoluční cesty“ čelil mnoha okamžikům, kdy by byl zcela nefunkční po dobu svých „mnoha postupných malých modifikací“. Takže Baker si špatně vykládá Beheho argumentaci jako stavící na tom, že subsoučásti nejsou samy o sobě funkční, zatímco ve skutečnosti chce Behe vyzdvihnout nemožnost celého systému sestavit se v postupných krůčcích, i kdyby snad subsoučásti byly funkční i vně finálního systému.

Abychom pochopili hlouběji, jak je Bakerova námitka bezpředmětná, zamysleme se například nad automobilovým motorem s jeho matkami a šrouby. Motory aut užívají mnoho druhů šroubů a matku či šroub by bylo možno pokládat za malou „subsoučást“ či „subsystém“ automobilového motoru. Podle této logiky by platilo, že pokud by mohla životně důležitá matka v motoru mého auta plnit rovněž nějakou jinou funkci – – možná jako matka kola – – , vyplývá z toho, že celý motorový systém mého auta není neredukovatelně složitý. Taková argumentace je jasně zcestná.

Při zjišťování toho, zda je nějaký motor neredukovatelně složitý, se musíme zaměřit na funkčnost samotného motoru a na to, zda může být zkonstruován po malých krocích, nikoli na možnou funkci, kterou by mohla mít jedna konkrétní subsoučást jinde. Nějaká matka či nějaký šroub by samozřejmě mohly sloužit v mém autě i jinému účelu. Mohly by patrně sloužit mnoha účelům. Ale to nevysvětluje, jak se spousta složitých součástek jako jsou písty, válce, vačková hřídel, ventily, kliková hřídel, zapalovací svíčky, víko rozdělovače a elektrické kabely poskládaly správným způsobem, aby vznikl funkční motor. I kdyby všechny tyto součásti mohly plnit v autě i jiné funkce (o čemž lze pochybovat), zůstává pořád otázka, jak byly správně poskládány, aby tvořily funkční motor? Odpovědí musí být inteligentní plán.

Máme-li uvést jinou analogii, zamysleme se nad tím, jak bychom postavili neredukovatelně složitý oblouk (obrázek A):

Obrázek A: Oblouk je neredukovatelně složitý: odebereme-li jednu část, zbývající části spadnou.

Dokážeme-li podle Bakera najít funkci pro některou subsoučást, pak není systém neredukovatelně složitý. Takže teď rozlámeme tento oblouk na subsoučásti:

Obrázek B: Zde byl oblouk rozlámán na subsoučásti.

Baker zřejmě našel subsoučást bičíku (T3SS – bakteriální sekreční soustava), která může zastávat nějakou jinou funkci. T3SS nepředstavuje víc než čtvrtinu všech součástí bičíku. Podobně v tomto oblouku existuje jedna velká subsoučást (označená „S“), která tvoří zhruba čtvrtinu celého oblouku. Subsoučást S může mít určitou funkci mimo oblouk (tj. může zůstat stát sama o sobě). Avšak zde je patrná slabina Bakerovy námitky: schopnost subsoučásti S stát osamoceně neznamená nutně, že oblouk není neredukovatelně složitý. Kdybychom totiž odebrali vrchní díl (t), oblouk se zřítí, i když subsoučást S zůstane stát (obrázek C):

Obrázek C: I když může mít subsoučást S funkci (tj. i když může stát)mimo oblouk, neznamená to, že oblouk jako celek není neredukovatelně složitý – že je ho možno postavit po krůčcích.

Takže vidíme, že se systém nestane „redukovatelně složitým“ jenom proto, že jedna část si uchová funkci i mimo konečný systém, a Baker následoval mnoho dalších, když nám nabídl nesprávnou námitku proti neredukovatelné složitosti.

Můžeme tedy prokazatelně ověřit, že bičík je neredukovatelně složitý? Ano, můžeme. Pokusy s genetickým knockoutem provedené Scottem Minnichem na bičíku E. coli prokázaly, že se nevytvoří či nebude řádně fungovat, když bude chybět kterákoli z jeho přibližně 35 strukturálních součástí. Toto je tedy důkaz prima facie (na první pohled) pro to, že je neredukovatelně složitý, a je to řádný test celého modelu.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz