Bathybius haeckelii a hrůzovláda

pavelkabrt Důsledky evoluční ideologie 0 Koment.

Andrew Sibley

(Vydalo CMI, z creation.com/bathybius-haeckelii přeložil M. T. – 8/2010)

Záležitost s Bathybiem byla jedním z prvních případů, kdy byly k podpoře Darwinovy teorie použity nepravdivé materiály. Všem je nám jasné, že podpořit zmíněnou teorii bylo pro lidi jako byl T. H. Huxley a Ernst Haeckel prvořadým cílem – a to jim zatemnilo mozek. Když se celá věc provalila, Huxley sice roku 1875 uznal, že se mýlil, ale velmi neochotně, a značná dávka nejistoty pak zůstávala v lidech ještě i v roce 1879. I nadále Haeckel nic nenamítal proti tomu, aby se i po další desetiletí objevovaly v učebnicích imaginární příklady „monér“. Vévoda argyllský si stěžoval na takový nedostatek integrity ve vědě vedoucí k tomu, že poctivé bádání není možné a podporující neadekvátní sebevědomá tvrzení i praxi zastrašováním umlčet případné kritiky.

(Monéry – zastaralá a dnes už nepoužívaná skupina prokaryotních organizmů. Pozn. edit.)

(Argyll, George John Douglas Campbell – 8. vévoda argyllský (1823-24. 4. 1900), mj. přírodovědec a archeolog. Z díla: Prvotní člověk (1869), Dějiny a památky Iony (1879), Harmonie v přírodě (1884). Pozn. překl.)

Bathybius haeckeli a hrůzovláda_1-Huxley.jpg

Obrázek 1. Thomas Henry Huxley roku 1874.
(Kresba wikipedia.org)

Bathybia přivedlo na svět hlavně nadšení Thomase Henryho Huxleye. V jeho snahách ho podporoval Ernst Haeckel, jeden z čelných zastánců abiogeneze v druhé polovině devatenáctého století, názoru, že život může vzniknout samovolně z neživé hmoty. Bathybius se nakonec stal pěkným trapasem, když se zjistilo, že jde o pouhou chemickou sedlinu (amorfní sádrovec). Zdá se, že zdravý úsudek obou vědců prostě zatemnilo odhodlání najít za každou cenu důkazy pro Darwinovu novou teorii. Máme však také svědectví o tom, že se Huxley v oné době snažil i o verbální zastrašování a umlčení svých kritiků. Vévoda argyllský si kupříkladu stěžoval na „hrůzovládu“.

Podobně jako Darwin pracoval i Huxley jako přírodovědec na moři a později pak zkoumal nasbírané vzorky včetně těch z hlubokomořského dna získaných lodí H.M.S. Cyclops roku 1857. Sedimenty z mořského dna vědci shromáždili a uložili do lihu pro další studium. K úkolům lodi Cyclops patřila náhodou i pokládka telegrafních kabelů mezi Británií a Amerikou. Při pozdějším studiu se Huxleymu na jednom vzorku něco nezdálo. Všiml si, že se na povrchu sedimentu usadil tenký povlak rosolu podobného slizu připomínající usazená zrnka. Když je pak prohlížel pod mikroskopem, zdálo se mu, že se hýbou. Nakonec došel k závěru, že tento rosolovitý sliz představuje prvotní živou protoplasmu. Tenkrát se totiž věřilo, že protoplazma je organickou látkou tvořící základ živé hmoty, a proto něco takového nalezeného v oceánském sedimentu dobře zapadalo do evolucionistických úvah oné doby (viz obrázek 2). Haeckel tehdy razil názor, že se taková věc vyskytovala jako předchůdce života a Huxley mu v říjnu 1868 dosti vzrušeně sděloval následující poznatky s tím, že po něm novou „monéru“ pojmenuje:

„…novou ‚monéru‘, která podle všeho leží na dně Atlantiku a z níž vznikají některá úžasná kalcifikovaná těla. Pokřtil jsem ji Bathybius Haeckelii [sic] a doufám, že Vám Váš kmotřenec nebude dělat ostudu. Spolu se svým článkem Vám pošlu vzorek zmíněného bahna.“ (1)

Bathybius haeckeli a hrůzovláda_2-Bathybia obrázky.jpg

Obrázek 2. Kresby Bathybia, vlevo nahoře, spolu s různým planktonem.

Huxleyovo nadšení však znamenalo pouze to, že neprovedl dost chemických testů. Místo toho pustil do světa zprávu o téhle rosolovité sedlině jako o prvotní živé protoplasmě. Haeckel pak poté, co Bathybia sám prostudoval, souhlasil s Huxleyem, že jde o původní primordiální sliz čili Urschleim, z něhož vzešel veškerý život. V červenci 1870 napsal Huxley dopis časopisu Nature s tím, že Haeckel souhlasil se všemi jeho hlavními argumenty ohledně Bathybia:

„Nejdelší ze svých článků…věnuji pečlivému studiu Bathybia a přidruženým kokolitům i dalším bičíkovcům (např. z rodu Coccosphaera); a velké zadostiučinění nalézám v tom, že i prof. Haeckel došel k závěrům, které se ve všech hlavních bodech shodují ohledně těchto pozoruhodných organizmů se závěry mými“. (2)

Zdá se, že Huxleyho nadšení v neposlední řadě stimulovalo srovnávání Bathybia s různými druhy zooplanktonu jako jsou třeba kokoliti i s penicilinem, jehož vývoj probíhal obvykle také ve tmě. O několik let později, v únoru 1874, napsal Haeckel do Nature nadšený článek nazvaný „Osobnost současné vědy: Thomas Henry Huxley“, ve kterém chválil Huxleyho za jeho přínos pro Darwinovu teorii:

„Poté, co Charles Darwin roku 1859 znovu vybudoval tuhle nejdůležitější biologickou teorii a svým převratným postulátem přírodního výběru jí dal zcela nové základy, byl Huxley prvním, kdo ji aplikoval též v antropologii a roku 1863 ve svých slavných třech přednáškách o ‚Postavení člověka v přírodě‘ obdivuhodným způsobem rozpracoval její nejdůležitější premisy. Velmi srozumitelně a přitom s nejvyšší pečlivostí i přesvědčivou bravurou zde formuloval základní zákon antropologie, totiž že anatomické rozdíly mezi člověkem a lidoopy jsou v každém ohledu méně významné než rozdíly mezi lidoopy a nižšími opicemi. Zvlášť závažné jsou ony důkazy odůvodňující zmíněný zákon, které se týkají mozku – našeho nejdůležitějšího orgánu; v této souvislosti také Huxley zároveň nade vší pochybnost vyvrací námitky prof. Richarda Owena. Nejenže prof. Huxley prokázal ve svých příspěvcích k evoluční teorii její nesmírnou důležitost, nejenže ji díky svým cenným srovnávacím studiím zcela zmodernizoval; on především přispěl svými známými populárněvědeckými pracemi k jejímu zpřístupnění širokým vrstvám lidu. Ve zmíněných pracích totiž perfektně zvládl obtížný úkol podat co nejúplněji a nejsrozumitelněji vzdělané veřejnosti na nejrůznějších stupních pokročilosti výklad těch nejzávažnějších otázek biologie i s tím spojených otázek filozofických. Ukázal v nich výstižně, že všeobjímající zákon postupného a pomalého vývoje platí bez výjimky pro ty nejnižší i nejvyšší organizmy od Bathybia až k člověku.“ (3)

Huxleyovo nadšení však znamenalo, že neprovedl dostatek chemických testů. Místo toho tvrdil, že ona rosolovitá sedlina představuje zárodečnou živou protoplasmu.

Korespondence Huxleyho a Haeckela svědčí o tom, že uvažovali o evoluci jako o uzavřené a jednotné teorii vztahující se na vše živé od zmíněné protoplasmy až k člověku. Pevné etablování Bathybia patřilo pak logicky k základním kamenům tohoto procesu. K pátrání po dalších vzorcích Bathybia byly zakrátko vypraveny jiné dvě lodi, a sice HMS Lightning a HMS Porcupine. Najít Bathybia se jim však nepodařilo. Avšak expedice lodi Challenger, která vyrazila z Portsmouthu roku 1872, byla už úspěšnější. Po dvou letech plavby směr Japonsko si vědci přítomní na její palubě všimli, že vzorky hlubokomořského sedimentu uchovávané v lihu vykazovaly známky přítomnosti Bathybia. Co však bylo zarážející: vzorky skladované v mořské vodě tento rosolovitý sliz neobsahovaly. To vedlo lodního chemika Johna Buchanana k rozhodnutí blíže se na Bathybia podívat; zjistil pak k všeobecnému překvapení, že to, co vědci našli, byl ve skutečnosti sádrovec, vodný síran vápenatý (CaSO4 x 2H2O), sražený „rosol“, který se vytvořil účinkem lihu na mořský sediment. Vévoda argyllský tento fakt později komentoval takto:

„Jeden z asistentů pana Murraye nalil velké množství vinného lihu do láhve obsahující trochu čisté mořské vody a hle, objevila se zázračná protoplasma Bathybius. Šlo tedy vlastně o chemickou sraženinu síranu vápenatého, která se vytvořila působením lihu a mořské vody“. (4)

Tuhle informaci posléze kabelovali Huxleyovi. Začínal chápat, že se spletl, a v srpnu 1875 napsal otevřený dopis redakci časopisu Nature s tím, že podle přírodovědců z Challengeru asi Bathybius přece jen nebude organickou substancí:

„Prof. Wyville Thomson mi dále píše, že ani při nejlepší vůli nebyla posádka Challengeru s to objevit Bathybia v čerstvém stavu a že existuje vážné podezření, že ona věc, které jsem dal jméno Bathybius, není ničím jiným nežli síranem vápenatým vysráženým do vloček z mořské vody působením koncentrovaného lihu, v němž jsme mnou zkoumané vzorky, vytažené z mořských hlubin, uchovávali.“ (5)

Zdá se, že si Huxley uvědomoval svou nepříjemnou a nešťastnou situaci, v níž se v srpnu 1875 nacházel, když napsal Michaelu Fosterovi, že:

„Právě jsem dostal dlouhý dopis od Wyvilleho Thomsona. Posádka Challengeru má zřejmě za to, že Bathybius je anorganická sraženina! Takže nějaký můj nepřítel toho zřejmě využije a patrně bude tvrdit, že jsem tenhle produkt připravil sám. Takže pozor, byl jsem to já, kdo jako první vyrobil tuhle „věcičku“. Starý Ehrenberg mi něco takového již naznačil; nemám však jeho dopis právě po ruce. Hezky si tedy sním, co jsem si navařil, budu-li muset.“ (6)

Bathybius haeckeli a hrůzovláda_obrázek z Haeckelovy knihy.jpg

Obrázek 3. Jedna z kreseb z Haeckelovy knihy Dějiny stvoření znázorňující životní cyklus předpokládané monéry Protomyxa aurantiaca.

Takže se zdá, že Huxley v srpnu 1875 uznal, že jeho Bathybius byl trapným omylem. Ještě v srpnu 1879 ho však přistihujeme při tom, jak zasévá do lidských myslí pochybnosti, snad ze společenských důvodů. Tuhle svoji nejednoznačnost prezentoval na základech, že celá záležitost s jeho „přítelem“ není ještě plně vyřízena. Konstatoval, že „pro něj je záležitost s Bathybia zatím odročena“ a že celou věc nelze uzavřít, dokud se nepodnikne další výzkumná cesta (7). Domníváme se, že důvodem podobných tehdejších dvojznačných vyjádření byl fakt, že prezident Britské asociace pro podporu vědy (BAAS) pro onen rok ve své inaugurační řeči tvrdil, že Bathybius je živou protoplasmou. A Huxley se patrně snažil zachránit pana prezidenta před ostudou. Haeckel zase až do roku 1883 nepřestával tvrdit, že Bathybius existuje (přestože ho Huxley informoval o opaku), a zhruba dalších 50 let vycházela jeho populárněvědecká publikace Dějiny stvoření (poprvé vyšla 1876) se zcela smyšlenými kresbami různých monér – naposledy pak vyšla roku 1923 (Obrázek 3). Roku 1868 zveřejnil také Haeckel 73stránkový článek (v jednom prestižním německém časopisu) o nejrůznějších smyšlených monérách s vědecky znějícími názvy jako třeba Protamoeba primitivia, přičemž dokonce vymýšlel pro svá falešná stvoření podrobné popisy jejich způsobu života (9). Stalo se tak v roce 1868, v tom samém roce, kdy Huxley popsal Bathybia. Jedna soudobá historička vědy, Angela Collingová, nedávno napsala, že důvodem neochoty přijmout fakt, že Bathybius není organický, bylo to, že ho vědci považovali za klíčový faktor ve vývoji evoluční teorie, a proto si mnoho z nich prostě přálo, aby existoval (10).

Zatímco mnoho čelných vědců jako třeba Huxley a Haeckel chtělo věřit tomu, že Bathybius existuje, vévoda argyllský se ve svém pozdějším komentáři k celé věci vyjádřil kriticky o vědeckém establishmentu za to, že se svezl po vlně sekulárního nadšení, které otupilo jeho profesionální exaktnost. V článku z roku 1887 nazvaném „Velká lekce“ kritizuje fakt, že „přírodovědci na Challengeru vyrazili na cestu plni nadšení pro Bathybia“, chválí však naopak Johna Murraye za to, že si zachoval chladnou hlavu poté, co se nenašel žádný důkaz o „pelagické protoplazmě“, i když Challenger soustavně vyzvedával nový a nový materiál z „mořského dna ve větších hloubkách“ (11). Vévoda také konstatoval, že Bathybius byl nalezen jen a jen ve vzorcích vyskytujících se v prostorách Huxleyovy laboratoře v Jermynově ulici, kterou si Huxley sám financoval, a že celou záhadu rozřešili uznávaní vědci na palubě Challengeru vlastně jen pouhou náhodou. Na závěr se vyjádřil v tom smyslu, že se všichni zúčastnění „opravdu pořádně zesměšnili“ a že tahle epizoda byla pro vědu „velkou lekcí…“ (4)

Zmíněný argyllský vévoda také napsal, že neexistuje logický důvod pro přijetí Bathybia vědeckou obcí. Konstatoval, že v tomto případě šlo o pouhý „rosolovitý sliz“, u kterého „žádné zkoumání pod mikroskopem neprokázalo jakoukoli strukturu“ (11). Tato hmota velice připomínala ostatní usazeninový materiál vylovený ze dna oceánů; podle Argylla zachvátilo však některé vědce takové nadšení z toho, že konečně najdou důkazy o počátcích života, že je zcela opustila jejich vědecká integrita. V horším případě pak šlo o úmyslné spiknutí s cílem prostě veřejnost podvést. Vévoda argyllský uzavřel celou věc s tím, že „ultradarwinovští nadšenci se zase jednou pokusili triumfovat nad seriózní vědou“ (11). Píše:

„Byla to velkolepá myšlenka. Moc by se bylo hodilo nacházet spojovací články; ještě lepší by však bylo analyzovat ‚zárodečnou polévku‘, z níž vyšly všechny živé organizmy. ..Haeckel tleskal a křičel na celé kolo ‚heuréka‘. Dokonce i opatrné a náročné myšlení profesora Huxleye upadlo do osidel tohohle nového a úžasného objevu ‚fyzikálního základu života‘. Zmíněný epochální nález oznámil Britské asociaci roku 1868. I Dr. Will Carpenter přispěl svou trochou do mlýna. Mluvil o ‚expanzi života coby protoplazmy‘ pronikající ‚veškerou tou spoustou bahna v oceánech‘. Vědci vymysleli pro tenhle zárodečný sliz i hezké nové řecké jméno a pokřtili ho ‚Bathybius‘ podle požehnaných hlubin, ve kterých ležel. Pojem se rozšířil jako lesní požár populárněvědeckou literaturou, která jako vždy v podobných případech uspořádala plebiscit v jeho prospěch. Brzy tak triumfovaly ‚velké oči‘ přílišných optimistů. Nekritičtí vědci si od zmíněného záhadného bahýnka slibovali zázračné pokroky v poznání. Chápali ho jako ‚nepravidelnou síť‘, která se podle jejich názoru ‚pozvolna vyvíjela‘, takže ‚zrnka v ní přítomná měnila postupně vzájemná postavení…Tohle je případ, kdy byly směšný omyl a směšná lehkověrnost přímými důsledky předpojatosti vycházející z apriorních předpokladů. Bathybia jeho ‚objevitelé‘ přijímali proto, že údajně zapadal do rámce Darwinových spekulací.‘“ (11)

Huxley udělal velmi zásadní chybu v důsledku svého poblouznění vinou snahy o nalezení důkazů pro Darwinovu hypotézu, a také proto, že se vědecká obec jako taková nechala strhnout podobným nadšením. Ironií zůstává, že zmíněná Huxleyova lehkomyslnost je v příkrém rozporu s jeho vlastním vyjádřením o tom, že „Vědec vlastně používá s úzkostlivou přesností metody, které my všichni, ze zvyku a stále, používáme mimoděk.“ (12) Spíše se však zdá, že jeho bezděčná chyba posloužila jako dobrý nástroj šíření Darwinovy teorie jako pravdivého světového názoru nejméně po sedm let.

Huxley samozřejmě nesouhlasil s tvrzením argyllského vévody o tom, že ho k přijetí Bathybia vedlo slepé zaujetí pro evoluční učení a v soukromé korespondenci konstatoval, že vévoda z celé záležitosti prostě jen vytloukl kapitál. Stěžoval si, že „…teologové zapomínají na to, že právě tak jako oni mají svá přesvědčení, kterých se nemohou za žádných okolností vzdát, mají taková přesvědčení i vědci. Ani v jednom případě zde nejde o nějaké směšné sebeklamy.“ (13). Dokonce ještě roku 1890 trval Huxley na tom, že „každý hejhula na něj vytahuje Bathybia a že to nikdy nevzdá“ (14). O pár let dříve, roku 1887, pak napsal:

„Nevím, co mí kritici mají na mysli, říkají-li, že jsem upadl do osidel úporné snahy o objasnění záhady fyzických základů života hned a za každou cenu; ještě méně rozumím jejich tvrzení o tom, že jsme Bathybia přijímali proto, že se nám hodil jako argument ospravedlňující Darwinovy spekulace. To, co mě na celé věci zajímalo, byl fakt, že Bathybius je očividně podobný jiným již dobře známým nižším formám života jako jsou plazmodia slizovek a kořenonožců. Spekulativní naděje či strachy nemají s celou záležitostí co dělat; a i kdybychom nakrásně zítra vyzvedli živého Bathybia ze dna Atlantiku, neměl by tento fakt nejmenší spojitost (pokud to mohu posoudit) se spekulacemi pana Darwina či s jakýmkoli jiným studovaným problémem biologie. Šlo by prostě jen o další jednoduchý organizmus přidaný k tisícům již známých tvorečků na této úrovni“ (15).

Huxley tvrdil, že v případě Bathybia nešlo o úmyslný podvod; jeho vlastní výroky i Haeckelova vyjádření však svědčí o tom, jak bylo něco jako Bathybius důležité při budování univerzální evoluční teorie.

Měli bychom tedy považovat celou záležitost prostě za běžné faux pas při jinak poctivém zkoumání vědeckého materiálu nebo za úmyslný podvod? Taková lehkověrnost je přece v přímém rozporu s Huxleyovými vlastními výroky i s jeho vysokým renomé coby vědce a zmíněné faux pas navíc skutečně značně pomohlo koncem devatenáctého století zvýšit prestiž evoluční teorie. Každopádně se zdá, že se mnoho čelných vědců včetně Huxleye nechalo unést objevitelským nadšením, když uvěřili, že pouhý chemický rosol je ve skutečnosti primitivní formou života. Rozruch kolem celé aféry ovšem ovlivňoval dění ve společnosti ještě mnoho let. Jak jsme se již zmínili, prohlásil Haeckel, že [Huxley] „vysvětlil na příkladech nejnižších i nejvyšších živých organizmů, od Bathybia k člověku, to, jak funguje zákon vývoje“ (3). A Huxley zase konstatoval, že „Haeckel došel k závěrům, které jsou ve všech hlavních bodech shodné s mými poznatky o těchto pozoruhodných organizmech“ (2).

Hrůzovláda

Vévoda argyllský jednak kritizoval způsob, jakým evolucionisté prezentovali údajné důkazy o existenci Bathybia, rovněž si však stěžoval na „hrůzovládu“ rozpoutanou v Královské společnosti proti těm, kdo nesouhlasili s Darwinovou teorií. Konstatoval například, že Huxley používá při své argumentaci osobní útoky: „Můj upřímný obdiv k profesoru Huxleyovi mi nedovoluje účastnit se příliš osobně zaměřených polemik, i když by tenhle časopis byl vhodnou platformou pro takové praktiky“ (16).

Hlavním důvodem toho, že zmíněný vévoda nazývá vědecké polemiky oné doby „hrůzovládou“, byly Darwinovy závěry týkající se vzniku korálů – závěry, s nimiž polemizoval John Murray. Murray byl „vší mocí odrazován od zveřejnění svých názorů jdoucích proti Darwinově zavedené teorii vzniku korálových ostrovů, a skutečně se podařilo zveřejnění Murrayovy kritiky o dva roky oddálit“ (17). Darwin přejal Lyellův názor, že koráli vyrostli na vulkanických horninových výchozech s tím, jak pozvolna klesal velký světadíl v Tichém oceánu na jeho dno (subsidenční teorie). Nevěřili tomu, že by koráli mohli růst na měkčím sedimentu. Avšak Murray se s podporou Sira Wyvilla Thomsona a dalších vědců na Challengeru snažil naopak dokázat, že koráli mohou růst na měkčím sedimentu i to, že může docházet k vyzdvihování korálů z mořského dna k hladině s tím, jak rostou korálové útesy. Tyto závěry odporovaly Darwinovým názorům na vznik korálů. Vévoda argyllský tvrdil, že Darwin si svou teorii vycucal z prstu, a v tomto smyslu pokračoval ve své kritice takto:

„V nedávném článku v tomto periodiku jsem měl příležitost zmínit se o zvláštním násilí, které někdy provází obhajobu jistých všeobecně uznávaných názorů…a které vede až k jakési hrůzovládě, která je obklopuje, někdy ve filozofii, jindy ve vědě“ (17).

Vévoda jako bývalý prezident Britské asociace neustále zdůrazňoval, že vědci postupují při prezentaci svých závěrů špatně a jako příklad uváděl Huxleye a jeho kolegy, kteří podle jeho mínění postupují při své argumentaci demagogicky a nelogicky, protože jsou vědomě oddáni darwinovským postulátům. Huxley se ovšem proti takovým nařčením ohrazoval. V článku Takzvaná věda vévoda konstatoval, že se Huxley při své argumentaci posunul od vědy k metafyzice, aniž si to uvědomil:

„První z těchto [bodů] se týká toho, jak profesor Huxley užívá slovo „věda“. V obecné mluvě je tohle slovo nyní do značné míry omezeno na vědy přírodní, z nichž některé lze nazývat přesněji vědami experimentálními (jako třeba chemii) a jiné vědami exaktními (jako třeba astronomii). Profesor Huxley však pojem „věda“ užívá evidentně v onom širším smyslu, kdy zahrnuje metafyziku a filozofii. Pod pláštíkem takovéhoto širokého názorového záběru si osobuje právo řešit jako věhlasná vědecká autorita otázky, pro něž žádná autorita neexistuje – nemůže se o nich vyjadřovat ani on ani kdokoli jiný. Zdá se, že právě vinou téhle nafoukanosti pak označuje za pseudovědu každý názor či učení nebo víru, které se liší od jeho vlastních“ (16).

Vévoda užil jako příklad jednu z Huxleyových obsáhlejších prací, knihu o Základech srovnávací anatomie zveřejněnou kolem roku 1864. Huxley byl považován za odborníka v téhle oblasti, Argyll však soudil, že podobná odvětví evoluční vědy patří vlastně do „sféry metafyziky“. Problémem tu byl fakt, že Huxley se zaštiťoval svou autoritou, aby přesvědčil vědecký svět, že kniha předvádí „celou ‚škálu vývojových typů‘ patrných [například] na lebkách obratlovců, od té lidské až po tu štičí“. Je zcela na místě obava, aby se vědecká autorita nevyužívala k zastrašování lidí tam, „kde ve skutečnosti žádná autorita neexistuje“; existovalo přece mnoho dobrých vědců, kteří nesouhlasili s Huxleyovou „metafyzikou a filozofií“ a „nehodlali přijmout jeho vývody, dokonce ani přírodovědné“ tam, kde se Huxley pouštěl do spekulací nepodložených seriózními pozorováními. Náš vévoda napadl také dosti záhadný Huxleyův výrok o tom, že evoluce způsobuje, že podobné nové myšlenky mají sklon „degenerovat do formy fanatizmu“; avšak vévoda argyllský konstatoval, že zde nejde o pouhý sklon, nýbrž o „rozsáhlý vývoj takové degenerace a široce rozšířenou infekci v jazyce vědy“ (16).

Závěr

Ať už šlo v případu Bathybia o úmyslný podvod (jak tvrdí vévoda argyllský), musíme v souvislosti s touto kauzou obvinit Huxleye i Haeckela z toho, že se natolik nechali unést svým přesvědčením, že nebyli s to bádat zcela objektivně. Jinými slovy, jejich víra v pravdivost univerzální evoluční teorie je vpravdě svedla na scestí. Přestože to Huxleye ani Haeckel nechtěli za nic na světě připustit, jejich vlastní slova svědčí o tom, jak důležitý byl pro ně objev Bathybia pro oprávněnost odvrátit se od náboženství k evoluční teorii koncem devatenáctého století (18). Z celé věci lze též vyvodit poučení, že určité tendence se v dějinách opakují. Najde se nějaký pochybný nález pro Darwinovu teorii, a pak se to celé nafoukne s nezdravým zanícením, které může zaslepit veřejnost a úplně zbavit lidi schopnosti zjistit pravou povahu toho daného nálezu. Když si vědci příliš věří a znásilňují veřejnost tak, aby slepě přijímala jejich mnohdy sporné závěry, začne se rozvíjet „hrůzovláda“ jdoucí proti těm, kdo v dobré víře konkrétní teorii kritizují. Například každý, kdo se opováží něco namítat proti Darwinově teorii, se může stát obětí lítých osobních útoků. Argumenty pro evoluci jsou často založeny na řečnické dovednosti a prezentovány veřejnosti jako jediná pravda, zaštítěná nějakou autoritou, bez nejmenší snahy podepřít tato řečnická cvičení skutečnými důkazy.

Komentáře čtenářů:

Harry C., Kanada, 13. srpna 2010

Kristus řekl: „Může nemocný strom nést dobré ovoce?“ Podvody, lži a zastrašování nemohou proto pomoci pokroku ve vědě. Věda musí hledat pravdu, není to nějaká subjektivistická propaganda. Říkám si, co by asi tak byli řekli Huxley a Haeckel tomu, že jejich pohrdání integritou vědy vedlo nakonec k Hitlerovi a Stalinovi?

Chandrasekaran M., Austrálie, 13. srpna 2010

Tohle je další z mnoha článků CMI ukazujících, jak nesprávné postuláty, domněnky či axiomy zavádějí myšlení a perspektivy vědy nesprávným směrem a pak i ke scestným závěrům. Evolucionistický světonázor má negativní dopady v geologii, astronomii, biologii, sociologii…

Pavel Kábrt, Praha, Česká republika, 3. září 2010

Kdo si pozorně přečte tento článek může mít pocit, že byl napsán o evolucionistech 21. století a jejich způsobech „důkazové“ strategie. Vůbec nic se na jejich „vědeckých metodách“ nezměnilo – ani nitka! Také se v článku vyskytuje německé slovo Urschleim /dávný sliz, šlichta, uršlajm/. Zde je příklad uvažování jednoho našeho českého významného evolucionisty, já mu říkám „Český Dawkins“:

Profesor Jan Zrzavý je jeden z našich „nejzvukomalebnějších evolučních básníků – bouřliváků“. Přečtěme si Osobní vyznání autorovo:

„Jenom bych rád varoval: až zase bude někdo v mé přítomnosti promlouvat o tom, jak v něm různé zázraky přírody probouzejí úžas a úctu, řeknu mu něco strašného, ať mě třeba zavřou. Jsou jistě věci mezi nebem a zemí, ale nemám pocit, že to je to nejzajímavější, co lze o tomto světě prohlásit; a jsem-li ochoten přiznat komukoliv lidské právo na jakýsi neurčitý podiv, že z prvotního uršlajmu se spontánně, bez řízení vyšší moci, vyvinul Michael Jackson, nejsem schopen tento podiv plně sídlet a nepřuju si, aby mi lidi vyprávěli, že se podivují. …“ (Vesmír 3/1996/str. 165)

A jinde:

„Zvířata jsou hloupí lidé, nikoliv stroje…Měl jsem jakési tušení, že lidé se od šimpanzů neliší vůbec ničím – je-li genetická shoda lidí a šimpanzů přibližně 98,5 % (tedy větší než shoda dvou středoevropských druhů budníčků), bylo by hodně divné, kdyby lidé a šimpanzi nebyli úplně stejní ve všem všudy…zdůrazňovat zvláštní a ´kvalitativně´ odlišnou podstatu člověka už není jenom nabubřelý, ale především nesmyslný žvást.“ (Vesmír 3/2001/str. 168)

Většina toho, co pan Zrzavý tak vehementně tvrdí, už je popřeno. Jsou to samé evoluční nesmysly, vycházející z autorovy neznalosti a touhy prosadit evoluční blábol, ne z vědy. Podobnost mezi prázdnými kecy Zrzavého, Haeckela a Huxleyho je určitě větší než podobnost mezi genomem šimpanze a člověka.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na