Ariadnina nit

pavelkabrt Darwinovy omyly 0 Koment.

Hugh Owen
(Z http://www.kolbecenter.org/index.php?option=com_content&view=article&id=… přeložil M. T. – 9/2011. Publikováno 11. prosince 2010.)

Ariadnina nit: sedimentologie a zhroucení evoluční teorie

Ve slavném příběhu o Theseovi a Minotaurovi dá Ariadna Theseovi klubíčko šarlatové niti, aby tak mohl najít cestu ven ze složitého labyrintu poté, co zabil Minotaura. Dnes je takovou Ariadninou nití sedimentologie, která umožňuje vědcům rekapitulovat dějiny evoluční teorie, objevit zásadní chybu, na které byla založena, a uniknout z labyrintu falešných závěrů činěných na základě zmíněné zásadní chyby.

Základy evoluční teorie byly položeny na poli geologie v devatenáctém století amatérským geologem Charlesem Lyellem a jeho kolegy, kteří usoudili, že pozemské sedimentární horniny obsahující fosilie se ukládaly postupně, a že se tedy horninové vrstvy, které studovali, dojista vytvářely po velmi dlouhou dobu. Z toho vyvodili, že fosilie v nich obsažené se ukládaly také postupně během onoho závratně dlouhého času, a že pořadí fosilií, které zaznamenávali, totiž malé, zdánlivě jednoduché organizmy ve spodních vrstvách, a složitější organizmy ve vrstvách vyšších, svědčí o tom, že se nějakými přírodními procesy ony jednodušší organizmy vyvíjely, až vytvořily celou škálu druhů – pestré spektrum života, který zaplnil zemi.

Amatérskému přírodovědci Charlesu Darwinovi se zdálo, že fakt, že se různé druhy zvířat a rostlin postupem doby proměňovaly, podporuje jeho teorii biologické evoluce. Podle Darwina by se, předpokládáme-li Lyellovy dlouhé věky geologického času, mohly malé změny jako třeba změny velikosti zobáků, které pozoroval u pěnkav na Galapážských ostrovech, hromadit a vyústit do přeměny druhu. Darwin dále předpokládal, že přirozený výběr – přežívání nejzdatnějších či lépe přizpůsobených zástupců všech druhů – by mohl vysvětlovat dokonce i přeměnu plazů v ptáky, suchozemských savců ve velryby a lidoopů v člověka.

To, co následovalo, živě připomíná Jagův ďábelský objev „nevyvratitelného důkazu“ Desdemoniny nevěry – pouze v tomto případě byl obětí onen vzácný vědec, který trval na empirickém důkazu Darwinovy teorie. Od konce devatenáctého století začalo vzrůstat množství intelektuálů, kteří uvěřili, že fakta z biologie a geologie „dokázala“ teorii, podle které se veškerý život vyvinul pozvolnými změnami ze zárodečné kapky. Ve skutečnosti nikdo nikdy nepodal důkaz o makroevoluci – neboli evoluci od částic k lidem. Místo toho, podobně jako Jago (v některých případech však bez úmyslné snahy oklamat), prezentovali zastánci evoluční teorie dílčí argumenty, které mohly být interpretovány jako důkazy ve prospěch jejich teorie, a slibovali, že definitivní „důkaz“ – fosilie přechodných forem mezi různými druhy živých organizmů – podají v budoucnu.

Četní intelektuálové dobré vůle přijímali jako dokázanou domněnku, že pozemské horniny obsahující fosilie byly ukládány svisle v chronologickém pořadí po miliony let. Při tomto výkladu se lidem zdálo, že údajné uspořádání fosilií od jednodušších ke složitějším směrem od nejhlubších vrstev k těm povrchovým potvrzuje, že skutečně došlo k makroevoluci. Pár osamělých hlasů jako třeba Sir J. Ambrose Fleming, Paul Lemoine a W. Bell Dawson ovšem namítalo, že pro zmíněné domněnky naprosto chybějí důkazy. Intelektuální elita světa ovšem čelila vzrůstajícímu tlaku na to, aby souhlasila s rezolucí Americké asociace pro vědecký pokrok z roku 1922 o tom, že „důkazy ve prospěch evoluce člověka jsou dostatečné pro to, aby přesvědčily všechny významné světové vědce.“

To, co tihle „významní vědci“ přehlédli, je fakt, že vědci mnohem častěji postupují v „intencích rozumu“ správně, ale vycházejí přitom z nesprávných předpokladů, než aby se v „intencích rozumu“ mýlili, ale drželi se v zásadě premis pravdivých. V tomto případě dedukovali vědci hlavního proudu logicky z nesprávného východiska pomalého a postupného ukládání sedimentárních hornin obsahujících fosilie a došli k tomu, že vytvořili teorii, která neobstojí. Už roku 1956 uvažoval Edmund M. Speiker v Bulletin of the American Association of Petroleum Geologists (Bulletin Americké asociace ropných geologů) takto: „Zajímalo by mě, kolik z nás si uvědomuje, že geologický časový sloupec se ustavil kolem roku 1840 po zveřejnění Lyellových Základů geologie a od té doby až do dneška se prakticky nezměnil“. Ve svém článku z roku 1983 v časopisu Science konstatoval Stephen Rolland, že „Základní časový sloupec zůstává nezměněn od roku 1879, kdy vědci vsunuli mezi kambrium a silur období ordoviku“. Však byl také roku 1893, tři roky před objevem radioaktivity, stanoven s ohledem na pomalé a stejnoměrné tempo sedimentace začátek éry kambria na dobu před 600 miliony let.

Dnes se tvrdí, že geologický časový sloupec je založen na radiometrickém datování, o kterém se má za to, že nabízí objektivní metodu pro stanovení stáří sedimentárních hornin tak, že určí stáří hornin nad či pod horninou sedimentární. Ale T. C. Chamberlain, který koncem devatenáctého století s radiometrickým datováním začal, založil své odhady stáří horninových vzorků na „biologických požadavcích“. Mínil tím dobu potřebnou pro pomalou a postupnou přeměnu biologických druhů – jako třeba plazů v ptáky či suchozemských savců ve velryby. A zmíněné „biologické požadavky“ se zase opíraly o Lyellovy zásady pomalé a průběžné sedimentace, což znamenalo, že sedimentologie devatenáctého století poskytla výkladový rámec pro radiometrické datování a tahle situace trvá i na úsvitu třetího tisíciletí.

Lyellovská geologie přitom poskytuje rámec nejen pro interpretaci radiometrického datování pozemských hornin. Poskytuje rámec i pro interpretaci astronomických dat používaných k určení stáří sluneční soustavy a celého vesmíru. Například počátkem dvacátého století měla většina astronomů za to, že se slunce pomalu smršťuje a přeměňuje gravitační energii v teplo. Slavný astronom Sir Arthur Eddington tuhle hypotézu napadl, a to nikoli na empirických základech, nýbrž proto, že „nemá velký smysl postulovat vysoké stáří země, aniž budeme zároveň postulovat vysoké stáří slunce.“ Podle Eddingtona by astronomové neměli spoléhat pouze na astronomické argumenty, ale musí se „obrátit k sesterským vědám pro další, a možná přesvědčivější důkazy. …Stáří starších (pozemských) hornin je odhadováno na 1200 milionů let, …Slunce pak musí být samozřejmě mnohem starší než země a její horniny.“ Takže lyellovská geologie byla použita dokonce i ke stanovení stáří slunce!

Závislost na lyellovském geologickém časovém rámci jako rozhodující základně pro určování stáří prehistorických předmětů trvá dodnes. Východoafrické fosilie údajných předků člověka jsou stále „datovány“ pomocí radiometrického datování lávových proudů, jejichž stáří bylo zase stanoveno podle standardní statigrafické stupnice. Podle fyzika Dr. Jeana Pontcharry:

V teorii je datování fosilií metodou K40/Ar40 možné pouze tehdy, jsou-li pohřbeny nad či pod ztuhlým lávovým proudem. Ve skutečnosti se naleziště fosilií vyskytují daleko od lávových proudů. Stratigrafická stupnice je používána k porovnání mocnosti fosilní vrstvy s mocností lávových proudů vyskytujících se několik kilometrů daleko. Lávové proudy jsou datovány radiometrickým Ar a jejich stáří je udáváno vzhledem k mocnosti jejich vrstev. Ve skutečnosti jsou radiometrické výsledky kalibrovány podle stratigrafické stupnice. Zbytkový argon přítomný v dnešních usazeninách také zkresluje výsledky získané pro údajně staré horniny a vylučuje jakékoli konzistentní datování fosilií. Navíc nutnost neustále porovnávat výsledky se standardní stratigrafickou stupnicí znehodnocuje důvěryhodnost celého procesu.

Je ironií osudu, že základy evoluční teorie položili amatérští vědci, kteří nevykonali žádné pokusy, a že veškerý experimentální výzkum, který od té doby evolucionisté provedli, byl natěsnán do rámce zkonstruovaného bez ověření pokusy. I když geologové jako Harlan Bretz napadli konvenční lyellovskou, uniformitariánskou interpretaci hlavních geologických formací jako je ona „strupatina“ (scablands) u jezera Missoula, a dokázali, že masivní útvary mohly být – a byly – vytvořeny rychle katastrofickými silami, nebyl učiněn žádný pokus rekonstruovat geologickou časovou stupnici, kterou zavedl Lyell a jeho žáci. Místo toho obhajovali geologové hlavního proudu lyellovskou časovou stupnici s poukazem na to, že do ní katastrofické události také zahrnuli; už ovšem nevysvětlili, jak by mohl geologický rámec, který byl založen na domněnce pomalého a postupného tvoření sedimentárních hornin, integrovat katastrofizmus, aniž by musel být reorganizován! Takováto rozpolcenost nemohla samozřejmě trvat navěky, takže ve druhé polovině dvacátého století počali četní vědci s laboratorními sedimentologickými pokusy ve speciálních laboratořích, kde bylo možno takovýto výzkum provádět.

V 80. letech 20. století ukázal francouzský badatel Guy Berthault, že sedimenty rozpuštěné v tekutině jsou tříděny podle svých fyzikálních vlastností a ihned ukládány do vrstev. Ve svém výzkumu se Berthault soustředil na dvě hlavní stadia tohoto ukládání: laminaci a stratifikaci. Roku 1986 prováděl pokusy se sedimentací ve stojaté vodě s nepřetržitým přidáváním heterogranulárního materiálu. Získal usazeninu, která vypadala jako sled vrstev lamin. Tyhle laminy byly výsledkem spontánního opakovaného a souvislého třídicího procesu, který začal hned, jakmile se heterogranulární směs usadila. Zdálo se, že tloušťka lamin nezávisí na rychlosti sedimentace, ale vzrůstá s tím, jak rostou rozdíly ve velikosti částic ve směsi. Tam, kde proudila tekutina vodorovně, vytvářely se tenké vrstvy lamin bočně ve směru proudu. Druhá série pokusů byla provedena v Institutu hydromechaniky v Marseille. Ukázala, že ve stojaté vodě vznikají souvislým ukládáním heterogranulárních sedimentů laminy, které rychle mizí s tím, jak vzrůstá výška spádu částic do vody (a zřejmě i jejich velikost). Tvar lamin odpovídá sklonu svrchní části uloženiny. V tekoucí vodě dochází v uloženině k navrstvení mnoha blízce příbuzných typů laminací.

Berthault pak prováděl spolu s profesorem hydrauliky a sedimentologie Pierrem Julienem pokusy ohledně vrstevnatosti v laboratoři hydrauliky Fort Collins patřící Coloradské státní univerzitě. Za tím účelem bylo nutno pracovat s vodou v recirkulačním kanálu s velkou rychlostí proudění vody protínaném proudem nasyceným sedimentem. Jelikož Hjulstrom (1935) a jeho následovníci definovali kritickou rychlost sedimentace pro částice o různé velikosti, museli badatelé měnit rychlost zmíněného bočního proudu. Úpravami této rychlosti se jim podařilo navrstvit na sebe částice o různé velikosti.

Pokusy v kanálu s velkou rychlostí proudění vody ukázaly, že v přítomnosti proměnlivého proudu se stratifikované stupňovité vrstvy tvoří simultánně v tom kterém směru proudu. Výsledek zmíněného pokusu v měřítku vrstev také potvrdil v měřítku facie poznatky Golovkinskiho, Inostrantzeva i Waltherův zákon (Walther, 1894; Middleton, 1973; Romanovskij, 1988), podle kterého facie specifické sekvence roste stejně jak bočním tak svislým směrem. Laboratorní pokusy s vysoušením přírodních písků také ukázaly výrazný sklon k drobení (či prasklinám) v páskovitých uloženinách na rozhraní mezi vrstvami hrubých a jemných částic. Spíše než průběžné pravidelné vrstvení sedimentů prokázaly uvedené pokusy skutečnost, že stratifikace za podmínek neustálého přísunu heterogenních pískových směsí je výsledkem segregace v případě laminovaných strat, nerovnoměrného proudění v případě stupňovitých vrstev a vysoušení v případě prasklin. Stupňovité vrstvy nejsou proto nutně totožné se sedimenty navrstvenými průběžně a pravidelně.

Během první dekády jedenadvacátého století spolupracoval Berthault intenzivně s týmem ruských sedimentologů vedených Alexandrem Lalomovem (Institut rudných ložisek Ruské akademie věd) a aplikoval paleohydraulické analýzy na ruské geologické útvary. Výsledky této práce zveřejnil například ve zprávě v časopisu Ruské akademie věd Litologie a nerostné zdroje z roku 2007. Týká se Krymského poloostrova. Vyplývá z ní, že k usazení studované sekvence došlo prakticky okamžitě, zatímco podle statigrafie trval tenhle proces několik milionů let. Navíc nedávná zpráva týkající se Severozápadní ruské plošiny v oblasti Petrohradu ukazuje, že doba sedimentace byla mnohem kratší, než jakou udává stratigrafická časová stupnice: 0.01% oné doby.

Na závěr své přednášky na konferenci v německé Akademii Gustava Siewertha věnované vědecké kritice evoluční teorie Berthault konstatoval, že:

Paleohydraulická analýza stanoví dobu sedimentace sekvence, která je, jak se ukazuje, mnohem kratší než doba stanovená statigrafickou stupnicí. Tak krátká doba je pochopitelně v rozporu s evoluční hypotézou o tom, že život vznikl z neživé hmoty a že se živé organizmy vyvinuly ze společného předka a dále rozrůzňovaly díky nesčetným genovým mutacím po stovky milionů let (viz: www.sedimentology.fr)… Tím, že zpochybňuji zásady a metody, na kterých jsou založena geologická data, a že navrhuji nové pojetí paleohydrologie, otevírám, jak doufám, dialog se specialisty v příslušných oborech schopnými ocenit moje poznatky a vytvořit geologickou chronologii odpovídající experimentálnímu pozorování založenému na době trvání sedimentace – době, která nestačí k evoluci druhů, jak si ji představují zastánci evoluční hypotézy.

Obhájci lyellovského časového rámce kritizují nově se vyvíjející sedimentologii založenou na pokusech, mají to však se svou kritikou čím dál těžší. Například význačný kritik Alan Hayward formuluje konvenční moudrost, že:

břidlici tvoří stlačený jíl. Jak si jistě většina čtenářů všimla, jíl je tvořen mimořádně jemnými částicemi, které se ve vodě usazují dlouho. Vodní víry způsobují, že zůstává rozptýlen, a proto se jíl usadí pouze v klidné vodě.

Nedávné experimentální studie s jílovcovými útvary však touhle konvenční moudrostí otřásly. V nedávné zprávě o nich v časopisu Science konstatují Schieber et al.:

Naše pozorování nepodporují tezi, že bahnité nánosy se mohou uložit jedině na klidných místech nejvýše s občasnými slabými proudy. Naopak, k odnosu vločkovitého bahna do koryta a jeho uložení dochází za takových rychlostí proudů, které by odnesly a uložily i písek. K navršení jílu do koryta z pohyblivých vločkovitých čeřin rychlými proudy tak dochází rychlostí 10 cm/s až 26 cm/s, přičemž tato rychlost zpravidla roste, přidáme-li do suspenze další materiál. …Během dvou desetiletí podrobných studií břidlic a jílovců viděl jeden z nás srovnatelná bývalá koryta s mělkou vlnou v břidličnatých útvarech uložených v širokém spektru prostředí. Příklady lze najít v superskupině pásu (Belt) středních starohor, v devonu na východě Spojených států, jurských posidoniových břidlicích, křídových břidlicích od Mancos i v eocenní formaci Green River. Svědčí to o tom, že k navršování bahna z pohyblivých vločkovitých čeřin docházelo patrně po celé geologické dějiny. Tak lze konstatovat, že jakmile prozkoumáme pečlivě mnohé dávné břidličnaté útvary, dojdeme k závěru, že se nahromadily výše popsaným způsobem, a nikoli převážně tak, že by se usazovaly v pomalu tekoucích či klidných vodách. Takže bude asi třeba přehodnotit historii převážné části sedimentů z geologického záznamu.

Jak Schieber poznamenává ve své zprávě, „Jílovce tvoří až dvě třetiny sedimentárního záznamu a jsou bezesporu tím druhem sedimentárních hornin, kterému nejméně rozumíme“. Navíc je důležité poznamenat, že jílovcové útvary, o kterých se Schieber zmiňuje ve svém článku v časopisu Science, jsou masivní. Břidlice superskupiny Belt blízko Glacier National Park mají mocnost až 2100 metrů, břidlice Marcellus v devonu na východě Spojených států je mocná až 3000 metrů, břidlice Ohio v Kentucky až 1500 metrů a břidlice od Mancos má 3 až 15 kilometrů. Takže experimentální výzkum dokazující, že tak velké útvary mohly vzniknout rychlým ukládáním sedimentu v turbulentních vodách, podporuje Berthaultovo volání po rekonstrukci geologické časové stupnice na základě závěrů z pokusů.

Důležitost Berthaultových výzkumů zdůrazňují nedávné výzkumy v paleontologii, radiometrickém datování i genetice, které jednoznačně podporují jeho snahu o rekonstrukci geologické časové stupnice. Pečlivé datování materiálů prakticky ze všech částí geologického sloupce pomocí uhlíku-14 poskytlo údaje o jejich stáří srovnatelném se stářím fosilií mamutů i další megafauny, o které víme, že žila současně s člověkem. V dinosauřích kostech i fosiliích další megafauny byly nalezeny měkké tkáně i DNA a stáří kolagenu z dinosauřích kostí bylo pomocí zrychlené hmotnostní spektrometrie stanoveno jako odpovídající stáří moderních savců stanoveném pomocí uhlíku-14. Na poli genetiky dokázali badatelé Kimura a Kondrašov, že velká většina mutací organizmus lehce poškozuje. Tyhle lehce škodlivé mutace se hromadí a vedou k soustavné degradaci geonomu, což omezuje dobu „výskytu jednotlivých vývojových větví obratlovců“ na dobu mnohem kratší než miliony let postulované evolucionisty. Z výzkumu Berthaulta, Lalomova a Schiebera vyplývá, že fosilizované organizmy nalezené v mnoha masivních útvarech sedimentárních hornin žily všechny v téže době a není tudíž důvod domnívat se, že zde docházelo k evoluci od nejstarších po nejmladší. Navíc potvrdily nedávné studie fosilií nalezených v nejhlubších pozemských horninách existenci ohromujícího stupně sofistikované technologie v některých „nejstarších“ fosiliích na zemi.

