Bez výmluvy – svědectví homologií

pavelkabrt Fakta pro stvoření 0 Koment.

Timothy R. Stout
(Z http://www.creationresearch.org/members-only/creation_matters/CM16%2003%… přeložil M. T. – 7/2011. Vyšlo v Creation Matters, ročník 16, číslo 3, květen/červen 2011)

„Oslavujte Pána. Neboť je dobré pět Bohu našemu chvály…Jeho myšlení obsáhnout nelze.“
(Žalm 147:1,5)

Bez výmluvy_svědectví homologií.jpg
Homologické kosterní struktury: 120 mlok, 121 želva, 122 krokodýl, 123 pták, 124 netopýr, 125 velryba, 126 krtek, 127 člověk. Bůh použil společné téma pro mnoho různých druhů. Variace tohoto tématu vycházejí vstříc potřebám fungování každého ze zmíněných druhů. V rovnováze mezi opakováním struktury základního vzorce a variacemi tohoto vzorce u konkrétních druhů je patrná esteticky krásná organizace všeho živého.

Při jedné příležitosti mi před mnoha lety jedna umělkyně ukázala obraz, který právě dokončila. Přiznal jsem se, že mě zajímá spíše hudba než výtvarné umění, a že si myslím, že obraz je dobrý, ale že vlastně pořádně nevím, co na něm je. Nato mi kamarádka uspořádala krátkou přednášku o základech umění a jednotlivé teze dokládala příklady ze svého obrazu.

Základy malířství

Uprostřed obrazu se nacházelo její hlavní téma, v tomto případě určitá osoba. Hlavní téma pak na obrazu doprovázela řada dalších lidí. Malířka mi vysvětlila, že tihle lidé představují opakování hlavního tématu a že k tomuto opakování sáhla proto, aby celému obrazu vtiskla určitou jednotu. Podstatná kvalita jejího umění pak spočívala v tom, jak pojala jednotlivé vedlejší postavy obrazu. Nebyli tam dva přesně stejní lidé, každý z nich vypadal jinak, tvářil se jinak, měl jinak vysokou postavu, díval se jinam, byl vyveden v jiné barvě.

Záměrem umělkyně byla jak dostatečná jednota celku, která dávala obrazu soudržnost, tak dostatečná pestrost a variabilita, aby divák mohl při pozornější prohlídce objevovat stále nové věci. V zásadě by zmíněné variace měly mít určitý účel; úkolem umělce je pak onen účel divákovi ozřejmit. Určitá míra náhodných variací však dávala obrazu svěžest, takže u každého diváka vyvolával trochu jiný dojem. Malířka přirovnávala krásu k rovnováze mezi strukturou, opakováním, účelem a uspořádaností na jedné straně, a pestrostí, jedinečností i náhodností na straně druhé. Krása pramení z nejrůznějších individuálních, jedinečných vyjádření tématu. Když mi tyhle věci vysvětlila, byl jsem obrazem fascinován. Teprve teď jsem byl s to ocenit to, jak umí dobrý umělec zvládnout své téma.

Bůh jako umělec

O něco později jsem si prohlížel dubové a borové porosty na úbočí jistého kopce. A zarazilo mě, kolik z toho, co mi moje kamarádka řekla o malířství, se hodilo na Boží plány v přírodě. Rozdíl mezi borovicemi a duby byl zřejmý. Ale byly zde i rozdíly mezi jednotlivými duby i borovicemi navzájem. To, co se mi nejvíc na celém panoramatu líbilo, byla jeho pestrost, fakt, že stromy mohou mít různý tvar, a přesto zůstat borovicí či dubem. Různé odstíny zeleně nebo hnědi, měnící se intenzita světla, různé tvary stromů jako celku, proměnlivost uspořádání větví – to vše činilo celou scenérii krásnou. Bůh byl mistrovským umělcem; byl s to nastolit krásnou rovnováhu mezi strukturální organizací a jedinečnou, úchvatnou pestrostí. Takže umělec vlastně napodoboval zásady, podle kterých postupoval sám Bůh. A tytéž zásady použil Bůh v případě homologických struktur mezi jednotlivými druhy. Homologie jsou shodné vzorce mezi podobnými strukturami různých, avšak příbuzných druhů. Na obrázku na začátku článku vidíte určité homologické struktury společné obojživelníkům, plazům, ptákům i savcům včetně člověka.

Bůh chce, aby tahle organizační krása byla pro člověka svědectvím o Něm jako velkém umělci. Považuji za zajímavé, že tuto skutečnost do jisté míry uznává i jedna nedávná kniha o evoluci napsaná dvěma skalními evolucionisty, Michaelem Rusem a Josephem Travisem (2009). V knize shrnují autoři poznatky Louise Agassize (1807-1873), význačného paleontologa a zakladatele glaciální geologie.

Agassiz tvrdil, že homologie, které jsou patrné jak na embryích žijících zvířat, tak ve fosilním záznamu, svědčí o existenci „jedinečné nejvyšší Inteligence“, která tyhle podobnosti vymyslela, a pak také stvořila…Agassizův Bůh připomíná hudebníka či architekta pohrávajícího si s různými variacemi na pár základních témat.

Zmínění autoři ve své knize tedy rekapitulují pro dnešní čtenáře Agassizovu metaforu Boha jako umělce využívajícího tvůrčím způsobem anatomické homologie podobně jako „hudebník či architekt pohrávající si s různými variacemi na pár základních témat“. Bohužel, v příštím odstavci se autoři snaží oslabit sílu uvedeného svědectví konstatováním: „V souvislosti s jevem uváděným Agassizem tvrdil Darwin, že homologie a biogeografie svědčí o původu ze společného předka, zatímco přizpůsobenost tvaru konkrétní funkci je důkazem proběhnuvšího přírodního výběru.

Úcta a úžas

Mám za to, že Darwinovo tvrzení je vzdáleno skutečnosti. Svědectví je formou důkazu. Homologie nedokazují nic o platnosti evoluce, zejména ve sporu evoluce se speciálním stvořením živým Bohem. Homologie by nás měly naplňovat úctou a úžasem nad Boží moudrostí a velikostí projevujícími se krásou Jeho stvoření. A člověk „nemá výmluvu“, když Mu upírá slávu, která Mu právem náleží.

Odkaz:

Ruse, M. and J. Travis. 2009. Evolution The First
Four Billion Years. The Belknap Press of Harvard
University Press. Cambridge, MA, p. 405.

Příloha Velikost
Bez výmluvy – svědectví homologií.doc 112 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz