A jako Aardvark aneb hrabáč kapský

pavelkabrt Evoluce organizmů 0 Koment.

Můžete zkřížit prase, krysu, osla a mravenečníka?

napsal David Catchpoole

Z creation.com/aardvark přeložil M. T., editace Pavel Kábrt – pavelkabrt@seznam.cz – 6/2015. Translated with permission from Creation.com – Přeloženo s povolením od Creation.com. Článek vyšel v časopisu Creation 36(2):28-31 v dubnu 2014. Anglickou verzi časopisu je možné si objednat zde. Na stránkách CMI jsou i další české články zde.

CMI – Creation Ministries International /Mezinárodní kreacionistická služba/ je celosvětovou organizací, která se řadí ke kreacionistickým organizacím mladé Země a doslovného výkladu Bible /jako jsou např. ICR, CRS, AiG aj./. Zabývá se rozšiřováním vědecké pravdy o stvoření světa Bohem v protikladu k evolucionistické víře, že svět se stvořil sám.

Cílem je oddarwinizovat vědu a společnost odplevelit od evolucionistických báchorek, lží a smyšlených materialistických bohů-stvořitelů.

Přestože je to jedno z prvních slov v anglickém slovníku či encyklopedii, má slovo hrabáč (anglicky aardvark) pro mnoho lidí, kromě oblasti jeho výskytu v subsaharské Africe, stále příchuť záhady.

Když o něm Evropané slyšeli1 , mnozí pochybovali, že skutečně existuje. Lze ho popsat zhruba tak, že jeho uši se podobají oslím, má protáhlý čenich jako prase a ocas jako krysa, váží tolik jako člověk, ale žere mravence jako mravenečník — jaký div, že někteří mysleli, že jde o smyšlenku jako v případě mytického Zajdalena2,3 Ale cestovatelé si ho nevybájili, neboť hrabáč je stejně skutečný jako ptakopysk.4

‘ Zemní prasátko ’

Holandští osadníci u Mysu Dobré naděje vytvořili název aard-vark, znamenající ‘ zemní prasátko ’, kvůli jeho zvyku rýt v zemi.5 Hrabáč je znám také jako ‘ mravenečník kapský ’ nebo ‘ mravenečník africký ’.

Když o něm Evropané slyšeli, mnozí pochybovali, že skutečně existuje.
Photo: ©iStock.com/mason01

aardvark-digging

Jeho vědecké jméno Orycteropus afer znamená ‘ ryjící noha ’ a ‘ z Afriky ’. Je určitě k rytí dobře vybaven, se svými prsty opatřenými silnými drápy (čtyřmi na každé přední noze a pěti na každé zadní noze), neobyčejně svalnatýma nohama a do výšky vyklenutými zády. Umí neuvěřitelně rychle vyhrabat nové doupě, “ tak rychle, že předhoní četu šesti mužů s rýči ”,6 a dovede zmizet pod povrchem hlinitopísčité půdy během tří minut.7

Hrabáči žijí všude na afrických savanách — vlastně prakticky všude, kde není moc kamení a nehrozí zaplavení. Farmáři nemají hrabáče rádi, protože jejich obří díry a nory (hluboké až tři metry a dlouhé až 13 metrů, často s mnoha vchody)“ mohou zničit hráze a jezy a vážně poškodit motorová vozidla a traktory ” , které do nich vjedou.7

Noční lovec mravenců a termitů

Hrabáči vylézají z doupat většinou v noci, aby se poohlédli po něčem k snědku. Díky mimořádně citlivému čichu a sluchu dovedou najít mravenčí kolonie i termitiště, která pak za pár minut vyhrabou. Dlouhýma ušima mohou hrabáči pohybovat nezávisle na sobě, a také je dokážou uzavřít a složit během hloubení nory. Jejich čenich obsahuje devět olfaktorických bulbů (výběžků)— více než u jakéhokoli jiného savce. Umějí dokonce přesně lokalizovat hluboká podzemní hnízda termitů všekazů savanových (rodu Hodotermes) několik metrů pod povrchem.

(Olfaktorický bulbus, bulbus olfactorius, je výběžek čichového laloku mozku ležící na lamina cribrosa čichové kosti. Pozn. překl.)

Photo: ©iStock.com/mason01

aardvark-closeup

Hrabáči vylizují z hnízda hmyz (údajně až 50 000 jedinců za jednu noc) až 30 cm dlouhým lepkavým jazykem, který, ačkoli je široký a plochý, umějí svinout do úzké ruličky, chtějí-li dosáhnout do malých otvorů. Na nově vyhrabaném hnízdě prý vydrží hodovat až tři hodiny, než se přesunou dále, a nevrátí se na takové místo nikdy dříve než za5–8 dní. To poskytne hmyzí kolonii, která je zřídka zcela zničena, čas, aby se vzpamatovala.

Problémy se zařazením hrabáče v zoologické systematice

Evoluční zoologové se pokoušejí třídit zvířata podle toho, jak je chápána jejich evoluční příbuznost, tzn., že čím blíže jsou si dva tvorové v rodokmenu, tím blíže v čase žil jejich společný předek. S hrabáčem byly však v tomto ohledu obrovské potíže. Jelikož dospělcům chybí řezáky i špičáky, byli původně řazeni do řádu Edentata (‘chudozubí ’) spolu s dalšími placentálními savci, kteří se živí mravenci: pásovcem, luskounem a jihoamerickým mravenečníkem. Nyní jsou však hrabáči chápáni jako jediní zástupci řádu Tubulidentata (‘se zuby charakterizovanými tubuly, tedy svislými kanálky’), pojmenovaného tak podle kolíkovitých zubů s plochými korunkami bez sebemenší vrstvičky skloviny. Místo dřeňové dutiny má každý zub trs až 1 500 tenkých, šestihranných, svislých, paralelních dřeňových kanálků s vasodentinem (forma dentinu) stmelených cementem.

–>

Jak to stojí v jedné encyklopedii:

“ Takže hrabáč je mimo evoluční strom života, je to druh zcela sám pro sebe bez žijících blízkých předků.”6

Photo: Joel Sartore/National Geographic Creative

aardvark

Následující citát je typickým evolučním povrchním zamítnutím problému:

“ Na základě podobné potravní specializace a morfologie byli kdysi hrabáči řazeni k jihoamerickým mravenečníkům a luskounům, dnes se však přijímá, že tyto podobnosti jsou důsledkem konvergentní evoluce spíše než původu ze společného předka.”8,9

Mějte na mysli, že pojem ‘ konvergentní evoluce ’ je eufemizmem pro ‘ vyvinul se vícekrát, nezávisle ’. Údajné mechanizmy evoluce — přírodní výběr a mutační změny10— nedokážou však (bez nelogických skoků tvůrčí představivosti) vysvětlit, jak mohly různé znaky designu mravenečníka vzniknout jednou, natož pak mnohokrát.11 Takže logičtějším závěrem by mělo být:

“ tyto podobnosti jsou spíše výsledkem společného designu než původu ze společného předka.”

Různé druhy zvířat na světě, které se živí mravenci, měly společného Projektanta, nikoli společného předka. A zdá se, že tento Projektant, zamyslíme-li se například nad jedinečnými zuby hrabáče, navrhl tyto rozmanité druhy zvířat s cílem zmařit pokusy vysvětlit jejich původ materialistickými prostředky (kromě jiného). Není divu, že Římanům 1:20 “ říká, že nemají omluvu”.

Evoluce — gumová teorie

Evolucionisté pokročili od podobností chování a zjevu jako základu pro stanovení ‘příbuznosti’ k pramenu z genetických a biomolekulárních studií.12 Poznatky z nich se zřídkakdy kryjí s poznatky, na kterých se stavělo dříve, a tak je nutno, častěji než byste řekli, provádět obrovské přesuny v dříve platných údajných evolučních rodokmenech. Pozoruhodné je, že jsou dnes za nejbližší ‘příbuzné’ hrabáče vyhlašováni jednou sloni, jindy zas damani, dugongové, bércouni či zlatokrti.13,14 Moderní evolucionisté dokonce říkají, že všichni savci včetně člověka vznikli ze společného předka geneticky podobného moderním hrabáčům. Kdyby tohle byla pravda, učinilo by to z hrabáče ‘nejbližšího žijícího příbuzného’ našeho údajného ‘ společného předka ’!15

To všechno jsou samozřejmě evolucionistické báchorky; ani ‘fosilní záznam’ jim nedělá moc velkou radost. Text shora zmíněné encyklopedie je platný i dnes:

  • “A navíc, třebaže byli nalezeni fosilní hrabáči — ale ve velmi malém počtu — v Severní Americe, Asii, Evropě i Africe, neposkytují nám jednoznačnou odpověď na otázku hrabáčových předků ani jeho spojení s ostatními zvířaty.”6

Rozložení hrabáčových fosilií dává mnohem větší smysl z pohledu Biblické zprávy o vše zahrnující, rychle pohřbívající i fosilizující, globální Potopě (Genesis 6–9). Všechna suchozemská zvířata dýchající nozdrami i ptáci zahynuli —kromě těch, které Bůh přivedl k Noemovi, včetně páru hrabáčů.

Noemova archa pro hrabáče

Soudě podle jejich dnešního rozšíření se zdá, že po Potopě si to hrabáči namířili jihozápadně od místa přistání Archy “v horách Araratu” (Genesis 8:4). Za 4 500 let od té doby se hrabáči značně rozmnožili a nyní jsou běžní po celé subsaharské Africe.

Živili se hrabáči vždy mravenci?

aardvark-side

Někteří lidé by mohli říci, že hrabáči nežrali vždy mravence a termity, jelikož předtím, než Adam zhřešil, žádný tvor neumíral. Avšak i když smrt nepostihovala žádné nephesh chayyah – nefeš čajja (zvířecí život před Pádem, což určitě zahrnuje ptáky i různá polní zvířata), Písmo s určitostí neříká, že hmyz má život nefeš (ani že ho nemá). Takže v této otázce nemůžeme být dogmatičtí; tj. existuje možnost, že hrabáči mohli před Pádem žrát hmyz.16

Avšak hrabáči určitě žrali i zelené rostliny, jak vyplývá z Genesis 1:30.

A i dnes stále zelené rostliny žerou. ‘Hrabáčí okurku’, Cucumis humofructus, můžeme často najít růst ve výborně nakypřené úrodné půdě blízko hrabáčích nor. Není těžké pochopit proč. Hrabáči pod zemí sežerou plody, semena jsou pak předpřipravena (skarifikována) pro pohotové klíčení trávicími šťávami v zažívacím traktu hrabáče, pak z něj vyjdou zabalena do úhledné hromádky hnojiva! (Také hrabáči pokrývají svůj trus zeminou.17 Dnes různá zoo po světě, která chovají hrabáče, přidávají do jejich krmné směsi kaši z rostlin.3

Perličky o hrabáčovi

  • Zatímco Evropané hrabáče neznali (první zoo, do které se dostal, byla roku 1869 zoo londýnská), v africkém folklóru byl již dlouho obdivován pro svůj nezkrotný apetit a nebojácnou reakci na mravenčí vojáky. Některé africké kmeny vyráběly z hrabáčích zubů náhrdelníky.
  • Když se mravenci či termiti stěhují, může být zástup pochodujícího hmyzu dlouhý 40 metrů – snadná hostina pro nenasytný jazyk nějakého hrabáče.
  • Dospělí hrabáči mohou vážit až 80 kg a měřit zhruba 1,5 metru. Jejich vyklenutá záda jim dávají výšku zhruba 0,6 metru, stojí-li na všech čtyřech. Vyleze-li však z nory, zůstane hrabáč po několika krátkých mocných skocích strnule stát opřen o zadní nohy a ocas jako klokan, nastraží uši a otáčí hlavou do všech směrů. Není-li nikde potuchy po predátorovi (lvu, hyeně, leopardovi či lidských lovcích), udělá pár dalších skoků, a pak se dá do pomalého klusu a slídí přitom po potravě.
  • Stěna termitího nadzemního pahorku je tak tvrdá, že ji těžko rozbije i člověk s krumpáčem, silné drápy hrabáče ji však rozpárají snadno. Nejdříve však hrabáči naslouchají a větří, aby zjistili, která část termitiště je nejblíže k povrchu pahorku, než začnou termitiště od tohoto bodu odstraňovat.
  • Hrabáči jsou většinou samotářská a noční zvířata, ale někdy vylezou z nory i během dne, aby se slunili. Dospělí hrabáči se sdružují pouze za účelem páření. Obvykle nevydávají žádné zvuky, ale někdy hlasitě chrochtají, když se blíží ke vchodu do nory, a skučí, mají-li strach.
  • Rodí se jim jediné mládě, které asi dva týdny zůstává v noře, a pak doprovází matku při nočním pátrání po potravě. Pevnou potravu přijímá mládě zhruba ve stáří tří měsíců a po čtyřech měsících od narození je přestává matka úplně kojit. Samečkové se stávají nezávislými v šesti měsících, ale mladé samičky mohou někdy zůstávat s matkou, dokud se jí nenarodí další mládě.
  • Hrabáči urazí při nočním slídění za potravou průměrně 2-5 km, podle některých zpráv mohou však ujít i 29 km za jedinou noc. Bylo zaznamenáno, že v obdobích dešťů si vyhrabávají každou noc novou noru, většinou však obývají jednu noru alespoň týden, než se přesunou do jiné oblasti v rámci svého teritoria (zahrnuje až 400 hektarů a vyznačují si ho výměškem z pachové žlázy, který se podobá pižmu). Vrátí-li se do dřívější potravní zóny, často si znovu upraví a použijí existující nory spíš než by si hloubili nové.
  • Když slídí po potravě, prochází hrabáč pomalu křížem krážem území s čenichem u země a ušima našpicovanýma dopředu.
  • Hrabáčův citlivý čenich je chráněn chomáčem štětin; hrabáč může také uzavřít nozdry při hrabání či jako ochranu před mravenci a termity.
  • Hrabáč nejenže rychle hrabe, je také schopen běžet rychleji než člověk a je zdatným plavcem.

Závěr

Je mnohem logičtější chápat hrabáče s jeho úžasnou morfologií, spolu s geografickým rozšířením i potravními preferencemi (viz výše), v souladu s biblickým chápáním dějin spíše než podle vyspekulovaného evolučního příběhu původu zvířat bez Božího zásahu. Ten, kdo obdařil hrabáče schopností jedinečně hrabat, říká, že tak učinil svojí “ velikou silou a svou vztaženou paží ” kterou učinil zemi i lidi a zvířata, která jsou na ní (Jeremiáš 27:5) . Jeho Slovo nám rovněž říká, kdy se tak stalo, tj. že lidé i suchozemská zvířata byli stvořeni 6. dne Stvořitelského Týdne a od té doby se po zhruba 6 000 let rozmnožují “podle svého druhu”.

Takže bychom si neměli pouze pamatovat slovo ‘aardvark (hrabáč)’ jako slovo na počátku [anglické] encyclopedie. Měli bychom si uvědomit, že tento tvor, stejně jako lidé, existuje “ od počátku stvoření”, přesně jak to říká Bible (Genesis 1:24-31) a Marek 10:6. ).

Další čtení v angličtině

Odkazy a poznámky

  1. Například od výzkumníků, jako byl Martin Theodor von Heuglin (1824–1876), který se marně snažil dovést hrabáče do Evropy živé. Zpět.
  2. Mýtický Zajdalen je zvíře foklóru Severní Ameriky popisované jako zajíc s rohy antilopy nebo jeleními parohy a někdy s bažantím ocasem. Zpět.
  3. Knothig, J., Biology of the aardvark (Biologie hrabáče), Tyto teze byly určeny pro oddělení zoologie, Universita v Heidelbergu, 2005; k vidění tierseiten.com/roehrenzaehner/aardvark.pdf, 23 December 2013. Zpět.
  4. Také ptakopyska Evropané na začátku podezřívali z podvodu, s jeho kožešinovým tělem, kachním zobákem, plovacími blanami na nohách a mláďaty, která se líhnou z vajec, ale sají mateřské mléko. Viz creation.com/platypus. Zpět.
  5. Oustalet, E., The aard-vark or earth-hog, Popular Science Monthly 14, March 1879. Zpět.
  6. Aardvark, The Marshall Cavendish International Wildlife Encyclopedia 1:7–9, 1991. Zpět.
  7. Aardvark, aardvarkafrica.org/ecological_importance.htm, acc. 23 December 2013. Zpět.
  8. The Aardvark, aardvarkaoc.co.za, acc. 23 December 2013. Zpět.
  9. Další příklad podobné formulace: Taylor, A., Aardvark Order Tubulidentata: Biological synopsis, researcharchive.calacademy.org/research/bmammals/afrotheria/Tubulidentata.html, acc. 23 December 2013. Zpět.
  10. Více viz creation.com/selection. Zpět.
  11. Ježura australská je savec patřící spíše k ptakořitním (kladoucí vejce) než k placentálům; známý též jako ‘bodlinatý mravencojed’, z pochopitelných důvodů. Viz creation.com/monotremes. Zpět.
  12. Arnason, U. a dva další, Mitochondriální molekula DNA hrabáče, Orycteropus afer a jeho řazení na stromu eutérií, Proc. R. Soc. Lond. B 266:339–345, 1999. Zpět.
  13. De Jong, W. and 2 others, Vztah hrabáče ke slonům, damanům a mořským kravám ze sekvencí α-krystalinu, Nature 292(5823):538–540, 1981. Zpět.
  14. Ratzloff, E., Orycteropus afer aardvark, animaldiversity.ummz.umich.edu, acc. 23 December 2013. Zpět.
  15. Yang, F. a 9 dalších, Reciproční kresba chromozomu mezi člověkem, hrabáčem, slonem (podřád Afrotheria), ukazuje možný karyotyp předka, Proceedings of the National Academy of Sciences USA 100(3):1062–1066, 2003. Zprávu podává též: Aardvark ancestry?, Creation 26(1):9, 2003; creation.com/aardvark-ancestry. Zpět.
  16. Více o tom viz kap. 6 v knize The Creation Answers Book, k dostání na creation.com/store. Zpět.
  17. Hollman, J., Informace potřebné k hrabáčí okurce (Cucumis humofructus), BGC News 2/8/—July 1997, bgci.org. Zpět.
Expand this site. Besides the over 8,000 fully searchable articles on this site, we want to add many more ways to reach a media-soaked culture. But it requires expertise to do it. Help us expand our methods of outreach. Support this site
Příloha Velikost
00779-18.6.2015-a_jako_aardvark_aneb_hrabac_kapsky-angl-10090-czech-10231.doc 328 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz