A co uhlíkové datování?

pavelkabrt Stáří Země a vesmíru 0 Koment.

A co uhlíkové datování?
Ken Ham, Jonathan Sarfati, Carl Wieland, redakce Don Batten
(What about carbon dating?)
Poprvé zveřejněno v Revidované a rozšířené knize odpovědí, kapitola 4
Tento článek přeložil M. T. 4/2008

Jak pracují uhlíkové „hodiny“? Jsou spolehlivé? Co uhlíkové datování skutečně dokazuje? A co jiné radiometrické datovací metody? Existují důkazy, že země je mladá?

Lidé, kteří se ptají na datování uhlíkem – 14 (14C), většinou chtějí vědět něco o radiometrických datovacích metodách (1), jež prý dávají milióny a miliardy let – uhlíkové datování může dát jenom tisíce let. Lidé se diví, jak mohou být milióny let vtěsnány do biblické zprávy o historii.

Je jasné, že taková obrovská časová období nemohou být uvedena do souladu s Biblí bez kompromisů ohledně toho, co Bible říká o dobrotě Boží, původu hříchu, smrti a utrpení – důvodu, proč Ježíš přišel na tento svět.
Křesťané už svým založením berou výroky Ježíše Krista vážně. Řekl „Ale od počátku stvoření muže a ženu učinil je Bůh“ (Marek 10:6). To dává smysl jedině v kontextu časového rámce začínajícího týdnem stvoření před několika tisíci let. Vůbec to smysl nedává, pokud se člověk objevil teprve po miliardách let.
Nejprve probereme uhlíkovou datovací metodu a pak další datovací metody.

Jak fungují uhlíkové hodiny

Uhlík má jedinečné vlastnosti, jež jsou nezbytné pro život na zemi. Známe ho jako černou substanci ve spáleném dřevě, jako diamanty a grafit v tužkách. Uhlík se vyskytuje v několika formách čili izotopech. Jedna vzácná forma má atomy, jež jsou 14krát těžší než atomy vodíku: uhlík – 14, čili 14C (14C), čili radiokarbon.
Uhlík – 14 vznikne, když kosmické záření vytrhne neutrony z atomových jader v horní atmosféře. Tyhle uvolněné neutrony, nyní rychle se pohybující, proniknou do běžného dusíku (14N) v nižších výškách, a přemění ho v 14C. Na rozdíl od uhlíku běžného (12C), 14C je nestabilní a pomalu se rozpadá, mění se zpátky v dusík a uvolňuje energii. Tato nestabilita jej činí radioaktivním.

Běžný uhlík (12C) nalézáme v kysličníku uhličitém (CO2) ve vzduchu, který dýchají rostliny, které zase žerou zvířata. Takže kost, nebo list nebo strom, nebo i kus dřevěného nábytku, obsahuje uhlík. Když se vytvoří 14C , kombinuje se jako uhlík běžný (12C) s kyslíkem na kysličník uhličitý (14CO2), a tak také koluje buňkami rostlin a zvířat.

Můžeme vzít vzorek vzduchu, spočítat, kolik je tam atomů 12C na jeden atom 14C, a vypočítat poměr 14C/12C. Protože je 14C tak dobře promísen s 12C, očekáváme, že najdeme tento poměr stejný ve vzorku listu stromu, či části vašeho těla.

Živé organizmy stále vyměňují uhlík se svým okolím; a tak přestože se atomy 14C stále mění zpět na 14N, zůstává v nich tato směs zhruba stejná jako v atmosféře. Avšak jakmile rostlina či zvíře zemře, atomy 14C, které se rozpadají, nejsou už nahrazovány, takže se množství 14C v oné kdysi živé věci snižuje, jak jde čas. Jinými slovy, poměr 14C/12C se zmenšuje. A tak máme „hodiny“, jež začínají tikat v okamžiku, kdy něco zemře.

Samozřejmě tohle funguje jen u věcí, které kdysi žily. Nemůže to být užito k datování například sopečných hornin.

Rychlost rozpadu 14C je taková, že se polovina jeho množství přemění zpět na 14N za 5730 let (plus minus 40 let). Toto je „poločas rozpadu“. Takže, za dva poločasy, čili 11460 let, zbude jen čtvrtina. A tak pokud je množství 14C vůči 12C v nějakém vzorku jen třeba jedna čtvrtina vzhledem k množství v živých organizmech současnosti, pak má vzorek teoretické stáří 11460 let. Cokoli staré přes asi 50 000 let by teoreticky nemělo obsahovat žádný zjistitelný 14C. Proto nemůže radiokarbonové datování vykázat milióny let. Je faktem, že pokud vzorek obsahuje 14C, je to dobrý důkaz toho, že není milióny let starý.

Avšak věci nejsou tak docela jednoduché. Za prvé, rostliny neupřednostňují kysličník uhličitý obsahující 14C. To znamená, že přijímají méně než bychom očekávali, a tak při testech vypadají starší než skutečně jsou. Dále, různé druhy rostlin si vybírají různě. Tento fakt musí též být zapracován do kalkulací (2).

Za druhé, poměr 14C/12C v atmosféře není konstantní. Například, byl vyšší před průmyslovou érou, kdy masivní spalování fosilních paliv vypouští spoustu uhlíku, který byl ochuzen o 14C. To by učinilo věci, které zemřely v této době , zdánlivě staršími v termínech karbonového datování. Pak tu byl vzestup 14CO2 se začátkem atmosférických zkoušek atomových bomb v 50. letech 20. století (3). To by učinilo uhlíkově datované věci vypadat mladší než je jejich skutečné stáří.

Měření 14C v historicky datovaných objektech (např. semena v rakvích historicky datovaných hrobek) umožňuje odhadnout hladinu 14C v atmosféře v oné době, a tak částečnou kalibraci „hodin“. Tedy, uhlíkové datování opatrně aplikované na položky z historické doby může být užitečné. Avšak i s takovou historickou kalibrací archeologové nepovažují data 14C za absolutní, protože existují časté anomálie. Spoléhají se spíše na datovací metody, jež jsou spojeny s historickými nálezy. Mimo úroveň zaznamenané historie je kalibrace hodin 14C nemožná (4).

Další faktory ovlivňující uhlíkové datování

Množství kosmického záření pronikající zemskou atmosférou ovlivňuje množství produkovaného 14C a tedy datovací systém. Toto množství se mění se sluneční aktivitou a tím, jak země prochází magnetickými mraky, když sluneční soustava putuje kolem středu galaxie Mléčné dráhy.

Síla zemského magnetického pole ovlivňuje množství kosmického záření vstupujícího do atmosféry. Silnější magnetické pole odchyluje více kosmického záření pryč od země. Energie zemského magnetického pole všeobecně klesá, (5)takže nyní je produkováno více 14C než v minulosti. To způsobí, že vzorky budou vypadat starší než ve skutečnosti jsou.

Také potopa Genesis by do značné míry zvrátila uhlíkovou rovnováhu. Potopa pohřbila obrovské množství uhlíku, z něhož se stalo uhlí, ropa atd., a snížila totální 12C v biosféře (včetně atmosféry – rostliny vyrůstající znovu po potopě absorbují CO2, který není nahrazován rozkladem pohřbené vegetace). Celkové množství 14C se v současnosti zvyšuje, protože žádný pozemský proces negeneruje další 12C, zatímco 14C je stále produkován, a to rychlostí, jež nezávisí na úrovních uhlíku (pochází z dusíku). Proto poměr 14C/12C v rostlinách/zvířatech/atmosféře před potopou musel být nižší než jaký je dnes.

Kdybychom při kalkulacích nebrali ohled na tento efekt (který je navíc k efektu magnetického pole, jak už o tom byla řeč), uhlíkové datování fosilií utvořených za potopy by dávalo stáří mnohem starší než skutečná stáří.
Kreacionističtí vědci navrhli, aby stáří 35000 až 45000 let byla překalibrována k biblickému datu potopy. (6). Taková rekalibrace by objasnila anomální stáří z uhlíkového datování – například, velmi rozporná „data“ pro různé části zmrzlé mrtvoly pižmoně z Aljašky a nebývale pomalou rychlost shromažďování bobků trusu megateria ve starších vrstvách jeskyně, kde vrstvy byly datovány uhlíkem (7).

Megaterium = velký a často až obrovský vymřelý americký chudozubý savec příbuzný dnešním lenochodům a mravenečníkům. (poz. př.)

Také sopky emitují mnoho CO2 ochuzeného o 14C. Jelikož potopu doprovázel značný vulkanizmus, fosilie vytvořené v rané popotopní době by daly radiokarbonová stáří starší než ve skutečnosti jsou.

Celkově, metoda uhlíku – 14, po korekcích v důsledky potopy, může dávat užitečné výsledky, ale je nutno ji aplikovat opatrně. Nedává stáří v miliónech let a je-li řádně korigována, zapadá dobře do biblické zprávy o potopě.

Další radiometrické datovací metody

Existují různé další radiometrické datovací metody používané dnes ke zjišťování stáří miliónů až miliard let pro horniny. Tyto techniky, na rozdíl od uhlíkového datování, většinou využívají relativní koncentrace rodičovských a dceřinných produktů v řetězcích radioaktivního rozpadu. Například draslík – 40 se rozpadá na argon – 40; uran – 238 se rozpadá na olovo – 206 přes další prvky jako je radium; uran – 235 se rozpadá na olovo – 207; rubidium – 87 se rozpadá na stroncium – 87; atd. Tyto techniky jsou aplikovány na vyvřelé horniny, a běžně se má za to, že udávají stáří od ztuhnutí.

Koncentrace izotopů lze měřit velmi přesně, ale koncentrace izotopů nejsou data. Aby se odvodilo stáří z takových měření, musí být přibírány nedokazatelné předpoklady jako třeba:

1. Počáteční podmínky jsou známy (například, že na počátku nebyl žádný dceřinný izotop, nebo že víme, kolik ho tam bylo).
2. Rychlosti rozpadu byly vždy konstantní.
3. Systémy byly uzavřené či izolované, takže žádné rodičovské či dceřinné izotopy nebyly ztraceny ani přidány.

V izotopových datech jsou určitá schemata

Existuje spousta důkazů, že radioizotopové datovací systémy nejsou oněmi neomylnými technikami, jak se mnozí domnívají, a že neměří milióny let. Avšak existují stále schemata, jež musíme vysvětlit. Například, spodnější horniny často mají tendenci dávat vyšší „stáří“. Kreacionisté souhlasí, že spodnější horniny jsou obecně starší, ale ne o milióny let. Geolog John Woodmorappe, ve své zdrcující kritice radioaktivního datování, (Cool poukazuje na to, že existují další dlouhodobé trendy v horninách, jež nemají nic co do činění s radioaktivním rozpadem.

„Špatná“ data

Pokud se „stáří“ liší od očekávaného, badatelé pohotově vynalézají omluvy pro zavržení výsledku. Běžné případy takového pozdního vysvětlování ukazují, že radiometrické datování má vážné problémy. Woodmorappe cituje stovky příkladů omluv užívaných k vysvětlení „špatných“ dat. (9)

Badatelé například použili dodatečná vysvětlení na datování fosilií Australopithecus ramidus (10). Většina vzorků čediče nejblíže vrstvám nesoucím fosilie dává data asi 23 Ma (Mega annum, miliónů let) metodou argon – argon. Autoři se rozhodli, že to je „příliš staré“ podle jejich představ o místě fosilií v evolučním rodokmenu. Takže se podívali po nějakém čediči vzdálenějším od fosilií a vybrali 17 z 26 vzorků, aby dostali přijatelné maximální stáří 4.4 Ma. Dalších devět vzorků dávalo opět mnohem starší data, ale autoři se rozhodli, že musí být kontaminovány, a zavrhli je. Takto tedy funguje radiometrické datování. Je do značné míry řízeno existujícím názorem, že vše má vysoké stáří, který převládá v dnešním akademickém světě.

Podobný příběh provází datování lebky primáta známé jako KNM-ER 1470 (11). Tohle začalo se stářím 212 až 230 Ma, což podle fosilií bylo považováno za jsoucí daleko od pravdy („lidé tehdy nebyli na světě“). Různé další pokusy byly učiněny s datováním sopečných hornin v oblasti nálezu lebky. Po létech bylo stanoveno stáří 2.9 Ma, jelikož se na něm shodlo několik různých zveřejněných studií (ačkoli studie počítaly s rozdělením na „dobré“ a „špatné“ výsledky, jako u Australopithecus ramidus, viz výše).

Předem stanovené představy o lidské evoluci se nemohly vyrovnat s tím, že by lebka jako je 1470 byla „tak stará“. Studie prasečích fosilií v Africe pohotově přesvědčily většinu antropologů, že lebka 1470 je mnohem mladší. Když to bylo široce přijato, další studie hornin srazily radiometrické stáří na asi 1.9 Ma – a zase několik studií „potvrdilo“ toto stáří. Taková je datovací hra.

Naznačujeme snad, že evolucionisté jsou spiklenci, kteří znásilňují data, aby dostali, co chtějí ? Ne, všeobecně vzato ne. Je to prostě tak, že všechna pozorování musí zapadat do převládajícího paradigmatu. Toto paradigma, čili systém víry, v evoluci od molekuly po člověka trvající celé věky, je tak silně zakořeněno, že není zpochybňováno – je „faktem“. Takže každé pozorování se musí hodit do tohoto paradigmatu. A badatelé, kteří jsou údajně „objektivními vědci“ v očích veřejnosti, nevědomky vybírají ta pozorování, která zapadají do základního systému víry.

Musíme si uvědomit, že minulost není otevřena normálním procesům experimentální vědy, to znamená, že nelze provádět opakovatelné pokusy jako v přítomnosti. Vědec nemůže konat experimenty s událostmi, které se staly v minulosti. Vědci neměří stáří hornin, měří koncentrace izotopů, a ty lze změřit s udivující přesností. Avšak „stáří“ je vypočítáváno za použití předpokladů o minulosti, které nemohou být dokázány. Měli bychom mít na mysli Boží výtku Jóbovi , „Kde jsi byl, když jsem zakládal zemi“? (Jób 38:4).

Ti, kdo se zabývají nedoloženou historií, sbírají informace v současnosti a konstruují příběhy o minulosti. Důkazní úroveň požadovaná pro takové příběhy se zdá být mnohem menší než pro studia ve vědách empirických, jako třeba fyzice, chemii, molekulární biologii, fyziologii atd.

Williams, expert na osud radioaktivních prvků v našem prostředí, identifikoval 17 chyb v izotopovém datování, o němž se píše dokonce ve třech široce respektovaných původních článcích, které prý stanovily stáří země na 4.6 miliardy let (12). John Woodmorappe napsal ostrou kritiku na tyto datovací metody (13). Rozebírá stovky mýtů, jež se nashromáždily kolem těchto technik. Ukazuje, že oněch pár „dobrých“ dat zbylých potom, co byla odfiltrována data „špatná“, by mohlo být snadno vysvětleno jako šťastné náhody.

Jaké stáří byste si přáli?

Formuláře vydávané radioizotopovými laboratořemi pro odevzdání se vzorky, které mají být datovány, se většinou ptají, jak velké stáří u daného vzorku očekáváte. Kdyby techniky byly absolutně objektivní a spolehlivé, taková informace by nebyla zapotřebí. Laboratoře patrně vědí, že anomální stáří jsou běžná, takže potřebují nějakou kontrolu toho, zda stanovily „dobré“ stáří.

Testování radiometrických datovacích metod

Pokud by datovací techniky pro vysoká stáří byly skutečně objektivním prostředkem nalézání stáří hornin, měly by fungovat v situacích, kdy stáří známe. Dále, různé techniky by se neměly navzájem popírat.

Metody by měly fungovat spolehlivě u věcí známého stáří

Existuje mnoho příkladů toho, kde datovací metody dávají „stáří“, která jsou nesprávná pro horniny známého stáří. Jedním příkladem je „datování“ K-Ar pěti historických andezitových lávových proudů z hory Nguaruhoe na Novém Zélandu. Ačkoli jeden lávový proud se objevil roku 1949, tři 1954, a jeden 1975, „stáří“ se pohybuje od méně než 0.27 do 3.5 Ma (14).

A opět, za použití metody chytré horákyně, je argumentováno, že „přebytečný“ argon z magmatu (roztavené horniny) byl v hornině zadržen, když tuhla. Světská vědecká literatura čítá mnoho příkladů přebytečného argonu zaviňujícího data miliónů let u hornin známého historického stáří (15). Tento přebytek zdá se pochází ze svrchního zemského pláště, pod zemskou kůrou. To je v souladu s mladým světem – argon měl příliš málo času na to, aby unikl (16). Může-li přebytečný argon způsobovat přehnaná stáří pro horniny známého stáří, pak proč bychom měli věřit této metodě pro horniny stáří neznámého?

Jiné techniky, jako třeba využití izochron (17), užívají jiné předpoklady o počátečních podmínkách, ale stále více poznáváme, že takové „prosté“ techniky mohou též přinášet „špatná“ data. Takže data jsou zase vybírána podle toho, co vědec již věří o stáří horniny.

Geolog Dr. Steve Austin provedl průzkum čediče z úpatí vrstev Grand Canyonu a z lávy, která se přelila přes okraj kaňonu. Podle evolučních výpočtů by tato přelitá láva měla být o miliardu let mladší než čedič z úpatí. Standardní laboratoře analyzovaly izotopy. Izochronová technika rubidium-stroncium naznačovala, že přelitý proud lávy je o 270 Ma starší než čediče z úpatí pod Grand Canyonem – nemožnost.

Různé datovací techniky by měly být v souladu

Jsou-li datovací metody objektivním a spolehlivým prostředkem k určování stáří, měly by být v souladu. Kdyby chemik měřil obsah cukru v krvi, všechny platné metody pro jeho určování by daly stejnou odpověď (v mezích experimentální chyby). Avšak u radiometrického datování různé techniky často dávají zcela rozdílné výsledky.
Ve studii hornin Grand Canyonu provedené Austinem daly různé techniky rozdílné výsledky (18). Opět mohou vědci navrhovat všechny možné důvody pro „špatná“ data, ale to je opět argumentace ex post. Techniky, které dávají výsledky, které mohou být zavrženy jen proto, že nesouhlasí s tím, v co už věříme, nemohou být považovány za objektivní.

Jedno dřevo nalezené v terciérním čediči v Austrálii bylo jednoznačně pohřbeno v proudu lávy, která utvořila čedič, jak lze poznat ze zuhelnatění. Dřevo bylo „datováno“ radiokarbonovou (14C) analýzou jako staré asi 45 000 let, avšak čedič byl „datován“ metodou draslík – argon jako starý 45 miliónů let! (19)

Izotopové poměry smolincových krystalů z uranového kmene Koongarra v Severním Teritoriu v Austrálii vykázaly izochronová stáří olovo-olovo 841 Ma, plus minus 140 Ma (20). To kontrastuje se stářím 1550-1650 Ma založeným na jiných izotopových poměrech (21), a stářím 275,61,0,0 a 0 Ma pro poměry thorium/olovo (232Th/208 Pb) v pěti zrnech smolince. Posledně uvedená čísla jsou významná, protože data odvozená od thoria by měla být spolehlivější, jelikož thorium je méně mobilní než uranové nerosty, jež jsou rodiči izotopů olova v systému olovo-olovo (22). „Nulová“ stáří v tomto případě jsou v souladu s Biblí.

Další důkazy o tom, že je něco v nepořádku – 14C ve fosiliích údajně milióny let starých

Uhlíkové datování v mnoha případech vážně uvádí do rozpaků evolucionisty tím, že vykazuje stáří, která jsou mnohem nižší než ona očekávaná v jejich modelu rané historie. Vzorek starší než 50 000 let by měl mít příliš málo 14C na to, aby se dalo změřit.

Laboratoře, jež měří 14C, by rády měly zdroj organického materiálu s nulovým 14C, který by sloužil jako srovnávací vzorek ke kontrole toho, zda jejich laboratorní procedury nepřidávají 14C. Uhlí je zřejmým kandidátem, protože nejmladší uhlí je prý milióny let staré, a většina uhlí je prý desítky či stovky miliónů let stará. Takové staré uhlí by nemělo obsahovat žádný 14C. Ale obsahuje. Nebyl nalezen žádný zdroj uhlí, jež by kompletně postrádalo 14C.

Fosilní dřevo nalezené ve „svrchně permské“ hornině, která je prý 250 Ma stará, stále obsahovalo 14C (23). Nedávno, vzorek dřeva nalezený v hornině klasifikované jako „středně triasová“, prý nějakých 230 miliónů let staré, dal stáří 14C ve výši 33720 let, plus minus 430 let (24). Paralelní prověřování ukázala, že stáří 14C nebylo způsobeno kontaminací a že ono „stáří“ bylo platné, v rámci standardního chápání (vysoká stáří) tohoto datovacího systému.

Je nerozluštěnou záhadou pro evolucionisty, proč má třeba uhlí v sobě 14C, (25) či dřevo prý milióny let staré má stále 14C, avšak perfektně to zapadá do kreacionistického světového názoru.

Mnoho fyzických důkazů odporuje „miliardám let“

Z metod, které jsou užívány k odhadům stáří země, 90 procent poukazuje na věk mnohem nižší než miliardy let konstatované evolucionisty. Několik příkladů následuje.

► Důkazy pro rychlé vytvoření geologických vrstev, jako při biblické potopě. Některé z důkazů jsou: žádná eroze mezi vrstvami hornin údajně oddělených co do stáří mnoha milióny let; žádné narušení horninových vrstev biologickou aktivitou (červi, kořeny, atd.); žádné vrstvy humusu; polystrátové fosilie (které prostupují několik vrstev horniny vertikálně – ty nemohly stát svisle po dlouhé věky a být pomalu pohřbívány); silné vrstvy „horniny“ ohnuté bez zlomů, naznačující, že hornina byla ještě měkká, když byla ohýbána; a další. Pro více informací, viz knihy geologů Morrise (26) a Austina (27).

► Krvinky a hemoglobin byly nalezeny v některých (nefosilizovaných!) dinosauřích kostech. Ale ty nevydrží déle než pár tisíc let – určitě ne oněch 65 miliónů let od doby, kdy žili poslední dinosauři, podle evolucionistů (28).

► Zemské magnetické pole se rozpadá tak rychle, že to vypadá, že není starší než 10 000 let. Rychlé zvraty během roku potopy a výkyvy krátce po ní by způsobily, že energie pole klesla ještě rychleji (29).

► Radioaktivní rozpad uvolňuje do atmosféry hélium, ale neuniká ho mnoho. Celkové množství v atmosféře je 1/2000 (jedna dvoutisícina) množství, které by tu mělo být, kdyby byl vesmír opravdu miliardy let starý. Toto hélium původně unikalo z hornin. To se děje docela rychle, ale v některých horninách je stále tolik hélia, že nemělo čas uniknout – určitě nemohlo unikat miliardy let (30).

► Supernova je výbuch masivní hvězdy – výbuch je tak jasný, že nakrátko přezáří zbytek galaxie. Zbytky supernovy (SNRs) by se měly rozpínat stovky tisíc let, podle fyzikálních rovnic. Ale neexistují žádné velmi staré, široce expandované (stadium 3) SNRs, a jen pár středně starých (stadium 1) SNRs v naší galaxii, Mléčné dráze, či v jejích galaxiích satelitních, Magelanových mračnech. To je právě to, co bychom očekávali pro „mladé“ galaxie, které neexistují dost dlouho pro širokou expanzi (31).

► Měsíc se pomalu vzdaluje od země rychlostí asi 4 centimetry za rok, a tato rychlost prý byla v minulosti větší. Ale i kdyby se Měsíc začal vzdalovat od doby, kdy byl v přímém kontaktu se zemí, trvalo by pouhých 1.37 miliardy let, než by dosáhl své současné vzdálenosti od Země. To udává maximální stáří Měsíce, nikoli stáří skutečné. A to je stejně příliš malé stáří pro evolucionisty, kteří tvrdí, že Měsíc je starý 4.6 miliardy let. Je to také mnohem méně, než radiometrická „stáří“ připisovaná měsíčním horninám (32).

► Sůl přichází do moře mnohem rychleji než z něho uniká. Moře není ani zdaleka tak slané, jak by muselo být, kdyby tento proces probíhal po miliardy let. I když evolucionistům dopřejeme štědré předpoklady, moře nemůže být starší než 62 miliónů let – mnohem mladší než miliardy let, jimž věří evolucionisté. A opět, toto je věk maximální, nikoli skutečný (33).

Dr. Russell Humphreys uvádí další procesy, které nejsou v souladu s miliardami let v brožuře Evidence for a Young World (Důkazy pro mladý svět) (34).

Kreacionisté nemohou dokázat stáří Země za použití určité vědecké metody, stejně jako to nemohou udělat evolucionisté. Uznávají, že veškerá věda je pokus a omyl, protože nemáme všechna data, zejména zabýváme-li se minulostí. To platí jak pro kreacionistické tak pro evolucionistické vědecké argumenty – evolucionisté museli opustit mnoho „důkazů“ pro evoluci právě tak jako kreacionisté museli též modifikovat své argumenty. Ateistický evolucionista W. B. Provine připustil: „Většina z toho, co jsem se naučil z této oblasti (evoluční biologie) na střední škole (1964-68) je buď nesprávné či se to významně změnilo“ (35).

Kreacionisté chápou omezení datovacích metod lépe než evolucionisté, kteří tvrdí, že mohou využívat procesy pozorované v současnosti k „dokázání“ toho, že Země je miliardy let stará. Ve skutečnosti všechny datovací metody, i ony ukazující na mladou Zemi, spočívají na nedokazatelných předpokladech.
Kreacionisté nakonec datují Zemi historicky s použitím chronologie Bible. Dělají to proto, že věří, že Bible je přesným záznamem očitých svědků o dějinách světa, který nese pečeť toho, že je Slovem Božím, a proto zcela spolehlivý a neomylný.

Co tedy radiometrická „data“ znamenají?

Co tedy radiometrická data miliónů let znamenají, nejsou-li skutečnými stářími? Abychom odpověděli na tuto otázku, je nezbytné přezkoumat další experimentální výsledky z různých datovacích technik, interpretace činěné na základě těchto výsledků a předpoklady, na nichž jsou tyto interpretace založeny.

Izochronová datovací technika byla považována za neomylnou, protože prý splňovala předpoklady ohledně počátečních podmínek i uzavřených systémů.

Geolog Dr. Andrew Snelling pracoval na datování uranových ložisek v Koongarra v Severním teritoriu Austrálie, přičemž užíval především metodu uran – thorium – olovo (U – Th- Pb). Zjistil, že i vysoce zvětralé vzorky půdy z oblasti, které určitě nejsou uzavřenými systémy, dávaly údajně platné „izochronní“ linie se „stářím“ až 1445Ma.

Takové „falešné izochrony“ jsou tak běžné, že vznikla k jejich popisu celá terminologie, jako třeba zdánlivá izochrona, plášťová izochrona, pseudoizochrona, druhotná izochrona, zděděná izochrona, rozrostlá izochrona , křížící se linie a křížící se izochrona. Zheng napsal:

Některé ze základních předpokladů konvenční izochronové metody Rb-Sr (rubidium-stroncium) musí být modifikovány a pozorovaná izochrona určitě neurčuje platné stáří geologického systému, i když je jakost souhlasu metody s experimentálními výsledky dosažena vynesením hodnot 87Sr/86Sr. Tento problém nelze přehlížet, zejména v hodnocení numerické časové škály. Podobné otázky mohou též vyvstat při aplikaci izochronních metod Sm-Nd (samarium-neodym) a U-Pb (uran-olovo) (37).

Je zřejmé, že existují jiné faktory než je stáří, jež jsou odpovědné za rovné linie získané grafickým znázorněním izotopových poměrů. A opět, jedinou cestou, jak se dovědět, zda izochrona je „dobrá“, je srovnat výsledek s tím, v co již věříme.

Jinou dnes populární datovací technikou je metoda shody uran-olovo. Ta efektivně kombinuje dvě rozpadové série uran-olovo do jednoho diagramu. Výsledky, které leží na křivce shody, mají stejné stáří podle dvou sérií olova a nazýváme je „konkordantní“. Avšak výsledky ze zirkonu (druh drahokamu), například, většinou leží mimo křivku shody – jsou diskordantní. Četné modely, neboli příběhy, byly vyvinuty k vysvětlení takových dat (38). Avšak taková cvičení v bájesloví mohou sotva být považována za objektivní vědu, která dokazuje starou Zemi. A zase, příběhy jsou hodnoceny podle svého specifického přínosu k podpoře existujícího systému víry v dlouhé věky.

Andrew Snelling je toho názoru, že frakcionace (třídění) prvků v roztaveném stavu v zemském plášti by mohl být významný faktor k vysvětlení poměrů koncentrací izotopů, které jsou interpretovány jako stáří.
Již v roce 1966, Melvin Cook, nominovaný na Nobelovu cenu, profesor metalurgie na univerzitě Utah, zdůrazňoval důkazy, že poměry izotopů olova, například, by se mohly měnit za působení důležitých faktorů jiných než je radioaktivní rozpad (39). Cook si všiml, že v rudách z dolu Katanga, například, byla hojnost olova-208, stabilního izotopu, ale žádné thorium-232 jako zdroj olova-208. Thorium má dlouhý poločas rozpadu (rozpadá se velmi pomalu) a neuniká snadno z horniny, takže pokud by olovo-208 pocházelo z rozpadu thoria, nějaké thorium by tam mělo ještě zbývat. Koncentrace olova-206, olova-207 a olova-208 napovídají, že olovo-208 vzniklo neutronovou záchytovou konverzí olova – 206 v olovo-207 a olovo-208. Jsou-li izotopové koncentrace přizpůsobeny takovým konverzím, vypočítaná stáří jsou redukována z nějakých 600 Ma do současnosti. Jiná rudná ložiska, zdá se, vykazují podobné důkazy. Cook uznával, že běžné chápání jaderné fyziky prý nepočítá s takovou konverzí za normálních podmínek, ale předkládá důkazy, že se to dělo, a dokonce navrhuje procesy, jakými se to mohlo dít.

Anomálie v krystalech hlubinných hornin

Fyzik Dr. Robert Gentry upozorňuje, že množství hélia a olova v zirkonech z hlubinných vrtů není v souladu s evolučním stářím 1500 Ma pro žulové horniny, v nichž se nacházejí (40). Množství olova je snad v souladu s běžnými rychlostmi rozpadu po milióny let, ale to by se bylo za takovou dobu z krystalů rozptýlilo.

A dále, množství hélia v zirkonech z horké horniny je také mnohem více v souladu s mladou Zemí (hélium se odvozuje z rozpadu radioaktivních prvků).
Výsledky olova a hélia naznačují, že rychlosti radioaktivního rozpadu mohly být mnohem vyšší v nedávné minulosti. Humphreys navrhl, že se to mohlo dít během týdne stvoření a potopy. To by způsobilo, že věci vypadají mnohem starší než ve skutečnosti jsou, když jsou na datování aplikovány současné rychlosti rozpadu. Ať už způsobilo takové zvýšené rychlosti rozpadu cokoli, může to být též odpovědné za konverze izotopů olova, o nichž mluví Cook (viz výše).

Sirotčí radiohala

Rozpadající se radioaktivní částice v pevné hornině způsobují kruhové zóny poškození v krystalové struktuře, která je obklopuje. Částečka radioaktivního prvku jako je například uran-238, zanechá vybledlý kruh charakteristicky různého průměru pro každý prvek, který vyprodukuje ve svém rozpadovém řetězci k olovu-206 (41). Když se na něj díváme v mikroskopu v řezu, vypadá tento kruh jako kolo zvané radiohalo. Dr. Gentry zkoumal radiohala mnoho let, a uveřejňoval své výsledky v předních vědeckých časopisech (42).

Některé z průběžných produktů rozpadu – jako třeba izotopy polonia – mají velmi krátké poločasy (rozpadají se rychle). Například 218 Po má poločas pouhé tři minuty. Je zajímavé, že kruhy vytvořené rozpadem polonia nalézáme často usazené v krystalech bez rodičovských hal uranu. A teď, polonium se musí dostat do horniny dříve, než hornina ztuhne, ale nemůže se odvodit z částečky uranu v pevné hornině, jinak by tam bylo halo uranu. Buď bylo polonium stvořeno (prapůvodně, bez odvození z uranu) nebo existovaly radikální změny v rychlostech rozpadu v minulosti.

Gentry odpověděl na všechny pokusy kritizovat jeho práci (43). Existovalo mnoho pokusů, protože sirotčí hala mluví o takových podmínkách v minulosti, buď při stvoření či po něm, snad dokonce během potopy, které se nehodí k uniformnímu názoru na minulost, který je základem radiometrických datovacích systémů. Ať už byl za hala odpovědný jakýkoli proces, mohl by být i klíčem k pochopení radiometrického datování (44).

Závěr

Existuje mnoho důkazů o tom, že radiometrická data nejsou objektivními důkazy pro starou Zemi, jak mnozí tvrdí, a že svět je pouze několik tisíc let starý. Nemáme všechny odpovědi, ale máme jisté svědectví Slova Božího o pravé historii světa.

Odkazy a poznámky

1. Známé též jako izotopové či radioizotopové datování.
2. Stabilní uhlíkový izotop 13C se měří k indikaci úrovně rozlišení vůči 14C.
3. Záření z atomových zkoušek, stejně jako kosmické paprsky, způsobuje změnu 14N na 14C.
4. Datování pomocí letokruhů (dendrochronologie) je používáno ve snaze rozšířit kalibraci datování pomocí uhlíku – 14 za hranice historických záznamů; je však závislé na daném umístění kousků dřeva (z dávno odumřelých stromů) za použití datování pomocí uhlíku – 14, za předpokladu zpětné extrapolace přímé linie. Poté křížovým srovnáváním letokruhů se kalibrují karbonové hodiny – je to poněkud dokazování v kruhu a nepomáhá to vytvořit nezávislý datovací systém.
5. K.L. McDonald and R.H. Gunst, ‘An Analysis of the Earth’s Magnetic Field from 1835 to 1965,’ ESSA Technical Report IER 46-IES, U.S. Government Printing Office, Washington D.C., p. 14, 1965.
6. B.J. Taylor, ‘Carbon Dioxide in the Antediluvian Atmosphere,’ Creation Research Society Quarterly, 30(4):193-197, 1994.
7. R.H. Brown, ‘Correlation of C-14 Age with Real Time,’ Creation Research Society Quarterly, 29:45-47, 1992. Sval z pižmoně východního byl datován na 24 tisíc let, ale srst byla datována na 17 tisíc let. Po úpravě datového rozdílu bylo dosaženo přibližné stáří v mezích délky života pižmoně. Trus jeskynního lenochoda byl datován standardní karbonovou metodou s výsledkem ve spodních vrstvách na dva trusové bobky za rok. Když byla data korigována, dospělo se k vyššímu realističtějšímu číslu, 1,4 za den.
8. J. Woodmorappe, The Mythology of Modern Dating Methods, Institute for Creation Research, San Diego, CA, 1999.
9. Ibid.
10. G. WoldeGabriel et al., ‘Ecological and Temporal Placement of Early Pliocene Hominids at Aramis, Ethiopia,’ Nature, 371:330-333, 1994.
11. M. Lubenow, The Pigs Took It All, Creation 17(3):36-38, 1995.
M. Lubenow, Bones of Contention, Baker Books, Grand Rapids, MI, pp. 247-266, 1993.
12. A.R. Williams, Long-age Isotope Dating Short on Credibility, CEN Technical Journal, 6(1):2-5, 1992.
13. Woodmorappe, The Mythology of Modern Dating Methods.
14. A.A. Snelling, The Cause of Anomalous Potassium-argon ‘Ages’ for Recent Andesite Flows at Mt. Nguaruhoe, New Zealand, and the Implications for Potassium-argon ‘Dating,’ Proc. 4th ICC, pp.503-525, 1998.
15. Note 14 lists many instances. For example, six cases were reported by D. Krummenacher, Isotopic Composition of Argon in Modern Surface Rocks, Earth and Planetary Science Letters, 6:47-55, 1969. A large excess was reported in D.E. Fisher, Excess Rare Gases in a Subaerial Basalt in Nigeria, Nature, 232:60-61, 1970.
16. See note 14, p. 520.
17. Izochronní technika zahrnuje sběr horninových vzorků z různých částí skal, které mají být datovány. Koncentrace rodičovských radioaktivních izotopů, jako je rubidium – 87, je na grafu vynesena proti koncentraci dceřinných izotopů, jako je stroncium – 87, pro všechny vzorky. Nakreslí se přímá linie, která prochází všemi těmito body, která reprezentuje poměr rodičovského a dceřinného prvku, z čehož se pak vypočítá datová hodnota. Pokud linie dobře sedí a „stáří“ je přijatelné, pak se to považuje za „správné“ stáří. Metoda zahrnuje podíl rodičovské i dceřinné koncentrace koncentrací podobného stabilního izotopu – v tomto případě stroncia – 86.
18. S.A. Austin, editor, Grand Canyon: Monument to Catastrophe, Institute for Creation Research, Santee, CA, pp. 120-131, 1994.
19. A.A. Snelling, Radiometric Dating in Conflict, Creation, 20(1):24-27, 1998.
20. A.A. Snelling, The Failure of U-Th-Pb ‘Dating’ at Koongarra, Australia, CEN Technical Journal, 9(1):71-92, 1995.
21. R. Maas, Nd-Sr Isotope Constraints on the Age and Origin of Unconformity-type Uranium Deposits in the Alligator Rivers Uranium Field, Northern Territory, Australia, Economic Geology, 84:64-90, 1989.
22. See note 20.
23. A.A. Snelling, Stumping Old-age Dogma. Creation, 20(4):48-50, 1998.
24. A.A. Snelling, Dating Dilemma, Creation, 21(3):39-41, 1999.
25. D.C. Lowe, Problems Associated with the Use of Coal as a Source of 14C Free Background Material, Radiocarbon, 31:117-120, 1989.
26. J. Morris, The Young Earth, Master Books, Green Forest, AR, 1994.
27. Austin, Grand Canyon: Monument to Catastrophe.
28. C. Wieland, Sensational Dinosaur Blood Report, Creation, 19(4):42-43, 1997, based on M. Schweitzer and T. Staedter, The Real Jurassic Park, Earth, pp. 55-57, June 1997.
29. D.R. Humphreys, Reversals of the Earth’s Magnetic Field During the Genesis Flood, Proc. First ICC, Pittsburgh, PA, 2:113-126, 1986.
J.D. Sarfati, The Earth’s Magnetic Field: Evidence That the Earth Is Young, Creation, 20(2):15-19, 1998.
30. L. Vardiman, The Age of the Earth’s Atmosphere: A Study of the Helium Flux through the Atmosphere, Institute for Creation Research, San Diego, CA, 1990.
J.D. Sarfati, Blowing Old-earth Belief Away: Helium Gives Evidence That the Earth is Young, Creation, 20(3):19-21, 1998.
31. K. Davies, Distribution of Supernova Remnants in the Galaxy, Proc. Third ICC, R.E. Walsh, editor, pp. 175-184, 1994.
32. D. DeYoung, The Earth-Moon System, Proc. Second ICC, R.E. Walsh and C.L. Brooks, editors, 2:79-84, 1990. J.D. Sarfati, The Moon: The Light That Rules the Night, Creation, 20(4):36-39, 1998.
33. S.A. Austin and D.R. Humphreys, The Sea’s Missing Salt: A Dilemma for Evolutionists, Proc. Second ICC, 2:17-33, 1990.
J.D. Sarfati, Salty Seas: Evidence for a Young Earth, Creation, 21(1):16-17, 1999.
34. Russell Humphreys, Evidence for a Young World, Answers in Genesis, 1999.
35. A review of Teaching about Evolution and the Nature of Science, National Academy of Science USA, 1998, by Dr Will B. Provine, online at http://fp.bio.utk.edu/darwin/NAS_guidebook/provine_1.html, February 18, 1999.
36. See Woodmorappe, The Mythology of Modern Dating Methods, for one such thorough evaluation.
37. Y.F. Zheng, Influence of the Nature of Initial Rb-Sr System on Isochron Validity, Chemical Geology, 80:1-16, p. 14, 1989.
38. E. Jager and J.C. Hunziker, editors, Lectures in Isotope Geology, U-Th-Pb Dating of Minerals, by D. Gebauer and M. Grunenfelder, Springer Verlag, New York, pp. 105-131, 1979.
39. M.A. Cook, Prehistory and Earth Models, Max Parrish, London, 1966.
40. R.V. Gentry, Creation’s Tiny Mystery, Earth Science Associates, Knoxville, TN, 1986.
41. Only those that undergo alpha decay (releasing a helium nucleus).
42. Gentry, Creation’s Tiny Mystery.
43. K.P. Wise, letter to the editor and replies by M. Armitage and R.V. Gentry, CEN Technical Journal, 12(3):285-90, 1998.
44. Mezinárodní tým kreačních vědců aktivně posouvá kreacionistické pochopení radioizotopového datování. Pod zkratkou RATE (angl. Radioizotopy a věk Země) působí skupina vědců, kde je kombinace různých fyziků a geologů, umožňující multidisciplinární přístup k projektu. Jsou očekávány zajímavé poznatky od této skupiny vědců. (poz. editora: tato skupina již došla k několika velmi šokujícím závěrům ohledně nízkého věku naší Země)

Příloha Velikost
A co uhlíkové datování.doc 121 KB
Share on FacebookShare on Google+Tweet about this on TwitterShare on LinkedInEmail this to someonePrint this page

Komentujte

Buďte první kdo bude komentovat!

Upozornit na
wpDiscuz