Trilobiti jsou zástupci kmene členovců, bezobratlých zvířat majících exoskeleton, článkované tělo i přívěsky. Ačkoli se vyskytují v některých z „nejstarších“ pozemských hornin – starých podle lyellovského časového rámce 560 milionů let – , jejich oči měly bifokální čočky, které se lidé-optici naučili vyrábět teprve před několika stovkami let. Trilobiti „viděli dopředu, do stran, nad sebe, a dokonce i pod sebe a dozadu“ z jednoho místa. Podle Riccarda Levi-Settiho představují trilobití oči „dosud nepřekonanou ukázku optimálně fungujícího orgánu“. Jeden přispěvatel do Science News napsal, že trilobití oči „měly nejpropracovanější čočky, které kdy příroda vytvořila“, což je skutečnost, která donutila slavného evolucionistu Stephena Jaye Goulda připustit, že „oči raných trilobitů …pozdější členovci nikdy nepřekonali, pokud jde o všestrannost a přesnost vidění. …Považuji naši neschopnost najít v dějinách života jasný ‚vektor pokroku‘ za největší hlavolam pramenící z fosilního záznamu“.

Ve světle nových poznatků experimentální sedimentologie můžeme Gouldův hlavolam konečně rozluštit. Trilobití oko nalézáme ve fosilním záznamu perfektně zkonstruované a plně funkční bez jakékoli známky předchozího vývoje, protože prostě k žádné evoluci nedošlo. Ve světle veškerých důkazů citovaných v tomto článku je čas pro všechny pravdymilovné vědce chopit se Ariadniny nitě nabízené jim nejnovějším výzkumem v sedimentologii. Teprve pak budou s to poznat a opravit zásadní omyly Lyella a Darwina a vymanit se z labyrintu zcestných teorií vytvořených na základě zmíněných omylů.

Prameny

Edmund M. Speiker, „Mountain-building and the Nature of the Geologic Time-scale,“ Bulletin of the American Association of Petroleum Geologists, (1956) 40/8/:1769_.
Stephen Rowland, „A New Shirt for Carl,“ Science (1983) 4(5):80_82.
Cf. C. Schuchert, Geochronology. Bulletin of the National Research Council. (1931) 80:10_64.
Stephen G. Brush,. „The Age of the Earth in the Twentieth Century,“ Earth Sciences History (1989) 8(2):170_182.
A.S. Eddington,. The Internal Constitution of the Stars. (New York: Dover, 1926; reprinted 1959), p. 295.
Ibid, p. 96.
Jean Pontcharra, „Are Radioactive Dating Methods Reliable?“ (Bierbronnen: Gustav Siewerth Akademie, 2010).
Guy Berthault, „Experiments in Stratification Do Not Support the Theory of Evolution,“ (Rome: Sapienza University, 2009), pp. 15-30.
Guy Berthault, „Time Required for Sedimentation Contradicts the Evolutionary Hypothesis,“ (Bierbronnen: Gustav Siewerth Akademie, 2010).
Alan Hayward, Creation and Evolution: The Facts and Fallacies (London: Triangle, 1985), pp. 123-125.
Juergen Schieber, John Southard, and Kevin Thaisen, „Accretion of Mudstone Beds from Migrating Floccule Ripples,“ Science 14 December 2007: Vol. 318. no. 5857, pp. 1760 – 1763.
http://www.nature.nps.gov/GEOLOGY/paleontology/pub/fossil_conference_7/7…
http://en.wikipedia.org/wiki/Marcellus_shale
http://www.uky.edu/KGS/emsweb/devsh/final_report.pdf
http://www.halliburton.com/public/solutions/contents/Shale/related_docs/…
Josef Holzschuh et al, „Recent C-14 Dating of Dinosaur Fossil Bone Collagen,“ (Bierbronnen: Gustav Siewerth Akademie, 2010).
Ibid.
Alexey Kondrashov, Journal of Theoretical Biology, 1995, 175:583.
T. McCormick and R.A Fortey. „Independent Testing of a Paleobiological Hypothesis: The Optical Design of Two Ordovician Pelagic Trilobites Reveals Their Relative Paleobathymetry,“ Paleobiology 24(2):235-253 (1998), p. 236.
Riccardo Levi-Setti, Trilobites, 2nd edition (Chicago: The University of Chicago Press, 1993), pp. 29-74.
Lisa J. Shawver, „Trilobite Eyes: An Impressive Feat of Early Evolution,“ Science News, Vol. 105, 2 February 1974, p. 72.
Stephen Jay Gould, „The Ediacaran Experiment,“ Natural History, Vol. 93, February 1984, pp. 22-23.

Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz